Profil uživatele Matouš
Recenze:
Swans / To Be Kind
| 2014-06-10 | Někteří říkají, že album To Be Kind je "tvrdší" než předchozí řadové The Seer, že To Be Kind patří k těm tvrdším albům Swans, kterým navazují na přímočarou energii svých počátků. Je to názor, který se dá těžko potvrdit a těžko vyvracet. Jisté je, že časový formát To Be Kind je o něco uměřenější, řeklo by se soudnější, než u The Seer. Ne, že by aktuální kompozice postrádala například 34 minut trvající skladbu (nejkratší skladba alba nejde pod sedm minut), ale ve srovnání s The Seer, kde posluchač nalezl dvě pětadvaceti-minutové skladby + jednu devatenáctiminutovou, jde přeci jen v případě aktuálního alba o jistou "skromnost". Nebude to samozřejmě skromností, ale vůlí jít na dřeň a nerozmělňovat koncetrovanou energii - na To Be Kind se nám jí dostane pěkný nápor. Další věc, která je jistá a která by v debatě o tom, zda je To Be Kind tvrdší než předchozí desky nebo ne, měla hrát roli, je, že první tři skladby To Be Kind jsou pokud jde o rytmus takřka klasické blues. Nevím, jestli hned Deltské, ale je to blues jak prase. A bluesmanům se v nich také skládá mimořádný hold. A to nikoli nějakou prvoplánovou originialitou (o kterou ostatně ani v klasickém blues nikdy nešlo), ale přístupem, pojetím, postojem, vůlí a odvahou jít ke kořenům a obnažit je.
To Be Kind je nové také zvukem Girova hlasu. Zatímco na The Seer byl jeho hlas víc součástí hudby a trochu zapadal za hlukovou stěnu, na To Be Kind naopak vystupuje ze stěny hluku a geniálně umocnňuje náladu hudby. Gira se tentokrát také víc odvazuje než na The Seer - řve, chrčí, sténá, úpí, zpívá, naříká, křičí, houká, hučí, mručí jako na Filth, prvním albu. Je to obdivuhodný návrat k extrémně expresivním vyjadřovacím prostředkům u stárnoucího padesátníka, který naštěstí stále ještě nedostal rozum a nezačal, jako mnozí v jeho věku, hrát jenom zasmušilé písně, které nevyžadují nic než charisma a obejdou se bez jakéhokoli nasazení. V jednom rozhovoru se Giry ptají na to, jestli nějak udržuje fyzickou kondici - vystoupení Swans jsou fyzicky velmi náročná a k předvedenému hlasovému výkonu je kondice rovněž třeba. Gira odpovídá, že je pořád stejně na sračku jako vždycky byl. Takhle doslova to říká. Pak se rozpovídá. Dozvíme se, že skladba Oxygen, jedna z nejtvrdších skladeb alba, je inspirována jeho vlastním astmatickým záchvatem při kterém vůbec nemohl dýchat a kvůli kterému musel být hospitalizován. Dozvíme se, že přestal kouřit (až teď!). K desce říká, že jeho velkou inspirací byla countryová zpěvačka Nina Simone. To na první pohled trochu překvapí. Ale po několikerém poslechu opravdu v některých skladbách slyšíme typicky countryové ozvuky - v Girově pojetí ovšem jen kulminují napjatou atmosféru skladeb.
Screen Shot je typická skladba Swans - monotónní tvrdý rytmus ke kterému se postupně přidávají další a další nástroje, kterými skladba neuvěřitelně mohutní - nikoli ovšem do pompéznosti, ale spíš jakési poctivé kamenné monumentality. Při poslechu prvních tří bluesových skladeb má člověk pocit jako by poslouchal nějaké techno. Gira používá blues tak, jako by mělo přivádět posluchače do úplného vytržení a extáze. Textově se skladba nevymyká zlatému standardu Swans: "Love, child, reach, rise..." Monotónní přeříkávání jak od nějakého šamana posluchače spolehlivě dostane na vlnu. Tu umocní nečekaný klavír, který zmelodičtí hutný podkres. Někde vespod v něm se také objeví taky něco jako sbor hlasů, které do skladby vnesou atmosféru satanské liturgie.
Just a Little Boy (for Chester Burnett) je věnována bluesmanovi Howlinu Wolfovi, vlastním jménem Chesteru Burnettovi. Tady už začíná typické swans-psycho. Perfektně vygradovaná skladba s dojemně ironickým textem, který podtrhuje nahraný výsměch. Gira volá: "I´m just a little boy" a odpovědí je výsměch za pokračujícího pochodu temnoty. Vrchol nastává v momentu, kdy Gira začne zoufale volat: "I need Love" barvou hlasu připomene nejlepší doby Iggyho Popa nebo Jima Morrisona.
A Little God in My Hands je dynamický kus. Když se ozvou trumpety, člověk nejprve neví co vlastně slyší. Po chvíli mu dojde, že to jsu trumpety. Znějí ovšem úplně šíleně a skoro neidentifikovatelně, přirovnal bych to k hře na kytary u Sonic Youth a Jesus and The Mary Chains v těch nejhlučnějších dobách. Naprostý psycho, vyjetý olej mozku.
Bring The Sun je kompozice, která se věnuje konkrétnímu povstání otroků v evropských koloniích někdy v 18.stol. Dokonce myslím tematizuje příběh konkrétního vůdce povstání, ale teď si nevzpomenu. Gira v rozhovoru o téhle skladbě hodně mluvil - zdůrazňoval boj za emancipaci černochů a krutost evropských kolonizátorů. Ve skladbě slyšíme splašené koně - doslova, opravdu nahraný zvuk splašených koňů a do toho lidksý křik. Působí to opravdu dokumentárně a proto naléhavě. Samotnou skladbu bychom mohli pomyslně rodělit na několik částí. V jistých pasážích tu Gira řve jako Adolf Hitler při svých projevech. Ostatně jednou jsem si podrobně projížděl na you-tube rozhovory s Girou a ten co při něm sedí na terase svého domu v Texasu (nebo je to nahrávací studio?) a pak na kanapi uvnitř v domě, je velmi zajímavý. Ptají se ho na oblíbené historické osobnosti. Kromě Buddhy uvede i Adolfa Hitlera. Inu, Gira...
Abych nekecal moc dlouho, pokusím se popsat už jen jednu kompozici, která je podle mého názoru tou nejlepší z celého alba, a tou je sedmnáctiminutová skladba She Loves Us! Tvrdý rytmus nás rychle přivádí jaksi "k věci" ale po šesti minutách skladba "končí" totální destrukcí. Po ní teprve se ale začnou dít věci. Ocitáme se na temném náboženském obřadu, kterým nás provádí Gira coby šílený šaman za doprovodu hudebního zemětřesení. Klasický rockový rytmus v podání Swans by dostal do extáze i samu nehybnost. Gira vyzývá a volá: "Come to my mouth / Come to my house / Come to my tongue" nebo: "I´m your Girl / I´m your Son" - čili na první pohled naprosto vyšinutá asociace, která však jako v pravidelném rytmickém opakování působí naprosto hypnoticky, zvlášť v Girově podání. A skladba se stupňuje, nástroje jako by začínaly hořet. A v tu chvíli se odněkud zespodu na úrovni basy ozve hlas dokola a monotónně opakující "Halleluja!" A do toho tento slogan Gira "zazpívá" jako "refrén", ovšem způsobem, jaký jste zaručeně ještě neslyšeli. Gospel povýšený na pekelnou úroveň.
Celkově jde o naprosto výjimečný počin, řekl bych hudební událost sezóny, to zcela jistě. Album je poslouchatelnější než klasická první alba Swans a přitom významně zúročuje jejich agresivní energii. Celek To Be Kind působí opravdu jako monumentální dílo nejen rozsahem, ale především charakteristickým obsahem.
» ostatní recenze alba Swans - To Be Kind
» popis a diskografie skupiny Swans
King Crimson / The ConstruKction Of Light
Na úvod objasním svůj vztah ke King Crimson jako takovým, myslím, že by to bylo férové. Zbožňuji první album a mám hodně rád i jejich druhé album. Slyšel jsem alba Lizard, Islands, Larks Tongues in Aspic, Starless and Bible Black, Discipline, Three of the Perfect Pair, Thrak, ale nemám je naposlouchané. Vyjmenovaná alba jsem slyšel některá jen jednou a už hodně dávno.
Když jsem poprvé slyšel The ConstruKction of Light, říkal jsem si: Co je to proboha za sračku? Vůbec jsem se při poslechu tohoto alba necítil jako při poslechu hudby. Cítil jsem se jako při mučení nějakým zvlášť zvrhlým sadistou.
Po albu Thrak se King Crimson rozpadli, protože část kapely obývala Velkou Británii a část USA. Bylo pro ně těžké se sejít a něco spolu nahrát. Bruford i Tony Levin se vrhli do vlastních projektů. Nakonec ze sestavy zbyly čtyři hudebníci, kteří nahráli The ConstruKction of Light. Na albu najdeme pokračování skladby Larks tongues... a skladby Fractured z alba Starless and Bible Black. Album je převážně instrumentální. Album je dá se říct hodně metalové, kytara má syrový metalový zvuk. Metalem myslím opravdu spíš kov než hudební žánr. Je v tom něco industriálního. Myslím, že ani kapely jako Nine Inch Nails nebo Ministry se v žádném svém období nemohocu co do tvrdosti měřit s tímto albem. Žádná jemná kytarová sólíčka tu posluchač nenalezne. A v tom smyslu se hudba blíží jakémusi punku - bez dlouhých rozvitých kytarových sól, spíš vyráží jako láva ze země a tvrdě řeže a rozkrajuje jednotlivé skladby na kusy. Co překvapí, je použití elektroniky. Chvílemi je v tom i nějaký drum´n´bass míchaný s kovově noisovým hlukem.
Je to jako by člověka násilím krmili nějakým kovem, jako by ho utloukali a přitom do něj všemi otvory cpali něco bytostně anorganického. Lobotomie zaživa. Kladivem do hlavy. Kladivem do koulí. Takový dojem vyvolávají naprosto strojová výrazná basa a nesmlouvavé bubny. Kytara řeže jako kovové pláty, celek je jakýsi betonový kvádr. Dojem nelidskosti je důsledkem neúhybné přesnosti a absolutní opovržení nějakými melodiemi nebo zřetelnou strukturou. Ta tu samozřejmě je, ale je nutné album poslouchat vícekrát. Pak je možno nalézt v kytarové hře zcela úchvatné momenty dokonale vyjadřující pocity zoufalství, deprese, temnoty, deziluze. Texty tomu tematicky odpovídají a hlasový projev zpěváka rovněž dokonale koresponduje. Absolutní tvrdost, nesmlouvavá a deziluzivní tvrdost! Na tu samozřejmě sériový posluchač King Crimson nemusí být připraven. Vždycky jsem obdivoval umělce a lidi, kteří se takhle dokážou podívat na skutečnost a sami na sebe. Pro mě je tohle album jasným signálem, že King Crimson, pro mě reprezentovaní hlavně Robertem Frippem, jsou velkými umělci. Pokud budeme chtít analyzovat hru Frippa na tomto albu, bude třeba si uvědomit jeho ostatní tvorbu. Vzpomenout si na jeho sólové album Exposure inspirované zvukem punku a nové vlny a na jeho experimenty s Brianem Enem. Neopěvuji určité skupiny a umělce jen proto, že jsou uznávaní, že se stali veličinami. Nemám problém říct, že král je nahý, když nahý je. V případě King Crimson a speciálně tohoto alba musím ale uctivě mlčet. Je to naprosto a zcela infernální hudba s nepatrnou sprškou světla na dně poháru. Ale nejprve je třeba se na to dno dostat.
» ostatní recenze alba King Crimson - The ConstruKction Of Light
» popis a diskografie skupiny King Crimson
Killing Joke / What's THIS For...!
What´s this for...! je kvintesence celých Killing Joke. Toto album je naprostý základ pro pochopení celé jejich tvorby, protože do tohoto alba se Killing Joke podařilo vtisknout bytostné Já jejich skupiny. Lépe to říct neumím. Zkrátka pokud někdo chce vědět co opravdu jsou Killing Joke, řekne to právě tohle album.
Už jenom ten název, který si překládám něco jako: "K čemu je tohle" nebo "Co s tímhle" Killing Joke začali punkově agresivní kytaru spojovat s tanečním podkladem - neměnným rytmickým monolitem. Jenomže rytmika Killing Joke narozdíl od tanečních kapel bourá domy. Tohle na tehdejší dobu zvláštní spojení jsme mohli dobře proposlouchat na prvním albu. Ale na Whats this for všechno co charakterizovalo první album, ještě kulminuje. Atmosféra skladeb je ještě paranoidnější, rytmické burácení je jeětě burácivější a přitom ještě "tanečnější", kytara řeže jak pila a skladby jsou ještě o něco delší, a nutno dodat, že v jejich prospěch. Zvuk kytary je oholený na kost, s holým tělem a stejně obnaženě tepou i bicí. Ve skladbě "Unspeakable" hrají dokonce dvě bicí soupravy naráz. Máme tu co dělat s kmenovým tancem, tribálním pravěkým vzýváním nejstarší vrstsvy lidství. Slyšíme-li však texty, je jasné, že jde o totální a brutální parodii dobových mravů a dobové stísněné společenské atmosféry. Respektive Killing Joke se daří prostřednictvím tvorby upozorňovat na negativní, stinné a temné strany skutečnosti. Že jde o parodii nás ujistí už název první skladby "The Fall of because", který zdánlivě nic nevyjadřuje, chybí v něm předmět, narativ - protože co? ptáme se. Je to zároveň refrén celé písně. Když ale slyšíme ve skladbě text: "Brát jednoduše co znovu přichází z venku/částečka v procesu - stále stejný starý příběh" je pak jasné co Killing Joke názvem skladby myslí. Jde o pád nebo o odpadnutí od důvodů, od příčinných souvislostí, od všeho na co lze odpovědět "protože to či ono". Agresivní hudební projev tak zcela koresponduje s bystrým kritickým poselstvím.
Hudební projev Killing Joke je tu sktutečně ohoblován na nutné minimum a všechno vsazeno na jednu kartu: síla a intenzita. Colemanův hlas je někdy zkreslován nepříčetnými a deformovanými echy a zní jako by se právě probudil sám Satan. Klávesy na které hraje jsou klaustrofobicky úzkostné. Geordieho kytara vytváří industriálně-noisový hluk skoro na pozadí basy a bicích, jako těžký kovový závěs, takže není prvoplánově agresivní, ale účelně dotváří celkovou atmosféru. Basa a bicí jsou velmi výrazné. Po poslechu tohoto alba je naprosto zřejmé kde se učili například takoví Ministry. Mimochodem ten řezavý a lehce upozaděný zvuk kytary se Killing Joke opravdu naučili od Joy Division, ale domysleli to mnohem dál a do důsledků.
Nemá smysl hodnotit jednotlivé skladby. Ne proto, že tvoří natolik jednolitý celek ze kterého by nebylo možné něco vyzvdvihnout. Naopak to, co z Killing Joke dělá výjimečnou kapelu je právě to, že pří vší intenzitě a jednoduchosti jsou jejich skladby vždy velmi identické a nepostrádají melodii, vývoj. Coleman prostě ví jak napsat dobrou rockovou skladbu. Každá ze skladeb na albu má specifickou hodnotu a váhu, ale postihnout ji u každé z nich, by bylo na dva eseje. Takže na tomto albu jsou Killing Joke opravdu tím čím jsou. A nejen to. Ten zvuk, ten je jenom jejich. Definovali žánr (minimálně ten svůj).
» ostatní recenze alba Killing Joke - What's THIS For...!
» popis a diskografie skupiny Killing Joke
Smith, Patti / Banga
| 2014-02-04 | Psal jsem recenze na alba Patti Smith z devadesátých let a na album Twelve. Chci na ně upozornit před touto recenzí, aby bylo jasné, že Patti Smith je pro mě srdcovka. Alba ze 70. let považuji jednoznačně za nejlepší. A ačkoli jsem nerecenzoval album Trampin´, myslím, že je nejlepší z těch novodobých (totéž jsem napsal o Twelve, jsou asi tak na stejně vrcholné úrovni, ačkoli Twelve jsou covery). Následující recenze totiž nebude vůbec příznivá. Album Banga mě těžce zklamalo. Nevím co jsem očekával. Zatímco alba z 90. let jsou každá něčím jiná, každé z nich přichází s trochu jiným zvukem, s nějakou inovací, album Banga pouze recykluje všechno co už od Patti Smith známe. Patti Smith má samozřejmě charakteristický a nezaměnitelný rukopis a nelze očekávat hudební revoluci s každým jejím albem, ale Banga je smutnou ilustrací vyčerpanosti, nedostatku nápaditosti a co je asi nejhorší: snobismu.
Banga se opět nese ve známém oparu beatnické poezie a "beatnického přístupu" k tvorbě i životu. Jenom ten beatnický přístup tentokrát nějak nelze věřit. Jako by byl už naučeným a osvědčeným gestem, o kterém Patti ví, že v jejím případě vždy zabere. Hudebně tu lze slyšet názvuky syrového rocku - ale je to ten druh syrovosti, který by klidně mohla spolknout i rádia, nebýt přemrštěné délky skladeb. Je tu americký folk a country (Nine) a trochu toho popíkářského pozlátka. A nechybí samozřejmě dlouhá hudební meditace, spíš recitál než píseň. A všechno jako bychom už slyšeli. Opakují se dokonce konkrétní hudební motivy z jiných alb, například zrovna skladba Nine věnovaná Pattiinu příteli Johnny Deppovi, nebo jinak docela kvalitní Fuji-San, to všechno bychom už našli u Patti Smith na jiných deskách a to takřka doslovně. Samozřejmě, že samotná tvůrčí metoda Patti Smith už jaksi apriorně počítá s opakováním, není postavená na umanuté originalitě, ale co je moc, to je příliš.
Mluvil jsem o snobismu. Jde o kulturní snobismus. Na albu prakticky není skladba, která by nepojednávala o známé slavné osobnosti nebo události. Album je tak ve srovnání s ne příliš pestrým hudebním materiálem přetíženo množstvím kulturních odkazů na úkor původního sdělení. Čili nejenže po hudební stránce tady Patti Smith jen replikuje sama sebe, ale navíc se ještě ukazuje, že sama za sebe jaksi nemá co říct. Dlouho jsem se s tím vyrovnával a dlouho jsem recenzi tohoto alba odkládal, protože se mi příčilo něco takového napsat o své milované umělkyni. Ale musel jsem se pak podívat pravdě do tváře. Posluchače, neřkuli fanouška Patti Smith nečeká v případě tohoto alba snadné sousto. Bude muset bojovat o toto album především sám se sebou. Banga kolem sebe šíří intelektuální odér elitního kulturního počinu - škoda, že jej nelze považovat za autentický, škoda, že jde o kalkul zakrývající tvůrčí prázdnotu.
Patti Smith se stala profesionální plačkou - i na tomto albu zpívá o svém mrtvém muži Fredu Sonic Smithovi a o svém mrtvém bratrovi. Když se taková věc objeví jednou, podruhé, lze věřit upřímnému žalu, jehož síla si vyžádá umělecké ztvárnění. Objevuje-li se však na každém albu něco podobného, těžko už jde o upřímný žal, který je třeba vyzpívat.
Amerigo - píseň o mořeplavci Vespuccim. Skladba se rozjíždí podivně pomalu, zasněně, v dálce zvoni a lehce drnčí kytara. Za chvíli pochopíme proč. Patti Smith si vybrala Vespucciho, protože dorazil do Ameriky před Kolumbem, před těmi zlými kolonizátory. Vespucci v její představě mohl čistě žasnout a oddat se svým představám o ráji. No, vzhledem k zanícenému aktivismu a levicovému pacifismu, kterým je Patti Smith proslulá, rozhodně nelze v tomto případě mluvit o nějakém subverzivním sdělení písně a to je první zklamání. Patti Smith začala opěvat kolonizároty místo těch, kteří byli kolonizováni. Šok.
April Fool - je o Gogolovi. Souvislost s názvem alba: Banga byl v románu Mistr a Markétka od Bulgakova pes Piláta Pontského se kterým si rád povídal.
This is The Girl - je píseň o další mrtvé hvězdě, tentokrát o zpěvačce Amy Winehouse. Píseň je takovým klasickým rádiovým doo-wop popěvkem. Opravdu nic zvláštního.
Maria - píseň o další mrtvé hvězdě, tentokrát jí je herečka Maria Schneiderová
Tarkovsky - název mluví za vše, jde o příjmení mrtvého režiséra. Ve skladbě nechala Patti Smith hrát i svoje děti.
Constantine´ Dream - příliš dlouhá meditace o údělu umělce a umění.
Poslední skladba je coverem Neila Younga, kde Patti použila dětský sbor a je to celkem povedená věc.
Patti Smith jako by si žila nějaký svůj sen na planetě, kterou sdílí už jen se svými mrtvými a oblíbenými autory či historickými postavami. Tam někde si hraje ve svém pokojíčku s kytarou, píše básně a písně a má to štěstí, že všechno co napíše je velké umění na které čeká celý ten velký zbytek světa. Tento autistický model nesměle narušuje jen skladba Fuji-san, která pojednává o japonském zemětřesení a pak obvyklé eko-poselství. Ze vší té přírody, krásy a pohřebiště slavných se nějak vytratil současný člověk. S napětím očekávám další Pattiinu desku.
» ostatní recenze alba Smith, Patti - Banga
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti
MC5 / Kick Out the Jams
Nářez! Kaše! Total! Vyhrabal jsem to kdysi v otcově sbírce desek a jediné co oddálilo můj poslech bylo to, že mně tuhle desku otec doporučoval. Nevěděl jsem, že ví.
Je to bezkonkurenčně jeden z nejlepších živáků jaké jsem kdy slyšel. Slyšel jsem různé živáky jejich kumpánů z Detroitu, The Stooges a ačkoli vynikali abnormální mírou nihilismu a sebe-destruktivní energie, nemohly se rovnat téhle desce. Kick Out the Jams snese srovnání snad jedině s tím proslulým živákem Slade s růžovým obalem (nevím teď honem jak se jmenuje: "Alive!" ?)
Beru tohle album se vším všudy. I s tím kázáním na začátku, protože i to má v sobě úžasnou energii. Někdy v roce 1967 v Detroitu represivní složky brutálně potlačily původně nenásilnou demonstraci představitelů tehdejší alternativní kultury. Ultimativním příkazem tehdejší dobové atmosféry byla svoboda - co nejširší. Očekávání velkých společenských změn bylo všeobecné a ze strany nekonzervativně laděné mládeže i toužebně očekávané. Krátce po brutálním zákroku policie na mladé lidi se konal v Detroitu koncert ze kterého později vzniklo naše album. Na tom koncertě MC5 nevystupovali sami. (Jaké další formace tehdy hráli, nevím, budu rád za doplnění). Dlouho po koncertu se povídalo, že zvuk MC5 byl tak hlasitý a masivní, že lidé se schovávali pod auta. Mimochodem samotný koncert prý skončil výtržnostmi ze strany publika. Revolučně naladěná mládež začala podpalovat auta a popelnice, apod. Koncert MC5 je v revolučním nadšením mocně podpořil.
Od začátku je zřejmé, že kapela je pěkně nasraná a revolučně naladěná a dokáže tuhle emoci nabouchat do lidí. Od začátku do konce jde o naprosto hrubý a brutální nářez, jednotlivé skladby jsou přesto silně strukturované a neztrácejí páteř v nějaké změti hluku. Naopak. Páteř písní je ohlodaná na kost a syrově pulsuje! Fascinuje mě, že zpěvák v úvodní skladbě jde do jakési zahleněné fistule, když se snaží vyzpívat refrén. Kick out The Jams je pak jako nášlapná mina. Snad každá skladba je zakončena naprosto extatickým hlukem, včetně asi jediného blues. I Want You Right Now je jako by zpěvák zoufalstvím žral hlínu - jako by se vařila samotná země. Tady už se ryje držkou v zemi. Skladba přesto končí snad jen proto, aby mohla rychle rychle začít Starship - naprosto šamanská, detroitsky okovaná a špinavá meditace plná nespoutané energie, která vyhnala lidi na ulici, aby tu energii vychrlili do města.
Co z téhle nahrávky podle mě dělá raritu:
- dobové okolnosti vzniku, společenský kontext
- šílená energie zvuku a nasazení hráčů, je z toho hodně cítit touha něco tou hudbou způsobit, o něco tý kapele šlo a hodně jí na tom záleželo. Tenhle pocit člověk často při poslechu nemívá.
- celkový zvuk ovlivněný stavem dobové techniky. S tím ovšem tehdy nikdo nekalkuloval, ani nemohl. Lepší zvuk tehdy na tom místě prostě nebyl k dispozici. A je to právě zvuk, který pomohl unikátnosti tohoto díla
- hráčská technika hráčů a jejich přístup "k věci". Šlo o předání energie v surovém stavu, která měla k něčemu vést, nikoli o čisté tóny. A právě v přístupu můžeme považovat MC5 za kmotry punku. Zvuk desky samotný je spíš něco jako pra-heavy-metal, ale to je myslím dáno, jak jsem řekl, stavem tehdejší techniky a částečně laděním kapely.
Doporučuju ke čtení knihu "Zab mě prosím: Necenzurovaná historie punku", vydalo nakl. Argo - o téhle scéně je tam všechno.
» ostatní recenze alba MC5 - Kick Out the Jams
» popis a diskografie skupiny MC5
Killing Joke / Killing Joke
| 2013-11-05 | Rok 1980 bývá, nemýlím-li se, považován za rok, kdy rockovou hudební scénu poprvé roztrhl metal ve své neředěné a přeci ještě archaické podobě. (Iron Maiden, např. ale také zvuk tehdy nových alb Judas Priest, i když ti mají kořeny ještě v hard-rocku). Punk se v té době právě dostával do své "progresivní" fáze (za všechny: PIL /Public Image Ltd. v čele s Johnem Lydonem/). A na mainstreamové scéně přitom bujely jako rakovina další a další disco-kapely a disco-příběhy, které na úrovni zábavy legitimizovaly tehdejší vládnoucí systém, v Británii představovaný zejména konzervativci pod taktovkou Margaret Thacherové. O politickém a společenském kontextu nemluvím v souvislosti s prvním albem Killing Joke náhodou. Album totiž dokonale vyjadřuje depresi mladých lidí za Thacherovské éry v Británii a to nejen hudební náladou, ale také v textech. Ve skladbě "Wardance" se například říká, že venku na ulici je divná atmosféra, že to není hudba k radosti a tanci, ale válečný pochod. Zároveň se v ní říká: "Ty víš, že pravda je venku za dveřmi". Wardance je jedna z nejuhrančivějších skladeb na albu a je autenticky výhružná.
Bez Killing Joke by neexistovaly Nine Inch Nails, Ministry, Prong a další kapely, které později definovaly tzv. Industriální rock. Na prvním albu Killing Joke je mimoděk zachycen industrial ve své zárodečné podobě, dávno před vznikem samotného stylu. Punk stál na návratu k hudební jednoduchosti, na návratu ke kořenům rocku. Killing Joke šli ještě dál a vrátili se až do pravěku, někam mezi pohanské rituály a šamanské zaříkávání. Myslím, že kytarista jednou řekl, že chtěli znít jako "zvracející země". Po poslechu prvních tří alb Killing Joke můžeme konstatovat, že se jim to podařilo víc než skvěle.
Co slyšíme? Slyšíme vlhkou stěnu chladného kovového deště - takový dojem navozuje souhra kláves a kytary. Kytara je tříštivá, thrashová, ale potlačená, takže jde spíš o noisový hluk. Ve spojení s naprosto chladným zvukem a monotónní hrou kláves vytvářejí dokonalý dojem totálního odosobnění. Nejde tu přitom o sílu zvuku - žádný velký hluk tu není, ale spíš o navození celkové bezútěšné atmosféry těhotné násilím. Bicí jsou většinou zcela ostinátní a vytloukají až diskotékový rytmus, ale ocelově těžký. Výrazná je basová linka, která často přebírá roli kytary a hraje melodicky. Hlas zpěváka Jaze Colemana kolísá mezi melodickými nápěvy překvapivě čistého hlasu, skandováním a zvířecím křikem či chroptěním. Skladby jsou zámerně hudebně jednoduché až primitivní. Když říkám "záměrně", neznamená to tedy, že takové skutečně jsou. Často mají výraznou melodii, i když zabalenou v syrovém zvuku. Jde často o tribální zaříkávání, které působí opravdu hypnoticky a má sílu strhnout. Jako bychom poslouchali nějaké pre-techno, nějaké pravěké techno, jako by se tu před posluchačem vynořil nějaký archaický válečný kmen, který se chystá vyhlásit válku civilizaci.
"Requiem" začíná pomalým monotónním rytmem ocelových kláves. Postupně do jejich stěny dopadají těžké údery bicích a uhrančivý hlas zpěváka vyzpívává mši za konec civilizovaného světa. Ponurá atmosféra se zárodky vzdoru někde vespod.
"Wardance" je nepokryté vyhlášení války, válečný tanec. Skladba má naprosto úžasnou skladatelskou strukturu - maximálně jednoduchou, ale je vidět, že ji nedával dohromady žádný pitomec, ale někdo, kdo věděl, jak dostat posluchače do extáze, jak v nich probudit archaické vrstvy...
"Tomorrow´s World" je punková meditace o nepřítomném "zítřejším" světě, o průrvě mezi nejasnou úzkostnou budoucností a mrtvým dneškem. Střední, možná spíš pomalé tempo.
"Bloodsport" je instrumentální skladba postavená na strojovém rytmu bicích, industriálním zvuku kláves a jakémsi frenetickém, možná spíš fanatickém, vytleskávání. Evokuje pravidelné skandování mas, sjezdy NSDAP, spartakiádu a celou hrozivost všech masových projevů.
"The Wait" je jednoznačným největším hitem alba, který kapela dodnes hraje na koncertech a nikdy se neoposlouchá. Rychlá, svižná věc.
A mohl bych takto pokračovat dál a dál. Zastavím se už jenom u skladby "Primitive" ve které se zpívá: "Primitive feeling / Primitive way / Getting closer / To the primitive day /..." Jsou to slova, která dokonale vystihují jak album samotné, tak společenské klima ve kterém vzniklo a o kterém pojednává. Bylo to zkrátka zřejmě období, kdy otevřený primitivismus byl jedinou poctivou alternativou vůči pokrytecké kulturnosti, která jen maskovala skutečnou sociální brutalitu.
Pět hvězdiček nedávám jen proto, že vím, že následující album je ještě mnohem důslednější a primitivismus na něm je mnohem propracovanější.
» ostatní recenze alba Killing Joke - Killing Joke
» popis a diskografie skupiny Killing Joke
Einstürzende Neubauten / Kollaps
Totální výplach. Kdybych poslouchal hodinu jenom cirkulárku, kulturní zážitek bych měl úplně stejný jako s tímhle albem a možná o něco kulturnější. Dnes bych si Kollaps asi už nepustil. Myslím, že právě ve výjimečné míře totálního neumětelství tkví jeho sběratelská hodnota. Ale Einstürzende Neubauten mám rád - první album, které jsem slyšel bylo Tabula Rasa z roku 1993. Pak jsem se cíleně začal seznamovat s jejich diskografií. Byl jsem mladý, radikální, anarchisticky laděný a vyhledával extrémní (kulturní) zážitky. Když jsem poprvé slyšel Kollaps, nebylo tehdy nic co bych s takovým počinem mohl srovnat. Byl jsem totálně unešený, na několik dalších let totálně zajatý EN.
Problém nejen Kollapsu, ale celé diskografie EN je, jak vlastně hodnotit jejich hudební vývoj. Postupem času se jejich hudba zjemňovala, stala se přijatelnou pro mainstreamová média, ale také jejich hudba notně zhudebněla, získala skutečně hudební kvality, které ve svém počátku neměla a o které vůbec nestála. S počátky EN je spojená určitá filosofie a (anarchistický) přístup k životu. Je do značné míry daný prostředím ze kterého EN pocházejí. Chlapci vyrůstali na panelákových sídlištích v rozděleném Německu, které neustále budovalo - nová sídliště, dálnice a další industriální stavby. Pro mladého člověka bezútěšné a drsné prostředí se spoustou sociálních problémů. Punk byl počátkem osmdesátých let i v Německu už etablovaným hnutím, které nepřinášelo nic nového a přitom nebylo nic dalšího na obzoru. Nebylo na co navazovat, nebylo k čemu se přimknout a nikdo o to už ani nestál. EN se tedy také vlivem těchto okolností stali praotci stylu industrial. Sídlištní děti prostě neměly na drahé hudební nástroje na které jejich rodiče zaměstnaní většinou v dělnických profesích prostě nevydělaly. Chopily se tedy toho, co měli po ruce. Byly to klasické pracovní nástroje, které znaly lépe než nějaké kytary a začali tyto nástroje používat jako hudební nástroje. Jeden z prokletých básníků Charles Baudelaire hledal krásu v ošklivosti. O EN můžeme říci, že doslova splnili Baudelairovu misi a že ji opravdu nalézali. Vydolovali hudbu i z absolutně nehudebních pazvuků. Objevili poezii i v absolutně nepoetickém světě. Heslem EN v jejich začátcích bylo: Hören Sie mit Schmerzen! - Poslouchejte s bolestí!
Album Kollaps startuje uhrančivým rytmem pneumatického kladiva a hysterickým křikem Blixy Bargelda. Skladba Tanz Debil je i s odstupem času obdivuhodnou kompozicí zakončenou totální destrukcí. Za zmínku stojí pak skladba Kollaps a Negativ nein, která pracuje se zkresleným Bargeldovým hlasem a neidentifikovatelnými částečně rytmickými zvuky. Album Kollaps jako celek je naprosto výjimečné hlavně tím, že na něm posluchač uslyší pouze industriální, nikoli hudební, nástroje. Abych nekecal: možná se občas ozve něco, co zdánlivě připomíná kytarový zvuk, ale pak je to něco jako Metal Maschine Music od Lou Reeda. Slyšíme spíš zvuk elektriky jako takové než zvuk hudebního nástroje. Kollaps je tedy výjimečným počinem především z těchto důvodů.
Takže hodnotit na EN kladně věrnost kořenům, syrovost, industriální poetiku a v podstatě neposlouchatelnost, nebo spíš pozdní fázi jejich tvorby, která poslouchatelná nejen, že je, ale přichází s jemnými písněmi sem tam obohacenými o nějaký ten šum polystyrénu? Volba je jednoduchá: Jednu nebo pět hvězdiček za něco, co se vlastně nedá poslouchat?
» ostatní recenze alba Einstürzende Neubauten - Kollaps
» popis a diskografie skupiny Einstürzende Neubauten
Pop, Iggy / Lust For Life
Iggy Pop na Progboardu! Berme vážně Iggyho! Ok. Krásná ironie, pokud jde o obal. Známý rockový nihilista a pódiový Nietzscheián se z něj na nás směje hezky zeširoka a je to panečku úsměv před kterým musely holky padat na kolena. Nápis u jeho hlavy vyslovuje to samé, co vyjadřuje Iggyho obličej: Lust for Life.
Standardním článkem sestavy je David Bowie, který obstarává veškeré klávesy a fenomenální kytarista Carlos Alomar, kterého známe i ze sólových Bowieho alb. Všimněme si ale prosím jedné zvláštní věci: Autorem hudby tohoto alba je až na výjimky David Bowie. V ostatních případech je to Gardiner nebo Sales. Iggy tady na hudbu ani nesáh. Ve zkratce: Iggyho Chuť do života má na svědomí David Bowie. Formálně vzato by tohle album mohlo figurovat mezi Bowieho sólovými alby. Autorem je textů je však výhradně Iggy Pop a rovněž je také vrchním pěvcem.
Album zdaleka není tak depresivní jako předcházející The Idiot. Má mnohem čistší zvuk. Překvapí už úvodní titulní pecka svými výraznými bubny obalenými nakřáplým a drzým Iggyho hlasem. Iggy na tomhle albu ve srovnání s albem The Idiot příliš necroonuje, znovu se vrací ke své přirozenější hlasové poloze a nebojí se na posluchače pěkně grázlovsky na něj vyjet. Zní to sympaticky, jako by měl opravdu nějakou novou energii v žilách. Hudba je však slabší a podle mého názoru poněkud kolísavé kvality. Jednoznačně nejlepší skladbou alba je ta jedna jediná věc, kterou si celou složil Iggyho Pop sám. Jmenuje se "Sixteen" a je to ironické ohlédnutí za šedesátými lety. Litujeme, že se Iggy víc nespolehl na svůj instinkt a v téhle náladě sám a ve své režii nestvořil celé album. Ta krátká písnička v sobě totiž syntetizuje to nejlepší z Iggyho minulosti s nejasnou přítomností a naznačeným citem pro melodii. Tuhle kvalitu oscilace ostatní skladby postrádají a opravdu "Sixteen" jako by na album ani nepatřila, jako by byla jakýmsi zkamenělým dinosauřím ocasem. Za zmínku stojí notoricky známá The Passenger, která vyčnívá svým kolovrátkově se opakujícím motivem, který z ní udělal hit mnoha sezón. Většina písní je nějak divně rozpolcena - cítíme nějaký drive, ale podezřele podebraný v koulích snahou oslovit i jiné publikum než nihilistickou mládež prudce vymírající na poctivost.
Pořád je ale Lust for Life dobrá hudba, kterou stojí za to poslouchat, protože je plná neklidné a hledačské energie.
» ostatní recenze alba Pop, Iggy - Lust For Life
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy
Pop, Iggy / The Idiot
Když už jendou je Iggy Pop na progboardu, pojďme ho vzít trochu vážně. A když už tu jsou s ním i The Stooges, měli by mít samostatný profil, protože Iggy Pop a The Stooges jsou přísně vzato dvě hudební tělesa s vlastní diskokrafií. Objevitelskou a tím i progresivní sílu nelze upřít deskám Fun House a Raw Power, uvědomíme-li si dobový kontext v kterém poprvé spatřily světlo světa. Progresi nelze upřít ani některým deskám Iggyho Popa, i když naopak některá jiná jeho alba vězí někde hluboko v bažinách podprůměru (např. Party) a jiná prostě nepřevyšují dobový standard. Mluvíme-li ale o albu The Idiot, mluvíme o jednom z těch průkopnických Iggyho počinů.
Iggy Pop se právě vrátil z léčebny kde se léčil ze závislosti na heroinu a barbiturátech. Ještě když byl zamčený mezi bílými stěnami blázince, kam se nechal dobrovolně zavřít v roce 1973 po rozpadu The Stooges, když nazřel, že si s potížemi, které si přivodil, sám neporadí, za ním chodil na návštěvy David Bowie. David Bowie Iggyho vždy obdivoval jako prototyp typického rockového hrdiny, jako jednu z tragických postav rocku, kterou už tehdy bezpochyby byl (chyběla jen ta pověstná poslední černá tečka). Bowie ale věděl, že sám v sobě tento typ charismatu nemá a nikdy mít nebude. Bowie si nikdy nepřipadal jako rocker v pravém slova smyslu a jeho přátelé z branže o něm nikdy jako o rockerovi neuvažovali. Bowieho koncerty byly v té době velmi spektakulární, točil koncepční alba a vyžíval se v operních rekvizitách a re-prezentacích. Oproti němu Iggy Pop představoval archetyp rocku: přímočarý, živočišný, nebezpečný jak v hudbě tak v osobním životě. Iggymu na Bowiem učarovalo to, co zase tehdy neměl on: nadhled, určité stopy aristokratičnosti jak na pódiu tak mimo něj, schopnost plánovat a řídit svou kariéru. Tak začala vznikat spolupráce a s ní album The Idiot. Když se tehdy Iggy Pop vrátil, hodnotil svou dosavadní kariéru velmi kriticky: cítil se zneužitý hudebním průmyslem, zkorumpovaný, odepsaný. Bylo v něm hodně zášti a toužil po velkém návratu. Cítil, že Bowie by mu mohl pomoci. V rozhovorech s věhlasným novinářem Nickem Kentem, které vyšly česky, Iggy Pop říká, že chce, aby jeho nové album (Idiot) znělo asi takhle: vezme do ruky sklenici na víno a rozstříská ji o hranu stolu. Pak zvedne hlavu a nevinně, infantilně ("idiotsky") se usměje na novináře, zatímco v ruce drží nožičku od rozbité sklenky. Pak se rozpovídá o fašistickém hudebním průmyslu, který systémově korumpuje umělce. V té době už si o sobě četl jako o "kmotrovi punku", a teď tedy říká, že když má být kmotrem, tak se vším všudy. Teď už se korumpovat nenechá. Teď už to bude on tím mafiánem. Inu, můžeme si o tom myslet co chceme, ale jakkoli jsou tehdejší Iggyho názory pochopitelné vzhledem k jeho životní zkušenosti, zcela psychický vyrovnaný v té době zřejmě ještě nebyl...
Pokud jde o zvuk alba The Idiot, určitě nezní jako rozbíjené sklo a až na několik momentů postrádá i obvyklou Iggyho živočišnost a agresivitu. Respektive je tam, ale je vkusně uhlazená a kultivovaná Bowieho rukopisem. Album vyšlo v roce 1977. To je doba, kdy vydali první a poslední studiové album Sex Pistols. Stačí posoudit zvuk alba The Idiot s tím, co se tehdy hrálo, včetně nemainstreamové hudby, kterou tehdy ještě punk byl, a je jasné, že album The Idiot je průkopnickou záležitostí a že svým zvukem předjímá hudební léta příští, zejména tzv. "cold wave", new-romantic, nebo gothic-rock. Celé album jede ve středním a středně-pomalém tempu. V pochmurné náladě. (Mimochodem právě tohle album si Ian Curtis z Joy Division pouštěl, než se oběsil). Dusná, dekadentní atmosféra, něco mezi Berlínem 30. let a nějakou futuristickou vizí nelidského velkoměsta budoucnosti. Zkreslené, řezavé kytary, které vynikají zejména v poslední skladbě Mass Production. Johnny Rotten, zpěvák Sex Pistols, tehdy prohlásil o tomto albu, že nemá chuť poslouchat celou noc cirkulárku. Jakou ironií je, že právě nejvíce ceněné album "Metal Box" jeho pozdější kapely Public Image Ltd. začíná asi desetiminutovou skladbou, která zní opravdu jako cirkulárka. Ale vraťme se k The Idiot. Novinkou je i Iggyho práce s hlasem. Iggy neječí a nevřeští jako v dobách The Stooges a posluchač zjišťuje, že pomalé tempo jeho hlasu velmi sluší a že v něm jeho hlas velmi vyniká. Údajně to byl Bowieho nápad: zpomalit a ukázat potenciál Iggyho hlasu a interpretace v jiném světle. A klobouk dolů: Iggyho hlas má spoustu facet, dokáže jej dramaticky stupňovat, dokáže naléhavě naříkat, něžně šeptat a plynule přecházet v kovové a mrazivé polohy.
Mohl bych se podrobně rozepsat o jednotlivých skladbách, ale zdá se mně, že recenze by byla nemístně dlouhá a docela se spokojuji s jejich stručnou a výstižnou charakteristikou mého předřečníka. Snad jen za sebe dodám, že velmi působivé jsou první dvě skladby a třetí dekadentně dusavá Funtime a závěrečná Mass Production.
Nedal bych plný počet, pokud bych nezohlednil kontext ve kterém album vzniklo a ve kterém bylo vydáno. Kdybych jej poslouchal prostě s tím co všechno už tu bylo, jistě by nemohlo dostat pět hvězd. Ale když vezmu v potaz tehdejší situaci, odepisovaného Iggyho, spolupráci s Bowiem, které nikdo nevěřil a to, že Bowie to Iggymu opravdu nejen nezmrvil, ale otevřel mu oči pro ještě jiné druhy interpretace, musím dát plný počet.
» ostatní recenze alba Pop, Iggy - The Idiot
» popis a diskografie skupiny Pop, Iggy
Hammill, Peter / In Camera
In Camera je naprosto ďábelské dílo! V jakém smyslu? Hammill se podíval na dno nejen své duše, ale na dno určitého archetypu. Velmi koncepční album, které není zakončeno žádnou katarzí, jen totální temnotou. V masité hutnosti syntezátorů a kláves, v jejich všepohlcujícím zvuku vidím analogii ke zvuku alba VDGG The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Možná je to souvislost spíš násilná a ryze osobní... Když jsem byl ještě mladý a neobouchaný dobrou hudbou, pouštěl mně tohle album otec a já ho s ním vždycky rád poslouchal. Poslouchali jsme ho spolu skoro nábožně. Při poslechu jsme vůbec nemluvili, nic v místnosti nás nesmělo rušit a jenom jsme do sebe nechali vpíjet hudbu. Pak jsme se smáli své představě, že by nás sledoval nějaký "sériový posluchač" a jak by asi reagoval, kdyby viděl dva lidi tak vážně soustředěné na takový zdánlivý chaos a nihilistickou šílenost... Mimochodem ta souvislost s albem VDGG The Least we can do is wave... tu je. In Camera i zmíněné album postrádají jakoukoli katarzi. Posledními slovy poslední písně The Least... je ve volném překladu a zpaměti asi toto: "Tohle je začátek konce / Tohle je konec počátku / Nikdo nežije / a všichni jsou mrtví./ " Myslím, že takový nějaký je smysl posledních slov alba The Least we can do is wave... - prostě, žádná naděje. Album In Camera rovněž postrádá alespoň malý paprsek naděje na konci. Jedněmi z posledních slov z poslední skladby In Camera je zhruba toto: "Příliš pozdě chtít si něco přát / příliš pozdě na jakékoli přání /". Pro mě osobně je to u Hammilla překvapením, protože podle mého názoru dobré umění alespoň špetku něčeho jako "naděje" obsahuje. Ovsšem nic to neubírá na sdělné síle a umělecké nekompromisnosti alba IN Camera.
Celé album vnímám jako svého druhu osobní příběh o ztrátě sebe sama, o doslova kosmických souvislostech takové ztráty, o vynořování se (sebe)destruktivních sil, které se při takovém procesu děje. Začíná se jakýmsi lehce oslabeným charakterem, morálním kompromisem provázeným zklamáním ze sebe sama. Pokračuje se uzavřením do sebe sama, vyvoláváním nostalgických vzpomínek na dětství, znovuoživování dětských tužeb ("No more The Sub-mariner"), které je ale přirozeně velmi hořké a marné a které nakonec končí znechucením, protože člověku ukážou zpravidla nějaké zranění na které by raději zapomněl. Následuje pomalé vynořování nové osobnosti z hlubokého vnitřního zmatku ("The Tapeworm"). Nová osobnost se vynořuje coby falešný hrdina, silová postava, která kompenzuje původní slabost a zranění silou a násilím, hrdinskou maskou. "Again" je krásná milostná píseň, zde ještě se syrovou akustickou kytarou a nehudebními zvuky, oproti uhlazené verzi na kompilačním albu The Love Songs. "Faint-Heart and The Sermon" doslovně přiznává slabost srdce pomyslného hlavního hrdiny a společně s následující skladbou smutně konstatují, že proces rozkladu už se stal samovolným a nelze jej zastavit. Pak už se vynoří Gog a Magog jako archetypy naprosto ničivé a sebepohlcující síly. Když o nich člověk čte v Apokalypse - Zjevení svatého Jana, jsou roztomilými pudlíky ve srovnání s tím, jak je slyšíme na albu In Camera Petera Hammilla.
Trend minimalizace perkusí a klasických bicích pozorujeme už na předchozím Hammillově albu "The Silent Corner And The Empty Stage". Na In Camera tento trend kulminuje. Poprvé uslyšíme bicí až ve skladbě The Tapeworm. Pokud jde o Hammillův hlasový projev, je na In Camera jedním z těch nejagresivnějších, jaké se na jeho sólových albech vyskytují. Zvuk skladeb je šíleně zahuštěný vrstvami kláves a syntetizérů, ovšem žádný nevkus - od začátku cítíme přítomnost něčeho brachiálního. Nálada celého alba je tak zlověstná, že vrchol v podobě skladeb Gog & Magog je jen logickým vyvrcholením. Intenzita a způsob jakým album vrcholí, však předvídatelené věru nejsou. In Camera začíná lehkou sprškou rozprášených tónů snad jakéhosi spinetu, ale už během první skladby klávesy i Hammillův hlas značně naberou z temných hloubek. Spolupráce basové linky a až noisových vrstev kláves je naprosto fenomenální a do nesnesitelna umocňuje výhružnou, sklíčenou, smutnou, depresivní náladu celku. Celkový zvuk nástrojů, i pokud jde o akustickou kytaru, je velmi masivní a jednotlivé nástroje, včetně Hammillova hlasu, se v tomto účinu navzájem ještě povzbuzují. Závěrečné skladby Gog a Magog už přicházejí se skutečně pekelným zvukem kláves, který snad musel Hammill speciálně vynalézat. Ale sestavit z nich rozsáhlou kompozici, to už vyžaduje odvahu géniů. Proč říkám "skladby"? Protože skladba Gog a Magog jsou vlastně dvě skladby rozdělené na části, které mají samostatný název. Bohužel zmiňované remasterované CD vydané Virgin v roce 2006 je popsáno trestuhodně chybně. Zaprvé místo správného Gog je na přebalu psáno "Go" - což je neodpustitelná chyba! A vůbec tu není nijak naznačeno, že skladby mají části, natožpak že ty části mají své názvy. Patrné je to pouze z originálního vinylového vydání alba. Krátce ještě ke zmiňované dvojskladbě: Po pekelném a brachiálně-destruktivním entreé Gog s naprosto satanským textem, vychutnáváme do syta smysl těch slov v hudbě. Po totálním zničení zbývá už jen jakýsi anonymní dech, jehož lidský či zvířecí původ nelze nijak identifikovat. Možná je to dech vesmíru samotného, možná samotného satana, možná je to dech, který tu zbyl po člověku... Skladbou se hemží občasné ťukání a cvakání, jako by po ryze anorganickém světě pobíhalo už jen pár mikrobů. Skladba znovu vygraduje v části Magog (In Bromine Chambers) odkud k nám promlouvá zcela deformovaný a skoro úplně nesrozumitelný děsivý hlas a rozhodně říká cosi, co nás nepovzbudí.
Myslím, že In Camera nemá v dějinách populární hudby obdoby. Myslím, že jde o svým způsobem epochální dílo.
» ostatní recenze alba Hammill, Peter - In Camera
» popis a diskografie skupiny Hammill, Peter
Doors, The / L.A. Woman
Říkám rovnou: Podle mého názoru nejlepší album The Doors, možná spolu s jedničkou. První a poslední album s Morrisonem jsou jako dvě hvězdy, každá na opačném konci oblouku završeného smrtí toho, kdo tomu oblouku vetkl ducha. Zatímco první album startuje cestu a má v sobě všechnu mladickou vervu, revoltu, něhu a temnotu, poslední album (neboť The Doors pro mě v podstatě končí s koncem Morrisona) má v sobě všechnu osudovost typickou pro velká díla těch největších umělců.
Opravdu. Nelze nezaznamenat rozdíl mezi bezprostředně předcházejícím řadovým albem vydaným o pouhý rok dřív, Morrison Hotel a posledním L. A. Woman. Je třeba si pozorně všimnout rozdílu v barvě Morrisonova hlasu: Zatímco na Morrison Hotel je hlas zpěvákův hlas pořád ještě velmi zvučný, možná jen o něco zralejší než na prvním albu, na L. A. Woman už slyšíme úplně jiný hlas. Je to zastřený hlas muže, který má svou životní dráhu víceméně za sebou a může si dovolit bilancovat, může si dovolit dívat se na přítomnost jako jestřáb do údolí. Jedinou výjimkou z alba Morrison Hotel je poslední skladba Maggie M´Gill - člověk má dojem, že tahle skladba by mohla být na L. A. Woman. Zpěvákův hlas v ní je bluesově zahuštěný jako na celém L. A. Woman.
Myslím, že zvláštní osudovost na albu L. A. Woman je. Bez ohledu na to, co se pak stalo, by byla slyšitelná - jako nějaké tektonické chvění, aura, prostě pocit něčeho osudového, konečného, vážného a hlubokého. Už v první skladbě The Changeling - když pominu poměrně chytlavý motiv, je výrazný jiný zvuk - jaksi zahuštěný, možná tak nějak zašuměný, bluesově tvrdý, neuprosný... Morrisonův hlas je na celém albu zastřený, hluboký. Sugeruje dojem, že člověk poslouchá zralého muže, starýho pardála, který je na pomyslném vrcholu sil, ale křivka už se láme a on to ví. Morrisonův řev v této skladbě v jednu chvíli připomíná řev lva. Myslím, že je to symptomatické - o řev lva totiž skutečně jde, protože Morrison tady je starým nebezpečným lvem. Textově jde o jakousi poetickou avšak strohou životní bilanci. Been Down So Long je strhující rhythm & blues - tvrdý rytmus, přesná basa... Morrison musel k blues - černošství, negerství v hudbě teprve dozrát. L. A. Woman je skvělým dokladem, Morrison měl bluesové cítění, ačkoli jeho začátky tomu moc nenasvědčovaly ani přes snahy blues hrát. Teprve tady se dostal na dno a něco objevil. Objevil negra v sobě. Je jistě pravda, že atmosféra ve studiu při nahrávání alba nebyla ideální. Morrison už se nesnažil zažehávat kapelu, i když ostatním asi chyběla jeho jiskra. Ale tím, že se soustředil jen na sebe a hudbu, udělal něco víc. Odstranil divadlo a zůstal autentický Morrison. Předtím byl pořád hvězdným dítětem, ale na tomhle slyšíme zralého muže. Myslím, že velkou roli v Morrisonově dozrání hrála jeho soudní kauza. Srážka s realitou ho změnila. A k lepšímu. Svědectvím o proměně je L. A. Woman. Cars His By My Window je parádní pomalý blues s geniálním koncem. Nejprve jsem dlouho nemohl identifikovat zvuky, které se ozývají na konci téhle skladby, myslel jsem, že jde o nějaký nástroj. Chvilku mi trvalo, než jsem přišel na to, že jde jen o Morrisonův hlas. Morrison tady použil svůj hlas jako další nástroj, který do rytmu vydává zvláštní zvuky - něco mezi kvákáním a naříkáním. Těmi končí skladba.
Skladby L. A. Woman a L´America jsou neiluzivním pohledem na americkou realitu a její minulost. Morrison vstřebal mýty své země, aby jí mohl ukázat její odvrácenou stranu. Udělal to s jedinečným hudebním citem a bluesovým cítěním. V pomalé části L. A. Woman Morrison zpívá: "Mojorisin" "Mojorisin" - skandování se postupně zrychluje. "Mojorisin" znamená Jim Morrison. Ano, Morrison tu skanduje siglu svého jména, kterou sám vytvořil. Když si člověk uvědomí ten kontext ve kterém se tak děje - právě skladba L. A. Woman, celá její atmosféra, atd. a pak i Morrisonův konec o kterém nikdo v době nahrávání neměl ani páru, je to hodně mrazivé. Crawling King Snake je opět úžasné tvrdé blues se zvláštním echem kytary vytvářející dojem zdojeného temného úderu... A samozřejmě geniální Riders on The Storm.
Myslím, že album L. A. Woman je z těch uměleckých děl, která předcházejí jejich tvůrce. Zkrátka ani The Doors a Morrison ve chvíli nahrávání nevěděli jak velkou věc tvoří a vytvořili. Jde o umělecké dílo ve kterém si minimálně Morrison předpověděl svůj osud a do kterého zakul ducha své epochy. Je to umělecké dílo, které se mu stalo osudem a stejně tak kapele. Taková díla nevznikají jen tak ze vzduchoprázdna a také něco po svých tvůrcích chtějí. Jde o umělecké dílo, které spolykalo své tvůrce - a tak to má být u každého výsostného uměleckého díla.
» ostatní recenze alba Doors, The - L.A. Woman
» popis a diskografie skupiny Doors, The
Gabriel, Peter / New Blood
Scratch My Back a New Blood tvoří zajímavou dvojici v Gabrielově diskografii. Hlavním instrumentem obou alb je klasický symfonický orchestr a ticho. Ano, ticho mezi tóny. Ticho jako další hudební nástroj. Gabriel nás na těchto dvou albech provede celými škálami ticha. Zjistíme, že každé ticho je jiné a že každé ticho má své hudební kvality. Ne, nezešílel jsem, aspoň myslím... Zatímco Scratch My Back pracovalo s jakýmisi mystickými tichy, s tichem tajemství, New Blood nás zasvěcuje do dramatických tich.
Gabriel přepracoval svoje skladby z minulých alb se symfonickým orchestrem a my můžeme říct, že sestavil silné album. Zatímco na Scratch My Back byl orchestr melodičtější, zde je často dalším rytmickým nástrojem. Gabriel do symfonické hudby vnáší ducha etnické, rytmické, hudby. Skvělou ukázkou je hned první skladba, která je i v originále silně rytmická. Mezi často bouřlivými nástupy jednotlivých nástrojů, což platí pro celek alba, víc slyšíme ticho, které tyto nástupy, samy o sobě dramatické, ještě víc dramatizuje. Výsledný dojem je ohromující až pompézní. V první skladbě se Gabriel jako zpěvák ještě moc neukazuje, proto překvapí, že druhá skladba začíná ženským zpěvem (Gabrielova dcera se kterou měl celý život napjatý vztah a po usmíření s ní jako s druhou nebo sborovou zpěvačkou jel turné). Klacický symfonický pop-song s působivým závěrem ve kterém se "zlomí" v prosté tóny klavíru. San Jacinto je emocionálně velmi vypjatá píseň. A platí pro ni to, co by se dalo říct o celém albu:
Gabriel pomocí symfonického orchestru stupňuje už tak dramatický náboj skladeb do skoro nesnesitelné míry, jako by posluchače chtěl vyždímat až do poslední emoce. Proto někdy působí vtíravě. Zároveň jsou tyto skladby naprosto mistrovskými kousky, protože emoce prostě vzbuzují. V symfonických provedeních písní Gabriel dává více prostoru tichu mezi nástroji a ticho se tak stává dalším hudebním nástrojem. Tento prvek se mi zdá být natolik inteligentní a originální, že už jen kvůli tomu stojí za to album poslouchat. Nejsilnější momenty alba jsou podle mě zároveň ty emocionálně nejvypjatější: Intruder, Red Rain, Digging in the Dirt. Red Rain je jednozančným vrcholem alba a má v celku alba takové místo, aby jím byla. Album je koncepčně perfektní. Nejkrásnější skladbou alba je podle mě však píseň The Nest that Sailed the Sky. Krásnější, tesknější a andělštější melodii jsem snad neslyšel. Tahle píseň posluchači definitivně podlomí kolena. A i kdyby měl posluchač sto chutí nedat plný počet hvězd kvůli programovému smyslovému náporu a attacku na emoce, který Gabriel provádí těsně na hranici dobrého vkusu, tak pro tuhle krásnou a křehkou melodii by plný počet hvězd dát musel. Když posloucháte tuhle skladbu, je to jako by vás Gabriel zval ke zrození světa, jako byste byli svědky nějakého zrození a zároveň strašně smutného loučení... Album končí skladbou A Quiet Moment, což jsou tři a půl minuty zvuku moře nebo vodního toku a zpěvu ptáků. Někdy mě napadá, že jestli by někdo dokázal zhudebnit Boha a samu transcendenci, tak jedině Peter Gabriel.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - New Blood
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Bowie, David / Scary Monsters (and Super Creeps)
Scary Monsters (spolu s albem Station to Station) jsou nejlepší Bowieho alba. Ne, že by se dala navzájem příliš srovnávat, ale pokud jde o míru kvality a hudebnosti, tak určitě ano.
Scary Monsters je od začátku do konce velmi překvapivé album. Prvoposluchač vůbec neví co má čekat v příští písni. Poslouchat Scary Monsters je dobrodružství. Tím už vyslovuji názor k hudební kvalitě. Jde o v podstatě konvenční písničky, klasické pop-songy rozvíjející jedno téma (jak už bývá u Bowieho zvykem, je i tohle album koncepční). Ale tyhle písničky jsou hrané způsobem a stylem velmi nevšedním a originálním. Není bez souvislosti, že na albu obsluhují kytaru taková jména jako Robert Fripp, Carlos Alomar, Pete Townshend. Celé album má výrazně rockový zvuk, ale nejde o žádnou vycpávku. Kytary výrazně dramatizují atmosféru skladeb a dělají z nich místy cosi až noisově-avantgardního. Velmi originálně se tady pracuje se stavbou samotných skladeb. Jsou často složeny z více než tří hudebních motivů, které se navracejí, variují, proplétají a prolínají v originálních až kubistisckých figurách. Náboj celého alba je výrazně dramatický, Bowie někdy zpívá až na pomezí hysterie, ale zase: není tu cítit žádný samoúčel.
V první skladbě překvapí japonština. Skvělý úvod zakončený Bowieho dramatickým křikem: Shut up! Ve druhé skladbě se prudký nájezd akustických kytar změní v elektrickou takřka baladu zakončenou šíleným řezavým sólem el. kytary podbarvené akustickými. Hodně působivá věc. Skladbu Scary Monsters mám nejraději. Nadupaná záležitost s lehce zkreslenými vokály a skvěle klouzavou kytarou. Přímočarý rytmus a textová narace. Proslulá Ashes To Ashes je také jedna z nejlepších skladeb alba. Myslím, že do MTv se dostala kvůli popovému zvuku, ale její stavba není vůbec jednoduchá. Tahle skladba se dá snadno podcenit. Fashion - nařvaný a pompézní spodek. Fakt je ten, že tahle skladba je textově poměrně dost kritická k establishmentu populární kultury. Přesto z ní chytlavá melodie učinila další z hitů alba.
Album se textově zabývá identitou, hledáním a ztrátami identity. Možná proto, že Bowie sám v té době hledal sám sebe. Objevuje se tu postava Major Tom, která se poprvé objevila na albu Space Oddity z roku 1969. Z tohoto hledání, z nejasných vizí a neujasněných představ o tom kam směřovat dál, udělal Bowie téma této desky. Ve spojení s jeho mimořádným pěveckým nasazením, instrumentálními výkony (hlavně kytaristů!), rockovým zvukem, existenciálními motivy v textech, tyto aspekty dělají z této desky jednu z nejlepších Bowieho desek.
» ostatní recenze alba Bowie, David - Scary Monsters (and Super Creeps)
» popis a diskografie skupiny Bowie, David
Japan / Obscure Alternatives
Post-punk, New wave, new romantic, alternative-rock: Tohle je jedno z nejlepších alb žánrů!
Obscure Alternatives bylo první album, které jsem od Japan slyšel. Kdybych jako první slyšel dejme tomu Gentlemen Take Polaroids, neměl bych už pravděpodobně o skupinu zájem. Zatímco se Japan ve své pozdější tvorbě, a nutno říct že v souladu s dobovými trendy, zabývali synth-popem na kterém byl zajímavý snad už jen pěvecký projev frontmana a zpěváka Davida Sylviana, je oproti tomu album Obscure Alternatives jedním z nejprogresivnějších alb tehdější doby. Velkou zásluhu na tom má vynikajicí muzikantství všech členů kapely. První album Adolescent Sex ještě nijak nevybočovalo z ducha doby - garážový zvuk, jakýsi post-rock, post-punk s pěknými melodiemi, bizarními mezihrami a nezvykle posazeným hlasem Davida Sylviana. Už na něm bylo však patrné, že tu nejde o žádný "závar". Album zní, jako by si akademici zkusili zahrát pouliční hudbu - velmi poučená práce a na punk trochu příliš načančaná.
Podle pozdějšího vyjádření Davida Sylviana měly být první tři alba jakousi trilogií. Druhé album Obscure Alternatives bylo nahráno a vydáno pouhého půl roku! po vydání debutu. Je neuvěřitelné jaký vývoj v tak krátké době kapela prodělala. Od nekroceného pubertálního nadšení k naprosto sofistikované práci. Na Obscure Alterantives kapela používá stejné vyjadřovací prostředky jako na svém debutu, ale dělá to tak mistrným a zvládnutým způsobem, že ji druhé album od debutu neuvěřitelně vzdaluje. Na albu se objevují reminiscence na Berlín. Sylvian byl velkým obdivovatelem Bowieho a měl naposlouchaná jeho alba z berlínského období. Poslední (instrumentální) skladba tohoto alba, The Tenant, svou atmosférou připomene některé kompozice Briana Ena a Davida Bowieho.
Skladby na Obscure Alternatives jsou perfektně seřazeny. V celku jako by vyprávěly nějaký příběh. Každá jednotlivá skladba je krásně klenutá a má dramatický vývoj. Myslím, že právě to by mohli ocenit i posluchači VDGG nebo Hamilla. Velmi bohaté pěvecké projevy Davida Sylviana - od šeptání, kňourání, přes nádherně naléhavý a naříkavý zpěv až po agonické vzdechy. Sólová kytara, která řeže jako nůž a dramaticky stupnňuje neklidný, úzkostný, výhružný či elegický náboj skladeb, je určitě dominantním nástrojem (spolu s hlasem Sylviana a basou Micka Karna). Basová kytara je naprosto stoprocentní a tvrdá, lehce vysunutá. Bicí nesmlouvavě tepou až diskotékově (ostatně to u Killing Joke také, že...). Obscure Alternatives je třeba poslouchat pomalu a v klidu. Má v sobě zvláštní naléhavost. Není to hudba k činnosti, na to je příliš zneklidňující, vyžadující pozornost, na to je příliš dobrá.
Automatic Gun - to není typická vypalovačka. Střední tempo, ale zneklidňující keyboardy a nekompromisně řezavá kytara uhranou. Ostatně klávesy nejsou nástrojem, který dominuje celému albu (jako například u pozdějšího Gentlemen Take Polaroids), spíš dokreslují atmosféru, podbarvují industriální kinematičnost.
Rhodesia - reggae s dusivou a napjatou atmosférou, které nenechá vydechnout a definitivně připoutá k albu. Od této chvíle je jasné, že tohle nebude o hitících do žebříčků.
Love is Infectious - je jedna z nejlepších věcí alba. Perfektně vygradovaná syrová věc ve které Sylvianův hlas získává až masochistické a sebemrskačské kvality - tematicky k obsahu textu... Skladby na Obscure Alternatives jsou překvapivé, mají vývoj, což vůbec není samozřejmé pro kapely, které se pohybovaly v těchto žánrech.
Sometimes I Feel so Low je dekadentní vypalovačka, která se asi nejvíc podobá skladbám na prvním albu. Trans-genderové Sylvianovo kňourání nemá chybu. :)
Obscure Alternatives je jednoznačně vrcholem alba. Úžasně vystupňovaná skladba s naléhavým refrénem: "Zero down to zero, submerging in every man, zero down to zero, catch me as best you can". Perfektní práce s hlasem, naprosto přesvědčivé podání. Skladba začíná jednoduchým basovým motivem ke kterému se přidávají ostatní nástroje, které pomalu zesilují, aby se rozvinuly v lávovitou, naléhavou a explodující směs hudby tekoucí do nekonečna.
Za dekadentně-elegickou Suburban Berlin následuje diamantový skvost The Tenant. The Tenant je instrumentální, pomalá skladba s nostalgickou náladou. Krásná melodie sólové kytary prolínající a přecházející v táhlé a naříkavé tóny saxofonu (na který hraje basák Mick Karn).
Podle mého názoru nejlepší album od Japan, nápaditá, šťavnatá jízda. Úzkostná nervozita střídaná dekadencí. Muzikantský poklad post-punkové éry.
» ostatní recenze alba Japan - Obscure Alternatives
» popis a diskografie skupiny Japan
Reed, Lou / Street Hassle
Street Hassle (Pouliční hádka) je možná nejlepší album, které kdy Lou Reed udělal. Kdo trochu zná diskografii Lou Reeda a situaci ve které se nacházel v roce 1978, kdy album vzniklo, lépe pochopí moji následující tezi. Street Hassle je Reedovým přiznáním porážky. Po tomto albu muselo být v roce 1978 už každému zřejmé, že Reed není a nikdy nebyl geniální skladatel. Ale co z této porážky dělá triumf? To, že Reed hudebně na tomto albu nejen svou porážku nezastírá, ale sám ji konturuje a silnou linkou podtrhává. Street Hassle je porážka, která se stala triumfem!
Reed, jako velký ironik, tímto albem bezohledně travestuje svůj umělecký styl a dělá to s takovou intenzitou jako nikdy předtím. Tím je tohle album nejsilnější - tou vervou a dravostí s jakou se Reed opírá sám do sebe. Působí chvílemi až sebemrskačsky, ale výsledek je úchvatný. Je to asi takové, jako kdyby Rembrandt namaloval autoportrét ve stylu Picassa, sebedeformace odhalující nepřikrášlenou pravdu. Je to jako by Reed vystoupil sám ze sebe a popsal sám sebe zvenku, jako někdo jiný. Street Hassle je stopou po takové mystické transformaci.
Je třeba zdůraznit, že část alba je nahrána studiově a část živě z koncertů. Živé nahrávky dělají ze Street Hassle syrově punkovou záležitost nejen co do verbální výpovědi, ale i té hudební (Leave Me Alone, např.)
Už počátek alba Gimmie Some Good Times začíná proměnou. Nejde o žádné nostalgické nebo sentimentální vzpomínání ke kterému se Reed občas rád uchyluje. Při poslechu syrové repetetivní kytary posluchač zjišťuje, že poslouchá vlastně Sweet Jane a že jde o záměr. Do ústředního riffu ze Sweet Jane v Gimmie Some Good Times říká Reed něco v tomhle smyslu: "Jestli je tohle to Rock´n´Rollový zvíře, [narážka na album Rock´n´Roll Animal] kterým jsem, tak je to zasranej feťák a teplouš". Je to nejlepší příklad toho, co na tomto albu Reed dělá se svou legendou - boří ji, ničí a dělá si sám ze sebe legraci. A to nejen na psychologické rovině, ale i v hudbě. Reedem hudebně deformovaný Reed zní přitom jako nejlepší, nejpravdivější Reed. Samozřejmě, že se Reed tematicky vrací k životu v New Yorku, k pouličnímu násilí, prostituci a ke vzpomínkám na svůj život v tomto prostředí. Ale dělá to jinak. Ve skladbě I Wanna Be Black říká, že nechce být zasraným studentem ze střední třídy, ale chce mít svou stabilní děvku. Na albu nejvíc zaujme titulní nečekáná jedenáctiminutová kompozice. Reed jako by v ní dostal do textu New Yorské graffitti - Na podkladu repetetivního neměnného motivu cella proplétajícího se s basovou linkou (velmi silnou, sytou, zdůrazněnou) a kytarou, Reed monotónně recituje jakýsi příběh o vraždě prostitutky nebo koho. Reed text skutečně vypráví jako by četl z novin, kontinuálně, bez jakéhokoli frázování. Ve spojitosti s kouzelnou melodií cella, ženským sborem a nabušenou basou, zní tahle skladba skvěle - křehce a přitom syrově, jemně a drsně zároveň. Za zmínku stojí i punková Leave Me Alone - brutální a monotónní řežba do kytary s temným a zároveň ostrým, nabroušeným zvukem. Tahle skladba evokuje pocit, jako by člověk šlápl na plyn nebo prostě na nějaký pedál čehosi a ono se to s ním pak už vezlo bez ohledu na jeho vůli. Hustá jízda.
Myslím, že Reed touhle deformací, touhle travestií sama sebe překonal sám sebe. Jedno z jeho nejsilnějších alb i co do naléhavosti.
» ostatní recenze alba Reed, Lou - Street Hassle
» popis a diskografie skupiny Reed, Lou
Bowie, David / The Next Day
My čekali revoluci, ale nepřišla ani revolta.
Tak nějak bych asi shrnul svůj dojem z tohoto alba. Upřímně jsem se na něj těšil a pořídil ho jakmile bylo venku. Jak už jsem tady v diskusi pod některým z Bowieho alb psal, mám Bowieho hudbu rád. Každá jeho deska je jiná a přitom vydává koncepční alba. Takže i přes výhrady je dobrodružství sledovat jeho hudební vývoj.
Obal: Jde o obal alba Heroes z roku 1977, které je součástí tzv. "Berlínské trilogie". Na Heroes Bowie spolupracoval s Brianem Enem. Tento původní originální obal je přelepen bílým čtvercem s názvem aktuálního alba. Původní název desky "Heroes" je přeškrtnut fixou. David Bowie se před několika lety vyslovil, že si toho ze svého berlínského období moc nepamatuje. Obrážel totiž místní bary s Iggym Popem, kterého tehdy vytáhl z léčebny zpět na hudební výsluní. Osobně si myslím, že berlínská trilogie představuje zvláštní období - Bowie byl v nejlepší hlasové formě, hudebně byl díky Enovi asi neprogresivnější, ale přesto jsou podle mě ta alba kvalitativně nevyrovnaná. Obal The Next Day naznačuje tlustý škrt za touto minulostí. Bowie jako by chtěl naznačit, že chce zapomenout na minulost, že ji chce škrtnout.
The Next Day je tematicky klasické bilanční album. Bowie takové už jedno udělal - Hours v roce 1999. The Next Day je písničkové album, které působí koncepčně. Klasický popík s přesahem. Je to velmi dobré album, ale žádný zázrak. Bowie se na něm projevuje jako mistrný songwritter - tohle vždycky uměl, ale inovativní příliš není. Je tu od všeho trochu: řízný soul, rocková kytara, popové aranže. Bowieho hlas působí sebejistě i s patrnými znaky únavy. Samozřejmě nepěje příliš vysoko a neklouže už tak pružně mezi výškami. Ale Bowie ví, jak ze slabosti činit přednost. Nepouští se do poloh o kterých ví, že na ně nemá (a to ani hudebně) a nezastírá skutečný stav, někdo by možná řekl, že sází na autenticitu. A celkem mu to jde, je v tom dobrý. Je uvěřitelný.
The Next Day je jedna z nejlepších písní alba. Je velmi svižná, a hodně ji posouvá Bowieho hořký a rozhořčený hlas. Písničkářské mistrovství.
Dirty Boys je rovněž skvělá věc se slušně řezajícím saxofonem, jednoduchý "špinavý" motiv střídaný popovým nápěvem.
The Stars (Are Out Tonight) je rovněž svižná, ale melancholická píseň se smutnou melodií. A tady člověk začíná chápat, že zázraky se dít nebudou. Přesto: Album se dobře poslouchá a člověk se těší na další věc. Tady je ještě poslech pořád dobrodružstvím.
Love is Lost - velmi rytmická (skoro diskotékově) a syrová záležitost. Dobrý.
Where Are We Now? Známá balada, která toho mnoho o albu neřekla. Spíš tuctovější.
A od této chvíle začíná albu docházet míza.
If You Can See me připomene industriálním hávem album Outside. A pak už to vážně začíná trochu splývat.
Ale stojí za to vydržet do konce. Protože Heat, poslední skladba alba je asi tím nejlepším na něm. Je to pomalá, pomalu najíždějící věc s dramatickou až výhružnou atmosférou.
Ze všech kytaristů, které jsem měl na Bowieho albech nejraději bych jmenoval Carlose Alomara a Roberta Frippa. Dokázali dát klasickému popovému formátu ve kterém se Bowie mistrně pohybuje, něco originálního, zvláštního, nečekaného a syrového. Na tomhle albu slyším, podobnou práci s kytarou, nebo spíš cítím podobnou snahu, ale výsledek zdaleka není srovnatelný. Kromě toho ani metodicky by to nebylo u Bowieho nic nového.
Album The Next Day komprimuje to nejlepší z posledních alb. Nejvíc se těží z Hours, Heathen a Reality. Předchůdce Reality bylo hudebně i kvalitativně dost nevyrovnané album. The Next Day je oproti němu sladěné, zvukově kompaktní, kompaktní náladou skladeb a stylem. Mrzí mě však, že na The Next Day je slyšet, že Bowie se opakuje - zaslechnete motiv z písně Days (Reality), Thursdays Child (Hours), Everyone Says Hi (Heathen). Myslím si ale bohužel, že například Hours bylo lepší - také bilanční album, ale narozdíl od The Next Day bylo dobrodružnější. Také šlo o víceméně klasický pop, přesto byl tak nějak invenčnější. The Next Day přináší skvělé jednotlivé písničky, ale jako celek působí poněkud šedivě - přesně jako obal.
Zasloužil by tak tři, ale dám čtyři, protože přeci jen když člověk někoho rád poslouchá, slyší v něm nakonec víc, než tam je... :)
» ostatní recenze alba Bowie, David - The Next Day
» popis a diskografie skupiny Bowie, David
Harvey, PJ / To Bring You My Love
"It´s my voodoo working"
zpívá Pj Harvey v jedné z písní a my můžeme jen přitakat.
Narozdíl od předcházejícího 4-track demos je To Bring You My Love hudebně mnohem vstevnatější. Ve skladbách většinou znějí dvě kytary, silná a hutná basová linka (Ve vypalovačce Long Snake Moan ji skvěle zahrál Mick Harvey, jinak člen The Bad Seeds Nicka Cavea). Album má celkově velmi hutný zvuk a působí sevřeně a uceleně. Hudebními inspiracemi tu není jen Patti Smith, ale také takoví bardi jako John Lee Hooker, Howlin Wolf nebo Captain Beefheart z období Safe as Milk. Všechny tyto inspirace jsou ovšem bohatě přetaveny do soudobého hudebního jazyka používajícího soudobé výrazové prostředky (i když na albu znějí i takové nástroje jako například vibrafon, apod.). Pj Harvey dále pokračuje svým osobitým způsobem na vzkříšení rokc and rollu. Písně osekané na kost, syrovost, agresivní hlasový projev, ale také mámivá a okouzlená zasněnost ve skladbách Teclo a The Dancer.
První verš alba: "I was born in the desert" předznamenává náladu celého díla, které se sytí z biblické obraznosti a pohanských mýtů. Aby nebyla mýlka: nejde o žádné religiosní vyznání nebo konfesi. Spíš o cestu zpět k archetypálním stavům mysli. A touhle cestou posluchače neveze žádná psychedelie, ale pořádně osekaný, syrový a šťavnatý špalek drsné hudby.
Hned první skladba je skvěle vygradovaná. Začíná neustále se opakujícím motivem elektrické kytary, který přichází z ticha a postupně zesiluje. Naprosto uhrančivé. Pak se ozve zdrsnělý hlas PJ Harvey a člověku už jede mráz po zádech. Jde vlastně jen o jednoduchý bluesový rytmus, ale takhle jsem blues ještě neposlouchal.
Meet ze Monsta - vrčivě nadupaná věc. Dnes mnohým posluchačům může znít samostatně trochu tuctově, ale je třeba si uvědomit, že přijít s tímhle zvukem na velkou scénu (tím myslím mainstream co se hraje v televizi) v roce 1995, nebylo tak úplně všední. Zároveň můžeme srovnávat: Do Mtv se z tohoto alba dostaly skladby Down by the Water, Working for the Man a C´mon Billy. Dnes by se možná podobné kousky nedostaly ani do studia. A to nikoli kvůli nekvalitě, ale naopak právě kvůli kvalitě! No nic...
Working For The Man je taková dusivá věc o prostituci a ženském prožívání. Minimálními hudebními prostředky se tu dosahuje maximální sugesce!
C´mon Billy stojí na rozevláté akustické kytaře a skvostném zpěvu. Hlas Pj Harvey je nejen v této skladbě dalším nástrojem alba - dokonale výmluvný, autentický, neučesaný a přitom zvládnutý.
Teclo je parádní poloakustické tango s poněkud ponurou náladou.
Tento vzorec se opakuje na druhé straně alba. To znamená: Na úvod vypalovačka, druhá věc rozvíjí tu první v mírnější verzi, pak akustická "balada" a končí se ve snivé náladě.
Myslím, že člověk musí mít už něco naposloucháno, aby dokázal ocenit to, co s hudbou dělá PJ Harvey...
» ostatní recenze alba Harvey, PJ - To Bring You My Love
» popis a diskografie skupiny Harvey, PJ
Harvey, PJ / 4 - Track Demos
Klidně přiznám barvu - Polly Jean Harvey je pro mě královnou alternativního rocku. Album 4track- bylo první, které jsem od ní slyšel. Myslím, že jsem ho tehdy dostal na originál kazetě k nějakým narozeninám od svého otce. Ano, od otce! Dodnes nevím jak to dělal, že vždycky přinatrefil na nějakou těžkou soudobou alternativu a ještě měl čuch na to, že to bude Něco pro mě... Je třeba si přitom uvědomit, že internet nebyl v té době ani zdaleka samozřejmostí v každé domácnosti a PJ Harvey měla větší část své hudební kariéry před sebou.
O co jde: O plochu zvuku o kterou se běžně dělí celá kapela i s vokálem, tady dokonale a neproniknutelně zahustí jedna elektrická kytara a Pollyin hlas. Občas se ozve podivně polymerový zvuk kláves - připomíná to jeden z těch volitelných pazvuků na takových těch umělohnotných synťáčcích pro děti. Co se týká dalších nástrojů: Snad jen pro ještě větší hluk a expresi někdo na něco vrzne (viola) a velmi minimalisticky do nahrávky zasahují perkuse. Opravdu - o bicích nemůže být řeči, sem tam někdo do něčeho praští, ryze fundamentálně a tak nějak "tribálně".
Rid of Me - dokonalá smršť. Noisová kytara, zvuk asi jako když trhavinou bourají baráky v ulici a Pollyin hlas zní naprosto syrově, neučesaně (jako celé album!). Je to hlas naprosto odvázaný holky, frustrovaný puberťačky a zároveň bestie. Skladba má ale dost jednoducou a čitelnou strukturu, což pomáhá, aby se posluchač neutopil ve změti distorze. Nic podobného jsem do té doby neslyšel a po počátečním šoku následovala fascinace a nakonec i obdiv. Obdiv k odvaze a inteligenci.
PJ Harvey na 4track- nehraje tímhle způsobem proto, že neumí hrát a zpívat! Snaží se redukovat rockovou hudbu na to nejpodstatnější, na elementární prvky. Vůbec tady nejde o instrumentální dokonalost, ale o invenční přístup k celku rockové hudby.
Legs - začíná nervozním vybrnkáváním el. kytary a pak to najede jak herák do krevního oběhu. Polly v téhle skladbě předvádí jednu ze svých nejprogresivnějších hlasových kreací - orgasmický řev a jekot, který by se dal přirovnat snad jen k Diamandě Galás v určitých momentech. Polly má skvělý hlas, stejně jako umí hrát na kytaru, ale používá ho jako motorovou pilu. Žádné sólové vyhrávky na kytaru, žádná uměnovědná hlasová ekvilibristika, ale totálně hrubá, archetypální práce - vše v prospěch celku.
Krásná je Ecstasy a pomalá a hutná Goodnight - při Goodnight člověk cítí hlínu a voní mu jako hvězdy...
Hodně syrové a poctivé album.
» ostatní recenze alba Harvey, PJ - 4 - Track Demos
» popis a diskografie skupiny Harvey, PJ
Gabriel, Peter / Scratch My Back
Nebudu srovnávat tohle album s předchozí Gabrielovou tvorbou. Pokusím se zachytit svůj dojem z poslechu této desky. Tahle deska měla mít původně pokračování - umělci, jejichž písně Gabriel na tomto albu přehrál, měli vybrat písně z Gabrielových alb, nahrát svoje verze a z nich udělat jakési volné pokračování. Víme už, že věc dopadla zcela jinak a Gabriel si na příštím albu New Blood svoje písně přepracoval sám ve stejném hudebním duchu jako je Scratch my Back.
První dojem: Překvapení do jak odlišných žánrů Gabriel sáhl při výběrů písní. A řeknu rovnou, že to bylo překvapení příjemné, že se neomezoval žánrově.
Album se sestává z orchestrálních aranží. Celé je symfonické - žádné kytary, žádné bubny, žádné klasické nástrojové obsazení, jen klasický symfonický orchestr.
První poslech a několik následujících dalších, byl prostě ohromující! Emocionální bomba! Orgiastický zážitek. Celé to zní jako nějaká zvláštní vážná hudba. Gabrielova interpretace skladeb jiných umělců je naprosto nečekaná a vysoce originální. Nejprve například vůbec nepoznáte, že Heroes je Bowieho Heroes. Ale to není vůbec podstatné. Počínaje touto skladbou nasedáte na kajak kolem mléčné dráhy! Nedoporučoval bych tohle album nikomu, kdo zrovna prožívá ve svém osobním životě něco těžkého, protože téměř každá skladba má sílu rozplakat i protřelého citového vyděrače. Co od počátku fascinuje na téhle hudbě, je práce s tichem. Symfonický orchestr činí známé skladby nejen křehčí, ale i vážnější, jaksi vznosnější. Řekl bych, že je až "zvesmírňuje" a dostávají o několik rozměrů navíc. Prožitek z této hudby je pak opravdu ekvivalentní tomu, jako byste poslouchali například Beethovena. Gabrielův přednes v Heroes, způsob, jakým zpívá: We can be heroes, způsob jakým zpívá slovo "heroes" má v sobě všechnu křehkost a fatalitu, jako by právě vyslovoval podstatu, páteř, každého hrdiny, každého hrdinského příběhu. A navíc - v případě tohoto příběhu jde o prostou lásku. Myslím, že na charakteristice této písně mohu ukázat i tvářnost celého alba. Myslím, že je zbytečné tu rozebírat zvlášť každou píseň. Absolutním dramatickým vrcholem, kterému nechybí katarze, je píseň My Body Is a Cage od Arcade Fire. Už originál je velmi povedenou a vygradovanou skladbou. Ale řekl bych, že Gabriel tady originál překonal - to je erupce emocí! Abych jenom nechválil: The Power of The Heart mně v tomhle provedení přijde s odstupem času jako takový skoro kýčovitý popík, jako nadbytečné dolování emocí z posluchače. Soukromě tuhle skladbu teď už přeskakuju. Nepochopil jsem ani úplně, proč tolik lidí cení z téhle desky hlavně skladbu The Book of Love (snad že je od Magnetic Fields...?), ale budiž.
Jaký je můj převládající pocit z tohoto alba: Tahle hudba osloví anděla v člověku. Je to chvílemi opravdu něco nadpozemského. Tahle hudba má příběh. A přes žánrovou různorodost původních verzí se Gabrielovi podařilo zcelit je v naprosto originální a inteligentní kompakt.
» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - Scratch My Back
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter
Smith, Patti / Twelve
Twelve je poměrně, alspoň pokud vím, hodně diskutované album mezi těmi, kteří Patti Smith znají a kteří mají rádi její tvorbu. Převládajícím názorem jejích fanoušků na tohle album je, že je zbytečné nebo že poctu vybraným hudebníkům Patti nezvládla - viz. recenze na musicserveru.
Předesílám, že můj názor je naprosto opačný! Znám každé řadové album Patti Smith, kromě Gung Ho, které nemám naposlouchané a říkám, že Twelve je možná vůbec nejlepší deska, kterou Patti nahrála! Ano, je trochu paradoxní to říct o albu coververzí, které nahrála tak silná autorka písní, jakou Patti Smith je.
Rád bych tady alespoň zmínil, že každé album Patti Smith má osobitý zvuk. Je nemožné zaměnit jedno album za druhé. A i když obsah toho kterého jednotlivého alba nám může připadat v lecčem podobný (koneckonců písně Patti Smith mají léty vyprofilovaný charakter a Patti sama má nezaměnitelný rukopis), každé album je samostatným a zvládnutým celkem. Zvuk tohoto alba je výjimečně, jak to říct, "vybroušený". Ano, krystal - první asociace, která by asi věrně charakterizovala zvuk Twelve. Není to garážový zvuk, není to divoký punk-rock, není to uhlazený popík, nejsou to křehké balady. A přece od každého trochu ve zcela integrovaném celku. Hlas Patti Smith se tentokrát nedotýká extrémních poloh tak často jako na jiných albech, je ustálenější, zvonivý, lehce chraplavý, zralý. Srovnávat kteroukoli ze skladeb přítomných na desce s originálem by bylo hloupé. Svědčilo by to úplném nepochopení smyslu tohoto vyznání. Patti Smith touto deskou vyjadřuje především sama sebe, svůj postoj, svou lásku. Posloucháme tady především Patti Smith, nikoli Nirvanu nebo Hendrixe.
-Are You Experienced se rozjíždí pomalu, takřka nesměle a Pattin hlas tady zní skoro výhružně, temně. Pattina verze určitě není výbušná jako originál a místo kytarové ekvilibristiky nastupuje znovuobrozená psychedelie.
- Everybody Wants to... je rozevlátá jak jen Patti Smith být umí.
- Helpless - Syrová něha, naříkavý hlas, krásná skladba, věrohodné provedení. Možná, že na můj vkus je trochu příliš dlouhá, ale to je drobnost.
- Gimme Shelter - parádní závar, i když hudebně bych možná ještě přiložil pod kotlem. Patti Smith na hranici svých možností, tahá hleny až odněkud z břicha. Věříte jí, jako by tu píseň napsala.
- Within You... odlehčenější věc, bez jakýchkoli námitek.
- White Rabbit provedla Patti Smith nevšedně. Začíná takovým zakouřeným a poměrně dlouhým psychedelickým úvodem, první tóny se vynořují odněkud z mlhy nediferencovaných zvuků, jako by odněkud zpoza mozkových plen. A pak přijde ústřední rytmus... S rozpínavým vokálem Grace Slick si Patti Smith poradila zcela po svém a řekl bych, že velmi inteligentně a působivě. Pattin hlas se sice nerozpíná do takové šířky, ale zato je jaksi barevnější, vrstevnatější. Nemluvím úzce o pěvecké kvalitě, ale spíš o barvě hlasu. Pattin hlas se mi zdá být jaksi dobrodružnější, právě proto, že nezpívá tak čistým hlasem jako Grace Slick.
Dále vypíchnu už jenom některé momenty. Naprosto kouzelně a úchvatně je zahraná Soul Kitchen. Patti Smith v ní do rytmu činelů zcela v jejich úrovni polozřetelně vydává: tttttttt-tttttttt-tttttttt... Zní to děsně koketně, sexy. Je to jen taková drobnůstka, ale překvapí a je rozkošná. Smells Like Teen Spirit je jedna z nejlepších skladeb alba a vrcholem je jednoznačně poslední Pastime Paradise, která člověka vrhá pocitově až někam ZA...
V čem tkví tajemství síly tohoto alba? V tom, že zní, jako by autorkou těch písní byla Patti Smith sama. V tom, že zní jako ta nejlepší Patti Smith jakou si umíte představit. A to je, vzhledem k tomu, že jde o covery, prostě dokonalé.
» ostatní recenze alba Smith, Patti - Twelve
» popis a diskografie skupiny Smith, Patti