Profil uživatele lover-of-music
Recenze:
Moody Blues / The Moody Blues - Days Of Future Passed Live
| 2018-10-13 | Píše se 10. listopad 2017 a snad nejlepší album všech dob slaví své neuvěřitelné 50. výročí. Já byl v tento den v pohotovosti a už od rána jsem pařil. Ale to by bylo, abych tuto významnou událost hudebních dějin oslavil jen já sám.
Moody Blues se rozhodli oslavit to ve velkém stylu a monument Days Of Future Passed zazněl v koncertní podobě v plné kráse. Sešli se zde bohužel jenom tři - Justin Hayward, John Lodge a Graeme Edge. S Mikem Pinderem nevím co se stalo a Ray Thomas bohužel 4. ledna 2018 odešel do hudebního nebe. Tato zpráva mě samozřejmě hluboce zasáhla. Tak ten koncert beru taky jako takovou poctu Ray Thomasovi.
Já nemám nic, co bych tomuhle fantastickému záznamu vytkl. Hochům to stále hraje i zpívá perfektně. Songy jako vždy bezchybné. Tady vážně není o čem diskutovat. Jsou to prostě MOODY BLUES. Kapela kapel. Dát tomu méně než pět hvězd je prostě trestný čin.
» ostatní recenze alba Moody Blues - The Moody Blues - Days Of Future Passed Live
» popis a diskografie skupiny Moody Blues
Deep Purple / Machine Head
| 2018-08-06 | Touto recenzí nechci nikoho provokovat, ale chci, aby se vědělo, že také existuje odlišný pohled na přeceňované album, na které se valí festivaly superlativů.
Deep Purple – kapela, o které jsem si dlouho myslel, že se schovávají za lživé klišé, že hrají progresivní rock. Přitom se jedná o prachobyčejný hard rock. V této jediné věci jsem jim křivdil. Myslím, že nikdy z jejich úst nezaznělo, že by hráli progresivní rock, ALE nechtěli si připustit, že hrají hard rock, a že ovlivnili mnoho metalových kapel. Mám pocit, že členové kapely žili v jakémsi bludu, a pořád o sobě říkali, že nehrají hard rock. Aspoň tak jsem to pochopil z jednoho rozhovoru. Přitom to hard rock je. Tak o co jim jako jde?
Album Machine Head znám už nějakou dobu. Vždycky jsem ho vnímal jako ne moc zajímavé a spíše nudné. Do dnešních dnů se na tom nic nezměnilo, i po několikanásobných seriózních a soustředěných posleších. U písniček jako Maybe I’m Leo, Pictures Of Home, Lazy nebo Space Truckin‘ jsem málem usnul. Co je pro mě naprosto zničující je délka těch skladeb. Poslouchat víc než 5 minut ten samý jednoduchý, laciný riff je nad moje síly. Připomínám, že všeobecně mi délka skladeb nevadí. Ať si trvá třeba i 30 minut, ale musí se v ní neustále něco zajímavého dít. Písničky na albu Machine Head se mi zdají už v polovině strašně dlouhé. Jediná skladba, která stála za to, je úvodní Highway Star, která je opravdu povedená a to sólo je fakt fantastické. Ještě také Never Before není špatná, ale tu už jsem odněkud znal. Určitě jsem ji musel několikrát slyšet ještě před tím, než jsem to album poznal.
Co se týče neuvěřitelné odrhovačky Smoke On The Water, tak tu automaticky přeskakuji a nevěnuji jí ani vteřinu. Ten riff už je tak neskutečně profláklý, že už jsem na tu píseň vysloveně ALERGICKÝ. Ale text této odrhovačky je hodně zajímavý, a vlastně je to pravdivý příběh, kdy nějaký magor vystřelil světlici při koncertu Franka Zappy v Casinu ve Švýcarsku a celé Casino shořelo.
Na album Machine Head se už léta pějí chvalozpěvy. Jsem rád, že patřím do skupiny lidí (nejspíš je ta skupina lidí moc malá, ale o to lépe!), kteří toto album rozhodně neobdivují. Je to album vhodné na rockové mejdany, ale ne na seriózní poslech. Sice Deep Purple jsou výborní instrumentalisté, ale tyto písničky mi přijdou na jejich schopnosti hodně málo. Pořád přemýšlím, a ptám se, jak se můžou vejít mezi takové hudební velikány, jako jsou Yes, King Crimson, Moody Blues, The Who, Pink Floyd, Genesis, Jethro Tull a klidně i třeba Van Der Graaf Generator. Na tuto otázku mi asi nikdo rozumně neodpoví. Ani ten nejvíc moudrý muzikolog.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Machine Head
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Genesis / Nursery Cryme
Genesis znám už docela dlouho. Jejich diskografii znám výborně do alba The Lamb Lies Down On Broadway. Dál už jsem nešel z dobře známého důvodu. Stále platí, že se mi od nich nejvíce líbí jejich nádherný debut From Genesis To Revelvation z roku 1969. Ale i následující alba mají něco do sebe a jsou svým způsobem velkolepá. To platí zejména pro Nursery Cryme. Do té doby jsem ctil Foxtrot jako nejlepší z progrockové éry Genesis - ale dovolte, abych pozměnil svůj názor.
Podle mého soudu se jedná o velmi složitou hudbu, kterou dokáže plně vnímat jen člověk s vysokou hudební inteligencí, protože některé jejich skladby jsou opravdu těžký level. Mě to trvalo více než tři roky, než jsem se do toho nějak ponořil. Já neznám snad žádnou jinou progrockovou kapelu, která by měla v písničkách tak složité postupy. Skladby jako The Return Of The Giant Hogweed, Seven Stones, nebo závěrečná The Fountain Of Salmacis jsou toho důkazem. Melodie těchto skladeb jsou velmi originální, ale strašně sofistikované, takže po jednom nebo dvou posleších se to rozhodně nevstřebá. Člověk musí pozorně naslouchat a naslouchat, a teprve potom začne odhalovat ony geniální detaily. Jak říkám, trvalo mi to strašně dlouho, ale podařilo se mi to. Taky některým může vadit Gabrielův teatrální zpěv, ale na ten jsem si už zvykl.
Co je opravdová bomba, tak je to úvodní The Musical Box. A ten závěr je přímo neskutečný. „Why Don’t You Touch Me, Touch Me, Now! Now! Now! Now!“ To, přiznám se, jsem ještě nezažil. Gabriel už ze sebe nemohl vydat víc. Taky se mi strašně líbí roztomilá Harlequin, která je takovou úlevou mezi progrockovými děly. A moje nejoblíbenější písnička na albu je, sice krátká, ale nádherná For Absent Friends. Pouštím si ji vždycky několikrát za sebou. Ten text a ta melodie mě pokaždé dostanou. Když si vzpomenu na čas, kdy jsem musel nedobrovolně opustit své nejlepší kamarády a kamarádky, tak ukápne i slza. Dávám plný počet.
Ještě bych chtěl říct, že jsem nedávno poslouchal album The Lamb Lies Down On Broadway v kuse, na jeden zátah. A to byl teprve "záhul". Na další poslech už si asi netroufám. Normálně mě to fyzicky vyčerpalo, protože je to ještě asi tak tisíckrát složitější než Trespass, Nursery Cryme, Foxtrot a Selling England By The Pound dohromady.
» ostatní recenze alba Genesis - Nursery Cryme
» popis a diskografie skupiny Genesis
Oldfield, Mike / Tubular Bells
Budu stručný. Na tento monument jsem narazil před čtyřmi dny. Od té doby si ho neustále pouštím a nemůžu se ho nabažit. Doufám, že nikdy nepřijde den, kdy mě to album omrzí. Tohle je vážně v první řadě HUDBA! A jaká! Střídání nálad fantastické, melodie geniální, instrumentální dovednost neuvěřitelná.
Absolutně nejkrásnější moment je ke konci první půlky, kdy se postupně přidávají hudební nástroje do opravdu majestátní melodie plus mluvené slovo k tomu. "Bass guitar, mandolin" - prostě absolutní hudební extáze. Tohle album by mělo být studované. Pro mě to album znamená svátek hudby. Hluboce se skláním před tímto mistrovským dílem.
» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike
Jethro Tull / Stand Up
Stand Up - myslím, že patří mezi nejvýznamnější alba roku 1969, protože Jetrho Tull tady objevili svůj nový styl a ukázali, že jsou něco mnohem víc, než jen obyčejná blues-rocková skupina s foukací harmonikou (jak se prezentovali na předchozím albu This Was, které mě moc nezaujalo), kterých v tomto období bylo na hudební scéně mraky.
A New Day Yesterday sice ještě má tu náladu z předešlého alba, ale na rozdíl od jiných blues-rockových skladeb té doby, se dá krásně vydržet. Ovšem následující Jeffery Goes To Leicester Square už je úplná bomba. Jedná se o výbornou folkovou a zpěvnou záležitost, při které vždy dávám tzv. "volume right". A stejně výborný už je i zbytek alba. Klasika Boureé, rockově melodická Back To The Family, krásná balada Look Into The Sun, pravý folklór Fat Man.
Pak je tu We Used To Know. Je to výborně vystavěná skladba a já jsem přesvědčený, že ti nýmandi Eagles ukradli z této písně akordový postup pro svou odrhovačku Hotel California. Kdyby v hudbě vládla spravedlnost, tak by We Used To Know levou zadní přeprala Hotel California. Pak je tu píseň Reasons For Waiting. Za sebe prohlašuji, že se jedná o nejkrásnější píseň Jethro Tull. Ta příčná flétna a smyčce, prostě nádhera.
Jak říkám, Stand Up patří bez debat mezi majstrštyky Jethro Tull. Jsem rád, že tuto bandu znám, protože přinesla do mého hudebního světa výrazné světlo, které jsem víc než 2 roky hledal.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Stand Up
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Beatles, The / Magical Mystery Tour (EP)
Magical Mystery Tour - poslední fenomenální skvost téhle kapely. Tady musíme být vděční především firmě Capitol, protože firma EMI v Británii to vydala jenom jako 2EP Soundtrack. V Americe se z tohoto projektu rozhodli udělat plnohodnotné album. A tento čin byl více než rozumný.
Beatles v roce 1967 vyplodili tak výjimečné skladby, které v sobě spojovaly výbornou melodičnost, hodně zajímavé texty, chuť experimentovat, používat specifické nástroje a velkou instrumentální dovednost. Album Magical Mystery Tour samozřejmě obsahuje všechny výše zmíněné aspekty. Je krásně srovnatelné s předcházejícím, úchvatně fenomenálním Seržantem. Vždyť alba Sgt. Pepper a Magical Mystery Tour jsou jako sourozenci. Aspoň já to tak cítím. Ve své skromné sbírce mám tyto klenoty dané hned vedle sebe - jako bratr a sestra, kteří se mají opravdu rádi.
Od úvodní titulní pecky přes krásnou baladu Fool On The Hill, sice řádně popovou, ale jinak výbornou záležitost Your Mother Should Know, naprostou klasiku I Am The Walrus, neuvěřitelně výtečný singl Strawberry Fields Forever / Penny Lane až k závěrečné hymně All You Need Is Love zde nenalézám slabé místo. Co se týká Strawberry Fields Forever, tak její samotnou melodii považuji za jednu z nejkrásnějších a nejpovedenějších všech dob. Sice může nějaký "chytrolín" brblat, že je zde moc překombinovaná. Ano, jsou v ní tisíce experimentů, ale mně vyhovují všechny její verze.
Beatles albem Magical Mystery Tour dle mého názoru zakončili výrazně plodnou kariéru, která se nenápadně začala albem Help, a kterou u Beatles nehorázně obdivuji. K následujícímu "dílu" zvanému White Album se radši nebudu vyjadřovat, protože to bych skončil u absolutně jiných slov, než fenomenální, výborný, jedinečný atd. Sice pravda, albu Abbey Road jsem dal 4 hvězdy, ale kdybych Abbey Road srovnal třeba se Seržantem, tak Abbey Road výrazně pokulhává a ještě výrazněji ztrácí na kvalitě. To se však alba Magical Mystery Tour netýká a okamžitě získává plný počet. Jak říkám, Seržant a Magical Mystery Tour jsou jako bratr a sestra, kteří všude chodí spolu.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Magical Mystery Tour (EP)
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Caravan / Caravan
| 2018-04-18 | Caravan jsem objevil, když už jsem byl na pokraji hudebního zoufalství, a tato kapela donesla výrazné světlo do mého hudebního světa. Dočetl jsem se o nich, že pochází z nějaké Canterbury Scene, kde se hraje především jazz a avantgarda. Po poslechu tohoto alba jsem dospěl k závěru, že tomu tak není.
Toto album je jedna velká parádní psychedelická jízda. Jestli chcete zažít pořádný trip, tak ani nepotřebujete LSD. Stačí si lehnout na vodní postel, nasadit sluchátka, zavřít oči a pustit si debut od Caravan a ještě k tomu dýchat jahodovo-vanilkový dým. Zaručuji vám takových 35 minut, jaké jste ještě nezažili. Skladby jako fantastická Ride, hitovka Policeman, šílená Cecil Rons, originálně melodická Grandma's Lawn a nebo nádherná Magic Man (tu prostě miluji) patří k těm nejlepším psychedelickým skladbám, jaké jsem kdy slyšel.
Ale kdyby bylo na mě, nechal bych okamžitě vyměnit obal, protože ten mi ve spojení s hudbou vůbec nesedí. Možná taky produkce sem tam zakolísá a člověk musí některé části poslouchat opravdu soustředěně, ale jinak je to debut jako hrom a výborné 4 hvězdy jsou na místě.
» ostatní recenze alba Caravan - Caravan
» popis a diskografie skupiny Caravan
Caravan / In the Land of Grey and Pink
Skupinu Caravan jsem objevil v době, kdy jsem byl v zoufalém hudebním stavu a nemohl jsem najít tu další "správnou" kapelu pro moje uši. Opět jsem bloudil v recenzích a zjišťoval, které album by mohlo od nich být nejlepší. Došel jsem k In The Land Of Grey And Pink (a taky ještě debut z roku 1968 je velmi povedený).
Úvodní Golf Girl je prostě výborná, melodická záležitost, která mě vždycky dostane z ponuré nálady a zaplaví mě optimismem. No... zkrátka nemá chybu. Následuje krásné kouzlení s notami v podobě Winter Wine. Poté tu máme Love To Love You. Tahle skladba přímo svádí k tanci, ať chcete nebo ne. Pro mě je to zaručený hit a okamžitě jsem svolal nejhezčí holky ze třídy, ať si se mnou na tohle zatančí. Je to paradox, protože nesnáším taneční hudbu, ale tohle... tak nádherně jsem si ještě nezapařil. A opět ze skladby srší optimismus. První stranu desky zakončuje titulní skladba. Opět se jedná o melodickou, nevlezlou a zpěvnou záležitost. Moc pěkné.
No jo, ale druhá strana mě výrazně zklamala. Suita Nine Feet Underground pro mě představuje naprosto nudnou 20 minutovou jízdu odnikud nikam. Fakt se to strašně táhne a je to takový kontrast k první straně, která je famózní. Sice ke konci zazní jeden dobrý rockový riff, ale jinak....
Velká škoda. První strana fenomenální, druhá nudná. Co s tím? Je to půlka, takže 3 hvězdy? NE!!! Dám poctivé 4, protože na tu první stranu fakt nedám dopustit.
» ostatní recenze alba Caravan - In the Land of Grey and Pink
» popis a diskografie skupiny Caravan
Rolling Stones, The / Exile on Main St.
| 2018-03-09 | Ach jo. Jak to začalo. Chtěl jsem si opět připomenout pár nejslavnějších kapel a dorazila řada i na Rolling Stones. Brouzdal jsem jejich diskografií a téměř všude jsem se dočetl, že právě Exile On Main Street je jejich nejlepší album. Řekl jsem si: „Vždyť to jsem slyšel asi před 2 roky a zdálo se mi jako naprosto nudné a nezajímavé. Ale co, určitě jsem album v té době neposlouchal seriózně a soustředěně a beztak mi spousta skvělých okamžiků uniklo“.
Album vyšlo v roce 1972. Dobře jsem věděl, že Stounům v roce 1968 přeskočilo v palici a vrátili se ke svým hudebním kořenům (přesně jako Beatles) čímž opět promrhali svůj talent experimentovat, skládat velmi zajímavé, výrazně melodické skladby s úchvatným aranžmá. Kouzlo a krásná atmosféra alb Aftermath, Between The Buttons a Their Satanic Majesties Request se totálně vytratila a místo obsadil nudný, nevýrazný blues-rock, rock’n’roll, R’n’B, dokonce i country. No prostě všechno ty americké styly. Fakt o ničem.
Album Exile On Main Street jsem si teda pustil, krásně jsem si to rozdělil tak, že první den si poslechnu první desku, druhý den druhou, aby toho na mě nebylo moc. Soustředěně jsem poslouchal každý akord (ono jich tam stejně dohromady moc není), každou notičku, každý moment a zjistil jsem, že Exile On Main Street na tom není o nic lépe. Je to kolekce prachobyčejně průměrných a podprůměrných písní a absolutně nechápu, proč zrovna tohle většina vyhlásila jako nejlepší album od Stounů. Písně jsou leda dobré tak akorát na to večerní trsání na mejdanu a ošoupání bot, ale v žádném případě to není na krásný a mimořádný hudební zážitek. Bohatě tyto skladby vystačí jako nevýrazná kulisa při žehlení a nebo dělání nějaké práce. V některých písních se střídají pouze dva akordy. Já vím, že to teď zní, že písně, kde je málo akordů jsou blbé. Tak to nemyslím, ale tady… To fakt nejde. Člověk něco čeká a ani se toho nedočká.
Já netvrdím, že ty písně jsou otřesné či se nedají poslouchat. Oni jsou jenom nudné, nezáživné a laciné až to bolí. Znova se ptám: Kam se vytratilo kouzlo tak výborných písní jako Ruby Tuesday, Lady Jane, She’s A Rainbow, Paint It Black, Sittin‘ On A Fence, Mother’s Little Helper, In Another Land, 2000 Man.
Kam? Slyšíte? Já se ptám KAM ??? Omlouvám se Voytusovi a dalším kteří toto album zbožňují, ale nevydržel bych sám se sebou kdybych tohle nevypustil do éteru.
Jednu hvězdičku dávám za úvodní Rocks Off, protože je to lepší průměr.
» ostatní recenze alba Rolling Stones, The - Exile on Main St.
» popis a diskografie skupiny Rolling Stones, The
Pink Floyd / The Early Singles
Psychedelické období Pink Floyd mám velmi v oblibě. Byli prostě skvělí, ta světla na koncertech jedinečná, oblečení famózní (vždycky jsem to chtěl nosit), zvuk originální. Syd Barrett - génius psychedelie, kterého zničila i podpořila halucinogenní droga LSD.
Tyto první singly podle mě patří mezi to nejlepší, co Pink Floyd vytvořili. Ano, je to hodně, ale opravdu HODNĚ odvážné tvrzení, ale já to tak cítím. Arnold Layne pro mě představuje první geniální skladbu Pink Floyd o člověku, který kradl spodní prádlo. Ten příběh je mi velmi blízký, protože já sám jsem, asi ve 14 letech, ukradl na zahradě na prádelní šňůře podprsenku jedné holce, kterou jsem nesnášel a tu podprsenku hodil do potoka. Není divu, že se Arnold Layne stal jednou z mých nejoblíbenějších písní od Pink Floyd.
See Emily Play - tak ta je myslím jasná. Další, která patří k mým nejoblíbenějším, výborná melodie, výborné efekty, prostě všechno výborné. Scarecrow - tu mám taky hrozně rád nejen díky textu. Richard Wright se zde představil se svou první skladbou Paint Box a myslím, že to zvládl na jedničku s 1000 hvězdičkami. Fakt výborná záležitost. Bravo, Richarde.
Singl It Would Be So Nice/Julia Dream jednou Nick Mason ohodnotil jako "podělanou hrůzu". Nechápu jeho hudební vkus. Já to můžu říct o jeho "Grand Vizier's Garden Party".
Obě skladby - jak ta Wrightova, tak Watersova Julia Dream jsou výborné a hezké, a lze se jen dotazovat, proč se nedočkaly úspěchu. Point Me At The Sky je na tom stejně. Výborná, melodicky nápaditá skladba a přesto nebyla úspěšná. Ach jo.
Se závěrečnou Careful... jsem si vždycky nevěděl rady, ale teď už s ní bojuji úspěšně. Takže, 5 hvězd jako Brno.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - The Early Singles
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Jethro Tull / Thick as a Brick
Jethro Tull – to je můj zásadní, nejmilejší a nejpřekvapivější objev z konce roku 2017. Samozřejmě, že jsem je znal už mnohem dřív, ale absolutně jsem je ignoroval a dnes vůbec nevím proč. Celých 17 let (teď už skoro 18) jsem přicházel o tolik hudebního blaha, mimořádna a krásna jaké oni nabízejí. Celý rok 2017 jsem objevoval nějaké bandy, ať už progrockové či rockové, a vždy mě od nich zaujaly maximálně 2-3 písničky a zbytek byl pro mě ztracený čas. Už jsem z toho začínal být totálně znechucený a to se samozřejmě promítlo i do osobního života. Nebavilo mě nic. Kamarádi, hudba, holky, prostě vůbec nic. To všechno jenom proto, že jsem prostě nenašel žádnou novou kapelu, která by mi dokázala, že na tom světě ještě stojí zato žít.
Ale to všechno se změnilo v půlce listopadu roku 2017, kdy jsem objevil JETHRO TULL. Bylo to jako zjevení, blesk z čistého nebe, prostě zázrak. Od té doby je neustále poslouchám a mám z jejich hudby fantastický pocit. (Podobně jako u The Who nebo Bee Gees).
Pro začátek jsem si vybral jejich opravdu mistrovské a skvostné dílo Thick As A Brick. K tomuto monumentu prostě nemám slov. Co také k němu říci? Že je to nejlepší album od Jethro Tull? Že je to nejlepší album 70. let? Že je to naprosto zásadní konceptuální dílo, které se nedá jen tak překonat? Kamila napsala něco v tom smyslu, že si není jistá, zda-li Thick As A Brick nepředběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty, Relayery. Kamilo, tady máš ode mě odpověď: ANO. Třikrát ANO. Thick As A Brick předběhlo všechny ty Fragily, Foxtroty atd. Už jen představa, když poslouchám třeba část „The Poet And The Painter“, tak se na mě řítí slast. Kdosi tady napsal, že tohle není hudba pro každodenní poslech. Jeví se mi to jako lež. Já tohle album můžu poslouchat denně a nikdy mě neomrzí. A navíc, Thick As A Brick není tak krkolomné jako třeba jiné projekty té doby. Sází na famózní a originální melodie, které dokážou s člověkem hnout v tom nejlepším slova smyslu. Pamatuji si, že někdy v lednu tohoto roku jsem album neslyšel asi 4 dny a normálně mi chybělo jako silnému kuřákovi cigareta.
Thick As A Brick je prostě geniální. Kdo to album miluje stejně jako já, ví o čem mluvím. Jeden fantastický moment tu střídá druhý. Geniální melodie i aranžmá jsou zárukou. Textům sice moc nerozumím ani když si to přeložím, ale to nevadí. Jsem strašně rád, že toto album můžu zařadit do své TOP 10. Pět hvězdiček je zoufale málo. Ach jo.
» ostatní recenze alba Jethro Tull - Thick as a Brick
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull
Progres 2 / Dialog s vesmírem
Progres 2 moc neznám, jejich tvorbu nemám naposlouchanou a důvěrně znám pouze Dialog S Vesmírem, ke které mám docela vřelý vztah. Poprvé jsem ho uslyšel asi před rokem, kdy mi jen tak prosvištěl přehrávačem a řekl jsem si jen: "Hm.. docela dobré album". A potom se na něj celou dobu prášilo. Až včera jsem si ho poslechl důkladně a dnes opět.
Nadšeně jsem spráskl ruce nad tím, co jsme v té době byli schopni vytvořit. Opravdu mimořádný projekt (promiňte, ale Prázdniny Na Zemi mám stále radši), který už se asi jen tak nedožene.
Opravdu nevím, jak to bylo s tou cenzurou, co museli zrušit, a co ne, ale faktem je, že dnes už naprostá klasika české rockové hudby Planeta Hieronyma Bosche II se skvělou, nezapomenutelnou melodií, která se jen těžko dostane z hlavy, má v té cenzurované podobě to správné tajemno díky tomu "áá éé óó é ííí". Slyšel jsem i tu novou verzi z roku 1999, ale už nemá takové kouzlo.
Stejně dobrá je i V Zajetí Počítačů. Ta píseň je tak chaotická, až je vlastně geniální. U písně Odlet tuším, že Progresáci chtěli z ní udělat hit, a to díky té výrazné melodii. Bohužel Země 2555 a první část Planety Hieronyma Bosche mě moc nezaujali.
Ovšem co mě naprosto dostalo, je klenot PÍSEŇ O JABLKU. Jedná se o přenádherný skvost a podle mě snad o nejkrásnější českou píseň všech dob. Když se do ní hlouběji ponořím, tak se prostě neubráním slzám.
Vychází mi nádherné 4 hvězdy.
Dialog S Vesmírem bez debat patří mezi zásadní česká alba a já si ho kdykoliv rád připomenu. Zejména Píseň O Jablku.
» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2
Pink Floyd / A Saucerful of Secrets
Opět jsem si musel připomenout tenhle psychedelický kousek a po poslechu jsem opět výrazně tleskal, což jsem po úplně prvním poslechu neudělal. Tenkrát mi to album jen tak prosvištělo ušima a víc nic. Až nedávno jsem se do něj hlouběji ponořil a dorazilo ke mě to, co jsem si téměř dva roky odpíral. Parádní svérázná atmosféra, jakou umí vytvořit snad jen Floydi v psychedelickém období. Těžko se to popisuje, ale je to prostě ono.
Zde se poprvé museli projevit jako skladatelé i ostatní členové kapely, protože Syd Barret už začal všelijak blbnout a... Však víme. Gilmour zatím ještě nepřispěl ani notou, ale to nevadí, protože tady máme Waterse a Wrighta. Roger přispěl skladbami Let There Be More Light se skvělým úvodním rifem, ale myslím, že kratší délka by jí neuškodila. Dále Set The Controls... Tu melodii fakt nelze dostat z hlavy a Corporal Clegg. Ta mě zaujala jasně nejvíc, protože je tak krásně ujetá, svérázná a melodicky nápaditá. Richard Wright přispěl moc krásnou skladbou Remember A Day s moc krásným textem plných vzpomínek na dětství. A potom přispěl pěknou, uklidňující skladbou See-Saw. Pojednává o vztahu mezi bratrem a sestrou. Toto téma je mi velmi blízké.
Syd Barret tu má svou labutí píseň v Pink Floyd - Jugband Blues. Píseň melodicky barretovská. V první minutě zní tak, a ve druhé úplně jinak. Ale je skvělá. "I don't care if the sun don't shine, And I don't care if nothing is mine". To si zpívám dost často.
Titulní palba A Saucerful Of Secrets, tam si vždy poslechnu jen tu nádhernou část s varhanami a sborem. To běsnění před tím moc nemusím. Ale když jsem tu píseň uslyšel na Live At Pompeii z roku 1972, tak to byla opravdová bomba. Tisíckrát lepší verze než na albu. I to běsnění bylo skvělé.
Takže, A Saucerful Of Secrets řadím k těm hodně dobrým albům od Pink Floyd a pochopitelně mezi zásadní desky roku 1968. Tak nádherné 4 hvězdy jsem snad ještě nedával. Hodně mě ale zklamala následující deska Ummagumma. To fakt nevím, co to mělo znamenat. Ale to je jedno. A Saucerful Of Secrets - album, které si kdykoliv a rád pustím.
» ostatní recenze alba Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
» popis a diskografie skupiny Pink Floyd
Moody Blues / A Question of Balance
The Moody Blues – naprosto unikátní a jedinečná kapela, u které zažívám opravdovou slast z hudby. Je opravdu strašně málo kapel, které bych si tak užíval. Všechno to začalo na štědrý den 24.12. 2013, kdy jsem už byl celý otrávený, jak se všech stran hráli ty stupidní a otřesné koledy. Tak jsem zabloudil do dědovy sbírky LP desek a našel tam album s nádherným obalem, na jehož vrchu bylo napsáno DAYS OF FUTURE PASSED a pod tím modře THE MOODY BLUES. Především jsem byl příjemně šokovaný z toho obalu a tak jsem byl mimořádně zvědavý, jaké tam budou písně. Začalo to hrát a mě padla brada. Celých 40 minut jsem nedýchal a po skončení alba jsem nebyl schopný cokoli někomu říct. U štědrovečerní večeře jsem nemohl ani v klidu jíst, pořád mnou projížděly ty vibrace a nevnímal jsem nikoho. Jenom Moody Blues. Následující den jsem si stáhl jejich další album IN SEARCH OF THE LOST CHORD a hned jsem pochopil, že bez kapely MOODY BLUES nemohu existovat.
Do 70. let vpluli Moody Blues v podstatě v podobném zvuku jako měli v 60. letech. A hned v roce 1970 vydávají další svůj majstrštyk A Question Of Balance. Album se nějak moc neliší od předešlých, i zde chybí mezery mezi jednotlivými písněmi, mellotron a příčná flétna zde zastupují zásadní místo, a stále tu dokazují, že jsou všichni schopni psát jedinečné, krásné a čisté písně, které si na nic nehrají.
Začnu baskytaristou Johnem Lodgem, který si získal mé srdce především díky famózní a neuvěřitelné skladbě House Of Four Doors z alba In Search Of The Lost Chord. Zde je další, jeden z jeho nejlepších kousků – píseň Minstrel’s Song. Strašně se divím, že se z této písně nestal hit. Ale možná je to tak dobře. Bubeník Graeme Edge zde překvapil písní Don’t You Feel Small s tajemně krásným nádechem. Mike Pinder si zde též vede výborně. Např. How Is It (We Are Here) nebo Melancholy Man. Ray Thomas tu má velmi krásnou a příjemnou And The Tide Rushes In. V momentě kdy zpívá „I Should Laaaay“ lítám v oblacích a mám husinu snad všude. A můj favorit s blonďatou hřívou Justin Hayward se zde představil s výbornou Dawning Is The Day. Při pasáži „Wake Up In The Morning To Yourself“ nikdy nevydržím v klidu a musím zpívat z plných plic. A úvodní megaskvost Question patří k těm nejkrásnějším písním, co jsem kdy v životě slyšel. A nebojím se nahlas říct, že když je mi nějak smutno, tak u této skladby brečím jak malý parchant. Vždy u ní zvolávám „Bravo, Justine. A díky !“. Ano, takhle rozvibrovat a dojmout duši dokážou snad jenom Moody Blues.
Se skřípěním zubů přiznávám, že skladba It’s Up To You mi do toho konceptu nějak nesedí, ale dát tomu albu míň jak pět hvězd by byl hřích největšího kalibru. Takže je to jasné.
» ostatní recenze alba Moody Blues - A Question of Balance
» popis a diskografie skupiny Moody Blues
Olympic / Ulice
Ulice - mnohými posluchači označováno jako nejlepší album Olympicu. Je to zkreslené až to bolí. Ulice měla obrovský náklad, byla hodně propagována a mladí se po tom mohli utlouct. Evidentně nostalgie stále pracuje, protože ti, kteří na tom albu vyrostli, stále stojí za tím, že Ulice je jejich nejlepší album. Je pravda, že Ulice patří rozhodně k těm lepším albům od Olympicu, ale rozhodně NENÍ nejlepší. Čím dál víc si kladu otázku: Jak může taková Ulice překonat album JEDEME, JEDEME? Ale konec teoretizování a pojďme k písním.
Úvodní Ulice (Život) je nádherná, silná, atmosférická skladba s výtečným textem od Mistra slova Zdeňka Rytíře. Občas to dohromady může vyvolat mrazení v zádech. Úvod snad nemohl být lepší. Poté přichází Okno Mé Lásky. Tato píseň už je tak neskutečně ohraná, že už mě vůbec nebaví a v poslední době ji vždy sebevědomě přeskakuji. I když jde o krásnou baladu, tak banda konzumentů si jí přijala za svou a já už jí k sobě v míru nepřivítám.
Poté přichází několik skvělých skladeb opět s výtečnými texty jako Úspěšný Mladý Muž, Tváře Slov (opět může dorazit husí kůže) Paní Nostalgie, Já-Sobectví (to je prostě "moje" píseň. Fantastický rokenrol s refrénem, který se stal mou hymnou. Jako kdyby zpívali o mě)
Černá Mše mě vůbec nezaujala a sólo na kytarou bylo zdlouhavé a nudné. Každý Den je takové shrnutí všeho kolem, ovšem je to průměrná píseň.
A na závěr opět skvost z úvodu.
Závěrem bych chtěl říct, že kdyby na albu nebyla Okno Mé Lásky a možná ještě Já-Sobectví, tak by to album nebylo zas tak slavné, protože by konzumní společnost "něco" odradilo. Každopádně nádherné 4 hvězdy vychází.
Z celé té trilogie je jasnou jedničkou Prázdniny Na Zemi. Nedostižná koncepční česká deska všech dob.
» ostatní recenze alba Olympic - Ulice
» popis a diskografie skupiny Olympic
Queen / A Night at the Opera
| 2017-06-30 | Bylo to před 2 týdny, kdy jsem debatoval o hudbě s pár kámoši, kteří stejně o KVALITNÍ hudbě věděli prd. (Většinou jsem vedl dlouhé monology já). Už ani nevím jak jsme narazili na skupinu Queen, ale tolik pochvalných ód jsem ještě neslyšel. Prý: "Mercury je bůh, je to nejlepší zpěvák na světě, mají ty nejlepší písničky". Když jsem si vzpomněl na hrůzy jako We Will Rock You, I Want To Break Free nebo We Are The Champion, tak jsem jim to hned vyvrátil a byl jsem ten nejhorší já. (Jako vždy). Poté jsem to řekl mému učitelovi hudby a ten mi řekl, že Queen ze začátku byli výborní a až pak se dali do komerce. Doporučil mi právě album A Night At The Opera. Dokonce i má kámoška mi říkala: "Hej, poslechni si to. Je to fakt výborné". Tak jsem se k tomu donutil a už dopředu jsem si nedělal žádné iluze a viděl to spíš negativně. Pravda se od prvních tónů potvrdila. Převládá zklamání.
Death On Two Legs je pro mě nic neříkající nudná rockárna, která sice má jeden dobrý melodický motiv, ale celou skladbu to neutáhlo.
Lazing On A Sunday Afternoon, Seaside Rendezvous a Good Company jsou takové kabaretní nablblosti s dobrými instrumentálními výkony, které si stačí bohatě vyslechnout jednou.
Hodně vyzdvihovaná je tady I'm In Love With My Car, přitom pro mě je to jen další nevýrazná, nudná rockárna. You're My Best Friend a '39 jsou takové melodické průměry z nichž druhá má trošku country nádech. Nenudí to, ale ani nenadchne.
U skladby The Prophet's Song oceňuji ten originální nápad hrát si s vokály, ale mě nějak příliš nezaujal.
Konečně přichází Love Of My Life. Nádherná balada s procítěným Freddieho hlasem. A ta závěrečná harfa... Skoro jako staří Bee Gees.
Co se týká Bohemian Rhapsody, tak tady musím se skřípěním zubů uznat, že se jedná o opravdu nádhernou a výtečnou skladbu. A proč se skřípěním zubů? Protože tuhle píseň zná každý blb v okolí a to jí podle mě trošku shazuje. Kdyby nebyla tolik známá, určitě by v mém přehrávači hrála častěji a já bych k ní měl větší respekt.
Celkově je to tak na 2 a půl hvězdy, ale když si uvědomím, že v roce 1975 (rok, kdy zemřela hudba) už byla kvalitní muzika totálně v žumpě (výjimek je opravdu strašně málo), tak tady je to ještě na vcelku dobré úrovni a proto zaokrouhluji nahoru.
» ostatní recenze alba Queen - A Night at the Opera
» popis a diskografie skupiny Queen
Beach Boys, The / Pet Sounds
Pet Sounds. Naprosto zásadní album hudební historie. Kdybych měl vyjmenovat pro mě TOP 10 nejlepších alb všech dob v historii hudby, Pet Sounds by se objevilo hned v první pětce.
Brian Wilson tímto albem dokázal, že je opravdový hudební génius. Jen si to představte, slyšet jen na jedno ucho a vytvořit takový proaranžovaný, nádherný opus. Takoví lidi se nerodí každý den.
Jak jsem byl na koncertě Beach Boys v Praze 10. června (škoda, že Brian nepřijel, to jediné mě fakt mrzelo) a začali hrát úvodní pecku z tohoto alba Wouldn't It Be Nice, tak nikdo neodolal a všichni si stoupli a vytvořila se taková atmosféra, na kterou se jen tak nezapomíná. A já si málem vyřval hlasivky a jakmile se objevil na plátně obal Pet Sounds, tak jsem byl dojatý.
Následuje nádherná balada You Still Believe In Me. Její melodie vám bude ještě dlouho znít v uších.
God Only Knows - tak to snad netřeba představovat. Famózní melodie zazpívaná famózně Carlem Wilsonem.
Už fakt nevím, co bych k tomu monumentu napsal. Jedině to, že fakt nemám slov. Kdybych měl na sobě jakoukoliv pokrývku hlavy a uviděl někde toto album, tak tu pokrývku smeknu.
» ostatní recenze alba Beach Boys, The - Pet Sounds
» popis a diskografie skupiny Beach Boys, The
Olympic / Prázdniny na Zemi
Po dlouhé době jsem si opět pustil tenhle monotematický majstrštyk a nestačil jsem žasnout. Sedm ekologických témat (voda, země, strom, vzduch atd.) zpracovaných do skvělého konceptu.
Famózní a nadčasové texty Zdeňka Rytíře, ze kterých mám občas dokonce i husí kůži. (Tak silné to je - a vůbec Rytíře považuji za opravdového Pana Textaře). Potom samozřejmě i skvělé melodické nápady. Všechno je to zarámované do návštěvy mimozemšťanů.
Vždycky mě fascinoval závěr desky, kde se opakuje stále stejná, opravdu nádherná melodie, která poté zničehonic skončí. Nevěděl jsem nejdřív, co to mělo znamenat, až později jsem zjistil, že to signalizuje, že mimozemšťané už jsou tak daleko, že přestalo fungovat spojení.
Já nemám nic, co bych tomuhle opusu vytknul. Samozřejmě, že existuje plno "chytrolínů", kteří říkají, že Prázdniny Na Zemi je čisté kopírování pro mě naprosto ubohého Planetária a docela povedeného Dialogu S Vesmírem. Je to lež jako věž. Prázdniny Na Zemi jsou naprosto originální album s originálním konceptem a já jsem před tímto albem měl, mám a budu mít velký respekt.
Dvojce Janda-Rytíř (to, co předvedli na albu Jedeme, Jedeme, se dá těžko vyprávět) tímto albem dokázala, že má stále obrovskou sílu dělat mimořádné projekty.
» ostatní recenze alba Olympic - Prázdniny na Zemi
» popis a diskografie skupiny Olympic
Beatles, The / Rubber Soul
Rubber Soul je pro mě první album Beatles, které si zaslouží plný počet. Rubber Soul považuji za zásadní zlom v jejich kariéře. Sice už i na Help! byl jistý náznak změny, ale na Rubber Soul to dotáhli do absolutní dokonalosti. Album už si dobré 3 roky hýčkám na vinylu.
Beatles se už vzdalují od zamilovaných písniček pro zamilované slečinky s IQ 10 a dávají do svých skladeb takové NĚCO, co dělá z populární hudby něco výjimečného. A i když už tu je nějaká píseň o lásce, tak její text není stupidní, jak tomu bývalo v začátcích.
Většina písní se opravdu krásně poslouchá a já jsem rád, že je znám. Z alba čiší pohoda (Nowhere Man), radost z tónů, klidná i veselá atmosféra. George Harrison už byl trochu ovlivněný Indií a tak do skvělé Norwegian Wood zařadil sitár. Paul zde taky předvedl výtečný výkon v podobě Michelle. John Lennon mě taky velmi příjemně překvapil. Jeho přenádherná záležitost In My Life je věc, u které vždy zjihnu. Div, že u této skladby neuroním slzu. Nádherná melodie, nádherný text plný krásných vzpomínek. A mohl bych pokračovat.
Doufám, že mě album nikdy neomrzí a budu ho stále poslouchat s radostí a úctou jako vždy. Nechci provokovat, ale rok 1965 je pro mě rokem, kdy se narodila HUDBA.
» ostatní recenze alba Beatles, The - Rubber Soul
» popis a diskografie skupiny Beatles, The
Who, The / The Who Sell Out
The Who je pro mě naprosto fantastická a neohratelná kapela, která ve mě dokáže vyvolat opravdové spontánní nadšení z hudby. Proto je poslouchám tak často.
Toto album se trošku liší od předešlých dvou. Jednak tím, že Townshend si začal hrát s tóny a melodie tu jsou opravdu originální (i když někdy byly i předtím) a většinou se vstřebají až po několika posleších. Já když jsem tohle album slyšel poprvé, tak mě vůbec nezaujalo a bylo to jako jedním uchem tam, druhým uchem ven. No a dnes ho řadím mezi má oblíbená alba. A druhá věc, kterou se liší je, že je tak trochu "nenápadně" koncepční díky znělkám pirátského rádia. Kdyby byly ale vypuštěny, tak by mi to vůbec nevadilo. Ale to je věc názoru.
Jak říkám, ona určitá originálnost melodií se zjistí až po několika posleších. Ale u jiných posluchačů třeba hned. Většina písní se příjemně poslouchá a možná vám jejich některé části vykouzlí nevinný úsměv na tváři. V některých malých částech desky se trošku ztrácím, ale to jsou opravdu jen detaily. Přejdu rovnou k mým absolutním srdcovkám, které si pouštím minimálně pětkrát týdně. Určitě je to hitovka I Can See for Miles, ze které mám opravdu radost. Pro mě božský zpěvák Roger Daltrey zde sice ještě neprojevil svůj úplný potenciál, ale i tady se pozná, že je to opravdu famózní zpěvák. Nebudu zastírat, že se mi strašně líbí i I Can't Reach You, ze které mám možná ještě větší radost a strašně dobře se zpívá. Townshend dal do té písně srdce a nadšení. Entwistlův opus Silas Stingy je melodicky promakaná skladba a dokazuje, že Entwistle je taky Pan Skladatel. Ale hlavně je hodně nakažlivá. "Money, money, money bags". To si zpívám snad ještě 3 hodiny po jejím poslechu. No a závěrečné finále snad nemohlo být lepší. Miniopera Rael je vlastně taková předzvěst Tommyho. Pro mě je výrazně lepší než A Quick One While He's Away a opět je z ní cítit velkolepost a ze mě srší nadšení když jí slyším.
Album SELL OUT řadím spolu s BEATLES - SGT. PEPPER, MAGICAL MYSTERY TOUR, BEE GEES - 1ST, PINK FLOYD - THE PIPER AT THE GATES OF DAWN a MOODY BLUES - DAYS OF FUTURE PASSED mezi nejzásadnější alba roku 1967.
» ostatní recenze alba Who, The - The Who Sell Out
» popis a diskografie skupiny Who, The