oř - @ 29.03.2019 | #

Podobně jako The Moody Blues vychází i Procol Harum z písňového základu The Beatles. Stejně jako prvně jmenovaní rozvíjí také parta okolo pěvecky velice schopného Gary Brookera křehké a snadno zapamatovatelné melodie z dědického odkazu velkých Beatles. Na ně pak roubuje své progresivní choutky, které v souboru pestrých aranžmá odrážejí vize jednotlivých hudebníků, kteří skupinou na konci šedesátých a v začátku sedmdesátých let prošli. Vedle Brookera patřili v začátcích souboru k hlavním personám kytarista Robin Trower a klávesák Matthew Fisher.

Jejich schopnosti a velice vytříbený kompoziční dar, vtiskli rané tvorbě kapely originální pečeť. Oba však byli postupně nahrazeni jinými hudebníky a na kvalitě dalších nahrávek se jejich neúčast vůbec neprojevila. Ba naopak. I bez Trowerova skladatelského talentu mohly vzniknout takové pomníky rockové hudby jako jsou díla Procol's Ninth nebo právě doporučované Grand Hotel.

To sám považuji za signifikantní desku jejich tvorby. Jenže u Procol Harum je nesmírně těžké vybrat jednu jedinou věc, aniž by člověk nezapřel ty ostatní. A když se zeptáte desítky příznivců kapely na jejich nejoblíbenější věc, každý vám odpoví něco jiného. Je to dáno vyrovnaností albového portfólia, ve kterém ani jedna z prvních devíti studiovek výrazně nezaostává za těmi ostatními.

Pestrost této nahrávky je odzbrojující. Ono je to vlastně typické poznávací znamení Procol Harum. Vezměme například takové A Salty Dog, kde mezi desítkou skladeb najdeme desítku různých hudebních stylů. Také Grand Hotel má podobně široký stylový rámec. Zní však variabilně a kompaktně. Kapela tu působí velice semknutě. Jako by chtěla dokázat, že bez Trowera to taky půjde. Deska vyznívá hravě, ne však letargicky. Stejnojmenný štych patří k základním položkách Harum. Taková skladba se rodí jednou za pět až deset let. Je v ní všechno, opera, muzikál, drama, lidovka a nevím co ještě. Dalším obdobným vrcholem je skladba Fires (Which Burnt Brightly). Pateticky operní směska, pro kterou byl využit vokál Christiane Legrand a její opakující se "lalala". Romantická rovina leží mezi skladbami A Rum Tale a For Liquorice John. Do přihrádky nezařaditelné pak můžeme přidat dvojici A Souvenir of London a Bringing Home The Bacon.

Procol Harum je jedna z předních vývojových kapel žánru a celých sedmdesátých let. Ta doba jí zkrátka přála a oni se jí odvděčili spoustou mimořádně povedených děl. Grand Hotel stojí na jejím samotném vrcholku.

lover-of-music @ 31.03.2019 12:21:26 | #
I já se připojuji k fanouškům Procol Harum. Pro mě je ale hodně těžké vybrat jejich nejlepší desku. Všechny se mi líbí svým způsobem stejně, a žádná z nich nevyčnívá.
Ale mému srdci nejbližší jsou ty první výtvory. Shine On Brightly, A Salty Dog, a hlavně Homburg, a pak zejména, už asi tisíckrát zmíněná, Whiter Shade Of Pale. To je prostě skvost skvostů.

A strašně se mi líbí to jejich pestrobarevné oblečení, které nosili v letech 1967-1968. Gary Brooker vypadal trošku jak superman.