horyna - @ 27.01.2021 | #

Pravidlo - co v mládí zavrhujete, ve stáří jak když najdete, platí u leckterého jedince a leckteré muziky dvojnásob. Dechové sekce, hudbu big bandů a kejkle s žesťovými nástroji jsem jako puboš úplně nesnášel. Podobná mjůzik připadala mi strašně staromilská, otravná a zaprděná. Postupným rozšiřováním obzorů přicházející ruku v ruce s narůstajícím věkem a rozhlížením se na všechny strany i ne-rockového spektra, objeví posluchač po novotách lačnící i v tomto umění, jež protíná několik generací, skutečně velké a hodnotné poklady.

Jedním takovým drahokamem je i tvorba americké, v prvním období striktně jazz-rockové formace Chicago. Ta se zprvu nazývala celým jménem Chicago Transit Authority a právě tak pojmenovala i své album debutní. To je spolu s dvojkou Chicago, jejich jasně nejlepším počinem. Postupný přerod v popově orientovaný ansámbl už mi jaksi nic neříká, ale tahle dvojice, to je prostě velká paráda.

Z klasického rockového složení si kluci pochopitelně krom zpěvu půjčují i elektrickou kytaru a rytmiku basa/bicí. Čeho je u Chicago výrazně nad rámec, je jasně čitelná dechová sekce. Bohaté využívání žesťů je podstata a hlavním gró jejich hudby. Písně mají neuvěřitelný tah na bránu, dokáží vytvořit spoustu příjemných romantických zákoutí právě s přispěním trumpet, saxofonů a trombónů, stejně jako šťavnatých, chytlavých pasáží, které se vám zaříznou pod kůži s prvními poslechy. Deska obsahuje celou plejádu výborných skladeb a až na impovizační chujoviny Free Form Guitar, respektive poslední Liberation a řadu zbytečně natahovaných pasáží v předešlé Poem 58, jde o sbírku návykových, brilantně zkomponovaných a profesorsky zahraných skladeb.

Podobně jako stylově spříznění Blood, Sweet and Tears jsou i Chicago výsostně osobitým souborem, který k progresu let sedmdesátých připojil další ze zajímavých derivátů, spojující rockovou muziky s výraznou dechovou sekcí. Jde tak o svrchovaně originální pojetí, které vám spolu s láskou ke klasické hudbě může značně rozšířit mantinely. Absolutní hudba.

Kritik Vláďa @ 27.01.2021 11:30:14 | #
Zdravím Horyno: S tím "staromilstvím" na tom něco bude, protože ve srovnání s jinými rockovými projekty té doby zní tato deska skutečně trochu zastarale. Ale tam to dělá hlavně to aranžmá, dechy, atakdále... Jde tam prostě o to skloubení rocku a klasického jazzu, takže je naprosto pochopitelné, že většina "mladých uch" se nechytí. Částečně i já se nechytám.

Jen tak na okraj, z této "big-band" rockové oblasti mám ve sbírce jedinou desku, která mi zůstala ještě po dědovi, a je to slavná druhá eponymní deska Blood Sweat and Tears vydaná Supraphonem v roce 1971. Tu desku si občas rád poslechnu, ale moje priorita to rozhodně není.