lover-of-music - @ 22.04.2017 | #

Rubber Soul je pro mě první album Beatles, které si zaslouží plný počet. Rubber Soul považuji za zásadní zlom v jejich kariéře. Sice už i na Help! byl jistý náznak změny, ale na Rubber Soul to dotáhli do absolutní dokonalosti. Album už si dobré 3 roky hýčkám na vinylu.

Beatles se už vzdalují od zamilovaných písniček pro zamilované slečinky s IQ 10 a dávají do svých skladeb takové NĚCO, co dělá z populární hudby něco výjimečného. A i když už tu je nějaká píseň o lásce, tak její text není stupidní, jak tomu bývalo v začátcích.

Většina písní se opravdu krásně poslouchá a já jsem rád, že je znám. Z alba čiší pohoda (Nowhere Man), radost z tónů, klidná i veselá atmosféra. George Harrison už byl trochu ovlivněný Indií a tak do skvělé Norwegian Wood zařadil sitár. Paul zde taky předvedl výtečný výkon v podobě Michelle. John Lennon mě taky velmi příjemně překvapil. Jeho přenádherná záležitost In My Life je věc, u které vždy zjihnu. Div, že u této skladby neuroním slzu. Nádherná melodie, nádherný text plný krásných vzpomínek. A mohl bych pokračovat.

Doufám, že mě album nikdy neomrzí a budu ho stále poslouchat s radostí a úctou jako vždy. Nechci provokovat, ale rok 1965 je pro mě rokem, kdy se narodila HUDBA.

Ryback @ 22.04.2017 10:21:57 | #
Ahoj Michale,
tak já zase lovera chápu. Beatles se jednoduše (to není žádný objevný názor) od Rubber Soul stali vyzrálejšími, dospělejšími, chceš-li, tak skutečně progrockovou kapelou, s neskutečným talentem a chutí k experimentům, i když se té určité své… přeslazené příměsi nikdy nezbavili.
Necítím z loverovy recenze potřebu hanět (viz IQ), spíš úsměv – a já to cítím podobně, třeba ty texty do Pernýho dne jsou neskutečně naivní, ale i v tom je přece jistá krása, kterou nikdo nechce popírat ;-).

A mimochodem - explicitní texty, které běžně slyšíme dnes, by neměly šanci v první půli šedesátých let u hudebních skupin projít. Stačí si přečíst úsměvné vzpomínání Nicka Masona z Pink Floyd na text skladby Arnold Layne ;-).