Gattolino - @ 30.11.2017 | #

Vyjadřovat se ke klasice všech klasik se možná může zdát zbytečné - vše co řečeno být mělo, řečeno asi už bylo. Nicméně teď zase s určitým odstupem sjíždím Bítlsáky odzadu dopředu a zase zpět a napříč, takže pár dojmům se neubráním.
Už jsem asi někde říkal, že kapela obvykle vydá dvojalbum ve chvíli svého vrcholu a erupce nápadů. Nekladu sice White Double na první místo beatlovské tvorby, na tom trůní Abbey Road, a možná některé kousky si speciálně nepouštím každý den, ale směle bych řekl, že WD se řadí vedle geniálních uměleckých dvojalbových počinů jako jsou Lamb Lies down on Broadway, Tales from Topografic Oceans, Physical Graffiti, Incantations, Works od ELP, U od Incredible String Band nebo Tommyho. Jako Silmarillion, dílo, které se povede jen jednou.
Za vrchol alba považuji výkvět a jakoby esenci všech beatlovských rockandrollů Everybody´s Got Something to Hide ...., jednoduchou, strhující parádu, která mi vždy připadala jako beatlovská erbovní skladba, snad více než Yesterday. U skvostu Sexy Sadie stále musím přemýšlet, jak se taková věc vůbec dá složit, to muselo být asi vnuknutí po pobytu v ášramu. A Paulovo Helter Skelter je tak spontánní a monumentální, že nezbývá než smeknout. Za další dvě naprosto neuvěřitelné věci považuji Cry Baby Cry a Happiness is a Warm Gun. To už je fantazie bez jakýchkoliv pozemských pout. Prostě John ve svém absolutním vrcholu, a skoro bych řekl, že je to spíše Johnovo album. Ale abych Paulovi nekřivdil, Mother Nature´s Son je jedna z nejkrásnějších beatlovských písní! George se také rozmáchl, čtyři jeho skladby patří k vrcholům alba, a Savoy Truffle je na WD nesporně jeho "opus magnum".
Tak to byly klenoty. Ostatní jsou většinou pouze "výborné" a "skvělé". Jen jestli mne něco občas zaprudí, tak Bungalow Bill, Do´nt Pass me by a Obladi Oblada. Ale je to klasika a v kontextu to zapadá ... Výjimečné jsou rovněž Dear Prudence a Revolution 1. A musím přiznat, že si někdy s chutí poslechnu i Revolution 9. Je to prostě umělecké svědectví doby, a na to zanikající přízračné "hububu hububu" v chaosu zvuků, do kterých občas prolne sametový hlas Yoko, se vždycky skoro těším. No a ten magický skoro zenbuddhistický obal a ty čtyři megaportréty vevnitř - pro mne je toto album nadpozemsky magické jako v dětství vánoční stromek.

jiří schwarz @ 05.12.2017 01:35:15 | #
Osobně: Beatles, má první láska z oblasti rocku a popu. Láskou zůstává, jak to s těmi prvními bývá. Bílý double byl tím prvním celým albem, co jsem na „magiči“ měl. V době třídních výletů na ZDŠ se hrály u ohně jejich písničky, lidověly rychle. Na klavír byla (ve 13) mým prvním neumělým pokusem z oblasti rocku a popu Obladi, Oblada, nahrazující můj dětský repertoár té doby, Smetanu, Elišku od Beethovena. Nebudu podrobně hodnotit, bílý dvojalbum mám v srdci. Dobově: nápad vydat 2 LP nový, poskytující prostor pro různé úlety a blbinky, byl plně v kontextu té hippiesí doby. A taky Beatlesího smyslu pro humor, klasického britského (taky proto je tam milovali), který leckdo v diskusích tady vykládá vážně, anžto buď nerozuměl, nebo nepochopil – vždyť dobrá polovina věcí tady byly legrácky, parodie a kamufláže. Navíc LSD ještě neskončilo vládu: koukat skrze Skleněnou okurku, Proč to neděláme na ulici, nikdo by se nedíval...., Desmondův krámek, ve kterém jde život na podprsenku (žádný Anglán, s kterým jsem význam toho refrénu, nedokázal přesně interpretovat) – nemám moc rád banality, ale Obladi Oblada (ač zní hodně „prvoplánově“) miluju doteď, právě ho poslouchám, rocková legrácka. Je to jen a jen (krásná) srandička (tak jako Wild Honey Pie, Paulovo retro v duchu anglického „music hallu“ Honey Pie, Revolution 1 & 9, Bungallow Bill, fanoušky milovaná Ringova pechařská stylizace do otloukánka v odrhovačce Don’t Pass Me By, s nádhernými, odlehčujícími housličkami [fiddlem], parodie amerického západu Rocky Raccoon, atd.). A aspoň jednu skladbičku, o které se tu moc nepíše, musím zmínit: I’m So Tired, ten dokonalý popis únavy: často se mi objeví v hlavě, když jsem hotovej, a ještě připravuju si „šláftruňk“ a zapaluju si (jako v té písničce) poslední cigárko na spaní. Ty skvělé hard-rockové motivy (Helter Skelter a další) už tady byly zmíněny, nebudu opakovat.

A teď k reakcím zde. Až neuvěřitelné, co se v diskusích o tak radostném a relativně bezkonfliktním 2LP rozpoutalo (viz reakce na Loverovu minulou recenzi). Nechme v klidu Lovera dát 2*. Nemyslím, že je v tom nějaká nenávist, jak někteří podezírají. Jen se 2LP nepotkalo s jeho vkusem. Z jeho příspěvků hádám, že má rád krásné, melodické písně a harmonie, inteligentní konstrukce, a ne moc ryčný rokáč, blues a černošskou muziku. Nechme mu Atom Heart od Floydů, Moody Blues, Bee Gees. Taky je miluju. Pravda, je trochu přecitlivělý na to, když někdo nebere to, co on má rád, a chce se mu někdy proto plakat. Hochu, neplač (to chlapi směj jen vzácně a z jinejch důvodů), a užívej si věcí, které máš rád. Já zas nebudu plakat, že nejsi moc na bigboš a blues, který taky miluju. Ale hlavně – všecko todle je přece jen zábava, a každý nechť se baví po svém.

Ke Gattolinově recenzi: celkově fajn a za mě souhlas. Jen drobnost: řadit bílé 2LP „vedle“ dalších dvojalb, Tebou jmenovaných, je trochu zavádějící. Ono bylo totiž, jako rozmáchlejší forma tvorby, první (a pak téhož roku hudebně revoluční Hendrixův Electric Ladyland a 2 LP Creamů). Ale co mně přivedlo něco psát k tomuhle albu, byla vlastně reakce bullba. Celkem velmi zajímavé pohledy; byť mám bílé 2LP moc rád, tak je přijímám. Ano, vlastně kapela v procesu rozpadu se tady tváří jako parta zábavnejch, pohodovejch žolíků, a přitom… skoro vše, co bullb píše, je z určitého pohledu pravda. Jistě, asi nebýt George Martina, tak by to asi s 2LP nedopadlo. Ale na druhou stranu: vždyť to byla prostě jeho práce, za kterou byl bohatě placen, jakkoli ho nazývali 5. členem kapely. Ale on tam byl právě od toho, aby věc za ty mladé ženáče a milionáře finalizoval. Ale s čím nesouhlasím s bullbovým pohledem, a co si myslím, že dost podcenil: každá z těch 30 písní na dvojalbu (oceňuju, že ani v reedicích nebyly přidány další sběratelské ptákoviny), je neotřelým písničkářským nápadem, produktem jednoho ze 4 členů kapely, a nikoli George Martina (já bych se taky za ty prachy „zľutoval“). Takže jakkoli mohli mít hoši mezi sebou neshody, nebyli schopní se dát dohromady, aby vystoupili koncertně, tak – dali Martinovi do rukou koláž 30 perliček. Jejich invence nebyla na sestupu, jak ukazuje následný a soudržnější Abbey Road, tak i jejich následná sólová tvorba. Prostě: tak to s nimi bylo v r. 1968. Doba LSD, volné lásky, ale i legrace – tu Beatles přinesli. Zaplaťpámbu. S úsměvem se žije líp (heslo „keep smiling“ a užívání smajlíků je taky z té doby). To je pro mě odkaz toho 2LP. Končí „.. sweet dreams“ – dopřejte si je.