terka - @ 03.10.2018 | #

Určitě si řada z vás někdy ráda odpočine od složité muziky a pustí si obyčejný "rokec". Já volím buď Británii nebo Ameriku. Na přelomu 60. a 70. let se za oceánem narodila kapela, která si dala do erbu název tamější železnice. Grand Funk Railroad byli na začátku sedmdesátých let nejslavnější americkou partou hrající hlasitý rock. Dokonce prý tou nejhlasitější a nějakou dobu taky nejprodávanější. Jistí rejpalové o nich prohlašovali, že nejsou žádní extra hudebníci. Já teda nevím, ale když poslouchám tuhle nahrávku, napadá mě pravý opak.

We're an American Band byl opečovávaný nosič, který přiléval do éteru v našem bytě povznášející náladu. Pořád patří do přihrádky "světový evergreen". Začátek je hodně robustní a živý. Ale už dvojka Creepin ukazuje GFR jako výborné hudebníky. Střední tempa podloží výborné vyhrávky a Farnerův zpěv má něco do sebe. Creepin uvedou klávesy a najednou si připadáte, že posloucháte Brity a ne Američany. Basa s bicími skvěle šlapou a skladba má dokonce atmosféru. Takže žádný obyčejný rock bez průpravy. Black Licorice je strhující. Prostě rock'n'roll jak má být. Drummer Don Brewer má hlas, jako kdyby polykal žiletky. Zbytek pokračuje v podobném duchu.

GFR asi nemají všechny desky tak dobré. Já to vlastně nevím, protože znám jen jejich malinkaté procento. Tenhle exemplář ale stojí za hřích. Jen ten obal, ten mohl být zajímavější.

Jarda P @ 04.10.2018 05:16:59 | #
Jako první desku od nich jsem měl moji nejoblíbenější E Pluribus Funk. Ta basa ve skladbě People, Let's Stop the War je něco neskutečného. We´re An American Band je sice jejich vrcholem, ale i všechny předcházející desky jsou skvělé a mám je ve sbírce. První desky se řídily heslem "v jednoduchosti je síla", po zapracování kláves se posunuli na vyšší level. Od desky Born To Die, na které je dobrých asi polovina skladeb už šla úroveň rapidně dolů.