aselzesarp - @ 13.02.2014 | #

Než se pustím do recenze, tak bych rád podotkl, že jsem velký Oldfieldův fanoušek a že ho považuju za nejnadanějšího muzikanta druhé poloviny dvacátého století (první ne proto, že ji nemám prozkoumanou a ještě dřívějších dob ne proto, že se to dost těžko porovnává). Takže podle toho to i bude vypadat.

Slyšel jsem už plno různých "progrockových" alb, dlouhých kompozic apod. A musím říct, že nic z toho se v mých očích nevyrovná prvním třem albům Mika Oldfielda. Ať už se bavíme o Genesis či o Yes, vážně mě nikdy nic nedostalo tak jako Oldfield. To, jak pracuje s motivy, jak dokáže každou notou v člověku vzbudit emoce.. Podle mě v tomto nemá konkurenci. A právě i toto album je toho jasným důkazem. Taky je na něm vidět, jak výjimečný je Oldfield coby aranžér a kolik různých nástrojů dokáže využít (o tom, kolik jich sám ovládá, netřeba se rozepisovat).
Jako člověk Oldfieldovi přeju, že se někdy po nahrání tohoto alba vyléčil ze svojí psychické poruchy a začal být spokojený, jako posluchače mě to ale nesmírně mrzí, protože v tu chvíli ztratil cit pro hudbu, co do té doby měl, a jen málokdy jej znovu objevil.

Toto je pro mě spolu s Tubular Bells a Hergest Ridge esence geniálního muzikantství.

Kristýna @ 13.02.2014 21:10:50 | #
Přestože Ommadawn nemám zatím naposlouchané, v pohledu na Mika Oldfielda se nejspíš shodneme. Vynikající skladatel a aranžér.

Díky za pěknou, věcnou recenzi!