Marcelus - @ 29.10.2012 | #

Obecně se dá říct, že k sólové tvorbě muzikanta, jenž se proslavil v nějaké fakt dobré kapele, přistupuji a priori s určitým despektem. Nejlepší invenční léta má totiž ten dotyčný už za sebou a jeho novinky jsou často jen jakýmsi derivátem starých pecek a přihříváním sólokariérní polívčičky. V tomto případě však moje skepse dostala pěknou nakládačku…

Už samotný nápad udělat desku s duem Robert Plant + Alison Krauss (uznávaná bluegrassová zpěvačko-houslistka) je sám o sobě zajímavý, výsledek myslím ale překvapil úplně všechny. Svědčí o tom množství cen včetně 5 grammy v těch nejprestižnějších kategoriích – album roku, nahrávka roku a skladba/píseň roku!

A jaké tohle album vlastně je? Označit ho (jako kolega Adam) slovem country je podle mě trochu zavádějící. To je jako říct o Gentle Giant, že je to jakási rocková kapela. Já sám bych tuhle desku charakterizoval jako contemplative country rock. Různou měrou se v jednotlivých skladbách střetává Plantův rockový přístup s countryovým Alison Krauss – to vše podbarveno bluegrassovou instrumentací (hodně je využíváno banjo či housle). Klasickou bluegrassovou skladbu tu ale najdeme vlastně jen jednu. A proč contemplative? Většina skladeb se nese v klidném až meditativním duchu, čemuž ještě přispívá bubeník, který často používá jen kopák (či co to je za buben). Až si říkám, že na něm snad musel mít fotku tchýně nebo co :o) Přesto to zní skvěle a je to jedna z věcí, která toto album vyjímá z davu jiných.

Objevil sem na něm něco nového, jistou osobitost, kterou ještě neznám. Je to zkrátka plně vybavené prezidentské apartmá v pětihvězdičkovém hotelu PLAntZA s A.ndělskou K.urtizánou uvnitř.

merhaut @ 31.10.2012 17:55:55 | #
Jako názor sem přihodím svou starší recku ze Sparku:

Umění stárnout.
Alison Krauss předala Robertovi před pár lety obrovský dar, naučila jej používat hlas v té nejpřirozenější poloze. Žádné exprese, rvaní, lámání tónu. Tak jako má svou krásu stará popraskaná malba, kůže, zeď, kůra, tak ji má i pobořený hlas stárnoucího rockera. Zrcadlo prožitků, proher, utrpení, radosti, štěstí… života. Johnny Cash se ve svém hudebním očistci asketicky protrpěl k samému Olympu. Robert Plant má na bilancování času dost, zdá se mi, že se vydal svou vlastní cestou stejným směrem.
„Band of Joy“ a „Raising Sand“ jedno jsou. Sounáležitost umocňuje Patti Griffin, tulící se k Robertovi, kdykoliv se naskytne příležitost.
Celá deska je opět úchvatnou poctou ranému rock´n´rollu a jeho sestře, country music. Všechny skladby prostupuje dunivá „twangy“ kytara Buddyho Millera rezonující naechovaným prostorem. Fascinující reminiscence na Duanna Eddyho, který tento temně zvučný styl – postavený na podladění o oktávu a drnčivém Bigsby tremolu - proslavil. Máte pocit, že basa a kytara jedno jsou. Hromová síla nemusí dunět stodvaceti decibely, seismické vlny „Band of Joy“ strun prostupují celým tělem při doteku pouhých miliwattů. Tsunami emocí.
Po strastiplné cestě se zmoženě dovlečete k horské studánce, vnoříte ruce do ze skály prýštící vody, každým pórem vnímáte, že vámi v tu chvíli protéká svěží životadárný pramen dlouhé, předlouhé řeky, vinoucí se až za obzor, kde se v mohutném, kalném a znečištěném proudu vevalí do moře… zvednete zrak, a spatříte Roberta Planta.