EasyRocker - @ 20.03.2019 | #

Recenzi na tuhle věc jsem se rozhodl napsat v podstatě improvizovaně - po velmi dlouhé době mě dnes broučí desky budou provázet večerem. Je o mě široko daleko známo, že rozhodně nejsem skalním fanouškem, natož nekritickým konzumentem olbřímího kultu kolem jejich osob.

Jen máloco se trefuje do odéru půli šedesátek jako úvodní generační odpich. Musím říct - dlouho jsem to nesnášel úplně a zcela, ale teď vlastně musím přiznat klukům drive pomalu hardrockový. I Should Have Known Better už jsou pro mě problematičtí brouci - harmonika to ale zvedá a posunuje ke Stounům, mým stylovým hrdinům. Ospalá If i Fell mi moc neříkala nikdy. I´m Happy Just to Dance With You zdobí výjimečné dvojhlasy, na kolena mě ale taky neposílá, až mi kdesi daleko něco šeptá - odrhovačka. And I Love Her - ale jo, George tu krásně zařadil akustiku a dá se říct, že tahle balada mi celkem sedí. Tell Me Why - tisíciprocentní Brouci s patentním dvojhlasem, celkem sympatická zaostřená záležitost.

Notorická hitovka Can´t Buy Me Love je u mě takovou schizofrenií - někdy si s chutí dupám do rytmu, jindy si ťukám na čelo, zápal ale upřít nelze. Any Time At All bych označil opět klidně za odrhovačku, ale zachraňují ji vkusně vkomponované strunné ornamenty, George si tu vyhrál. I´ll Cry Instead - tady se hoši odpoutali trochu od mersey a servírují syrovější rockandrollové menu, což mi hned jinak šmakuje! Things We Said Today je opět plnotučnou beatlesovinou, má ale jakési tajemné, neurčité napětí, škoda, že stopáž nedovolila víc. Nu, to When I Get Home si mohli klidně odpustit - kabaret i šaráda i na šedesátkové poměry. You Can´t Do That - kruci, tady bych snad Brouky ani nepoznal - zvukově opět pomalu jako raní Kinks, Who nebo Stouni. A ty přechody, aplaus! A co mě tedy dostalo z druhé strany, je parádní finále I´ll Be Back nostalgickou a šamanskou atmosférou, parádní strunná práce se lehce dotýká folku. Za dobrý závěr, pánové, tleskám. Ale i tak jste mě zaujali mnohem více hlavně na Revolveru a Abbey Road. 3/5.

Dobová klasika, která se pochopitelně stala inspirací. Jen jsem na tom zkrátka podobně jako hejkal a další - mersey sound, ze kterého kluci vařili, mi zkrátka nepřirostl k srdci. Psychedelie, folk a blues (zejména zámořská scéna) volaly mnohem mocněji na mé srdeční chlopně, a proto mi více sedla některá pozdní alba, která jsou už od rané tvorby dosti daleko.

Voytus @ 22.03.2019 09:09:49 | #
Hudba do roku 1964 nevýrazná, pak teprve revoluce? Ale ale.... co třeba

Miles Davis - Kind of Blue,
John Coltrane - Giant Steps (!!!)
Dave Brubeck Quartet - Time Out (všechny 1959),

Charles Mingus - Pithecanthropus Erectus (již 1956!!!),

debut Boba Dylana (1962, nikdo, ale doopravdy nikdo do té nepropojil bělošský, resp. židovský folk a černošské blues, on navíc tak přirozeně, že to zpětně při poslechu vůbec nemusí posluchači dojít),

Eric Dolphy - Out to Lunch! (1964, fantastický abstraktní jazz, revoluční dodnes)

nahrávky Jimmyho Smithe, Thelonia Monka, Charlieho Parkera, Sun Ra, Raye Charlese, Jamese Browna, Modern Jazz Quartet, Jazz Messengers.... a takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, to je jen několik revolučních kousků, vypálených od boku.

A nepohybuji se jen v mantinelech líbí/nelíbí, ale jsou to zásadní desky pro další vývoj hudby. Takže jakýpak 1965 (byť je to jeden z mých hodně oblíbených roků, jak říkám, nejde jen o osobní vkus).