horyna - @ 04.10.2018 | #

Pokud posloucháte jednu a tu stejnou nahrávku několikrát denně, například třikrát po sobě, může to znamenat jednu z těchto variant:

a) Jste úplný magor.
b) Do sbírky vám přibyla novinka a vy se ji snažíte naposlouchat, co to dá.
c) Právě jste objevili poklad, o kterém sice víte, že ucházející úroveň má, ale doposavad to nebyl žádný exkluzivní kus. Najednou vám ale ta deska otevřela uši dokořán a vy nechápajíc zíráte, jak dobrá skutečně je.

V tomto případě je správně za c)! Jak píše progo-odborník Braňo ve své už deset let staré recenzi, skutečně se jedná o "genesisovský" klon. Ale čím víc se do nahrávky noříte, začne se tento zprvu handicap měnit ve výhodu. Ta deska vás naprosto jednoznačně vrátí mezi alba Trespass a Foxtrot velkých a pro většinu z nás i milovaných Genesis. Vokál Simone Rossettiho je dokonale gabrielovský, zvuk nahrávky moderně čistý až precizní, ale nástrojovou souhrou, nádhernými harmoniemi, celkovou šíří své melodiky a banksovským zvukem kláves dokáže dokonale vyčarovat iluzi, díky níž se domníváte, že se skutečně musí jednat o nevydaný materiál Hackettovy bývalé party.

Deska Vacuum není nikterak objevná a není jejím úkolem rozšířit svému posluchači hudební obzory. Ale já se ptám: je tohle za každou cenu potřeba? Někdy stačí totiž málo, jen upřímná radost, která vás při poslechu oné desky provází.

jirka 7200 @ 04.10.2018 08:00:05 | #
Pokud se ti líbí tvorba libovolné skupiny z určitého období, tak je přirozené, že se ti spolky, které se snaží z tohoto modelu čerpat, líbí.

Mnohdy však není výsledek plně uspokojivý, někdy za to může nedostatečná hudební erudice, jindy malý vhled do předlohy.
Rovněž se i může stát, že kapela výborně naváže a rozvine původní model svých vzorů.

Někdy je ale na první poslechy vše v pořádku. Určitě jsi si všimnul, že i nadaní muzikanti natočí desku podle svých vzorů a v podstatě tomu není co vytknout. Po několikerém poslechu však máš pocit, že tomu něco chybí, něco nehmatatelného - empatie mezi muzikanty, duše?

Potom už záleží na každém posluchači samotném, jak se na tu hudbu napojí. Já, jako fanda Pink Floyd si také rád poslechnu různé jejich epigony. Třeba zde recenzované Freedom To Glide. Tam bych tvoji recenzi mohl použít, jen vyměnit jména.