Judith - @ 12.04.2023 | #

Velmi zvláštní, silně procítěné album. Poslední recenze je deset let stará, zavěsím tedy svoje postřehy samostatně. Zaznělo tu snad už všechno ohledně stylového zařazení a také dokonalý podrobný popis, jak tato hudba zní - ale co se v ní vlastně děje, co se tu odvíjí? Poslouchám teprve potřetí, našla jsem Matching Mole čistě náhodou, ale mám pocit, že je to jeden z těch případů, kdy stojí za to zachytit bezprostřední dojem, dřív než ho člověk začne příliš analyzovat a studovat okolnosti.

Hudební postupy zde užité jsou jistě neobvyklé pro ucho a vývojově novátorské, přesto si nemyslím, že zúčastněným šlo o nějaké prozkoumávání či posouvání tvarových hranic. Vnímám album (které mě nečekaně zasáhlo a nadělalo mi až vlhko v optice) jako velmi důsledný a poctivý pokus vyslovit něco, co je vyslovitelné jen těžce, protože tady bolí cosi, o čem člověk doteď vůbec nevěděl, že to v sobě má, a ani teď pořádně netuší, co to je. Tato hudba je zkrátka podle mého nesená emocionálním sdělením a od toho se odvíjí všechny její proměny a výboje, které nepovažuju za prvotně formální.

Začátek se odehrává ve svěžím, nevinném duchu, první skladba je celá orosená a evokuje představu útulné volnosti, domku se zahrádkou. Teskní se tady po jakési Caroline a teskně až bolavě, i když stále melodicky malebně zní i navazující instrumentální kus. Vše se láme ve třetí skladbě, která má podivně doslovný text zhruba ve smyslu: tohle je první sloka, tohle je refrén, nebo možná přechod, nebo prostě další část písně.

Mohla by to být nonsensová hříčka (a vím, že nonsens může být i krutý, pořád je ale spíš "jako", kdežto tohle je zatraceně doopravdy), kdyby z tónu hlasu nebylo patrné, že ten chlapík vážně trpí, pomalu už nemůže mluvit. V závěru se hlas láme, když říká: "Nezáleží na tom. Ztratil jsem víru v tuto píseň, protože mě k tobě nedostane blíž." Všechno, co se děje potom, je pokusem dát výraz něčemu ohromujícímu, překvapivě intenzivnímu a dosud neznámému, pro co žádná slova nejsou.

Nechci tenhle výsostně niterný výlev roubovat do nějakého příběhu - je to rozhárané, nelogické a místy až divné, jak jen emoce umějí být. Spíš mi říká něco o člověku, který tohle všechno prožívá a je to pro něj složité, protože se v sobě vlastně moc nevyzná a trpí tak nějak nešikovně. Vidím typ klauna, který se ke světu staví spíš jako divák, necítí se příliš být jeho součástí. Který jako vyznání předloží s plaše bezelstným výrazem figurku umotanou z nalezeného drátu a dá do první lásky celé svoje srdce, protože ho vůbec nenapadne, že by mohla být ještě nějaká jiná.

A pak je Caroline pryč a je to zlé, ale pořád tak nějak čistě, nechápavě a bezradně. Od důvěrně vlídného začátku hudba postupuje do mnohem více rozháraných a rozmáchlých oblastí, vše se rozpadá a v pádu otáčí a ukazuje nejpodivnější tvary. Pak je zas téměř ticho, osamělé tóny tíkají do prostoru, který se zdá bez hranic, bezedná prázdná tma. Je z ní úzko, ale pokračuje to pořád dál, i když se zdá jako ta nejpodivnější věc ze všeho, že by něco mohlo pokračovat.

A zároveň je tohle utrpení jaksi zdvořilé a cudné, nechce se stavět na odiv - až se cítím nepatřičně, že nahlížím tak blízko. Možná to zítra budu vidět jinak, ale v tento moment mám pocit obdarování něčím upřímným, i když podivně zamotaným, a chci se o něj podělit. Chci si ho pamatovat, protože ve mně něco rozezněl, co tam snad zatím ani nebylo. Jestli tohle není hudba, tak už vážně nevím.

zdenek2512 @ 14.04.2023 08:09:47 | #
Mám rád hudbu, kterou produkuje Robert Wyatt, tahle deska patří z mého pohledu k těm nejlepším. Robert Wyatt má krásný hlas, kde účinkuje jako host (Henry Cow, News From Babel), tak povýšil jejich poselství. Vadí mi na něm stejně jako na Rogere Watersovi jeho levičáctví. Pěkná recenze.