hejkal - @ 31.12.2023 | #

Druhý koncertný dvojalbum Kiss s priliehavým názvom Alive II vyšiel v roku 1977, ale ku mne sa dostal až v tomto miléniu.

Ako som spomínal pri Alive!, oba albumy som si kúpil naraz a v podstate som sa ich aj snažil napočúvať. Veľmi rýchlo som však Alive II opustil a v podstate sa k nemu nevraciam. Dnes som urobil výnimku.

Nekomplikovaný rock v príjemne zahuhlanom koncertnom zvuku má svoje klady. Nechýbajú hitovky (Detroit Rock City, Shout It Loud Out) a ani svižné hulákačky (King Of The Night Time World, Makin’ Love, Shot Me, I Stole Your Love). Samozrejmosťou je hromada glamových kúskov (Ladies Room, Calling Dr. Love, Tomorrow And Tonight, God Of Thunder, I Want You) a v nej podmnožina prostých rockových skladieb bez akejkoľvek ambície, ak nepočítam zábavu (Love Gun, Christine Sixteen). A o tú ide predovšetkým. Vypustiť paru, vytriasť si hlavu Iste, sú tu aj hrozné úlisné skladby (napríklad pokus skrížiť Roda Stewarta s južanským rockom –  Hard Luck Woman, ktorý znie ako povestné – čo ste si priali a čo ste dostali z Wishu), ktoré by som nepustil ani svojmu najväčšiemu nepriateľovi, ale nie je ich našťastie veľa (všakže, Beth).

Celkovo tu máme tri strany platní plné sviežeho rocku v koncertnom nasadení a štvrtú, štúdiovú stranu. Tá je čajová a oproti živým skladbám pôsobí ako obeť moru v poslednom štádiu, ktoré predstavuje záverečný umieračik v podobe slizkého vtieravého hitu Any Way You Want It. Nezachráni to ani hardrocková paráda Larger Than Life.

Kebyže ide iba o živák, je možné, že by som váhal aj nad štyrmi hviezdami v hodnotení na miestnej škále. Ale takto ide iba o dobrý album. Horší ako prvý Alive!, spolu však tvoria viac ako funkčný best of zo 70. rokov, keďže koncertný playlist Alive II je striktne obmedzený na tri albumy: Destroyer (1976), Rock And Roll Over (1976) a Love Gun (1977). Od Kiss je to maximum, čo som ochotný počúvať.

Antony @ 31.12.2023 15:54:10 | #
Jako posluchače mne kompoziční stránka zajímá až na posledním místě, naštěstí. Takovými formalitami si prožitek z hudby nekazím. Ostatně ani v té zmiňované definici pomocí upřímnosti, rozjuchanosti a refrénovitosti není o kompoziční pestrosti ani slovo.
Vystačím si rád se svým obvyklým subjektivním a na posluchačských pocitech stavějícím líbí/nelíbí. To funguje spolehlivě, bez potřeby v tom hledat něco víc. A tento desítkami let ověřený princip neomylně říká, že každá skladba AC/DC má v sobě víc upřímného rockerství, než celá diskografie komerčních coutry rockerů LYNYRD SKYNYRD. Ale, a to musím zdůraznit, například jiní komerční coutry rockeři CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL, jsou pro mne absolutní TOP s AC/DC zcela srovnatelní.
Co z toho vyplývá? Že nic nelze zevšeobecňovat, rozhodující jsou opět ony symptomatické a čistě individuální  posluchačské pocity. Když dva dělají totéž, není to totéž.. :)