Marcelus - @ 29.10.2012 | #

Obecně se dá říct, že k sólové tvorbě muzikanta, jenž se proslavil v nějaké fakt dobré kapele, přistupuji a priori s určitým despektem. Nejlepší invenční léta má totiž ten dotyčný už za sebou a jeho novinky jsou často jen jakýmsi derivátem starých pecek a přihříváním sólokariérní polívčičky. V tomto případě však moje skepse dostala pěknou nakládačku…

Už samotný nápad udělat desku s duem Robert Plant + Alison Krauss (uznávaná bluegrassová zpěvačko-houslistka) je sám o sobě zajímavý, výsledek myslím ale překvapil úplně všechny. Svědčí o tom množství cen včetně 5 grammy v těch nejprestižnějších kategoriích – album roku, nahrávka roku a skladba/píseň roku!

A jaké tohle album vlastně je? Označit ho (jako kolega Adam) slovem country je podle mě trochu zavádějící. To je jako říct o Gentle Giant, že je to jakási rocková kapela. Já sám bych tuhle desku charakterizoval jako contemplative country rock. Různou měrou se v jednotlivých skladbách střetává Plantův rockový přístup s countryovým Alison Krauss – to vše podbarveno bluegrassovou instrumentací (hodně je využíváno banjo či housle). Klasickou bluegrassovou skladbu tu ale najdeme vlastně jen jednu. A proč contemplative? Většina skladeb se nese v klidném až meditativním duchu, čemuž ještě přispívá bubeník, který často používá jen kopák (či co to je za buben). Až si říkám, že na něm snad musel mít fotku tchýně nebo co :o) Přesto to zní skvěle a je to jedna z věcí, která toto album vyjímá z davu jiných.

Objevil sem na něm něco nového, jistou osobitost, kterou ještě neznám. Je to zkrátka plně vybavené prezidentské apartmá v pětihvězdičkovém hotelu PLAntZA s A.ndělskou K.urtizánou uvnitř.

Matouš @ 31.10.2012 11:23:40 | #
No, vidím, že přesvědčovat přesvědčené lidi, nemá smysl...

Zkuste prosím tohle album poslouchat tak, jako byste předtím od Planta, ale ani od Led Zep., nic neslyšeli a neznali. Jako by tohle album bylo vaše první seznámení s Plantem. Já vím, vypadá to, že chci nemožné. A přece: Zkusme tohle dílo poslouchat jako samostatné dílo suverénního umělce. Nezanášejme si poslech neustálým srovnáváním s minulostí. Zkuste prostě slyšet jen to, co slyšíte. Možná pak zjistíte, že tohle album nemůžete pohodlně zaškatulkovat a strčit do přihrádky: country. Prostě se tam nevejde. Vždycky něco přečnívá.

Pro mě tedy není žádným zklamáním, že Plant ve svých pětašedesáti neječí. Že svůj hlas přizpůsobuje svým možnostem, mi přijde inteligentní a přirozený. A tak jak to dělá, to dělá hodně dobře!