Marcelus - @ 29.10.2012 | #

Obecně se dá říct, že k sólové tvorbě muzikanta, jenž se proslavil v nějaké fakt dobré kapele, přistupuji a priori s určitým despektem. Nejlepší invenční léta má totiž ten dotyčný už za sebou a jeho novinky jsou často jen jakýmsi derivátem starých pecek a přihříváním sólokariérní polívčičky. V tomto případě však moje skepse dostala pěknou nakládačku…

Už samotný nápad udělat desku s duem Robert Plant + Alison Krauss (uznávaná bluegrassová zpěvačko-houslistka) je sám o sobě zajímavý, výsledek myslím ale překvapil úplně všechny. Svědčí o tom množství cen včetně 5 grammy v těch nejprestižnějších kategoriích – album roku, nahrávka roku a skladba/píseň roku!

A jaké tohle album vlastně je? Označit ho (jako kolega Adam) slovem country je podle mě trochu zavádějící. To je jako říct o Gentle Giant, že je to jakási rocková kapela. Já sám bych tuhle desku charakterizoval jako contemplative country rock. Různou měrou se v jednotlivých skladbách střetává Plantův rockový přístup s countryovým Alison Krauss – to vše podbarveno bluegrassovou instrumentací (hodně je využíváno banjo či housle). Klasickou bluegrassovou skladbu tu ale najdeme vlastně jen jednu. A proč contemplative? Většina skladeb se nese v klidném až meditativním duchu, čemuž ještě přispívá bubeník, který často používá jen kopák (či co to je za buben). Až si říkám, že na něm snad musel mít fotku tchýně nebo co :o) Přesto to zní skvěle a je to jedna z věcí, která toto album vyjímá z davu jiných.

Objevil sem na něm něco nového, jistou osobitost, kterou ještě neznám. Je to zkrátka plně vybavené prezidentské apartmá v pětihvězdičkovém hotelu PLAntZA s A.ndělskou K.urtizánou uvnitř.

Matouš @ 30.10.2012 10:12:15 | #
hejkal:
Kdyby pod tímhle albem bylo padesát recenzí, tak pod každou napíšeš, že tě to nudilo, že ti to nic neříká?

Chápu, že pro některé skalní fanoušky Led Zep. může být problém vyrovnat se s tím, že Plant se nějak vyvíjí, že nezůstává pořád stejný. To ale neznamená, že to nemá dělat a že je jeho poslední tvorba horší než to, co udělal před lety. Tenhle typ fandů by ale vývoj asi neodpustil žádnému umělci.

U tohoto alba, jako ostatně u celé Plantovy sólové tvorby, asi není nejdůležitější jakou nálepkou ho označíme a do jakého šuplíku ho zasuneme. Zůstaňme u toho, že Plant na tomhle albu přišel se skvělou, uhrančivou hudbou v kontemplativní poloze, která tak sluší muži jeho věku a zkušeností. Je to album pro ty, kteří už mají něco za sebou, právě ti totiž asi nejlépe ocení jeho náladu.

Zkrátka: Plant je Plant, ne Led Zepellin! Za barvu hlasu nikdo nemůže.