Michálek - @ 06.01.2013 | #

Jako někdo, kdo s hudbou Kiss vyrůstal od jejich začátků, kdo přečetl memoáry Petera, Ace i Geneho, udělal jsem si postupně jasno, že KISS dosáhli svého úspěchu převážně proto, že se sešli čtyři osobnosti, z nichž každá byla ve svém oboru speciální. Určitě to manažersky držel Gene, umělecky hlavně Ace svoji kytarovou invencí a stylem hry, Paul svým jedinečným hlasem a Peter svým osobitým pojetím hry na bicí. Dohromady spolu tvořili unikátní věci, ale jak jen se začali rozpadat, angažovat studiové bubeníky apod. začali se lépe cítit v jiných vodách, které už zkrátka neměly s původní hudbou KISS moc společného. Je to zcela logické, protože zrovna Ace byl pro zvuk a asi i tvorbu KISS zcela nenahraditelný. Jakpak by dopadli Beatles, kdyby místo Harrisona angažovali třeba Claptona? Unmasked je výborná deska, kterou produkce posunula do jakéhosi pseudo "disco" hávu - samotní členové Kiss byli dost sklamaní s konečným zvukem, který byl na demo snímcích dost tvrší, ale budiž, i po více jak 30 letech působí svěže a vyváženě. Když poslechnu Paulovy sólovky zdá se mi, že Paul začal mít hlavní podíl na tvorbě, a to především z hlediska typu písniček a komu se Paulův styl líbí, bude se mu líbit i tahle deska. Is That You? je pěkná věc, stejně jako Shandi, tři Aceho věci už znějí jako věci na jeho sólových deskách z 90 let. Ace už nahrával svoje party sám, hledal se nový bubeník a pokus se dá věřit Peterovým memoárům, začala mít skupina finanční problémy, protože se album moc dobře neprodávalo a dalším počinem v roce 81 si taky moc nepomohli... Dal bych mu 3 a půl, zaokrouhluji na 4, protože album je to velice solidní.

merhaut @ 06.01.2013 17:01:38 | #
Ke svým sparkovským komentům k jednotlivým albům jsem napsal box Eklektici k pohledání:
Kiss – vedení zdatnými obchodníky Genem a Paulem – do své hudby vždy vkládali i kalkul. Když si vezmete jednotlivá alba, dají se snadno najít slyšitelné spojnice mezi tou kterou deskou a dobou. K hvězdám odstartoval jakýsi Alice Cooper? Šup na desku s pseudohororovými srandičkami. Punkeři a jejich číra? Kdopak by se bál, nabrousíme kudly a sponky – I Stole Your Love. Nástup Bee Gees? No problem, dáme falzety. Disco? Ha, ha, I Was Made For Lovin’ You to jistí. Ameriku dobyl Jim Steinmann a Meat Loaf s jejich wagnerovským rokecem? Heč, to umíme taky… jejda, pozdě! Hairmetaloví tupírci v pokojících čtrnáctiletých ochmýřenek? Shodíme strašidelné masky a nabídneme opálené papulky a pár nových póz na pódiu. Světu vládne popmetal? Najmeme Rona Nevisona, a on už nás nasměruje někam mezi Whitesnake a Heart. Kdekdo vydává unplugged? Přidáme se. Jiní hrají s orchestrem? I k těmhle se přidáme. Rockerům se stýská po Led Zeppelin? Proč, když takhle nějak to zahrajeme taky?
U posledních dvou desek si ale myslím, že víc než o kalkul jde o bilanční přístup stárnoucích rockerů, vracejících se ke své podprahové přirozenosti.