Reakce na recenzi:

Apache - @ 29.02.2024

Tohle album nebudete mít problém v bohaté diskografii Molly Hatchet rozeznat na první pohled. Je to jediná jejich studiová řadovka, která se nepyšní heroickým fantasy obalem slavných malířů jako Frazetta nebo Vallejo. Místo conanovských jezdců a maskovaných sekerníků se tentokrát hraje na westernový styl. Kapela tu po vzoru Divoké bandy kráčí prašnou ulicí westernového městečka, vyzbrojená colty a winchesterovkami, a jen neměnné logo nám dá okamžitě na vědomí, kam máme toto album zařadit.

Pojďme si nejprve představit sestavu, která tento v pořadí pátý počin Molly Hatchet nahrála. Vezměme to podle toho, jak jsou jednotliví členové bok po boku seřazeni na obalu.
Zcela vlevo ve světlém kabátu a s puškou drženou obouruč vidíme Steva Hollanda, jednoho ze tří kytaristů. (Což je jak známo obvyklý počet „ostrostřelců“ na jednu jižanskou kapelu.) Holland hrál se sekerníky už od debutu z roku 1978 a tohle je poslední jejich album, kde ho můžeme slyšet. 
Ten vedle něj, v černé vestě a bílé košili, je bubeník Barry Borden. Malý velký muž hromových úderů je v kapele nováčkem a tohle je jediné album, které se sekerníky nahrál. Přišel z kultovních Mother's Finest, jedné z úplně prvních formací míchajících černé funky s bílým rockem, aby zastoupil zakládajícího člena Bruce Crumpa. Ten tehdy zkoušel štěstí v L.A., aby se v roce 1984 zase vrátil mezi své.
Drsně vypadající pistolník s knírkem a světlejší bundě zdobené střapci je další z kytaristů, Duane Roland. V kapele je od jejích začátků v 70. letech a zůstane v ní až do roku 1990.
Uprostřed, pouze v džínách krytých koženými jezdeckými chrániči, ověšen nábojnicovými pásy a s puškou přes rameno, kráčí původní (a nejlepší) zpěvák Molly Hatchet, Danny Joe Brown. Statný burtreynoldovský týpek s kníry a tmavými vlasy nazpíval první dvě alba sekerníků. V roce 1980 od nich odešel, aby založil vlastní projekt The Danny Joe Brown Band. Pod tímto názvem vydal jedno album a v roce 1982 už byl zase zpátky u Hatchetů. Ti v mezičase stihli vydat dvě desky s Jimmym Farrarem u mikrofonu.
Brown s sebou mimochodem přivedl k Molly novou posilu, klávesáka Johna Galvina, který se jak hráčsky tak skladatelsky podílel na eponymní desce Dannyho bandu. Galvin však ještě na obalu No Guts… No Glory nefiguruje – je zde uveden pouze jako host. Regulérní součástí kapely se stává až poté a v současnosti je nejstarším žijícím členem Molly Hatchet.
Po Brownově levici vidíme další legendu, dlouholetou a důležitou součást téhle tlupy. Hromotlucký fousáč s brokovnicí, nedbale ohozený dlouhým kabátem, je další kytarista a také jeden z nejpilnějších skladatelů v kapele, Dave Hlubek. Mezi sekerníky pobýval od samého začátku až do roku 1987, a pak znovu od roku 2005 až do své smrti (2017). Jeho a Johna Galvina se mi poštěstilo někdy koncem nultých let vidět v Praze s Molly naživo. 
Jméno Hlubek vnuklo tenkrát mnohému českému novináři myšlenku, že tento sekerník je českého nebo alespoň slovanského původu. Dave v rozhovorech rozpačitě připouštěl, že možné je všechno, sám se ale evidentně považoval za Američana jako poleno.
Posledním v řadě je indiánsky působící basák Riff West - spolu s Barrym Bordenem další greenhorn v sestavě. V roce 1981 nahradil Bannera Thomase, jenž hrál na všech předchozích albech (a k Molly Hatchet se pak nakrátko vrátil během 90. let).

Teď, když jsme se seznámili s kompletní hráčskou osádkou tohoto alba, zmiňme se také alespoň stručně o jeho producentovi. Tím není nikdo jiný než legendární Tom Werman. Většina těch, kdo zažili osmdesátky nebo se o ně alespoň zajímají trochu hlouběji, mají toto jméno spjato především s úspěšnými glam metalovými kapelami jako Mötley Crüe, Poison nebo Twisted Sister. Znalcům sedmdesátek se zase v souvislosti s Wermanem možná vybaví Ted Nugent, Cheap Trick nebo třeba komerčně neúspěšné, ale rozhodně zajímavé album Blue Öyster Cult, Mirrors.
Werman byl producentem nebo alespoň spoluproducentem všech alb Molly Hatchet počínaje debutem a konče právě No Guts… No Glory. Konkrétně na něm mu při práci asistovali dva sekerníci: Dave Hlubek a Duane Roland.

První tři alba Molly Hatchet byla velmi úspěšná: Debut získal platinu, Flirtin' with Disaster dokonce dvě a Beatin' the Odds se přes výměnu zpěváka prodalo pořád milión kopií. Důvod úspěchu tkvěl i v tom, že poté, co Lynyrd Skynyrd nuceně ukončili v roce 1977 činnost, nastal obrovský hlad po kvalitním southern rocku. Amerika prostě pořád potřebovala kapelu jakou byli Skynyrdi a Molly Hatchet, pocházející ze stejného města (Jacksonville), nastoupili na scénu v ten nejlepší možný okamžik, aby fanouškům LS nabídli dostatečně atraktivní náhradu. Jistě, nikdo doopravdy nemůže nahradit sedmdesátkové Lynyrd Skynyrd. Ale Molly Hatchet se třemi kytarami a frontmanem natolik charismatickým, že v něm bylo možno spatřovat důstojného nástupce Ronnieho Van Zanta, byli na konci sedmdesátek rozhodně big deal.
Teprve s čtvrtým albem Take No Prisoners se absence Dannyho Joea odrazila i na prodeji desek. A jelikož Brownův projekt také zrovna nekraloval albovým hitparádám (120. místo žebříčku Billboardu), slovo dalo slovo a v roce 1983 byli Molly Hatchet zpět. Sice chudší o dva staré hráče, ale pořád se čtyřmi původními členy, včetně navrátivšího se Dannyho u mikrofonu.

Sestupnou popularitu souboru se však s pokračujícími osmdesátkami ani přes tento pokus o comeback zastavit nepodařilo. Zatímco čtvrté album už nezískalo ani zlatou desku a v US Billboardu se vyšplhalo "pouze" na 36. místo, No Guts… se prodávalo podobně a nejvýše dosáhlo 59. příčky žebříčku.
Důvod? Asi nejblíže skutečnosti bude vysvětlení, které podal Josef Vlček o pět let později v Melodii prostřednictvím seriálu článků "Metalový pravěk" (díl "Hvězdy Jihu"):
"Málokterý styl je dnes z módy tolik jako jižanský rock a boogie. Patří k takovým archaismům jako Hammondovy varhany nebo jazz-rock. Ale zkušenost s vývojem rockové hudby naznačuje, že žádnému žánru není uzavřena cesta zpět na výsluní zájmu světové veřejnosti."
Ono dnes v době Vlčkova článku platilo asi o něco méně než teď, když píšu tuto recenzi, a ještě o něco méně než v době vydání alba, které zde recenzuji. Ale marná sláva - že je southern rock tzv. out of date, asi popírat nelze. A klesající prodeje alb Molly Hatchet mohou být jen dalším důkazem.
Zoufalá snaha udržet se v hledáčccích co nejširší vrstvy rockových fanoušků měla pak za následek spojení sekerníků se zvukovým inženýrem slavného alba Eliminator, Terry Manningem coby producentem následující desky. To, co v případě ZZ Top fungovalo za vydatné podpory ikonických videoklipů, rotujících na MTV, na jedničku, však u Molly nezabralo. Za prvé neměli tak dobré a nápadité videoklipy, takže k sobě nepřitáhli takovou pozornost omladiny a za druhé, jejich staří fanoušci změnu soundu na rozdíl od valné části příznivců texaského tria nevydýchali. Možná kdyby nebyla ta změna tak okatá, kdyby se tak nápadně netlačilo na syntetickou pilu… Ale asi ani to by nepomohlo. Eliminator totiž vyplynul přirozeným způsobem z experimentování s křížením starého boogie s novými technologiemi. Není z něj cítit žádná křeč nebo snaha přizpůsobit se nějakému novému trendu. To se o The Deed Is Done bohužel říct nedá. Navíc ono experimentování se u vousáčů do jisté míry objevilo už na albu El Loco z roku 1981. Sekerníci v té době zněli pořád ještě jako čistý jižanský hard rock. Propad The Deed Is Done oproti No Guts… byl obrovský (pozice č. 120 na US Billboardu, tedy pohoršení o 61 příček žebříčku).

Ale vraťmě se zpět k právě recenzovanému albu. A už u něj zůstaňme.
Byl relativní neúspěch páté studiovky Molly Hatchet zasloužený?
Nemyslím si. Naopak, No Guts… No Glory považuju za návrat v plné parádě a za jedno z nejlepších alb sekerníků vůbec. Ale jak vždy podotýkal hejkal, kvalita hudby a komerční úspěch spolu nemají mnoho společného.
Nezbývá než si poslední opravdu silný studiový počin Molly Hatchet v rámci 80. let užít tak jak je. Bez pachuti spojené s komerčními ambicemi a vědomím, že jde o album chválené do nebes ať už kritikou nebo fanoušky.
Alespoň přesně takhle jsem si ho vždycky užíval já.

Následujících několik odstavců cituje doslova z mé recenze z roku 2010, protože… Proč vlastně?
Aha, už vím: Proč mít v recenzi jen jeden úvod, když můžete mít hned dva? ;-)

Píše se rok 1983 a Danny Joe Brown je zpátky v kapele. Pro comebackový koncert, který natáčela televize, si dokonce vyjímečně oholil svůj pověstný knír. Nic nenasvědčuje tomu, že by už tehdy trpěl nějakými zdravotními problémy (jak jeho dočasný odchod z kapely zdůvodňují některé internetové zdroje). Naopak, působí dojmem zdravím kypícího mladého rváče nebo vysokoškolské hvězdy amerického fotbalu. Mít tak charismatického frontmana jako Danny, bylo v době rozpuku MTV, a s tím spojené důležitosti vizuální prezentace, určitě jenom plus. A fanoušci starých dobrých Hatchet nad zpěvákovým návratem jistě řádně zaplesali. Na druhou stranu je asi moc nepotěšilo, že s Farrarem zmizela i kompletní originální rytmická sekce – tedy Banner Thomas a Bruce Crump.
I když basák Riff West a bubeník B.B. Borden byli více než plnohodnotnou náhradou, sestava teď paradoxně čítala o jednoho původního člena méně než v době, kdy s nimi zpíval Jimmy Farrar. Ale co. Je tu Danny Joe Brown a všichni tři originální kytaristé, tak není důvod naříkat. Navíc tahle parta vypadá, že je odhodlána dělat opravdu velké věci.
Působí tak i v příjemném dobovém interview, jehož se zúčastnila kompletní nová sestava (a které je možno zhlédnout na youtube). Rozebírá se tu Dannyho sólové intermezzo, je zmíněn Jimmy Farrar, a vtipkuje se nad obalem LP Take No Prisoners. (Repertér v jednu chvíli trefně poznamená, že místo historických zbraní, které jim tam Boris Vallejo přimaloval, by v rukou kapely čekal spíš lahváče. :-) Danny Joe tu mimo jiné avizuje, že na turné se ke kapele připojí další nový člen - klávesista John Galvin z Detroitu.
Proběhne krátká ukázka z raritního videoklipu k novinkové pecce "What's It Gonna Take", v níž se Hatcheti prohánějí na koních coby desperáti Divokého Západu. Zmíněné video je zcela ve westernovém duchu obalu nové desky.
No Guts…No Glory (Bez odvahy není slávy) je jediným studiovým albem kapely, jehož obal není ve válečnickém fantasy stylu. Důvodem byla nejspíše snaha udělat viditelnou čáru za předcházejícím obdobím a naznačit, že Hatcheti jsou opět zde a stejně jako odvážní pistolníci z filmu Wild Bunch kráčejí vstříc svému osudu.
Bude muzika, kterou nové album přináší, stejně nezapomenutelná jako finální scéna slavného westernu?

Tak, a teď už přejděme k tomu hlavnímu, tedy samotným písníčkám z alba.

Úvodní WHAT DOES IT MATTER je rychlý, přímočarý hard rock, obsahující pěkné kytarové vyhrávky a nějaké ty Galvinovy parádičky s pianem.
AIN'T EVEN CLOSE začíná v podobném duchu, ale s nástupem Brownova zpěvu nabere okamžitě klasický southern rockový feeling, prokládaný těžkým kovovým hřměním jen ve chvílích, kdy si Danny Joe dává oddech nebo opakuje ústřední slogan.
Jak už napoví název, SWEET DIXIE je starosvětská jižařina se vším všudy, bez jakýchkoli dobových příkras. Přesně takhle to Hatcheti mohli klidně nahrát na svoje první album.
A to už se dostáváme k poslední písni první strany LP a zároveň absolutnímu vrcholu celého alba.
FALL OF THE PEACEMAKERS je jedním slovem nádhera. Hlubekova epická osmiminutová kompozice vykazuje všechny znaky totální southern rockové klasiky. A nejenže vykazuje znaky, ona tou totální klasikou opravdu je! Melodická, chytlavá věc baladického charakteru přechází v polovině do typické sólovací části, kde se tradičně vyřádí všichni tři kytaristé. Jednoduše "freebirdovka“ jak vyšitá. Jen opravdu hodně melodická, hodně posmutnělá a zároveň i hodně chytlavá.

Druhou stranu LP otevírá klusající a velmi chytlavý melodický hard rock WHAT'S IT GONNA TAKE, který zní prozatím nejvíce osmdesátkově. Mým uším ovšem ladí velice příjemně. Žádná křeč, tohle je po předchozí parádě další, i když o něco skromnější kandidát na hit.
Tím se ale nikdy nestal, stejně jako následující, silně melodická country rocková náladovka KINDA LIKE LOVE. Ta byla jediným singlem tohoto alba. Bez uzardění přiznám, že se mi tenhle kousek velmi líbí už od prvního poslechu. Asi jediným jeho problémem je, že takhle si hudbu Molly Hatchet nepředstavuje asi nikdo. Taky ji nemá na svědomí nikdo z kapely, ale dva externí skladatelé, zřejmě zaplacení nahrávací společností v zoufalé snaze o to, aby kapela měla konečně nějaký rádiový hit. Snaha byla marná, ale mně se výsledný produkt zamlouvá. V kontextu alba na mě působí vyloženě osvěžujícím, zpestřujícím dojmem.
UNDER THE GUN už jede zase v duchu spíše drsnější jižařiny, v repertoáru Molly Hatchet však nijak nevyčnívá. V podstatě jde o první zdejší zapomenutelnou a nepříliš nápaditou skladbu.
To southern hard rock ON THE PROWL už má v sobě určitou chytlavost. K zařazení mezi klasiku mu však stále něco málo schází. I když nutno uznat, že Brownovo "I'm a hunter / I'm a stalker / I'm a creeper round every corner / I'm a seeker / Your love is all I need“ zní v refrénu dosti přesvědčivě.
Stejně jako patřila finální píseň první strany LP Hlubekově kompozici, patří jí i úplný závěr. Instrumentálka BOTH SIDES je mimořádně líbivý, hravě melodický kousek, po němž zůstane v člověku velmi dobrý pocit. Moc pěkné jsou i vyhrávky na piano, které jej ve správných pasážích podkreslují, stejně jako několik hlavních, střídajících se motivů. Nezbytná kytarová sólíćka, hlavně ve druhé půlce skladby, jsou pak už jenom ozdobou na dortu. Kdyby se tahle záležitost jmenovala "Feel Good“, přesně by to vyjádřilo mé pocity ze závěru alba.
A kdyby i dvě skladby před tou poslední byly tak přesvědčivé jako všechny ostatní, neváhal bych udělit maximální hodnocení. Po pravdě by mi možná stačilo, kdyby "Under the Gun" byla o něco nápaditější a těch pět jižanských hvězd by tam bylo. Takhle tedy "pouze“ čtyři, ale zato silné jako hrom!