horyna - @ 15.07.2019 | #

Muzika. Kolik jen podob a odstínů skýtá její bezprostřední vnímání. Kolik pocitů dokáže svému konzumentovi přinést a kolika příjemnými chvílemi jej obšťastnit. Jednou z nepopiratelných vlastností hudby jež mne baví sledovat, je proces dozrávání a růstu té které nahrávky. Jsou discografie kapel, u nichž má člověk jasného favorita, i příčku poslední léty pevně dosazenou a neměnnou. Ale pak jsou discografie, které prodělávají v uších posluchače určitý vývoj. Posun o kterém se zmiňuji jsem nedávno zaznamenal v případě alba Bedside Manners Are Extra klávesisty Colosseum Davea Greensladea.

Dlouho jsem ji vnímal jako nejslabší článek jejich portfolia. Dnes je tomu přesně naopak, hrdě se vyjímá v čele Greensladeho katalogu, jako ta nejpodmanivější a skladatelsky nejpestřejší nahrávka v krátkých dějinách této famózní formace. Zpívané části jsou v poměru zhruba 50 na 50 s těmi instrumentálními, a k maximální barevnosti materiálu opět slouží příspěvky obou klávesistů. Kytary zkrátka netřeba.

Trochu mě mrzí, že podobně nástrojově obsazených kapel nevzniklo víc. Nebo možná vzniklo, jen se neprosadili v takové míře jako projekt oblíbeného klávesáka zakrátko kultovních Colosseum.

Mayak @ 17.07.2019 13:35:54 | #
... myslím, že v predošlej diskusii pod recenziou nešlo vôbec o prípad The Young Gods, ale o výrazné albumy rockovej histórie (často verejnosti málo známe), kde sa gitara vôbec nevyskytuje.
Ako príklad pomerne "zásadného extrému" môžem teda použiť tvorbu veľmi významnej a podstatnej kapely (art/prog)rockovej histórie - U.K.
Vydali len dva štúdiové (a oba kultové) albumy a zásadný rozdiel u nich je, že na prvom albume hral jeden z najvýznamnejších gitaristov všetkých čias, štýlotvorný Allan Holdsworth a na druhom albume nie je po gitare ani najmenšej stopy ...