Profil uživatele Kristýna


Recenze:

Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) cover

Wilson, Steven / The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)

Kristýna | 5 stars | 2016-03-12 | #

Ach, Steven. Poslední zhruba rok jsem v rozpoložení, kdy nemůžu prog ani slyšet. Skutečně – pusťte mi Genesis a já se vám vysměju do tváře. U Stevena Wilsona se ale tento můj náhle nabytý odpor ke všem cukrovinkám z dílen zasněných progrockových floutků rázem zlomil. A album „The Raven That Refused to Sing“ je tohoto zlomu příčinou.

„Luminol“. Wilson má cit pro skvělou melodii, kterou umí doslova vyždímat do poslední kapky. Ústřední motiv se rozvíjí, košatí, nejrůzněji se tvaruje do různých kaleidoskopických obrazců, aby se nakonec vždy vrátil do své původní podoby. Umná hra s nejrůznějšími intermezzy je jedním z poznávacích znamení Stevena Wilsona, což se v této skladbě projevuje skutečně naplno. Než se člověk naděje, celá kompozice se převrátí naruby – tempo je asi třistakrát pomalejší, do hry vstupují flétny, akustické kytary a také dvojhlasy. „Luminol“ je opravdou progrockovou suitou se vším všudy. Přitom plyne naprosto přirozeně a člověk ani nezaznamená, jakých různých podob skladba postupně nabývá. Najazzlá klavírní část, která ústí v nečekanou, čistě artrockovou gradaci je bezchybná. Když se pak vrací ústřední baskytarový motiv, úsměv na tváři je více než upřímný.

Baladická „Drive Home“ jistě také patří k nejlepším zářezům na desce. K posluchači se skrze Wilsonův hlas opět line krásná melodie, v tomto případě navíc ze všech stran lemovaná smyčci. Ze skladby čiší zvláštní klid a má až meditativní nádech. Nádherná věc, stačí jen zavřít oči.

Jazz rock! Jazz rock má každý rád. Pokud říkáte, že ne, tak lžete. Jazz rock má každý rád. A přesně v duchu tohoto ušlechtilého žánru začíná třetí track na albu, „The Holy Drinker“. Jen škoda, že u toho kapela nezůstane až do konce. Občas se motivy přelijí v hardrockovou odrhovačku, jindy zas v hymnickou progovou lahůdku... Je tu příliš změn – a je třeba říct, že změn tak nějak křečovitých, nehodících se, uchu nelahodících. Narozdíl od úvodní „Luminol“ se tady motivy střídají necitlivě a působí to, jako by Wilson jen mermomocí chtěl vyčerpat všechny nápady, co našel v šuplíku. Jsou tu vyloženě skvělé (jazzové) momenty, ale také úplně zbytečné pasáže, které snad slouží pouze k prodloužení stopáže. Škoda.

Zato „The Pin Drop“ je úžasná věc. Naprosto jednoduchá kytarová smyčka a kolik se s ní dá udělat parády... Nutno podotknout, že stejně jako v předchozích skladbách, i zde notně dotváří atmosféru vynikající (či spíše VYNIKAJÍCÍ) basová linka. V „The Pin Drop“ byl stoprocentně využit potenciál skladby, a to v pouhých pěti minutách. Je dobře, že jsme se zde tentokrát nedočkali zbytečného natahování. Střídmost nade vše!

V předposlední skladbě se opět posouváme do citlivějších, pomalejších vod. Zde se více než kdekoli jinde ukazuje, že kromě neuvěřitelných skladatelských a interpretačních schopností Wilson disponuje také textařským talentem: Eliza dear, you know there's something I should say / I never really loved you but I'll miss you anyway. Člověku se chce až plakat, s jakou citlivostí Steven svůj text posluchači vypravuje. Zní to neskutečně upřímně – Steven si nás zkrátka všechny chce omotat kolem prstu. A daří se mu to. „The Watchmaker“ je nejkouzelnější skladbou na albu, po všech stránkách se dotýká dokonalosti. Otisk Wilsonova génia.

Pak je na řadě „The Raven That Refused to Sing“ a všemu progu je konec. Začíná se meditace na vlnách něčím mírně znepokojivých melodií... Please stay with me., zpívá Steven. A já mu na to odpovídám: I will.

I will.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Pineapple Thief - Magnolia cover

Pineapple Thief / Magnolia

Kristýna | 5 stars | 2016-03-09 | #

The Pineapple Thief – „Magnolia“. Nejlepší nahrávka roku 2014? Přinejmenším.

Britským Pineapple Thief se podařila zajímavá věc, a sice působivě skloubit indie rock s progresivními postupy – tak, že to nezní samoúčelně ani vykalkulovaně. To z nich jistě dělá jednu z nejoriginálnějších a nejosobitějších kapel současnosti. Tam, kde klasický progresivní rock působí chladně a odměřeně, Pineapple Thief vystartují s perfektní melodií, a tam, kde indie naráží na žánrové mantinely a začíná se transformovat v obyčejnou devadesátkovou kytarovku, tito Britové dají trochu matiky. No není to krásné?

„Magnolia“ není rozjařená a „hopsavá“ deska, jak je zvykem u děl současné (neo)progové scény. Dá se říci, že je spíše pravým opakem. Pokud zrovna depkaříte a hledáte spřízněnou duši, která vašemu stavu porozumí, pak album „Magnolia“ přináší takové duše rovnou čtyři – v osobách členů kapely. A pokud nedepkaříte, pak dozajista – po poslechu této desky – budete. Pineapple Thief zde skrze své krásné kompozice vyjadřují celou plejádu možných emocí od absolutní beznaděje až po jakýsi pocit smíření, přičemž myšlenka o podobnosti s určitou etapou tvorby Radiohead se mi neustále vkrádá na mysl, ať se ji snažím vytěsnit sebevíc. Pineapple Thief ve mně zde zkrátka vyvolávají podobné pocity, které provázely můj první poslech alb jako „OK Computer“ či „Hail to the Thief“ jejich slavnějších kolegů. Bez přehánění můžeme mluvit o lásce na první poslech, o naprostém okouzlení... V případě obou kapel.

Zpěvák Bruce Soord na tomto albu působí jako emoční kazatel, věříte mu každé slovo, jež vypustí z úst. Věříte mu každou emoci a náladu, jež svým křehkým hlasem naznačí. Připomíná vám to někoho? Thoma Yorka? Hm? – Pineapple Thief jsou zkrátka užasní v promítání hlubokých, niterných stavů a prožitků do své hudby. „Magnolia“ jde přímo ze srdcí muzikantů do srdcí posluchačů. Jestli nemáte rádi bezpohlavní škrobené progrockery, tohle je hudba přesně pro vás. Hudba, která má v jednom tónu více citu a krásy, než je v celém albu třeba takových Pendragon.

Když se spustí sborový bezeslovný zpěv v předposlední „A Loneliness“, úplně se roztápím. Pak příchází I tell you where we go from here / All of our moments up in flames / And now I'm taking you away a slzy jsou na krajíčku. Neměla bych si najít psychologa? Je normální, aby hudba vyvolávala tak silné emoce? Něco jako když slyšíte „Blow“ od jasné srdcovky, belgických Ghinzu. The Pineapple Thief, I love you. Simple as that.

» ostatní recenze alba Pineapple Thief - Magnolia
» popis a diskografie skupiny Pineapple Thief


Kadavar - Kadavar cover

Kadavar / Kadavar

Kristýna | 4 stars | 2015-02-14 | #

Kapela Kadavar se sídlem v Berlíně je jedním z mnoha jmen, jež se se hlásí k odkazu starých legend. Stejně tak jako jsou Rival Sons novodobou kopií Led Zeppelin (a nechme stranou, nakolik kopií povedenou), Kadavar se romanticky stylizují do černokněžníků Black Sabbath, přičemž jejich vizuál může být pro mnoho lidí až úsměvný – nenápadně se totiž veze na módní vlně hipsteřiny. Každopádně jejich hudba dokázala oslovit natolik, že se jedná o jedno z nejčastěji skloňovaných jmen, co se týče retro stoner/doom rocku. Pojďme se tedy podívat na jejich debutové self-titled album z roku 2012.

Základem hudby německých Kadavar je hutná sabbathovská kytara a jednoduchá, ale groovující baskytara, stejně tak i bluesově úsporné bicí. Zpěvák Wolf Lindemann je skutečným tahounem kapely a ať už je to jakkoli překvapivé, i on svým projevem evokuje Black Sabbath, potažmo Ozzyho Osbourna. V jejich hudbě je přítomen pravý duch 70. let a kdyby na desku nebyly použity dnešní zvukové standardy (co se týče hlasitostních poměrů stop), nebyl by žádný důvod si myslet, že se jedná o dílo teprve tři roky staré.

Co se skladeb týče, album není příliš rozmanité a nabízí de facto pouze jednu zvukovou polohu. Tou je bluesem načichlý doom rock s mírně zastřeným hlasem zpěváka, který nabízí kratší kompozice v rozsahu 4-8 minut, kde je obvykle jeden ústřední riff, jenž je variován a zpravidla se stane základem pro „explozivní“ kytarové sólo. Hudba Kadavar není nikterak objevná a po nějaká době může i nudit. Nejde ani tak o to, že by skladby byly špatné, spíše jde o tu do nebe volající absenci jakékoli přidané hodnoty. Celé album je jen vývarem ze „sedmdesátkové“ kytarové hudby, který postrádá jakýkoli smysl. Když desku porovnám se mnou nedávno recenzovanými Simeon Soul Charger, Kadavar jdou rázem k zemi; na dno – mizejí do propasti. Zde se pak nabízí otázka, jestli není zbytečné dělat hudbu, která svůj vrchol zažila před čtyřiceti lety; jestli není zbytečné a hloupé pouze čerpat z odkazu někoho jiného.

Mezi nejlepší zářezy desky řadím osmiminutovou kompozici „Purple Sage“ s velmi autentickým psychedelickým oparem a také otevřeně hendrixovskou „Living in Your Head“, vůbec poslední skladbu na seznamu. Daleko nezaostává ani vynikající „Black Sun“. A právě se dostávám do bodu, kdy se mi album i přes hořkou pachuť na jazyku začíná opravdu pozdávat. Pozdávat v takové míře, že jsem pánům z Němec schopna odpustit i odpornou neoriginalitu a vizuální podbízivost. Zkrátka přichází ten moment, kdy se jako recenzentka uchyluji k tvrdě neobjektivním postupům a řídím se pocity. Kadavar to mají dnes za slabší čtyři hvězdy. Na předposlední odstavec zapomeňte.

» ostatní recenze alba Kadavar - Kadavar
» popis a diskografie skupiny Kadavar


TesseracT - Altered State cover

TesseracT / Altered State

Kristýna | 5 stars | 2015-02-12 | #

Když jsem se přede dvěma lety začala zajímat o progresivní škatulku jménem djent, jméno TesseracT bylo vůbec jedním z prvních, které mě skutečně zaujalo. Nejenže jejich hudba není nikterak prvoplánová, dokonce se rozhodla překročit běžný rámec žánru, jenž do té doby zahrnoval pouze palm-muted prázdné struny a vyčpělé vesmírné „ambientno“. Emotivní vokály, hra s dynamikou a překrásné motivy – trojice prvků naprosto typická pro album „Altered State“.

TesseracT se podařilo odpovědět na otázku, zda je možné spojit tvrdé kytarové riffy s tklivými melodiemi a silně emotivním projevem. V rámci scény, která je prohnaná všudypřítomnou sterilitou, jsou TesseracT originální a konečně i progresivní alternativou všemožných one man projektů. Z projevu nového zpěváka Ashe O'Hary čiší obrovská paleta barev, přestože se kytary s rytmikou stále topí v ocelové šedi. To je kontrast, kterého si všimne snad i ten nejméně pozorný posluchač – a kontrast mnou velice vítaný.

Když použiji frázi, že na tomto albu není žádné hluché místo, vězte, že to myslím upřímně. Padesátiminutová deska uběhně jako voda také proto, že jsou na ní témata střídána účelně a s obrovskou lehkostí. Žádné recyklování povedených motivů, ale střídmost a pokora před posluchačem. Podobný přístup se (obzvláště u djentových) kapel nevidí příliš často, jako další případ stejného druhu mě napadá snad jen kapela Periphery.

„Altered State“ je pečlivě svázaným balíčkem výjimečně povedených skladeb. Nic nechybí, nic nepřebývá. TesseracT se na tomto albu zcela našli a definovali svůj zvuk. Kdyby kapela již nikdy nic nenatočila, vůbec by to nevadilo – věřím, že „Altered State“ by se jim nepodařilo překonat, i kdyby se snažili sebevíc. Tato deska je synonymem dokonalosti, synonymem konce hledání – čirá nádhera. Perfektní koncentrace tvrdosti a krásných melodií, stejně tak i složitých nečtvercových rytmů a jednoduchých, ale o to působivějších zpěvových linek.

Kousky jako „Retrospect“, „Exile“ nebo „Eclipse“ mě dostávají do kolen a neustále mi připomínají, že kapel jako TesseracT je opravdu málo. Kapel, které dělají komplikovanou, složitě strukturovanou muziku a přitom z nich čiší upřímnost, nikoli vypočítavost.

TesseracT a „Altered State“ pro mě byla láska na první poslech.

» ostatní recenze alba TesseracT - Altered State
» popis a diskografie skupiny TesseracT


Simeon Soul Charger - Harmony Square cover

Simeon Soul Charger / Harmony Square

Kristýna | 4 stars | 2015-02-11 | #

Jestliže Simeon Soul Charger na svém albu „Meet Me in the Afterlife“ dosáhli svého autorského vrcholu, následující řadovka jejich místo na výsluní pouze zpečetila. „Harmony Square“ je hravá, instrumentálně vyšperkovaná a co je hlavní – účelně čerpá z odkazu prog a pomp rocku 70. let.

Simeon Soul Charger je mírně řečeno podivná parta muzikantů. Kapela původem z amerického Ohia (ovšem dnes sídlící v Německu) se silně inspiruje kapelou Queen a na tomto albu je zmíněný vliv ještě mnohem citelnější než na jeho předchůdci. Ať už jde o využití klavírních podkladů, pompézních vícehlasů nebo zvuk kytary Ricka Phillipse (stejně jako jeho styl hry), všechno jako by bylo poctou této britské legendě. Kromě toho si však Simeoni stále drží osobitý rukopis a důsledně využívají potenciál hlasu Aarona Brookse. Velmi zajímavé je zde i využití cella a jeho propojení s tvrdě kytarovou muzikou. Kevin Bjerre se většinou nehrně příliš dopředu, ale přesto je jeho vliv na nahrávce dobře slyšitelný.

Album působí jako dobře svázaný celek a skladby mezi sebou pojí jednotný koncept, což samozřejmě kvituji. Jako špatný krok však hodnotím překročení „vinylové“ stopáže – „Harmony Square“ trvá více než hodinu a jeho soustředěný poslech tak může být až únavný. Co však tento malý zápor dorovnává, je rozmanitost skladeb a také fakt, že Simeon Soul Charger nevaří z vody. Opravdu mají dostatek nápadů i pro naplnění tak širokého prostoru.

Ze skladeb mě velmi zaujala „What a Beastly Boy“, která místy čerpá z death metalu (!) a jednoznačně z alba vybočuje, přestože je i v ní stále přítomna nálada alba. Simeon Soul Charger se zde pořádně vyřádili a nebáli se experimentovat ani s psychedelickými zvuky. Celkově se dá říct, že druhá polovina alba je experimentálnější a posluchačsky zajímavější. Některé kousky dokonce nezapřou inspiraci u barrettovských Pink Floyd. Jako velmi zajímavá se mi jeví i „The Devil's Rhapsody“, opravdu tak trochu „ujetá“ záležitost s ďábelským navrstvením stop. Toto jsou Simeon Soul Charger! Půjde vám z toho hlava kolem. V jednotlivých albových zásecích je spousta zvratů, nepravidelných rytmů a čistě progrockových postupů – nechci si ani domýšlet, kolik času padlo na přípravy této desky. „Harmony Square“ je deska tak neuvěřitelně bohatě proaranžovaná a domyšlená do nejmenšího detailu, že se dá jen těžko věřit poměrně nevelké popularitě kapely. Simeon Soul Charger bohužel nejsou doceněni a jejich vynikající hudba tak má jen velmi malý okruh posluchačů.

Americká pětice stvořila další výjimečné album, které v mých očích sice nepřekoná jeho předchůdce („Meet Me in the Afterlife“ bylo opravdovým zjevením), ale obratně využívá již nabytých zkušeností a přináší vynikající kolekci vzájemně se doplňujících skladeb. Deska je opravdu perfektně promyšlená a každý prvek má zde své pevné a nezaměnitelné místo. Stejně tak mají Simeon Soul Charger své pevné a nezaměnitelné místo v mé hudební knihovně i v mém hudbymilovném srdci.

» ostatní recenze alba Simeon Soul Charger - Harmony Square
» popis a diskografie skupiny Simeon Soul Charger


Yes - Heaven & Earth cover

Yes / Heaven & Earth

Kristýna | 3 stars | 2014-12-31 | #

Mé pocity z letošního studiového počinu megalomanských Britů Yes byly dlouhou dobu smíšené a názory nejrůznějších druhů v mé hlavě neustále zběsile cirkulovaly. Proto jsem se rozhodla si nechat malý odstup a hodnotit toto album nikoli ihned po vydání, nýbrž na konci roku, kdy už se mé myšlenky stihnou patřičně zorganizovat do potřebných „přihrádek“. S klidem v duši nyní mohu říct, že se této legendární kapele podařilo nahrát důstojné album, které však nijak nevybočuje z průměru posledních let, a zasloužený věhlas alb ze sedmé dekády tedy rozhodně nepřekročí.

Materiál, se nímž se Yes letos vytasili, nepřináší – snad až na obrovský autorský podíl nováčka Jona Davisona – žádné překvapení a svým charakterem následuje minulou desku „Fly From Here“, přestože je v porovnání s ní více nakloněna písňové formě. Osobně velmi kvituji personální změnu na pozici zpěvu – Davisonův předchůdce Benoit David mi nikdy k srdci nepřirostl. Jon Davison má všechny atributy artrockového pěvce, jež ho předurčují k úspěšné spolupráci s kapelou formátu Yes, tato kooperace byla tedy naprosto logickým vyústěním hledání nového frontmana. Jestliže znáte některá z alb Davisonových domovských Glass Hammer, jistě víte, o čem mluvím – těžko byste hledali věrnější kopii Andersonovského tenoru.

„Heaven & Earth“ je smířlivým albem, ze kterého mám neustálý pocit, že naznačuje konec kariéry této veleslavné artrockové formace. Členové Yes jako by rezignovali na post skladatelů a téměř výhradní prostor zde dostává čerstvá krev Davison. Těžko se zbavuji pocitu, že jde o symbolické předání štafety mladší generaci. Vzhledem k požehnanému věku zbývajících členů se nejedná o nic překvapivého, ale přesto hodného postesknutí. Obávám se, že toto je skutečně dílko završující obsáhlou diskografii našich progových mohykánů.

Na albu je spousta krásných skladeb, ze kterých sálá nehraná radost a pokora. Již úvodní „Believe Again“ je nádherně pompézní; přímo z ní cítím tok pozitivní energie. Jon Davison dává do svého projevu všechno a zcela zjevně je rád za možnost být součástí obrovského kolosu jménem Yes, kolosu vytvářejícím již přes čtyřicet let nepřekonatelné hudební skvosty. Steve Howe značně zjednodušil styl své hry, ale přesto si dokázal udržet svůj osobitý rukopis. Ve skladbě „Believe Again“ je to obzvláště cítit. Malé vyhrávečky, které lemují celé album, mou tezi pak nevědomky potvrzují. Co se týče ostatních členů, všichni odvádějí dobrou (klasicky dobrou) práci, osobně se však v některých momentech nemohu přenést přes pouťové klávesové rejstříky Geoffa Downese, jež způsobují, že je (jinak příjemná) hudba zanesena nešvary posledních (cca čtrnácti) alb Asie. Kdyby Downes nedbal na trendy v oblasti progu, potažmo neoprogu, všechno mohlo být a znít úplně jinak.
Nyní však dám prostor mé guilty pleasure, skladbě „To Ascend“. Jedná se totiž o jednu z vůbec nejkrásnějších balad, jaké znám. Někdo by řekl, že je patetická či přeslazená, ale podle mě je v ní naprosto všechno. Svět v kostce. Čirá nádhera.
U některých dalších skladeb bohužel pohár přetekl a přeslazenost dosáhl až šílených poloh. Ač je to velká škoda, Yes na tomto albu nezřídkakdy balancují na hranici vkusu – a někdy je to skutečně příliš. Třeba oldfieldovsky laděnou „It Was All We Knew“ bych si přála vidět/slyšet naživo. Jistě by se jednalo o více než groteskní žážitek.

Album „Heaven & Earth“ je poměrně povedenou tečkou za diskografií legendy. Silnější kousky střídají ty slabší, ale co je hlavní – Yes nahráli milou a nevtíravou desku s pár zajímavými nápady. Je načase si uvědomit, že mladé kapely dnes dokáží posluchači zprostředkovat mnohem kvalitnější zážitek – a to jak koncertní, tak i studiový. Bylo by tedy pošetilé hodnotit „Heaven & Earth“ čtyřmi či pěti hvězdami, osobně se však domnívám, že tři si s přehledem zaslouží. Pěkná deska, jež mi nejednou dokázala vyčarovat úsměv na tváři. I to se, přátelé, počítá.

» ostatní recenze alba Yes - Heaven & Earth
» popis a diskografie skupiny Yes


TesseracT - Concealing Fate (EP) cover

TesseracT / Concealing Fate (EP)

Kristýna | 4 stars | 2014-12-25 | #

TesseracT je dnes jednou z nejuznávanějších djent/groove metalových kapel a stále si svou pověst drží, přestože zájem o tento specifický druh hudby již mírně opadl. Já jsem se o tuto britskou pětici začala více zajímat zásluhou alba „Altered State“ z roku 2013 a při dalším zkoumání její tvorby jsem přirozeně nemohla nezavadit o debutové EP s názvem „Concealing Fate“. Že půjde o hudbu minimálně stejně uchopenou a pojatou, jsem předpokládala, ale že by TesseracT debutovali s až tak silným materiálem, jsem vskutku nečekala.

„Concealing Fate“ mě posadilo na zadek. TesseracT se zde projevili jako velmi slibná kapela na poli moderního progresivního metalu a v podstatě předurčili směr, jakým se v dalších letech začal ubírat žánr zvaný djent. Zatímco převážná většina kapel, která se k tomuto žánru hlásila, byla ledově chladná a brutální kytarovou řežbou způsobovala ne zrovna nečastné krvácení z uší, TesseracT na to šli již od počátku jinak. Dokázali spojit sterilní kytarový zvuk se silně emotivním projevem Daniela Tompkinse a tvořit kouzelné obrazy neobvyklých harmonických postupů s jemnými disharmonickými vsuvkami. „Concealing Fate“ taktéž probouzí posluchačovu imaginaci a nutí jej si poslepovat, zkompletovat všechny dílky „skládačky“. Celým EP prochází jednotný koncept založený na jednoduchém cyklu (nejen) lidského života a překážkách, které je třeba během každé jedné cesty zdolat. V tomto případě jsou již velmi výmluvné názvy skladeb – není třeba podrobně zkoumat texty, abyste to pochopili.

Jestliže instrumentální djent ve stylu Animals as Leaders pouze testuje, co vydrží posluchačova pozornost, TesseracT jednoduše lahodí jeho učím a kromě typických „sypaček“ umí zahrát také na jemnější notu. Kontrasty jsou zde přítomny v nemalé míře a nejčastěji vystrkují růžky u nečekaně zpěvných refrénů (slyš „Origin“ nebo „Deception“), kde emoce přímo kulminují.

„Concealing Fate“ je vynikajícím debutem, který (spolu s dalšími dílky spřízněnců Periphery aj.) dokázal definovat novou odnož tvrdého progu. Spojení matematicky vypočítaných riffů, vypjatých vokálů a krásných melodií je zkrátka kouzelné. Stačí tomu jen přijít na chuť.

» ostatní recenze alba TesseracT - Concealing Fate (EP)
» popis a diskografie skupiny TesseracT


Mercury Tree, The - Countenance  cover

Mercury Tree, The / Countenance

Kristýna | 5 stars | 2014-12-10 | #

The Mercury Tree je kapela z amerického Oregonu, o které se, přiznejme si, příliš nemluví. Je tak jedním z případů, u kterých je popularita nepřímo úměrná kvalitě. Již dlouho jsem neslyšela tak neotřelé fúzování stylů, stylů navíc v mnohém tak protichůdných. The Mercury Tree se právem nazývají experimentální kapelou, u které bych si však dovolila červeně doplnit a dvakrát podtrhnout slovo prog. Ač je posluchač během přehrávání celého alba vystaven obrovskému množství různorodých stylů, u progu kapela vždy s pokorou končí. Tito nešťastní Američané mi potvrzují, že to stále má smysl – že má smysl stále hledat, přestože je trh nebývale přesycen.

„Countenance“, jejich třetí full-length deska, ukazuje směr, jímž by se progové kapely mohly v blízké budoucnosti vydat. The Mercury Tree jsou mistry strategie: dokáží liché takty obalit do stravitelné formy takovým způsobem, že se velmi snadno vstřebávají, ale zároveň žádné ucho progařovo nezůstává neukojené. K mému překvapení se na tomto albu střídá až neuvěřitelné množství různých vlivů – od klasického progu je kapela schopna se přemístit až k soudobému indie zvuku či postrockové „plačbě“. Všechno zvládá s grácií a nic nečpí vypočítavostí – zkrátka a dobře se zdá, že jsou členové The Mercury Tree natolik multižánroví, že je to v jejich tvorbě naprosto přirozeně reflektováno. Žádné vnější zásahy, jen ryzí tvořivost, která nemá žádné žánrové limity.

Co se mi na albu „Countenance“ nesmírně líbí, je fakt, že jde neustále směrem dopředu a nemá tendence se v žádném případě vracet zpět. Hudba je v pohybu a má sama o sobě smysl, přičemž vykazuje prvky opravdu výjimečné autorské nátury. Překvapivých momentů je zde více než požehnaně a nutno podotknout, že valnou většinu z nich má na svědomí kouzelná kytara Bena Speese. Ta se z čistě marsvoltovských poloh dokáže přehoupnout v emocionální smršť s vypjatými, někdy až plačtivými postrockovými motivy. V souvislosti se Speesovou kytarovou prací bych zmínila hlavní stavební prvek; prvek, který prostupuje celé album, a sice hru s kontrasty. Jestliže je kapela schopna v jedné skladbě citovat šedesátkovou psychedelii, moderní elektronický rock ve stylu Crosses, indie i postrock, je třeba zbystřit. Musím uznat, že něco takového jsem ještě nikdy neslyšela a pravděpodobně se mi ani nepodaří něco podobného v budoucnu slyšet, přestože bych si to přála. Toto je totiž směr, který je progresivní již od své podstaty.

S trochou nadsázky mohu říct, že v hudbě The Mercury Tree slyším naprosto všechno. Kromě již zmíněných stylů se zde ve velké míře objevují také neoprogové postupy. Pasáže jakoby vystřižené z některého alba hogarthovských Marillion jsou na „Countenance“ obvyklým jevem a když napíšu, že mi sametový tenor Bena Speese silně připomíná i Jona Davisona z Glass Hammer, nikdo asi nebude příliš překvapen. To, kolik v hudbě The Mercury Tree cítím nechtěných a nezáměrných odkazů, mě fascinuje. Přesto však dokážu kapelu vnímat i naprosto separovaně od okolního světa a dokážu uznat, že se opravdu nejedná o výsledek jakékoli formy vypočítavosti. Tito Američané jen hudbu cítí jinak, cítí ji jako univerzální prostředek, který není nutné mít vždy svázaný pevně definovanými žánrovými mantinely.

Syntéza klasických rockových žánrů – psychedelie („The Ellsberg Cycle“), progu a fusion („Jazz Hands of Doom“) - s moderními indie názvuky, elektronickým vrčením a čímkoli s předponou „post“ je zde dovedena k naprosté dokonalosti. Mým osobním favoritem na albu je skladba „Artifracture“, která se zpočátku tváří jako hodný soft prog à la Glass Hammer, ale během velmi krátké doby se promění v zatěžkaný, až démonický stoner/sludge s přesvědčivým screamingem. Výborný příklad toho, že by se kapela uživila i ve vodách tvrdé hudby. Další skladbou, která mi učarovala, je „False Meaning“, kde hudba The Mercury Tree dosahuje naprostého vrcholu. Překrásné melodie a vygradované kytarové party, jež jsou zde přítomny, mi nedávají spát. Čirý postrock, čirá nádhera, slzy v očích. A tak je to v podstatě s celým albem. Progové absolutorium. Bod, do kterého touží dospět každá kapela.

» ostatní recenze alba Mercury Tree, The - Countenance
» popis a diskografie skupiny Mercury Tree, The


Pendragon - Pure cover

Pendragon / Pure

Kristýna | 4 stars | 2014-08-13 | #

Prog má stále co nabídnout. Říkám to stále a stojím si za tím. Málokdo by ovšem čekal, že se tento můj ne zrovna nečasto vyslovovaný výrok bude vztahovat i na novou podobu mých „oblíbenců“ Pendragon. Ale je to tak, skutečně. Skupina, která v 90. letech tvořila nechutně plytkou limonádovou muziku, se v roce 2008 vytasila s dílem vskutku nečekaným. V nedohlednu jsou pohádkové obaly a kýčovité cukrování, najednou máme přímo pod nosem svěží desku, jež si sice zachovává svou očekávanou neoprogovou identitu, ale zároveň do tohoto žánru vnáší naprosto nový sound. Sound tvrdý a přitom krystalicky čistý.

Pendragon začali na stará kolena experimentovat a nejeden fanoušek progresivního rocku zaplesal. Z „Pure“ nečpí žádná vypočítavost, nýbrž prudký vývoj, který musel být ventilován. To je důvodem, proč tato deska byla a je tak dobře přijímána jak řadovými posluchači, tak i odbornou veřejností. Britské čtveřici se povedl nevídaný čin – zavděčili se jak svým skalním příznivcům (tedy příznivcům jejich staré a sladké, přesladké podoby), tak i lidem navyklým na moderní prog takových Porcupine Tree a dalších. Za mě jednoznačně palec nahoru.

Musím ovšem říct, že „Pure“ je něčím opravdu zvláštní. A sice svou náladou, jež je po většinu času spíše ponurejšího charakteru. Stačí si poslechnout silně kritickou skladbu „Eraserhead“, která vám ihned pěstí prorazí díru do vašich dosavadních názorů na Pendragon. Kapela se zde ukazuje v kompletně novém světle a z hlasu Nicka Barretta jde v určitých momentech slyšet až mrazivá úzkost. Místy nám Pendragon nabízejí k nahlédnutí nové elektronické elementy, které však znenadání v dalším momentu vypustí. Tomu se říká střídmost. Pak slyšíme zpěv ptáků, neobvyklé, až orientálně laděné harmonické proměny a čistě instrumentální klávesové plochy. V této skladbě je naprosto všechno, co bych si od pečlivě promyšleného a provedeného neoprogu přála. Vynikající hudební motivy a neustále stupňované napětí, stejně jako (v tomto případě ovšem mírně kostrbaté) smysluplné textové sdělení.
Pokud jde o suitu „Comatose“, ráda bych vyzdvihla naprosto bezbolestné implementování prvků elektronické hudby do takřka metalového podkladu. Práce se zdánlivými protiklady je vůbec úctyhodná. Co mi ještě přijde naprosto kouzelné, je jistý předěl v první části suity s názvem „View from the Seashore“, kde jsou Pendragon schopni z metalového běsnění vzápětí přejít k typické progrockové rushovině a ještě si při tom všem zachovat vlastní tvář. „Comatose“ je neskutečně dynamická věc, která při svých třech částech dohromady výborně funguje. Je napěchována skvělými nápady; nápady ukazujícími kapelu nejen jako autorsky vyspělou, ale i jako instrumentálně více než zdatnou. Kvarteto Barrett-Gee-Nolan-Higham se nebojí do svých nástrojů řádně opřít a na výsledku je to opravdu znát. Stejně tak nechybí ani citlivé pasáže v převážně pomalejším tempu. Vyváženost ve své nejryzejší podobě.

„Pure“ se opravdu nachází v naprosto odlišných sférách než jeho alboví předchůdci. Je vyspělou kolekcí skladeb, která snad nemůže nikoho urazit, ale zato dost možná může mnoho duší nadchnout. Já se nyní (leč s mírnými výhradami) řadím do té druhé skupiny. Přestože se nejedná o desku, která by mi svou dokonalostí nedala spát a já bych celé noci vzpomínala na ono poetické intro v „It's Only Me“, musím uznat, že Pendragon ušli slušný kus cesty. Šli naproti vlastnímu zvuku a ejhle, výsledek se přeci jen dostavil. S úšklebkem si vybavuji svou recenzi na „The Masquarade Overture“ a říkám si, že tohle se pendragonům opravdu povedlo. Je to album upřímné, od srdíčka. A já jsem pravověrná srdcařka.

» ostatní recenze alba Pendragon - Pure
» popis a diskografie skupiny Pendragon


Blue Mammoth - Blue Mammoth cover

Blue Mammoth / Blue Mammoth

Kristýna | 5 stars | 2014-08-04 | #

Existuje celá plejáda bezpohlavních neoprogových kapel, které jen tupě kopírují nápady svých velkých vzorů, a několik málo exemplářů obhajující opačný extrém. A přestože je skupina Blue Mammoth výsledkem jedné obrovské náhody, právě i ji je možno směle řadit do druhé skupiny – dokázala si totiž vybudovat vlastní charakter a nezaměnitelný zvuk. Tento svůj unikát pak ve studiu poslepovala v celek nazvaný velmi jednoduše – „Blue Mammoth“. A eponymní debut byl na světě.

Stejně kýčovitě jako artwork mamutí prvotiny se může zpočátku jevit právě i její sound. Poměrně výrazný klávesový rejstřík evokující nevkusné kvazi-vesmírné plochy (z nějakého důvodu mi na mysli vyvstanul „Dialog s vesmírem“ brněnských Progres 2) může prvně překvapit, nicméně po určité chvíli si na něj jde pohodlně zvyknout. Práce kláves pod horními končetinami leadera kapely a zpěváka Andre Micheliho je zde velice jemná a s citem promyšlená, ač se může mnohdy (případ zejména prvních několika skladeb) jevit až agresivně. Třeba takové piano ve „Winter Winds“ krásně skladbu obohacuje o nové, do té doby nepoznané barvy.
Onen „vesmírný“ opar může být největším problémem a největší překážkou pro potenciálního posluchače, aby do tohoto alba skutečně pronikl. A protože je vnímání hudby (čti umění) čistě subjektivní záležitostí, je třeba si najít vhodný okamžik, kdy vás tento typ hudebního vyjádření neirituje. V opačném případě je zanevření na tuto skupinu naprosto nevyhnutelné.
Jedním z mnoha úsměvně působících prvků na albu je také akcent Andre Micheliho („The Same Old Sad Tale“ zní až komicky). Je škoda, že mnoho hudebních uskupení stále mylně žije v představách o nutnosti anglických textů. Stejně jako u nás dnes ostravský Jeseter udržuje česky zpívaný progrock při životě, by měli být patrioty i zástupci z jiných zemí. To je ovšem jen můj staromilský (a možná i omezený) pohled.

Tři suity a čtyři kratší skladby. Blue Mammoth na to šli očividně poměrně zostra hned u své prvotiny. Ale tak je to správně; pokud má kapela dostatek materiálu, bylo by hloupé jej neposlat do světa kompletní. Krásné na tom všem je, že i když má deska velmi slušných 64 minut, v žádném případě si s sebou nevzala žádný z častých nešvarů – zbytečné opakování motivů, roztahování ploch a ani slaboduché instrumentální prstolamství. Co naplat, každá suita je úplně jiná a upřímně – každá mě maximálně baví. Tak jako mě baví třeba Američané Glass Hammer kvůli své nenucenosti, se mi líbí i tvář Blue Mammoth definovaná jejich debutem.
Ač bych to sama nikdy neočekávala, docela se mi zamlouvají i vyloženě rozjuchané kousky, kterých je zde vpravdě požehnaně. Taková „Metamorphosis“ s několika chytrými instrumentálními vychytávkami či „King of Power“ jsou čirými skvosty, či spíše skvůstky v tom našem malém neoprogovém rybníčku. Stejně tak i poslední a nejkratší suita „Quixote's Dream“ (často je uváděna jako „obyčejná skladba“, ale skutečně se jedná o suitu, viz tracklist) je svou rozmanitostí velmi příjemnou záležitostí pro mé sluchovody. Zdárně kombinuje jak pomalejší a zasněnější tvář mamutů, tak právě i veselé a veskrze sluníčkové neoprogové limonády.

Blue Mammoth jsou dost možná přeslazení (bez toho se snad ani neoprog dělat nedá), ale dokáží tuto svou stránku vkusně vyrovnávat třeba akustickými pasážemi či nečekanými zvraty (slyš „Solitude“ s cembalem a nádhernými flétnami). To je přesně ona věc, kterou od podobně laděných kapel očekávám, ale stále se jí nemohu dovolat. Jistá dávka klasických postupů je naprosto v pořádku, ale je potřeba posluchači dát důvod k soustředěnému poslechu. Mamutům se toto podařilo. Jejich eponymní nahrávka je pozitivní i naléhavá, je v ní vše. A lepší závěr alba než ten v podobě skladeb „Resurrection Day“ a „Infinite Strangers“ si snad ani nelze představit...

Myslete si, že jsem blázen, ale čtyři hvězdy prostě nestačí.

» ostatní recenze alba Blue Mammoth - Blue Mammoth
» popis a diskografie skupiny Blue Mammoth


Distorted Harmony - Chain Reaction cover

Distorted Harmony / Chain Reaction

Kristýna | 3 stars | 2014-08-03 | #

Jak to asi vypadá, když slepíte dreamtheaterovský prog s metalcorem a djentovo-ambientními názvuky?

Že vás tato otázka nikdy nenapadla? Nevadí. Odpovědi se vám dostane tak jako tak – Distorted Harmony a jejich druhá placka „Chain Reaction“ je důkazem toho, že když se chce, všechno jde a pokud máte chuť, můžete bez obav vařit z ničeho. Stačí vzít základní ingredience ze svého veleúspěšného debutu, dodat všemožná koření i z těch nejklišovitějších z nejklišovitějších žánrů a máte vystaráno. Neortodoxní fanoušci budou spokojeni, protože to přeci jen trochu zavání experimentováním a ti ortodoxní na vás zanevřou. Ale vám je to jedno, protože jste si právě obstarali přívlastek „alternativní“... A to už něco znamená.

Ne, ve skutečnosti to samozřejmě není tak černé, jak by se mohlo zdát. Když z něčeho ovšem na sto honů čpí laciný kalkul, je třeba to náležitě okomentovat. Distorted Harmony nejsou obyčejnou kopií Dream Theater, nejsou ani metalcorovou kapelou, nejsou ani djentovým projektem nebo übervesmírným ambientem. Ejhle, zřejmě jsme narazili na kámen úrazu. Distorted Harmony se totiž snaží být vším, následkem čehož jsou jen instantním slepencem vlivů, jsou jen formou bez obsahu. Řemeslně dobře odvedená práce, ovšem bez přidané hodnoty, bez slyšitelného lidského faktoru. Bez duše. Nic.

Z corových žánrů si kapela vypůjčila zpěvné, hymnické refrény („Children of Red“) a občas se snad i trochu unáhleně uchýlila k monotónním breakdownům, což je věc, která možná nejedno hladové ucho potěší, na druhou stranu však naprosto dehonestuje význam slova „progresivní“ v tom užším slova smyslu. Těžko Distorted Harmony zazlívat, že se snaží znít moderně a „svěže“... Zde jen jednoduše nebyla odhadnuta ta pravá míra.
Djent nám kapela připomene osmiminutovým opusem „Misguided“, který opět nic neřekne, ale přesto se tváří velmi hluboce. Textově i hudebně. Mnoho not, málo slov, ale přímo monumentální křeč. Nyní je mi naprosto jasné, proč o sobě kapela mluví jako o „A delicate combination of the complex progressive metal, the unique harmonies of modern Jazz & Classical music and some heavy shit!“ („Delikátní kombinace komplexního progresivního metalu, unikátních harmonií moderního jazzu a vážné hudby a nějakých tvrdě znějících ...!“)

Když se na album podíváme jako na celek, zjistíme, že má světlé momenty (u mě si pochvalu vyslouží například skvělá „As One“), ale forma naprosto drtí obsah. Koncentrace nesnesitelné vtíravosti a snahy zavděčit se všem metalovým fanouškům přesahuje únosnou hranici.
„Chain Reaction“ pro mě nepředstavuje ani šedý průměr (to snad s jeho stylovým rozsahem – ať už uvěřitelným či ne – nelze), ani mistrovské dílo hodné hlubokého úklonu. Vidím to na desku, kterou prostě a jednoduše přejdu s mírně nepříjemnou pachutí na jazyku a za nedlouhou dobu si na ni již více nevzpomenu.

» ostatní recenze alba Distorted Harmony - Chain Reaction
» popis a diskografie skupiny Distorted Harmony


Glass Hammer - If cover

Glass Hammer / If

Kristýna | 5 stars | 2014-07-06 | #

Americká artrocková kapela Glass Hammer za dobu své dvanáctileté existence vydala několik skvostných počinů, jež ji stavějí do pozice jedné z vůdčích současných uskupení tohoto žánrového zaměření. Rok 2010 byl pro ni však naprosto zásadní – s vydáním alba „If“ se v čele Glass Hammer poprvé představil vynikající zpěvák Jon Davison. A vše bylo připraveno pro zrod skutečné superskupiny.

„If“ je albem, které bych se nezdráhala označit za jedinečné. Je na něm znát obdiv skupiny k legendám progresivního rocku 70. let, ale zároveň posluchači nabízí cosi, co už v současné době vyprázdněnému neo-progu žalostně chybí. Má zkrátka jakýsi osobitý náboj a kouzlo, punc něčeho jedinečného a nenapodobitelného. Často naráží na krásně nečekané změny v harmoniích („Beyond, Within“) a přestože se o to křečovitě nesnaží, působí neskutečně bohatě – plně. Z každého tónu je cítit jasný smysl a cíl, nikoli jen prázdný kalkul. Tento pocit mě provází celou nahrávkou a mimo jiné se také stará o to, aby má pozornost nepolevila a byla po celou dobu zaměřená jen na samotnou hudbu a její sdělení.

Přestože není pochyb o řemeslné důmyslnosti a dokonalosti zpracování všech skladeb, z alba čiší překrásně čirá přirozenost, jakoby samozřejmost. Už jen proto si myslím, že právě Glass Hammer jsou přímými pokračovateli Yes; pokračovateli, kteří by si zasloužili konečně přebrat onu „štafetu“.
Také prvky symfonického progrocku působí naprosto lehce, nadmíru elegantně a zcela určitě posluchačův dojem v nemalé míře ovlivní. To samé se dá říct i o předělech ve skladbách, kdy se do středu pozornosti nevtíravě dostává akustická kytara a až fantaskní klávesy („At Last We Are“ a další).
„If“ je krásným dílem, dílem působícím soudržně a v žádném případě ne útržkovitě. Toto je při jeho charakteristice nesmírně důležité, protože při stopáži přes celou hodinu se mnoho řadových kapel uchyluje k rozmělňování nápadů a přílišnému „recyklování“ již použitých motivů. To je něco, co na „If“ nenajdete. Zkrátka to není možné. Glass Hammer se ukázali jako špičkoví skladatelé s obrovskou (snad až bezednou) zásobou hudebních idejí, perfektně spadající do jednotné vize.

Deska má tendence zdravě gradovat. Svého vrcholu však nedosahuje v čtyřiadvacetiminutové skladbě „If the Sun“, jak by se mohlo zdát, nýbrž v předchozí „If the Stars“, jež na skupinu vrhá naprosto nové světlo. Za sebe musím říct, že se jedná o jednu z mých vůbec nejoblíbenějších artrockových kompozic. To všechno, co Glass Hammer dokázali povědět jednou skladbou, se mnohým skupinám nepodařilo celými alby nebo třeba vůbec za celou jejich kariéru. Tklivé, emočně nabité a hlavně neskutečně krásné.

Kouzelné album, kterému nelze dát jiné než plné hodnocení. „If“ je glasshammerovským „Relayerem“. Stejně geniální, avšak nešťastně nedoceněné.

» ostatní recenze alba Glass Hammer - If
» popis a diskografie skupiny Glass Hammer


Progres 2 - Dialog s vesmírem cover

Progres 2 / Dialog s vesmírem

Kristýna | 4 stars | 2014-06-08 | #

„Dialog s vesmírem“ brněnských Progres 2 považuji za jedno z nejzásadnějších hudebních děl tuzemské (nejen) normalizační produkce. Brněnští na tomto albu dokázali obhájit své místo na pomyslném vrcholu zdejší scény a zároveň posunuli art rock do úplně jiných rovin; do rovin, které nebyly do té doby plně prozkoumány. Hudba na této desce neztratila ani po více než třiceti letech nic ze svého kouzla a koncept se zdá být aktuálnější než kdy dříve...

Téma odcizení a následné odproštění se od civilizace, jak ji známe my, zafungovalo perfektně a „Dialog s vesmírem“ tak dostal naprosto ojedinělou sugestivní tvář. Album má tendence posluchače pohltit a vtáhnout do příběhu, což byl jistě původní záměr – a zde se tedy dá považovat za úspěšně naplněný. Už jen kvůli délce materiálu, který byl zúžen na jednu regulérní LP desku, se do finální podoby nedostalo žádné hluché či bezúčelné místo. Možná i proto je lepší nakonec rozhodnutí vydavatelství Panton nevydat dvojalbum považovat za správné, ač na konci let sedmdesátých musel být tento kompromis pro kapelu minimálně nepříjemný.
Na studiové verzi desky figuruje pětice muzikantů, která odvedla vynikající práci na úrovni skladatelské, aranžérské i interpretační. Všechny skladby jsou patřičně vyšperkovány a dovedeny takřka k dokonalosti, která byla u nás opět v postatě ojedinělou záležitostí. Málokterá kapela pracovala s takovým pracovním nasazením, jehož výsledkem byla precizní a ve všech směrech promyšlená nahrávka. Na „Dialogu“ nebylo místo pro chyby a na výsledku je to skutečně znát.

Už úvodní „V zajetí počítačů“ hodnotím jako jeden z nejsilnějších momentů na desce, a to zejména díky neobvyklé aranžérské propracovanosti, kdy do sebe vše perfektně zapadá – zkuste se pozorně zaposlouchat a zaměřit se na souhru melodických a rytmických nástrojů, zejména pak na baskytaru a kytaru, které si vzájemně „odpovídají“. Na skladbu volně navazuje „Země 2555“ s jednou z vůbec nejsilnějších melodických linek, jaké kdy Brněnští vytvořili. Do nahrávky se jim také podařilo vkusně napasovat Micromoog a v neposlední řadě i vynikající text Oskara Mana.
Za absolutní vrchol desky však nelze považovat nic jiného než podmanivou „Píseň o jablku“, již dominuje typický, sladce zabarvený hlas Pavla Váněho. Skladbu předěluje nádherné sólo na zobcovou flétnu, které nahrál sám mistr Klukla. Právě na této skladbě je vůbec nejvíce znát kapelní zanícenost a touha vše dotáhnout k naprosté dokonalosti. Práce kytar i časté syntetizérové vsuvky, které skladbu výrazně obohacují, dokáží i po letech znovu a zase uhranout.
Syntezátorů naplno využívá i následující „Odlet“, o kterém bych se nezdráhala vyjádřit jako o patetickém slepenci, který ač má mnoho skvělých momentů, jako celek na mě nepůsobí příliš dobře. Je to však spíše ona výjimka potvrzující pravidlo.

Co na druhou stranu hodnotím velmi kladně, je fakt, že na desce není žádný element, který by byl po celou dobu vyloženě dominantní. Kytary, baskytara, syntezátory i bicí nástroje jsou v naprosté rovnováze, v dokonalé symbióze, čehož se kapele podařilo dosáhnout i na dalším albu „Třetí kniha džunglí“. Zde je však tento fakt ještě podporován čirým nadšením, který je ze skupiny cítit při každém jednom tónu.
Ať už jde o kontroverzi spojenou se skladbou „Planeta Hieronyma Bosche II“ či o další legendární záseky na desce, není sporu o tom, že se jedná o materiál natolik hudebně i textově silný, že si zaslouží být stavěn na čestné místo i mezi tak výtečné věci jako „Kuře v hodinkách“ nebo „Svět hledačů“. Progres 2, ač nikdy nebyl přímo artrockovou kapelou, výrazně posunul hranice československého bigbítu, čímž je význam jeho odkazu nezpochybnitelný.

Právem tato deska dosud nebyla zapomenuta a stále se těší zasloužené pozornosti minimálně těch lidí, kteří stále rádi objevují klenoty, jež přineslo minulé století. Ostatně jak napsal Oskar Man, hlavní hrdina žije v každém z nás od osmasedmdesátého roku až dodnes. Copak vy nemáte občas chuť jednoduše zmizet z každodenní pozemské rutiny?

» ostatní recenze alba Progres 2 - Dialog s vesmírem
» popis a diskografie skupiny Progres 2


Demian Clav - Wisteria Lodge  cover

Demian Clav / Wisteria Lodge

Kristýna | 4 stars | 2014-05-26 | #

Demian Clav, to jest jméno, které je hudebními médii dlouhodobě úspěšně ignorováno. Ne že by při dnešní přesycenosti trhu snad bylo jediné, avšak nabízí se zde malé postesknutí... Demian Clav se totiž už několik let daří tvořit svéráznou a inteligentní hudbu, která však na druhou stranu nepostrádá ani výraznou emocionalitu a nádech nefalšované francouzské melancholie.

Inspirace gotikou a někdejšími představiteli tzv. „dark wave“ je cítit z každého tónu, z každého momentu a každého záblesku minimalistického ticha. Projekt, jehož hlavním představitelem je Francouz Dominique Clavreul, cílí na publikum nevyhraněného vkusu, přesto vybaveného jistými posluchačskými zkušenostmi, bez kterých by (nejen) toto album nejspíš jen velmi obtížně trávilo. Spojení minimalismu s temnými ambientními elementy a drobnými detaily (zvony, zvuk deště aj.), jenž celek nemalou měrou obohacují, může totiž působit povrchně, snad až arogantně. Proto je třeba zmínit, že toto album není v žádném případě pro každého, opravdu ne pro každého, a ani pro každý moment. Těžko byste hledali album, které je takto chladné a přitom v určitých momentech hřejivé. Demian Clav si udržují obrovský odstup od posluchače, aby jej pak překvapili obrovským návalem emocionálně vypjatých okamžiků, užívajíc při tom mistrně dynamické přechody.

Přestože za tímto albem oficiálně stojí pouze dva muži – Dominique Clavreul, Jean-Charles Wintrebert – a dodateční hosté, je až překvapivé, s jakou intenzitou může působit na posluchačovu psychiku. Všechny skladby se zdají být promyšlené do posledního detailu, přitom je možné je všechny bez diskuze ověnčit přívlastky „minimalistické“. Demian Clav mají jedinečnou schopnost využít zdánlivě obyčejné hudební nástroje ke svému prospěchu tak, aby výsledek zněl téměř artificiálně. Hra s náladami, s odlišnými hudebními barvami a gotickou odměřeností nabírá na předsvědčivosti každým momentem, kdy tento malý hudební zázrak posloucháte.

Snad i díky bizarnímu francouzskému přízvuku Clavreula je toto album tak napínavé. Kromě instrumentální složky, která vynikajícím způsobem pracuje s dynamikou terasovitou i pozvolně přecházející, je také dramatická prezentace textů něčím, co dělá z tohoto alba neobyčejné dílko. Nezajímavý nezůstává ani fakt, že se mezi texty občas mihnou i extrakty z různých literárních děl (např. „Stalker“ či vybrané úryvky z děl sira A. C. Doylea, odkud pak i název „Wisteria Lodge“).
Clavreul svůj projev kočíruje tak, aby byl odměřený, ale přesto dostatečně vypjatý a zanícený. Výsledek opět hodnotím velice pozitivně.

Co je na albu ale dle mého názoru vůbec nejkrásnější, je kombinace jemných smyčců s klávesovými podkresy i monumentálními varhanami. Když se pak k některé z těchto možností přidají i elektrické kytary, nezbývá mi než s pokorou konstatovat, že právě poslouchám výsledek práce zatím neobjeveného génia. „Wisteria Lodge“ je autentickým náhledem do nitra Clavreulovy duše, duše gotického básníka a hudebního minimalisty.

» ostatní recenze alba Demian Clav - Wisteria Lodge
» popis a diskografie skupiny Demian Clav


Cuprum - Brahma Višnu Šiva cover

Cuprum / Brahma Višnu Šiva

Kristýna | 3 stars | 2014-05-11 | #

Pražská kapela Cuprum po třech letech vydává nové album. Velká očekávání a napětí provází každý jednotlivý den, než se mi „Brahma Višnu Šiva“ konečně dostává do rukou...

Cuprum zde plují dál ve vodách svých obvyklých, ve vodách raného progresivního rocku, velmi silně ovlivněného blues-rockovým cítěním a atmosférou pozdních 60. let, kdy se v Československu vynořovaly nové kapely jako houby po dešti. Těžko muzikantům z Cuprum mít za zlé, že se rozhodli touto vyjímečnou epochou v historii rockové hudby inspirovat, nicméně na hodnocení tento fakt musí mít chtě nechtě fatální vliv. Když totiž kapela při popisu vlastní hudby použije slůvko „progresivní“, člověk obvykle očekává něco nového, neslyšeného nebo minimálně kompozičně trochu komplexnějšího, než je obecně zvykem. Pražská šestice se však drží uvrnitř pomyslných mantinelů a deskou „Brahma Višnu Šiva“ dává jasně najevo, že nemá zájem povolit uzdu své fantazii a poskytnout posluchačům jakékoli přesahy do jiných žánrů. Je tedy velice těžké nahlédnout pod povrch této formace a zjistit, zdali se jedná o přirozený vývoj či jistý kalkul. Ač si nemohu (a nechci) být v této otázce jistá, osobně se spíše přikláním k druhé možnosti; připouštím však i to, že se mohu plést.

Věcí, která by potenciálního posluchače mohla zmást, je také název alba. „Brahma Višnu Šiva“ prozrazuje jistou inspiraci v indické kultuře, ale – jak se domnívám – ve více než pejorativním významu, který má mimo jiné za úkol mírně zesměšnit klasická žánrová klišé. Stejně jako název, i artwork má ambice se stát lehce kontroverzním, což mne však jen utvrzuje ve faktu, že se Cuprum neberou příliš vážně a rádi posluchači nabídnou i nevážná, snad až humorná umělecká vyjádření. Tam, kde by se tedy u jiné kapely pravděpodobně nacházela přehnaně upjatě míněná koncepce o smyslu života a duchovní cestě, si Cuprum dělají jednoduše legraci. „Brahma Višnu Šiva“ tak působí velmi upřímným a mile nevtíravým dojmem, což jistě nejen já kvituji. I texty jsou v této věci více než výmluvné (ukázka z textu titulní písně: Brahma Višnu Šiva / Co bylo už není, to tak bývá / A už jen ve snu hřeší / Starý pán, co prohrál souboj s pleší).

Jak už jsem naznačila, hudebně nejsou Cuprum nikterak objevní a potrpí si na konvenční přístup (narozdíl od textů či výtvarného zpracování desky), což ovšem může z jiného úhlu pohledu vypadat také úplně jinak. Těžko totiž odhadovat, jestli je Cuprum jen dobře míněnou parodií na 60. a 70. léta, anebo svou hudbu myslí naprosto vážně. Toto mi nejspíš zůstane ještě na dlouhou dobu skryto; s každou další skladbou je totiž stále těžší tuto záhadu rozklíčovat.
Zůstaňme tedy u toho, že je „Brahma Višnu Šiva“ odrazem skutečného kapelního potenciálu a cítění všech šesti muzikantů. V tomto případě se nabízí mnoho výtek. První by mohla být mířena na podobnost s Flamengem, u níž nevěřím, že by se jednalo o pouhou náhodu. Pěknou skutečností, která by nepozornému fanouškovi mohla uniknout, je i to, že kmotrem této desky byl a je samotný Vladimír Mišík. Další věcí, kterou osobně vnímám jako zdaleka ne úplně prospěšnou, je potřeba zařazovat do každé skladby varhany Hammond, které jsou sice neobyčejně zajímavým prvkem, avšak po jisté době se začínají posluchači zajídat. S odstupem času vidím, že stejným problémem trpěla i cuprumovská prvotina „Musica Deposita“ – obě desky tak dle mého soudu jen reflektují potřebu kapely mít za každou cenu onen líbivý „retro sound“.

Nejvydařenějším kouskem na albu shledávám hned úvodní „Cizí město v hlavní zemi“, které už jen zajímavou hrou slovy dokáže zaujmout. Instrumentace je zde naprosto klasická, ale vzhledem k tomu, že se jedná o první skladbu, nemá šanci nudit. Zde je pak třeba vyzdvihnout skvělou flétnu Richarda Maláta a skutečně nezapomenutelnou melodickou linku, která se po několika posleších zdá být vůbec nejvýraznějším prvkem této desky; prvkem, který vám jako jeden z mála na „Brahma Višnu Šiva“ nedá zapomenout. Dalším pěkným momentem, jenž mi dokázal utkvět v paměti, je i velmi pěkná práce s kytarovými/flétnovými motivy v „Urnovém ráji“. S dalšími skladbami nemám problém, všem vévodí milé zpěvné melodie, texty cloumá všudypřítomná recese a tvář po poslechu značí úsměv. Takže asi takto.

Album mírně řečeno rozporuplné, ale přesto hodné doporučení.

» ostatní recenze alba Cuprum - Brahma Višnu Šiva
» popis a diskografie skupiny Cuprum


Oldfield, Mike - Man on the rocks cover

Oldfield, Mike / Man on the rocks

Kristýna | 4 stars | 2014-04-20 | #

Po šesti letech, kdy tým okolo Mika Oldfielda sestavoval pouhopouhé bezduché kompilace, světlo světa spatřila nová studiová deska s názvem „Man on the Rocks“. Geniálnímu Britovi se zde podařilo letmo nastínit své současné pocity, kterým vévodí z jedné strany nehynoucí optimismus a pohoda, a ze strany druhé pak jistá smířlivost a uvědomění si podstaty vlastní existence. K nahrávání tohoto díla si Oldfield pozval úplně novou, neznámou tvář, a sice Luka Spillera, který svým sametovým hlasem značí Oldfieldovu vizi nových zítřků. Jinými slovy, toto album je startem nové etapy jeho tvorby, která už neoplývá komerčními přešlapy a monumentálními sebestřednými variacemi na téma jeho nejlavnějšího hudebního opusu.

Už jen obal naznačuje stále sílící návaly optimismu, které se velmi intenzivně přenášejí i na samotné album. Od úvodní „Sailing“ až po závěrečnou „I Give Myself Away“ jsou skladby napěchovány na posluchače velice silně působícími emocemi, povětšinou z té pozitivnější strany. Na albu vidím dva stěžejní vrcholy, okolo kterých se celý příběh točí, a které na sebe nabalují další výtečné skladby. Prvním z vrcholů je titulní „Man on the Rocks“, kde je vše dotaženo k absolutní dokonalosti a spokojenosti autorova génia. Překrásný text je v podání Luka Spillera skutečnou emoční vzpruhou, kterou člověk čas od času nevyhnutelně potřebuje. V kombinaci s tklivými akustickými kytarami a naprosto odrovnávající gradací se dle mého názoru může dost možná jednat i o jednu z vůbec nejlepších skladeb, jaké kdy Oldfield složil. Ve skladbě dostane hojně prostoru i snadno rozpoznatelná oldfieldovská elektrická kytara, která titulní skladbě nasazuje pomyslnou vítěznou korunu.
Druhý vrchol alba pro mě představuje skladba „Nuclear“, která se nese v duchu trochu jiném. Text zobrazuje Oldfielda (přeneseným významem možná každého z nás) odcizeného od všech přirozeností a krás tohoto světa a ukazuje jej jako bytost navýsost izolovanou od těchto záležitostí vinou stále nových model, jež si společnost utváří. Při silných refrénech, jaký má i „Nuclear“, zkrátka běhá mráz po zádech. Zde si jej můžete vychutnat v celém znění, celé své kráse: I'm nuclear / I'm wild / I'm breaking up inside / A heart of broken glass / Defiled / Deep inside / The abandoned child.
Obdiv a poklonu by si však zasloužily i zbylé skladby, které sice možná ve všech případech nejsou tak silné jako předchozí dvě jmenované, ale stále udržují kvalitu proklatě vysoko. Za všechny je možné jmenovat nenápadný návrat k melodice 80. let – „Chariots“ – nebo píseň o ztrátě vašich (našich) nejmilejších – Minutes. Aniž by v tom byl nějaký výrazný kalkul, Mike Oldfield vytvořil příjemně jímavé album, kde se všechny tyto skladbičky a písně perfektně doplňují.

„Man on the Rocks“ je albem jubilejním, přesněji řečeno 25. studiovým počinem. Dost možná je to i tímto pěkným číslem, že se Mike rozhodl odhodit břímě tubulárů a s blaženým pocitem na srdci konečně vytvořil desku, která přesně vystihuje jeho celoživotní odkaz a hudební filozofii. V jeho diskografii lze najít spoustu ústupků a komerčních tahů, ale stejně tak i geniální a krásná díla, mezi která, jak se domnívám, bude brzy běžně řazen i „Man on the Rocks“.

Toto album do mých očí vštěpuje slzy upřímné radosti. Podobně emotivní album, které zároveň nezní pateticky, neřkuli směšně, a také člověka naplní radostí, je pro mě skutečným zjevením shůry.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Man on the rocks
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike


Pražský výběr - Žízeň cover

Pražský výběr / Žízeň

Kristýna | 4 stars | 2014-04-01 | #

Poctivý soudruh, totiž zasloužilý umělec v naší socialistické republice, kroutí hlavou nad dvojjazyčným obalem čerstvě vylisovaného vinylu, který stejně tak nese i znavenou tvář jistého mladíčka, mladíčka s tváří tyrkysově vybarvenou. Nerozumí všemu tomu nadšení okolo hudebního balastu zvaného jazz rock a hlavou kroutí dál, div mu na krku stále drží.
Pražský výběr, přátelé. Píše se rok 1978 a mladé jazzrockové seskupení okolo veskrze nadějného, ambiciózního hráče na klávesové nástroje Michaela Kocába nyní plnohodnotně debutuje se svým albem „Žízeň“.

Album přínáší čtyři kompozice, z nichž dvě přesahují stopáž deseti minut. Pode všechny skladby je podepsán Michael Kocáb, velmi nadějný objev na československé jazzové scéně. Od EP z minulého roku se Pražskému výběru nepatrně změnila sestava, kdy bubeníka Jana Žižku nahradili neméně kvalitní hráči Vratislav Placheta a Ladislav Malina. Mimo klasické obsazení můžeme pozitivně vnímat také obohacení formace o zajímavé hosty; zde jsou to pak například Zdeněk Šedivý na trubku, Martin Kratochvíl na syntezátor Mini Moog nebo Michal Gera a Bohuslav Volf, dechaři, kteří také spolupracovali na nedávno vydaném albu „Piknik“ velice podobně stylizovaného Energitu. „Žízeň“ rozhodně netrpí nejčastějšími neduhy nahrávek dnešních skupin, jako je například prvoplánová líbivost nesrovnatelně primitivnějších beatových kapel. Všechny skladby jsou propracovány do nejmenšího detailu, aby se výborně doplňovaly se snad až virtuózním muzikantstvím hlavních tahounů tohoto souboru.
Pražský výběr rád dává na odiv svou kompoziční i interpretační vyzrálost, také svou výtečnou schopnost improvizace. V jiné oblasti už však měla v nedávné minulosti prvenství jiná československá kapela, a sice Modrý Efekt Radima Hladíka, který na albu „Nová syntéza“ z roku 1971 bezbolestně implantoval bigbandovou rozmáchlost do beatové hudby. Podobnou náladou (tedy onou „rozmáchlostí“) disponuje i nahrávka „Žízeň“, která ji však zasazuje do mírně jazzověji založených poloh. A nutno podotknout, že s velkou dávkou elegance a grácie. Michaelu Kocábovi a jeho souputníkům se zde daří velmi vkusně reagovat na světové hudební trendy, což si jistě také zaslouží obrovskou dávku uznání a respektu. Vynikající reprezentace československých umělců v zahraničí!

Tolik k návratu do minulosti. Ano, takto nějak by asi vypadala má recenze, kdybych ji psala v době vydání alba. Pokud jde o mé skutečné stanovisko, toto album je pro mě určitou alternativou k jiným výtečným jazzrockovým uskupením dané doby, které ovšem ve většině případů vydaly více než jedno album. Kompozice na „Žízni“ jsou na velmi vysoké úrovni, také velmi okázale navazovaly na o něco méně čestvé Jazz Q, nicméně si myslím, že kvalitativně nedosahovaly až takových hvězdných výšin, jak mnozí hudbymilovní lidé rádi nekriticky tvrdí. Pro mě se toto album pohybuje na rozmezí mezi třemi a čtyřmi hvězdami, jsem však svou úctou ke géniu Michaela Kocába nucena své hodnocení zaokrouhlit nahoru. Snad mi v tomto případě, přátelé, odpustíte.

» ostatní recenze alba Pražský výběr - Žízeň
» popis a diskografie skupiny Pražský výběr


Gabriel, Peter - So cover

Gabriel, Peter / So

Kristýna | 3 stars | 2014-03-29 | #

Ač si mnozí mile rádi slovně „kopnou“ do osmé dekády minulého století, není pochyb o tom, že se jednalo o období naší novodobé historie, které má i z hudebního hlediska hodně co nabídnout. Když pomineme ten fakt, že z velké části ovlivnilo soudobou experimentální elektronickou hudbu, můžeme zde najít i alba, která mají za účel se prostě líbit, tedy líbit se bez toho, aby se stala mezníkem v hudební historii či byla označována za umělecká díla. Jedním takovým příkladem by mohla být deska „So“ někdejšího člena britských Genesis Petera Gabriela, která nabízí velmi vkusný pop otevřený velmi širokému spektru posluchačů.

Na „So“ je skvělé právě to, že perfektně spojuje vynikající muzikanty s jednoduchými popovými písněmi, které jsou natolik důsledně zaranžovány, že toto album neurazí snad ani toho nejortodoxnějšího progresivistu. Basové linky Tonyho Levina, který je členem Gabrielovy kapely dodnes, vnáší těmto jinak velmi prostým kompozicím punc nádherné křehkosti, kterou pak dále doplňují decentní smyčce, méně decentní dechy a zejména pak hlasové spojení Petera Gabriela a vynikající Kate Bush. V menší míře se zde projeví i jazzový bubeník a perkusista Manu Katché, ačkoli mám pocit, že jeho nezpochybnitelné – snad možná až geniální – hráčské schopnosti mohly být využity mnohem pestřeji, aniž by narušovaly soudržnost alba jako celku.

Za vůbec nejsilnější albový zářez považuji hned úvodní „Red Rain“, ve které si mimo jiné zahostoval i Stewart Copeland, bubeník v té době již nefungujících The Police. Copeland má na svědomí právě ten známý efekt padajícího deště – tj. specificky znějící hi-hat v pozadí. V souvislosti s tímto se mi jeví jako opravdu zvláští, že jsou mnozí z hostujících hudebníků na tomto albu nějak dále muzikantsky provázání. Třeba Jerry Marotta, který obstaral zbytek bicích partů (tedy kromě hi-hat) pro „Red Rain“, působil v kapele Tonyho Levina... Dále by se dala zmínit spolupráce Manu Katchého se Stingem, se kterým Stewart Copeland dlouhodobě působil v novovlnných The Police.
„Red Rain“ je pro 80. léta naprosto typickou záležitostí – svou vzdušností a velmi chladně znějící produkcí by se dala označit za ukázkový příklad tehdejších hudebních trendů. Tzn. Sterilní syntezátory, spousta kytarových krabiček, reverb a hall u každého nástroje, jednoduché bicí zdůrazňující druhé a čtvrté doby, snad až zbytečně rozmáchlá instrumentace apod. Nezajímavé není ani to, že byl „Red Rain“ údajně inspirován Gabrielovým snem, kdy plaval v moři se sklenicí červeného vína / plaval v moři s rudě zabarvenou vodou. Existuje spousta dalších verzí tohoto snu, který měl Gabriela inspirovat, všechny se však drží na úrovni pouhých spekulací.
Z dalších skladbiček se sluší zmínit nádhernou „Don't Give Up“, kde můžeme slyšet dost možná to nejvydařenější spojení hlasů Petera Gabriela a Kate Bush. Velmi decentní instrumentální složka zde dává zapomenout na pompézně pojaté „Red Rain“ a „Sledgehammer“ a v poklidné, houpavé atmosféře vokalistům pouze vkusně sekunduje.
Za pomyslný vrchol alba pak považuji „In Your Eyes“, doslova kouzelnou skladbu s vynikající prací perkusí, baskytary a kytary. Gabrielův hlas se zde dotkne úplně nových barevných poloh, snovějších než kdy dříve.

Peter Gabriel si tímto albem vysloužil obrovský komerční úspěch, který však měl své opodstatnění. V 80. letech se myšlení lidí jistým způsobem transformovalo a tato deska na tyto změny adekvátně reagovala. Soubor slušně znějících popových písní, který by neměl být – a jistě také nebude – zapomenut.

» ostatní recenze alba Gabriel, Peter - So
» popis a diskografie skupiny Gabriel, Peter


Between The Buried And Me - Colors cover

Between The Buried And Me / Colors

Kristýna | 5 stars | 2014-03-22 | #

Američtí Between the Buried and Me jistě nepatří mezi ty nejoblíbenější a nejposlouchanější interprety ortodoxních progresivistů (rozuměj posluchačů progresivní hudby), je ovšem výborným příkladem toho, že i v dnešní době se dají najít skutečné hudební skvosty, a že se dají stále nacházet nové a neotřelé hudební postupy. Album Colors je všeobecně přijímáno jako absolutní vrchol tvorby Between the Buried and Me a jako jedno z nejzásadnějších děl stále v bolestech vznikajícího progresivního metalcoru. Proč v bolestech, ptáte se? Inu, jednoduše proto, že vše, co má přídomek progresivní a zároveň se pyšní i corovou složkou, musí zákonitě stavět na absolutních protikladech a ty pak rozvíjet. Všechnu úctu interpretům, kteří se do těchto vod pouští.

Colors je jedna z vůbec nejsoudržnějších desek, které znám. Kapela na něm působí velmi sebejistě, až svérázně, což člověku dá pocit naprosté hudební vyspělosti. Když se však odprostím od složky interpretační, musím také uznat, že kromě ní je v hudbě na tomto albu přítomný obrovský přehršel nápadů, které pak způsobují to, že jsou jednotlivé motivy zasazovány do lichých taktů a objeví se třeba jen jednou, bez potřeby následného rozvinutí. I takto se pozná kapela, která má posluchači co nabídnout – je tedy jasné, že v době vzniku tohoto materiálu byla kapela na vrcholu svých kompozičních sil. Progresivní postupy zde vnímám velmi intenzivně a – jak už jsem naznačila v předchozím odstavci – velmi vkusně se na tomto albu doplňují s přímočarejším (math)corovým jádrem. Fúzování stylů je zde provedeno opravdu elegantně, a to má na výslednou podobu alba obrovský vliv. Kapela si tak vytvořila vlastní specifickou škatulku, které pro potřeby recenze říkejme třeba právě progresivní metalcore, ale vnímavý posluchač jistě přijde i na mnoho dalších vlivů – death metalu, thrashe i jazzu. V „měkčích“ vodách s žánry podobně laborují i takoví The Mars Volta, kteří využívají postupy nepříliš odlišné od Between the Buried and Me, a do své hudby začleňují velmi výrazné alternative/mathrockové elementy.

Between the Buried and Me na tomto albu ukazují, že to se sebou myslí naprosto vážně. Prezentují zde naprosto unikátní mix tvrdých pasáží s překrásnými dlouhými kompozicemi, kterými na sebe vrhají stále nové světlo. Už jen proto je mým osobním favoritem bezmála jedenáctiminutová skladba Sun of Nothing, která z tvrdého jádra, silně ovlivněného death metalem, dokáže vyčarovat půvabnou směsici nádherných harmonických změn a emocemi nabitých melodií. Gradace zde hraje obzvláště důležitou roli, a proto si také já jako posluchač na konci skladby vždy odnáším velmi intenzivní emocionální zážitky. To je jistě věc, kterou mnozí milovníci progu záměrně vyhledávají, proto se i tento fakt sluší zmínit. Hudba zde cílí jak na smysly, tak i na jistou racionální složku našeho vnímání; a já jsem si jistá, že po poslechu Colors budete s touto kombinací více než spokojeni.

Tato nahrávka si jednoznačně zaslouží červené výstražné světlo a zvýšenou pozornost posluchačské veřejnosti. Svou soudržností a také jistým nákresem hrubého konceptu se jedná o vyjímečné dílo novodobé progresivní hudby, která na jedné straně čerpá ze starých odkazů, ale na straně druhé si vytváří svůj vlastní snový a unikátní svět. Při poslechu Colors budete jako v jiném vesmíru. Silně doporučuji.

» ostatní recenze alba Between The Buried And Me - Colors
» popis a diskografie skupiny Between The Buried And Me


Angelis, Marco De - The River (Both Sides of the Story) cover

Angelis, Marco De / The River (Both Sides of the Story)

Kristýna | 4 stars | 2014-03-07 | #

Ital Marco De Angelis byl po dlouhá léta znám pouze jako vyhlášený producent a hudební inženýr, nikoli jako aktivní muzikant. Málokdo tedy věděl o jeho kompozičních a interpretačních schopnostech, které v průběhu své dlouholeté práce v hudebním průmyslu nasbíral. Album The River je jeho prvotinou, na které je velmi znát dlouhá doba zrání hudebního materiálu ve skladatelově hlavě, a v neposlední řadě také zalíbení v progresivním rocku (v tomto případě jeho obrození v průběhu 80. let), kterým se Marco De Angelis nikterak netají.

The River je sbírka skladeb konceptuálního charakteru, která se zabývá především dualitou všeho živého i neživého na tomto světě, tedy přirozenými a všudypřítomnými protiklady, které také dávají albu dovětek Both Sides of the Story. Ač bychom toto téma mohli označit za spíše závažnější, téma snad až filozofického charakteru, Marco De Angelis jej na své debutní desce pojal poměrně netradičně – skladby jsou převážně pozitivně znějící, kladoucí důraz na melodičnost a prostou radost ze hry, které mají následně posluchači zprostředkovat velice podobné pocity – tedy zejména radost, dobrou náladu. Texty se rozhodně dají označit za nadprůměrné, ačkoli jejich kvalita nemá zrovna vzestupnou tendenci a na desce najdeme i pár přešlapů (např. Take It Away). Hudebně se deska pohybuje v mantinelech toho, čemu se říká klasický neo-prog. Avšak narozdíl od některých velmi kontroverzních zástupců tohoto žánru, na jejichž tvorbu se názory neustále rozcházejí, se Marco De Angelis pohybuje na vlnách velmi příjemné kytarové muziky, kde jsou jeho sólové nástroje přeci jen mírně vyčnívající, ale přesto ne egoisticky vytavené do nebeských výšin. Angelis slouží celku, ale přesto mu s lehkostí a grácií dominuje. A tak by to přesně mělo být. Některým skladbách výrazně pomáhá i užití Chapman Stick. Angelis je jedním z mála italských hráčů na CS, takže by bylo zřejmě hloupé na svou desku nezařadit i tento velmi specifický strunný nástroj. Třeba ve skladbě Black Stare či One Love perfektně dopomáhá utvořit celek a posluchači podsouvá opravdu nádherné harmonické party.

Instrumentálně je deska velmi dobře sestavená, jednotliví hudebníci se snaží „jen“ udělat kus poctivé práce a podílet se na této bezesporu elegantní a sofistikované muzice. Opět se zde nepředvádí žádná preludování, příklady hráčské virtuozity bychom zde jen těžko hledali. Vše je ale příjemně dotažené do konce a instrumentální složka se perfektně doplňuje s tou vokální.
Výběr zpěváků byl zcela jistě také důležitou a nelehkou úlohou, kterou si musel Angelis při tvoření a následném zkoušení materiálu projít. Bylo by však vhodné dodat, že si s tím poradil velmi dobře a angažování Marcella Catalana, stejně jako zbylých doprovodných vokalistů, bylo výborným krokem, který jeho hudbu posouvají do naprosto jiných výšin. Hlas Marcella Catalana není svým zabarvením pro progresivní rock, potažmo neo-prog zrovna typický, a tak tuto volbu kvituji.

Marco De Angelis mě svým prvním hudebním počinem velice překvapil. Sám uvádí, že je velkým fanouškem progresivního rocku 70. let, na tomto albu to však vypadá, že má mnohem více v oblibě ve stejné dekádě pozvolna nastupující AOR a popularitě se těšící neo-prog z dekády hned následující. Opravdu, odkazů na legendy klasického progu bychom našli pramálo, dost možná vůbec žádné, avšak svým vyzněním se jedná o skutečně vyzrálý hudební materiál, který – ač není tím pravým příkladem pro slůvko „progresivní“ – jistě dokáže uspokojit hudebně lačného příznivce rockové hudby à la Asia. Příměrům ke konkrétním interpretům jsem se sice chtěla vyhnout, ale právě zmínění formace Asia by mohlo být dobrým vodíkem právě k Marcu De Angelisovi a jeho tvorbě.

Velmi slušná deska, která stojí za pozornost.

3,5 / 5

» ostatní recenze alba Angelis, Marco De - The River (Both Sides of the Story)
» popis a diskografie skupiny Angelis, Marco De


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.1375 s.