Gattolino - @ 30.11.2017 | #

Vyjadřovat se ke klasice všech klasik se možná může zdát zbytečné - vše co řečeno být mělo, řečeno asi už bylo. Nicméně teď zase s určitým odstupem sjíždím Bítlsáky odzadu dopředu a zase zpět a napříč, takže pár dojmům se neubráním.
Už jsem asi někde říkal, že kapela obvykle vydá dvojalbum ve chvíli svého vrcholu a erupce nápadů. Nekladu sice White Double na první místo beatlovské tvorby, na tom trůní Abbey Road, a možná některé kousky si speciálně nepouštím každý den, ale směle bych řekl, že WD se řadí vedle geniálních uměleckých dvojalbových počinů jako jsou Lamb Lies down on Broadway, Tales from Topografic Oceans, Physical Graffiti, Incantations, Works od ELP, U od Incredible String Band nebo Tommyho. Jako Silmarillion, dílo, které se povede jen jednou.
Za vrchol alba považuji výkvět a jakoby esenci všech beatlovských rockandrollů Everybody´s Got Something to Hide ...., jednoduchou, strhující parádu, která mi vždy připadala jako beatlovská erbovní skladba, snad více než Yesterday. U skvostu Sexy Sadie stále musím přemýšlet, jak se taková věc vůbec dá složit, to muselo být asi vnuknutí po pobytu v ášramu. A Paulovo Helter Skelter je tak spontánní a monumentální, že nezbývá než smeknout. Za další dvě naprosto neuvěřitelné věci považuji Cry Baby Cry a Happiness is a Warm Gun. To už je fantazie bez jakýchkoliv pozemských pout. Prostě John ve svém absolutním vrcholu, a skoro bych řekl, že je to spíše Johnovo album. Ale abych Paulovi nekřivdil, Mother Nature´s Son je jedna z nejkrásnějších beatlovských písní! George se také rozmáchl, čtyři jeho skladby patří k vrcholům alba, a Savoy Truffle je na WD nesporně jeho "opus magnum".
Tak to byly klenoty. Ostatní jsou většinou pouze "výborné" a "skvělé". Jen jestli mne něco občas zaprudí, tak Bungalow Bill, Do´nt Pass me by a Obladi Oblada. Ale je to klasika a v kontextu to zapadá ... Výjimečné jsou rovněž Dear Prudence a Revolution 1. A musím přiznat, že si někdy s chutí poslechnu i Revolution 9. Je to prostě umělecké svědectví doby, a na to zanikající přízračné "hububu hububu" v chaosu zvuků, do kterých občas prolne sametový hlas Yoko, se vždycky skoro těším. No a ten magický skoro zenbuddhistický obal a ty čtyři megaportréty vevnitř - pro mne je toto album nadpozemsky magické jako v dětství vánoční stromek.

jiří schwarz @ 07.12.2017 23:11:24 | #
Gattolino a Vojtusi: díky!!! Vy jste to rozlouskli! To jsem nepočítal, že se na starší kolena dostanu ke smyslu toho verše. Vojtusi, díky za ten odkaz, hovoří za vše. To je neskutečný, na webu se fakt nejde všechno moudro světa :-)!

Northmanovi: na jasně (Dylan a Zappa 2LP z r. 1966). Můj zatemnělý mozek v dosti ranní hodině. Blonde-on-Blonde mám na vinylu i CD, a patří v mým nej- z Dylana. Verjanovi2: no jasně, viz výše.

Bullbe: myslím, že’s nikomu neublížil (a jestli jo, tak to žijící Paul s Ringem rozdejchaj :-). Na pustý ostrov Atom Heart Mother od Floydů, kdyby se mi zastesklo. Ty veselejší jsou jednodušší, asi bych si pískal, kdybych moh mít jen to jedno. 2 hoďky doma: podle nálady jedno z cca 200 nejoblíbenějších. Ale nemyslím, že to vyjadřuje nějak absolutní hodnotu toho kterého alba, spíš mého momentálního naladění. Umělecká díla nejsou závodníci, aby mezi sebou soutěžili, to jen my konzumenti jim takovou roli, někdy trochu pošetile, vkládáme.