Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]

Chytlavé, tvrdé, melodické a výrazné. Takové je Volání divočiny čili "Call of the Wild" - první hit stejnojmenného alba nových Amboy Dukes. Ti tentokrát už nesou jméno svého šéfa, Teda Nugenta, přímo ve svém prodlouženém názvu. Ještě tu a tam sice probleskne psychedelická šedesátková minulost téhle party, ale nutno konstatovat, že hard rock zde ve většině věcí hraje první housle, či (lépe řečeno) první kytaru. Už výše zmíný titulní song obsahuje výbušnou pasáž (začínající ve druhé minutě a sedmnácté sekundě), která zní bez přehánění naprosto čistě heavy metalově. Tak se bude tahle hudba dělat až za nějakých 10 let poté. Půl minuty trvající smršť v podobě těžkého kovového hřmění povyšuje "Call of the Wild" na něco víc, než je pouhá melodická refrénovka. Není pochyb o tom, že Ted Nugent je (společně s několika dalšími klasiky) jedním ze skutečných otců heavy metalu.
To koneckonců dokázal ještě mnohokrát. Na tomto albu třeba fantasticky dunivou "Cannon Balls", v níž prorocky křičí do světa své vize o "nové cestě" a "novém dni", či spanilou hard rockovou jízdou "Pony Express" o časech na Divokém západě, kdy se doručování pošty nemohl rovnat žádný adrenalinový sport.
V podstatě můžeme při poslechu této desky s klidem konstatovat, že Nugentova sólová kariéra nezačala v roce 1975, ale už o dva roky dříve. A to právě zde, na Call Of The Wild.

Album obsahuje spoustu těžkotonážního, výrazně rifující rocku, na jaký jsme u tohoto Šílence z Motor City zvyklí. Přitom to však ještě není všechno jenom o něm.
Kupříkladu taková "Below the Belt", jedna ze tří zdejších instrumentálek (a zároveň nejdelší skladba alba), je ryze avantgardní záležitost, kterou by věci neznalý posluchač zrovna Nugentovi na konto asi jen tak nepřipsal. Přesto je to čistě Tedův výtvor - ostatně jako rovná polovina alba. Zprvu příjemně psychedelicky zadumaná skladba jakoby v sobě skrývala lehounké napětí, jež postupně převládá a graduje až v regulérně strašidelnou kompozici, evokující temně divokou fantasy-horrorovou krajinu z jiného světa i s jeho hrůznými obyvateli - rudookými démony a okřídlenými ghúly, mezi nimiž se pod klenbou staletých stromů prochází majestátný a děsivý Faun se svou flétnou.
Jako protiváhu k tomuto kousku si pak fanoušek divouse Teda může pustit třeba čistě hard rockové instrumentální hrátky v "Renegade", a bude zase doma. Jaký paradox, že zrovna tuhle pecku nemá autorsky na svědomí on, ale jeho dlouholetý (1971 - 1978) basák Rob Grange.

Album má v sobě i přes poměrně jasně daný hlavní směr něco z oné stylové nevyhraněnosti spousty debutů, vlastní i hodně slibným začátečníkům. Takové, jaká ve výsledku nezřídka působí velmi přirozeně a sympaticky. Což je nakonec i případ této desky. Občasná (a vždy zajímavá) vybočení z hlavního směru jsou zde dána jednoznačným dědictvím po šedesátkové psychedelii Amboy Dukes.
Při soustředěném poslechu se tak Call of the Wild ukazuje být o něco pestřejším než většina následujících Nugentových počinů. Různorodost materiálu nemusí být vždy kladem, ale myslím, že v tomto případě je vše naprosto akurátní. A právě díky tomu má album velkou šanci oslovit stejnou měrou drsné rockery jako progrockově či art rockově zaměřené posluchače, kteří by pozdějším Nugentovým počinům pro jejich metalovou obhroublost nemuseli přijít na chuť.
Při této příležitosti stačí zmínit sice tvrdě rockovým rifem uvozenou, jinak ale až šedesátkově hravou a melodickou "Sweet Revenge" či jednu z mála bluesovek v Tedově repertoáru, kratičkou instrumentálku "Rot Gut". Tu svým pianem notně okořenil Gabriel Magno, který měl na starost i flétnu v "Below the Belt". I díky jemu zní Call of the Wild pestřeji než většina Tedových pozdějších alb.

Jak se tak dívám, jediná skladba, kterou jsem v této recenzi ještě nejmenoval, je "Ain't It the Truth". Jaká je? Tvrdá, hravá (možná nejvíce ze všech osmi zdejších skladeb) a hlavně nanejvýš uspokojující. Rify, vyhrávky, gradace, sóla, zpěv, stoptimy, změny tempa z rychlého na ještě rychlejší a další různé fórky - vše je na svém místě.

Tohle album se dá shrnout různými způsoby. Můžeme poznamenat, že ta divočina v jeho názvu trefně reflektuje i jeho obsah. Případně nabídnout doměnku, že jde o jeden ze základních kamenů heavy metalu. Ale asi nejjednodušší a zároveň nejpravdivější bude prohlásit, že je to deska, která nemůže zklamat žádného milovníka raně sedmdesátkového hard rocku. A k tomu si ještě dovolím přihodit tvrzení, že v této hudební kategorii patří Call of the Wild mezi ty vůbec nejlepší exempláře.
Pokud s Tedem Nugentem začínáte, začněte právě zde. A pokračujte směle dalšími jeho počiny, od následující (a minimálně stejně dobré) Tooth, Fang & Claw, přes eponymní sólový debut a slavnou Cat Scratch Fever až po famózní nářezovku Scream Dream. Pokud se vám bude líbit výše recenzované album, myslím, že ani žádný z právě jmenovaných titulů vás nezklame. Spíš přesně naopak. Protože jestli měl americký hard rock 70. let nějaké krále, Ted Nugent (ať už s Amboy Dukes nebo samostatně) byl rozhodně jedním z nich.

(Pozn. autora: Toto je prodloužená verze recenze napsané původně v lednu 2009.)

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

---

Sweet / The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides)

Je známo, že singlová tvorba Sweet obsahuje krom několika bubblegumových hitů z počátku kariéry taky velké množství úžasného materiálu nejen z pozdějších singlových áček, ale také hromadu kvalitního hard rocku, který kapela na B-stranách svých malých desek pravidelně zveřejňovala už od raných 70. let.
Vydat album, které by všechny tyto klenoty shromáždilo na ploše jednoho CD, je proto velmi dobrý nápad, který jistě ocení každý, kdo má ve sbírce pouze jejich řadovky.
Jistě, na reedicích už se tyto věci vesměs objevily, nemluvě pak o nesčíslených výběrech (málokterá kapela jich má tolik – ale je to logické a ještě se k tomu někdy vrátím). Ale tady je to všechno, respektive všechno z let 1971 – 1977, pěkně pohromadě a v nejnovějším remasteringu.
Kompilace vyšla jak samostatně, tak jako součást box setu Sensational Sweet Chapter One: The Wild Bunch, který vlastním, takže podívat se jí na zoubek trochu blíže pro mě nebyl žádný problém.
Název The Lost Singles je trochu matoucí (kam se ty singly vlastně ztratily?), ale podnázev už hovoří jasnou řečí: The Non-Album Hits and B-Sides.
Když jsem řekl, že je tu z výše zmíněného období po této stránce všechno, nutno podotknout že jedna důležitá věc přece jen chybí. Tou je vynikající "Done Me Wrong All Right" – první skutečná hard rocková (a vzhledem k době vydání se nebojím ani přívlastku heavy metalová) skladba, kterou Sweet vydali. Objevila se v roce 1971 jako B-strana notoricky známého hitu "Co-Co" (v našich zemích už dávno překřtěného na "hučí kakao") a asi jen na málokterém singlu rockové historie najdete dvě tak protikladné písně. Důvod nepřítomnosti této pecky je jednoduchý. Ve stejném roce se totiž objevila jako závěrečná skladba německé verze sweetovského debutu Funny How Sweet Co-Co Can Be, kde mimochodem působila podobným dojmem jako byste na závěr výběru složeného z ABBy, BoneyM a Bay City Rollers zařadili něco od rané Metalliky. Němci tak měli něco extra až do roku 1991, od něhoź už tuto skladbu obsahovaly všechny následné reedice. Když v roce 2017 vyšel box Sensational Sweet, jehož byl tento výběr součastí, byla skladba opět zařazena na disk s debutem. A aby nedošlo k opakování, už se na The Lost Singles neobjevila. Což je škoda.
Nakonec by se tam ale stejně nevešla. Kompilace má délku nějakých 83 minut, což jsem snad ještě u žádného CD nezažil.

Ale dost už o skladbě, která tu není – pojďme se věnovat těm čtyřiadvaceti, které tu jsou.
První, co na nich zaujme, je poněkud neobvyklé řazení. Chronologicky se tu totiž propracováváme od roku 1977 stále víc do minulosti. Díky tomuto kroku byly alespoň ty rané bublegumy (jsou tu přesně dva – "Poppa Joe" a "Alexander Graham Bell") odsunuty až úplně dozadu, za tu spoustu lahůdek předtím. Na druhou stranu, už ne tolik přesvědčivé kousky z roku 1977 (disco verze "Funk It Up" budiž odstrašujícím příkladem) na nás vykouknou hned ze startu.
Ovšem všechno mezi tím, nebo alespoň drtivá část z toho, stojí rozhodně za hřích.
Ale teď už pěkně popořádku, aneb jak říkáme my rusofilové, track by track.

Úvodní Stairway to the Stars má snahu zopakovat úspěšnou hitovou formuli Sweet z minulých let: Lehce hard rockový rif, sbory a chytlavý refrén – všechno to tam je, jen už to prostě není tak přesvědčivé jako v minulosti. Tohle je snad poslední pokus kapely o něco takového a lze konstatovat, že vychází tak napůl.
Why Don't You Do It to Me je přibližně totéž, jen v o něco hard rockovějším kabátku. Pořád je to vcelku fajn věc, ale že by vyloženě okouzlovala, to už se říct nedá.
Funk It Up se v kratší verzi objevila v samém závěru posledního opravdu zdařilého alba Sweet (Off the Record) a zůstala tam po ní poněkud nahořklá pachuť. Kapela se zde snaží ukázat, že má na to ovládnout i jiná hudební teritoria než je glam / hard rock. A technicky je tahle funky záležitost myslím opravdu v pořádku. Ovšem pocitově je to přece jen příliš sterilní. A o zdejší Disco Version to platí stejně jako o její albové podobě. Ty dvě verze jsou k nerozeznání, i když se jejich délka různí o dvě minuty. Myslím, že málokterý fanoušek Sweet si tuhle kapelu oblíbil s tím, že by od ní čekal něco takového. Přesto všechno to není špatná věc. Jen je to úplně mimo dosavadních hudebních obzorů kapely.
A Distinct Lack of Ancient (béčko singlu "Fever of Love" - jednoho z jejich posledních slušnějších hitů) je prozatím nejambicióznější skladbou výběru. Této mírně experimentální instrumentálce dominuje předevěím basa Steva Priesta, a nutno uznat, že kompozice disponuje místy docela zajímavou, vůbec ne nepříjemnou náladou. A i když to s typickými Sweet nemá až na některé pasáže mnoho společného, bude se nad ní na rozdíl od předchozího kousku ošklíbat asi jen málokdo.

V tuto chvíli máme za sebou pomyslnou první část výběru. Ta by se dala nazvat "Sweet v počínajícím úpadku". Nastupuje druhá, nejdelší část, kterou můžeme pojmenovat třeba "Sweet na vrcholu".
Ta začiná singlovou (a asi i nejlepší) verzí klasiky Action, která se v o něco delší podobě objevila na albu Give Us a Wink (1976), což je dle kytaristy, občasného zpěváka a nejpilnějšího skladatele skupiny, Andyho Scotta, jejich nejmetalovější počin. Není divu, že tuhle palbu později převzali glam metaloví velikáni Def Leppard a další kapely a interpreti podobného zaměření (např. Black 'N Blue nebo Steve Stevens). Je to efektní, rychlá, melodická a chytlavá skladba hard rockového typu. Přesně taková, jakou posluchač znalý věci od Sweet na vrcholu očekává.
O následující Fox on the Run už toho bylo od jejího vydání na singlu v roce 1975 napsáno tolik, že zde asi není třeba nosit dříví do lesa. Stačí jen dodat, že jde o naprosto ikonickou skladbu. Natolik ikonickou, že druhou takovou mají Sweet v repertoáru už jenom jednu. (Jmenuje se "Ballroom Blitz" a ještě o ní bude ŕeč.) K "Fox on the Run" už jen tolik, že ji dnes zná díky soundtracku k filmovému blockbusteru Strážci Galaxie 2 skoro každé dítě, aniž by samozřejmě tušilo, kdo ji hraje.
A pro pořádek ještě uveďme, že její původní verze (která není ani zdaleka tak chytlavá – a přiznejme si to – ani tak zatraceně dobrá jako ta singlová) se objevila už v roce 1974 na UK edici alba Desolation Boulevard.
Miss Demeanor je B-strana výše chváleného superhitu a i když zní výživněji než cokoliv z úvodní části tohoto výběru, je to nakonec holt jenom béčko. Sice fajn béčko z dobrých časů, ale pořád jen béčko. Rockera zaujme hlavně tím, jak se zhruba v polovině zlomí do pěkné sólovací kytarové pasáže a až do konce v ní setrvává.
Someone Else Will jsou Sweet v dobré hard rockové formě. Skladba je správně zatěžkaná, valivá, a jediné, co jí lze vyčíst, je nedostatek hitových ambicí. Proto také skončila na B-straně pecky "Turn It Down". Ale jsou to přece jen Sweet, že ano. A od těch nějakou tu chytlavost čekáte už automaticky. Tady se pohybují na podobném území jako Black Sabbath nebo Led Zeppelin. A docela jim to jde.
To Burn on the Flame, ač taktéž béčko singlu, rozhodně nedostatkem chytlavosti netrpí. Popravdě - tohle mohlo být klidně i áčko. Až tak dobrá věc to je. Rychlá, podmanivá, nápaditá… Jednoduše perfektní ukázka toho nejlepšího sedmdesátkového glam / hard rocku, jakou si jen můžete přát. Na mém osobním výběru dvaceti nejlepších písní kapely by nechyběla.
A máme tu klasickou sweetovskou (nenáročnou a přesto dokonalou) rockovou hymnu Teenage Rampage.
"We want Sweet! We want Sweet!" skandují sedmdesátkové teenagerky v úvodu. No jasně, že je chcete. Kdo by je tenkrát nechtěl. Ale řeknu vám, zažil jsem (ještě před koronou) v ostravském Gongu na koncertě kapely, kterou vedl jistý Andy Scott (a která si ne náhodou říkala úplně stejně jako tahle), jak před pódiem poskakovala skupinka náctiletých děvčat, jimž by ty tehdejší mohly být babičkami. Holky přitom nadšeně zpívaly text téhle pecky spolu s Andym a jeho partou. Bylo to potěšení pro oko, ucho i hlavu. Jinak to, že tenhle kousek patří k těm nejblýskavějším klenotům repertoáru Sweet asi netřeba zdůrazňovat.
Od jasného hitu přejdeme ke klasice, kterou je (svým umístěním na malé desce, avšak určitě ne obsahem) "béčková" kompozice Own Up, Take a Look at Yourself. Možná bychom tuhle parádu mohli zaŕadit i do jednoduššího, tvrdšího prog rocku. Kdyby ovšem byl někdy nějaký prog rock tak extrémně líbivý. Avšak pozor - ta líbivost v žádném případě nespočívá v podbízivosti. Tkví jednoduše ve faktu, že tohle je sakra dobrá věc.

V tuto chvíli působí kompilace dojmem, že na tomhle krámě zásoba dobrot nikdy nedojde. Potvrzuje to Ballroom Blitz, další ikonická záležitost, kterou opět neváhal do svého repertoáru zařadit kdekdo. Od švýcarských hard & heavy rockerů Krokus přes britské pankáče The Damned či americké neopunkery Offspring. až po newyorské thrash metalisty Nuclear Assault.
A není divu. Hard rock, punk i pop si tu společně podávají ruce s tak přirozenou naléhavostí, že to nelze dost dobře ignorovat. Lze tomu ale podlehnout, a to snadno a rychle. Kdo by koneckonců odolal tomu skandovanému „It's, it's, a ballroom blitz“?
Vzpomenete si jakým dotazem tahle nesmrtelná záležitost začíná?
"Are You Ready, Steve?" se mimochodem jmenuje také autobiografie basáka Steva Priesta, údajně tak skandální, že si ji asi budu jednou muset přečíst, abych se o téhle kapele dozvěděl něco víc i z pohledu jejího nejvíce excentrického člena.
Jestliže ten druhý sweetovský monstrhit o lišce na útěku je dnes mezi mládeží znám hlavně díky filmovému soundtracku, u "Ballroom Blitz" nutno poznamenat, že ani jemu se svět filmu nevyhýbá. Najdete ho dokonce i v jednom ryze českém (a dost zdařilém) snímku Občanský průkaz, kde si hrdinové tuhle pecku pouštějí coby čerstvou novinku přímo z dobového vinylu.

A dobroty pořád nedocházejí.
V roce 1973 byli Sweet v takové formě, že si mohli dovolit dát na B-stranu i takovou záležitost jako Rock & Roll Disgrace. Baví mě způsob jakým si v ní Brian Connolly pohrává s výrazy jako rock'n' roll queen, heterosexual dream, super phallic machine, atd. Baví mě přirozené frajerství s jakým kapela tenhle kousek podává. Ale ještě o trochu víc mě baví následující Hell Raiser - další z velkých bomb, které tehdy na fanoušky čekaly na každém novém singlu Sweet.
Connolly tu ze sebe vyrazí ono úvodní "look out" takovým způsobem, že to zní jako něco mezi zařváním a pořádným kýchnutím, a vzápětí to s efektní explozí v pozadí pěkně heavy metalově rozčísne Andyho kytara. Kapela se do toho opře s punkovou razancí a nonšalantně nás vystřelí až  k zabijáckému refrénu („She's a hell raiser, star chaser, trail blazer, natural born raver, yeah, yeah, yeah, yeah, yeah“).
B-strana téhle frajeřiny, Burning, za ní svou intenzitou nijak nezaostává a v pohodě aspiruje na hard rockovou klasiku. Což dohromady dává jeden z nejlepších singlů, jaký kdy Sweet vydali. A že těch dobrých mají na kontě pěknou řádkou. A mohlo by jich být ještě daleko víc, kdyby na malé černé desky šoupli taky něco ze svého druhého alba Sweet Fanny Adams (1974), které je mimochodem za hard rockovou klasiku považováno zcela určitě.

Zlomovým počinem, kterým Sweet v lednu 1973 ukončili své dvouleté balancování mezi popem a hard rockem, byl singl Blockbuster. Tahle skvostně nářezová dupárna, v níž Brian Connolly "odmlouvá" siréně a Steve Priest zase Brianu Connollymu, je další neoddiskutovatelnou klasikou v repertoáru kapely. Když se v koncem roku prodrala do čela britského singlového žebříčku, Steve Priest si na její slavností uvedení v rámci pořadu Top of the Pops nalepil pod nos hitlerovský knírek a na rukáv navlékl pásku se svastikou. Kameramani BBC měli co dělat, aby tuto provokaci jakž takž ukryli před zraky televizních diváků.
Need a Lot of Lovin' na B-straně je dalším přijemně zatěžkaným "áčkovým béčkem", které tehdy Sweet doslova sypali z rukávu.

A jsme v roce 1972. Tedy ve fázi, kdy započal definitivní přerod Sweet z bubblegumových mazlíků v rockové machry, kterými stejně vždycky byli (viz téměř všechny B-strany jejich singlů od roku 1971 nahoru). Wig Wam Bam je přesně ten song, jenž tento posun názorně dokumentuje. Kytara hned ze startu pálí jasný hard rock, Brian frázuje na popového idola až příliš rebelsky neukázněně a dojem inkarnace v regulérní rock 'n' rollový ansámbl neshodí ani chytlavý refrén, který by při jiném, jen trochu uhlazenějším aranžmá, byl pro rockerovo ucho nevydýchatelný.
Ano, je to celé pořád hodně rozjuchané, ale za mě určitě velmi dobré. Mnohem lepší než to, k čemu se kapela propůjčovala v úplných počátcích. Odvrácená strana stejné desky, zvaná New York Connection, pak už hovoří jasnou hard rockovou řečí. Ale to, jak víme, nebylo ani tenkrát u Sweet nic nového.
Dlužno dodat, že jejich konkurenti Slade byli sice v té době v Anglii určitě většími hvězdami, ale co Sweetům mohli jenom závidět, byl jejich úspěch v Americe. O třetím místě tamního žebříčku, jehož dosáhla singlovka Little Willy, si parta kolem Noddyho Holdera mohla ještě dlouhá léta nechat pouze zdát.
A co víc, o 35 let později vzdali coververzí "Willyho" poctu Sweetům dokonce i samotní Poison. Což kdyby někdo nevěděl, byli společně s Mötley Crüe, Def Leppard, Bon Jovi, Cinderellou a Guns N' Roses v 80. letech v podstatě králové stylu, dnes známého jako glam metal. U songu kapely, o níž s oblibou tvrdím, že hrála glam metal deset let před glam metalem, to ale zas tak nepřekvapí.
A je tu další B-strana, u níž se budu tentokrát rozplývat ještě víc než obvykle. Man from Mecca patří k těm méně známým písním kapely trochu nespravedlivě. Jestli si totiž něco představuju pod pojmem excelentní hard rock ze staré školy, pak je to právě tato skladba. S ní bohužel také končí prostřední, nejdelší a také nejlepší část této kompilace. Po ní už tu máme jen dva bubblegumy (konkrétně nevydýchatelnou Poppa Joe a jen o něco málo lepší, estrádními dechy opentlenou Alexander Graham Bell) a příjemně folk rocková You're Not Wrong for Loving Me vše uzavírá.

Sweet jsou jednou z těch kapel, u nichž jde počet kompilací ne do desítek, ale pomalu do stovek. Je toho opravdu hodně (Discogs uvádí číslo 157) a vybrat tu jedinou správnou, je téměř nadlidský úkol. Možná bych z nich dokázal ukázat na pět až deset, blížících se jakémusi ideálu, ovšem výše podrobně rozebraná The Lost Singles je jednou z mála těch, jež mají nějaký řád a smysl a vytyčují si jasný cíl. V tomto případě je to pokrytí nealbové tvorby kapely v určitém období. A až na chybějící "Done Me Wrong All Right", jejíž absenci jsem vysvětlil (a oplakal) hned na začátku, a také ne úplně obvyklé řazení písní proti směru proudu času, plní The Lost Singles svůj úkol na jedničku.
I tak vám po jejím poslechu zůstane pocit neúplnosti, když si uvědomíte, kolik zásadních kousků z jejich repertoáru zde chybí. Kdyby tu však byly, muselo by tohle být minimálně dvoucédéčko a podnázev Non-Album Hits and B-Sides by ztratil smysl.

A teď jak to celé hodnotit?
Pokud bych si vzal na mušku jen onu prostřední, sedmnáctiskladbovou část, musel bych přes absenci mnoha klenotů uznat, že ta si nic jiného než maximum nezaslouží.
Je tu však ještě úvodní a závěrečná část, čítající dohromady sedm písní. A z těch by pod přísně kritickým pohledem plně obstály asi jen dvě. Což přece jen sráží kvalitu celku. Tedy alespoň kvalitu hudební, ta sběratelsko-kompilační pořád zůstává.
Nakonec ale i kdyby zde bylo úplně všechno, co kdy Sweet na singlových A i B stranách vydali, pořád by spokojenost nebyla úplná. Vždyť věci jako "Set Me Free", "Sweet F.A.", "Fountain", "Lady Starlight", "AC/DC", "Laura Lee" nebo "Live for Today" na singlech nikdy nevyšly!
Proto mi přes všechno nadšení, které ve mně podstatná část tohoto výběru vyvolává, nezbývá než hodnocení vyřešit kompromisem. A zároveň si dávám za úkol najít takovou kompilaci Sweet, která se nejvíce přibližuje vysněnému ideálu.

» ostatní recenze alba Sweet - The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides)
» popis a diskografie skupiny Sweet

---

Berry, Chuck / After School Session

Debutové album jednoho z průkopníků rock and rollu, prvního mistra kytarových rifů a největšího rockového hitmakera 50. let, Chucka Berryho, vyšlo v roce 1957. Tedy v době, kdy formát LP zdaleka neznamenal totéž jako o deset let později a kdy prim v hudebním businessu hrály jednoznačně singly. Chuck jich v době vydání tohoto alba měl na kontě už sedm, což dělá dohromady o dvě písně víc než se na jeho debutu objevilo. Z této čtrnáctky skladeb na něm bylo použito deset kousků. Většina z nich byly B-strany singlů, tedy teoreticky to méně atraktivní z jeho tvorby. Důvodem byl fakt, že hned čtyři singlová "áčka" se už v prosinci 1956 objevila na soundtracku k filmu Rock, Rock, Rock! a na LP by se tak tyto písně objevily už potřetí. A to by jistě odradilo nejednoho potenciální kupce.
A že šlo v případě těchto "vynechaných" songů o naprosto zásadní klasiky, které se od té doby objevily na stovkách všemožných kompilací a filmových či seriálových soundtracků, není pochyb. Stačí si je vyjmenovat: "Maybellene", "Thirty Days", "You Can't Catch Me" a "Roll Over Beethoven". Minimálně poslední jmenovanou nahrály později desítky, možná i stovky interpretů na svá vlastní alba, nehledě k tomu, kolik dalších ji hrálo alespoň na koncertech.
Z dnešního pohledu je samozřejmě škoda, že se tyto klenoty na Berryho debutu neobjevily. Na druhé stranou si stačí pořídit v podstatě jakoukoli novější Chuckovu výběrovku a většinou je na ní najdete všechny.
Tím bychom probrali to, co na After School Session není (pokud tedy nevlastníte některé vydání s bonusy) a teď se pojďme mrknout na to, co tu je.
A není toho zrovna málo. Hned úvodní song "School Days" je samozřejmě totální r 'n' r klasika se vším všudy. Za všechny, kdo tuto palbu alba neváhali zvěčnit na nějaké své desce, jmenujme alespoň australské velikány AC/DC. Jejich kytarista Angus Young ostatně na koncertech dodnes napodobuje proslulou Chuckovu kachní chůzi a jeho hra hrdě a nepokrytě čerpá ve velkém právě z Chuckova odkazu. Konkrétně u této skladby, jejíž název i tématika inspirovala titul celé kolekce, je nutno upozornit také na text, jasně zaměřený na mládež a její problémy. Což bylo přesně to, na co americká omladina velmi dobře slyšela. Právě Chuckovy vtipné a do detailu vypilované texty byly jednou ze základních ingrediencí, které pomohly rozšířit rock and rollové šílenství i přes oceán a položily základy rockové rebelie pro několik dalších generací.
Jak k tomu Chuck později řekl: "Raději vítám tu hromadu lidí, kteří slyší melodii a slova než těch pár, kteří mají dobrý pocit z komplexního aranžmá písně… Texty, na těch jsme si dávali hodně záležet."
V dnešní době by na albu po úvodním nářezu nejspíš následoval nějaký podobně zběsilý kousek a zvolnění by přišlo až později. V roce 1957 ale Leonard Chess, hlavní producent a spolumajitel Chess Records, patrně usoudil, že jedno takové (z tehdejšího pohledu) apokalyptické inferno na začátek bohatě stačí a je nutno ho ihned vyvážit něčím poklidnějším. Volba padla na "Deep Feeling", jinak B-stranu úvodního songu, který se na singlu objevil dva měsíce před vydáním alba. Jde o poklidně plynoucí instrumentálku, kořeněnou Chuckovou havajskou steel kytarou. Podobných skladeb nahrál Berry (nejen) v padesátkách povícero, a některé z nich měly i mnohem větší potenciál. Tohle je první z nich, a asi najdete jen málo lidí, kteří by ji po vyslovení jména Chuck Berry ihned nadšeně jmenovali.
To "Too Much Monkey Business", Chuckův pátý singl z roku 1956, už je jiná liga. Ze slavných person rockové historie, které ji později neváhali použít na svém albu, jmenujme alespoň britské Kinks nebo jistého Američana, kterému se všeobecně říkalo Král. Chuckovo a cappella frázování ve verzích, doprovázené otráveným "aah", je dalším z jeho ikonických - tentokrát vokálních - fórků.
Poté příchází na řadu další zklidnění, tentokrát čistě bluesové. "Wee Wee Hours" je první ze dvou Berryho skladeb, nahraných v květnu 1955 v legendárních Chess Studios. Tou druhou je slavná "Maybellene". Obě skladby vyšly na singlu v červenci téhož roku a na rozdíl od původního Chuckova záměru se "Wee Wee Hours", které její autor důvěřoval mnohem víc, ocitla na jeho B-straně.
Tentokrát ovšem nejde o žádné „béčko“. Právě naopak – jedná se o jednu z Chuckových nejlepších bluesových věcí vůbec. A že jich Otec rock and rollu, jak se Berrymu dodnes přezdívá, nahrál za svou kariéru pěknou řádku.
Následuje první ze dvou instrumentálek ("Roly Poly" a "Berry Pickin'"), které před After School Session nikde jinde nevyšly. Obě byly nahrány v prosinci 1955 a oproti největším hitům tohoto alba jde o evidentní výplň. Vůbec ne špatnou, ovšem z Chuckova běžného stylu poněkud vybočující. "Roly Poly" je v podstatě swingová skladba, zatímco "Berry Pickin'" svým hlavním motivem evokuje skočnou lidovku; něco známého, co jste už někdy někde slyšeli. V obou skladbách dostane větší prostor také piano Johnnieho Johnsona, které je jako vždy excelentní. Celkově ale ani jedna z nich nepředstavuje nic, co byste si dnes představili pod pojmem "Chuck Berry". A to přesto, že ta druhá obsahuje v názvu jeho příjmení. Obě evokují spíš ducha minulosti, což stojí v přímém protikladu k tomu, s čím se potkáváme u Berryho esenciálních kousků.
To v "No Money Down" se už Chuck blýskne skvělým blues rockem, který by v trochu současnějším aranžmá obstál více než dobře i dnes. Textově jde opět o jedno z klasických rock 'n' rollových témat, kterým jsou (krom holek a samotného rock and rollu) samozřejmě auta. Tady se velmi detailně dozvíme, jak si Chuck takový dokonalý bourák představuje. Tahle klasika zdobila v prosinci 1955 A-stranu mistrova třetího singlu, k jehož B-straně, asi nejtemnější Berryho písni vůbec, se ještě dostaneme.

Teď je ale čas na jiné singlové béčko, které by mohlo být áčkem. Laškovný kousek "Brown Eyed Handsome Man" o hnědookém fešákovi, lámajícímu srdce žen napříč dějinami, se i přes své méně atraktivní umístění na malé desce stal jednou z naprostých klasik Chuckova repertoáru.
Po již zmíněné instrumentálce ("Berry Pickin'") přijde na řadu první balada této desky. "Together (We Will Always Be)" je elegantní, pomalý taneční kousek, při němž si můžeme představit třeba středoškolský ples roku 1955. Přesně takový, jaký můžeme vidět v legendárním Návratu do budoucnosti. Ve stejném roce zdobil tenhle kousek B-stranu "Thirty Days", Chuckova druhého singlu.
"Havana Moon" je další klasika, která se objevuje na desítkách pozdějších kompilací. Jedna ze stálic Chuckova koncerního materiálu vypráví příběh z pohledu kubánského domorodce, zamilovaného do Američanky, trávící dovolenou na budoucím "ostrově svobody". Milenci se domluví, že společně odcestují do Ameriky, ale náš Kubánec se opije rumem a tak prošvihne loď, kterou jeho láska odpluje nenávratně v dál. Chuckovy B-strany měly v té době jen málokdy nějakou chybu. Tahle patří rozhodně k těm bezchybným a pochází z (taktéž bezchybného) singlu "You Can't Catch Me" (listopad 1956).
Po ní už se na nás vyvalí neklidná "Downbound Train", jejíž temný potenciál jsem naznačil výše. V textu téhle pecky použil Chuck mírně poupravenou báseň Johna Andrewa Howella o opilci, který usne na podlaze baru a probudí se mezi pasažéry vlaku, jedoucího do pekla. Je dost dobře možné, že jde o úplně první text se satanskou / pekelnickou tématikou v historii rock and rollu. A pokud budete pozorně poslouchat slova, zjistíte také, odkud vlastně pochází název jedné nechvalně známé glam metalové skupiny. (Nápověda: Je to ta, o které byl v roce 2019 natoćen hraný celovečerní film.)
Závěr alba patří zdejší druhé baladě, "Drifting Heart". K Chuckově kapele, kterou v té době tvořili basák Willie Dixon (ano, ten Willie Dixon - bluesová legenda), Johnnie Johnson, jehož piano můžeme slyšet na většině hitů z prvních třiceti let Chuckovy kariéry, a bubeník Ebbie Hardy (kterého ve studiu občas vystřídali Fred Below nebo jako v tomto případě, Melvin Billups) se přidává malá dechová sekce, představovaná duem Leroy C. Davis (tenor saxofon) a Vincent Pitts (trumpeta). Jsme opět na tanečním parketě 50. let, kde se s Chuckem Berrym pro dnešek i rozloučíme.

Je těžké hodnotit první Berryho albovou kolekci z dnešního pohledu, rozmlsaného promyšlenými koncepčnimi alby pozdějších let. V podstatě se nejedná o nic jiného než o dvanáct kousků, nahraných v období květen 1955 – prosinec 1956, z nichž některé se staly evergreeny a jiné evidentně slouží pouze jako výplň. Z materiálu, který byl v té době nahrán, se dalo bez problému poskládat dokonalé album, jež by na mnoho let zastínilo cokoliv, s čím přišla Berryho konkurence.
Mohlo tu být 12 nesmrtelných kousků, které nechybí na žádné dnešní dobré kompilaci Chuckových hitů, a o After School Session by se dnes hovořilo jako o nepřekonatelném milníku rockové historie.
Jenomže druhá půle 50. let nebyla doba, která by formátu LP zrovna přála. Byla to doba rádiových singlů. Na ně se tehdejší trh orientoval především – ty naprosto vládly světu rockových fanoušků. Důkazem může být i fakt, že After School Session bylo po soundtracku Rock, Rock, Rock! teprve druhé (!) LP, vydané labelem Chess Records od roku 1950. Je tedy naprosto pochopitelné, že jeho obsah nemohla tvořit čtvrtina toho, co se půl roku předtím objevilo na LP prvním.
I proto je Chuckův debut takový, jaký je. A za tuto jeho podobu mu uděluji čtyři hvězdičky z pěti, nad nimiž bych neváhal ani sekundu v případě, že by byl takový, jaký klidně mohl být.

» ostatní recenze alba Berry, Chuck - After School Session
» popis a diskografie skupiny Berry, Chuck

---

Slobodná Európa / Pakáreň

Kde v historii československého bigbítu najdete skutečné, pravověrné a bezchybné dirty rock 'n' rollové album? Odpověď zní: Právě tady, na první desce skupiny Slobodná Európa. Je to záležitost, ze které dýchá neuvěřitelná, čerstvá svoboda raných 90. let. Deska, kde je v každé písni cítit ulice, hospoda a mladistvá rocková rebelie. Album nesvazované žádnou cenzurou; přímočaré, tvrdé a přesto přirozeně inteligentní. Kapela je zde evidentně při chuti - plná života, energie, nadšení a touhy vykřičet do světa své poselství, kterým ve finále není nic jiného než "rock and fucking roll!".
Slobodná nespoléhá pouze na pohodlnou punkovou jednoduchost, a to ani v hudbě ani v textech. Na to je Whisky příliš chytrý a dobrý textař a Sveťo Korbel zase příliš velký ctitel rock and rollových kořenů. Nejede se podle mustru vzor UK 77, na který slyší tehdejší očírovaní kluboví štamgasti. Chlapci to do nás po většinu času perou se zřetelným americkým feelingem, blížícím se glam metalovému (tehdy by se nejspíš řeklo street rockovému) pojetí pozdních osmdesátek.
Láska k rock 'n' rollu tu na celé čáře válcuje touhu po anarchii, zábava je důležitější než politika.
Slogan "život je len jeden a na problémy preto jebem" ze skladby "Som ten" je v tomto ohledu naprosto klíčový.
Tehdejší pankáči moc dobře cítili rozdíl mezi SE a a ostatními punkovými kapelami. Proto mnozí z nich Slobodnou nesnášeli a obviňovali z komerce a lízání amerického zadku.
Hudební filozofie kapely je v té době jasná: Dobrý kytarový rif je víc než monotónní dunění; tvrdý, živočišný, přitom ale pořád čistý zvuk je důležitější než zahuhlané alternativní bahno. A sóla…? Musí být! Však je taky do některých songů přišel nahrát sám Peci Uherčík - legendární kytarista, který dobře věděl jak do toho dostat ten pravý rock 'n' rollový feeling.
I z autorského hlediska podává Pakáreň jasné svědectví o tom, že ústřední trojice Whisky / Svěťo / Braňo tady byla na vrcholu svých sil. Každý z tvůrčího tria přináší do konečné skládačky něco nezapomenutelného. Největší pankáč kapely, Braňo Alex, předloží svůj skladatelský opus magnum v již zmíněné úvodní "Som ten". Hromovládná hymničnost téhle skladby je tak markantní, źe asi nebylo možné ji nezařadit hned na začátek. Další Braňův příspěvek lze pak brát jako krátké nadechnutí po skvělém začátku: "Lovesong" je chytlavá blbinka ve stylu "Šišatých", "Shut Upů" a podobných nenáročných oddychovek z pozdějších alb. Zároveň má svou ulítlostí blízko k tomu, co předváděli Sveťo a spol v Extipu na sklonku osmdesátek. Dodejme ovšem, že je to blbinka velice funkční a dokonale navnazující na další dění. A to stojí opravdu za to, protože na řadu přichází Whiskyho majstrštyk "Nikdy to tak nebude", mezi fanoušky známý jednoduše jako "Naivná". Rychlá, melodická a ultrachytlavá záležitost s nezapomenutelným textem je jednou z dodnes nejpopulárnějších písní Slobodné Európy. Pochybuju, že kapela kdy odehrála koncert, na němž by si tenhle flák dovolila vynechat.
"Veríš v revolúciu, veriš že sa všetko zmení / policajti na ludí a krysy na krásné ženy…" Tohle je jednoduše po všech stránkách perla, na jakou se nedá zapomenout. Po ní by soudný posluchač čekal zvolnění a jakés takés dohrkání do konce desky, protože už v prvních třech skladbách předvedli SE víc než se většině konkurence vůbec kdy podařilo na nějaké album dostat. Ale tahle parta je z jiného těsta. Rozjede se další, slide kytarou podpořená záležitost, a Slobodná Európa píše dějiny slovenského rock 'n' rollu v klidu dál, se stejnou, ne-li ještě větší vervou než v předchozích kouscích.
V tuzemských luzích a hájich snad neexistuje větší a výstižnější manifest rock 'n' rollového způsobu života než je skladba "Golden Beach". Je v ní všechno. Úplně všechno. Sex, drogy, léto, mejdany, easy living. A hlavně: Rock 'n' roll! Však je to taky jedna z těch věcí, kterou žhavými r'n'r sóly bravurně okořenil již vzpomínaný Peci Uherčík. Whiskyho text to v téhle šupě utrefí naprosto dokonale, takže k němu není potřeba už nic dodávat:
"Zobudil som se na obed, slnko pieklo ako bláznivé / zašiel som si na Golden Beach, celý deň som sedel pri pive / z bední hučal rock and roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň aký má byť / takto by som chcel stále žiť." Rokenrolová pohoda z toho tryská od začátku do konce: "Pozerali sme na kozy dievčat čo ležali na zemi / netrápila nás robota, ani žiadné iné problémy…." (...) "Večer sme išli do klubu, dali nám do rúk gitary / dali sme si každý po šluku, aby sa nám večer vydaril / do rána sme hrali rock n roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň, aký má byť / takto by som chcel stále žiť." 
No, já taky. Tak jo, hoši. To už by stačilo. Máte album roku, teď už si můžete dáchnout a zbytek vyplnit nějakou vatou, aby se neřeklo.
Ale hoši ne. Naopak, v momentě kdy by tam jiní šoupli třeba dojemnou baladu nebo to konečně pokazili nějakou kravinou, nad níž se budou za pár let všichni kroutit rozpaky, Slobodná tam nasolí jednu z nejrychlejších (přitom pořád melodických a pěkně chytlavých) šlupek celé desky ("Čo sa stalo s našim životom"). A ještě ji okoření jedním z nejštiplavějších a zároveň i nejparádnějších textů svého repertoáru:
"Dievčatá z cukrárni sú znechutené z našich slov / a svojim výzorom šokujeme turistov / zbierame haliere na hot-dogy a na pivo / na všetko kašleme a nepočúvame rádio. / Hladní a zmrznutí flákame sa po námestí / revolúcia nebude - nedávame ruky do pästí / zohrejeme sa pri ohni, čo večne horí pre hrdinov / zmizneme v uliciach, každý za svojou vidiniou."
Ohó, tak jo. Jenže Slobodná nešokuje len výzorom, ale i tím, že přichází v pořadí už šestý song alba, který nejenže je zase skvělý, ale v klidu překoná i ten předchozí. Alespoň v mých uších rozhodně. Za bicí soupravou Petera "Oziho" Hurtiga vystřídá Mr. Ďuro Černý z Tublatanky a kapela to tentokrát rozjede tak glam metalově, až se z toho dneska Whisky na koncertech osypává a svůj text (ač je to k nevíře, zřejmě do velké míry autobiografický) nechává kompletně odzpívat autora hudby, Sveťo Korbela. Ten se za dobrý rock 'n' roll (a že jím "Dievča z horných 10 000" je, jsem nikdy nepochyboval) nestydí a svého úkolu se naživo zhosťuje s viditelnou chutí. Pro mě osobně je tahle písnička o holce, co má hodně peněz, slavné rodiče a má ráda sex (and drugs) a alkohol, jedním z vrcholů celé desky. Zároveň je to nejlepší kousek ze všech řadovek, který se nedostal ani na jednu z obou kompilací. To na mé osobní výběrofce či bestofce z reperoáru SE by rozhodně chybět nemohl!
A nejlepší na tom všem je, že v tuto chvíli jsme pořád ještě na první straně původního LP a než bude třeba vinyl obrátit, čekají nás ještě dvě skladby. Jaké jsou?
"Stará sladovňa", na rozdíl od předchozí písně, nechybí ani na jednom z oficiálních výběrů. Je totiž o hospodě, kde se kdysi dávno potkal Whisky se Sveťo Korbelem a kde vznikla myšlenka na založení vlastní kapely.
Tady už se jede punkověji, ostatně autorem hudby je Braňo. Přiznám natvrdo, že tahle skladba se mi od prvního poslechu až dodnes líbí na první straně LP ze všech nejmíň. Ne že by byla špatná. Jen je oproti ostatním tak nějak obyčejně... punková. Ale refrén se dobře haleká, takže nakonec, proč ne. Ve srovnání s nastavenou laťkou předešlých songů to je ale přece jen trochu málo. Whiskyho slova jsou tentokrát taková normálka o tom, proč lidi vlastně chodí do hospody.
"Analýza dokázala hovno" byl údajně první text, který kdy Whisky Sveťovi ve Staré sladovni ukázal. A Sveťovi se líbil. Mně se líbí taky a i když muzika tentokrát jede v UK 77 stylu a Whisky frázuje slova jako Johnny Rotten (což zní mimochodem fuckt dobře), je to prostě HIT. Takový, co nemůže chybět na žádném koncertě ani kompilaci SE. No a znáte ještě nějaký jiný song, kde je pasáž, v níž se dokola skanduje slovo HOVNO? A přitom to nezní blbě? Já tedy ne. A touhle srandou jak bič, utahující si ze všech uštvaných kariéristických blbek, končí první strana LP. A té já dávám… no, sedm hvězdiček z pěti určitě.
A to jsme teprve v půlce desky!
Tu druhou půlku otvírá pro mě nejlepší píseň kapely vůbec. Osudové "Ráno" s perfektním, tak trochu gothic rockovým rifem Sveťo Korbela a dokonalým textem Whiskyho, je prostě NĚCO. A to i na tehdejší poměry kapely.
"Keď vyjdem do ulíc, tak už nie som tvoj / je to hrozne divné, no je to tak / je to iba pocit alebo fakt / čo sa všetko vlastne môže stať / uvidel som ranné slnko a šiel som spať."
Whisky zpívá tak sugestivně, až z toho mrazí. Korbelův rif hypnotizuje uhranutého posluchače a vyvolává v něm pocit napětí a neurčitého nebezpečí. "Noc sa už končí, do plúc mi vniká dym / to čo som si myslel bolo asi trúfalé / Bože, nerob ešte nado mnou kríž / toto mi snáď ešte odpustíš / všetko znovu začína a to je zúfalé."
V refrénu („Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / pod kožu vniká chlad") se přidává saxofon hostujícího Palo Ručeka a dává tomu ty správné grády.
Skladba soutěžila svého času v památném hudebním pořadu Triangel a pokud mě paměť neklame, nevedla si úplně špatně. Samozřejmě nebodovala tolik, jak by mohla, to ale není podstatné. Myslím, že na youtube se dá (v prachbídné kvalitě) najít i původní videoklip.
"Ráno" (obvykle uváděné s podtitulem "1. 2. 91") je pro mě největším z mnoha vrcholů této fantastické desky. Paradoxně zrovna tento song tvoří svou temnější gotickou atmosférou určitý protipól k celkové, trpce radostné punk and rollové náladě alba. Možná proto je vystřídán jednou z nejvtipnějších položek Pakárny. Tou je tradicionál "Růže z Texasu", u nás známý v podání Waldemara Matušky.
Kapela začne pietně a nechá zaznít i smyčce v podání hostujícího "sláčikového tria". Ale hned po prvním refrénu exploduje Sveťova kytara a až do konce se už jede v nekompromisním punkovém rytmu. Ve stejném roce měli podobný nápad (country šlágr v punkové úpravě) Wanastowi Vjecy. Jen jejich podání "Bedny od whisky" znělo v éteru stokrát častěji než cokoliv od Whisky(ho).
Temnota střídá na téhle straně LP světlo celkem pravidelně, takže po rozjuchaném Waldovi přichází Braňova depresvní "Apatia" s totálně nihilistickým textem ("Kašlem na všetky povinnosti / nezáleží mi na budúcnosti / nezáleží mi na sexe / a ani na tomto texte / Zo všetkého mi je zle"). Skladba je místy ozvláštněná podobným zvukem, jaké kdysi vydávaly hrací automaty. Náhoda? Kdo ví.
Než se nad tím člověk stačí pořádně zamyslet, vyřítí se na nás Sveťova echt rock 'n' rollová kytara a do sluchovodů se valí jedna z nejlepších pecek raných SE. Název téhle palby říká vše: "Rock 'n' Roll"!
"Už si zas otrávená a celý den si mala shon / tak sa už na to vykašli a vyves telefón / poď bejby, dáme drink / zabudneš na everything / tráva, žůry, rock 'n' roll / come on babe, come on lets go!".
Na tomhle úryvku lze pěkně demonstrovat, že pokud ctite angličtinu coby univerzální jazyk rock 'n' rollu, lze ji namíchávat do textů i tak, aby výsledek zněl naprosto funkčně. A tenhle flák, na němž se autorsky podíleli všichni členové party, už funkčnější být nemůže. Zvlášť když té funkčnosti vydatně napomáhají Peciho žhavá kytarová sóla.
Titulní "Pakáreň" si její autor Braňo Alex přinesl ze svého předchozího působiště v Zóně A. S Whiskym ji překopali k nepoznání a tak bývá obvykle uváděna s římskou dvojkou za názvem. V podstatě jde o sequel k původnímu songu, v němž nám bylo lakonicky oznámeno, že "život je pakáreň". V tomto (mnohem lepším) pokračování nám Whisky sdělí, že "svet je plný tupých tvárí / blbosť bije do očí / ešte sa viem tomu brániť / no raz mi z toho preskočí" a jedním dechem dodává: "Život je stále pakáreň / konečne to bejby už raz pochop / raz ma to aj tak zabije / šetri slzy na smútočný pochod".
Zrychlený funerální marš vystřídá (jak je na této straně LP dobrým zvykem) zase jedna (relativně) optimistická. Jmenuje se "Nedela" a SE v ní jedou zatěžkaný rokenrol tentokrát ve středním tempu. Whisky zpívá jak jednou takhle v neděli se svou známou leštili zrcadlo (slangový výraz pro šňupání kokainu) a prostor tu opět dostane saxofon Pala Ručeka.
Výraznou změnou v pravidelném střídání depky s euforií je vyloźeně srandistický "Ivan", jeden z raných, punkovějších kousků SE, tentokrát mírně ovlivněný Ramones. Ruský moloděc v něm emigruje do USA, v San Francisku se dá na rock and roll a popíjí vodku s Rambem.
A najednou jsme ve finále. Obstará ho song s výstižným názvem "The End". Nastoupíme do strašidelného vlaku a monotónní klapot pražců obstará doprovod k jízdě do nikam. Whisky ještě jednou nasadí mrazivý tón a podpořen chladnými synťáky (či co to tam hraje), předestře svou vizi konce světa, dávno psaného ve hvězdách. Jediným optimistickým záchvěvem v tomto nemilosrdném, zmaruplném traktátu je pasáž "všetko je stratené, aj tak neverím, že tu po nás ostanú len kosti pod kamením".
A to je konec.
Myslím, že zrovna tuhle skladbu SE naživo nikdy nehráli. Ale třeba se pletu.

Moje pocity z Pakárně ve zkratce? Tohle album je NÁŘEZ a jakmile dohraje, musíte si to dát celé znova. Nelze jinak.
Četl jsem, že když smícháte glam metal s punkem, výsledný štýl sa volá sleaze rock. Jestli je to pravda (netvrdím, že ano), pak je Pakáreň nejlepším sleaze rockovým albem na světě. Lepší jsem aspoň zatím neslyšel. Až se to stane, dám vědět.
Něco jako je tahle deska, se povede málokdy a málokomu. Kdo měl v roce 1991 uši a měl rád rock 'n' roll, musel z toho být v sedmém nebi. Já jsem tam byl. A kdykoliv si tu věc pustím, jsem tam zase.
Když konečně po třech letech přišlo druhé album, byl jsem nadšen. Sice 2x do jedné řeky nevkročíš, ale těmhle chlapcům se to tehdy (skoro) podařilo. Pravda, už to bylo hozené trochu víc do alternativních vod, ale tenhle vývoj lze na počátku 90. let spatřovat u mnoha světových kapel podobného ražení. A ačkoliv SE zvládli tohle pokračování více než dobře, drogy už hrály v životě všech členů prim jako ta holka v "Růžích z Texasu". A kariéra Slobodné šla velmi rychle víte kam.
Unavení a zničení měli už tak zpoždění, a bylo by co dohánět i kdyby kapela zůstala relativně čistá. Rozhodnutí vyhlásit přestávku na neurčito, bylo v té chvíli asi jediné rozumné řešení. Ta přestávka se, jak víme, trochu protáhla. A po ní už nikdy nebylo nic jako dřív, i když se chlapci na Trojce hodně snažili.
Hlavně Whisky byl už někde jinde. Bez něj mohl Korbel zůstat rock and rollerem tělem i duší (a vemte na to jed, že zůstal – chvíli sice hledal víru jinde, ale nakonec zjistil, že tu pravou našel už někdy ve svých dvanácti) a Braňo mohl být sebevětší gothic punker, ale bez Whiskyho mladického entuziasmu, zmizelého spolu s dvacátým stoletím, to už nikdy nemohlo být úplně ono.
Ale nač brečet nad rozlitým mlíkem a starými časy, když stačí vložit do přístroje tu správnou věc a zmáčknout Play. Dokud půjde udělat alespoň tohle a někomu to za to bude pořád stát, rock and roll nezemře. A vůbec bych se nezlobil, kdyby tu správnou věc v nějaké reedici rozšířili o matroš, který Slobodná nahrála před Pakárnou. Např. o "Šport nás nebaví", "Komunistická partija" nebo původní verzi "Som ten" (s trochu jiným textem v refrénu), v níž se u mikrofonu vystřídají všichni, včetně Ďura Černého. Bylo by to určitě lepší než poslouchat krotkou, uondanou Štvorku a Whiskyho bez šťávy, oznamujícího jak moc je prázdný a vyhořelý. To je sice nemilé, Miloslave, ale koho to zajímá?
Proto jsou koneckonců Pakáreň a Unavení a zničení tak ceněné desky. Na nich totiž byli SE jedněmi z nejlepších. Na těch dalších už jsou jen jedni z mnoha.

» ostatní recenze alba Slobodná Európa - Pakáreň
» popis a diskografie skupiny Slobodná Európa

---

Blackfoot / Strikes

Tak jako bývá u Lynyrd Skynyrd coby "úvod do problematiky" obvykle doporučováno album Second Helping, u asi nejmetalovějších jižanů Blackfoot plní tuto funkci stejně dobře jejich třetí deska Strikes. Ta je zároveň i prvním albem blackfootovské "zvířecí trilogie", jak zní souhrnné označení alb z let 1979 - 1981 (podle zvířat vyobrazených na obalech LP desek). Album s hadem skrývá dvě coververze, sedm vlastních skladeb a jedno intro.
Hned na začátku vládne u Blackfoot cestovní horečka ("Road Fever") při níž okamžitě zvíme, o co téhle indiánské tlupě jde.
Černonožci tu totiž nekompromisně rozbalí svůj rachotivý jižanský hard rock s hromadou sekaných rifů, kvílivou sólovou kytarou a drsňáckým zpěvem Rickeyho Medlocka. To vše je v refrénech hutně podpořeno dívčími vokály, patřícími nerozlučnému duu divoženek, Donně Davis a Pamele Vincent. Zde je posílila ještě Cynthia Douglas.
Hned po stylovém úvodu přichází první vrchol alba. Tedy alespoň pro mě jím určitě je coververze "I Got a Line on You", původně od kalifornských Spirit, kteří s tímto hitem bodovali koncem 60. let. V roce 1988 tuto skladbu převzal také Alice Cooper, jehož pojetí stojí rovněž za hřích.
"Left Turn on a Red Light" je první ryze southern rockový kousek na desce. Místy baladicky zasněná, místy lehce přitvrzená kompozice - jinými slovy totální klasika, na kterou by mohli být hrdi i samotní Lynyrd Skynyrd.
Po dvou těžkotonážních boogie ("Pay My Dues" a "Baby Blue") v nichž Rick, holky a sólující kytarista Charlie Hargrett odvádějí nezapomenutelný výkon, přichází druhá z obou coververzí - věčná parádička a inspirace všech jižanů - "Wishing Well" od legendárních Free. Klasika, kterou Blackfoot vyšperkovali natolik dobře, že se dodnes pravidelně dostává i na jejich hitové kompilace.
Baladická "Ride and Hide" je takovou něžnější sestrou výše popsané "Left Turn on a Red Line". Skynyrdi by se (opět) nestyděli.
V tu chvíli se už blíží velké finále, které představují poslední tři položky alba:
První z nich je intro ke skladbě "Train, Train", které kompletně obstará fantastická "railroad" foukačka Shortyho Medlocka. Shorty je Rickův děda, bluegrassový muzikant, hostující u Blackfoot na čtyřech deskách. Od dětství byl Rickovým rádcem a učitelem, a až do své smrti v roce 1982 byl neodmyslitelným veselým maskotem kapely.
Po tomto parádním rozjezdu Rick uličnicky zahaleká svoje "oh, here it comes", neboť to už přichází první velký hit v kariéře kapely, tedy samotná "Train Train". V podstatě jde o synonymum nejkvalitnějšího jižanského hard rocku, uhánějícího jako ten splašený půlnoční rychlík do Memphisu, o němž se tu zpívá. 
Při tomhle nářezu stojí holky poprvé za celou dobu stranou. Zatímco se šetří na finále, dostává opět prostor foukací harmonika (což je krom dívčích vokálů a slide kytary moje další veleoblíbená blues rocková ingredience). Do rachotu kytar tentokrát na foukačku válí hostující Cub Koda, multinstrumentalista, skladatel, zpěvák, hudební kritik, rádiový DJ a vůbec známá postava americké rockové scény 20. století.
Jakmile vlak dorazí do cílové stanice, nastupují první tóny asi nejslavnější písně Blackfoot. Jsme ve finále. 
Tak jako mají Lynyrd Skynyrd "Free Bird", Černonožci mají svůj "Highway Song". Nádherná jižanská balada se vším, co k tomu patří, se ve druhé polovině láme v sled navzájem se proplétajících kytarových sól. Tempo se neúprosně zrychluje a skladba graduje až k závěrečnému fade outu.
Skvostná tečka za skvostným albem, nad jehoź hodnocením netřeba přemýšlet.

(Tato recenze byla v mírně odlišné podobě poprvé zveřejněna v roce 2008.)

» ostatní recenze alba Blackfoot - Strikes
» popis a diskografie skupiny Blackfoot

---

Molly Hatchet / No Guts...No Glory

Tohle album nebudete mít problém v bohaté diskografii Molly Hatchet rozeznat na první pohled. Je to jediná jejich studiová řadovka, která se nepyšní heroickým fantasy obalem slavných malířů jako Frazetta nebo Vallejo. Místo conanovských jezdců a maskovaných sekerníků se tentokrát hraje na westernový styl. Kapela tu po vzoru Divoké bandy kráčí prašnou ulicí westernového městečka, vyzbrojená colty a winchesterovkami, a jen neměnné logo nám dá okamžitě na vědomí, kam máme toto album zařadit.

Pojďme si nejprve představit sestavu, která tento v pořadí pátý počin Molly Hatchet nahrála. Vezměme to podle toho, jak jsou jednotliví členové bok po boku seřazeni na obalu.
Zcela vlevo ve světlém kabátu a s puškou drženou obouruč vidíme Steva Hollanda, jednoho ze tří kytaristů. (Což je jak známo obvyklý počet „ostrostřelců“ na jednu jižanskou kapelu.) Holland hrál se sekerníky už od debutu z roku 1978 a tohle je poslední jejich album, kde ho můžeme slyšet. 
Ten vedle něj, v černé vestě a bílé košili, je bubeník Barry Borden. Malý velký muž hromových úderů je v kapele nováčkem a tohle je jediné album, které se sekerníky nahrál. Přišel z kultovních Mother's Finest, jedné z úplně prvních formací míchajících černé funky s bílým rockem, aby zastoupil zakládajícího člena Bruce Crumpa. Ten tehdy zkoušel štěstí v L.A., aby se v roce 1984 zase vrátil mezi své.
Drsně vypadající pistolník s knírkem a světlejší bundě zdobené střapci je další z kytaristů, Duane Roland. V kapele je od jejích začátků v 70. letech a zůstane v ní až do roku 1990.
Uprostřed, pouze v džínách krytých koženými jezdeckými chrániči, ověšen nábojnicovými pásy a s puškou přes rameno, kráčí původní (a nejlepší) zpěvák Molly Hatchet, Danny Joe Brown. Statný burtreynoldovský týpek s kníry a tmavými vlasy nazpíval první dvě alba sekerníků. V roce 1980 od nich odešel, aby založil vlastní projekt The Danny Joe Brown Band. Pod tímto názvem vydal jedno album a v roce 1982 už byl zase zpátky u Hatchetů. Ti v mezičase stihli vydat dvě desky s Jimmym Farrarem u mikrofonu.
Brown s sebou mimochodem přivedl k Molly novou posilu, klávesáka Johna Galvina, který se jak hráčsky tak skladatelsky podílel na eponymní desce Dannyho bandu. Galvin však ještě na obalu No Guts… No Glory nefiguruje – je zde uveden pouze jako host. Regulérní součástí kapely se stává až poté a v současnosti je nejstarším žijícím členem Molly Hatchet.
Po Brownově levici vidíme další legendu, dlouholetou a důležitou součást téhle tlupy. Hromotlucký fousáč s brokovnicí, nedbale ohozený dlouhým kabátem, je další kytarista a také jeden z nejpilnějších skladatelů v kapele, Dave Hlubek. Mezi sekerníky pobýval od samého začátku až do roku 1987, a pak znovu od roku 2005 až do své smrti (2017). Jeho a Johna Galvina se mi poštěstilo někdy koncem nultých let vidět v Praze s Molly naživo. 
Jméno Hlubek vnuklo tenkrát mnohému českému novináři myšlenku, že tento sekerník je českého nebo alespoň slovanského původu. Dave v rozhovorech rozpačitě připouštěl, že možné je všechno, sám se ale evidentně považoval za Američana jako poleno.
Posledním v řadě je indiánsky působící basák Riff West - spolu s Barrym Bordenem další greenhorn v sestavě. V roce 1981 nahradil Bannera Thomase, jenž hrál na všech předchozích albech (a k Molly Hatchet se pak nakrátko vrátil během 90. let).

Teď, když jsme se seznámili s kompletní hráčskou osádkou tohoto alba, zmiňme se také alespoň stručně o jeho producentovi. Tím není nikdo jiný než legendární Tom Werman. Většina těch, kdo zažili osmdesátky nebo se o ně alespoň zajímají trochu hlouběji, mají toto jméno spjato především s úspěšnými glam metalovými kapelami jako Mötley Crüe, Poison nebo Twisted Sister. Znalcům sedmdesátek se zase v souvislosti s Wermanem možná vybaví Ted Nugent, Cheap Trick nebo třeba komerčně neúspěšné, ale rozhodně zajímavé album Blue Öyster Cult, Mirrors.
Werman byl producentem nebo alespoň spoluproducentem všech alb Molly Hatchet počínaje debutem a konče právě No Guts… No Glory. Konkrétně na něm mu při práci asistovali dva sekerníci: Dave Hlubek a Duane Roland.

První tři alba Molly Hatchet byla velmi úspěšná: Debut získal platinu, Flirtin' with Disaster dokonce dvě a Beatin' the Odds se přes výměnu zpěváka prodalo pořád milión kopií. Důvod úspěchu tkvěl i v tom, že poté, co Lynyrd Skynyrd nuceně ukončili v roce 1977 činnost, nastal obrovský hlad po kvalitním southern rocku. Amerika prostě pořád potřebovala kapelu jakou byli Skynyrdi a Molly Hatchet, pocházející ze stejného města (Jacksonville), nastoupili na scénu v ten nejlepší možný okamžik, aby fanouškům LS nabídli dostatečně atraktivní náhradu. Jistě, nikdo doopravdy nemůže nahradit sedmdesátkové Lynyrd Skynyrd. Ale Molly Hatchet se třemi kytarami a frontmanem natolik charismatickým, že v něm bylo možno spatřovat důstojného nástupce Ronnieho Van Zanta, byli na konci sedmdesátek rozhodně big deal.
Teprve s čtvrtým albem Take No Prisoners se absence Dannyho Joea odrazila i na prodeji desek. A jelikož Brownův projekt také zrovna nekraloval albovým hitparádám (120. místo žebříčku Billboardu), slovo dalo slovo a v roce 1983 byli Molly Hatchet zpět. Sice chudší o dva staré hráče, ale pořád se čtyřmi původními členy, včetně navrátivšího se Dannyho u mikrofonu.

Sestupnou popularitu souboru se však s pokračujícími osmdesátkami ani přes tento pokus o comeback zastavit nepodařilo. Zatímco čtvrté album už nezískalo ani zlatou desku a v US Billboardu se vyšplhalo "pouze" na 36. místo, No Guts… se prodávalo podobně a nejvýše dosáhlo 59. příčky žebříčku.
Důvod? Asi nejblíže skutečnosti bude vysvětlení, které podal Josef Vlček o pět let později v Melodii prostřednictvím seriálu článků "Metalový pravěk" (díl "Hvězdy Jihu"):
"Málokterý styl je dnes z módy tolik jako jižanský rock a boogie. Patří k takovým archaismům jako Hammondovy varhany nebo jazz-rock. Ale zkušenost s vývojem rockové hudby naznačuje, že žádnému žánru není uzavřena cesta zpět na výsluní zájmu světové veřejnosti."
Ono dnes v době Vlčkova článku platilo asi o něco méně než teď, když píšu tuto recenzi, a ještě o něco méně než v době vydání alba, které zde recenzuji. Ale marná sláva - že je southern rock tzv. out of date, asi popírat nelze. A klesající prodeje alb Molly Hatchet mohou být jen dalším důkazem.
Zoufalá snaha udržet se v hledáčccích co nejširší vrstvy rockových fanoušků měla pak za následek spojení sekerníků se zvukovým inženýrem slavného alba Eliminator, Terry Manningem coby producentem následující desky. To, co v případě ZZ Top fungovalo za vydatné podpory ikonických videoklipů, rotujících na MTV, na jedničku, však u Molly nezabralo. Za prvé neměli tak dobré a nápadité videoklipy, takže k sobě nepřitáhli takovou pozornost omladiny a za druhé, jejich staří fanoušci změnu soundu na rozdíl od valné části příznivců texaského tria nevydýchali. Možná kdyby nebyla ta změna tak okatá, kdyby se tak nápadně netlačilo na syntetickou pilu… Ale asi ani to by nepomohlo. Eliminator totiž vyplynul přirozeným způsobem z experimentování s křížením starého boogie s novými technologiemi. Není z něj cítit žádná křeč nebo snaha přizpůsobit se nějakému novému trendu. To se o The Deed Is Done bohužel říct nedá. Navíc ono experimentování se u vousáčů do jisté míry objevilo už na albu El Loco z roku 1981. Sekerníci v té době zněli pořád ještě jako čistý jižanský hard rock. Propad The Deed Is Done oproti No Guts… byl obrovský (pozice č. 120 na US Billboardu, tedy pohoršení o 61 příček žebříčku).

Ale vraťmě se zpět k právě recenzovanému albu. A už u něj zůstaňme.
Byl relativní neúspěch páté studiovky Molly Hatchet zasloužený?
Nemyslím si. Naopak, No Guts… No Glory považuju za návrat v plné parádě a za jedno z nejlepších alb sekerníků vůbec. Ale jak vždy podotýkal hejkal, kvalita hudby a komerční úspěch spolu nemají mnoho společného.
Nezbývá než si poslední opravdu silný studiový počin Molly Hatchet v rámci 80. let užít tak jak je. Bez pachuti spojené s komerčními ambicemi a vědomím, že jde o album chválené do nebes ať už kritikou nebo fanoušky.
Alespoň přesně takhle jsem si ho vždycky užíval já.

Následujících několik odstavců cituje doslova z mé recenze z roku 2010, protože… Proč vlastně?
Aha, už vím: Proč mít v recenzi jen jeden úvod, když můžete mít hned dva? ;-)

Píše se rok 1983 a Danny Joe Brown je zpátky v kapele. Pro comebackový koncert, který natáčela televize, si dokonce vyjímečně oholil svůj pověstný knír. Nic nenasvědčuje tomu, že by už tehdy trpěl nějakými zdravotními problémy (jak jeho dočasný odchod z kapely zdůvodňují některé internetové zdroje). Naopak, působí dojmem zdravím kypícího mladého rváče nebo vysokoškolské hvězdy amerického fotbalu. Mít tak charismatického frontmana jako Danny, bylo v době rozpuku MTV, a s tím spojené důležitosti vizuální prezentace, určitě jenom plus. A fanoušci starých dobrých Hatchet nad zpěvákovým návratem jistě řádně zaplesali. Na druhou stranu je asi moc nepotěšilo, že s Farrarem zmizela i kompletní originální rytmická sekce – tedy Banner Thomas a Bruce Crump.
I když basák Riff West a bubeník B.B. Borden byli více než plnohodnotnou náhradou, sestava teď paradoxně čítala o jednoho původního člena méně než v době, kdy s nimi zpíval Jimmy Farrar. Ale co. Je tu Danny Joe Brown a všichni tři originální kytaristé, tak není důvod naříkat. Navíc tahle parta vypadá, že je odhodlána dělat opravdu velké věci.
Působí tak i v příjemném dobovém interview, jehož se zúčastnila kompletní nová sestava (a které je možno zhlédnout na youtube). Rozebírá se tu Dannyho sólové intermezzo, je zmíněn Jimmy Farrar, a vtipkuje se nad obalem LP Take No Prisoners. (Repertér v jednu chvíli trefně poznamená, že místo historických zbraní, které jim tam Boris Vallejo přimaloval, by v rukou kapely čekal spíš lahváče. :-) Danny Joe tu mimo jiné avizuje, že na turné se ke kapele připojí další nový člen - klávesista John Galvin z Detroitu.
Proběhne krátká ukázka z raritního videoklipu k novinkové pecce "What's It Gonna Take", v níž se Hatcheti prohánějí na koních coby desperáti Divokého Západu. Zmíněné video je zcela ve westernovém duchu obalu nové desky.
No Guts…No Glory (Bez odvahy není slávy) je jediným studiovým albem kapely, jehož obal není ve válečnickém fantasy stylu. Důvodem byla nejspíše snaha udělat viditelnou čáru za předcházejícím obdobím a naznačit, že Hatcheti jsou opět zde a stejně jako odvážní pistolníci z filmu Wild Bunch kráčejí vstříc svému osudu.
Bude muzika, kterou nové album přináší, stejně nezapomenutelná jako finální scéna slavného westernu?

Tak, a teď už přejděme k tomu hlavnímu, tedy samotným písníčkám z alba.

Úvodní WHAT DOES IT MATTER je rychlý, přímočarý hard rock, obsahující pěkné kytarové vyhrávky a nějaké ty Galvinovy parádičky s pianem.
AIN'T EVEN CLOSE začíná v podobném duchu, ale s nástupem Brownova zpěvu nabere okamžitě klasický southern rockový feeling, prokládaný těžkým kovovým hřměním jen ve chvílích, kdy si Danny Joe dává oddech nebo opakuje ústřední slogan.
Jak už napoví název, SWEET DIXIE je starosvětská jižařina se vším všudy, bez jakýchkoli dobových příkras. Přesně takhle to Hatcheti mohli klidně nahrát na svoje první album.
A to už se dostáváme k poslední písni první strany LP a zároveň absolutnímu vrcholu celého alba.
FALL OF THE PEACEMAKERS je jedním slovem nádhera. Hlubekova epická osmiminutová kompozice vykazuje všechny znaky totální southern rockové klasiky. A nejenže vykazuje znaky, ona tou totální klasikou opravdu je! Melodická, chytlavá věc baladického charakteru přechází v polovině do typické sólovací části, kde se tradičně vyřádí všichni tři kytaristé. Jednoduše "freebirdovka“ jak vyšitá. Jen opravdu hodně melodická, hodně posmutnělá a zároveň i hodně chytlavá.

Druhou stranu LP otevírá klusající a velmi chytlavý melodický hard rock WHAT'S IT GONNA TAKE, který zní prozatím nejvíce osmdesátkově. Mým uším ovšem ladí velice příjemně. Žádná křeč, tohle je po předchozí parádě další, i když o něco skromnější kandidát na hit.
Tím se ale nikdy nestal, stejně jako následující, silně melodická country rocková náladovka KINDA LIKE LOVE. Ta byla jediným singlem tohoto alba. Bez uzardění přiznám, že se mi tenhle kousek velmi líbí už od prvního poslechu. Asi jediným jeho problémem je, že takhle si hudbu Molly Hatchet nepředstavuje asi nikdo. Taky ji nemá na svědomí nikdo z kapely, ale dva externí skladatelé, zřejmě zaplacení nahrávací společností v zoufalé snaze o to, aby kapela měla konečně nějaký rádiový hit. Snaha byla marná, ale mně se výsledný produkt zamlouvá. V kontextu alba na mě působí vyloženě osvěžujícím, zpestřujícím dojmem.
UNDER THE GUN už jede zase v duchu spíše drsnější jižařiny, v repertoáru Molly Hatchet však nijak nevyčnívá. V podstatě jde o první zdejší zapomenutelnou a nepříliš nápaditou skladbu.
To southern hard rock ON THE PROWL už má v sobě určitou chytlavost. K zařazení mezi klasiku mu však stále něco málo schází. I když nutno uznat, že Brownovo "I'm a hunter / I'm a stalker / I'm a creeper round every corner / I'm a seeker / Your love is all I need“ zní v refrénu dosti přesvědčivě.
Stejně jako patřila finální píseň první strany LP Hlubekově kompozici, patří jí i úplný závěr. Instrumentálka BOTH SIDES je mimořádně líbivý, hravě melodický kousek, po němž zůstane v člověku velmi dobrý pocit. Moc pěkné jsou i vyhrávky na piano, které jej ve správných pasážích podkreslují, stejně jako několik hlavních, střídajících se motivů. Nezbytná kytarová sólíćka, hlavně ve druhé půlce skladby, jsou pak už jenom ozdobou na dortu. Kdyby se tahle záležitost jmenovala "Feel Good“, přesně by to vyjádřilo mé pocity ze závěru alba.
A kdyby i dvě skladby před tou poslední byly tak přesvědčivé jako všechny ostatní, neváhal bych udělit maximální hodnocení. Po pravdě by mi možná stačilo, kdyby "Under the Gun" byla o něco nápaditější a těch pět jižanských hvězd by tam bylo. Takhle tedy "pouze“ čtyři, ale zato silné jako hrom!

» ostatní recenze alba Molly Hatchet - No Guts...No Glory
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet

---

Guns N’ Roses / Use Your Illusion II

Nebyl bych to já, kdybych občas do své recenze nepřidal pár osobních vzpomínek buď na dobu, kdy recenzované album vyšlo a nebo na souvislosti, které mě k němu, potažmo k dané kapele či interpretovi dovedly. 
GN'R jsem poprvé v životě slyšel někdy v roce 1988 na vojně. Dva roky za Husáka, od podzimu 1987 do podzimu 1989 (byl jsem úplně poslední ročník, který si odkroutil celých 730 dní - pokud vám někdo tvrdí, že tam byl dva roky a přitom rukoval později, nevěřte mu).
Nevím přesně, kdy v tom roce 1988 první setkání mých sluchovodů s hudbou této kapely proběhlo. Vím jen, že byla temná noc a já jsem na jakési cizí rozhlasové stanici naladil něco, co mi vyrazilo dech. Ta věc mě absolutně rozsekala! Že to byli GN'R a jejich "Paradise City" jsem se dozvěděl až mnohem později v civilu (cca říjen 1989), kdy jsem si nechal nahrát album Appetite for Destruction. Můj tehdejší dealer mě od téhle kapely odrazoval jak jen mohl, ale já se nenechal odbýt. Už předtím jsem viděl na nějakém mejdanu videoklip "Sweet Child O' Mine" a byl jsem uchvácen. Viděl jsem nové, mladé a lepší The Rolling Stones! Když jsem pak konečně slyšel jejich první album, bylo to zjevení - událost srovnatelná snad jen s příchodem nových Led Zeppelin.
Mé nadšení nakazilo i mladšího bratra, který se z vojny vrátil o rok později. To už jsme krom Appetite měli na kazetě i Lies, ale to byla jen taková záplata. Čekalo se na skutečné nové album.
Když v září 1991 konečně vyšlo, byl jsem zrovna v nemocnici se záchvatem slinivky břišní. Brácha mi tam donesl nový Rock & Pop, v němž Ondřej Konrád rozebíral kompletní Use Your Illusion skladbu po skladbě, Na jeho počest jsem se rozhodl pojmout recenze na oba díly stejným způsobem. 
Tehdy v nemocnici jsem se nemohl dočkat, až tu obří nálož konečně uslyším...
Byly to skvělé časy. Brácha měl na zdi svého pokoje plakáty všech členů GN'R a já jsem vážil o 50 kilo méně než dnes.
Když mě propouštěli ze špitálu, doktor mi řekl, že už nesmím v životě pít, kouřit, jíst asi polovinu existujících jídel a navrch mi předepsal pytel léků, které jsem měl pravidelně užívat. Pokýval jsem hlavou, že mu jako rozumím, vyzvedl si léky a vyšel před bránu nemocnice.
Nadechl jsem se svobodného vzduchu, zapálil si cigaretu, léky hodil do popelnice a zamířil do nejbližší hospody.

Civil War
Epická skladba s úvodem z filmu Frajer Luke. Z těch dlouhých věcí na obou Illusionech je to jedna z těch lepších. Složilo ji trio Axl, Slash a Duff a dodnes vlastně pořádně nevím o čem to je. Myslím, že o válce Sever proti Jihu to nebude. Ale poslouchá se to dobře.

14 Years
Tak tahle je skvělá! No jasně, hudba Izzy Stradlin. Axl přispěl textem o tom, jak to ve čtrnácti bylo všechno na houby a Dizzy Reed pěkně potrápil klávesy svého piana. Chytlavé, v tom nejlepším slova smyslu. Věc, která má dobrou pozici mezi nejlepšími skladbami z obou alb zajištěnou hned při prvním poslechu.

Yesterdays
Začátek přesně jako od Lynyrd Skynyrd… než začne kvílet Axl. Vcelku slušná, ale ve finále v podstatě zapomenutelná věc, na které se krom Rose podíleli ještě tři externí skladatelé (Wes Arkeen, Del James a Billy McCloud).

Knockin' on Heaven's Door
Jeden z velkých hitů a po bondovské "Live and Let Die" druhá a poslední coververze celého Use Your Illusion. Říká se, že nahrát tenhle song je vždycky sázka na jistotu. GN'R si to ještě pojistili dokonalými doprovodnými vokály, které obstarala dívčí skupina Waters. Hlavně ty podle mě udělaly tohle provedení ikonickým.

Get in the Ring
Hodně efektní song Slashe a Duffa McKagana s Axlovým textem, v němž si to zpěvák v imaginárním ringu vyřizuje s některými hudebními publicisty, které zde konkrétně jmenuje. A vůbec přitom není slušný.

Shotgun Blues
Nejlepší Axlova skladba vůbec. Rock 'n' rollové inferno par excellence. Všechna čest!

Breakdown
Countryový úvod s pískáním a banjem, po němž následuje slušná rocková jízda, zdobená výbornými Slashovými sóly. Druhá velmi solidní Axlova skladba hned po sobě.

Pretty Tied Up
Autorské příspěvky Izzyho Stradlina jsou vždy vítaným osvěžením. A nejinak se to má i s tímhle kouskem, někdy uváděným také s podtitulem "The Perils of Rock n' Roll Decadence".
Výborné. Jak jinak, Izzy je borec.

Locomotive
Pamatuju si, že právě tuhle skladbu Ondřej Konrád v Rock & Popu hodně vychválil.  Hard rockový kousek se Slashovou muzikou a Axlovým textem se řítí vpřed jako lokomotova z názvu písně a evidentně se snaží o zápis mezi rockovou klasiku. Z mého pohledu však zůstává jen u té snahy. K úspěšnému zápisu jí pořád ještě něco schází. Provzdušněné zvolnění v závěru skladby je překvapivé a funkční, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na to, jak je ta skladba dlouhá (téměř devět minut) se tam toho zas až tak moc nestane.

So Fine
První a poslední autorský příspěvek basáka Duffa McKagana i s jeho sólovým vokálem, je jedním z nejlepších momentů obou alb. Rock 'n' rollová parádička, podkeslená Reedovým pianem, začíná jako stounovská balada, pak náhle ve druhé minutě přejde do divoké jízdy, aby se opět vrátila k opile baladickému tónu, ještě jednou se rozjela a skončila zase v původním duchu.
Výborný kousek.

Estranged
Příšerně otravná Axlova "broadwayská" balada vleze na nervy prakticky hned v prvních sekundách svého trvání. Vždycky jsem dělal, že tahle skladba neexistuje a přetrpět ji teď, bylo téměř nad mé síly. Ale zmákl jsem to. V životě snad už naposledy. Dávám si za to metál. Tomu útvaru (nazývat to skladbou by bylo přehnané) dávám odpad. Mám ten dojem, že snad existuje i videoklip s Axlem tklivě pějícím u kravílu. Jistý si tím ale nejsem a na youtube ho určitě hledat nebudu. Ježíšmarjá, ta věc trvá skoro deset minut!! Ten metál si zasloužím. Po tomhle zní i "November Rain" jako druhé Stairway to Heaven.
TOHLE BYLO ZA TREST!

You Could Be Mine
Úplně poslední "stradlinovka" (s Axlovým textem) propagovala ve videoklipu druhého Terminátora a i díky tomu se stala hitem. Dobrá věc. Ale zas ne tak dobrá jako některé jiné Izzyho příspěvky.

Don't Cry (Alt. Lyrics)
Nejzbytečnější položka na celém Use Your Illusion projektu. Úspěšný ploužák znovu, úplně stejně jako poprvé, jen s trochu jiným textem. Komické je, že kvůli tomuhle pozdržel Axl vydání obou alb o několik dnů nebo snad dokonce týdnů.

My World
Závěrečná Axlova pitominka s rapem a vzdycháním vilných samiček. Nejspíš to měl být takový žertík na závěr, ale nalhávat si, že se nějak zvlášť povedl, si tady nebudeme.

Nejde mi moc do hlavy, proč je tenhle díl Use Your Illusion tolika lidmi považován za lepší toho prvního.
Jistě, má svoje momenty ("Pretty Tied Up", "Breakdown"), zajímavé a efektní kousky ("Civil War", "Get in the Ring"), hity ("Knockin' on Heaven's Door", "You Could Be Mine") i vyloźeně skvělé skladby ("14 Years", "Shotgun Blues", "So Fine"). To mu nijak neupírám. Ovšem většina toho zbytku je buďto zapomenutelná ("Yesterdays"), zbytečná (repríza "Don't Cry") nebo až k nepřežití otravná ("Estranged").
Když jsem jedničce udělil čtyři hvězdičky, měl bych dvojku v hodnocení nějak odlišit. Ale neudělám to, protoźe ty dobré věci jsou fakt dobré a nakonec to na ty čtyři hvězdičky stejně vytáhnou.
Zatímco z jedničky bych vyhodil tři skladby, z dvojky by to bylo o jednu víc.
A zatímco u prvního alba dávám čtyři hvězdičky hodně silné, u druhého uděluji ty nejslabší možné.

Jarda Merhaut kdysi napsal, že oba díly Use Your Illusion patří k nejlepším hard rockovým albům všech dob. Nemyslím si, že by tohle dílo mělo nárok na takové ocenění. To bych mnohem spíš přiznal debutovému LP Appetite for Destruction, které bylo ve své době zjevením vpravdě revolučním. Na Use Your Illusion je revoluční jen to, o jak monumentální počin jde.
Je to v podstatě čtyřalbum – která rocková kapela si něco takového kdy lajzla? Já si vzpomenu jen na Sandinistu od The Clash, který byl ale nakonec “pouhým” trojalbem.
Přesto má Use Your Illusion své pevné místo v rock 'n' rollové historii a za poznání určitě stojí dodnes.
Škoda jen, že šlo v podstatě o labutí píseň Guns N' Roses.
Album coververzí The Spaghetti Incident bylo (až na vynikající "Ain't It Fun") pouhou úlitbou rozklížené kapely jejich nahrávací společnosti, a o Čínské demokracii, v podstatě sólovém projektu Axla Rose, jenž navíc vyšel patnáct let po Špagetovém incidentu, škoda hovořit.
GN'R s Use Your Illusion vyčerpali svůj potenciál a zařadili se po bok legendárních kapel jako New York Dolls nebo Sex Pistols, které sice otřásly rockovou historií, ale jejich diskografie ve skutečnosti čítá jeden nebo dva regulérní tituly.
I to ale někdy stačí.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion II
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

---

Guns N’ Roses / Use Your Illusion I

Right Next Door to Hell
Atmosféra jako na Appetite for Destruction – tenhle zběsile rychlý song by tam v pohodě zapadl. Ideální otvírák. Podepsáni Izzy Stradlin, Axl Rose a Timo Kaltio. Jméno posledního zní finsky. Že by někdo z okruhu Hanoi Rocks? Trefa. Wikipedie tuto teorii plně potvrzuje. Je známo, že tihle finští punk 'n' rolleři se v půli osmdesátek hojně motali na L.A. scéně a jejich vliv na glam metal byl nepřehlédnutelný. Ostatně zpěvák Hanoi Rocks na tomhle albu ještě dostane slovo.

Dust N' Bones
Tohle je hlavně Izzyho věc, i když spolupodepsáni jsou pod ní I Slash a Duff McKagan. Jeden z těch songů, který ukazuje jinou, zajímavější tvář GN'R. Tempo je tentokrát střední a Izzyho vokál přináší vítané zpestření. Tahle pasáž je skvělá: “Sometimes these women are so easy / Sometimes these women are so cold / Sometimes these women seem to rip you right in two / Only if you let 'em get to you“. Parádní vyvrcholení přichází se slovy "And then you're just fuckin' gone".
Sugestivní dirty rock 'n' roll, skvělé kytary a v pozadí stylové honky tonk piano – zatím to nemá chybu.

Live and Let Die
První coververze pochází z pera Paula McCartneyho a jde o jednu z nejlepších bondovských písniček vůbec. GN'R se jí podle mě chopili naprosto skvěle. Zasněné doprovodné vokály, zlom a po explozi přichází parádní, dechy podpořený ústřední motiv. Další skladba na jedničku s hvězdičkou. Mimochodem, podle dnešních měřítek je stejnojmenný bondovský film ukázkou odporného sedmdesátkového rasismu. Máme tady voodoo hoodoo čaroděje v cylindru, hady, aligátory, přitroublého jižanského šerifa, honićku na motorových člunech ve vlnách louisianských řek (i mimo ně)… prostě paráda. Ale zpátky ke GN'R.

Don't Cry
K tomuhle baladickému superhitu asi není třeba nic dodávat. Snad jen to, že ho složil Izzy, text sesmolil Axl a videoklip se opravdu povedl.

Perfect Crime
Po úvodní pecce už druhá superrychlá rokenrolová vypalovačka, která pro změnu první stranu vinylu uzavírá. Hodně se v ní fuckuje a odpočítávání před krátkým, ale zničujícím rokenrolovým sólem, je skvělý efekt. Hudba Izzy a Slash, slova Axl. Možná ne tak dobrá věc jako její výše zmíněný předchůdce, ale na 4 z 5 to pořád je.  

První stranu prvního LP bych hodnotil na 9/10, tedy téměř čistých pět hvězdiček.
A jedeme dál.

You Ain't the First
Sólo pro Izzyho Stradlina. Tenhle country rockový valčíček je naprosto skvělou zaležitostí, trošičku v duchu Stones někdy kolem Exile. GN'R by v tom průměrný konzument nenašel asi ani omylem. Stylový je závěr, kde Izzy prohlásí, že jde do baru. Kam jinam taky.

Bad Obsession
Říkal jsem, že se tady Michael Monroe z Hanoi Rocks ještě dostane ke slovu. Alespoň tedy prostřednictvím své foukačky, která tomuhle dirty rock 'n' rollovému songu naprosto vládne. První Use Your Illusion mám hodně rád už kvůli tomu, jak moc se na něm autorsky angažoval Izzy Stradlin - možná největší rock 'n' roll rebel z celé kapely. Jakmile (po tomhle albu) odešel, začalo to jít s GN'R z kopce. Jednoduše řečeno: Bez Izzyho se už nikdy k ničemu pořádnému nedokopali.

Back Off Bitch
Tak tohle je paráda. Z těch rychlých věcí na albu je tato zatím asi nejlepší. Jedná se o vpravdě hard rockový kousek, pod nímž je podepsán Axl a přítel kapely, kytarista Paul Tobias. Skladba (pravděpodobně hlavně Tobiasova) prý v době svého nahrání na album existovala už deset let v demoverzi. Silná záležitost, kterou si Rose přetvořil zcela ke svému obrazu. Její název a poslední slova ("fucking bitch") hovoří za vše.

Double Talkin' Jive
Další čistě Izzyho kousek a další osvěžení díky kytaristově hlubšímu vokálu. V závěru získává tenhle hypnotický rokec tak trochu orientální nádech a poslední minuta je už čistě ve znamení akustického preludování se španělkou.

První LP dohrálo a není žádný důvod měnit hodnocení, udělené po jeho první půli.
Pro pořádek: Stále 9/10 a 5 hvězdiček z pěti.

November Rain
Na ten svatební videoklip si asi vzpomínáte. U téhle skladby, podepsané Axlem, jsem poprvé za celou dobu na rozpacích. Ta tklivá orchestrace a sentimentální pompa – tohle jsou GN'R pro masy. A masám se to samozřejmě líbí. Mně se na tom líbí jen ten vygradovaný závěr. U něj je orchestrace opravdu působivá a hlavní motiv skutečně skvostný. Slashova kytara kouzlí chytlavé ornamenty a když se rozezní ono sborové “Don't ya think that you need somebody? / Don't ya think that you need someone? / Everybody needs somebody / You're not the only one”, je to rázem opět na 10/10.
Jsou poslední parádní dvě minuty schopny napravit dojem z předchozího sedmiminutového balastu? Do jisté míry ano, ale mírně vlezlá pachuť přece jen zůstává.

The Garden
Dívči hlásek v úvodu upomene díky speciálnímu hostu této písně na legendární "Ballad of Dwight Fry" z tehdy dvacet let starého alba Love It to Death. Píseň zpočátku plyne v uvolněném tempu, ale s nástupem Alice Coopera (jistě už vám došlo, že tím vzácným hostem je zde právě on), deklamujícího svým typicky vemlouvavým hlasem slova “turned into my worst phobia / a crazy man's utopia”, se vše mění v jednu z jeho vyhlášených nočních můr. Jednoduše řečeno, jakmile se Alice zjeví, celou píseň naprosto ovládne. Člověk si po chvíli pomalu není jist, zda poslouchá jednu z nejzajímavějších písní GN'R nebo nějaký utajený kousek z Aliceova repertoáru. Podepsáni jsou zde Axl plus West Arkeen a Del James, dva muzikanti z L.A. scény, s nimiž GN'R spolupracovali už na Appetite. Kdo z nich měl na výsledku jaký podíl, není známo. Každopádně vyhrává Alice.

Garden of Eden
Další rychlá věc, tentokrát ozvláštněná Roseovým projevem typu “chrlím to ze sebe s kadencí lehkého kulometu”. Složili Axl a Slash. Má to, pokud si dobře vzpomínám, i videoklip, ale pro mě osobně je to první skladba, kterou bych na albu s klidem oželel. Důvod? Vždycky se mi zdálo, že ve srovnání se všemi předchozími věcmi (včetně "November Rain", která je sice sladká, ale ví co chce) zrovna tahle píseň nějakým způsobem drhne. A to tak, že dost.

Don't Damn Me
Tenhle kousek pěkně udržuje oheň pod kotlem. Slashův (?) rif je parádně strhující - už jen on stojí za milión sám o sobě. A zbytek téhle rychlovky mu nedélá ostudu, ba dokonce i občas kontroverzní Axlův hlasový projev tu sedí jak prdel na hrnec. Sborové prolínání vokálů v prostřední, zpomalené pasáži, je skvělé. Stejně jako pozdější žhavé Slashovo sólo. (Spolu s Axlem a jakýmsi Dave Lankem je tu kudrnatý kytarista uveden coby jeden z autorů písně.)

První strana druhé LP je u konce. Díky většině stopáže skladby "November Rain" a imho ne příliš povedené "Garden of Eden" půjdu s jejím hodnocením výrazně níže než u obou stran prvního LP. 
Tentokrát jen tři hvězdičky, hoši. Sice díky Aliceovi a rifu z "Don't Damn Me" poměrně silné, ale pořád jenom tři.

A jsme u poslední vinylové strany počinu s názvem Use Your Illusion I. Čeká nás tam ještě něco památného nebo překvapivého?

Bad Apples
Tuhle píseň má krom bubeníka Matta Soruma na svědomí kompletní osádka GN'R (Axl, Slash, Izzy a Duff). Začíná to poněkud nezvykle funkovým intrem, ale rychle to přejde do kompozice neurčitého tvaru, jež pak za Axlova urputného zpívání, působícího dojmem “velká spousta slov o ničem” tak nějak dohrká do konce. Kytarové sólo, odehrávající se kolem třetí minuty je ovšem výborné a dost toho zachraňuje. Nakonec je pomalu jediným důvodem, proč si tuhle skladbu poslechnout. Po "Garden of Eden" už druhá písnička, bez které bych se obešel.

Dead Horse
Společně s "November Rain" jedna ze dvou skladeb, připsaných kompletně na vrub Axlovi. Její název byl možná inspirován titulem jednoho staršího výběru Sex Pistols (Flogging a Dead Horse). Jak známo, GN'R měli (ostatně tak jako mnoho dalších kapel z tehdejší L.A. scény) punkové kořeny. Píseň začiná pěkným akustickým intrem, jež se po minutě zlomí do vcelku nadějného rockového kousku. Klusá se ve středním tempu a u refrénu se nenápadně zrychluje. Ze skladby se bohužel tentokrát nevyklube žádný zázrak ani při kytarovém sólu. Ostatně to složil Axl taky. Závěr s přetáčením kazety to pak zabije úplně.
Mrtvý kůň je třetí skladba, kterou bych z tracklistu téhle desky nejspíš vyškrtl. Díky několika fajn momentům sice o něco překonává první dvě stejně postižené, přesto si nejsem jist, zda bych ji nazval zdařilou. Spíš ne.

A jsme ve finále. (To to uběhlo.)

Coma
…je se svými deseti minutami a 14 sekundami stopáže nejdelší kompozicí, jakou na Use Your Illusion I najdete. Podepsali ji Axl se Slashem a nutno uznat, že ta věc ani při nemalé délce nenudí. Dokonce má i své vyloženě cool momenty. Že by se však jednalo o nějaký majstrštyk, to nemohu říct. I když věřím, že mnoho fanoušků ji tak vnímá. Podle mě téhle sice zajímavé, ale ve skutečnosti ne až tak silné kompozici, nakonec přece jen něco schází.  Text jsem nestudoval, ale je vcelku jasné, že Axl se tu opět vypořádává se svými mnoha vnitřními démony. Pokud si dobře vzpomínám, vypořádal se postupně hlavně se všemi svými spoluhráči, kteří v sestavě přežili od dob průlomového Appetite for Destruction, až v kapele nakonec zůstal jen on sám. Asi sto let pak připravoval album o Čínské demokracii, které když konečně vyšlo, psalo se 21. století a svět už byl jinde.

Za druhou stranu druhého LP bych udělil poněkud rozpačité tři hvězdičky. Ještě slabší tři než za tu první (což je pochopitelné, protože ta přece má svého Alice).

Guns N Roses byli úplně poslední velkou hard rockovou kapelou historie a monumentální projekt Use Your Illusion, jehož první část jsem se tady snažil popsat položku po položce, byl jejich posledním velkým dílem.
Jak první část tohoto díla hodnotím? Pokud se budu držet vinylového rozdělení, první LP si ode mě odnáší krásných 9 bodů z desíti a plných pět hvězdiček. Druhé LP uděluji o celé dvě hvězdičky méně.
Je to tím, že Izzy Stradlin se tu na rozdíl od prvního vinylu (a první půle CD), kde je podepsán pod sedmi z devíti skladeb, autorsky podílel pouze na jedné jediné písni? Řeknu vám, je to docela možné. Vždycky jsem jeho odchod z kapely považoval za začátek konce GN'R...

Nuže, myslím, že průměrové hodnocení celku je jasné.
Co ještě dodat? Ve zkratce: GN'R jsou pro mě dnes mrtvější než kůň z té Axlovy písničky. Návrat Slashe a Duffa před pár lety to nezměnil. On by to nezměnil ani návrat Izzyho, tím jsem si celkem jist. Protože… Znáte to přísloví o řece, do které dvakrát nevstoupíte. Svět je jinde, a co bylo, už se nikdy nevrátí. Tak ještě že si můžeme na ty staré dobré časy zavzpomínat alespoň při poslechu těchhle starých dobrých desek. A že je Use Your Illusion I dobrá deska, jsem nikdy nepochyboval. Jen je pro mě osobně asi o tři skladby delší než by měla být.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion I
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

---

Van Halen / 5150

"Hellou beeejby!"
A už to jede. A je to opravdu "Good Enough" (dost dobrý). Pop a hard rock si podávají ruce na jednom z nejzábavnějších mejdanových alb pro 80. léta. Kytara Eddieho Van Halena je pořád tak žhavá jako na první desce, jen tentokrát si k ní Eddie přibral ještě synťáky, aby se svou kapelou dosáhl tak dokonalého 80's soundu, jaký zkrášluje největší hitovky "Why Can't This Be Love" a "Dreams". Tu první mám z celé desky nejradši: Neuvěřitelně chytlavá, dnes už naprosto klasická melodie, parádní refrén a jazzová vložka uprostřed - co dodat. Sammy Hagar byl na postu zpěváka VH stejnou trefou do černého jako Brian Johnson pro AC/DC. Jedna legenda vystřídala druhou, jen Davida Lee Rotha naštěstí nemusel nikdo pohřbívat.
Nepřátelům 80's se 5150 asi moc líbit nebude, ale my, co se neosypáváme pokaždé, když si rock podává ruce s popem, jsme myslím vesměs spokojení. (V mnoha případech dokonce velmi spokojení.) Bratři Van Halenové a spol to do nás ovšem umí naprat pěkně tvrdě i v osmdesátkách, když dostanou chuť. Taková "Get Up" je palba jako vystřižená z jejich prvních desek.
"Summer Nights“, "Best of Both Worlds“ nebo titulní kousek jsou další správné songy pro horké letní noci. Jediná píseň, která se na pomyslné hranici mezi rockem a popem přehoupla na druhou stranu, je balada "Love Walks In". Ve společnosti sličné děvy v minisukni se ale i ona dá přežít bez větší újmy. :-)
O velkolepé finále se pak postará závěrečná kompozice "Inside", ozvláštněná sugestivním sborem a podkreslená zvuky evokující řádně odvázanou párty.
O Van Halen se říká, že nikdy neměli vyšší ambice, než stát se soundtrackem k bezstarostným víkendovým pařbám. Fakt, že měli navíc ještě jednoho z nejlepších rockových kytaristů všech dob a také dva výborné zpěváky, je další věc.
5150 je jedno ze tří nejlepších alb, jaké kdy tato skupina nahrála. I vzhledem k jeho úspěšnosti zůstává záhadou, jak je možné, že doposud nevyšlo v remasterované reedici, tak jako jeho předchůdci.

Tohle je moje recenze z listopadu 2009. Dnes jsem na ní nezměnil ani slovo. 
Pár jich ale ještě přidám...
Když si v poslední větě stěžuju na neexistenci remasteru, tak už to (konečně!) nějakou dobu neplatí. Minulý rok v říjnu se totiž na pultech obchodů a ve skladovacích prostorách e-shopů objevila kolekce pěti CD (a taky LP!) s veškerou studiovou tvorbou Van Halen s Hagarem u mikrofonu. Jsou tu pohromadě všechny čtyři řadovky z let 1986 – 1995 plus jeden disk s raritami z období 1989 – 2004. Tento počin má název The Collection II a navazuje na první kolekci alb s Davidem Lee Rothem z roku 2015. Jelikož už mám dávno ve sbírce staré remastery desek s původní sestavou VH, ten první box set jsem ignoroval. Ovšem tenhle druhý si kupuju hned po výplatě. O jeho existenci jsem se totiž dozvěděl až dnes ráno.
Je mi jasné, že většina zde na Rockboardu bude nejspíše upřednostňovat Lee Rothovu éru před tou Hagarovou. (Samozřejmě za předpokladu, že jsou zde i tací, které nějací Van Haleni vůbec tankujou.) Takže trochu pochybuju, že by se 5150 u někoho z nich probojovalo až do albové TOP 3 této kapely. Já osobně mám co se týče VH nejspíš vkus podobný americké většině. V USA dosáhly na diamantovou desku (10 miliónů prodaných kusů) debut a 1984. A to jsou i moje první dvě místa (přičemž debut je nepřekonatelný). 5150 má na kontě "jen" šestinásobnou platinu - u mě je třetí. A kdyby někoho zajímalo, které desce bych věnoval bramborovou medaili, tak je to Women and Children First (1980).

Na závěr si dovolím malý podotek k tomu výše citovanému entuziastickému pozdravu, jenž odstartuje celé album ve skladbě "Good Enough" (mimochodem, mám ji rád s každým poslechem víc a víc). Pokud jste, tak jako já, fanoušci kultovní horrorové série A Nightmare on Elm Street a zároveň znalci Van Halen, určitě vám ve čtvrtém filmu z roku 1988 (The Dream Master) neunikla jasná reminiscence právě na tento moment z VH repertoáru.
Ve scéně z pohřbu Ricka, bratra hrdinky tohoto dílu, Alice, je snová scéna v níž Rick odklopí víko rakve a zřetelně parafrázuje onu Hagarovu zdravici. To víte, nebyl bych to já, abych zrovna tohle nevytáhl. Krásná ukázka toho, že horror, osmdesátky a rock 'n' roll jsou tři věci, kterým to pohromadě vždycky náramně slušelo.

» ostatní recenze alba Van Halen - 5150
» popis a diskografie skupiny Van Halen

---

Saxon / Innocence Is No Excuse

Nejlepší album Saxon? Pro mě jednoznačně Innocence Is No Excuse.
Takový The Eagle Has Landed je sice naprosto famózní živák, jeden z nejpovedenějších, co jsem kdy slyšel, ale mezi studiovými alby Saxon je moje jednička jasná. K jejich předchozím studiovkám mám sem tam nějaké výhrady, ale o Innocence vám nic špatného neřeknu. Je to deska, která mě jednou provždy přesvědčila o tom, že tahle kapela stojí za hřích.
Chybu tu nemá vůbec nic. Od obalu LP i singlů s vtipnými parafrázemi na téma "zdánlivě nevinná dívenka zabíjí pána na x různých způsobů", až po to, co se počítá nejvíc - tedy samotnou hudbu. A přesně tady mi Saxon dali něco, co mi na předchozích řadovkách scházelo. Nálož hitového heavy metalu s hromadou melodií, fantastických rifů, strhujících refrénů a atraktivním soundem, na správných místech podpořeným vkusnými klávesami. (Dodnes mi nikdo nebyl schopen odpovědět na otázku, kdo na ně tenkrát vlastně hrál.)
Innocence je pro mě nejlepším možným spojení agresivity rané NWOBHM (nové vlny britského heavy metalu) s tehdy nastupujícím melodickým trendem v hard & heavy oblasti.
Tahle deska jede od začátku až do konce, takže je pro mě těžké vybrat jen několik zásadních písní. Ale když už, tak musím určitě jmenovat úvodní, atmosféricky vtahující "Rockin’ Again" a zběsilou smršť zvanou "Everybody Up".
Miluju všechny ty fórky a parádičky, kterými jsou obě skladby vyšperkovány. V první z nich je to hlavně zasněná nálada, melodické sbory (věc u Saxon dříve nemyslitelná) a pak hlavně to závěrečné “zaseknutí se" s mohutně skandováným refrénem, podpořeným opakovanou smyčkou bicích.
Druhá jmenovaná je žahajícím kytarovým přívalem, který v kultovním italském splatter horroru Démoni ještě téhož roku sugestivně dokresloval atmosféru bezhlavého útěku městem, ovládaným monstry. Fórek s pinknutím do kláves a následnou krátkou ozvěnou (použitý během druhé a třetí sloky) v téhle pecce úplně zbožňuju. Sóla jsou zde překryta mohutnou stěnou unisono rifujících kytar a celá střední část, uvozená Biffovým varovným “on your feet”, se tak mění v ukázkové inferno.
Ale to nejsou zdaleka všechny dobroty, které v pořadí osmé (a bohužel poslední s basákem Stevem Dawsonem, autorským pilířem kapely, jehož nepřítomnost silně poznamenala kvalitu následujících počinů) album nabízí. Nelze nevypíchnout především singlové zářezy, kterým vévodí vpravdě monumentální dvojice "Rock 'n' Roll Gypsy" a "Broken Heroes".
První z nich je vysoce chytlavá refrénovka, opěvující život na cestách, v té druhé dostaneme protiválečnou baladu o bezejmenných vojácích, zmizelých ve víru mocenských válečných konfliktů. Obě písně (ostatně jako vlastně celé album) disponují bombastickým soundem, za nímž nejspíš stojí producent Simon Hanhart, pozdější studiový spolupracovník Marillion, Davida Bowieho, Bryana Adamse nebo Toma Jonese. Obě jmenované skladby byly, stejně jako i třetí a nejkomerčněji znějící singl "Back on the Streets", opatřeny videoklipy, což může být považováno za důkaz, že nová nahrávací společnost Parlophone/EMI se o kapelu po odchodu od Carrere dobře postarala. 
Prodejní výsledky však nebyly tak skvělé, jak by se při takové propagaci mohlo zdát. Ne všichni fanoučci přijali změny v hudebním směřování Saxon od klasického syrového heavy metalu k plnějšímu a líbivějšímu soundu, cílícímu na dobývání amerických arén. Kapele se nikdy nepodařilo to, co jejich krajané a souputníci Judas Priest a Iron Maiden zvládli ve stejné době na jedničku – tedy dobýt Ameriku. Naopak, popularita Saxon poklesla i v jejich rodné a do té doby bezmezně věrné Británii. Innocence Is No Excuse se na domácím žebříčku umístilo na 36. místě (nabízí se srovnání s jejich úspěchy z dob největší slávy NWOBHM, kdy se s některými alby dostali až do Top 5) a v Americe skončilo až na 133. pozici.
Přes slabší ohlas a všechny výhrady ze strany kritiků i fans, je Innocence považováno za poslední velké album Saxon 80. let, v podstatě uzavírající jejich "hey days“. Po něm následoval sestup až někam do druhé metalové ligy, přičemž si kapela obzvláště nepomohla svým nejkomerčnějším zářezem Destiny z roku 1988. Když se pak Saxon začátkem roku 1991 vrátili v plné síle s vynikající kolekcí Solid Ball of Rock, zaznamenal to jen málokdo.
Vůbec nic z výše uvedených faktů však nemění můj pohled na jejich celkově osmou (a sedmou studiovou) desku, kterou budu mít už navždy spojenou s nostalgickými vzpomínkami z půle osmdesátých let, kdy byla soundtrackem nejen k mnohému z tehdejších divokých mejdanů, ale společně s nejlepšími kousky Accept, Scorpions, Mötley Crüe, Krokus a dalších mých tehdejších hrdinů také soundtrackem k mému vlastnímu mládí.

PS: Otázku, kdo hrál na tomhle albu na klávesy, jsem před časem položil i umělé inteligenci. Ta věc mi lhala jako když tiskne. Vždycky když jsem ji usvědčil z jedné lži, nabídla mi druhou. A tak jsme se motali pořád dokola a nikam se nedostali. Asi se na to jednou zeptám Biffa Byforda. Jsem zvědav, jestli to bude vědět aspoň on.

PS 2: K desce mám takovou vzpomínku, týkající se tuzemského rumu. Někdy ve svých sedmnácti letech jsem ho na návštěvě u známých při jejím poslechu vypil skoro celou flašku a pak se při odchodu netrefil do otevřených vrat. Druhý den jsem se probudil jako znovuzrozený - následky naprosto žádné. Alespoň zdánlivě. O pár dní později jsem zjistil, že jeden následek to přece jen mělo. Je to už skoro 40 let, ale tuzemák od té doby nemůžu ani cítit. 
To album mi ale šmakuje dodnes.

» ostatní recenze alba Saxon - Innocence Is No Excuse
» popis a diskografie skupiny Saxon

---

Alice Cooper / Love It to Death

Kdybych měl vybrat jen jedno jediné ze všech dvaceti devíti studiových alb Alice Coopera, bylo by to právě Love It to Death.
Moje historie s Alicem začala v roce 1982, když jsem v posluchárně městské knihovny pročítal časopis Melodie a v něm narazil v souvislosti s něčím úplně jiným na zmínku o jakýchsi šokujících a hrůzostrašných kouscích, předváděných na pódiu bytostí tohoto jména. To byla hudba pro mé oči! Vždycky jsem cítil že rocková muzika má obrovský potenciál a její případné spojení s horrorovým žánrem mě fascinovalo, byť zatím pouze v představách. (Tak jako mě na začátku všeho fascinovala vizáž KISS, díky níž jsem se k rocku dostal.)
Realita v následujících letech byla ovšem taková, že jen málokteré (z dnešního pohledu) tak slavné jméno rockové historie bylo out tolik jako právě Alice Cooper. Možná ještě Aerosmith. I s dalšími pozdějšími mými oblíbenci (např. BÖC nebo Heart) jsem se tenkrát těsně minul. V tuzemsku to tehdy byly všechno buďto mrtvé nebo úplně neznámé pojmy. Z okruhu, v němž jsem pátral (a můžete mi věřit, že ten okruh byl opravdu ten největší možný), konkrétně o Alice Cooperovi slyšelo jen pár lidí. A dohromady nevěděl pořádně nikdo nic. (Vzpomínám si na výrok jednoho taky znalce: "Alice Cooper? To je hrozná plechařina." Plechařina? Že by narážka na dechy na albu School's Out? Kdo ví.)

Jak plynul čas, touha po poznání všech těch tajemných, mnoha záhadami obestřených person z hlubin rockové historie rostla. Dokonale pak byla umocněna přečtením série článků Josefa Vlčka Metalový pravěk, vydávané na pokračování v Melodii cca roku 1988.
Tam byli snad všichni. A ještě spousta dalších. (Z těch, kteří mi byli určeni osudem, třeba Lynyrd Skynyrd.)
Tuším, že Vlček u Alice Coopera jmenoval konkrétně alba Love It to Death, Killer a School's Out. Možná ještě Billion Dollar Babies a Welcome to My Nightmare, ale tím už si nejsem úplně jist. Rázem jsem získal nejen oficiální ptvrzení, že ta legendární bytost skutečně existuje a jmenuje se podle čarodějnice, upálené v 18. století, ale dokonce už jsem měl i jména konkrétních alb! Obrovský pokrok.
Jenomže než jsem se ke všem těm deskám konečně dostal, mělo to ještě chvíli trvat.

Mezitím mi bylo dáno spatřit na rakouské TV videoklip ke skladbě "I Got a Line on You", původně od kapely Spirit (před Alicem ji převzali např, Blackfoot). Video propagovalo film Iron Eagle II. Tato filmová série, nepokrytě těžící z popularity Top Gunu, se může pyšnit typickými osmdesátkovými pop rockovými soundtracky, na nichž se objevily dobové kousky kapel Queen, Helix, Dio, King Kobra, Britny Fox a interpretů jako Mike Reno z Loverboy nebo Eric Martin z Mr. Big.
Alice Cooper byl tehdy po delší přestávce, kdy se léčil ze všech svých závislostí, už třetím rokem zpátky ve hře.
Všechno vsadil na glam metal, který byl tehdy na vrcholu, a cover "I Got a Line on You" byl jeho v pořadí už druhý příspěvek do hollywoodské soundtrackové pokladnice 80. let. Tím prvním byl výtečný pop rockový minihit "He's Back (The Man Behind the Mask)" z roku 1986, složený pro šestý díl Pátku třináctého. Alice totiž kul nejen tehdy žhavé glamové železo, ale ve velkém i to horrorové. K tomu měl ostatně jakožto "kmotr shock rocku", jak je občas nazýván, odjakživa blízko.
Společně s Jasonem Vorheesem, zabijákem ze zmíněné slasherové série, se objevil na obálce populárního horrorového magazínu Fangoria, s Twisted Sister natočil komediální zombie videoklip "Be Chrool to Your Scuel" a exceloval v roli vůdce party šílených bezdomovců v Carpenterově majstrštyku Prince of Darkness. Také jeho pódiové show bylo v roce 1987 vůbec nejbrutálnější ze všech, jaké kdy ve své kariéře představil. Propíchnutí nebohého bedňáka stojanem na mikrofon (v Carpiho filmu totéž provede s nevinnou obětí za pomoci půlky jízdního kola) působí dodnes opravdu hodně naturalisticky.

O ničem z toho jsem tenkrát za železnou oponou samozřejmě neměl ani tušení. A ze sledování Alice v kůži a záběrů na bojové letouny z oné akční taškařice jsem taky mnoho nezmoudřel.
Zlom přišel na konci léta 1989.
Vzpomínáte si ještě někdo na rádio EM (Elán - Mikrofórum)? V rámci perstrojky se komusi podařilo na sklonku osmdesátek prosadit tohle rádio pro mladé, orientované především na rockovou hudbu. Tam jste mohli slyšet zcela seriózní poslechové pořady (vzpomínám si třeba na ten o Diamondě Galas), které byly regulérně přínosné. A bolševická propaganda tam měla (pokud mě paměť nešálí) poměr zastoupení asi tak nula nula nic. Myslím, že jsem nikdy potom ani předtím neposlouchal lepší a svobodnější tuzemskou stanici jako tehdy, na samém sklonku mé dvouleté vojenské služby. (Pro zajímavost: V listopadu 1989 bylo rádio EM první ze všech oficiálních československých médií, které se otevřeně přiklonilo na stranu studentů, což jsem tehdy vnímal jako hodně odvážný krok. Stanice vydržela ještě celý rok devadesát a na Silvestra byla definitivně zrušena.)
Takže na tomhle rádiu slyším někdy takhle počátkem září moderátorku, jak hlásí, že nové album Alice Coopera Trash jde na dračku a ze skladby "Poison" je velký hit. Takže tahle písnička byla druhá věc, kterou jsem od Alice v životě slyšel...

Vojna skončila a v říjnu už jsem měl nového dealera. (Moc dlouho mi nevydržel.) Potkal jsem ho na burze a jeden z prvních úkolů, kterým jsem ho pověřil, bylo sehnat mi něco právě od Alice. Měl na skladě Trash a přeposlední album Raise Your Fist and Yell (1987). To bylo vše. O deskách, o nichž psal Vlček v Metalovém pravěku, nikdy neslyšel. (Mimochodem, pamatuju si, jak strašně moc mi rozmlouval Guns N' Roses, které jsem chtěl taky. Nenechal jsem se odbýt a album Appetite for Destruction nás s bráchou, který byl tenkrát ještě můj spolehlivý partner in crime, doslova uchvátilo.) 
Takže Trash a Raise Your Fist - to byly první desky, které jsem od Alice slyšel. Líbily se mi (pár věcí z nich dokonce velmi), ale já chtěl toho starého Alice. Toho, o kterém psali v Melodii. Cítil jsem, že jeho starší tvorba bude tak trochu hodně jiné kafe.
Ale můj dealer byl neschopný a během listopadu mi stejně navždy zmizel někde ve víru sametové revoluce.
Sehnal jsem si jiného, schopnějšího, pro kterého už nebyl takový problém nahrát mi ty správné desky.
Pro začátek to byly dvě kazety s čtyřmi po sobě jdoucími alby Alice z let 1971 – 1973. 
Konečně jsem měl to, co jsem potřeboval. To, co jsem celou tu dlouhou dobu hledal.
Postupně jsem rychle dokupoval další a další kazety s tituly jako Muscle of Love nebo Welcome to My Nightmare, pokračoval new wave záležitostmi z počátku osmdesátek (Flush the Fashion a Special Forces mě rozsekaly) a základní sbírku ukončil Constrictorem, startujícím mistrovu tehdy ještě pořád aktuální glam metalovou éru.

Tehdy, na samém prahu 90. let, jsem prozkoumával různá teritoria. Hard & heavy, AOR, thrash a rap metal, stejně jako new wave, punk, alternativní rock, psychedelii nebo avantgardu. 
60., 70., 80. léta - zajímalo mě to všechno.
A Alice Cooper, to bylo pro mě pojítko mezi všemi těmi alternativami a rock 'n' rollem. Naprosto ideální kombinace umění i zábavy, vzrušující po všech stránkách. Po celá 90. léta pro mě nebylo většího interpreta. Dodnes u mě patří mezi deset největších jmen celé rockové historie. Pokud se toho dožiju, měl bych ho konečně vidět naživo letos v červnu.

Album, které celé to mé okouzlení Alicem započalo, bylo jistojistě Love It to Death.
Dodnes si pamatuju na ten mrazivý páteční večer, kdy jsem si ho poprvé pustil.
Dnes, po třiceti čtyřech letech, si ho při psaní této části recenze pouštím znovu, nejméně tak po sté v životě.
Nic se nezměnilo. Pořád je to masterpiece.
Od úvodní pohodovky "Caught in a Dream", přes věčně zelenou (a neskutečně chytlavou) "I'm Eighteen", vydanou na singlu už v listopadu 1970 společně s další peckou "Is It My Body", hypnotizující temnou psychárnu "Black Juju" a ultimátní zpověď šílence v "Ballad of Dwight Fry" - úvod s děvčátkem, deklamujícím ono památné "Mommy, where is daddy?", Aliceovo blábolení, přecházející v opakované "I gotta get outta here" a vrcholící explodujícím refrénem, to vše lze shrnout do jediného slova: KULT - až po očistné finále "Sun Arise", je Love It to Death jedna velká, naprosto originální, alternativně hard rocková jízda, jakých na světě věru není moc.
Love It to Death a rok 1971, to je úvod do problematiky. Začátek vlády Alice Coopera.
Odtud až po úžasné Welcome to My Nightmare (1975) hledejte to nejlepší, co pod tímto jménem vzniklo. 
A že mnohé z toho, co pod ním vzniklo o dalších deset, dvacet, ba i čtyřicet let později, stojí určitě taky za hřích, myslím netřeba dodávat.
Protože Alice rocks.
Alice always rocks. Na pódiích údajně dnes ještě více než tenkrát.
Tak uvidíme v červnu v Pardubicích.
Mezitím si ale určitě pusťte Love It to Death.

» ostatní recenze alba Alice Cooper - Love It to Death
» popis a diskografie skupiny Alice Cooper

---

AC/DC / Who Made Who

1986 byl parádní rok. Bylo mi 18, spousta věcí byla poprvé (nebo podruhé), kouřilo se (ještě pořád) skoro všude, frčely minisukně (už zase), takže bylo na co se dívat a v Americe se (furt ještě) točily skvělé filmy. Jeden takový se rozhodl natočit i slavný horrorový spisovatel Stephen King. Tenkrát ještě pil, fetoval a nepsal nudné, politicky korektní bláboly. A miloval rock and roll. Nepochybuju, že ho miluje dodnes, ale už mu ve svých románech zdaleka nedopřává tolik prostoru jako tenkrát. Dnes se angažuje už trochu jiným směrem. Jenomže dnes je dnes a tenkrát…
Jo, tenkrát! Stromy měly delší stín, holky vlhčí klín, na dně piva nebyl splín a Černobyl? Po něm měli u nás houbaři vyložený ráj. (Nepochybuji, že ta poslední informace pár lidí na Rockboardu zaujme.)

Ale zpátky ke Stephenu Kingovi.
Na kontě měl tehdy už osmnáct románů (z toho pět vydal pod pseudonymem Richard Bachman, kterýžto si narychlo vymyslel podle kapely Bachman-Turner Overdrive), a k tomu dvě povídkové sbírky. Podle jeho knih bylo do té doby natočeno devět filmů. Některé z nich režírovaly takové legendy jako Brian DePalma, Stanley Kubrick, David Cronenberg nebo John Carpenter.
Téměř vše, co bylo spojeno se jménem Stephen King, znamenalo obrovský úspěch.
V onom roce 1986 měl navíc do jeho bibliografie příbýt ještě proslulý horror To a desátou kingovskou adaptací se měl stát snímek Stůj při mně, natočený podle vynikající novely Tělo.
Kinga nenechávala filmová tvorba nikdy chladným a jsem si naprosto jist, že rock and roll byl na žebříčku jeho zájmů vždy minimálně v Top 5.
Tehdy ještě stále poměrně mladý (40), mimořádně úspěšný (a tudíž i přiměřeně bohatý) autor nadpřirozených horrorů a sci-fi thrillerů, k tomu všemu zanícený příznivec rockové muziky (dodnes hraje na kytaru v příležitostném bandu, složeném z dalších podobně postižených kolegů a k tomu sponzoruje několik rockových rádií), byl v roce 1986 rozjetý natolik, že se rozhodl natočit svůj vlastní film.
A jaký jiný film to při jeho zaměření mohl být než fantastický, horrorový a rock and rollový.

Stephen si napsal scénář (inspirovaný vlastní povídkou), do hlavní role obsadil Emilia Esteveze, tehdy vycházející mladou hollywoodskou hvězdu, která měla za sebou kultovní snímek Repo Man a před sebou mimořadně úspěšný western Mladé pušky, a sám se usadil na režisérskou stoličku.
A protože nebyl žádný troškař, ohledně hudby ke svému veledílu neoslovil nikoho jiného než své oblíbence AC/DC.
Ti pro Stephena sloźili a nahráli zbrusu novou skladbu "Who Made Who" a dvě instrumentálky – pomalou "D.T." a rychlou "Chase the Ace". Zbytek soundtracku tvořily dvě skladby z jejich tehdy posledního alba Fly on the Wall ("Sink the Pink" a remixovaná verze "Shake Your Foundations"), pomalá bluesovka z desky Dirty Deeds Done Dirt Cheap ("Ride On"), titulní pecka z For Those About to Rock a dva asi nejznámější kousky z proslulé Back in Black ("Hells Bells" a "You Shook Me All Night Long").

Myslím, že u nás (a možná ani ve světě) není mnoho lidí, kteří by si Kingův film, nazvaný Maximum Overdrive (česky uvedený mnohem později v televizi jako Vzpoura strojů), a album AC/DC s názvem Who Made Who spojovali.
Přesto tyto dva počiny patří k sobě – album bylo zcela oficiálním soundtrackem k filmu. Všechny výše jmenované skladby v něm zazní a některé z nich dokonce téměř kompletně.
Jelikož pro mě mají určitou hodnotu obě složky tohoto projektu, neodbudu tady ani jednu z nich.

Nejdříve si vezmu na paškál film.
Je jediný, který kdy Stephen King natočil. I když jeho jméno figuruje v úvodních titulcích k desítkám, dnes už možná i stovkám dalších celovečerních, televizních i krátkometrážních snímků a seriálů, jedině o Maximum Overdrive může říct, že je opravdu jeho.
Jaký je?
Béčkový a všeobecně obvykle velmi kritizovaný.

Zde je můj komentář, uveřejněný na CSFD (Česko-slovenské filmové databázi):
„Maximum Overdrive jsem viděl několik let předtím než u nás vyšla první kniha Stephena Kinga, takže mi tehdy jméno tvůrce vůbec nic neříkalo. Dokonce jsem to viděl ještě dřív než u nás v kině dávali Mladé pušky, takže Emilio Estevez na tom byl u mě podobně jako King. Jediné, co jsem znal dlouho a dobře, byli AC/DC.
Film se mi velice líbil a videokazetu s ním jsem si tehdy od kamaráda půjčoval pořád dokola. Teprve z hodnocení tady na csfd jsem zjistil, že většina lidí považuje ten film za špatný. Tenkrát bych se tomu asi divil, dnes už se nedivím ničemu. Ani tomu, jak odtud Zack Snyder v remake Dawn of the Dead vykopíroval tu scénu s kanálovou akcí. Myslím, že na jednoho zfetovaného spisovatele, kterým King v té době byl, je tohle velice slušná záležitost. A taky že na poli fantastického horroru patří Maximum Overdrive k tomu lepšímu, co v 80. letech vzniklo. I když je pravda, že na mém pohledu má lví podíl soundtrack, který mají na svědomí výhradně právě AC/DC.
A taky už mi začíná pomalu docházet, proč většina lidí ten film odsuzuje. Možná, že gró nespokojenců tvoří Stephenovi fanoušci, ošklíbající se nad tím, že se Mistr vykašlal na jakékoli hlubokomyslné psychologické prokreslování charakterů, které mu tak rádi připisují, a místo toho si natočil tuhle lehce ulítlou a fantasticky rock ’n’ rollovou filmovou pecku.“

Dodám ještě, že snímek obsahuje takové chuťovky jako přejetí parním válcem nebo zabití plechovkami, vrhanými automatem na Coca Colu. Sám King si v něm střihne malou roli chlápka, kterého při pokusu vybrat si peníze, bankomat opakovaně počastuje přízviskem "asshole".
Zda bych vám film doporučil?
Máte-li hodně rádi comicsy, horrory, nenáročné sci-fi nebo AC/DC, je tu určitá šance, že se vám to bude líbit.

A nyní zde na Rockboardu to hlavní: Muzika.
Ze tří nových skladeb je úvodní "Who Made Who" jasným vrcholem. 
Z mého pohledu by se dala vyjádřit slovy: Nejlepší možný výsledek, jaký můžete získát pokud do hypotetického plniče snů zadáte údaje „AC/DC“, „1986“ a „pořádný hit“.
Přesně tohle splňuje tato pecka dokonale. Hypnoticky sugestivní, odsypávající tempo, které vás okamžitě zaháčkuje, podmanivý zpěv a úderný, snadno zapamatovatelný refrén.
Co chtít víc?
V každém případě, funguje to ve filmu i mimo něj. Alespoň na mě tedy naprosto spolehlivě.
Dokonce to na mě funguje natolik, že mám tuhle skladbu ve svém pomyslném Top 10 úplně všech písní kapely.
To samé pak mohu říct ještě o čtyřech dalších položkách tohoto alba (konkrétně "You Shook Me All Night Long", "Ride On", "Hells Bells" a "For Those About to Rock").
Což dělá dohromady celou polovinu desky.

Ozdobou té druhé půlky je pro mě další tehdejší novinka, instrumentálka "D.T.". Lehce (ale účinně) monotónní, naléhavá a opět velmi sugestivní. I u ní platí, že funguje skvěle jak ve filmu, tak zcela samostatně.

O obou skladbách z tehdejší poslední studiovky lze říct, že splňují standardní očekávání, jaká můžeme u AC/DC v polovině osmdesátek mít. Což zhruba znamená: dobrý, ale žádný zázrak. U "Sink the Pink" to platí doslova, u "Shake Your Foundations" lze zaznamenat i nějaké ty hitové ambice. Na kolik je píseň splňuje, to už záleží na vás. Za sebe bych se jako se zástupcem Fly on the Wall úplně spokojil s druhou jmenovanou a tu první nahradil něčím výživnějším.

Druhá (nová) instrumentálka "Chase the Ace" překvapí na AC/DC až nezvykle svižným tempem. Skutečně si hned tak nevzpomenu na moc jejich skladeb, které by uháněly vpřed takhle rychle. A ač právě to může v repertoáru kapely působit jako určité osvěžení, skladba se po chvíli i přes nedlouhou stopáž poněkud omrzí. To z ní dělá nejslabší novinku alba. A společně se "Sink the Pink" také jeho nejslabší kousek.
I tak jsem za něj rád.
Koneckonců, jsem rád za celé to album a film, kvůli němuž vzniklo.

Vzhledem k tomu všemu, co jsem tady o obojím napsal, i vzhledem k pro mě nezpochybnitelným kvalitám drtivé většiny skladeb, by bylo jakékoli hodnocení celku pod čtyři hvězdičky neadekvátní. A to přesto, že si Who Made Who jako celek pouštím jen málokdy. Zato většinu jednotlivých položek si poslechnu rád kdykoliv.

» ostatní recenze alba AC/DC - Who Made Who
» popis a diskografie skupiny AC/DC

---

Rose Tattoo / Rose Tattoo

SMRT, VĚZENÍ NEBO ROCK 'N' ROLL. To je název mé oblíbené glam metalové hymny v podání bývalého zpěváka kultovních glam punkerů Hanoi Rocks. V tomhle případě se však nebudu zabývat ani Michaelem Monroem, ani glam metalem, protože záležitost, které se chci věnovat, vznikla ještě o celých deset let dříve v daleké Austrálii.
Ta byla už v 70. letech líhní mnoha hard rockových a heavy metalových kapel z nichž se nejvíce proslavila úderná parta s názvem AC/DC. O té alespoň jednou v životě slyšel asi každý, aniž by přitom někdy zakopl o výraz hard rock.
AC/DC jsou i mými obrovskými oblíbenci. Ze sedmdesátkových tvrdě rockových part země klokanů mám však ještě dva další velké favority. Konkrétně The Angels, kteří (zatím) ani nejsou na Rockboardu a pak kapelu, o které bude nyní řeč.
Tu, na níž výše uvedený slogan o volbách dětí ulice sedí jako ulitý.

Je rok 1978 a právě vychází album, které jsem neváhal vybrat mezi 25 těch, jež formovaly můj hudební vkus. Původně se jmenovalo stejně jako kapela, která ho nahrála, později vyšlo také pod názvem Rock 'n' Roll Outlaw, případně Outlaws.
Ale klidně se mohlo jmenovat třeba Jailhouse Rock.

Představme si nejdříve trochu partu, která tento pro mě (a jistě i pro mnoho jiných) nezpochybitelný klenot nahrála.

Rose Tatto byli založeni v roce 1976 v Sydney. Stylově nejsou nepodobní AC/DC; písně Rose Tattoo jsou však obvykle o poznání rychlejší. Obsahují prvky punk rocku a oi, které kapela suverénně mísí s nepřeslechnutelnými vlivy blues a southern rocku. Tyto styly evokují zejména hojně využívané slide kytary.
Zvláště v počátcích jsou texty skupiny výrazně mačistické a sexistické. Oslavují drsné chlapíky, psance, hospodské rváče, rebely, pouliční gangy, apod. Ženy jsou v nich pouze objekty, sloužící k jedinému účelu. A toho se lze (alespoň dle textů Rose Tattoo) domoci pouze nasílím, lstí nebo penězi. Největším tématem (a zároveň jedinou možnou láskou, posedlostí a také lékem na všechno) je samozřejmě rock 'n' roll. Ten je pro kapelu ostatně dodnes tématicky naprosto dominantní.
Členové Rose Tattoo krom tvrdé muziky a nekompromisních, i na svou dobu kontroverzních textů, prosluli také specifickou imagí. Většina členů nosila na svou dobu extrémně krátké sestřihy a zpěvákova hlava o vlasech snad ani nikdy neslyšela.
O oblíbenosti kapely mezi skinheady (mimochodem, prvních několik alb vydal před několika lety v reedicích label Captain Oi!) a o aktivitách frontmana Angryho Andersona v různých protimuslimských organizacích, se toho ostatně na internetu napsalo už docela dost.

Ještě výraznějším vizuálním prvkem, odlišujícím Tatts (jak skupině říkají jejich fanoušci) od ostatních skupin, je barevné tetování, které pokrývá většinu těla každého z nich. Dnes už by se nad něčím takovým nikdo nepozastavil - my však mluvíme o druhé polovině sedmdesátek. Tedy o době deset let předtím než se první nesmělá tetování začala mezi rockery pomalu dostávat do módy. Podle textu písně "Scarred for Life", si zpěvák Angry nechal udělat svou první kérku už v šestnácti (tedy v roce 1963).
O tom, že Rose Tattoo si na drsňáky jenom nehrají, svědčí mimo výše uvedeného i fakt, že většina muzikantů si zamlada prošla členstvím v kdejakém pouličním gangu, řádícím na perifériích Sydney. Mnozí z nich mají zkušenosti i s pobytem za mřížemi.

Rose Tattoo však nejsou nějakou okrajovou kapelou, uznávanou skupinkou extrémistů, nebo kultem pro pár vyznavačů obskurností. Přes všechny kontroverze se Tatts podařilo už v 70. letech probojovat se z hospod a malých klubů mezi nejpopulárnější kapely v Austrálii a počátkem 80. let začali dobývat i Evropu. Singl "Rock 'n' Roll Outlaw" se v roce 1981 dostal na druhé místo ve Francii, páté místo v Německu a šedesáté v Anglii. První dvě dlouhohrající desky pak ve stejném roce obsadily nejvyšší příčku britského heavy metalového žebříčku a Rose Tattoo vystoupili na legendárním festivalu v Readingu. Po koncertě v klubu Marquee byli tiskem vyhlášeni za nejhlasitější kapelu, která tam kdy hrála od časů Led Zeppelin.
V roce 1982 už Tatts dobývají Ameriku jako předkapela Aerosmith a ZZ Top a slaví mezinárodní úspěch se singlem "We Can't Be Beaten".
Dnes jsou považováni za druhou nejúspěšnější australskou hard rockovou kapelu po AC/DC a významný rockový historik Ian McFarlane je označil za jednu z nejuctívanějších skupin všech dob.

Myslím, že tyto informace pro uvedení do problematiky postačí - podrobnosti si nechám pro případnou biografii kapely. A teď už pojďme vstoupit do jedinečné, nekompromisní a nenapodobitelně syrové atmosféry jejich debutového alba.

Periferie Sydney.
Gangy v ulicích.
Souboje na pěsti, nože i pistole.
Ženy, dobré jen na jednu věc (a mnohdy ani to ne).
Chlast a drogy. Jizvy. Holé lebky. Tetování.
A především rock 'n' roll:
Hard rock jako AC/DC. Heavy metal jako Motörhead. Punk jako Sex Pistols.
A všudypřítomná jižanská slide kytara.

To všechno jsou Rose Tattoo v letech 1977 – 1982 od prvního singlu až po třetí album Scarred for Life. A ze všeho nejvýrazněji je tohle všechno cítit na jejich debutu.

Tady ho máme, song za songem:

ROCK 'N' ROLL OUTLAW
Přímočará, na slide kytarových vlnách rychle proplouvající, jasná a jednoduchá hard rocková pecka o tom, že zpěvák Angry Anderson (jehož vokální projev se asi nejvíce blíží hodně nasranému Bonu Scottovi), nepotřebuje nikoho, kdo by mu říkal co má dělat, dokonce ani ženu, a že si úplně vystačí s rock and rollovou kapelou a místem, kde by mohl hrát. Jak už bylo řečeno, jde o největší singlový hit kapely.

NICE BOYS (DON'T PLAY ROCK 'N' ROLL)
Zatímco předchozí skladba byla v repertoáru kapely nejúspěšnější , tato je dnes asi nejznámější. V roce 1986 ji totiž na své první EP Live Like a Suicide nahráli Guns N' Roses. Proč si mladí výtržníci vybrali zrovna ji, je nabíledni. Text o naivní šestnáctce, která dorazila do města, aby se stala součástí tamní rockové scény a skončila znásilněná a zdrogovaná v špinavém pokoji, protože "hodní hoši nehrajou rock and roll", si nebere servítky. Pro dívku nikdo nepláče. Ani Angry. Ten pouze zdůrazní, že on taky nikdy nebyl hodný hoch.
Zvláště půvabná je pasáž popisující ulice města: "Leží tam odpadky, chráněné miliónem much. Ubytovali se v nich švábi tak velcí, že mají kosti."
Píseň pádí vpřed ve zběsilém tempu, jež bude charakteristické zvláště pro druhé album Assault and Battery (Přepadení a ublížení na zdraví).

THE BUTCHER AND FAST EDDY
Třetí skladba desky ukončuje trilogii písní Rose Tattoo s přívlastky. Zatímco o úvodním songu můžeme hovořit jako o jejich nejúspěšnějším a o tom následujícím zase jako o nejznámějším, pak v případě Řezníka a Rychlého Edy jde o skladbu nejdrsnější.
Hutné, pomalu avšak neúprosně se valící, zatěžkané blues, kořeněné razantním rifem, vypráví příběh dvou nepřátelských gangů, jejichž vůdcové si to rozdají na noźe v tmavé uliče za jedné větrné sobotní noci.
Atmosféra songu je nesmírně sugestivní a Angry odzpívá celou story rozvážným tempem zkušeného hospodského vypravěče, který má cit pro detail a načasování.
Na začátku jsou rozdány karty (rivalské pouliční gangy na dvou stranách řeky) a pak jsou popsáni hlavní představitelé (zlý Eddy, nutící šlapat chodník i svou patnáctiletou sestru a tvrdý, ale férový Butcher s reputací nebojácného bojovníka).
Je možné, že vám při poslechu bude běhat mráz po těle a budete ten příběh, umocněný skvěle padnoucím hudebním doprovodem, proźívat stejně jako ho pokaždé prožívám já.
A jak dopadl ten slavný souboj a koho že to v chladném ránu našli s jeho vlastním nožem zaraženým hluboko v hrudi?
To si nechám pro sebe. Buď vám to řeknou děcka, která si o tom dle Angryho slov ještě dnes vyprávějí v postranních uličkách a parcích, nebo si poslechnete celou tuhle parádní záležitost přímo v osobitém podání Rose Tattoo.
Prozradím jen tolik, že jde nejen o jeden z absolutních vrcholů jejich debutu, ale celého repetoáru kapely vůbec.

ONE OF THE BOYS
Napínací úvod v podobě několikrát zopakovaného krátkého rifu a pak už rázně najede rychlé, houpavé boogie o tom jak je fajn vykašlat se na školu a budovat si v ulicích pověst tvrďáka. Protože přece "zlé holky chtějí zlé kluky a ty hodné je chtějí taky".
Fajn standard, který nezklame a připraví posluchače na další divokou jízdu.

REMEDY
Nekompromisní, rychlý a skvostně sekanými rify prošpikovaný nářez o tom, že rock 'n' roll je lékem úplně na všechno.
Energie, která z téhle pecky sálá, je přímo fantastická. Kytary divoce sólují a Andersonův vokál se zařezá hluboko do rockerského srdce. Ten chlapík, Angry, věru nemá svou přezdívku jen tak pro nic za nic. Tohle je další vrchol alba a zároveň skvostný závěr první strany vinylové desky.

BAD BOY FOR LOVE
Otvírákem druhé strany je debutový singl z roku 1977. Jedná se boogie, hrkané spíše ve středním tempu a podkreslené pro Tatts tak typickou slide kytarou Peta Westa. Text je tentokrát zajímavější než muzika (většinou bývají tyhle složky u raných písní kapely výživné zhruba stejně). Angry jej jako obvykle podává v první osobě (což je v pořádku, protože tomuhle holohlavému rváči to prostě věříte).
Je to o chlápkovi, který po opilecké výtržnosti, kdy se porve s půlkou města, stráví třicet dnů v okresní věznici, aby se po propuštění stavil za svou milou a našel ji v posteli s jiným. Příběh končí dvojnásobnou vraždou ("I shot 'em both") a hlavním antihrdinou na útěku před tisícem policistů ve zbrani. Z původních třiceti dnů ve vězení je rázem třicet let a vypravěč v refrénu shledává, že není zrovna ideálním typem pro lásku.

T.V.
Rychlá dvouminutovka, u níž by jeden podle textu předpokládal, že v ní zpěvák spílá své milé. Ale název skladby uvádí vše na pravou míru.

STUCK ON YOU
Balada a Rose Tattoo? To snad ani nejde dohromady, řeknete si po všech těch předchozích nářezech. Tady nám hoši ale jednu předkládají. A je obzvláště tklivá. Postavená je hlavně na Wellsově slide kytaře a nebyli by to naši zlobiví chlapci, aby to celé nebylo o úchylovi, lákajícímu školačku na společné sledování barevné televize.
Jen tak mimochodem pak v písni zemře jeden papoušek (hlady) a jedna akvarijní rybka jménem Sam (chlápek ji zlikviduje, když se pokouší ohřát vodu v akváriu, aby Samovi nebyla zima).
Jak dopadne ona nebohá školačka, kolem níž se to celé točí, není úplně jasné. Jisté je jen to, že týpek se na ni dle refrénu přilepí jako tetovaná růže (Rose Tattoo).
Přeberte si to jak chcete; pro mě osobně jde o další z vrcholů téhle desky.

TRAMP
Po "T.V." další krátká vypalovačka (tentokrát trvající dvě a půl minuty) o tom, jaké to je, když se chlap zamiluje do... ehm, sexuální pracovnice.

ASTRA WALLY
To nejlepší na konec? Tak nějak. Anebo přesně tak. Šestiminutový opus magnum, odehraný v tom nejzběsilejším možném tempu, graduje v průběhu do totálního rock and rollového inferna a předvádí všem, o čem že ti Rose Tattoo vlastně jsou. Tedy o nespoutané, živočišné a v tomto případě doslova animální energii. A také o tom nejurputnějším hard rockovém nasazení.
Střemhlavou kytarovou smršť spolehlivě umocňuje Angryho suverénní projev. Když někdy v polovině opakuje svoje „thing! thing! thing!“ má vás už jednoznačně omotané kolem prstu. Samozřejmě pouze v případě, že vašim uším lahodí vokál přibližně o síle a razanci motorové pily.
A co nebo kdo je Astra Wally?
Angryho kocour, který byl dle textu ještě větším rváčem než jeho páníček.

SNOW QUEEN
Předchozím songem končí původní LP, ale mnoho pozdějších reedicí pokračuje bonusovými skladbami jako je např. právě tahle. Původně vyšla v roce 1977 na B-straně prvního singlu kapely a já osobně bych tuhle parádićku klidně zařadil i na jejich debutové LP. Až tak je dobrá.
A že tahle sněhová královna bude mít jen máloco společného s Disneym, a mnohem více s jistými návykovými látkami, asi netřeba zdůrazňovat.

RELEASE LEGALISE
Na rozdíl od "Snow Queen", tahle rarita, nahraná a vydaná v roce 1980 na singlu podporujícím aktivity za legalizaci marihuany v Austrálii, se na žádné oficiální reedici alba nenachází. Nenajdete ji ani na žádné kompilaci Tatts. Tohle syrové reaggae, na hony čpící undergroundem, je z poněkud jiného soudku než jsme u kapely zvyklí. Chutná ovšem stejně dobře jako jiné produkty Rose Tattoo z té doby. Na CD vyšlo v roce 2005 jako bonus k vydání jediného alba Angryho předchozí kapely Buster Brown (Something to Say, 1974).

Poslední dvě písně zde uvádím především proto, že obě zdobí coby bonusy vydání tohoto alba na mé vlastní značce Apache Records a také proto, že je mám hodně rád. Jako přídavek k tomu, co nám servíruje první verze debutu, mi připadají ideální.

V 70. letech, kdy první LP Tatts spatřilo světlo světa, se o něm mimo Austrálii dozvěděl jen málokdo. Nakonec se ale přece jen dostalo k těm správným lidem a ti později (v letech 1980 a 1981) prosadili jeho vydání v Evropě. Mnozí z objevitelů Rose Tattoo je považovali doslova za revoluci.
“Není to punk rock, není to běžný heavy metal, ani to nekopíruje AC/DC, i když je to podobná frajeřina,” říká jeden z nich, Derek Oliver, autor sleeve note k remasterovanému vydání z roku 2004.
“Smíchejte ty nejnebezpečnější momenty v muzice Sex Pistols, Vibrators, Damned a Ramones s hřmícím soundem, který AC/DC odsouvá do pozice maníků, co si zapomněli zapojit kytary do zesilovačů. K tomu připočítejte image a texty, které se pohybují na hranicich, kam se předtím ještě žádný rocker neodvážil a získáte přibližnou představu o čem to vlastně je,” píše (zhruba) Derek Oliver.

Všechno, co se u nás o Rose Tattoo napsalo za komunistů, byla krátká zprávička Jaromíra Tůmy buď v Echu Mladého světa a nebo v Melodii (ted si nejsem jistý, ale myslím, že to první je správně) o tom, že skupina chystá čtvrté album a že snad na něm mají použít dudy nebo tak něco. Těchhle asi deset slov z roku 1983 nebo 1984 bylo vše, co jsme se o Tatts mohli z tuzemského tisku dozvědět. Jejich hudbu si pak mohla většina z nás leda tak představovat.
Poláci byli, co se týče přístupu ke kultuře, mnohem liberálnější, a tak jsem v polském oddělení naší veřejné knihovny mohl v jistém časopise pro mladé dokonce spatřit fotku kapely.
Byl to jeden z největších šoků, jaké jsem při pohledu na image nějaké skupiny utrpěl.
Z dnešního pohledu, kdy je potetovaná kdejaká bába v tramvaji, je to asi nepochopitelné, ale v té době jediné tetování, které jsem na někom kdy viděl, byla maximálně tak malá neumělá kotva na něčím zápěstí. To, co jsem spatřil na kůži členů Rose Tattoo mnou otřáslo až do hloubi duše.

No jo. Časy se mění a dnes už asi nikoho neohromí ani ilustrování muži z Austrálie, ani jejich muzika.
Na image kapely jsem si za ty věky už dávno zvykl a co se týče její muziky, ohromuje mě spolehlivě pořád.
Jasně, od čtvrté desky nahoru už to nikdy nebylo ono - ostatně už na té třetí zůstal v kapele z původní sestavy jen Angry (z debutu pak on a basák Geordie Leach). Ale tak už to někdy bývá.
Ne všem je dáno dostat se až na samotný Olymp.
Přestože na něm Rose Tattoo nikdy nestanuli, jejich místo mezi kultovními favority přelomu 70. a 80. let jim už nikdo nikdy neodpáře. Tahle deska (a minimálně ještě dvě následující) vám myslím dostatečně osvětlí proč.

» ostatní recenze alba Rose Tattoo - Rose Tattoo
» popis a diskografie skupiny Rose Tattoo

---

Kiss / Creatures of the Night

Tímto album začíná třetí období KISS.
To první a zároveň nejslavnější bych vymezil únorem 1974, kdy vyšel jejich eponymní debut a zářím 1978, kdy byla v jeden den hromadně vydána sólová alba všech čtyř členů kapely. Během tohoto časového úseku, trvajícího čtyři roky a devět měsíců, si kapela stihla postupně vydobít kultovní status, nahrát spoustu klasických fláků (namátkou "Strutter", "Rock and Roll All Nite", "Detroit Rock City", "God of Thunder", "Love Gun" nebo "I Stole Your Love", s baladou "Beth" proniknout do singlového Top 10 US Billboardu, vydat šest studiových desek, z nichž polovina byla minimálně platinová, a dát světu ceněná koncertní dvojalba Alive! a Alive II.
Na konci tohoto období už byla čtveřice maskovaných rockových superhrdinů velkou kapelou, která vyprodávala s ohromnou pódiovou show plnou efektů největší americké stadióny. Jejich fan klub KISS Army byl jednou z nejpočetnějších fanouškovských základen na světě. KISS měli dokonce svůj vlastní marvelovský comics a celovečerní film. Obchod s přidruženým merchandisingem fungoval skvěle a v různých anketách byla tahle newyorská čtveřice pravidelně volena nejen nejlepší rockovou skupinou Ameriky, ale často i celého světa.
Comicsová monstra, obluzena popularitou, však nakonec přecenila své síly i možnosti. Hromadné vydání solových alb všech členů pod sjednocující hlavičkou KISS zaznamenalo i přes masivní reklamní kampaň první velký komerční neúspěch od průlomu s albem Alive! v září 1975. Přesně tři roky poté, co se kapele podařilo prorazit do první rockové ligy, přišel bod zlomu, po němž následovala nezastavitelná cesta dolů.

A tak přichází druhá fáze kariéry KISS.
Období 1979 – 1981 je ve znamení experimentů. Kapela zkouší co se dá, aby znovu zaujala publikum. Přichází album ovlivněné stylem disco (1979), popové album (1980), ba dokonce i koncepční art rockové album (1981).
Během této fáze postupně opustila kapelu polovina členů původní a nejslavnější sestavy. Bubeník Peter Criss, mj. spoluautor nejúspěšnější písně kapely ("Beth"), je sice ještě v roce 1980 oficiálním členem KISS, ve skutečnosti však už rok předtím na albu Dynasty hraje pouze v jediné písni. Zbytek desky a celé následujíci album (Unmasked) nabubnoval vyhledávaný studiový hráč Anton Fig.
V létě 1980 nahrazuje Crisse do té doby zcela neznámý třicátník Eric Carr, který konkurs na bubeníka KISS bral jako svou poslední šanci prosadit se v hudebním byznysu.
Kytara Ace Frehleyho se naposledy objevuje na koncepční desce The Elder (1981) a i když Spacemana, jak zní Aceova přezdívka, vidíme ještě na obalech kompilace Killer a desáté studiovky Creatures of the Night (obě 1982), na nových písních už ho zastupují najatí kytaristé. Konkrétně např. Bob Kulick, který hrál s Lou Reedem, Meat Loafem nebo Dianou Ross, dále z různých fusion projektů známý Robben Ford (pozdější spolupracovník Milese Davise), Steven Farris z kapely Mr. Mister a konečně Vinnie Vincent, který v roce 1982 Frehleyho v oficiální sestavě KISS nahradil.

To už jsme na začátku třetího, celou jednu dekádu trvajícího období, v němž se kapela prezentuje coby moderní glam metalová akvizice pro 80. léta. V následujících deseti letech nahráli KISS sedm studiových alb, díky nimž se jim podařilo částečně získat zpět ztracenou reputaci a udržet se když ne v první, tak alespoň někde na špici pomyslné druhé hard rockové ligy.
Obrodný proces byl spuštěn v roce 1982, kdy na tom byli KISS snad nejhůře za svou dosavadní kariéru a prakticky začínali od píky. Tento nový začátek symbolizovalo o rok později zejména jejich kompletní odmaskování.
Vzhledem k tomu, že dle některých kritiků stála popularita skupiny pouze na kostýmech, tento krok se může jevit jako značně riskantní. Dokonce by mohl být označen za uměleckou sebevraždu. KISS však prohlásili, že chtějí k fanouškům mluvit hlavně svou muzikou a dokázat, že i bez masek mají pořád co nabídnout.
Bez makeupu to pak vydrželi celých dvanáct let.
Už kompilace Killers v červnu 1982 naznačila ve čtyřech nových skladbách návrat k tvrdšímu zvuku, což v říjnu téhož roku plně stvrdilo nové dlouhohrající album.
Creatures of the Night bylo do té doby nejmetalovějším albem KISS vůbec.
Ve své době však překvapivě neuspělo.
Tehdy už jsem byl velkým fanouškem této comicsově rockové úderky a pamatuju si jako dnes, jak sedím v lavici deváté třídy, prohlížím si jakýsi populární magazín západní provenience (možná Bravo?), kde zahlédnu někde v dolním rohu malou noticku ohledně vydání tohoto LP. Po následném pátraní mezi spolužáky zjišťuju, že Creatures of the Night nikdo nemá a že KISS jsou údajně odepsaná veličina. Stejný názor měla asi spousta dalších lidí, protože trvalo dlouhých deset let než jsem to album konečně sehnal a poslechl si ho.
Dnes už je všeobecný pohled na Creatures of the Night úplně jiný a album to později dokonce dotáhlo v prodejích až na platinu. Ale tenkrát v roce 1982 po něm moc psů neštěklo.

Svou starou recenzi jsem před patnácti lety uvedl těmito slovy: „Tvorové noci - jak příhodný název pro desku Kiss“.

A pokračoval jsem zhruba v tomto duchu:
"Společným znakem většiny skladeb je plný, kovově hutný zvuk a mírná ponurost. V minulosti (a blízké budoucnosti) pro sound kapely tak důležitá melodie tu jde kupodivu stranou, a ke slovu se výrazněji dostává jen občas (např. v typicky osmdesátkové metalovce "Danger").
Důležitým faktorem pro nový zvuk kapely je sólová kytara talentovaného Vinnieho Vincenta, který je v této chvíli už vlastně členem kapely, i když ještě ne oficiálním."

Vinnie (vlastním jménem Vincent Cusano) hraje na desce v šesti z devíti skladeb a jako spoluator je podepsán pod třemi z nich. Dlužno podotknout, že k nim patří i největší hit alba "I Love It Loud", k němuž byl natočen působivý, lehce horrorový videoklip, tak typický pro ranou MTV éru.
"I Love It Loud" je v podstatě hymnou znovozruzené kapely - spojovacím článkem mezi starými sedmdesátkovými KISS a jejich novou 80's podobou.
Je důležité, že ji zpívá zrovna Gene "The Demon" Simmons. Jeho projev dodává správný důraz jak podmanivé hymničnosti, tak i určité béčkové hrůznosti celého songu. Ta je pak ještě podtržena zmíněným videoklipem.
"I Love It Loud" je totální KISS-klasika, přesvědčivá jak v úderných heavy verzích, tak v chytlavém refrénu. A nebýt Vinnieho, kdo ví, zda by vůbec kdy vznikla.
Že je podíl Vincenta Cusana na restartu kariéry KISS obrovský, o tom myslím není sporu. Byla to ta správná ingredience, kterou tehdy skupina potřebovala jako sůl. Pozdější Vinnieho snaha vystoupit v rámci KISS za každou cenu do popředí je pochopitelná, stejně jako reakce vůdčí dvojice Stanley & Simmons, kterou byl Vincentův vyhazov. Jejich politika je ostatně úplně stejná jako politika jiné slavné dvojice, Jagger & Richards: Buď se zařadíš a nebo půjdeš, protože tady to vedeme my.
Je až s podivem, že Cusano, který byl v podstatě hlavním autorem na následujícím (už odmaskovaném a konečně i úspěšném) vpravdě comebackovém albu Lick It Up, pak se svou kapelou Vinnie Vincent Invasion nepředvedl v rámci glam metalu nic moc úžasného. (Možná, že v tomto bodu nebudou někteří sdílet můj názor, ale pokud by se hledala skupina hodná titulu "nejhorší známá glam metalová kapela 80. let", můj tip by byl jasný. I když takoví Slaughter… Ale ti měli alespoň moc pěkný obal první desky. No nic, tak pojďme dál.)

Krom té Vinnieho (a Geneovy) pecky, které jsem se zde již věnoval myslím dostatečně, jsou hlavními taháky alba např. titulní podmanivě klusavá vypalovačka, okamžitě navozující tu správnou heavy rockovou atmosféru. Hned v úvodu posluchačům jasně sděluje, že znovuzrození KISS pojedou zase pěkně postaru a možná s ještě větší razancí než kdy dřív.
Přibližně totéž, jen v lehkých modifikacích nabízí svižné palby jako "Killer" nebo "Danger".
Vysoce vyčnívá také osudová - tak trochu Kiss meet Zeppelin - balada "I Still Love You", zdobená sólovou kytarou Robbena Forda. Není bez zajímavosti, že basu v této skladbě namísto Gene Simmonse obstaral bubeník Eric Carr. Gene pro změnu zaskočil s doprovodnou kytarou za Paula Stanleyho ve své typicky simmonsovsky úderné pecce "War Machine", jež se stala kultovním favoritem alba.
Fanoušky kapely Bachman-Turner Overdrive možná zaujme, že na albu se nachází coververze skladby "Rock and Roll Hell", kterou Bachmani nahráli na své o tři roky starši album Rock n' Roll Nights. Jejím autorem je kanadský hitmaker a producent Jim Vallance, který v 80. letech spolupracoval nejen s KISS, ale později také s Aerosmith, Alice Cooperem a spoustou dalších, původně sedmdesátkových hvězd. Verze KISS je textově řádně překopaná a silně přitvrzená. Krom Simmonse se na její nové úpravě podílel také Bryan Adams, který v té době ještě netušil, že z něj o deset let později bude uznávaná pop rocková ikona a idol mnoha dívčích srdcí.

Abych tedy svou první a doufejme, že zároveň ne poslední recenzi kissáckého alba na Rockboardu nějak uzavřel, dodám už jen to, že nový začátek zvládli KISS na výbornou a po zbytek 80. let se jim dařilo víceméně zdárně držet krok s tehdejší mainstreamově zaměřenou metalovou elitou. A i kdyby za nimi nebylo tak zvučné jméno a v onom (z hlediska jejich soundu) zlomovém osmdesátém druhém začali vystupovat pod pravými jmény, bez masek, třeba jako KILLERS (viz v recenzi již několikrát zmíněná, čtyřmi novinkami kořeněná kompilace ze stejného roku), rozhodně by ve svém stylovém ranku nezapadli. O tom jsem zcela přesvědčen.
Album je dnes na rozdíl od dobových reakcí vesměs chváleno a považováno za jednu z doporučených KISS-klasik.
O jeho věhlasu vypovídá i sběratelské vydání, obsahující pět CD disků s remasterovaným albem a obrovskou haldou bonusů v podobě demosnímků, alternativních i koncertních verzí skladeb, doplněné všemi novými písněmi z kompilace Killers, zde poprvé vydanými v remasterované podobě.
K tomu je přiložen plakát, tričko, barevné fotografie, samolepky, trsátka, placky, sběratelské kartičky, repliky dobových vstupenek a  koncertních programů, propustka do zákulisí, fanzin, v němž je deska rozebrána skladbu po skladbě všemi čtyřmi tehdejšími členy kapely (plus producentem Michaelem Jamesem Jacksonem) a… No, je toho tam hodně a určitě jsem na něco zapomněl. Nezapomenu tedy zmínit ještě alespoň blu-ray audio disk s kompletním albem v parametrech, které zde zkopíruju, protože se v tom jakožto neaudiofilní jedinec samozřejmě houby vyznám.
Tady to je: 48kHz 24-bit Dolby Atmos / *48kHz 24-bit Dolby TrueHD 5.1 Surround / 96kHz 24-bit High-Resolution PCM Stereo.
Říká vám to něco?
A zajímá vás, zda mám tuhle šílenost s podtitulem "40th Anniversary Super Deluxe Box Set" ve své sbírce?
Prozradím vám, že ne (i když jsem si ho ještě v dobách fungujícího ulozto poctivě postahoval) a že jeho momentální cena na stránkách Bontonland.cz je rozkošných 9 999 Kč s DPH. Mají ho tam skladem v eshopu čtyři kusy.
Kdyby se mezi vámi náhodou našel nějaký můj bohatý příznivec, toužící udělat mi radost opožděným vánočním dárkem, určitě nepohrdnu. ;-)

» ostatní recenze alba Kiss - Creatures of the Night
» popis a diskografie skupiny Kiss

---

Blue Öyster Cult / Club Ninja

PO DVANÁCTI ALBECH vydaných během dvanácti let si v orwellovském roce 1984 vybrali Blue Öyster Cult tvůrčí pauzu. Na svém třináctém počinu pak začali pracovat hned zkraje následujícího roku. Z pětice, která počátkem předchozí dekády skupinu zakládala, zbývali v té době tři: Zpěvák Eric Bloom, kytarista Donald "Buck Dharma" Roeser a basák Joe Bouchard.  Starší bratr posledně jmenovaného, bubeník Albert Bouchard, opustil řady BÖC krátce po vydání legendárního alba Fire of Unknown Origin v roce 1981. Na dvou následujících počinech jej nahradil bývalý šéf bedňáků, Rick Downey.
Poté, co Rick v lednu 1985 odešel, se do koncertní sestavy zase nakrátko vrací Albert Bouchard a kapela nějaký čas vystupuje pod staronovým názvem SOFT WHITE UNDERBELLY. (Tak si chlapci říkali naposledy v 60. letech, když ještě hrávali psychedelií ovlivněný hippie rock.)
Návrat do starých časů však bohužel netrval dlouho. Albert opouští sestavu ještě před započetím nahrávání nového alba a jeho příkladu zakrátko následuje další ze zakládajících členů, klávesák Allen Lanier.
Úplně poslední příležitostí spatřit původní a nejslavnější sestavu Blue Öyster Cult pohromadě, byl koncert, který se konal 11. února 1985 ve sportovní hale kalifornského města Salinas. Zbývající trojice poté přijímá dva nové členy. Za bicí usedá Jimmy Wilcox, který předtím hrával u Ricka Derringera (autora slavné pecky "Rock ‘n’ Roll Hoochie Koo") a doprovázel tehdy čerstvě vycházející (a brzy zase zapadlou) pop metalovou hvězdičku Fionu na jejím debutu. Laniera u kláves střídá zkušený veterán Tommy Zvoncheck, který v minulosti hrával např. s PUBLIC IMAGE Ltd. (projekt bývalého zpěváka SEX PISTOLS, Johnnyho Lydona), se saxofonistou Springsteenova E-STREET BANDu, Clarence Clemonsem, a naposledy hostoval u alternativních rockerů THE DREAM SYNDICATE.

TATO ZBRUSU NOVÁ SESTAVA nahrává v únoru a březnu 1985 desáté studiové (a celkově třinácté) album BÖC. Ztrátu dvou starých členů poněkud vyrovnává návrat původního producenta, textaře a otce myšlenky Blue Öyster Cult, Sandyho Pearlmana. Ten se ke spolupráci s kapelou vrátil po dlouhých sedmi letech, jež uběhly od vydání koncertního alba Some Enchanted Evening. V mezičase si Pearlman, původně rockový publicista, působící v proslulém magazínu Crawdaddy, vyzkoušel produkci na nahrávkách punkových kapel THE DICTATORS a THE CLASH. Nabyté zkušenosti nyní hodlal uplatnit ve službách Kultu. Při nahrávání a pilování materiálu vystřídala kapela postupně tři studia v domovském státě New York: Bearsville Studios nedaleko Woodstocku, Boogie Hotel v Port Jeffersonu a Tallysin Studios v Syosettu. Zde všude byly během dvou měsíců na konci zimy nahrávány základní tracky písní pro nové album. Finální práce pak proběhly na posledně jmenovaném místě.
Jediným zbývajícím článkem skládačky byly doprovodné vokály. Ty byly pořízeny v newyorském Warehouse, kde v roce 1971 zplodili BÖC svůj legendární debut.
Při práci na albu se brzy ukázalo, že Jimmy Wilcox je sice spolehlivým koncertním bubeníkem, ve studiu však už není zdaleka tak přesvědčivý. Pearlman proto angažoval zkušeného studiového harcovníka Tommyho Price z kapely SCANDAL, která koncem léta 1984 bodovala v singlových žebříčcích s hitem "Warrior". Price předtím hostoval např. u PSYCHEDELIC FURS a později hrával s Billym Idolem, Debbie Harry a Joan Jett. I tentokrát odvedl excelentní výkon, a Jimmy Wilcox se musel spokojit s perkusemi a doprovodným zpěvem.

MIXOVÁNÍ HOTOVÉHO MATERIÁLU, jež měl na starosti Brian McGee, zabralo nejvíce času. Sandy Pearlman trval na krystalicky čistém, bombastickém soundu, a dlouho nebyl spokojen s výsledkem. Mixážní práce se nakonec protáhly téměř až do konce roku.
Světlo světa tak na přelomu let 1985 / 1986 spatřilo hned několik různých verzí alba. Mix na amerických a evropských vydáních byl zcela odlišný; jiný sound měly nahrávky na kazetách, jiný na vinylech. Další alternativní mixy se později objevily i na CD vydáních z druhé poloviny 80. a počátku 90. let.
S definitivní podobou alba přišel až v roce 1997 americký label KOCH. Toto vydání je dnes považováno za kanonické a objevuje se na všech následujících reedicích, včetně té obsažené v box setu The Columbia Albums Collectiön z roku 2012.

Zmatky dodnes doprovázejí i samotné datum vydání alba. Některé zdroje uvádějí leden 1986, jiné prosinec nebo dokonce listopad 1985. Je ale jisté, že první vydání alba s názvem Club Ninja se objevilo ještě před koncem osmdesátého pátého roku.
Dnes dobře známý, krystalicky čistý a plný zvuk, o který tak usiloval producent Sandy Pearlman, rozhodně nebyl na většině prvních vydání pravidlem. Na pulty obchodů s hudebími nosiči se tehdy dostaly lecjaké nehotové a podivně namíchané polotovary. Situace se nezměnila k lepšímu ani při pozdějším převodu do CD formátu. Ba právě naopak: Club Ninja zněl ze stříbrných disků často až podezřele hluše.
Tento stav dodnes převládajícímu kritickému hodnocení desky určitě nepomohl a album si po čase získalo pověst jedné z nejhorších nahrávek v historii BÖC.

Je takové hodnocení skutečně oprávněné?

Při poslechu finální (remasterované) podoby Clubu Ninja bude nejeden posluchač nad všemi těmi odsudky jistě jen nechápavě kroutit hlavou.

PROBLÉMY SE ZVUKEM však nebyly jediným důvodem, proč si album vysloužilo tak špatnou pověst. Nepřátelé osmdesátkového rocku budou totiž spolehlivě prskat, ať už jim předložíte jakkoli kvalitní podobu tohoto počinu. Puristé budou zase kritizovat vysokou koncentraci autorských příspěvků externích skladatelů a textařů.
Jenže jak podotkl jeden fanoušek ve svém internetovém zamyšlení, věnovaném právě tomuto albu: "Nebyli snad externí autoři na každém albu BÖC?"
A se zřejmou ironií si sám pohotově odpovídá: "Ano, ale tohle jsou jiní! Tady není Patti Smith ani Michael Moorcock."

Je to legrační, protože ve skutečnosti i zde najdeme staré známé, kteří s Kultem spolupracovali od samého začátku. Vždyť Sandy Pearlman a Richard Meltzer napsali texty k takovým klasikám jako "Astronomy" nebo "Burnin’for You"! Oba vždy patřili k opravdovým architektům Kultu a jen diletant by jejich přítomnost na jakémkoli projektu BÖC nevítal s potěšením. Výraz "nehrající člen" totiž nikdy nebyl více na místě než právě v tomto případě.
Jasně. Trnem v oku haterů jsou tady jiná jména než zrovna tihle dva klasici z Crawdaddy magazínu. Asi nejvíce šťouralům vadí Bob Halligan, Jr.
Bob byl v 80. letech úspěšným spoluatorem heavy metalových hitů kapel jako JUDAS PRIEST nebo KISS. Pes je zakopán hlavně v tom, že Halligan nepíše zrovna sofistikované písně, které by si člověk spojoval s intelektuálním hard rockem pro přemýšlivé posluchače, jak bývá u BÖC zvykem. Halligan skládá přímočarý, chytlavý, melodický heavy metal s jednoduchými, údernými slogany a zpěvnými refrény. Podobné příspěvky má tady hned dva.
A Larry Gottlieb s Jasonem Scanlonem, kteří jsou podepsáni pod singlem "Dancin’ in the Ruins"? Vždyť jeden z nich je dokonce countryový muzikant! Tímto zjištěním kalich puristovy trpělivosti definitivně přetéká.

VE SKUTEČNOSTI jsou důvody spolupráce BÖC s novými skladateli jednoduché a snadno pochopitelné. Úbytek popularity se díky záplavě nové mladé krve na hard rockové scéně 80. let nevyhnul snad žádnému z klasiků sedmé dekády. (Za všechny jmenujme alespoň AEROSMITH, ALICE COOPERa, CHEAP TRICK, HEART nebo KISS.)
Tento stav způsobil, že spousta z těchto interpretů se ve snaze o comeback a udržení v první rockové lize, spojila s hitmakery, kteří měli znaveným veteránům pomoci s jejich novými alby. Skladatelé a producenti jako Desmond Child, Diane Warren, Holly Knight, Ron Nevison nebo Bruce Fairbairn skutečně dokázali, že návrat starých klasiků do první rockové ligy je možný. (A to se týká v podstatě všech jmenovaných v předchozí závorce.)
Proč by něco podobného nemohli zkusit i Blue Öyster Cult? Vždyť od časů, kdy po krátkém úpadku v období vrcholící discománie Kult znovu povstal s úžasnými alby jako Fire of Unknown Origin (často označovaným za jejich Sgt. Peppera) nebo Extra Terrestrial Live (což je dodnes asi nejlepší koncertní deska BÖC), uplynul už nějaký pátek, a na  kdysi slavné jméno se začalo pomalu ale jistě zapomínat.

TĚŽKO VŠAK VINIT BÖC z nějakých přehnaných kalkulací. Vždyť jedny z nejlepších skladeb pro Club Ninja jsou podepsány jmény jako Donald Roseser, Richard Meltzer, Sandy Pearlman nebo Joe Bouchard. Jmény, která se pravidelně objevují na nejlepších deskách Blue Öyster Cult, počínaje tou úplně první.
Dezinformacím některých zmatkařů na internetových diskuzích, odmítajících Club Ninja s tvrzením, že hned první tři skladby alba jsou coververze, se můžeme jenom smát. Protože jedinou skutečnou coververzí je zde úvodní píseň "White Flags", převzatá od kapely Leggatt Bros. Všechny ostatní skladby byly napsány přímo pro Blue Öyster Cult, ať už samotnými členy kapely, jejich blízkými spolupracovníky, či externími autory.

Pojďme se nyní na inkriminovanou kolekci podívat zblízka, pěkně skladbu po skladbě.

Už zmíněná WHITE FLAGS, která album otevírá, je jak skladatelsky, tak svým provedením skutečnou perlou. Mnozí fanoušci ji vyzdvihují jako nejlepší věc na albu a v Anglii byla dokonce vydána na singlu. Dnes, v době youtube, můžeme snadno porovnat podání BÖC s originálem od Leggatt Bros. I když jsou obě verze hudebně dosti podobné, Kult vítězí především díky výraznějšímu soundu a přesvědčivějšímu zpěvu Donalda Roesera. Samozřejmě, autorům patří všechna čest. Na druhou stranu, nebýt BÖC, kdo by si na ně dnes ještě vzpomněl?

Hlavní singl alba patří v pořadí druhé skladbě DANCIN’ IN THE RUINS. A nutno dodat, že naprosto zaslouženě. Jestliže měla být nějaká píseň z Clubu Ninja hitem, pak je to právě ona.
Na svědomí ji mají dva neznámí britští skladatelé, kteří se pokusili napsat sequel ke kultovní klasice BÖC z roku 1981, "Burnin’for You". Výsledek svého snažení pak nabídli přímo těm, kdo tuto snahu inspirovali. Blue Öyster Cult shledali skladbu povedenou a tak ji od Gottlieba a Scanlona odkoupili. Mírně ji upravili, aby zapadala do nálady připravovaného alba a zbytek je historie. Mezinárodně vydaný singl v roce 1986 podpořil postapokalyptický videoklip na MTV, kombinující punkovou estetiku Mad Maxe se skateboardovou módou. Chytlavá píseň o tanci v ruinách se umístila na pěkném devátém místě žebříčku Hot Mainstream Rock Tracks.

Úderný melodický hard rock MAKE ROCK NOT WAR patří k typickým skladbám Boba Halligana, Jr. Píseň bývá fanoušky často odsuzována pro styl, který se více hodí k pop metalovým kapelám oné doby než k Blue Öyster Cult. Předsudky nezatížený posluchač však může být příjemně překvapen už podmanivou úvodní linkou a následným zjištěním, že protiválečný slogan z refrénu si prostě nelze nezpívat s sebou.

Stejně jako je předchozí skladba většinově odmítána, bývá následující PERFECT WATER obvykle vynášena do nebes.
Nádherný polobaladický kousek, složený a zpívaný kytaristou Donaldem Roeserem a otextovaný slavným spisovatelem (a punkovým zpěvákem) Jimem Carrollem, jehož autobiografický román The Basketball Diaries byl zfilmován v hlavní roli s Leonardem di Capriem. Carroll byl dobrým přítelem klávesáka Allena Laniera, který se ironií osudu nahrávání alba nezúčastnil a do sestavy BÖC se vrátil až v roce 1987.
Jim Carroll mimochodem figuruje i v textu jedné z nejslavnějších Lanierových písní, napsaných pro BÖC. Balada "In Thee" z alba Mirrors jej zmiňuje v pasáži „Jim says some destines should not be delivered”.
"Perfect Water" je skladba dokonalá nejen svým názvem. Její křiśtálově průzračný zvuk je stejně očišťující jako voda, o níž Buck Dharma zpívá, a stejně příjemný jako tóny jeho sólové kytary.

Pátý song, uzavírající původní A stranu vinylové desky, SPY IN THE HOUSE OF THE NIGHT, je výsledkem opětovné spolupráce dvojice Donald Roeser a Richard Meltzer, která o čtyři roky dříve přišla s již zmiňovanou "Burnin’ for You" (po fenomenální "Don’t Fear the Reaper" asi nejznámější skladbou BÖC vůbec). Tentokrát z toho sice žádný velký hit nebyl, přesto patří „špión v nočním domě“  jednoznačně k nejlepším kouskům, jaké Club Ninja nabízí. Subtilní, avšak nesmírně chytlavá píseň, plná dokonale sladěných vokálů, udeří hned v úvodu na strunu rozverné nostalgie, a zasněná noční nálada ji neopustí až do konce.

„Every song is killer“ napsal jeden fanoušek o Clubu Ninja na svůj blog. Po doposlouchání první části alba mu možná dáte za pravdu. Ale je tu ještě strana B, kterou otevírá další příspěvek Boba Halligana, Jr.
BEAT ‘EM UP je opět přímočarý melodický heavy metal s jednoduchými, ale účinnými slogany, jak ve slokách („come with me / ready or not“), tak v refrénu. Asi nejvíce z něj uvízne v paměti předrefrénová pasáž („Not everybody cooperates, and I'll say if they wanna play rough: Beat 'em up!”), která je svým způsobem opravdu strhující.

Poté už přichází na řadu basák Joe Bouchard, aby předvedl svou rozsáhlou kompozici WHEN THE WAR COMES.
Působivý recitativ v úvodu („When the bones of our oppressors have turned to dust…”) je citátem z díla ruského revolucionáře Trockého. Jeho přednes má na svědomí slavný rockový DJ Howard Stern. Toto intro, při němž si nelze nevzpomenout na slovinské industriální avantgardisty LAIBACH, přitom na původních evropských vydáních alba zcela chybí! Sám jsem je prvně slyšel až v roce 1997 z legendárního remasterovaného vydání labelu KOCH, které mám dodnes ve své sbírce.
O vokály v písni se dělí Joe Bouchard s Ericem Bloomem. Text napsal Sandy Pearlman. Je to jeho první příspěvek do kultovního repertoáru od "R.U. Ready 2 Rock" z roku 1977. Krom interesantního úvodu nutno vyzdvihnout také samotný závěr, kde je k slyšení excelentní práce Tommyho Price s bicími nástroji.

SHADOW WARRIOR, prostřední ze tří rozsáhlejších závěrečných kompozic, mají hudebně na svědomí Eric Bloom a Donald Roeser. Text napsal Eric Van Lustbader, jeden z mnoha sci-fi a fantasy spisovatelů, kteří s BÖC v průběhu věků spolupracovali.
(Vzpomeňme při této příležitosti na Michaela Moorcocka, význačného autora fantasy, který přispěl texty k takovým klasikám jako "Black Blade" nebo "Veteran of the Psychic Wars", kyberpunkového spisovatele Johna Shirleyho, jenž téměř kompletně otextoval alba Heaven Forbid a Curse of the Hidden Mirror, nebo Stephena Kinga, který v roce 1988 namluvil intro k nové verzi "Astronomy".)
“Stínový válečník” vznikl na základech demonahrávky "Rebel", připravované společně s dvěma dalšími skladbami ("Summa Cum Laude" a "Double Talk") pro film Teachers z roku 1984, kde se v hlavních rolích objevili Nick Nolte a JoBeth Williams, fanouškům horrorů dobře známá z filmu Poltergeist. BÖC se na soundtracku bohužel nakonec neobjevili. Proto jednu z nepoužitých písní přepracovali a s novým textem, založeným na Lustbaderově novele The Ninja (která ostatně inspirovala už samotný název alba), ji použili právě zde.

Poslední a nejdelší skladbou desky je impozantní MADNESS TO THE METHOD. Jejími autory jsou Donald Roeser (hudba) a Dick Trismen (text). Tato působivá kompozice je regulérním stylovým předobrazem soundu, s nímž přijdou BÖC o tři roky později na svém koncepčním počinu Imaginos. Právě na tomto monumentálním projektu, při němž se po delší době (a bohužel také úplně naposledy) sešlo všech pět zakládajících členů, by díky mnoha aspektům zapadla tato skladba přímo dokonale.

JAK UŽ BYLO ZMÍNĚNO, Clubu Ninja se z různých důvodů nedostalo zrovna vřelého přijetí u fanoušků ani kritiky. A I když se díky pozdějšímu rozšíření té správné zvukové podoby kritické ostří přece jen trochu otupilo, stín nešťastné třináctky - jak bylo řečeno, jde o celkově třináctý počin BÖC - visí nad albem dodnes.
Nutno však dodat, že ne všichni kritici nahlížejí na tento produkt jenom negativně.
Už v dobovém tisku, konkrétně v proslulém časopisu Sounds, zaměřeném především na hard rock a heavy metal, se objevila nadšená recenze významného publicisty Edwina Pounceyho, jenž pod pseudonymem Savage Pencil vytváří také ceněné undergroundové comicsy. Pouncey ohodnotil album pěti hvězdičkami a prohlásil je za zdánlivě olověnou AOR destičku, která se v rukou vnímavého posluchače promění ve zlato. Vysoce ocenil také produkční práci Sandyho Pearlmana.

AUTOR TĚCHTO ŘÁDKŮ pak považuje Club Ninja za jedno z pěti nejlepších alb Blue Öyster Cult, a dobře si vzpomíná, že zatímco kazeta s touto nahrávkou na něj kdysi nijak zvlášť nezapůsobila, remaster labelu KOCH neopustil na konci 90. let jeho přehrávač několik měsíců. Nadšení z většiny písniček a spokojenost s dokonalým zvukem u něj ostatně trvá dodnes. Právě touha podělit se o radost z kvalitního poslechu dala nakonec vzniknout tomuto speciálnímu review, sepsanému u příležitosti třicátého výročí vydání původního alba.

JE JISTÉ, ŽE většina příznivců hard rocku 70. let, v jehož panteonu zaujímají Blue Öyster Cult význačné postavení, nepřijme Club Ninja pro zřetelný důraz na komerční, ryze osmdesátkové vyznění, nejspíš ani jako guilty pleasure.
Nakonec i basák Joe Bouchard, který je dalším zakládajícím členem BÖC, jenž kapelu (nedlouho po vydání alba) opouští, nemá tento počin příliš v lásce. V knize Martina Popoffa Agents of Fortune: The Blue Öyster Cult Story vzpomíná na časy jeho realizace jako na období své osobní krize, kdy si přestal jako basák věřit a začal uvažovat o návratu ke kytaře, s níž kdysi začínal. Ve studiu za něj ostatně v některých skladbách zaskakoval Kenny Aaronson, známý ze spolupráce s Bobem Dylanem, Rickem Derringerem, Foghat, Joan Jett a později také s obnovenými New York Dolls a Yardbirds.
Tlak ze strany vydavatalství Columbia, díky němuž skupina opouští undergroundové vody a vplouvá do komerčnějších zálivů, se Joeovi pranic nelíbil. Stejně tak utrácení peněz za drahá studia a cizí songy, zvláště ty Halliganovy, které podle něj zněly dobře na demosnímcích, ale ve finále ztratily původní drajv.
"Nekonečný rok práce, žádný výdělek a muzika, která nestála za nic," říká Joe Bouchard, jenž z kraje roku 1986 opustil řady BÖC po patnácti letech strávených pod znakem Kronosu.
Nutno však dodat, že podle Wikipedie později Joe nazval skladbu "Perfect Water" čirou genialitou a kapela, která od roku 1986 nedávala z Clubu Ninja na koncertech k dobrému vůbec nic, pak v roce 2002 právě tuto píseň zařadila načas zpět do svého repertoáru. V živé podobě ji můžeme slyšet na čtvrtém koncertním albu A Long Day's Night.
Ostatně dnes, o dalších jedenadvacet let později, hrají BÖC na svých vystoupeních běžně i "Dancin' in the Ruins", jak dosvědčí letmý pohled na jejich součastný koncertní setlist.

A KDYŽ UŽ JSME U TĚCH ŽIVÁKŮ, každého zájemce o Kult v období 80. let jistě potěší záznam z vystoupení kapely v kalifornském Santa Monica Civic Auditorium z 27. března 1986. Ten vyšel ve stejném roce na vinylu pouze pro potřeby rádiového pořadu The King Biscuit Flower Hour, v jehož rámci byla show premiérově vysílána 13. června 1986.
Tuto lahůdku si v roce 2012 mohl (společně ještě se třemi dalšími koncerty z let 1980, 1981 a 1983) po zadání určitého kódu stáhnout z internetu každý vlastník boxu The Columbia Albums Collectiön pod souhrným názvem Harvester of Lives. Jakožto hrdý vlastník onoho artefaktu si zmíněný kalifornský koncert s chutí dopřávám dodnes.
BÖC v sestavě Eric Bloom (doprovodná kytara, zpěv), Donald Roeser (sólová kytara, zpěv), Tommy Zvoncheck (klávesy), Jon Rogers (basa, vokály) a Jimmy Wilcox (bicí), zde kromě klasik jako "R.U. Ready 2 Rock", "Dominance and Submission" a velké trojky největších hitů ("Reaper", "Godzilla" a"Burnin' for You") dávají k dobrému hned tři skvěle zahrané kousky z Clubu Ninja (konkrétně "White Flags", "Dancin' in the Ruins" a "Shadow Warrior"), vynikající sedmiminutovou verzi "Take Me Away" z předchozího alba The Revölution by Night a zdařilou, nikde jinde neslyšenou raritu "Wings of Mercury".

PO ODCHODU JOEA BOUCHARDA byla kapela některými fanoušky nazývána Two Öyster Cult, což byla narážka na skutečnost, že tehdy v sestavě zůstali už jen dva původní členové. Roeser, Bloom a jejich noví společníci to pak spolu táhli do podzimu 1986. Přesněji do 21. září, kdy v Inwoodu v Západní Virginii odehráli svůj nadlouho poslední koncert.
Kapela se po něm odmlčela na celých devět měsíců, aby i s navrátivším se Allenem Lanierem znovu povstala 8. července 1987 na památném koncertě v řeckých Aténách.

Ale to už je úplně jiný příběh.

POKUD JSTE CLUB NINJA JEŠTĚ NIKDY NESLYŠELI nebo znáte jen dřívější, nepříliš zdařilá vydání, zkuste nyní, kdy je už běžně k mání jeho definitivní, kanonická podoba, posoudit sami, zda je toto album zaslouženým propadákem, průměrným AOR kouskem nebo absolutním klenotem. Pevně doufám, že po doposlouchání budete moci s čistým svědomím konstatovat ono okřídlené „c je správně“.

» ostatní recenze alba Blue Öyster Cult - Club Ninja
» popis a diskografie skupiny Blue Öyster Cult

---

Mötley Crüe / Too Fast For Love

Původně jsem o téhle desce chtěl napsat jen do zdejšího vlákna o zajímavých a výjimečných debutech. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že tohle je pro mě tak speciální záležitost, že ji nemohu odbýt jen několika řádky na diskuzi. Právě naopak: Je to pro mě tak důležitý a významný počin, že se s ním nedá srovnávat nic z toho, o čem jsem tu dosud napsal a zřejmě ani nic z toho, o čem tu ještě kdy napíšu. Tohle je totiž TO album, které mi celoživotně otevřelo oči (a hlavně uši) ohledně toho, co v životě vlastně od muziky chci.

Deska Too Fast for Love se objevila na samém počátku glam metalové vlny 80. let. Její vzedmutí měla na svědomí tehdejší losangelská rocková scéna, jež v Americe vládla od roku 1983 (přesně od chvíle, kdy se album Metal Health od Quiet Riot stalo první heavy metalovou deskou na 1. příčce žebříčku US Billboardu) až do roku 1992, kdy to všechno nadobro smetla grungeová revoluce.

Pokud měl glam (nebo také hair) metal, jak je později tento styl nazýván, nějaké své krále, Mötley Crüe jsou jedni z prvních, které člověku znalému této scény, přijdou na mysl. Jsou také zatím jediní z celé této scény, o kom byl natočen celovečerní hraný film (The Dirt, 2019). Tento snímek mohu vřele doporučit každému, kdo se zajímá o tzv. hudební biopicky (biografické filmy) a ujistit ho, že pokud viděl Bohemian Rhapsody o Queen, tak dostal jen takový čajíček pro celou rodinu. A jestli viděl Stoneův většinově chválený snímek The Doors (1991), který se točí hlavně kolem Jima Morrisona, pak v případě The Dirt dostane neuvěřitelně zábavnou jízdu, poctivě se zabývající všemi čtyřmi členy kapely a jejich vpravdě sebevražednou kariérou plnou těch nejdivočejších excesů.

Kariéra Mötley Crüe započala v říjnu 1981 jejich za pár dnů v pronajatém studiu nahraným debutem, na němž se snoubí vlivy sedmdesátkového glam rocku a power popu s novodobým energickým heavy metalem a nefalšovanou punkovou drzostí.
Too Fast for Love nezní jako nic, co jste mohli na tehdejší heavy metalové scéně běžně slyšet. Není divu, že si díky tomuto počinu získali Mötley Crüe reputaci, kterou ještě potvrdili následujícím albem. Kapela pak prakticky určovala trendy pro tuhle muziku až do příchodu Guns N Roses a v prodeji desek jim ze stylově spřízněných mladých part mohlo dlouhodobě konkurovat jen několik jmen (v podstatě tuto roli spolehlivě plnilo jen trio Bon Jovi, Poison a Cinderella).

Co se týče debutového alba Mötley Crüe a jeho důležitosti pro glam metalový žánr, magazín Rolling Stone mu ve svém seznamu "50 Greatest Hair Metal Albums of All Time" přiřkl 9. místo, LA Weekly ho má v žebříčku "Top 20 Hair Metal Albums of All Time" na místě třetím a Ultimate Classic Rock mu v seznamu "Top 30 Glam Metal Albums"bez okolků přiznal rovnou první příčku.
Pro mě osobně to pak bylo zlomové album, které v červnu 1985 rozhodlo, kudy se ve svých hudebních preferencích vydám dále.

Když mě v roce 1983 zklamali AC/DC svou novinkou Flick of the Switch, která se absolutně nemohlo rovnat předchozím třem majstrštykům produkovaným fenomenálním Robertem Johnem "Mutt" Langem (ten už tehdy pracoval na albu Pyromania od Def Leppard), objevil jsem si pro sebe fantastickou německou heavy metalovou akvizici Accept. Jejich LP Restless and Wild byla totiž jedna naprosto neuvěřitelná paráda a následující Balls to the Wall jen stvrdilo kralování této kapely v mých soukromých žebříčích.
Během roku 1984, kdy se čekalo na další počin německých úžasňáků, jsem objevoval další a další těžké kovové klenoty, ať už šlo o jednoalbové zázraky jako Dealers of the Night, Vengeance of Hell, případně Heavy Metal Breakdown německých partiček Viva, Living Death a Grave Digger či úžasné debuty Red, Hot and Heavy dánských Pretty Maids a Wild Cats britských Tygers of Pan Tang.
Do toho jsem si vychutnával vše od mnou dlouhodobě adorovaných Švýcarů Krokus, amerických Manowar a německých Scorpions, kterážto trojka měla v té době na kontě už hezkou řádku vzrušujících počinů.
A dál jsem samozřejmě fandil svým věčným stálicím KISS.

Když pak v roce 1985 přišli Accept s albem Metal Heart, získali si sice srdce davů (ostatně v anketě Mladého světa o nejlepší světovou kapelu, v níž tehdy hlasovaly desítky tisíc československych hudebních fanoušků, se Accept umístili na prvním místě před Depeche Mode). Pro mě však byla jejich nová deska přibližně stejným zklamáním jako dva roky předtím Flick of the Switch od AC/DC. (Dávno jsem už vzal obě ta alba na milost, ale k nejlepším v diskografii jejich tvůrců bych ani jedno z nich nezařadil.) 
A tak na jaře 1985 nazrál čas objevit si pro sebe zase něco nového. Něco, co bude opravdu stát za to. 
To něco na mě přitom čekalo už několik let, skryto pod záplavou velkých jmen a efektních obalů desek, a s trpělivostí osudových okamžiků to vyčkávalo na svůj moment.
Ten přišel na sklonku měsíce června roku 1985, kdy jsem se coby sedmnáctiletý zámečnický učeň zúčastnil setkání spolužáků osmé třídy své bývalé základní školy.

Sraz se konal u táboráku v lese zvaném Stružník a hudební stránku věci si vzal na starost jeden spolužák, který jakožto dobře placený hornický učeň měl neuvěřitelně rozsáhlou sbírku kazet s všemožnou muzikou, od heavy metalu až po disco. A valnou část této sbírky tehdy dotáhl na zmíněný sraz.

Zněly toho dne i večera Stružníkem různé hity (pamatujete na "Tarzan Boy"?), ale úplně největší úspěch měli myslím Alphaville s jejich tehdy ještě skoro čerstvým debutem Forever Young.
Alphaville se mi líbili taky, ale ještě dlouho před nimi zaznělo něco, co onen spolužák pustil na přání několika z nás, kteří jsme chtěli slyšet nějaký heavy metal.
Pamatuju si, že jsem navrhoval Krokus, kteří tenkrát byli v mém žebříčku hodně vysoko, ale volba nakonec padla na něco, co z nás nikdo jiný krom toho spolužáka "já jsem horník, kdo je víc" neznal.
Hned u prvního songu mi bylo jasné, že je to přesně to, co jsem hledal a co jsem nutně potřeboval k životu.
Byla to absolutní pecka do hlavy. Teprve mnohem později jsem zjistil, že ta pecka do hlavy se jmenuje "Live Wire". (Když ji Mötley ve filmu The Dirt hrají poprvé na zkoušce, má to podobnou sílu jakou to tehdy v červnu 1985 u táboráku zapůsobilo na mě.)

V poslechu alba jsme se myslím moc daleko nedostali – možná tak ke třetímu songu, ale to už si jiní spolužáci vynutili změnu a přišel čas na nějaký úžasný výběr posledních diskotékových hitů.
Ale to bylo jedno. Co jsem slyšel, mi bohatě stačilo. Musel jsem TO mít!
Bohužel onen bohatý spolužák neměl pro mou touhu pochopení. Odmítl mi kazetu prodat nebo byť jen zapůjčit a výsměšně odbyl všechny mé návrhy.
Jenomže to jsem nehodlal akceptovat.
Znáte tu scénu z Waynova světa, kdy si Wayne prohlíží v hudebninách kytaru a říká „Musí být mou“? Tak přesně takhle jsem to měl já s tou kazetou, z níž mi bylo dopřáno slyšet kousek alba Too Fast for Love od zázraku jménem Mötley Crüe.
Byla černá, dnes už nevím jaké značky. Ale musela být mou!

Poté, co byly všechny mé snahy o legální získání oné nahrávky odmítnuty, sedl jsem si opodál a v hlavě se mi postupně rodil plán. A ten s tím, že ještě toho dne nebudu mít Mötley Crüe doma ve svém monokazeťáku Aiwa, nepočítal ani trochu.
Jak čas postupoval, snesl se soumrak, konzumace alkoholických nápojů se zvyšovala a někteří spolužáci opačných pohlaví se začali společně ploužit za zvuků balady Forever Young, neomylně jsem našel inkriminovanou kazetu (myslím, že jsem si zapamatoval, kam ji ten hoch odložil), nechal jsem tam ležet pouze její obal a obsah (Mötley Crüe!) putoval do náprsní kapsy mé džísky.
Zábava pokračovala. Les pohltila tma, do noci zářil oheň, disco hity vyhrávaly, když tu náhle ten hoch vypnul kazeťák a pronesl památná slova: „Kde je můj Alphaville?“ 
Ha, nebyl jsem evidentně sám, kdo považoval za nutné obohatit se o něco z jeho rozsáhlé sbírky.

Začalo urputné hledání a já už tušil, co přijde.
Jako vždycky, když se ve třídě něco ztratilo, muselo nakonec zákonitě dojít k prohledávání všech přítomných. Společně s dalšími jsem předstíral, že pátrám po okolí, zda se tam inkriminovaná kazeta někde neválí, když hornický účeň zvolal podruhé: „A chybí i Mötley Crüe!“
Nečekal jsem na nic, vytáhl kazetu z džisky, odhodil ji nenápadně do lesa mezi stromy a dál jsem úspěšně markýroval zkoumání okolí táboráku. Za chvíli přišlo to, s čím jsem počítal: Hoch vyhlásil prohledávací akci, které se museli podvolit všichni přítomní.
Když mi neomylně šátral v kapsách mé džísky, musel jsem se v duchu smát.
Dlužno dodat, že nenašel u nikoho nic - Alphaville, ani Mötley Crüe.

Odcházel jsem s posledními opozdilci, na rozcestí směrem k mému domovu jsem se s nimi rozloučil, zašel kousek za roh, nějakou chvíli počkal a když hlasy ztichly v dáli, vyrazil jsem zpátky na místo činu k již vyhaslému ohništi.
Ale ať jsem okraj lesa, kam jsem kazetu odhodil, prohledával jak jsem chtěl, nemohl jsem ji ani zaboha najít. Po chvíli už jsem byl zoufalý. 
Mysli, řekl jsem si. Přece nepůjdeš domů bez Mötley Crüe!
A pak jsem dostal spásný nápad.
Vzal jsem ze země klacík, vážící zhruba stejně jako ta kazeta a navodil si v duchu tu situaci, ten moment, kdy bylo vyhlášeno pátrání a já se zbavoval předmětu doličného. A stejně tak jako před pár hodinami onu kazetu, odhodil jsem teď do lesa ten klacík. 
Sledoval jsem kam dopadne a vydal se na to místo. A tam, mezi stromy, ležel klacík a hned vedle něj kazeta Mötley Crüe.
Moje radost neznala mezí. Skoro jsem nadšením tančil, když jsem kazetu vracel do kapsy své džisky.

Sotva jsem dorazil domů, okamžitě jsem si to pustil. A pak znovu. A ještě jednou.
A když jsem se ráno probudil, první co jsem udělal, bylo že jsem si tu věc pustil zase.
Ten den jsem slyšel Too Fast for Love ještě mnohokrát. A další jakbysmet.
Stal jsem se fanouškem Mötley Crüe a neodradilo mě ani když jsem pak na burze viděl kalendář Metal Hammeru, kde jsem v šoku zíral na to, jak moji noví idolové vlastně vypadají. Ale rozdýchal jsem to s tím, že jsou to sice asi buzeranti, ale hrají nejlepší muziku na světě, tak co.

Dlouho jsem nevěděl, jak se to album, které jsem od nich tak pracně získal, vlastně jmenuje, kolikátý je to počin v jejich diskografii, neznal jsem názvy písní, prostě vůbec nic.
Ale seznámil jsem s Mötley Crüe své přátele, kteří do jisté míry sdíleli mé nadšení a těm se nedlouho poté podařilo sehnat na kazetách další desky - Shout at the Devil z roku 1983 a ještě toho památného června 1985 vydanou Theatre of Pain.
Ta první tři alba Mötley Crüe jsou pro mě dodnes KULT a nedám dopustit ani na jedno z nich.
Brzy jsem si na burze doplnil veškeré dostupné informace k nim a tuším někdy v roce 1986 jsem si dokonce koupil dvě z těch alb na LP deskách. A mám je dodnes. Jen právě debut se mi na vinylu nikdy nepodařilo sehnat, i když jsem ho samozřejmě chtěl taky.

Výše už jsem trochu naznačil o čem to album vlastně je. Abych ho přiblíźil ještě trochu podrobněji, upotřebím zde jednu svou asi 15 let starou recenzi. Tedy recenzi… Říkejme tomu raději komentář.
Tady je:  

- - - - -
Bohové rock 'n' rollu se opili, vtělili se do čtyř sebevražedných výtržníků z L.A., kteří za dva dny nahráli tohle album - melodické jako pop, výbušné jako heavy metal a drzé jako punk rock. 
"Live Wire" byla ultimátní pecka do hlavy všech headbangers, přesycených novou vlnou britského heavy metalu, "On With the Show" zase melodická bomba, schopná smést powerpopové fans na jednu rozjásanou hromadu. "Too Fast For Love" přinutila nadšeně skandovat i zlé punkery z ulic města andělů a "Public Enemy #1" sjednotila všechny jmenované pod heslem "zábava nebo smrt". 
Přesně takhe (Entertainment or Death) se původně mělo jmenovat jejich třetí album. Později tak kapela pojmenovala alespoň svůj první živák. 
Tohle motto říká o Mötley Crüe vše. A přesně v tomto duchu je i jejich první a možná úplně nejlepší deska.
TFFL je čirou esencí anarchistické radosti, rozdávané v rytmu tvrdého melodického rocku. Nefalšovaná, upřímná a jednoduchá síla, která v 80. letech poznamenala život nejednoho teenagera. 
Tedy... alespoň o jednom vím určitě.
- - - - -  

Dnes už se mi tento můj výpotek nijak zvlášť nelíbí; na druhou stranu říká skoro všechno, co o té desce potřebujete vědět. 
To, že hned úvodní "Live Wire" je pro mě zlomová píseň, která sama o sobě způsobila, že jsem té kapele během cca tří minut jejího trvání na první poslech úplně propadl, už jsem naznačil. Ta věc měla sílu tehdy a má ji i teď. 
Kdybych k ní měl přidat už jen jednu jedinou skladbu, která se mi z té desky navždycky vryla do srdce, byla by to "Public Enemy #1". Tu melodii jsem si jen tak pro sebe za poslední čtyři dekády spontánně zanotoval nespočetněkrát.
Jukebox v mé hlavě si ji zas a znova neomylně vybírá k přehrání jako jen málokterou jinou z těch mnoha v životě slyšených. 
A vždycky ji vítám rád, vždy mě znovu potěší. Krom toho, ta věc má na jednoduchý mejdanový rokenrol docela neobvyklou stavbu.
Ono ale na tom albu zní docela neobvykle vlastně všechno. Nevím sice jak komu a zvláště dnes, ale pokaždé, když si ho pustím, mám pocit, že poslouchám něco ojedinělého, svérázného, jiného.
Což se do jisté míry týká i dalších dvou desek.  

V roce 1986 jsem vážně uvažoval o tom, že si nechám obarvit vlasy na blond po vzoru zpěváka Vince Neila a na ruku si nechám vytetovat název kapely. Nakonec jsem do toho nešel, protože jsem neznal nikoho, kdo by mi s něčím takovým pomohl k mé plné spokojenosti.
V ČSSR jsem byl jediný glam metalista, kterého jsem v té době znal (vlastně jsem dodnes žádného jiného osobně nepoznal). A troufám si říct, že v letech 1985 – 1990 bych mohl aspiroval na titul "tuzemský fanoušek Mötley Crüe č. 1". 
Tu černou magnetofonovou kazetu jsem měl od června 1985 až do roku 2004, kdy zmizela, tak jako mnoho jiných věcí (např. nějakých deset ročníků časopisu Rock & Pop), při přestavbě našeho baráku.
Už v roce 1985 jsem si druhou stranu, kde bylo původně první album Accept, přehrál druhou deskou Mötley (Shout at the Devil) a tento artefakt jsem pak léta opatroval jako oko v hlavě.
Původního majitele jsem potkal v autobuse asi rok po onom památném třídním srazu. Měl trvalou na hlavě a lepou děvu po boku.
„Tak co, pořád posloucháš metal?“ zeptal jsem se ho. 
„Metal?“ odvětil s posměšným odfrknutím. „To už snad dneska neposlouchá nikdo. Teď letí disco.“
Pousmál jsem se nad tím sdělením. Evidentně to myslel naprosto vážně.
Rozloučil jsem se, vystoupil z autobusu a zamířil někam na pivo.
Toho člověka jsem pak už nikdy neviděl.  

PS: Myslíte, že bych měl mít ze svého tehdejšího činu nějaké morální dilema? 
Když jsem vyprávěl celý ten příběh svým dětem, líčil jsem onoho spolužáka trochu jako takového Malfoye (pro neznalé: záporná dětská postava v románech a filmech o Harrym Potterovi). Zdůraznil jsem, že to byl fracek z komunistické rodiny a nezapomněl jsem vylíčit všechno zlé, co jsem si s ním během školních let proźil.
Ale víte, já jsem ve skutečnosti nikdy ani na jednu vteřinu nezalitoval toho, co jsem tenkrát udělal.
Naopak, byl jsem vždycky vděčný za to, že jsem to udělat mohl. V té době bych se k té muzice poctivou cestou jen tak nedostal a kdo ví, kdy by přišla druhá šance.
Tehdy, právě v tom lesíku na konci června 1985, byl ten správný čas a to správné místo. 
Je jisté, že tenkrát jsem to bral jako teď a nebo nikdy. 

Too Fast for Love, stejně jako většinu následujících desek kapely, mám od roku 1999 ve speciální Crücial Crüe edici, která je, co jsem slyšel, mezi sběrately velmi ceněna.
Je to jeden ze základů celého glam metalu. A to je (nejen pro mě) poslední inkarnace skutečného rock and rollu.
Miluju to. A jak praví reklama na kofolu, když to miluješ, není co řešit. :-)

» ostatní recenze alba Mötley Crüe - Too Fast For Love
» popis a diskografie skupiny Mötley Crüe

---

Motörhead / No Remorse

Jakmile se  jednou dostanete na vrchol, zbývá jediná cesta jak pokračovat dál: Směrem dolů. Jistě, nějakou dobu se dá zůstat i tam nahoře, balancovat a uhýbat těm, kdo zrovna sviští kolem, ale to je hodně náročná disciplína. Nakonec vás to smete a stejně zase jedete dolů jak po skluzavce. Můžete brzdit jak se dá, můžete z toho celého vyskočit a můžete si vychutnat pád až na samé dno.
Trojice Lemmy, Eddie a Philthy dosáhla svého vrcholu v červnu 1981, kdy živé album No Sleep 'til Hammersmith jejich kapely Motörhead stanulo v čele britského žebříčku. Naše trio otázku jak zůstat na špici ale moc neřešilo. Prostě nahráli další album, navíc produkované jedním z nich (Eddiem) a na obalu se podělili s posluchači o takové informace jako např. kolik vodky Smirnoff u toho vypili. 
Album přineslo poslední hit klasické sestavy ("Iron Fist") a přes počáteční dobré prodeje klesalo na žebříčích strmě dolů, ověnčeno kritickými ohlasy. Fast Edie, který dle Lemmyho slov odcházel z kapely už několik let pravidelně snad každý měsíc, jen mu to zbylí dva členové vždycky rozmluvili, se tentokrát na odchodu nenechal zastavit. Philthy za něj přivedl jako náhradu Briana Robertsona z legendárních Thin Lizzy, které nekriticky zbožňoval. 
Motörhead sice s Robertsonem nahráli poměrně chválené album, ale hvězdný kytarista si sebou přinesl i hvězdné manýry. Na koncertech odmítal hrát materiál, na němž se nepodílel autorsky (tzn. prakticky všechny známé pecky), navíc do kapely se svými krátkými kudrnami, čelenkou, tričkem bez rukávů a růžovými legínami nezapadal ani vzhledově.
Netrvalo dlouho a poroučel se. A s ním bohužel i jeho fanoušek Philthy.
Lemmy se tak zase ocitl tam, kde byl na samém začátku a jako jediný člen své kapely začal hledat nové spoluhráče.
Nejdříve ulovíl bubeníka Pete Gilla, který zrovna opustil Saxon, a pak vyhlásil konkurs na kytaristu. Zbyli mu tam nakonec dva, mezi nimiž se nemohl rozhodnout, a tak je přijel oba. První čtyřčlenná sestava Motörhead (Lemmy / Wurzel / Campbell / Gill) byla na světě.

Společnost Bronze, u níž skupina vydala svá nejslavnější alba, se tehdy potácela ve velkých finančních problémech a když Lemmy přišel s myšlenkou nahrát s novou sestavou další album, byl svým domovským labelem odmítnut. Místo novinky společnost rozhodla o vydání výběrového dvojalba. Lemmy si vymohl alespoň to, že každou ze čtyř stran obou desek bude uzavírat jedna nová skladba. Dostal i možnost dohledu nad výběrem skladeb a všechny kousky okomentoval na vnitřním přebalu LP.
Bronze také zaplatili nejen velkolepé fotografické session v rámci propagace singlu "Killed by Death", na němž členové Motörhead v převlecích předváděli výjevy z různých historických poprav, ale také natočení efektního videoklipu pro MTV.
Lemmy v něm nejprve projede na harleyi zdí bytu své vyvolené, aby ji unesl před zraky jejich rodičů, poté je pronásledován policií, rozstřílen a nakonec popraven na elektrickém křesle, aby v závěru vstal z mrtvých a vyjel z hrobu na motorce před zraky truchlících fanoušků. Pokud jste tento klenot ještě neviděli, napravte to. Je to jeden z nejlepších drsňáckých videoklipů, jaký jsem kdy viděl. Je dokonce pravděpodobné, že pokud máte slabost pro pořádný rachot a tvorba Motörhead se vám doposud nějakým zázrakem vyhýbala, zmíněný song si zamilujete stejně jako kapelu, která ho nahrála.

Dvojalbum No Remorse (Bez výčitek svědomí) je nejen jeden z nejlepších výběrů jaký od Motörhead seženete, ale rovnou jedna z nejlepších kompilací, jaká kdy nějaké rockové kapele vyšla.
Najdete tu stěžejní songy z většiny dosavadních alb ("Overkill", "Bomber", "Ace of Spades", "Iron Fist"), B-strany singlů ("Too Late, Too Late", "Like a Nightmare"), první singl klasické sestavy (skvělá coververze legendární garážovky "Louie Louie"), výsledek plodné spolupráce s holčičí metalovou partou Girlschool ("Please Don't Touch") a jak už bylo řečeno, čtyři ukázky z tvorby zbrusu nové sestavy, jimž samozřejmě vévodí slavná "Killed by Death".
Z tehdy poslední řadovky Another Perfect Day bych osobně sice upřednostnil méně známou perlu "I Got Mine", nakonec ale absenci jednoho z mála melodičtějších kousků v repertoáru Lemmyho party beru jako mnohem menší prohřešek než kdyby tu chyběla taková "No Class".

Než se s všemožnými kompilacemi Motörhead roztrhl pytel po jejich comebacku na začátku 90. let, byla No Remorse opravdovým klenotem. A ten, kdo si v osmdesátém čtvrtém koupil speciální vydání v koženém pouzdře, jistě dodnes nelituje.
No Remorse se později objevila i v deluxe edicích s takovými bonusy jako je např. pološílený duet Lemmyho s punkerkou Wendy O. Williams nebo B-strana "Killed by Death", tvořená dvěmi úplně odlišnými skladbami se stejným názvem ("Under the Knife"), což byl takový Lemmyho vtípek, který pochopil asi jen málokdo.

Dnes má pořízení No Remorse význam v těchto případech:
1) Nesbíráte-li jejich řadovky (i když podle některých jsou řadová alba jako Ace of Spades nebo Overkill, případně živák No Sleep 'til Hammersmith, lepší než všechny výběry světa).
2) Sbíráte-li od nich naopak všechno, protože tři z tehdejších čtyř novinkových věcí jen tak někde nenajdete ("Killed by Death" je oproti tomu zastoupena na každé slušné kompilaci). A mít je pěkně všechny pohromadě s povedenými raritami jako "Please Don't Touch" nebo "Louie Louie" určitě taky není k zahození.
3) Chcete-li se kochat opravdu pěknými fotkami Lemmyho party a jejich kamarádů (krom nich obsahuje booklet i ty dříve zmíněné veselé výjevy z inscenovaných historických poprav, které vážně stojí za to).

Na závěr jsem si jakožto starý kompilátor spočítal, kolik z těch čtyřiadvaceti písní, jež obsahuje původní 2LP, by nemohlo chybět na žádné kompilaci Motörhead od Apache Records.
Je to devět skladeb, konkrétně těchto: 
"Ace of Spades", "Killed by Death", "Bomber", "Iron Fist", "Overkill", "Please Don't Touch", "Louie Louie", "No Class" a "(We Are) the Road Crew".
Krom té poslední jsem je ostatně všechny jmenoval už přímo v recenzi, některé i víckrát.
A pro zajímavost, kdyby deset let po tomto výběru (tedy v roce 1994) vyšlo nějaké No Remorse II, tady je deset skladeb, které by tam podle mě nesměly chybět:
"Deaf Forever", "All for You", "No Voices in the Sky", "Nightmare / The Dreamtime", "Love Me Forever", "Ramones", "I Am the Sword", (a abych napravil alespoň tři hříchy z prvního dvojalba) "The Chase Is Better Than the Catch", "I Got Mine" a "The Hammer".
PS: Klidně bych jich ale mohl vyjmenovat rovnou dvacet, protože fláky jako "Built for Speed", "Going to Brazil", "Hellraiser" nebo třeba raritka "Black Leather Jacket", nahraná ve stylu průkopnických časů rock and rollu, určitě stojí za hřích zrovna tak.

» ostatní recenze alba Motörhead - No Remorse
» popis a diskografie skupiny Motörhead

---

Slade / Slayed?

Hejkal onehdá zveřejnil článek, ve kterém prezentoval kvantum hard rockových alb, jež považuje za nejlepší v historii tohoto žánru. Podobné počiny jsem měl vždycky rád, zvlášť když pocházejí z pera erudovaných znalců. Člověk pak má díky nim skvělou příležitost se v dané oblasti dovzdělat, seznámit se s počiny, na které by jen tak nenarazil, a nezřídka přitom objeví i nějaký ten klenot, který přijme za svůj.
Nemám zdaleka tak hluboké znalosti dřevního hard rocku jako zmíněný kolega, ale byl jsem spokojen s většinou toho, co znám, a v jeho článku jsem to našel. Nějaké výtky z mé strany by byly - třeba proč tam vlastně není Machine Head - dle mého názoru nejlepší album Deep Purple - jsem úplně nepochopil. A absence debutu Van Halen taky zamrzela. (Zcela stranou pak ponechám záměrnou ignoraci všeho, co přinesla v 80. letech L.A. scéna, včetně debutu Guns N' Roses.)
Ovšem asi nejvíce jsem v článku postrádal zmínku o některém albu Slade. Zvlášť když má jeho autor dle svého vyjádření tuhle kapelu rád a taky vzhledem k tomu, že jejich konkurenty Sweet v článku nevynechal.

A tak jsem se rozhodl ty Slejdy připomenut za něj alespoň formou recenze tady na Rockboardu.
Které album jsem od nich vybral, je v tuto chvíli jasné. Ovšem musím jedním dechem dodat, že třeba takové Sladest určitě taky stojí za hřích. I když to je oficiálně (přestože obsahuje spoustu věcí, které na řadovkách nebyly) nakonec asi "jenom" výběrovka, že jo. 
Nebo ne? A je výběrovkou taková We'll Bring the House Down?
Ono je to ve finále asi jedno - podstatné je, že desky jsou to všechno parádní.

Nebudu Slayed? rozebírát nějak komplexně - vyberu jen několik stěžejních položek, kterým se ale pokusím věnovat podrobněji.
A tady jsou:

MOVE OVER  (původně Janis Joplin)
Jednoduše nejlepší coververze tohoto songu, jakou jsem kdy slyšel. Hard rocková síla a intenzita provedení si v ničem nezadá s Led Zeppelin v nejlepší formě. Jeden z těch sladeovských skvostů, které na většině kompilací nenajdete. V roce 1973 vyšel na singlu alespoň v Japonsku, a na sklonku 80. let jej přesně podle sladeovského receptu nahrála i glam metalová Cinderella.
"Move Over" je jeden z těch drahokamů, o kterých se v souvislosti se Slade obvykle moc nemluví. Ale mělo by.

MAMA WEER ALL CRAZEE NOW
Tok tohle jsou naprosto typičtí Slade ve svém nejslavnějším období. Řezavé kytary, mejdanová atmosféra, Noddyho hlas drsný jak rašple a k tomu monumentální, vše zastřešující a totálně chytlavý refrén.
Jeden z mnoha hymnických nářezů, zdobící bohatý repertoár Slade, se objevil na singlu 25. srpna 1972 a o tři měsíce tak předstihl vydání tohoto alba.
Basák Jim Lea vysvětluje pozadí vzniku songu: “V roce 1972 jsem byl na koncertě Chucka Berryho a všichni tam zpívali texty jeho pecek. Přestával hrát a nechal zpívat dav. Nebylo to jen pár lidí, zpíval prostě každý. Pomyslel jsem si, že je to úžasné – proč si nenapsat ten dav přímo do písně? A tak vznikly skladby jako "Mama Weer All Crazee Now", "Cum On Feel the Noize" a další.”
Skladba byla v pořadí třetím singlem Slade, který dobyl špici britské hitparády. "Mama" se dostala na vrchol během druhého zářijového týdne a trůnila tam neohroženě až do října.
V listopadu téhož roku se pak stala pevnou součástí alba, v jehož profilu se právě nacházíte. A to bylo úplně první deskou Slade, která se dostala na vrchol anglického albového žebříčku. Stejného úspěchu pak dosáhly i dvě následující LP - Sladest (září 1973) a Old New Borrowed and Blue (únor 1974).

GUDBUY T'JANE
Přes obrovskou popularitu doma nebo v Německu nemohli Slade stále prorazit v Americe. Za celá zlatá 70. léta byl jejich největším úspěchem v USA singl "Gudbuy T’Jane", který tam skončil na.... 68. místě.
Je zajímavé, že základ této skladby vznikl právě při pobytu kapely v USA, kde se na turné snažili přesvědčit zhulené publikum, že jejich rock ‘n’ roll opravdu potřebuje. (Nepotřebovalo.)
Slade v zemi neomezených možností sice většinově nezaujali, ale z jejich koncertů byli nadšeni někteří později slavní muzikanti, přítomní v publiku. Ti pak založili kapely, v jejichž tvorbě se inspirace Slade odráží často nepřeslechnutelně.
Vyberu z nich alespoň tři:
KISS, kteří toto ovlivnění neopomenou zmínit snad v žádném rozhovoru o svých počátcích, Twisted Sister, u jejichž největších hitů netrkne odkaz Slade asi jen málokterého starého rockera a (jak se dozvíte v každé jejich biografii) také Cheap Trick. Ti ocenili vystoupení Slade hláškou „they used every trick in the book“, podle níž se posléze i pojmenovali.
"Gudbye T’ Jane" je nekomplikovaný chytlavý rokec s jako vždy nekompromisním vokálem Noddyho Holdera. A když jsme u Noddyho projevu, myslím, že to byli právě on, kvůli němuž se u nás jednu dobu vžil pro tento druh rock and rollu termín "vyřvávačky".
Základ písně vznikl v hlavě Jima Lea, když se jednou ve Fresnu poblíž San Franciska nudil u bazénu. Manažer a producent Slade v jedné osobě, Chas Chandler (bývalý člen Anímals), tehdy přemýšlel o následovníku posledního úspěšného singlu a navrhl Jimovi, že jestli nemá co dělat, mohl by alespoň něco pořádného složit. Jim si tehdy (dle jeho vlastních slov) pomyslel jenom: “Right - write a song, go!” a po chvíli mu v mysli vytanul slogan “Goodbye T'Jane, Goodbye T'Jane”.
Když se pak Slade vraceli letadlem do Anglie dokončit novou desku, na toaletě se v Jimově mysli objevilo při močení pokračování refrénu: “I say you're so young”.
Nezávisle na tom, co se zrovna odehrávalo v basákově hlavě, pracoval Noddy na textu, inspirovaném televizním pořadem, jenž kapela sledovala v San Francisku. V roli sexuální mašiny v něm vystupovala dívka jménem Jane. Noddy dokončil text v Anglii při nahrávání tohoto alba, a nazval ho "Hello to Jane". Jimův nápad a Noddyho text se k sobě dokonale hodily. Lea jen nahradil refrén svou původní bazénově-toaletní ideou a další hit Slade byl na světě.
Jediným důvodem, proč singl s touto skladbou neskončil v Anglii na prvním místě, byla pravděpodobně skutečnost, že jej fanoušci 17. listopadu 1972, kdy byl vydán, znali už více než měsíc a půl právě z alba Slayed?. Druhé místo britského žebříčku bylo vzhledem k těmto okolnostem více než pěkné.
Kapela zní na nahrávce velmi uvolněně, což je důsledek faktu, že ten den hráli píseň ve studiu společně úplně poprvé.
A mimochodem, tím, kdo Slade tenkrát v hitparádě porazil, byl Chuck Berry.

GUDBUY GUDBUY
Co si pamatuju, tenhle song jsem slyšel prvně někdy v červnu 2009 ve Vyškově na ubytovně za Kauflandem. Sdílel jsem tam pokoj s pravděpodobně umírajícím starším mužem jménem Josef, jehož celoživotní hudební láskou byli právě Slade. I když jsem byl v té době na rock ‘n’ rollu už více než čtvrt století, téhle kapele jsem se z nějakého důvodu stále podvědomě vyhýbal. Znal jsem samozřejmě ty největší hity, ale nikdy jsem nezkoušel poslouchat jejich řadová alba nebo se tou kapelou zabývat nějak podrobněji.
Že to byla obrovská chyba jsem začal zjišťovat během onoho pracovního pobytu ve zmíněném jihomoravském městě.
Josef tam měl jakýsi obsáhlý vlastní výběr písní Slade, které si postahoval z internetu. Pravidelně mě jím každý večer oblažoval. Nikdy to nebyl zrovna nejlepší společník, o Slade však totéž určitě říct nemohu. "Gudbuy Gudbuy" byl jedním z těch pro mě doposud neznámých songů, jenž se mi okamžitě zažral pod kůži.
Na webu Allmusic o této písni píšou toto: “…lurches like a battalion of tanks and matches a stirring Dave Hill guitar break to one of Noddy Holder's coolest-ever vocals."
Po návratu z Vyškova, toho starobylého města plného zajímavých pivnic, jsem se začal pídit po kompletní diskografii Slade. Netrvalo dlouho a stal jsem se jejich fanouškem.
Pravda, trochu pozdě. Ale přece.
Díky, Josefe.

Tolik k těm asi nejsilnějším flákům. K celé desce se vyjádřím už jen krátce:
Slayed? je silná albová kolekce, plná přesvědčivého nářezového rock 'n' rollu. Rozjezd s méně známými kousky je sice pozvolnější, ale nejpozději u třetí skladby ("Look at Last Nite") zbystříte. A od páté ("Move Over") už budete lapeni a pohlceni až do úplného konce. Tedy samozřejmě pokud si frčíte na nekomplikovaném, chytlavém a pěkně přitvrzeném rock 'n' rollu.
Tehdy, v první půli 70. let, si na něm frčela spousta mladých. V Anglii, Německu i v ČSSR. 
Kde jsou ty časy.

PS: Ze zde uvedených bonusů (SALVO, 2006 - v tomhle vydání mám všechny jejich desky) bych vyzdvihl skvostnou baladu "Wonderin' Y", jednu z mála písní kapely, na které se místo Noddyho skladatelsky podílel bubeník Don Powell.
Škoda že se tohle singlové béčko nepropracovalo až na oficiální vydání Slayed?. Jako takové příjemné zklidňující finále po té předchozí smršti by se mi ta píseň moc líbila.
Není divu, že byla v roce 1986 hlasováním fan klubu Slade zvolena jejich 3. nejlepší B-stranou vůbec.

» ostatní recenze alba Slade - Slayed?
» popis a diskografie skupiny Slade

---

Styx / Styx

Ve zkratce: Zbytečně podceňovaný debut. Nejradši mám úvodní hard rockovou palbu "Children of the Land", ovšem takové "Mother Nature's Matinee" nebo "Right Away" určitě taky stojí za hřích. Asi nejlepší věc je pak (nomen omen) "Best Thing".

A teď trochu podrobněji...

Side A:
Myslím, že většinu lidí mate, že první čtyři skladby alba jsou shrnuty pod jeden název ("Movement for the Common Man") a tak čekají hned v úvodu nějakou rozsáhlou promyšlenou kompozici. Místo ní se dočkají jedné skvělé Youngovy vypalovačky, krátkého experimentu ze zvuky ulice, ještě kratší převzaté instrumentálky a velmi pěkné rané kompozice dua Young / DeYoung.
První stranu vinylu pak uzavírá zdánlivě druhá, ve skutečnosti však už pátá skladba. Tou je převzatá "Right Away" - jedna z nejchytlavějších položek alba.
První straně debutového LP Styx bych bez uzardění udělil pět hvězdiček. Vźdy se u ní dobře bavím a krom nešťastného (ale v podstatě jen papírového) spojení prvních čtyř kousků pod jeden zastřešující název, na ní nenácházím chyby.

Side B:
Otvírák druhé strany je sice opět převzatý kousek, ale všimněte si že sborové vokály v refrénu jsou naprosto typičtí Styx, jak je dobře známe. A ani ty instrumentální mezihry kapele ostudu určitě nedělají.
Pak už přijde na řadu první optavdový, i když proti těm budoucím ještě pořád malý hit. "Best Thing" se právem dostala na debutový singl; představuje totiž to nejlepší, co měla kapela v té době na skladě. Rukopisy dua Young / DeYoung, čili dvou nejvýraznějších autorských osobností raných Styx, se zde nádherně propojují. I po stránce aranžmá je skladba velmi dobře promyšlená. Youngova kytara a DeYoungovy klávesy slaví povedené zásnuby a ta úderná hard rocková pasáž s důrazným rifem, uvedená v první minutě songu krátkým dramatickým sólováním, je naprosto strhující!
Skvělou práci odvádí i akustická kytara a sehrané vokály coby styxovský trademark snad ani není třeba zmiňovat.
Finále debutu obstarají dva převzaté kousky. U prvního z nich si pozornost posluchače rozděluje správně sekaná hard rocková kytara a vyrázné sedmdesátkové klávesy, ten druhý nabídne další dramaticky gradovanou kompozici, která však už nedosahuje přesvědčivosti svých několika předchůdců.
Druhé straně vinylu bych přes přítomnost nejlepší položky celé desky udělil hvězdičky čtyři, ale zato zcela čisté.

Slyšel jsem to album v životě už spoustukrát a od prvního poslechu trochu tápu v tom, proč jsou někteří proti této desce tak zaujatí. 
Moje rada zní: Strhněte si klapky z uší, přestaňte vnímat první čtyři poloźky jako jednu skladbu a začněte si to vychutnávat v celé té raně sedmdesátkové kráse. Možná nakonec dojdete, stejně jako já, k názoru, že jde o nejvyrovnanější styxovský počin ze všech čtyř, které vydali u labelu Wooden Nickel. Počin, který sice neobsahuje žádný opravdový masterpiece, zato na celé své ploše nabízí možná trochu dřevní, ale pořád velice funkční hard / prog rock bez jediného skutečného zaškobrtnutí.
A co se týče těch majstrštyků, minimálně úvodni hippie-hard rock "Children of the Land" a výše již několikrát zmíněná "Best Thing" nemají v mých uších k tomuto označení až tak daleko. Vůbec všechny tři autorské věci (tou třetí je "Mother Nature's Matinee") jsou takovými skrytými esy v rukávu starého převozníka. A když k tomu přidáte ještě "Right Away"...

Kdo říká, že tohle album nestojí za pozornost?

» ostatní recenze alba Styx - Styx
» popis a diskografie skupiny Styx

---

Venom / Welcome to Hell

Pro tuto recenzi jsem sáhl do svých archívů. Líbila se mi a bavila mě tehdy, a líbí se mi a baví mě i teď, nějakých třináct let po jejím sepsání. Stejně jako mě pořád baví staří Venom. Nepouštím si je sice nijak často, ale vždycky když k tomu dojde, znovu si to užívám. Jsou možná tací, které texty a image této kapely pohoršují, rozčilují nebo uráží, ať už z jakýchkoli důvodů. Ale není snad provokace jednou ze zásadních ingrediencí rock and rollu už od jeho prvopočátků?
Jistě je spousta takových, kteří zvednou varovný prst a ukážou na případy vypalování kostelů kdesi na severu. Ale extrémisté, kteří jsou ochotni zajít do krajnosti, tady byli už v 60. letech, v dobách, které máme spojeny s hnutím hippies a touhou po míru a bratrství. Charles Manson, ještě než rozpoutal vražedné šílenství své sekty, se také profesionálně věnoval muzice. A nahrávek, které po něm zůstaly, není zrovna málo.
Je ale zapotřebí rozlišovat. KISS ve skutečnosti nebyli démony noci, jen comicsové postavy, které vytvořili, tak vypadaly. Alice Cooper nebyl reinkarnovanou čarodějnicí, upálenou v 18. století, i když to o sobě tvrdil. Kačer Donald byl jen nakreslený a ve skutečnosti ani neuměl mluvit.
A Venom? Ti tři mladí angličtí výtečníci, kteří si říkali Cronos, Mantas a Abaddon, nebyli opravdovými bojovníky z pekel. Dokonce se říká, že vlastně ani neuměli hrát. Ovšem měli to štěstí, že byli v pravý čas na pravém místě. Tedy ve studiu, kde jim bylo řečeno, že to demo, se kterým přišli, už se nebude vylepšovat, protože na to prostě nejsou peníze. Takže se to vydá tak, jak to je.
Že se z nouze stane ctnost a doboví recenzenti z časopisu Sounds budou chválit autentický pekelný zvuk kapely až do nebes (ehm, do pekel?), tenkrát netušil nikdo z nich.
Na straně Venom byl fakt, že dosud žádná kapela v rockové historii (dokonce ani Black Sabbath) nebyla, co se týče svých textů a vlastní prezentace, tak důsledná a nezašla v hrátkách s čertem tak daleko jako tahle (zaručeně nesvatá) trojice z anglického Newcastle.
Alba Welcome to Hell a Black Metal dala vzniknout kultu, na který přísahají všichni pozdější thrasheři, včetně Metalliky. A zároveň stála u zrodu stylu, který si jméno druhého počinu Venom vetknul přímo do svého názvu. Kapela z odkazu svých prvních desek těží dodnes, i když zmíněná nesvatá trojice spolu hrála pohromadě naposledy před čtvrt stoletím a už nějakých dvacet let se v sestavě objevuje jen jedno jméno z původních tří. (Konkrétně Cronosovo.)
Tolik tedy úvodem a nyní...
Vítejte v pekle!

- - - - -
Varování: Ukázky z textů kapely Venom mohou vyvolat žaludeční nevolnost, ba dokonce spravedlivý hněv bohabojných křesťanů!
- - - - -

SONS OF SATAN (Synové Satana)
Cronos, Mantas a Abaddon vpadnou do vašich domácností bez jediného varování. Od první vteřiny jde o nekompromisní, obhrouble syrový punk metalový příval. Chaos a ničení. Cronosova basa a řev hrají prim. Venom se krátce představí ("byli jsme zrozeni někde v čase / přinášíme krev, chtíč, nenávist a opovržení"), dlouho se ale nezdržují a jdou k věci: "Podepiš smlouvu s ďáblem / byl jsi tak slepý / jako všichni smrtelníci / ale teď tě ošálilo peklo“. Na závěr přichází výzva, jasně adresovaná posluchačům: "Přidej se k jedovatým legiím (Venom’s legions) / protože my hrajeme divoce.“

WELCOME TO HELL (Vítejte v pekle)
První hitovka alba. Skladbu rozjede šlapavý, poměrně klasicky střižený heavy metalový rif. I celkově jde (na poměry Venom) o docela přehlednou věc, což dělá hlavně klasická stavba sloka-refrén-sloka-refrén. Pak ale přijde změna a místo očekávaného sóla spustí nevzrušený a věcný ženský hlas svůj monolog. Tento překvapivý a efektní trik na mě pokaždé spolehlivě zafunguje. Vždycky mi to připomínalo letušku, hovořící k cestujícím a udělující pokyny před odletem. V tomto případě jde nepochybně o let 666… přímo do pekla.*
(* Ve skutečnosti "letuška" deklamuje onu známou pasáž z biblických žalmů "byť se mi dostalo jíti údolím stínu smrti, nebudu se báti zlého...", atd.)
"Boj - bojujeme jak se má / žijeme ve svém vlastním světě / naším předurčením je žít správně - bojovat / bereme peklo jako svůj domov. / Všechno živé hoří / ptáte se mě na milost Boží / pradávný nářek se rozezní / cesta psa bere rychlé konce. Vítejte v pekle."

SCHIZO (Schíza)
Rychlá a správně jedovatá palba o tajemném poutníkovi, který si v převleku za milého hosta získá vaše děti a poté i vás. Vetře se do vaší domácnosti, a vy mu poskytnete střechu nad hlavou. Ale jakmile nastane půlnoc, nocležník se chopí sekery a začnou se dít věci.
"Zavládla noc / zčernalo nebe / ostří sekery se blýská / v půlnoční zvonkohře. / Příchod jitra odhalil bezhlavá těla / náš přítelíček jen sedí a směje se."

MAYHEM WITH MERCY (Mrzačení z milosti)
Klidná, pouhou jednu minutu trvající instrumentálka, nepochybně vycházející z podobných miniatur na klasických albech Black Sabbath. Pod chlácholivým příkrovem cítíte (a současně i slyšíte) temné spodní tóny v nichž dřímá strašlivé zlo, čekající na probuzení.

POISON (Jed)
Nejvíce motorheadovská ze všech písní na Welcome to Hell. Lemmyho parta má dokonce na skladě jeden song tohoto názvu (konkrétně na albu Bomber), v tomto případě však nejde o coververzi. Těch mají mimochodem Venom v repertoáru skutečně poskrovnu. (První z nich se objevuje až na albu Prime Evil a jde o cover sabathovské Megalomanie.)
"Tvá láska je jako infekce / jsi prohnilá skrz naskrz / všichni ví, co nabízíš / ale všichni se pořád vracejí pro přídavek. / Každý je tvým favoritem / všem jim dáš krásné chvíle / tvá láska je totální katastrofa / ale když ti jednou podlehnou / jsou otráveni jedem. / Jedna noc s tebou a jsem v tvé moci / otráven jedem / miluju se s dcerou ďábla / otráven jedem / ta malá čubka mě dostala."
Cronos tu ze sebe v několika hudebně vypjatých momentech vyrazí krátké hrdelní "ugh", které skvěle umocňuje atmosféru songu. Tento fórek (využitý také v singlové "Bloodlust" - viz bonusy na reedici), později převzalo mnoho zpěváků metalových kapel podobného ražení (např. Celtic Frost).

LIVE LIKE AN ANGEL (DIE LIKE A DEVIL) (Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel)
Úvodní rif je opět kvalitní motorheadovský nářez, ale vražedně kovová razance Cronosova zpěvu nenechá posluchače ani chvíli na pochybách – tohle jsou Venom jako vyšití. Dokonale jedovatá pecka.
"Každou noc jsem v jiném městě / patřím k těm co jsou rádi v pohybu / žiju rychle, jsem pořád na útěku / chytám každou šanci, protože vím, že zemřu mladý. / Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel / už mám rezervováno místo v pekle / Žij jako anděl, zemřeš jako ďábel / shořím v pekle, kam patřím. / Nemám žádné obavy, netrápí mě moje činy / procházím rovnou kolem tebe / miluju tvrdě a lítám si vysoko / peklo je místo, kde zemřu. / Až mě uslyšíš přicházet, prostě se mi vyhni / dnes jsem zde a zítra zmizím / cesta, kterou jsem se vydal, není nejsnadnější / na zádech mám ďábla, který mě řídí."

WITCHING HOUR (Magická hodina)
Tady se chystá něco velkého - usoudí posluchač z temných zvuků v úvodu. Do toho se vzápětí zařízne Mantasova kytara a nastupuje nemilosrdné inferno, tak typické pro Venom. Syrový rachot je (snad poprvé na albu) přerušen kytarovým sólem v nečekaně klasickém hard rockovém duchu, tak trochu na způsob Ritchieho Blackmorea. Pak přijde krátká odsekávaná rifová pasáž a vše se vrací do starých kolejí. Sound kapely je v každé písni obhroublý a špinavý, což navozuje pocit nečistoty a rouhačství. Vítejte v zajetí apokalyptického rock ‘n’ rollu!
“Pojď, měsíc už volá / magická hodina se blíží / poslouchej hlas zvonu / smrtelníci prchají ve strachu. / Teď připrav oltář a slyš nářek panny / rychle chyť svou oběť / je čas umírat. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Odhal pentagram / a pocítíš chtíč démonů / podívej se na svaté muže / jak znechuceni přihlížejí. / Pojď ochutnat krev / a ucítíš Satanův horký dech / pohleď na oblohu a spatříš / válečníky smrti. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Magická hodina. / Naše dílo je nyní dokončeno / krev teče rychle a volně / a Satan si bere svou nevěstu / zní rouhačský pokřik. / Celé peklo se raduje z dítěte / které mu odnosí / a Satanův jediný syn / uvrhne svět do zoufalství. / Peklo se otevírá / peklo je volné. / Magická hodina.”

1000 DAYS IN SODOM (Tisíc dnů v Sodomě)
Další pekelnická klasika se na nás valí s řezavě dunivým rifem ve středním tempu. Po úvodní sloce se tempo zrychlí, nový rif jakoby přešlápne na místě a teprve pak nastoupí refrén: "Tisíc dnů v Sodomě / cesty Boha jsou zapomenuty."
Cronos chrlí přesvědčivou litanii o hříšnících, zvěrstvech páchaných za zdmi nesvatého města a knězích uvázaných na řetězech. V polovině skladby přijde zpestření v podobě basové vybrnkávačky k níž se přidá naříkavé a neobvykle dlouhé Mantasovo sólo. Nakonec se vše vrátí na začátek ("den zakončil svůj cyklus, noc přebírá hlavní roli / Satanův plášť zahalí zem, jeho děti se množí") a litanie spěje k poslednímu refrénu o tisíci dnech v Sodomě a tisíci letech v pekle.

ANGEL DUST (Andělský prach)
Rychlý pekelnický rock ‘n’ roll s textem o droze, jejíž název musel chlapce z Venom velice přitahovat.

IN LEAGUE WITH SATAN (Ve spolku se Satanem)
U této skladby se zastavím. Od prvního poslechu je to dle mého názoru nejlepší věc na desce a moje nejoblíbenější skladba Venom vůbec. (Na paty jí šlapou snad jen "Black Metal" a "Manitou".) Hned na začátku slyšíme démonický hlas puštěný pozpátku – efekt, který u věci znalých spolehlivě vyvolá vzpomínku na slavný Friedkinův horror Exorcista. (Něco podobného později zkoušeli na jednom ze svých raných alb industrální experimentátoři Laibach.)
Po chutném intru se rozezní Abaddonův hypnoticky dunivý buben a Mantas s Cronosem se přidají unisono se svými nástroji. Celé to zní jako nějaké osudové turbodmychadlo. Cronosův zpěv je ďábelsky sebejistý a dokonale efektní: "Jsem ve spolku se Satanem / povstal jsem v pekle / kráčím ulicemi Salemu / mezi živými mrtvolami / nepotřebuji nikoho, aby mi říkal / co je špatné a co dobré / piju krev dětí / nocí stopuju svou oběť."
Pak přijde rychlý dramatický zlom do předrefrénu ("Měj se na pozoru / když je měsíc v úplňku / jsem tady v každém případě / schován v každém stínu noci") ze kterého vychází mohutný refrén ("Jsem Zlo / jsem spolčen se Satanem").
A turbodmychadlo to neúprosně hrne dál.
("Ve spolku se Satanem / poslouchám jeho rozkazy / s kozlem z Mendesu / sedím po jeho levé ruce / spolčen se Satanem / mám rád mrtvé / nikdo se nemodlí za Sodomu / lidé utíkají.")
Skladba pokračuje v industriálním duchu - namísto sóla slyšíme zvuky jakéśi turbíny a text graduje v obrazech plných perverze a násilí („piju šťávu z žen, co lehávají samy“, „trhám maso kojenců“, atd). Skladba vrcholí posledním majestátným refrénem a končí fade outem, do kterého se ozývá pozpátku puštěný hlas, který známe už z úvodu.
Hudba na "In League with Satan" jasně dokazuje, že Venom byli nejen průkopníky thrash metalu, ale také metalového industriálu. Lze je tedy určitě brát jako svého druhu avantgardní uskupení.

RED LIGHT FEVER (Horečka rudého světla)
Housličky a bujaré veselí jakési idylické venkovské zábavy z dob dávno minulých naruší Cronosův výkřik a vše se zvrhne v apokalyptické běsnění s textem o mladé dívce a chlapíkovi, nakaženém „horečkou rudého světla“. Každou sloku zakončí Cronos vyplivnutím slova „bitch“. Po pěti minutách totálního chaosu, ničení, destrukce a výkřiků („Faster! Faster!“) končí první album Venom.

- - - - -
"Jedovaté legie" mě mají ve své moci od té doby, co jsem byl prvně „uvítán v pekle“ (kterážto událost se odehrála někdy v půli 80. let). Sice se ze mě nikdy nestal žádný satanista, ale poslech této kapely ve mě prohloubil zájem o (nejen) biblickou mytologii a z ní vycházející satanské horrory (krom již zmíněného Exorcisty vřele doporučuji lahůdky jako Omen či Prince of Darkness s Alice Cooperem). Díky hudbě Venom jsem byl také dokonale navnazen na dirty rock ‘n‘ roll kapel Motörhead či Rose Tattoo, a skladbám jako "In League with Satan" či "Manitou" vděčím za dobrou průpravu k různé experimentální a industriální muzice, které jsem se později nějaký čas intenzivně věnoval (např. Laibach, Diamonda Gallas či Young Gods).
První dvě alba Venom jsou absolutní metalovou klasikou a co se týče originality, lze je považovat i za to nejlepší co "nesvatá trojice" vytvořila. Obě desky také kapelu po celou její kariéru zásobují největším počtem hitů. Jejich hudbu pak beru jako občasné zpestření a alternativu k tradičnějším odnožím rocku a popu, které obvykle poslouchám. Jednou za čas je mi podobných úletů potřeba. A na Venom je v tomto prostě spoleh.
PS: Reedice Welcome to Hell z roku 2002, která vyšla později ještě několikrát u různých labelů, obsahuje 11 (!) bonusových skladeb (singly a dema vydané a nahrané v období kolem roku 1981) plus pěkný dvanáctistránkový booklet. Remaster má mnohem lepší zvuk než dřívější (zvukově mnohdy doslova otřesné) CD verze a dosahuje tak kvality původního vinylového soundu.

Příště: VENOM - BLACK METAL.

Dodatek 2023: A tady končí původní recenze, na které jsem dnes musel změnit pouhá tři slova. Jinak zůstala přesně v té podobě, jak jsem ji před těmi skoro čtrnácti lety sepsal. Je to výjimka - snad žádná z mých starých recenzí mě dnes už nebaví tolik, jako právě tahle. I proto jsem ji v časech, kdy se na Rockboardu mluví o metalu a o tom, zda sem některé jeho odnože patří, znovu vytáhl. Snad si ji užijete stejně jako jsem si ji užil já.

» ostatní recenze alba Venom - Welcome to Hell
» popis a diskografie skupiny Venom

---

starší »