nowhere_man - @ 23.01.2010 | #

Double fantasy návrat Johna Lennona po piatich rokoch. Škoda, že sa nikdy nedozvieme, kam by sa vyvíjala jeho hudba. Ale toto album je skvelé. Samozrejme myslím tým Lennonove skladby, pretože je to spoločné album Yoko a Johna. Ja osobne mám verziu, kde sú len Lennonove skladby (Double Fantasy a Milk and Honey). Nádherná (Just like) Starting over, ťaživá I´m losing you, melodická Watching the wheels, krásna a známa Woman. To sú vrcholné diela Johna Lennona. Ale aj ostatné skladby sa mu podarili (Cleanup time, Beautiful boy, Dear Yoko a aj ním spievaná skladba od Yoko Every man has a woman who loves him). Škoda teda len, že stihol tak málo, ten pošahaný Mark Chapman - to nikdy nepochopím...

Petr Gratias @ 10.12.2013 14:06:45 | #
Matouš nám to všem beatlesovským a lennonovským staromilcům zase jednou nandal...
Jak reagovat? Tohle je rebelantský postoj málem punkového založení. Nevím, Matouši, který jsi ročník, ale snažím se to pochopit. Pokud jsi vyrůstal na hudbě osmdesátých let, tak tohle asi bude zcela legitimní. Pro zajímavost: když se Johna Lennona zeptali v rozhovoru při jeho "comebacku" na hudební scénu řekl že: "Sympatizuji se zkaženým žaludkem nové vlny...". To by mohlo znít pro některé rockery "povzbudivě", nebo ne?
Na albu Double Fantasy ale žádná nová vlna není, ale je pravda, že sound nahrávek, hudební doprovod a pojetí skladeb má málo společného s šedesátými a sedmdesátými lety....
Osobně jako velký obdivovatel Johna Lennona musím konstatovat, že ani já, nepovažuji jeho poslední hudební opus za nějak mimořádný. S odstupem času se mi jeví, že přítomnost Yoko Ono je zde rušivá. Jakkoliv se v sedmdesátých letech objevovala aktivně na Johnových albech víceméně sporadicky, tady se podělili oba manželé o prostor stejným dílem. Chtěli pravděpodobně demonstrovat světu svou soudržnost a manželskou a rodinnou pohodu. Tohle nejsou zrovna pravé rockové atributy a vím, že takové Cure, Elvise Costella, Jam, ale i představitele klasického rocku takové postoje rozčilovaly. Johnův dobrovolný pětiletý "exil" v domácnosti asi hodně změnil.
Nicméně musím konstatovat, že např. při skladbách WOMAN nebo I´M LOSING YOU a WATCHING THE WHEELS mi leze mráz po zádech. Možná mě taky trochu vadí, že zde hraje zbytečně moc lidí, témata, která by uhrál běžný rockový kvintet. Tony Levin na baskytaru je zde vynikající a uvědomuji si, že právě zde jsem pro sebe objevil jeho jméno, které už jsem nezapomněl. Yoko Ono hodně mluvila do hráčského obsazování při nahrávání jednmotlivých skladeb a pokud ji někdo "neseděl", tak byl odejit, aniž by do toho John jako hudebník a autor mohl mluvit.
Album dnes sice nevlastním, ale pamatuji si, s jakou rozechvělostí jsem přistupoval ještě o Vánocích 1980, kdy jsem hluboce prožíval tragédii Johnovy smrti k samotnému poslechu, což bylo dáno emocemi a okolností, kdy jsem si uvědomil, že nějaký comeback The Beatles je nevratnou záležitostí...
To, že z toho Matouš cítí jakousi "měšťáckou kulturu" nehodnou Johna-rebela šedesátých a sedmdesátých let, respektuji, ale myslím si, že by se jednalo o nějaký umělecký propadák, i když alba PLASTIC ONO BAND (1970) a IMAGINE (1971) už nepřekonal.
Mořná bych Matoušovi doporučil poslech poněkud zapomenutého posmrtného alba MENLOVE AVE (1986), které deklaruje Johnův portrét v poněkud jiných civilnějších a obnaženějších dimenzích, ale zároveň nechci nějak poučovat. Je to jen moje nazírání.
Zdravím!