Gattolino - @ 30.11.2017 | #

Vyjadřovat se ke klasice všech klasik se možná může zdát zbytečné - vše co řečeno být mělo, řečeno asi už bylo. Nicméně teď zase s určitým odstupem sjíždím Bítlsáky odzadu dopředu a zase zpět a napříč, takže pár dojmům se neubráním.
Už jsem asi někde říkal, že kapela obvykle vydá dvojalbum ve chvíli svého vrcholu a erupce nápadů. Nekladu sice White Double na první místo beatlovské tvorby, na tom trůní Abbey Road, a možná některé kousky si speciálně nepouštím každý den, ale směle bych řekl, že WD se řadí vedle geniálních uměleckých dvojalbových počinů jako jsou Lamb Lies down on Broadway, Tales from Topografic Oceans, Physical Graffiti, Incantations, Works od ELP, U od Incredible String Band nebo Tommyho. Jako Silmarillion, dílo, které se povede jen jednou.
Za vrchol alba považuji výkvět a jakoby esenci všech beatlovských rockandrollů Everybody´s Got Something to Hide ...., jednoduchou, strhující parádu, která mi vždy připadala jako beatlovská erbovní skladba, snad více než Yesterday. U skvostu Sexy Sadie stále musím přemýšlet, jak se taková věc vůbec dá složit, to muselo být asi vnuknutí po pobytu v ášramu. A Paulovo Helter Skelter je tak spontánní a monumentální, že nezbývá než smeknout. Za další dvě naprosto neuvěřitelné věci považuji Cry Baby Cry a Happiness is a Warm Gun. To už je fantazie bez jakýchkoliv pozemských pout. Prostě John ve svém absolutním vrcholu, a skoro bych řekl, že je to spíše Johnovo album. Ale abych Paulovi nekřivdil, Mother Nature´s Son je jedna z nejkrásnějších beatlovských písní! George se také rozmáchl, čtyři jeho skladby patří k vrcholům alba, a Savoy Truffle je na WD nesporně jeho "opus magnum".
Tak to byly klenoty. Ostatní jsou většinou pouze "výborné" a "skvělé". Jen jestli mne něco občas zaprudí, tak Bungalow Bill, Do´nt Pass me by a Obladi Oblada. Ale je to klasika a v kontextu to zapadá ... Výjimečné jsou rovněž Dear Prudence a Revolution 1. A musím přiznat, že si někdy s chutí poslechnu i Revolution 9. Je to prostě umělecké svědectví doby, a na to zanikající přízračné "hububu hububu" v chaosu zvuků, do kterých občas prolne sametový hlas Yoko, se vždycky skoro těším. No a ten magický skoro zenbuddhistický obal a ty čtyři megaportréty vevnitř - pro mne je toto album nadpozemsky magické jako v dětství vánoční stromek.

northman @ 01.12.2017 15:53:19 | #
lover-of-music: pustil jsem si nyní vámi opovrhované White Album, začíná to dokonalým obalem s přílohami. Úvodní rock and roll Back In The USSR a po něm první pecka Glass Onion zpívaná Johnem, parádní úlet Wild Honey Pie a po popěvku Bungallow Bill While My Guitar Gently Weeps, kde hostuje Eric Clapto, Happines Is The Warm Gun je pro mě vrcholné číslo zpívané opět Johnem, na druhé straně úvodní skladba Martha My Dear, která pojednává o psu Paula Mc Cartneye, fantastická akustická záležitost Blackbird, tuhle skladbu hrají i tuzemské skupiny. Úvodní strana druhé desky začíná vynikající Paulem zpívanou skladbu Birthday, u které jsme tehdy před skoro padesáti lety nemohli Beatles poznat, následuje drsné blues zpívané Johnem a s hostujícím Ericem Claptonem. Výborná verze této skladby na videu Rock and Roll Circus, kde tuhle skladbu hraje skupina Dirty Mac ( Yoko Ono, John Lennon, Eric Clapton atd...), Helter Skelter je tak tvrdá, že mnohé takzvané metalové kapely blednou. Nemá cenu vypisovat dallší perly jako Savoy Truffle, Revolution, legrácku Honey Pie a experiment Revolution Nr.9. Na Beatles v té době se nezapomíná, i jejich první desky byly novátorskými počiny těch let.