Procol Harum / Grand Hotel

Jelikož současná hudební scéna mi nabízí přesně to, co se obvykle nachází v záchodě po vykonání velké potřeby, tak pokaždé neomylně zamířím do historie. Druhá polovina šedesátých a první polovina sedmdesátých let 20. století nám zanechala tolik hudebních albových klenotů, že se jeden nestačí divit. Jedním z oněch klenotů je i deska s názvem Grand Hotel anglické skupiny Procol Harum. Tohle album obohatilo mou vinylovou sbírku poměrně nedávno, a je pro mě artefaktem nezpochybnitelné kvality a melodické majestátnosti a propracovanosti. Mám k ní i booklet „Welcome To The Grand Hotel“, který obsahuje texty písní.

Grand Hotel je v pořadí šestá studiová deska této zajímavé kapelky vydaná v březnu roku 1973. Podle mého názoru skupině jednoznačně prospěl odchod kytaristy Robina Trowera, který to táhl hodně do blues-rocku, a to se mi vůbec nelíbilo. Naštěstí na konci roku 1971 Trower odchází jinam, a na jeho místo nastoupil Dave Ball. Jenže Ball se v kapele moc neohřál. Odešel krátce po focení určitých fotek pro tohle album. Nahradil ho Mick Grabham. Vypráví se, že na obalu je sice vyobrazen Grabham, ale je to pouze jeho hlava. Tělo patří právě Daveu Ballovi. Album Grand Hotel se na první pohled jeví jako konceptuální, ale ve skutečnosti to tak není. Sám textař a „neviditelný člen kapely“ Keith Reid přiznal, že „téma“ Grand Hotelu souvisí pouze s titulní písní a obalem desky. Přiznám se, že i já jsem podlehl klamu, že jde o koncepční album. Koneckonců, ty písničky k sobě neskutečně pasují a budí dojem propojenosti, a pokaždé si je dokážu maximálně užít.

Deska začíná titulním stejnojmenným skvostem. Klavír hraje šlechetné tóny a do toho vstoupí sám Gary Brooker. „Tonight We Sleep On Silken Sheets.“ Melodická vznešenost prostupuje celou skladbou, občas na nás dýchne závan kabaretu. Skladbu obohatí i pěvecký sbor. Když to poslouchám, připadám si skutečně jako v tom nejluxusnějším hotelu. Sedím ve fraku, popíjím to nejdražší víno, bydlím v apartmánu ze zlata. Následující píseň Toujours L’amour je výborný svižnější kousek a svým melodickým pojetím mě trošku připomíná kapelu The Who. Skladba A Rum Tale je nádherná zpěvná pohodovka, a když ji poslouchám, mám pokaždé chuť si sednout ke klavíru a zpívat společně s Brookerem tu výtečně vymyšlenou melodii. První stranu desky uzavírá asi moje nejoblíbenější skladba na albu T.V. Caesar. Geniálně vystavěná melodie přímo volá po tom, aby se z písně stal neuvěřitelný hit. „T.V. Caesar Mighty Mouse, Holds His Court In Every House“ si budete notovat ještě hodně dlouho po poslechu. Mě tato píseň tak naplňuje radostí, že jsem se jí musel naučit hrát na klavír i kytaru. Píseň má bombastické pompézní aranžmá, postupně jakoby graduje a přidává se i pěvecký sbor. Dámy a pánové, takhle by měl vypadat pravý symfonický art rock!

A Souvenir Of London otvírá druhou stranu desky. Je to v porovnání se skvělými opusy na první straně trošku uvolněnější příspěvek s country nádechem. Zajímavé je, že píseň byla v britském rádiu BBC nějakou dobu zakázaná, a to prý díky tomu, že v textu je odkaz na nějakou pohlavní chorobu. Píseň Bringing Home The Bacon je pro mě jediný slabší příspěvek. Je to takové méně zajímavé sekané boogie, které si mě moc nezískalo, ale od toho se dokážu odosobnit. Následující For Liquorice John už nastavuje vysokou laťku z první strany. Opět hraje prim klavír a melodiemi se nešetří, a navíc píseň má nádherný refrén. Fires (Which Burnt Brightly) si taktéž drží skvělou úroveň a její melodický motiv vám totálně uvízne v hlavě. Závěrečná Robert’s Box je líbivá úderná záležitost. Sympatická a podmanivá. V čase 2:55 píseň změní náladu, a Gary Brooker zpívá „Just A Pinch To Ease The Pain“. Tady mi vždycky leze mráz po zádech, a melodie zároveň oznamuje, že se blíží konec. „Vážení hosté, jděte domů, zavíráme! Přijďte zase zítra!“ Já určitě přijdu. Návštěvu Grand Hotelu si dopřávám rád a pravidelně.

Tohle album je pro mě vrchol skupiny Procol Harum. Významný projekt sedmdesátých let a symfonický rock ve své jedné z nejlepších podob. Pravda, Bringing Home The Bacon mě příliš neoslovila, už jsem chtěl kvůli tomu dát albu pouze čtyři hvězdičky, ale….. tohle nemůžu udělat. Přimhouřím oko a dávám pět hvězd. Plno skladeb z této desky mě příjemně naplňuje a obohacuje a patří k těm nejpovedenějším.

» ostatní recenze alba Procol Harum - Grand Hotel
» popis a diskografie skupiny Procol Harum

---

Van Der Graaf Generator / Pawn Hearts

Album Pawn Hearts jedinečného bandu Van Der Graaf Generator je opravdu nevídaný hudební nářez, který se chvílemi těžko rozdýchává. Tohle album je asi jejich nejhůře stravitelné. Odhaluje svoje hudební možnosti až na dřeň. Na rozdíl od jeho dvou předchůdců je zvukově o dost hutnější, tvrdší a nekompromisní. Určitě je to jejich hudebně nejvyzrálejší album, Generátoři tady prostě stanuli na svém vrcholu, ale upřímně… v mé oblíbenosti z onoho trojlístku „The Least, H To He, Pawn“ je Pawn Hearts až na posledním místě, protože obsahuje spoustu disonantních pasáží, které zrovna nemusím poslouchat každý den. Ale i přesto všechno… není to žádný neposlouchatelný paskvil à la Captain Beefheart, a není to ani žádné chladné hudební a vokální bloudění odnikud nikam à la Gentle Giant. Když se pořádně zaposloucháme do Pawn Hearts, tak zjistíme, že u Van Der Graaf Generator jsou stále na prvním místě především výrazné a silné melodie, a parádní chytlavé riffy. I v těch nejvíc disharmonických pasážích tu je se čeho chytit, a jde v nich vnímat hlavní melodickou linku.

Úvodní skladba Lemmings (Including Cog) je toho jasným důkazem. Je to saxofóno-varhanní hard rock nejvyššího stupně. Zeptáte-li se mně, kdo je král riffů, odpovím vám jednoznačně: Peter Hammill !! Druhá skladba Man-Erg je něco neskutečného. Začíná překrásným motivem, který postupně mohutní. Má to přímo hymnickou melodičnost. Ve třetí minutě se nálada skladby totálně „zvrtne“ a na vás se valí útočný tvrdý riff a Hammillův ječák „How Can I Be Free, Am I Really Me“. Šílené ! Pak skladba přejde do, řekněme, houpavé nálady, aby se pak mohl vrátit překrásný, monumentální motiv ze začátku skladby. I kdyby třeba Peter Hammill už nic jiného nenapsal, tak jen za tuhle skladbu bych ho jmenoval hudebním Mistrem.
Druhá strana desky obsahuje jednu dlouhou třiadvacetiminutovou klasickou suitu A Plague Of Lighthouse Keepers. Suita pojednává o zakomplexovaném strážci majáku, který zpytuje svědomí. Viděl umírat lidi na moři, a přesto jim nepomohl. Jak se s tím vyrovná ? Skladba má otevřený konec, takže je to na nás posluchačích. Hudebně tato suita obsahuje všechno, co jsem už vyjmenoval. Má jak nadměrně melodické pasáže, tak i skvělé riffy, ale i pořádně atonální disharmonické nálože.

Album Pawn Hearts je dílo, na které musí být opravdu správná nálada. Jedině tak se vám dostane mocného hudebního zážitku. Je to album, které opravdu nelze poslouchat denně. Třeba jeho dva předchůdce The Least We Can Do… a H To He, bych fakt mohl poslouchat od rána do noci. Miluju je nadevše. Ale Pawn Hearts… ? To chce skutečně přípravu a hudební odhodlání.
Dávám pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Pawn Hearts
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

---

Who, The / The Who Sell Out

Původně jsem chtěl recenzovat úplně jiné album. (Dream Theater – Metropolis 2 Scenes From A Memory) Ale když jsem si v hlavě neustále přehrával I Can See For Miles, neodolal jsem, a musel jsem se vrhnout na tuhle senzační desku s názvem The Who Sell Out, ke které se mi váže plno krásných vzpomínek, několik fantastických mejdanů na chatě ve dvou, kdy jsme s mou drahou sestřenkou na tuhle desku protancovali snad dvacatero bot. Prostě jsme tu desku pravidelně „drhli“ zásadně od začátku až do konce.

S albem The Who Sell Out jsem vlastně vyrůstal, spolu s deskou Tommy (ta na mě měla největší vliv). Abych to upřesnil, u mé hudební kolébky stály pouze dvě kapely, kterým vděčím za všechno. Na jedné straně kolébky stáli The Beatles, a na druhé straně The Who. Tyto dvě kapely mi daly základ všeho, bez kterého bych se dál nepohnul. Opravdu, až do smrti budu těmto dvou partičkám neustále něco dlužný. Mezi alba, které u mě přežily zkoušku času patří bezesporu i Sell Out. Zkrátka, bez téhle desky už bych asi nemohl existovat. (Stejně jako bez Tommyho, a mnoho dalších…)

Album Sell Out má opravdu jedinečný koncept. Vlastně je to takový koncept-nekoncept. Jedná se o to, že písničky na albu na sebe nějak nenavazují, a ani nemají nějaké společné téma. „Koncepčnost“ toho alba spočívá v tom, že skladby jsou navzájem propojeny znělkami pirátského rádia Radio London. Dá se říct, že album si vlastně hraje na vysílání onoho rádia. Samotní členové The Who toto album brali jako takovou poctu členům kultury mod, protože modové vlastně poslouchali pirátské rádia. S oním „konceptem-nekonceptem“ souvisí také obal, který slouží jako reklama na určité výrobky. Nejvíc se mi asi líbí Roger ve vaně s fazolemi Heinz. Členy v osobitých polohách vyfotil David Montgomery. Z focení této „události“ také pochází historka, kdy Roger Daltrey si musel skutečně lehnout do vany plné fazolí (tím upozorňuju, že to není žádná fotomontáž). Jenže ty fazole byly úplně studené, a Roger z toho potom dostal zápal plic. Hmm, i zdánlivě nevinné focení může vést k závažné nemoci.

Znalci určitě ví, jak tato deska začíná… „Monday, Tuesday, Wednesday…“ a potom už v plné síle na vás útočí změť efektů a riffů v písničce Armenia City In The Sky. Roger Daltrey zde má zvláštně postavený hlas. Buď je to dáno studiovým trikem, anebo dýchal z balónků hélium. Armenia pochází z dílny Speeda Keeneho. Po tomto pop-experimentálním začátku je zde vtipná Entwistlova vsuvka s melodií oslavující fazole Heinz. Následující čtyři songy – krásná Mary Anne With The Shaky Hand, Odorono, Tattoo a Our Love Was – jsou výborné melodické písně, které vás nenechají lhostejnými. Pokaždé ve mně vyvolají pozitivní reakce. Ať už je to zářivý úsměv, nebo spontánní podupávání do rytmu. První stranu zakončuje klasický hit I Can See For Miles. Myslím, že ho netřeba představovat, každý fanoušek rockové historie by měl tento kousek notoricky znát.
Druhá strana začíná výrazně melodickou písní, sólově zpívanou Townshendem, I Can’t Reach You. Tohle je věc, kterou bych taky mohl poslouchat pořád dokola a dokola. Pak následuje Medac – tak jak je krátká, tak je geniální. Je to další reklamní skladba od Entwistla o puberťákovi Henrym, který má problémy s akné, ale to vyřeší fiktivní krém MEDAC. Paráda ! Tady skutečně zamrzí, že je to tak krátké. John Entwistle se na albu předvedl s ještě dalším mimořádně parádním songem, a tím je Silas Stingy. Potenciální hit s chytlavým refrénem a výtečně vymyšlenou melodií. Ale ještě před tím tu je rock-melodický kus Relax. Píseň Sunrise je krásná akustická balada se zajímavými akordickými obraty. Finále toho alba je jedno z nejlepších, jaké znám. Miniopera Rael je melodická majestátnost se vším, co k tomu patří, prokreslovaná nádhernými sbory. Ale pozor ! Co se to děje ? V čase 3 minuty 42 vteřin zde přichází motiv z Tommyho ze Sparks a Underture. Ano ! Skupina The Who nám chce naznačit, jaký významný opus vydají o dva roky později.

Rok 1967 byl neuvěřitelně nabitý. V tomto roce spatřilo světlo světa tolik zásadních a revolučních desek. Vím, že Sell Out se zrovna neřadí k těm albům, které by nějak ultra významně přepsaly hudební mapy, ale mám-li to hodnotit čistě subjektivně, tak tahle deska je z celého onoho roku 1967 asi má nejoblíbenější. Nejvíc. Prožil jsem s ní mnoho krásných chvil, formovala moje názory a postoje, byla velmi důležitou součástí mých náctiletých let, provázela mě jimi. Zkrátka, pro mě je to těžká nostalgie.
Děkuji Vám, Pete, Rogere, Johne, a „bláznivý Moone“. Dokázali jste moje náctileté roky neuvěřitelně zpříjemnit a významně vyplnit. K děkování se připojuje i moje drahá sestřenka. Ještě jednou – děkujeme za ty parádní chvíle s Vaší parádní muzikou ! Doufám, že jich ještě plno zažijeme. I když už nám není „náct“, ale je nám „cet“, a všední povinnosti bohužel přibývají.
Plný počet hvězdiček !!!

» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The

---

Jethro Tull / Thick as a Brick

Tak. Přečetl jsem si zde několik nadšených recenzí na tohle báječné dílo, a rozhodl jsem se, že i já se musím podělit o své dojmy, neboť bych se sebou nevydržel, kdybych k tomuhle významnému opusu něco neřekl. Thick As A Brick je jedno z těch alb, které formovaly můj hudební vkus. Je to další, jeden z mých největších pokladů v mé sbírce, ke kterému se velmi často vracím, a vždy po skončení poslechu této desky, mám chuť si to pouštět znovu a znovu. Neustále jsem fascinován ( a myslím, že každý pozorný posluchač je fascinován ) tím, co se na albu odehrává. Neskutečné instrumentální výkony, výborné a nápadité melodie, Ian Anderson předvádí několik barev hlasu, skupina ani na chvíli nepoleví, neustále běží vpřed, prostě všichni tady jedou jak draci. Jethro Tull se zde opravdu vybičovali k tomu nejlepšímu výkonu v celé jejich kariéře. Tímto albem nastavili laťku tak neuvěřitelně vysoko, že už ji nebylo možné přeskočit. To nemůže nikdo popřít.

Historie této desky je hodně zajímavá. Začalo to tím, že Ian Anderson byl zcela zaskočen recenzemi na jejich předešlé album Aqualung, o kterém si někteří kritici mysleli, že jde o konceptuální album, což Ian Anderson zásadně odmítl. Určitě si poté řekl, že „ukážeme těm novinářským chytrolínům, co vlastně znamená konceptuální, nebo-li tématické album“. Takže Thick As A Brick je koncepční záměrně, a vzniklo takříkajíc „na truc“. Anderson zde také zanesl trochu sarkastického humoru, když album označil za „matku všech koncepčních alb“, a ještě poznamenal, že to má být parodie na Yes a ELP a jejich dlouhé suity.

Album skutečně obsahuje jednu jedinou skladbu trvající víc než 40 minut, pochopitelně rozdělenou na dvě poloviny. Její text je vlastně dlouhá básnička napsaná „jakoby“ fiktivním chlapcem Geraldem Bostockem, též přezdívaného Little Milton. Text je podle mě básnicky složitý až absurdní, plný narážek a metafor, takže ten příběh je docela nečitelný. Řekl bych, že celé album je zahaleno určitým tajemstvím a vyvolává u mě řadu asociací. Zkrátka, poselství této desky je vskutku svérázné, a pokud bychom mu chtěli skutečně přijít na kloub, museli by jsme se Andersonovi dostat do jeho hlavy. A to se nám asi nepodaří.

Další zajímavá věc na albu je samotný obal. Je to vlastně taktéž parodie na jisté lokální noviny The Saint Cleve Chronicle. Pokud máte na vinylu starší vydání, je to udělané tak, že můžete těmi novinami normálně listovat. Já mám na vinylu už tu novější verzi z roku 2012, takže listovat nemůžu. Ty noviny jsou součástí bookletu, který tam byl přiložen.

Myslím, že už jsem řekl vše potřebné. Thick As A Brick – zásadní, významné dílo, které by se mělo probírat v hodinách hudební výchovy. Fenomenální, famózní, jedinečné, nedostižné. Musím ale se smutkem v duši konstatovat, že následující A Passion Play pro mě představuje jen špatné déjà vu.
Thick As A Brick ale dostává plný počet hvězd bez diskuze.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick as a Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull

---

Moody Blues / Days of Future Passed

Birminghamské skupiny Moody Blues jsem si všimnul v době, kdy jsem začal chodit do prváku na střední. Tehdy jsem s velkým a mimořádným entuziasmem objevoval svět art rockové hudby. Svět dlouhých suit, svět koncepčních desek, svět hudební pompéznosti a vznešenosti. Jelo to rychle. Close To The Edge, Nursery Cryme, Thick As A Brick, The Least We Can Do Is Wave To Each Other, In The Court Of The Crimson King… no a do toho se mi „přimotali“ i Moody Blues. Tehdy jsem si poslechl jejich alba On The Threshold Of A Dream a To Our Children’s Children’s Children (jazykolomní název toto), a moc mě nezaujaly. Pár písniček bylo pěkných, ale u většiny z nich jsem zíval a… no prostě nudily mě. Tak jsem Moody Blues, jak se říká „pustil k vodě“. Asi o tři roky později jsem z rádia uslyšel skladbu Tuesday Afternoon, a strašně moc se mi líbila. Krásná melodie, líbezný zpěv… Řekl jsem si: „Od koho to je ? Áá, Moody Blues. Ti mě tenkrát moc nebavili. Že bych jim křivdil ?“ Inu, dal jsem se do študování této kapely. Nejprve jsem zaměřil lupu na album s názvem Days Of Future Passed.

Pánové… nevím, kolikrát se vám stalo, že jste nějakou desku hned po prvním jediném poslechu zařadili rovnou mezi své nejoblíbenější vůbec. Alba, u kterých se mi to stalo, bych spočítal na prstech jedné ruky. A album Days Of Future Passed se směle zařadilo mezi ně. Tak neskutečně okouzlen jsem nebyl ani nepamatuju. Prostě neuvěřitelné, nádherné, revoluční album, od kterého se začaly psát art rockové dějiny. Bez tohoto alba už si svou LP sbírku nedokážu představit.

Na albu Days Of Future Passed byl v hojné míře využit symfonický orchestr. Dirigoval ho Peter Knight. Úplně v původním záměru měla být na desce Novosvětská Symfonie od Antonína Dvořáka. Po skupině to žádali zaměstnanci firmy Deram, protože nahrávací studio této firmy překypovalo novým vybavením (Deramic Sound System), a chtěli ho nějak netypicky vyzkoušet. Ale jelikož Moody Blues zase překypovali vlastními skladbami, tak se nápad natočit rockové podání Dvořákovy symfonie zadupal do země. Vznikl onen konceptuální majstrštyk, který pojednává o koloběhu dne a noci. To vše oblečené v surrealistickém kabátě, o čemž vypovídá i nádherný obal této desky, který vyobrazuje tvář dívky, která vypadá z obou stran (téměř) stejně. Můžeme na něm zahlédnout i přesýpací hodiny, rytíře na běloušovi, a mnoho dalších psychedelických vizí.

Album začíná instrumentální overturou The Day Begins hranou pouze orchestrem, ve které zazní hlavní melodické motivy tohoto alba. Má to přímo magickou atmosféru, jako kdybych byl v pohádce. No a když přijde motiv z Nights In White Satin, tak to mám husí kůži až na zadku a mám pocity vznášení. On ten symfoňák fakt má něco do sebe. Pak přichází mluvené slovo, a zvolna přejde do skladby Dawn Is A Feeling s nostalgickým vyzněním. Zadumavě a přemýšlivě se nese její melodie, která si vás dokáže podmanit, jako atmosféra brzkého rána. Další skladba od Raye Thomase The Morning: Another Morning má velice pozitivní a optimistický náboj. Je ráno, vyšlo sluníčko, a všichni se usmívají. Potom se jako skladatel předvede basák John Lodge se svou „přestávkou na oběd“. Parádní art rockový song s nádhernou částí uprostřed.
The Afternoon: Forever Afternoon (Tuesday?) Time To Get Away – tak k téhle „odpolední suitě“ je myslím každé slovo zbytečné. Pro mě snad nejkrásnějších a nejpříjemnějších 8 minut, jaké můžu v magické dámě jménem Hudba zažít. Evening: The Sunset, Twilight Time je další parádou, která vás dokáže zcela učarovat, a když Mike Pinder zpustí „When The Sun Goes Down, And The Clouds All Frown“, tak už nemáte šanci se od toho odtrhnout. Náhle je tu závěr v podobě nádherné Nights In White Satin. Věhlasný hit, ke kterému jsou taky jakákoliv slova zbytečná. Poté se vrací mluvené slovo z úvodu, orchestr graduje a graduje, a váš monumentální dojem zakončí mocný úder do gongu.

Moody Blues se dotkli nebes právě svým druhým albem. Byli na absolutním vrcholu, a jak známo, poté existuje už jen cesta dolů. Jejich další album In Search Of The Lost Chord ještě považuju za velice zdařilý a krásný projekt, ale od On The Threshold Of A Dream už Moody Blues ztráceli invenci, a dál už se bohužel nevyvíjeli. Usnuli na vavřínech. Poselství těch následujících alb se neměnilo, a hlavně jejich zvuk na těch dalších albech (Every Good Boy Deserves Favour, Seventh Sojourn…) byl stále stejný, takový zatuchlý, jakoby zahalený v mellotronové cloně. Každopádně album Days Of Future Passed řadím mezi významné milníky vývoje art rockové hudby, a ode mne dostává bez jediného zaváhání pět hvězdiček. Kdybych mohl, dal bych i šest.

» ostatní recenze alba Moody Blues - Days of Future Passed
» popis a diskografie skupiny Moody Blues

---

Van Der Graaf Generator / The Least We Can Do Is Wave to Each Other

Peter Hammill je pro mě Mozart druhé poloviny 20. století. Když poslouchám kompozice jako např. Man-Erg, White Hammer, After The Flood, Emperor In His War-Room, House With No Door, a mnoho dalších… tak jen nevěřícně kroutím hlavou, třesou se mi kolena, a kladu si otázku: Kdo jiný by něco takového dokázal složit ? Hudebně i textově. Ať přemýšlím, jak přemýšlím… nikdo mě nenapadá. V ostatních prog rockových kapelách (Yes, Genesis…) většinou skládali kompozice všichni společně dohromady, a taktéž výsledky byly famózní. Ale Peter Hammill si skládá všechno sám. Klidně bych jeho fotografii zarámoval a vyvěsil na všech hudebních školách a konzervatořích jako významného hudebního skladatele, o kterém by se mělo učit. Tak, to bylo moje krátké vyznání, a pojďme k desce.

Jak známo, za desku H To He Who Am The Only One jsem v muzeu hudby v Táboře dal 5000 korun, ale deska The Least We Can Do… mě nestála nic. Dostal jsem jí k narozeninám od mé milované sestřenky (společně tenkrát ještě s In The Wake Of Poseidon), a vzpomínám si, že jsem tu desku „hobloval“ asi tak několik týdnů nepřetržitě, a nemohl jsem se jí nabažit. Je to fakt neskutečný nářez, a myslím, že každý pravý hudební nadšenec a znalec by měl mít tuto desku ve sbírce povinně.

V druhé polovině roku 1969 přichází do kapely saxofonista David Jackson, a právě on ovlivnil jejich celkový zvuk. Vytvořila se ona proslulá sestava, a v tomto složení už kráčejí do studia, aby nahráli svůj monument zvaný The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Tímto albem Generátoři začali psát svoji nejvýznamnější éru. Je téměř k neuvěření, že kapela měla desku nahranou za pouhé čtyři dny. Produkce se ujal John Anthony. Ještě bych mohl uvést perličku, že ačkoliv se jedná o druhé album této skupiny, tak ve skutečnosti je to jejich první album, které vyšlo ve Velké Británii. Může za to trošku kostrbatá smlouva s americkou společností Mercury Records, u které vyšlo předešlé album The Aerosol Grey Machine (Aerosol… bylo původně zamýšleno jako sólový projekt Petera Hammilla.) Ale nakonec se našel schopný manažer, který skupině pomohl se vymanit z této smlouvy, a album The Least We Can Do… vyšlo u právě nově založené společnosti Charisma Records. Název tohoto alba je vlastně výtažek z jedné citace anglického malíře Johna Mintona. Celá citace zní: „We’re All Awash In A Sea Of Blood, And The Least We Can Do Is Wave To Each Other“.

Album začíná fantastickou ponurou skladbou Darkness (11/11). Temná vichřice, tajemné sborové hlasy, úderné ponuré tóny klavíru a basy, a ucho posluchačovo se najednou ocitá na 7 minut v úplně jiné dimenzi a mrazí ho. Skvělý úvod desky. Další skladba přejde na jinou notu. Jedná se o překrásnou a dojemnou baladu zvanou Refugees. Tahle skladba patří k mým nejoblíbenějším od Generátorů, a je pro mě důkazem, že Peter Hammill neskládá chladně mozkem, ale skládá hlavně citlivě srdcem. Píseň evidentně pojednává o jeho bývalých spolubydlících Mikeovi McLeanovi a Susie Penhaligonové, a teď nejspíše Peter smutní, že už není s nimi v kontaktu. „West Is Mike And Susie, West Is Where I Love, West Is Refugees‘ Home“. No prostě nádhera, která mě vždycky dostane.
V tu ránu přichází další jedinečný majstrštyk, který nese jméno White Hammer. Skladba má vynikající text, který pojednává o kladivu na čarodějnice. „Malleus Maleficarum.“ Po hudební a melodické stránce se tu též dějí věci, při kterých nedýchám, no a ten závěr… masakr ! Když nad tím přemýšlím, tak kam se hrabou nějací Black Sabbath se svou titulní písní k debutovému albu.

Druhá strana začíná songem Whatever Would Robert Have Said. Skladba má parádní harmonický riff, a je vlastně takovou poctou Robertovi J. Van De Graaffovi – člověku, který vynalezl onen přístroj na vyrábění statické elektřiny. Out Of My Book je asi „nejslabší“ písnička na albu. Je to moc milá, pěkná a něžná balada, ale její melodie mi po úplně prvním poslechu připadala jaksi neuspořádaná. Až pak jsem objevil její vnitřní krásu. No a máme tu závěr v podobě After The Flood. Monumentální pecka, při které vám bude tuhnout krev v žilách. „Toto je konec začátku, toto je začátek konce. Svět zaplaví voda, všechno je mrtvé a nikdo nežije“. Prostě apokalypsa ztělesněná v textu a zejména v hudbě. I když skladba má taktéž parádní a výtečné melodie, občas to sjede do těžké disharmonie. A když Peter začne zpívat „And When The Water Falls Again, All Is Dead And Nobody Lives“, tak to je pro mě něco jako hymna. Pompézní ceremonie. Uf, už nemám slov.

Desku The Least We Can Do… řadím v mém osobním žebříčku opravdu hodně vysoko. Pokud by se uděloval titul „Deska roku 1970“, tak bez váhání bych tenhle titul udělil právě téhle desce. Ano, následující H To He je objektivně lepší, ale mám-li hodnotit podle mého srdce, tak jednoznačně říkám: The Least We Can Do Is Wave To Each Other. Pro mě je vážně tahle deska opravdový milník, který nemá v hudebním světě obdoby.
Plný počet hvězdiček bez mrknutí oka !

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - The Least We Can Do Is Wave to Each Other
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

---

Progress Organization, The / Barnodaj

Album Barnodaj brněnské legendy Progress Organization (později především známí jako Progres 2) patří určitě mezi nejzajímavější alba československého rocku. Sranda ovšem je, že když skupina natáčela toto album, tak už vlastně neexistovala. Zde musíme především poděkovat významnému producentovi Hynku Žalčíkovi, který se o „narození“ tohoto LP zasloužil, a prosadil skupinu do tzv. „edičního plánu“ firmy Supraphon, protože velmi pochybuju, že by Supraphon sám, v době začínající tuhé normalizace, jen tak oslovil nějakou rockovou kapelu, aby u něho mohla natočit dlouhohrající desku. Materiál na albu Barnodaj deklaruje v československé rockové hudbě něco nového, posouvá hranice, ale bohužel, ne všechno mi úplně sedí.

Barnodaj spatřil světlo světa v roce 1971, pokřtěn byl v roce 1972, a dostal titul „Album roku“. Samotné slovíčko „barnodaj“ vlastně neznamená vůbec nic. Je to čistý výmysl pocházející z jedné dadaistické básně Jaromíra Hniličky. Samotní kluci z Progres přiznali, že si toto slovo vybrali proto, že v něm tak nějak cítili Brno, a vlastně si pod tím slovem každý mohl představovat, co chtěl. První strana tohoto alba je zpívaná česky a druhá strana anglicky. Většinu českých textů napsal Petr Ulrych, který si zvolil téma starořeckých bájí. Měl k tomu zásadní důvod, protože tohle téma si vybral už pro své první album Odyssea, které ale bolševici zakázali. Tak aspoň na albu Barnodaj tohoto tématu nějak využil.

První tři skladby pochází z autorské dílny klávesáka Jana Sochora. Introdukce, Jako Helios a Ikaros. Všechny tři písně jsou výborné, avšak mému uchu nejvíc lahodí skladba Ikaros. Výtečně vystavená melodie zpívaná Honzou Sochorem, a nádherný text o bájném Ikarovi. Další skladbu napsal Zdeněk Kluka a jmenuje se Strom. Začíná vcelku jemně, posmutněle, je doprovázená cembalem, ale refrén je v ostrém kontrastu. Skladba vlastně vypráví krutý osud stromu, který byl pokácen a umírá. Disharmonické smyčce k tomu jen přispívají.
Argonaut – jednoduše výborná třídílná skladba napsaná Pavlem Váněm. Považuju jí za jeden z vrcholů alba, a téměř hymnická část „Teplý Proud“ vám bude ještě dlouho znít v uších. Moravská melodika se zde nezapře. Bravo, Pavle !
Ptáčník – neskutečný song, další vrchol alba. Výborná melodie od Kluky a stejně skvělý text Hynka Žalčíka. Tuhle skladbu zpívá Eman Sideridis, a myslím, že lépe už jí zazpívat nemohl. No, a ten závěr… prostě pěvecká extáze.

Ovšem přiznávám, že z druhé strany alba zas tak nadšený nejsem. We Can Work It Out je z repertoáru slavných Beatles, ovšem co s ní Progres provedli….. Tahle kompozice mi nebyla ani trochu sympatická. Zde se až nepříjemně jasně projevila inspirace jejich idoly Vanilla Fudge, kteří vyváděli podobné kousky. Takové násilné přearanžování, a výrazné opičení se po svých vzorech prostě v lásce nemám. Další předělávka I Feel Free od skupiny Cream dopadla z mého pohledu lépe. Je snadněji identifikovatelná a nejsou v ní žádné zbytečné „čáry máry“. Skladby Time a A Lovely Day jsou velice vydařené věci, ale upřímně, bylo by lepší, kdyby tyto písně měly český text. Je to hlavně tím, že Váně i Kluka tady nemají zcela dokonalou angličtinu, což se samozřejmě dá chápat, ale pořád si kladu otázky, proč tyto písně nebyly otextovány normálně česky. Je to podle mého soudu škoda. Určitě by jim to „do pusy“ sedělo tisíckrát lépe a věřím, že by to byly stejně skvělé texty jako na první straně. Zvláště A Lovely Day je asi „nejprogresivnější“ skladba na albu, a dá se hovořit o dalším vrcholu alba. Osobně se mi strašně líbí prostřední část té skladby. Závěrečná Good Bye je příjemná, úsměvná miniaturka s krásnou opakující se melodií, která vám ještě nějakou dobu zůstane v hlavě. Roztomilá třešnička na dortu.

I přes všechny mé výhrady k druhé straně vnímám toto album jako významný počin československé rockové historie, a jsem vnitřně pevně přesvědčen, že kdyby byly z alba vypuštěny ty dvě coververze, a byly by nahrazené čistě autorskými špičkovými věcmi, to vše s českými texty, tak by album Barnodaj výrazně předběhlo i samotné Kuře v Hodinkách.

» ostatní recenze alba Progress Organization, The - Barnodaj
» popis a diskografie skupiny Progress Organization, The

---

VARIOUS ARTISTS / Jesus Christ Superstar (original version)

Projekt Jesus Christ Superstar je pro mě dalším monumentálním dílem, kterému by se měla věnovat mimořádná pozornost. Mám štěstí, že u nás v Ostravě v Národním divadle moravskoslezském, konkrétně v Divadle Jiřího Myrona, se tento skvost hraje už málem 4 roky nepřetržitě, a já ho pochopitelně navštívil už nesčetněkrát, a pokaždé to byl velký zážitek. I když musím přiznat, že české přebásnění od Michaela Prostějovského mohlo být lepší. Originál z roku 1970 si opatruju už víc než půl roku na vinylu, pravidelně se k němu vracím, a když si ho pouštím, jsem přeplněn mimořádnými pocity.

Rok 1968 byl pro geniálního skladatele Andrewa Lloyd Webbera a skvělého libretisty Tima Rice velmi zásadní. V tomto roce totiž měla premiéru jejich „oficiální“ prvotina ‚Joseph And The Amazing Technicolor Dreamcoat‘, (o jejich skutečně první dílo ‚The Likes Of Us‘ nikdo v té době neprojevil zájem). Na této premiéře se objevil také jistý David Land. Divadelní producent, který obou autorům nabídl spolupráci, a tím to vše začalo. Tima Rice napadlo, že by jejich nový příběh měl pojednávat o posledních 7 dnech Ježíše Krista, ale pohledem Jidáše Iškariotského. To samozřejmě v sobě neslo určitou dávku kontroverze, a tak pan Land byl z toho nejprve mírně zděšený, že se budou zbytečně vystavovat problémům buď s církví, nebo s věřícími. Ale Andrew Lloyd Webber ani Tim Rice neměli v plánu nikoho provokovat či zesměšňovat. Oba tvrdě makali po celý rok 1969, a ke konci tohoto roku vyšla na singlu notoricky známá titulní píseň Superstar, původně nazvaná ‚Jidášův song‘, a David Land se docela uklidil.

Samotné originální album bylo vydané na podzim roku 1970 a zaznamenalo nevídaný úspěch. Zejména v Americe. Není se čemu divit, že mělo takový ohlas. Silný příběh v silných melodiích mistra Webbera. Každá nota, každé slovo má na desce své opodstatnění, všechno je dokonale propojené, hudební motivy se často opakují, ale to právě ještě tu geniální celistvost umocní. Ian Gillan v roli Ježíše je nepřekonatelný. Getsemanskou zahradu asi nemusím připomínat (škoda, že Ian Gillan nemá k tomuto dílu bůhvíjaký vztah, trošku mě to mrzí, ale nenadělám s tím nic). Úctyhodnou práci zde odvádí Murray Head v roli Jidáše. Skladby jako Heaven On Their Minds, Superstar, nebo Judas’ Death jsou neskutečné. Zejména Heaven On Their Minds je skvost na první dobrou. Před Yvonne Elliman jako Máří Magdalénou taky musím smeknout klobouk. Everything’s Alright je nádherná balada, a I Don’t Know How To Love Him je ještě krásnější. Tu, myslím zná opravdu každý. Když Jesus Christ hrají u nás, tak se pokaždé těším z toho, že Máří Magdalénu hraje Martina Šnytová. Majitelka nádherného hlasu.

Co mě ještě neskutečně dostává, je parádní a majestátní Hosanna, což je skladba, kterou vždy vyzpěvuju, jak kdyby šlo o život. Pak je to neuvěřitelná The Last Supper. Takhle geniálně vystavěná skladba se neslyší každý den. Změny nálad, něžnost se střídá s naštvaností, melodická krása s melodickými „hádkami“. Subjektivně jí označuju za mini-suitu. Myslím, že Poslední Večeře by obstála i jako samostatný majstrštyk. No a samozřejmě Trial Before Pilate, což je další geniální šílenost zahrnující 39 pověstných ran bičem. To člověk má husí kůži až tam, kde jí vlastně ani nemívá.

Úplně závěrečná John Nineteen: Forty-One už je jenom smutná melodie hraná na smyčce. Poslední tóny tohoto díla doznívají, a ve mě opět dlouho přetrvává mimořádný umělecký zážitek a třesou se mi kolena. Tímhle projektem si Andrew Lloyd Webber a Tim Rice zajistili nesmrtelnost.
Plný počet hvězd bez jediného zaváhání !

» ostatní recenze alba VARIOUS ARTISTS - Jesus Christ Superstar (original version)
» popis a diskografie skupiny VARIOUS ARTISTS

---

Who, The / Tommy

Psát recenzi na tohle monumentální hudební dílo je pro mě docela těžké, protože všechno už vlastně tady bylo řečeno, ale pokusím se o to.

Tommy je moje životní album. Žádná jiná deska nepromluvila do mého nitra tak významně a nádherně, a žádná deska neovlivnila tak zásadně moje hudební cítění, jako tahle. Provázela mě náctiletými roky, ještě víc mi otevřela bránu do světa zvaného Hudba, a prostě... k tomuhle albu mám velice intimní vztah, a už to tak navěky zůstane. Vedoucí skupiny The Who Pete Townshend dokázal, že není jenom onen pověstný „ničitel kytar“, ale že jeho skladatelské schopnosti jsou na mimořádné úrovni. Příběh a některé motivy z Tommyho ho „strašily“ už někdy v letech 1966-1967, a hodně k tomu potom přispělo jeho setkání s Meherem Babou. Pete Townshend byl v té době také odpůrcem drog, což se do příběhu také promítlo (paradoxem je, že později byl závislý na heroinu). Zkrátka, plno jeho myšlenek se konceptu tohoto díla dostalo.

Téměř absurdní příběh hluchého, slepého a němého chlapce Tommyho Walkera, který vnímá jenom vibrace a má silnou intuici, začíná famózní Overturou, ve které se vystřídá několik hudebních motivů, které v tomto díle zazní. A už to začíná. Kapitán Walker se nevrátil z války domů, a druhá skladba ohlašuje narození Tommyho. „It’s A Boy, Mrs. Walker, It’s A Boy.“ Skladba 1921 je extrémně působivá balada, a je vlastně zlomová pro celý příběh. Osobně ji považuji za jednu z nejlepších v dějinách The Who. A v podobných superlativech bych mohl pokračovat až do úplného, strhujícího, emocemi nabitého finále tohoto alba. Myslím, že motiv „Listening To You“ jen tak někdo z hlavy nevyhnal. Ach, ty fenomenální melodické nápady. Člověk si řekne: „Proboha, vždyť to jsou svým způsobem úplně normální písničky.“ No jo, ale jde o to, že je v nich takové to famózní „něco“, co prostě nedokážu popsat. Samozřejmě, že ještě musím zmínit geniální hit Pinball Wizard, díky kterému jsem na tento skvost narazil. Taky baskytarista John Entwistle přispěl do příběhu výbornými skladbami o zákeřném bratranci Kevinovi, který Tommyho fyzicky týrá, a ještě o prasáckém strýčkovi Erniem, který ho zase zneužívá.

Uf, nějak mi docházejí slova. Vím, že jsem tomu dneska moc nedal, ale kdybych tady rozebíral každou skladbu, tak bych se stále jen opakoval a opakoval. Každý moment je zde nadmíru úžasný. U tohoto alba skutečně platí, že „není co dodat, není co řešit“. Albu dávám „jenom“ 5 hvězd, i když by si jich zasloužilo nejmíň 10.

» ostatní recenze alba Who, The - Tommy
» popis a diskografie skupiny Who, The

---

Strawbs / Grave New World

Deska Grave New World anglické skupiny The Strawbs je pro mě velmi významný albový projekt, který bohužel zůstal trochu upozaděn, a není známý tak, jak by si zasloužil. Tato deska se v našich končinách shání trošku obtížněji, ale já měl tenkrát obrovské štěstí, protože děda od mé drahé sestřenky měl kdysi sbírku LP desek, kterou ale později začal rozprodávat. Pár kusů mu ještě zůstalo, a já se jimi tenkrát prohrabával. Zastavil jsem se právě u desky Grave New World, a on mi hned říkal: „Tahle deska by se ti mohla líbit.“, jelikož věděl v jaké hudbě já „plavu“. Album jsem si poté stáhl v mp3, a okamžitě mě zaujalo. Hned jsem začal škemrat jestli by mi tu desku prvně „jakoby nevypůjčil“, pak jsem začal ještě víc škemrat, až řekl větu, kterou jsem dychtivě očekával. „Tak si ji nech, je tvoje.“ A srdce mi zaplesalo. Deska má krásný rozkládací obal se zajímavým výtvarným motivem uvnitř. Dokonce mám k ní i booklet s texty písní, a různými obrázky.

Deska vyšla v únoru roku 1972, a řekl bych, že je vlastně nepřímo konceptuální. Vypráví neurčitý příběh života jednoho člověka. Deska je taky krásným příkladem, jak se z obyčejné folkové kapely vyklube výtečný progresivní soubor, který se nebojí zalovit v jiných vodách, a také zkouší trošku experimentovat. Pokud bychom chtěli srovnat první album od Strawbs z roku 1969 s albem Grave New World, zjistíme, že to ani moc nejde. Pouze přijdeme na to, že kapela učinila několik výrazných a zásadních kroků dopředu.

Tento fakt potvrzuje hned úvodní skladba Benedictus. Pro mě naprostý opus magnum, který mi ještě dlouho zněl v uších. Hlavně ten refrén je sakra výrazný, melodicky silný s nádhernými sbory, a mellotron vytváří velkolepou atmosféru. Klaním se této Skladbě. Poté následuje mini-skladbička s akustickou kytarou a jemným zpěvem Davida Cousinse, Hey Little Man, která se zopakuje i na konci první strany desky. Miniaturky pojednávají o starším muži, který dává rady svému malému synovi. (jednoduše řečeno)
Skladba Queen Of Dreams je na poměry Strawbs trošku experimentální (jsme u toho), ale pokud Strawbs použijí do skladby nějaký ruchový efekt, tak umí být i stejně melodičtí, což dokazuje tato zajímavá skladba.
Po „královně snů“ následuje fantastická píseň od Johna Forda – Heavy Disguise. Svištící akustické kytary skvěle pasují do výtečně vystavěné melodie, a poté se přidávají různé trubky, který můj velkolepý a šťastný pocit z této skladby ještě zesílí. Geniální píseň.
Poté přichází dech beroucí nádherná protiválečná skladba New World. Opět výtečná melodická linka, a David Cousins zpívá z plných plic. Strhující protestsong.

Druhou stranu desky zahajuje překrásná art-folk-rocková balada The Flower And The Young Man. Nádherné sbory, nádherné všecko. Další vrchol desky a Strawbs ve své plné síle.
Jak je některým známo, tak ve skupině Strawbs hrál chvíli i „klávesový mág“ Rick Wakeman. Ten ale nějakou dobu před natáčením alba Grave New World odešel do skupiny Yes. O tomhle pojednává text písničky Tomorrow, která má čistě rockový náboj. Jsou v ní obsaženy pocity Davida Cousinse, který byl zklamán z toho, jakým způsobem Rick Wakeman skupinu opustil. Ale bylo to jeho rozhodnutí. Naštěstí se z toho Strawbs nějak nesložili. Právě naopak.
Následující On Growing Older je trochu odlehčený folk, a píseň Ah Me Ah My nás zavede do doby kabaretu.
Is It Today Lord? má velmi pěknou indickou atmosféru, hlavně díky onomu sitáru. V té době už možná s křížkem po funuse, ale proč ne ? Tohle se skupině vydařilo. Poslední The Journey’s End je krásné a dojemné klavírní zakončení tohoto výborného projektu.

Myslím, že skupina The Strawbs dosáhla albem Grave New World absolutního vrcholu. Je to deska, která podle mého názoru potěší každého příznivce poctivé a krásné muziky, a já s absolutně čistým svědomím dávám plný počet hvězdiček.

» ostatní recenze alba Strawbs - Grave New World
» popis a diskografie skupiny Strawbs

---

Uriah Heep / Demons And Wizards

Album Demons And Wizards britské skupiny Uriah Heep považuji za skutečnou rockovou klasiku, kterou nelze odmítnout. Už dobrých 5 let patřím mezi ty lidi, kteří prohlašují, že Demons And Wizards je nejlepší a nejuznávanější album této kapely. Album jsem poznal právě v době, kdy jsem se sám se sebou hádal, které album od hard rockových velmocí (Deep Purple, Black Sabbath, Led Zeppelin) je absolutně nejlepší v dané oblasti. Měl jsem v kurzu Machine Head, Paranoid a Four Symbols, a nemohl jsem si mezi nimi vybrat. Ale najednou vtrhli do dveří Uriáši s albem Demons And Wizards, a to mě mimořádně okouzlilo. Když se album krátce poté stalo i součástí mé sbírky, pouštěl jsem si ho první dva týdny pořád dokola. Bylo jasno. Demons And Wizards u mě sedí na hard rockovém trůnu.

V letech 1970-1971 prodělala skupina Uriah Heep několik personálních změn. V roce 1972, už v klasické sestavě, začínají natáčet ony „démony a čaroděje“. Album má smysl pro fantazii, a na mě působí uceleným dojmem, i když to není konceptuální album. Uriáši prostě v té době psali své nejvýraznější písně, a i samotný Ken Hensley potvrdil, že byli v onom roce ve skvělé formě. Album nabízí 9 výborných skladeb, netrpí stylovou jednotvárností (deska je krásným příkladem jak hard rock může koketovat s art rockem), dále album nabízí skvělé melodie, neskutečnou svěžest a energii, a cítím z něho upřímnou radost z hraní. David Byron byl fantastický zpěvák s neuvěřitelnými výškami, na úrovni třeba s Ianem Gillanem. Jenže později podlehl tomu svinstvu zvaném alkohol. Škoda ho.

U skvělých rockových vypalovaček jako Traveller In Time, Easy Livin‘ nebo All My Life platí, že v jednoduchosti je krása. Ačkoliv tomu výroku moc nevěřím, ale u těchto tří skladeb si to dokonale potvrzuji. Píseň Easy Livin‘ byla pro Uriáše docela zásadní, protože se jim díky ní podařilo proniknout i do americké hitparády. All My Life má zase neskutečnou druhou polovinu, ve které nádherné vícehlasy dokola zpívají „I Will Love You All My Life“ a do toho David Byron improvizuje a zpívá z plných plic. Tomu říkám hudební spontánnost. Potom bych chtěl mimořádně pochválit úvodní skladbu The Wizard, která se prostě neuvěřitelně vydařila. Hoši, takhle nějak si představuju klasickou zpěvnou píseň. Díky za ní.

Můžeme se také ponořit do temné atmosféry skladby Rainbow Demon, a nebo se zde nachází i nádherná a silná rocková balada Circle Of Hands, které rovněž patří má úcta. Nemám problém jí označit za hymnu kapely. Skladba Paradise má krásnou posmutnělou atmosféru, a zvolna přechází do skladby The Spell, což je přímo skvostné finále této desky. Tady se Uriáši představují v tom nejlepším světle, a já jim děkuji za ten pocit, který mi tato velkolepá, a skvěle vystavěná suita přináší.

Takže závěrem opakuji, že album Demons And Wizards patří ke skutečným klenotům rockové muziky, a já myslím, že každý chytrý rocker je na tuto desku velmi hrdý. Ukončím to plným počtem hvězdiček.

» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep

---

Genesis / Nursery Cryme

Nursery Cryme – to je moje další hudební láska, do které jsem se ovšem zamiloval hned na první poslech. Album patří do mé subjektivní TOP 10, a je to opravdový hudební majstrštyk, který už nebude jen tak překonán. Nechci přehánět, ale je to tak. Další, jedno z nejvýznamnějších hudebních děl. Alespoň pro mě. Album mám ve své sbírce vystavené úplně vepředu, protože ten obal je asi můj nejoblíbenější ze všech obalů vůbec. Ale k tomu se ještě dostanu.

Skupina Genesis v roce 1971 už měla za sebou zásadní personální změnu. Bubeník John Mayhew byl nahrazen skvělým Philem Collinsem, a kytaristu Anthonyho Phillipse nahradil můj kytarový hrdina Steve Hackett. A tak v této sestavě, v létě onoho roku 1971, se Genesis vydali na chalupu jednoho z členů, aby zde začali skládat nový materiál. Předešlé album Trespass z roku 1970 slibovalo velkolepý a nádherný nástup, který se potvrdil.

Album začíná jednou z nejlepších písní od Genesis, The Musical Box. Deset minut dlouhá suita, která střídá jemné akustické pasáže s těmi hutnějšími a rockovějšími, aby v osmé minutě mohla přejít do absolutně strhujícího finále, které s klidným svědomím můžu nazvat „hudebním orgasmem“. Po celou skladbu vlastně cítím určité napětí, něco jako klid před bouří, a najednou… bum!! Suita vypráví skvěle prapodivný příběh, zasazený do viktoriánské Anglie, o malém chlapci jménem Henry, který hraje se svou kamarádkou Cynthií kroket. Ale ona mu tou palicí odstřelí hlavu, a Henry logicky zemře. Cynthia se poté vydá do jeho pokojíčku, a tam nalezne jeho hrací skříňku. Cynthia jí otevře, a zjeví se jí onen Henry, ale v podobě starého vousatého dědka. A ono bombastické finále této skladby už myslím mluví za vše.

Po tomto grandiózním úvodu následuje kratší, strašně krásná a příjemná písnička For Absent Friends. Zde se poprvé v historii Genesis představil za mikrofonem Phil Collins. Další hudební bombou je The Return Of The Giant Hogweed plná výtečných instrumentálních a melodických nápadů. Suita pojednává o extrémně jedovaté rostlině, která se rozhodla ovládnout svět. Ale sranda je v tom, že rostlina, o které tato skladba pojednává, skutečně existuje. Je to onen bolševník velkolepý. Postrach všech botaniků.
Skladba Seven Stones je pro mě další velmi silné místo, a při pasáži „Despair That Tires The World, Brings The Old Man Laughter“ mi vždycky leze mráz po zádech.

Písničky Harold The Barrel a Harlequin jsou takovým vítaným odlehčením, z nichž Harold The Barrel má nádech komické opery a Harlequin je zase příjemná, moc pěkná věcička. A nyní je tady monumentální finále v podobě The Fountain Of Salmacis, což je další, jedna z nejlepších písní od Genesis, vyprávějící příběh o Hermafroditovi. „Fontána“ je opět plná výtečných melodických nápadů, a v polovině rozjede Steve Hackett jedno se svých nejpůsobivějších sól. Lepší, a grandióznější finále tohoto albového projektu si ani nedokážu představit. Tleskám ve stoje, a klaním se.

Onen fantastický, překrásný obal této desky vytvořil Paul Whitehead. Jsou na něm zachyceny určité motivy všech skladeb na tomto albu. Ale nejvíce je zde patrná samozřejmě The Musical Box. V popředí stojí s napřaženou kroketovou palicí ona záhadně krásná a roztomilá Cynthia Jane De Blaise-William, kolem ní jsou pohozené, ustřelené hlavy, na druhé straně nalevo dole se nachází bolševník, kousíček nad ním je starý pán ze Seven Stones, a mnoho dalších. Znovu říkám, pro mě nádherný, výrazný obal, na který se nemůžu vynadívat.

Takže abych to shrnul, Nursery Cryme – mistrovské album, též mírně divadelně koncipované, které svým způsobem můžu brát jako ucelené hudební dílo na úrovni největších klasiků. Jiná možnost než plný počet hvězdiček ani není.

(Ano, vím, že alba jako Foxtrot, Selling England By The Pound a zejména The Lamb Lies Down On Broadway jdou ve své progresivnosti ještě dál, ale můj vztah s albem Nursery Cryme je pro mě ten nejkrásnější.)

» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis

---

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

H To He, Who Am The Only One – to je opravdové progresivní mistrovské dílo těžkého kalibru. Desku jsem si koupil v dubnu minulého roku v muzeu hudby v Táboře, a dal jsem za ní 5000 korun !! Ano, je to trochu vyšší cena, než je obvyklé, i mě to nejprve odradilo od koupi, jenže pak jsem si sám pro sebe řekl: „Vláďo, co pro tebe znamená víc ? Tenhle papírek s portrétem Tomáše Garyka Masaryka, a nebo láska k tomuto hudebnímu dílu ?“ No samozřejmě, že láska. A pochopitelně, každý člověk chce mít svou lásku u sebe. Tak jsem si desku šetrně přivezl domů. Tu bankovku bych stejně dříve nebo později postupně projedl a propil, a moc dlouho by se mnou nezůstala. Ale album… to s tebou zůstane navěky. Pokud budeš chtít. A navíc, ani jsem neměl šanci tu desku zakoupit jinde, protože nikde nebyla, a na eBayi jsem tehdy ještě neoperoval.

Píše se rok 1970, Generátoři vydali album The Least We Can Do Is Wave To Each Other, a krátce poté se pustili do skládání materiálu pro své příští album, které se stane jejich nejvýznamnější a nejkultovnější. Z kapely ale mezitím odešel kytarista Nic Potter, ale na albu H To He si zahrál ještě na baskytaru. A to konkrétně v písních Killer, Emperor In His War-Room, a Lost. Deska nakonec vyšla v prosinci onoho roku 1970, ale však nezaznamenala nějaký výraznější úspěch, do hitparádových žebříčků se vůbec nedostala, a i recenze na ní byly smíšené. Ale všechno chce čas. I já jsem měl problém vstřebat tuto desku hned na první poslech, ale postupně mě začala přitahovat, až mě zcela pohltila.
Obal této desky vytvořil jistý Paul Whitehead. Zřejmě se nechal inspirovat skladbou Pioneers Over C.

Album hned z počátku nastavuje nejvyšší laťku. Skladba Killer je prostě bomba všech bomb. Je plná parádních riffů, a pasáž „Death In The Sea“ se těžko vyhání z hlavy. A to, co předvádí v polovině David Jackson, to se hned tak neslyší. Vůbec jsem nevěděl, že saxofon dokáže zahrát tak extrémně vysoké tóny. Nebo to je nějaký studiový trik ? Co jsem tak studoval historii této desky, tak prý někdo ze společnosti Charisma Records chtěl tuto skladbu vydat jako singl, ale samotná kapela s tím nesouhlasila, protože se obávala zařazení mezi hard rockové kapely. Zatímco ty čistě hard rockové pecky staví většinou na jednom riffu, ve skladbě Killer je těch riffů hned několik. Myslím, že by touto skladbou Generátoři povznesli hard rock do ještě vyšších sfér. Ale to je čistě můj subjektivní pocit.
Pak tu je House With No Door. Tuhle skladbu osobně považuji za nejlepší a nejkrásnější věc, jakou kdy tato kapela natočila. Pro mě je to srdcervoucí balada o člověku, který má problém s někým navázat přátelský kontakt. A to překrásné sólo v polovině na flétnu a saxofon zároveň ! Tleskám ve stoje, a srdce mi buší.
Další parádou je Emperor In His War-Room s neskutečnou atmosférou, až mě mrazí. A závěrečná pasáž „Live In Peace, Or Die Forever, In Your War-Room“ mě vždycky dostane do kolen. V této skladbě hraje na kytaru vzácný host. Samotný Robert Fripp ze skupiny King Crimson.

Druhá strana desky obsahuje dvě rozsáhlejší skladby. Daly by se označit i za suity. Ta první je Lost s textem pojednávající o ztracené lásce, což je poměrně netypické téma pro Generátory. A druhá nálož s názvem Pioneers Over C pojednává o skupince astronautů, kteří umí cestovat rychleji, než rychlost světla, ale hlavní je zde téma strachu. V Pioneers je opět zahrnuto několik skvělých riffů, novátorské hudební postupy, experimentování. Dál už nemám co bych dodal.

Pokud chcete přijít na kloub skupině zvané Van Der Graaf Generator, tak album H To He, Who Am The Only One bude vždycky ta správná volba. Zkrátka, klasické dílo, na které jsem ve své sbírce nesmírně hrdý.
Plný počet hvězdiček je snad jasný.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator

---

Camel / Mirage

Sedím si takhle na terase naší chaty na Ostravici, kde mám krásný pohled na Lysou horu, notebook na stole, brouzdám YouTubem, a najednou kliknu na video zvané Camel – Lady Fantasy. Skladba mě zaujala hned na první poslech. Nějakou dobu poté jsem vyslechl celé album a nějak jsem nezalitoval. Právě naopak. Ale docela mi trvalo, než jsem album zařadil do sbírky. To víte, kapela Camel nikdy nebyla u nás zas tak známá, a jejich desek je zde, na území ČR a SR jako šafránu (alespoň tak to vidím já). Po usilovném pátrání jsem vinyl později za nemalý peníz získal, a tak je tato deska v mé sbírce takovým „chráněným druhem“. Však je to taky jediné album od Camel, které mám. Další alba si ale zatím nehodlám pořizovat.

První album Camel z roku 1973 nebylo příliš úspěšné, ale právě druhým albem Mirage zanechali v muzice jasnou stopu. Myslím, že přešli také k jinému vydavatelství, a písničky na albu „zkoušela“ kapela na koncertech, aby zjistili, jak zabírají na publikum. Evidentně dobře. A víte, co je ještě sranda? Že tuto desku zná docela málo lidí, ale obal té desky znají svým způsobem všichni. Co vím, tak v Americe toto album vyšlo s jiným obalem. Chápalo se to jako „propagace návykových látek“. Ale v Anglii to podporovali, a co jsem četl, tak dokonce při prvním vydání té desky bylo v obalu i pár cigaret.

Hnedka je jasné, že se kapela bude spoléhat zejména na tu instrumentální stránku. Prostě a jednoduše „muzikantské“ album. Jsou tady jak překrásná melodické sóla, tak i ty ostřejší, řekl bych málem jazz-rockové nájezdy. Na albu mám tyto jasné favority: Nimrodel/The Procession/The White Rider, potom Earthrise, a samozřejmě ona Lady Fantasy. První dvě skladby Freefall, a Supertwister jsou takové rozehřívačky.

Nimrodel… obsahuje všechno, na co Camel spoléhají, a představují to v tom nejlepším světle. Změny nálad, originální melodické nápady, kytarové exhibice, a klidný, netlačený, pohodový zpěv. Earthrise je výborná instrumentálka s nápaditou, výraznou melodií, ale někdy v polovině třetí minuty se to přesune do jazz-rockové nálady, aby se to v páté minutě mohlo vrátit celé zpět. No a pak přichází ona očekávaná suita Lady Fantasy. Má nejoblíbenější od Camel. Možná taky proto, že jsem jí slyšel od nich jako úplně první, a opravdu jsem do ní „zainteresovaný“. Zde je opět všechno, čím se Camel vyznačují. Překrásné melodie, soft-jazz-rockové exhibice, jen ještě v o něco lepším měřítku než u Nimrodel.

Album Mirage určitě není nějaký historický platinový monument, který by přepsal hudební mapy, ale rozhodně se oplatí mít tuhle desku ve sbírce. 4 hvězdičky si určitě zaslouží.

» ostatní recenze alba Camel - Mirage
» popis a diskografie skupiny Camel

---

King Crimson / In the Wake of Poseidon

Tohle album jsem před dvěma lety dostal na vinylu k narozeninám od své nejdražší sestřenky, a od té doby je ta deska v mé sbírce hýčkaným tvorem. Mám jí opravdu velmi rád, a když si jí pouštím (samozřejmě není to zas tak často, protože to je muzika, na kterou musí mít člověk náladu, a je hudebně i emočně náročná), tak je to pro mě takový menší hudební svátek.

Tuhle desku nahrávali King Crimson už v pozměněné sestavě. Z těch původních členů tam myslím zůstal jen kytarový inovátor Robert Fripp, a textař Peter Sinfield. Jak je známo, fantastický zpěvák Greg Lake už vystupoval s progresivním rockovým gigantem ELP, ale jsem strašně rád, že na tuto desku ještě stihl nazpívat vokály do většiny písní. No a co ještě vím, tak bubeník Michael Giles už nebyl stálým členem, ale nahrával tuto desku už jen jako studiový hráč.
Strašně se mi líbí obal, který vyobrazuje 12 archetypů od Tammoa De Jongha.

Co se týče písní, tak první strana tohoto alba vlastně kopíruje (strašně nerad používám toto slovo) první stranu debutového alba In The Court Of The Crimson King.
Pictures Of A City je stejná jazz-rocková palba, stejně jako na předešlém albu úvodní skladba 21st Century Schizoid Man. Některé motivy jsou téměř identické. Tady se snoubí hráčské mistrovství s agresivitou. Moc dobrý začátek.
Ovšem následuje úplný kontrast. Krásná a křehoučká balada Cadence And Cascade zaujme svou dojemnou melodií, a tady ale vystupuje jako zpěvák Gordon Haskell. Až o něco později jsem slyšel verzi, kterou zpíval Greg Lake. Přiznám se, že mě to trošku zamrzelo, že nedali tu Gregovou verzi na album, ale pak jsem si řek, že to tak asi mělo být. Gordon Haskell má taky své kouzlo. Tahle skladba se dá krásně přirovnat k písni I Talk To The Wind.
Po této skladbě následuje naprostý opus magnum. Titulní skvost zvaný In The Wake Of Poseidon. Tahle skladba mě dokonale odrovnala. Neskutečně nádherný Lakeův hlas, a neskutečně nádherné melodické postupy. Tady zkrátka emoce pracují na plný ceres. Tenhle epos můžeme srovnat s podobně laděným opusem Epitaph z předešlé desky.

Druhou stranu zahajuje překrásná kytarová etuda Peace. Je to vlastně motiv, který desku otevírá, i uzavírá. Po ní následuje Cat Food. Tahle skladba, jestli se nemýlím, dokonce vyšla i ve zkrácené verzi na singlu. Ano, v určitých chvílích má hitové ambice, ale jinak se přes ní nese něco tajemného, a ironického. Každopádně, opět mě tahle skladba velice baví, a ještě musím vyzdvihnout šíleně najazzlé piano.
Po ní následuje ona ďábelská obávaná suita, příznačně nazvaná The Devil’s Triangle. Jste-li dostatečně otrlí, tak mi nezbývá nic jiného, než to vřele doporučit. Nejlépe se to poslouchá za úplné tmy. To je opravdový horor. Jinak, kdyby to někoho zajímalo, tak se jedná o trochu přepracovanou, určitou verzi suity Gustava Holsta – Planety. Deska končí opět jemnou, překrásnou miniaturkou Peace. Je to nádherná, a dojemná tečka za všemi těmi pestrými hudebními náladami.

Tomuhle hudebnímu dílu patří má velká úcta.
Plný počet hvězdiček bez jakýchkoliv dohadů.

» ostatní recenze alba King Crimson - In the Wake of Poseidon
» popis a diskografie skupiny King Crimson

---

Pink Floyd / The Dark Side of the Moon

Svou první recenzi zde, bych chtěl věnovat jednomu z nejvýznamnějších hudebních děl všech dob. Ano, The Dark Side Of The Moon.

S albem se znám už dobrých šest let, ale úplně po prvním poslechu jsme ho zcela nepobral. Přišlo mi trochu experimentální, a ne úplně srozumitelné, ale tak nějak mě přitahovalo. Zvláště díky obalu, který mám dokonce vyvěšený jako plakát v mém pokoji. Zde bych chtěl pochválit práci Storma Thorgersona, a studia Hipgnosis. A když jsem si nastudoval i téma této desky, tak jsem pomalu, ale jistě, začal objevovat krásu a výjimečnost tohoto díla.

Strach ze smrti, rychle utíkající čas, strach z cestování, z toho, že se zřítí letadlo, svůdnost peněz, a hlavně psychické problémy přerůstající v šílenství. Prostě témata, která negativně ovlivňují lidský život, zpracované do geniálního hudebního konceptu.

Album je nutno vnímat jako celek. 42 minut naprosté hudební výjimečnosti, ale dovolte, abych vyzdvihl své absolutní favority. Pro mě je to hned úvodní Breathe (In The Air), nádherně líná nálada skladby vás ponoří do nepopsatelné atmosféry. Stačí zavřít oči, a nechat se unášet tou melancholickou krásou. Tohle si vždycky strašně užívám. Nádhera…. Poté samozřejmě Time, to je prostě klasika. Vzpomínám si, jak jsem to slyšel poprvé, a úplně jsem se lekl, jak začali kakofonicky zvonit ty všemožné hodiny, budíky, atd…..
The Great Gig In The Sky – překrásný Wrightův klavír mě opět ukolébá do té nádherné, nepopsatelné atmosféry, jenže pak přichází Clare Torryová, a člověka úplně mrazí.
Us And Them – tak to je prostě klenot klenotů. Opět ta líná, nádherná melodie, a refrén sakra výrazný a silný. U této Skladby jsem vždycky naměkko. Jednou jsem byl v takové náladě, a Us And Them mě TAK emočně dostala, že….. no to je jedno.
Brain Damage – opět smekám klobouk. Překrásná melodie, a co se týče refrénu, tak to je prostě hudební nirvána. Vím, že byla i chvíle, kdy jsem u toho vymáčkl slzu. Holt, tuhle skladbu jednoduše strašně prožívám. Tahle skladba vlastně nepřímo pojednává o Sydu Barretovi. No, a Eclipse, shrnutí všeho kolem, hudební nirvána na druhou, lepší finále si ani nelze představit.

Nemám jinou možnost, než plný počet hvězdiček. Myslím, že Pink Floyd silnější dílo, ani předtím, ani potom, už nevytvořili. Při vší úctě k albům Wish You Were Here, nebo The Wall.

» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Dark Side of the Moon
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd

---