EasyRocker - @ 08.01.2018 | #

Nadšené recenze nejen horynova na toto třetí Gilmourovo sólové dílko mě nakonec přiměla pustit se do dosud neprobádaných zákoutí této skvěle nálodotvorné desky, kde vládnou melodie a harmonie na všechny způsoby.

Castellorizon - neznatelný orchestrální opar a chladivé doteky Davidových tónů nás neodolatelně zvou do tohoto magického hájemství barev a nálad.
Důvěrně známá vůně tónů...

Titulní skladbu vkusně zpestřují svými hlasy mj. pánové Crosby a Nash, druhdy proslulé děti kvítí. Nálada jemně prýštícího potoka kdesi na ostrovních dálavách, David rozehrává svůj skvostný part.

The Blue mě omámila hned na při prvních nesmělých dotecích. Nádherný Davidův přednes, plný smutku, ale i jakéhosi vnitřního odhodlání. Dokonalé spojení hlasů se zvuky, niterná a mocná krása.

Ze zimního spánku, navozeného skutečně intimním úvodem, přichází razantní, potemnělá bruska Take a Breath, kde David spojil své melodické cítění s gruntovním rockovým spodkem a moderní produkcí.

V Red Sky at Night se David chopil vedle kytary i saxofonu a skladba tak získává chladivě komorní tvář s lehounkými jazzovými závany.

This Heaven je sympatické vykročení do rockového dávnověku s neodolatelnými živočišnými hammondy - hostuje Georgie Fame. Gilmour se nebojí vykročit ani na strhující půdu blues.

Then I Close My Eyes nás vrací na jemnou, komorní podobu desky. I zde jsou ale překvapení v podobě tureckého drnkacího nástroje cümbüs a kytary Weissenhorn, které příjemnou baladu posouvají výše...

Přichází Smile a není pochyb, že tohle je dokonalá Davidova intimní parketa se skvostně vyšňořenou akustikou s jemným veplouváním hammondů.

A Pocketful of Stones rovněž dotváří klidný závěr alba - David se tu projevil opět jako multiinstrumentalista, vedle kytary se zhostil mj. i hammondů a perkusí. Pochutina pro floydovské atmosfériky a snílky..

Where We Start je nejpůsobivější možné finále, David tu naprosto dokonale skloubil akustiky s elektrickými kytarami a přidal do toho orchestru opět hammondy, ale hlavně dokonale procítěný hlas.

Velebné, i na Daveovy poměry klidné album. Za fasádou zdánlivě prostých skladeb se skrývají netušená čarokrásná, intimní a velebná zákoutí. Neméně skvostná je i grafická stránka bookletu, s kolážemi a fotografiemi Davidova soukromí. Původně jsem měl v merku čtyřku, ale za tím klidem jsem našel něco, co je dokonalé... 5/5.

northman @ 08.01.2018 14:28:13 | #
Album David Gilmour se mi jakž takž líbilo, svým způsobem tam navazoval na skladbu Narrow Way z alba Ummagumma, ale když album About Face bylo totožné, tak mě přestal zajímat, stejně jako jeho verze Pink Floyd. Tohle album mi donesl kamarád a já jsem nebyl schopen vyposlechnout ani celou úvodní skladbu. Kterékoliv album jeho kolegy Rogera Waterse je pro mě lepší. Zkusil jsem si to pustit na YouTube a stav je pořád tentýž, nemůžu doposlechnout úvodní skladbu, vypínám. Úplně stejně to mám s jakoukoliv deskou další supergroup z té doby s názvem Asia.