Styx / Man Of Miracles

Za nejvyrovnanější z prvních čtyř alb, která Styx vydali u Wooden Nickel, považuji hned to první, dle mého často zbytečně podceňované. Za nejhorší pak to třetí, The Serpent Is Rising, což je vůbec nejzbytečnější počin kapely s Dennisem DeYoungem v sestavě. Dají se z něj vzít na milost tak čtyři položky, které by dohromady daly jedno docela fajn EP. Naproti tomu velmi dobré je jejich druhé album Styx II. A dost možná je právě ono z těch čtyř to úplně nejlepší. Ale úplně nejzábavnější je podle mě Man of Miracles. A právě tuhle desku si dnes vemu na paškál.
Začnu obalem. Z raných cover artů Styx je barevně nejvýraznější a určitě má schopnost přitáhnout pozornost, i když zároveň se nedá brát příliš vážně. Něco jako ilustrace z pohádkové knížky nebo nějaké obskurnější dětské fantasy, je dílem malíře Leona Rosenblatta, jehož iniciály můžeme vidět ve vousech čaroděje merlinovského typu, hrajícího si s planetami.
A teď už k muzice.
Když jsem napsal, že Man of Miracles je nejzábavnější deska z těch vydaných u Wooden Nickel, měl jsem na mysli především první tři a hlavně pak poslední tři skladby. Ty čtyři mezi tím, pravda, už tak zábavné nejsou.

Ale popořadě.
Dennis DeYoung tvrdí, že Styx nikdy nebyli skutečná prog rocková kapela. Nejblíže progresivnímu rocku měl tenkrát z celé party druhý kytarista (a také druhý klávesák a třetí zpěvák kapely) John Curulewski. Sólový kytarista a občasný zpěvák James Young byl ze všeho nejvíc tvrdý rocker. A jakožto urostlý blonďák byl tím, z koho chtěli mít Wooden Nickel hlavní hvězdu. Klávesák (a také nejzdatnější zpěvák skupiny) DeYoung byl talentovaný hudebník a skladatel s ambicemi. Bratři Panozzové pak byli jednoduše muzikanti – spolehlivá rytmická sekce v pozadí, ale zcela bez tvůrčí ctižádosti.
Do prog rocku tlačila kapelu hlavně vydavatelská firma, a to jednoduše proto, že tenhle styl byl tenkrát in. Ostatně, po odchodu Curulewského a změně labelu nabrali Styx s novou posilou v podobě Tommyho Shawa, vlastní směr. Díky tomu se jim podařilo stát se miláčky Ameriky a na konci 70. let překonat v popularitě veškerou konkurenci, včetně ještě nedávno zbožňovaných KISS a Aerosmith.
Zatímco tyto kapely upadaly, ať už díky zbrklým experimentům (KISS) nebo drogám (Aerosmith), Styx měli jasnou vizi a nakonec ovládli USA. Na přelomu 70. a 80. let se stali číslem 1 a první americkou kapelou, která získala čtyři multiplatinové desky za sebou.
V době vydání jejich čtvrtého alba Man of Miracles jim však do zásadního obratu v kariéře schází ještě tři roky.
Léta Páně 1974 byli jen průměrně úspěšnou kapelou spíše lokálního významu. Do objevení a zpopularizování skladby "Lady" (což byl první větší zlom v jejich kariéře) stále zbývá několik měsíců. Jak již pravil můj zdejší recenzní předchůdce, tehdejší situace byla pro Styx zoufalá. Kapela se ocitla na pokraji rozpadu a Panozzové s DeYoungem, který byl už delší čas ženáčem se závazky, měli mimo jiné i svá civilní zaměstnání, aby se uživili.
Po příšerném prog rockovém albu The Serpent Is Rising (vím, že jsou i tací, kterým se ta deska líbí, ale já ani Dennis mezi ně nepatříme) se Styx rozhodli svůj sound zjednodušit.

Všem v kapele bylo jasné, že základem je prostý rock and rollový feeling. A tak se v úvodním songu nového alba vrátili ke kořenům. "Rock & Roll Feeling" pochází ze spolupráce DeYounga a Johna Curulewského a je to rychlý, úderný a chytlavý kousek s přímým tahem na bránu. Podobně je na tom další příspěvek téhle dvojice, o něco slabší, o něco melodičtější, ale pořád ještě dosti zdařilá "Havin' a Ball".
Po přímočarém rokenrolovém úvodu přichází zklidnění v podobě DeYoungovy balady "Golden Lark", což je jímavá romantická záležitost, jaké Dennis vždycky uměl. Až do chvíle než přijde na řadu závěrečná trojice skladeb, je tahle zadumaná pecka s podzimní náladou, podpořenou ještě violou a zvukem větru za okny, vrcholem alba, o který se dělí společně s jeho parádním otvírákem.
Po ní bohužel přichází útlum v podobě čtyř snadno zapomenutelných skladeb, které mě nijak zvlášť neoslovily.
Co říct na "A Song for Suzanne"? Opět DeYoungova skladba, jenž efekty v podobě větru a bouře v tklivém úvodu jasně navazuje na předchozí píseň. Tentokrát sází Dennis na trochu dramatičtější a pompéznější notu a výsledek věnuje už v samotném názvu své manželce. Jistě bylo třeba ji trochu uchlácholit, neboť jako žena nepříliš úspěšného muzikanta to nejspíš neměla úplně lehké. Píseň zní zpočátku nadějně a jsou na ní znát vysoké ambice. Po chvíli se však díky nejasné koncepci rozmělní, ztrácí mou pozornost a končí mezi těmi kousky, které na vás při náhodné konverzaci na téma Styx nejspíš nevytáhne ani jejich zanícený fanda.
"A Man Like Me" jede v rokenrolovém duchu nastoleném úvodem. Zazní tu i dívčí sborové vokály a dechy. Tento Youngův pohodově roztančený a (možná až příliš) rozjuchaný kousek neoslní ani nepopudí. Problémem může být jen to, že se okamžitě po doznění vykouří z hlavy. Totéž se dá říct o následující "Lies". Nenáročný, rychlý a vcelku chytlavý, ve finále však taktéž zapomenutelný pop rockový kousek vystřídá DeYoungova typicky zadumaná a mírně přitvrzená styxovina "Evil Eyes", která neohromí ani neurazí.

A pak…
Pak přijde nejlepších 12 minut tohoto alba.
Tvoří je tři skladby, z nichž každá je podle mě naprostou klasikou v repertoáru kapely. A každá z nich byla (neprávem) pozapomenuta díky monstrhitům, jež kapela stvoří v budoucnosti.
Tyto tři songy jsou vrcholem tvorby raných Styx. Možná právě proto si je kapela nechala až na samotný závěr svého posledního počinu, vydaného u Wooden Nickel.
Velké finále začíná parádním hard rockem "Southern Woman". A jak už napovídá sám název, tenhle kousek jede v lehce jižanském duchu. Druhou takovou svižnou, tvrdě rockovou palbu na jejich raných deskách nenajdete.
V budoucnu přijdou Styx se srovnatelnými, často ještě lepšími hard rockovými věcmi. Ale pro tuto chvíli je Jižanka absolutním vrcholem jejich snažení v této oblasti. Na svědomí ji má (jak jinak) kytarista James Young, největší hard rocker téhle party. Stejně jako několik dalších písní ji složil společně s Rayem Brandlem, který se podílel ještě na jedné položce téhle desky. K té se brzy dostaneme; pro tuto chvíli je však nutno zmínit, že o Rayi Brandleovi ani dlouholetí fandové Styx nevědí vůbec nic. I Google se ohledně tohoto občasného spolupracovníka kapely (s Youngem složili mj. ještě fantastickou "Half-Penny, Two Penny" z Paradise Theatre) vždycky tvářil tajemně jako hrad v Karpatech. Snad jedině J.Y. sám by nám k tomuhle muži v pozadí sdělil něco víc. I když vzhledem k Youngovu vystupování při interview v posledních letech mám podezření, že už neví ani kdo byl Dennis DeYoung, natož nějaký Ray Brandle.

Ale zpátky od současného úpadku ke dnům, které předcházely vzestupu kapely.
"Christopher, Mr. Christopher" – tak se jmenuje další, pro změnu DeYoungova pecka z velkého finále čtvrtého alba. Typicky zadumané intro nás uvede do osudově naléhavé kompozice, plné styxovských trademarků jako jsou sborové vokály a přitvrzené i tklivé pasáže. Zkrátka Dennis at his best.
Text skladby vychází ze staré křesťanské legendy o svatém Kryštofovi, obrovi, jenž dříve sloužil ďáblu. Aby napravil své hříchy, začal přenášet pocestné přes rozvodněnou řeku. Když takhle nesl jedno malé dítě, zdálo se mu, že chlapec je stále těžší a těžší. Když ho pak už nemohl unést, zeptal se, co se to děje. Chlapec mu odpověděl: „Teď neseš na ramenou všechnu tíhu světa. Je jen na tobě, zda to zvládneš.“
Kryštof to zvládl a ten chlapec, který se jmenoval Ježíš, mu na památku proměnil hůl, o níž se obr v řece opíral, v zelenou ratolest. Kryštof pak začal Ježíše uctívat ještě předtím než se proslavil. A díky této legendě se proslavil také.
DeYoung pochází z italské rodiny a tohle byl jeho způsob jak uctít její křesťanské tradice.

Závěr patří mistrům. Pod poslední (a zároveň titulní) kompozicí jsou podepsáni James Young, již zmíněný tajemný Ray Brandle a Dennis. Monumentální finále alba označil publicista Martin Popoff za nejlepší hard rockovou jízdu, s jakou kdy Styx ve své historii přišli.
Zde máme přesné znění toho, co k této skladbě Popoff napsal:
„Vždycky to nakonec bude "Man of Miracles“, že? Jistě, tato poslední skladba na stejnojmenném albu je tak hlasitá a hrdá jako cokoli, co kdy udělali Uriah Heep, až po "Gypsy", které se podobá. Jak jsem se v průběhu let ujistil, když byli Heep na vrcholu, byli lepší než Deep Purple. A tento konkrétní kouzelný moment v katalogu Styx dokazuje, že naši pompézní chlapci z Chicaga postoupili na stejně úctyhodnou úroveň. Na ten riff by byl hrdý i Ritchie Blackmore. A na to, co tam předvádějí hammondky, by byl zase hrdý Jon Lord. Takže, tady to máme, "Man of Miracles" – nejvíce "headbanging song", jaký kdy Styx napsali. Dost dobrý i na to, aby to byla jedna z písní Rainbow z éry Ronnieho Jamese Dia."

Osobně nemám k téhle skladbě až tak vroucný vztah jako citovaný publicista, avšak musím uznat, že pecka je to náramná; zdobná a krásně zatěžkaná. A ty dunivě osudové bicí v úvodu, jež upomenou na bubny v obřím orchestru, jsou naprosto parádní! Tato skladba je klenot, jenž jistě uchvátil nejednoho posluchače a nastolil v jeho mysli otázku, proč nejsou Styx více uznáváni coby hard rocková veličina. Odpověď zní: Styx měli vždy několik tváří. Byli hudebně až příliš pestří na to, aby se stali pouze jednostrannou hard rockovou atrakcí. (Nic proti takovým!) Stejně jako k tvrdému rocku tíhli k melodické pompě a zpěvnému popu, takže je nebylo možno jednoznačně definovat. Navíc zde působily skladatelsky dosti odlišné osobnosti a sladit jejich preference nebylo jednoduché. Když se to později podařilo, výsledek přinesl kýžené ovoce v podobě obrovské popularity. Pro fanoušky tvrdého rocku a metalu byl ale až příliš uhlazený na to, aby kapele kdy přiznali kredit hardrockových mistrů.
Mnoho jejich písní si však dle mého názoru obdiv příznivců tvrdé rockové muziky plně zaslouží.

Man of Miracles je pestré album. Kapela na něm nabízí skočné rokenroly, zasněné balady, nekompromisní rockové jízdy i monumentální osudové kompozice. Vlastně je to takový trochu typický mix všeho, co Styx ve své kariéře předvedli. Jen těch progrockových momentů je tentokrát (po fiasku s předchozí deskou nejspíš záměrně) trochu míň. 
Problém je, že na rozdíl od pozdějších nejslavnějších počinů kapely, nejsou všechny tyto elementy dostatečně promíchány. A tak zde vzniká nevyrovnanost, kdy některé skladby zní jako díla rockových bohů a jiné zase jako zbytečný balast, vhodný tak maximálně k zaplácnutí singlových B-stran.
Jak už jsem někde poznamenal, pro mě osobně je to deska s velmi slibnou první třetinou, hodně slabým středem a skvělým finále. Celku proto dávám čtyři hvězdičky. A to bez uzardění, protože po tak silném zážitku, jaký představuje poslední třetina alba, by z mého pohledu bylo nižší hodnocení čirým nonsensem.
Na druhou stranu, ty slabší kousky jsou zde opravdu slabé. Plná polovina všech skladeb je však velmi dobrá, až naprosto vynikající. A to rozhoduje.

PS: Pro informativní úplnost se sluší dodat, že album vyšlo celkem ve třech verzích. Hned první vydání mělo značně limitovaný náklad a tak ještě v roce 1974 vyšla deska znovu ve verzi, na níž byla skladba "Lies" nahrazena singlovkou "Best Thing" z debutu. V roce 1980 se pak v USA, Francii a Austrálii objeví album na znače RCA Victor už potřetí, tentokrát s novým obalem a pozměněným názvem Miracles. Na této verzi nahrazuje původní "Lies" a pozdější "Best Thing" skladba "Unfinished Song", složená DeYoungem a občasným spolupracovníkem raných Styx, Chuckem Lofranem. Tato (výborná) věc se původně nacházela pouze na promo singlu z roku 1974. Na CD se poprvé objevila v roce 2005 v rámci souhrného remasterovaného vydání prvních čtyř alb The Complete Wooden Nickel Recordings. (Must have for every Styx fan.)

Epilog:
Několik měsíců po vydání čtvrtého a opět neúspěšného alba Man of Miracles (154. pozice žebříčku Billboardu) si DJ rádia WLS, Jim Smith, zašel na pizzu do zapadlé restaurace kdesi na severním konci Chicaga. Někdo tam na jukeboxu pustil singl s nahrávkou "Lady". Tato malá deska vyšla u Wooden Nickel v září 1973 a zapadla bez povšimnutí. Smith na první poslech rozeznal potenciální hit a přesvědčil management rádia, aby mohl píseň zahrát ve své sobotní show. Ta se vysílala ve 38 státech USA a několika dalších zemích. Z "Lady" se stal jeden z největších trháků stanice WLS a v roce 1975 se skladba umístila na 6. místě singlového žebříčku Billboardu. Styx se dostali do hledáčku obřích nahrávacích společností a podepsali smlouvu s gigantem A&M Records. Není divu, že Suzanne, manželka Dennise DeYounga, zůstala se svým chotěm až do dnešních dnů. "Lady" byla totiž první z několika písní, kterou Dennis složil právě pro ni.
Od roku 1975 šla pak popularita kapely prudce nahoru. Styx vydali své doposud nejsilnější album (Equinox), progrockového hipíka Curulewského následně vyměnili za talentovaného a průbojného Tommyho Shawa, jehož skladatelský potenciál se téměř vyrovnal tomu DeYoungovu a 7. 7. 1977 se se svým sedmým albem The Grand Illusion a hitem "Come Sail Away" stali národní (a posléze i světovou) senzací.

Zbytek je historie.

» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx

---

Quatro, Suzi / Suzi Quatro

Je zajímavé, že debutové album Suzi Quatro se mohlo pochlubit svou největší ozdobou, tedy skladbou "Can the Can", ve většině zemí, kde v říjnu 1973 vyšlo, kromě Spojeného království. Tam se totiž singl s touto písní ocitl na vrcholu už v červnu stejného roku, krátce po Suzině památném vystoupení v pořadu Top of the Pops, tehdy nejsledovanějším televizním programu mladých. To byl nejspíš důvod, proč už v Británii nechtěli cpát na album skladbu, kterou tam měli stejně všichni dávno doma. Naproti tomu v Německu, kde se Suzin velehit umístil taktéž na prvním místě singlového žebříčku, byla skladba zařazena na úvod druhé strany LP. Stejně jako např. v Japonsku. Ve Francii ho naopak šoupli na konec albového tracklistu, zatímco v USA se objevil jako předposlední skladba kolekce. Ovšem v takové Austrálii, kde byl "Can the Can" taktéž singlem číslem jedna, a Suzi tam byla ještě dlouhá léta za nejpopulárnější rockerku světa, bylo album (jinde čistě eponymní) po tomto průlomovém hitu dokonce pojmenováno.
Za sebe budu tuhle desku hodnotit tak, jako kdyby na ní tahle skladba byla. Ostatně, jak už jsem zmínil, krom prvního vydání v UK se objevila na drtivé většině verzí. A v případě CD reedicí už snad nechyběla nikdy.
Zmiňuji to především proto, že jinak bych musel v hodnocení jít o jednu hvězdičku dolů. "Can the Can" je totiž tak výrazná, a pro kariéru Suzi Quatro tak důležitá skladba, že si dle mého názoru jednu vlastní samostatnou hvězdičku zaslouží.
A i když ji Suzi nesložila - tuto práci odvedlo známé skladatelské a producentské duo Mike Chapman a Nicky Chinn, které stálo např. za úspěchem Sweet - bude jí navždy patřit. Je stejně ikonická jako Suzin kožený overal, obří basa zavěšená proklatě nízko nebo obal této desky s interpretkou v popředí a třemi vlasáči, z nichž největší hromotluk (pozdější Suzin manžel a spoluator jejich písní, kytarista Len Tuckey) do sebe klopí láhvové pivo.

Mike Chapman (vše, co jsem si o něm a o jeho partneru Chinnovi nastudoval, nasvědčuje, že skutečným nebo minimálně hlavním autorem většiny songů tohoto dua byl právě on - Chinn byl pak tím, kdo se staral o obchodní stránku věci) poté, co si Suzinu kapelu pečlivě vyposlechl naživo, složil věc, jež skvěle pasovala k jejímu stylu. Nekomplikované boogie s přímým tahem na bránu tak posloužilo jako základ chytlavého hitu.
Kapela se s písní okamžitě ztotožnila a na jejím provedení je znát, že nejde o žádný vykalkulovaný umělý produkt, ale o naprosto autentickou záležitost, která ustanovila a deklarovala Suzin styl na léta dopředu.
Nejdříve zde dostanou prostor bicí, které určí základní rytmus a k nim se přidá Suzina dunivá basa. Prvních dvacet sekund dokonale navnadí a když do toho vpadne zdravě drzý a průrazný hlas mladé zpěvačky, je rozhodnuto téměř o všem. Těsně za polovinou dojde k dramaticky gradované půlminutové mezihře, vrcholící Suzininým extatickým výkřikem a efektním „zaseknutím se“, do něhož zpěvačka pětkrát zopakuje slovo "honey!". A pak přijde finální refrén.
V této fázi je už naprosto jasno: Tohle je hit a Suzi Q je hvězda glam rocku - první ženská rocková star, která krom zpěvu ovládala i nějaký hudební nástroj.

Mnohokrát jsem se setkal s despektivním pohledem na skladatelskou tvorbu značky Chapman / Chinn neboli Chinnachap (přičemž ve skutečnosti, jak už jsem zmínil, šlo nejspíše hlavně o Chapmanovu tvorbu). Ano, tito dva jsou podepsáni pod nejedním vlezlým bubblegumovým hitem počátku 70. let. Na druhou stranu jim (respektive Chapmanovi) nelze upřít ani cit pro sice jednoduché, ale výrazné a zároveň nesmírně chytlavé rockové písně. Vždyť ti dva jsou podepsáni např. pod tak ultimátní peckou jakou je "Ballroom Blitz" (původně Sweet, později třeba Krokus a mnozí další)! Jak známo, v jednoduchosti je někdy skryta i pořádná síla. A to platí nejen pro hudbu takových AC/DC, ale i pro některé písně vzešlé z dílny Chinnachapu.

Suzi Quatro a Len Tuckey se však coby vůdčí duo celé formace nespokojili s úlohou interpretů cizích písní a od začátku se snažili skladatelsky navázat na úspěšnou základní formuli "Can the Can" vlastními songy. Jedním z nich je další výrazně rockový kousek "Glycerine Queen", který se však přes svůj potenciál nikdy nedostal na singlovou A-stranu. I tak jde v repertoáru Suzi Quatro o jasnou klasiku a následnou koncertní stálici. Jako taková nebyla ignorována ani na prvním oficiálním výběru The Suzi Quatro Story: 12 Golden Hits z roku 1975, kde se kromě ní (a čistě australského singlu "Michael") nacházely už jen áčka britských SP desek. "Glycerine Queen" to nejdále dotáhla, když se v roce 1974 dostala na B-stranu amerického singlu s coververzí elvisovské "All Shook Up ".
"Shine My Machine" byl další nekomplikovaný klusavý rokec, jaké měla kapela ráda. Tady opět dominuje Suzina dunivá basa a ke slovu se v pozadí silně hlásí piano Alastaira McKenzieho. Také Tuckeyho kytara si zde pěkně zasóluje.
Co se týče výraznosti, druhou nejsilnější skladbou alba (nebo rovnou tou nejsilnější, počítáme-li pouze britskou verzi) je další příspěvek z dílny Chapmana a Chinna, "48 Crash".
Skladba vyšla na singlu už v červenci, měsíc po předchozím mimořádném úspěchu průlomové malé desky a stala se opět hitem. Sice se v Británii nedostala až na špici (skončila "pouze" třetí), ale co se nepodařilo doma, to se povedlo alespoň v Austrálii. V Německu a Švýcarsku z toho pak bylo pěkné druhé místo.
"48 Crash" je v podstatě hudebním sequelem průlomového hitu, probraného již dostatečně v úvodních odstavcích této recenze. Opět kratičký úvod s bicími a už se jede v podobném, možná jen malinko ostřejším tempu. Tentokrát není basa až tak dunivá a v podkresu slyšíme více McKenzieho piana. Suzin hlas je však stále stejně ocelově nabroušený a refrén úderný a nakažlivý.

Ne všechny písně debutu jsou však přímočaré dupárny a chytlavé halekačky. Taková "Skin Tight Skin" z autorské dílny Quatro / Tuckey je přece jen  ambicioznější. Na Suziny poměry jde až o progesivně rockovou kompozici s atmosféricky najazzlými klávesovými plochami.
Třetím (opět v případě původní UK verze druhým) příspěvkem značky Chinnachap je skladba "Primitive Love". Vyniká hypnoticky monotónním rytmem a refrénem o primitivní lásce primitivního muže. Místy ji (opět) zajímavě ozvláštňují klávesové pasáže Alastaira McKenzieho.
"Official Suburbian Superman" a "Sticks & Stones" jsou poslední dvě kompozice složené týmem Quatro / Tuckey, jež se dostaly na všechny verze debutového alba.
Rozverná "Rockin' Moonbeam" a dunivě rytmická šestiminutovka "Get Back Mamma" (Suzin jediný sólový autorský příspěvek na albu), byly například v USA nebo v Kanadě z desky úplně vypuštěny. V jiných zemích se zase v tracklistu objevila vždy pouze jedna z nich.

Tím bychom probrali autorské písně alba a pojďme na coververze.
Letmo zmíněná byla už Elvisova "All Shook Up" (autorem byl ve skutečnosti Otis Blackwell; Elvis byl pod píseň podepsán jen proto, že vymyslel její název). Suzina verze se později objevila na americkém singlu, který vyšel v červnu 1974 - tedy osm měsíců po vydání alba. Quatro byla vždycky velká fanynka Elvise a o této verzi tvrdí, že prý ji pochválil samotný Král. Oproti originálu je Suzino provedení dvakrát delší, lehce přitvrzené a silně, abych tak řekl, zquatrizované. Ostatně tak to má u coververzí být, že mají nést otisk stylu toho, kdo je dělá.
Po Elvisovi přicházejí na řadu Beatles.
Jak symbolické. (I když pro pořádek, chronologicky je to na samotném albu naopak.)
Vlastně co to povídám? Nejen Beatles, rovnou i Rolling Stones! Tuhle píseň, složenou Johnem a Paulem, totiž jako první v roce 1963 nahráli právě Stouni. Takže rovnou dvojitá symbolika.
A jak si s touhle peckou poradila Suzi? Nebudu vám lhát, výborně. Její provedení se hodně blíží originálu, i když je stejně jako v případě Elvise dvakrát delší. Obsahuje totiž mimo jiné i divoké kytarové sólo a pár dalších hravých vychytávek, které ve verzi Stounů ani Brouků nenajdete. Navíc zde Suzi udělala něco, co snad před ní žádná jiná zpěvačka. Neupravila si text vzhledem k svému pohlaví a zpívala jej jako muž. Což byl v roce 1973 zajímavý tah, který o dekádu později neváhala v podobných případech využívat Suzina velká obdivovatelka a žačka, Joan Jett. Ta byla v podstatě černovlasou verzí Suzi Q, jen místo basy hrála na kytaru a získala si mnohem větší slávu.
Na počátku 70. let holt ještě neuzrál čas na ženskou rock 'n' rollovou hrdinku. Alespoň ne na takovou, jaká by byla mužským publikem brána úplně vážně. Mezitím přišli mimořádně úspěšní Heart a v raných osmdesátkách, kdy nastoupila do akce Joan, už bylo všechno jinak.

Posledním coverem a zároveň poslední písní původní LP je proslulá "Shakin' All Over". V roce 1960 ji nahráli Johnny Kidd & The Pirates. Od těch si mimochodem o nějakých dvacet let později vypůjčili jinou pecku ("Please Don't Touch") Motörhead a Girlschool, a udělali z ní totálně zabijácký punk metalový nářez.
Suzin band svou předělávku šedesátkových Pirátů sice také poměrně zmetalizoval, osobně mě však v ní už tolik nebere (jindy velmi dobrý) Suzin vokální projev. Ten je tady na můj vkus přece jen trochu zbytečně uječený. V závěru, kdy Quatro ubere na přepjaté intenzitě svého ječáku a dopustí se skvěle vemlouvavé pasáže, do níž vstoupí její mužští kolegové s krátkou citací z "Can the Can", vše konečně nabere ty správné grády. Tato pasáž zachraňuje hodně, bohužel ne úplně všechno.

Na závěr se trochu blíže mrkneme na bonusy z vydání 7T's Records v letech 2011 a 2022.
Najdeme zde všechny písně z A a B stran singlů, které nebyly součástí původního britského LP.

"Rolling Stone" je historicky úplně první Suzin singl. Vyšel v roce 1972 a propadl úplně všude… kromě Portugalska. Tam se stal překvapivě číslem 1. Osobně se Portugalcům nedivím - podle mě je ta písnička fakt dobrá. Napsala ji Suzi ve spolupráci s Philem Dennysem a Errolem Brownem a produkce se ujal Mickie Most. Tedy muž, který předtím zpěvačku přemluvil, aby se ze Států přestěhovala do Anglie, kde z ní chtěl udělat novou Janis Joplin. Skladba byla nahrána v zajímavé sestavě: Suzi Q (zpěv, basa), Peter Frampton (kytara), Mick Waller (bicí) a Errol Brown (doprovodné vokály).
Nechybí ani B-strana této SP. "Brain Confusion (For All the Lonely People)" je založená na výrazném rifu a obsahuje silný soulový náboj. Suzi si ji napsala kompletně sama a stejně jako "Rolling Stone" ji nahrála v zajímavé sestavě (Jim Sullivan - kytara, Alan White - bicí a John Bundick – klávesy). I tento kousek jasně prokazuje skladatelský potenciál mladé Suziny.

Singlovku "Can the Can" už jsme rozebrali dostatečně. Tady ji máme i s její B-stranou "Ain't Ya Somethin' Honey", což je další z těch nemnoha věcí, jež si Quatro složila sama. V této pohodově swingující piánovce má krom ní hlavní slovo především klávesák Alastair McKenzie. Píseň vznikla krátce předtím než do hry vstoupil Mike Chapman, tedy ještě v produkci Mickieho Mosta.
Pecka "Little Bitch Blue" zdobila druhou stranu singlu "48 Crash" a rozhodně jde o jedno z nejlepších "béček", jaké kdy Suzi nahrála. Tahle věc by se neztratila ani na samotném albu – popravdě bych ji tam uvítal třeba jako náhradu za nepříliš nápaditou halekačku "Sticks & Stones".
Singl "Daytona Demon" vyšel ve stejný měsíc jako album a jde o jednu z klasik Suzina repertoáru. Největší úspěch sklidil v Německu, kde byl druhý. Ve Švýcarsku obsadil třetí a v Austrálii čtvrté místo.
Mezi bonusy nechybí ani B-strana této SP, kterou je laškovně pohodová "Roman Fingers".

Pak už přicházejí na řadu vesměs ty největší rarity.
"Ain't Got No Home" vyšla oficiálně až v roce 2011 na reedici debutu od 7T's Records. Na vydání z roku 2022, obsaženém v krabici The Rock Box 1973 – 1979, byla nahrazena jinou raritou, "Free Electric Band". V obou případech jde o coververze. Pod první z nich je podepsán Clarence Henry, pod druhou Albert Hammond.
Poslední bonusovou skladbou, jež na CD oficiálně vyšla pouze jako součást boxu The Girl from Detroit City (2014) je "What a Way to Die". Jde o singl dívčí kapely Pleasure Seekers z roku 1966, kde je k slyšení jak tehdy asi patnáctiletá Suzina, tak i její obři basa. A je to věru pěkná divočárna. Dívčí garážový band, zpívající o bujarém popíjení piva, byl v polovině šedesátek pořád ještě kuriozitou. Pleasure Seekers, kde hrála a zpívala i Suzina sestra Patti, si tehdy vydobyly jistou pozornost; nastupujícím velkým jménům generace flower power však konkurovat nemohly.
Na výše zmíněné 4CD kompilaci z roku 2014 je mimochodem "What a Way to Die" k slyšení ze všech skladeb jako úplně první.

Netvrdím, že všechen výše popsaný hudební materiál je vrcholem rockové produkce začátku 70. let. Na druhou stranu pro toho, kdo má rád nekomplikovaný a chytlavý rock and roll a nevadí mu (v tomto případě hodně osobitý a dosti razantní) ženský vokál, měl by být spokojený. Krom toho, onu revoluční roli v rockové historii (první nejen zpívající, ale i hrající a tvořící rock 'n' rollová star) už Suzi nikdo neodpáře.

Kdo o Suzi Quatro nikdy neslyšel nebo ji zná jen jako interpretku rádiových evergreenů "If You Can't Give Me Love" a "Stumblin' In", ať si z debutu pustí alespoň "Can the Can". Pak bude dokonale v obraze, o co tady vlastně jde.
Za debutové album dávám Suzině pěkné tři hvězdičky a jednu přihazuju navrch hlavně za tu posledně zmíněnou pecku. K tomu přidám ještě čtvrt hvězdy za výstižný obal a za neodolatelnou roztomilost hlavní interpretky. Hodnocení pak zaokrouhluju dolů, na ty podle mě adekvátní čtyři.

A přidám ještě jedna historku na úplný závěr:
Kytarista Len Tuckey vypráví v bookletu onoho box setu z roku 2022, jak bídné bylo vybavení kapely při práci na tomhle albu. Dělali zrovna na pecce "48 Crash", ale Len neměl tu správnou kytaru, která by se pro tu píseň hodila. (V bookletu jsou konkrétnější, ale jelikož nejsem zběhlý v terminologiích, musíte se spokojit s informací, že tam bylo cosi o tremolu. :-) Nebo tak nějak.)
Každopádně vedle, v tom samém studiu, nahrávala jiná skupina úplně jiné album. Když si jednou ta druhá parta vyrazila kamsi na oběd, Len okamžitě naběhl do jejich sekce a začal hledat tu správnou kytaru, kterou potřeboval.
Byla tam.
Tuckey ji popadne, běží s ní zpátky a volá: "Rychle, jdem tu zatracenou věc nahrát!"
Stihli to akorát včas než se druhá kapela vrátila z oběda.
Len k tomu poznamenává: "Chlapík dodnes netuší, že je to právě jeho kytara, která v té písničce zní."
A že pak chlapík nejspíš slyšel svou kytaru z éteru nejednou, je vzhledem k úspěsnosti singlu "48 Crash" nabíledni.

» ostatní recenze alba Quatro, Suzi - Suzi Quatro
» popis a diskografie skupiny Quatro, Suzi

---

Doc Holliday / Danger Zone

Nedávno jsem se v recenzi na jedno osmdesátkové album australských The Angels zamýšlel nad vlivy glam metalu na klasické rockové, hard rockové a metalové kapely v osmé dekádě. Přitom jsem zmínil, že by mě zajímalo, jak by si s těmito vlivy na svých albech poradili southern rockoví králové Lynyrd Skynyrd. Bohužel (nebo možná bohudík), jak by v tomhle případě dopadli zrovna oni, se v této realitě nikdy nedozvíme. Na druhou stranu to, jak si s osmdesátkami poradili jiní zasloužilí Jižani jako např. Molly Hatchet, Blackfoot a další, můžeme zvědět velmi snadno. Stačí si v jejich diskografiích vylovit konkrétní alba z příslušných časových období.

Doc Holliday byli southern rocková parta z Georgie, která se dala dohromady už v 70. letech. Desky však začali vydávat až právě v oněch osudových osmdesátkách. Začali na samém jejich prahu a to nejinak než velmi dobře. První dvě alba z let 1981 a 1982 jsou jakýmikoliv trendy zcela neovlivněná jižanská klasika. Bohužel, pak přišel rok 1983 a experiment zvaný Modern Medicine. Stejný rok je i rokem vydání veleúspěšného alba Eliminator texaských blues rockerů ZZ Top. Všichni víme jak moc na něm fousaté trio změnilo svůj sound za mohutného využití všech možných syntetizérů, sequencerů a jiných moderních výdobytků. Víme také jak úspěšné, mj. i díky inovativním videoklipům a jejich mohutné rotaci na tehdy ještě mladé hudební televizi MTV, to album bylo. Zda je pes zakopán právě tady, a zvuk Eliminatoru byl inspirací třetímu albu Doc Holliday, se však můžeme jen domnívat. Jisté je, že Modern Medicine bylo absolutním fiaskem. A to po všech stránkách.
Pořád říkám, že i komerce se musí umět. A vzhledem k tomu jak velký komerční neúspěch trojka Doc Holliday sklidila, můžeme suše konstatovat, že tady se zase jednou neumělo. Pokud si to album poslechnete (nebo se o to alespoň pokusíte - nikdo vám nemůže vyčítat, když to nezvládnete), zjistíte proč. Zjistíte úplně všechno - nejvíc asi to, že je to tak trochu šunt. A to nejen po stránce hudební invence. Pokud tam nějaká je, zůstane navždy pohřbena pod neposlouchatelným nánosem elektronického neumětelství. Celý ten pokus je tak těžkopádný, že nezbývá než konstatovat, že tahle Docova kobyla kulhá na všechny čtyři nohy.

Není divu, že si pak dala kapela tři roky pokoj. Spíš je s podivem, že se z té katastrofy vůbec vzpamatovala a vydala další album. A právě jím se nyní budu zabývat. Není totiž vůbec špatné, právě naopak!
Jistě, nepřátelé 80s rocku se budou nejspíš nad některými jeho položkami ošklíbat tak či tak, ale já mám rockové osmdesátky rád. A když se v nich dělá něco dobře, nemohu to neocenit.
Úvodní a zároveň titulní skladba "Danger Zone" sice southern rockového puristu nejspíš spolehlivě odradí, ale jinak není třeba si nic nalhávat. Šlape to skvěle a vyrovná se to i takové "Mighty Wings", kterou Cheap Trick v tom samém roce ozdobili soundtrack k filmu Top Gun. Což znamená, že je to strhující, nablýskaná, silně melodická pop rocková pecka. Přesně taková, jaké bývají k slyšení v amerických filmech z poloviny osmé dekády. Nic víc, nic míň.
"Ready to Burn" pokračuje přibližně ve stejném duchu, jen je rychlejší, dramatičtější a zpěv tu místy připomíná Billyho Idola. Kytary jsou ovšem řádně nabroušené, rifuje a sóluje se o sto šest, přičemž si to pořád drží vysoce energický náboj.
Jediný problém může spočívat ve stylu, který je stále mnohem blíže nablýskanému losangelskému glam metalu než zaprášenému southern rocku, jaký bychom od Doc Holliday čekali.

To vše se změní s třetí skladbou, kde kapela nabídne jeden z absolutních vrcholů svého repertoáru - klasiku "Redneck Rock & Roll Band". V tu chvíli jsme zpět na jižanské půdě a nezbývá než říct: Díky, Docu, to je přesně to, co jsme chtěli.
Ten stylový skok je stejně tak potěšující jako překvapivý. Kdo by po výše zmíněném úvodu čekal tak náhlé obrácení na pravou víru? A že je to jižanská paráda se vším všudy, včetně lynyrdovských trademarků jako dívčí vokály a powellovské piano, na to můžete vzít jed. Dokonce dojde i na citaci ze "Swamp Music" a v textu se objeví jména jako B.B. King, Outlaws, Marshall Tucker, padnou názvy songů jako "Johnny B. Goode" a "Mustang Sally", jsou zmíněni dva blonďatí bratři a vyloženě jsou pak vypíchnuti Lynyrd Skynyrd coby "best damn band".
Nejen že je tahle pecka nejlepší na desce (alespoň pro každého southern rockera zcela jistě), dovolím si tvrdit, že jde dokonce o jednu z nejlepších skladeb v rámci celého žánru.
Přitom ji u mě v oblíbenosti přebíjí následující skvost "Run to Me", což je melodicky zadumaná, pro mě však absolutně bombastická a totálně náladotvorná country-southern rock-popárna, která si u mě to první místo mezi všemi skladbami alba jednou provždy ukradla pro sebe. Tady se totiž kníratému pistolníkovi povedl zásah přímo do srdce. Minimálně toho mého určitě.
Jižanské bažiny neopustíme ani v následující "Southern Girls". Tady nabídne Doc vyloženě rozdováděné boogie, podané tak, že u něj musí zaplesat každý Jižan bez ohledu na to, jaký směr ve svém oblíbeném žánru preferuje.
Nemůže být sporu o tom, že touhle za sebou jdoucí trojicí skladeb si Doc alespoň na chvíli prostřílel cestu na jižanský trůn. Myslím, že takové parádě nemohl konkurovat žádným ze svých tehdy vydaných počinů nikdo na celé southern rockové scéně. Pokud někdo víte o jižanském albu z roku 1986, které by bylo lepší než Danger Zone, neváhejte se ozvat. Já jsem takové ještě neslyšel.

Kapela však v tuto chvíli pořád ještě nemá dost a tak vsadí do hry zz topovsky znějící "Automatic Girl", která rozhodně neurazí a vše potupluje zběsile rozvernou mariachi záležitostí "Tijuana Motel", odvázanou to instrumentálkou s vtipnými mexickými podoteky.
Tím však výčet toho dobrého na Danger Zone nekončí. Doc vytahuje další eso z rukávu a na řadu přichází majestátní kompozice "Thunder & Lightning / Into the Night", dramaticky vystavěná a hard rockově přitvrzená balada, bombasticky gradující v druhé časti této celkově bezmála sedm minut trvající melodické parádičky.
Po ní už se vracíme na teritorium, na němž jsme se nacházeli na samém začátku této jízdy. Tedy na území nenáročného osmdesátkového pop/hard rocku v podobě mě osobně nijak neurážející halekačky "All the Right Moves". Zklidněný závěr alba pak obstará krátká zasněná věcička "Easy Goin' Up", jež si vystačí pouze s provzdušněnými akustickými kytarami a příjemným vokálem Bruce Brookshirea.

Moje CD vydání od Halycon/Record Haven Music z roku 2001 (za něž jsem mimochodem utratil majlant) obsahuje ještě dva koncertní bonusy, které rozhodně stojí za zmínku. Celkový dojem z Danger Zone totiž vylepšují až k páté hvězdičce. A tu bych tomu albu v případě, že by tyto dva kousky byly jeho regulérní součástí, nejspíš i přidal.
Doc Holliday na nás nejdříve vybalí skvostně odpálenou živou verzi skladby "Redneck Rock & Roll Band" s intrem v podobě smrště kytarových sól, přecházející do konfederačního evergreenu "Dixie" a na úplný závěr si dáme parádní provedení bluesového standardu "Rollin' and Tumblin'". Konkrétně tahle věc musí svou fantastickou, do běla rozžhavenou slide kytarou rozsekat úplně každého, kdo kdy jenom trochu přičichl k blues rocku a zavonělo mu to. Doc Holliday se zde naživo předvádějí v takové formě jako už snad nikdy potom ani předtím.

Bohužel ani čtvrté album nevrátilo kapelu do první rockové ligy, kde se možná krátce nacházela počátkem osmé dekády.
Southern rock byl tehdy (minimálně podle Josefa Vlčka) „stejným anachronismem jako jazz rock nebo Hammondovy varhany“ a ani zdařilá koketérie s glam metalem (doposud nejzdařilejší, jakou jsem kdy u nějakých Jižanů zaregistroval) nepomohla vrátit skupinu, nesoucí jméno legendárního tuberkulózního pistolníka a vášnivého hráče pokeru, zpět do hry.
Na její další studiový počin se čekalo dlouhých sedm let a je nabíledni, že ani ten v době vlády grunge (Léta Páně 1993) žádnou velkou díru do světa neudělal. A neudělal by ji ani kdyby nabídl daleko lepší obsah než ten, který ve zdejší recenzi popisuje hejkal.
Doc Holliday svou šanci nadobro propásli už deset let předtím jednou obrovskou chybou, nesoucí název Modern Medicine. Což ale neznamená, že nestojí za to jejich tvorbu zkoumat. Za sebe mohu s čistým svědomím doporučit jak první dvě alba, tak i tohle čtvrté - od nich definitivně moje nejoblíbenější.
Další jejich počiny od 90. let nahoru už moc neznám. Zkusil jsem něco málo, ale nebylo to nic, co by mi na rozdíl od alb, která zde doporučuji, utkvělo v paměti.

Můj žebříček oblíbených southern rockových kapel je už zhruba dvacet let neměnný:
1) Lynyrd Skynyrd, 2) Blackfoot, 3) Molly Hatchet.
Pokud bych však měl vybrat jednoho kandidáta na bramborovou medaili, neváhal bych ani chviličku.

PS: Kdysi jsem zde albu Danger Zone nadělil čtyři hvězdičky. Ale teď, když ho poslouchám během dvou dní asi už popáté, si jasně uvědomuju to, co už jsem jednou napsal. Ano, jde definitivně o můj nejoblíbenější počin v diskografii kapely. Už léta se právě k němu vracím v diskografii Doc Holliday nejčastěji a vždy mě znovu a znovu potěší.
A za to, jak se na něm kapela popasovala s dobovým zvukem i tehdejšími trendy a minimálně za ty dvě mnou veleoblíbené pecky ("Redneck Rock & Roll Band" a "Run to Me") si u mě tahle deska těch pět šerifskych hvězd nakonec sice těsně, ale přece jen čestně, vybojovala.

» ostatní recenze alba Doc Holliday - Danger Zone
» popis a diskografie skupiny Doc Holliday

---

Angels, The / Howling

Vždycky mě zajímalo a následně bavilo zkoumat, jak si s osmdesátkami radili mí oblíbenci ze 70. let.
Mám 80. léta a jejich zvuk moc rád, ale věřím, že ne úplně nekriticky. Proto mě pokaždé potěší, když to některý z mých idolů takříkajíc utrefí a nejen že se s 80's soundem popasuje zdárně, ale přímo ho využije ku svému prospěchu. Skvěle se to povedlo například Aerosmith s alby Permanent Vacation a Pump nebo Heart na jejich eponymním comebackovém počinu z roku 1985, abych uvedl alespoň pár příkladů za všechny. Obě kapely měly štěstí na schopné producenty, kteří zase měli jasnou vizi a tu dovedli až do toho nejlepšího možného konce.
U jiných mých favoritů byly výsledky koketování s popovými elementy a novým zvukem v osmé dekádě různé. Někdy devastující (Ted Nugent na albu Little Miss Dangerous nebo Blackfoot po zvířecí trilogii), jindy střídající triumf s katastrofou (Cheap Trick, Krokus), fanoušky rozdělující (Blue Öyster Cult), uspokojivé (KISS), silně osvěžující (Alice Cooper a jeho Trash), případně rovnou komerčně omračující (Whitesnake).
A co bych za to dal, kdyby v osmdesátkách vydávali nová alba takoví Lynyrd Skynyrd! Zrovna na jejich počiny, pokud by v sedmdesátém sedmém nedošlo k oné nechvalně proslulé letecké nehodě, bych byl skutečně obzvlášť zvědavý. Dle alb vydaných zkraje 90. let soudím, že se schopnými producenty za zády mohli být LS v osmdesátkách opravdu velkou záležitostí. S jistotou víme jen to, že když se v devadesátém devátém chopil producentských povinností na jejich albu Ron Nevison, muž stojící za comebackem již zmíněných Heart, výsledkem byl možná nejlepší zářez Skynyrdů za celou devátou dekádu (Edge of Forever).
Ale co my víme jak by to s nimi v těch osmdesátkách bylo doopravdy?

Jak to bylo třeba s takovými The Angels víme ovšem naprosto přesně.
Pro další recenzi těchto u nás téměř neznámých Australanů jsem váhal mezi pátým albem Night Attack (1981), osmým a zároveň jejich nejvíce glam metalovým počinem Howling (1986) a devátou deskou Beyond Salvation (1990) se ZZtopáckým producentem Terrym Manningem za zády.
Nakonec jsem si vybral tuhle jejich asi úplně nejvíce ejtýs záležitost, protože ji považuji za příjemnou a povedenou a její poslech při vegetění u bazénu v současných horkých dnech plně uspokojuje mou potřebu hudební kulisy k této bohulibé činnosti.

The Angels se uvedli v roce 1977 až na pár nadčasových písní spíše průměrným pub rockovým debutem. V letech 1978 – 1980 pak vydali tři skvělé a ceněné počiny, na nichž předvedli svůj vlastní styl, založený na punkovém projevu, proloženém výraznými heavy metalovými rify a minimem sólování. Po nich přišli v roce 1981 s dalším, už trochu méně invenčním kouskem, v letech 1983 a 1984 si na dvou deskách trochu více zaexperimentovali, a v roce 1986 pak na albu Howling naplno vyzkoušeli jak jim bude slušet příklon k popovějšímu soundu, klávesám a perfekcionisticky vybroušené produkci.
Výsledek, který můžete nazývat pop rockem, melodickým (hard) rockem, glam či hair metalem nebo prostě osmdesátkovým komerčním shitem (jak je ctěná libost), považuju za asi nejzábavnější album The Angels hned po ceněné trojici desek Face to Face, No Exit a Dark Room. Zároveň ho vnímám jako jeden z nejpříjemnějších počinů kapely vůbec, i když nepochybuju o tom, že zavilým nepřátelům 80's zas až tak dobře znít nebude.

Z původní sestavy zůstávali v kapele tehdy už jen dva členové. Naštěstí dva ze tří nejdůležitějších – zpěvák Doc Neeson a kytarista Rick Brewster. Bubeníkem (druhým v historii The Angels) byl Brent Eccles, v kapele tehdy působící už pátým rokem. Basákem (také druhým) byl Jim Hilbun, autor klasiky "Stand Up" z roku 1983, a druhým kytaristou, nahradivším zakládajícího člena Johna Brewstera, byl čerstvě Bob Spencer.
Autorsky se na Howling vyřádili úplně všichni výše jmenovaní, občas ještě společně Geoffrey Leibem, blízkým spolupracovníkem amerických hard & heavy rockerů Y&T a producentem Stevem Brownem.
Mimochodem, právě Steve Brown je vůbec nejznámějším jménem, podepsaným pod tímto albem. Tento Angličan produkoval během své kariéry hudbu takových rockových a popových ikon jako The Cult, The Pogues, Wham!, Freddie Mercury, Alison Moyet nebo Manic Street Preachers. Jako zvukový inženýr se také podílel na albech Thin Lizzy, The Romantics, Oingo Boingo nebo The Boomtown Rats.
A Howling od The Angels na svých stránkách dodnes hrdě uvádí mezi svými nejlepšími produkčními pracemi. Teď už ale pojďme podrobněji k muzice na tomto LP v podobě konkrétních skladeb, tak jak nám je na něm The Angels naservírovali.

Did You Hurt Somebody – Ryzí glam metal výrazně melodického typu. A můžeme to klidně nazývat i soft hard rockem. Úvod se sekaným rifem, mírně evokujícím jemnější verzi AC/DC, střídají přitvrzené sloky a vše zastřešuje chytlavý refrén. Později se přidává i jednoduchý, romanticky znějící klávesový motiv v podkresu a dojde i na chvilkové zvolnění v podobě vybrnkávání zasněných motivů na akustickou kytaru. Věc, která by mohla být singlem, ale přece jen jí k tomu ještě něco málo schází. Jako otvírák však funguje výtečně.
When the Time Comes – Pokračujeme ve stejném duchu, jen tempo je podstatně rychlejší. Klávesy téměř neslyšet, ale něco tam v pozadí asi je, protože charakteristický 80's sound je zachován dokonale. Co mi konkrétně tato věc připomíná ze všeho nejvíc? Odpověď zní: Pozdně osmdesátkové, případně raně devadesátkové Cheap Trick. Kdyby tahle píseň figurovala na jejich albu Busted (1990) a Doca Neesona by za mikrofonem vystřídal Robin Zander, dokonale by tam zapadla. The Angels však nutno přiznat, že takhle zněli ještě o pár let dříve než CT. A když už se právě teď nacházíme v roce 1986, uznávám, že Howling poráží přeprodukovaného, o měsíc pozdeji vydaného cheaptrickovského Doktora, minimálně svým vkusným soundem na celé čáře.
Don't Waste My Time – Druhý singl alba (tím prvním byl v červnu 1986, několik měsíců před vydáním samotného alba, song "Nature of the Beast", jenž celou tuto kolekci uzavírá). The Angels mírně zpomalují tempo, ale stále jde o poměrně svižný (a svěží) song, zatím ze všech nejvíce podkreslovaný klávesami. Kytarista Rick Brewster a basák Joe Hilbun se tu společně s hostujícím Swami Brownem docela vyřádili co se týče různých perkusí a celá tahle mírně psychedelická, stále však hodně chytlavá kompozice se vyznačuje velice hutným zvukem.
Can't Take Any More – Pokud jsem si u "When the Time Comes" vzpomněl na pozdně osmdesátkové Cheap Trick, pak tohle jsou definitivně osmdesátkoví Blue Öyster Cult jak vyšití. Zasněná, romanticky mysteriózní atmosféra zde naprosto vládne a dokonce i Doc Neeson tu zpěvem připomíná Donalda Roesera. Sborové vokály pak evokují melodičtější podobu BÖC tak, jako už snad nic jiného, co jsem kdy slyšel. Tahle záležitost by mohla klidně figurovat třeba na jejich Clubu Ninja. A ani by vás nenapadlo, že tam nepatří. A pak že nikdo jiný nezní jako BÖC. (Většinou opravdu nezní, ale jak vidno, nějaká ta výjimka se najde vždy a všude.)
Skladba vyšla v roce 1987 na čtvrtém a posledním singlu z alba.
Where Do You Run – Melodičtí, romantičtí, zasnění a rockově popoví. Takoví dokážou být The Angels na tomhle svém albovém zářezu. Alespoň v této písni docela určitě. Práce Steva Browna je hodně znát. Tohle je příjemný, ve středně rychlém tempu klusající, a studiově precizně vyšlechtěný (avšak ne přešlechtěný) rádiový song. Nejspíš by neurazil ani posluchače Radiožurnálu, kdyby ovšem někdo z jejich hudební redakce o nějakých The Angels kdy slyšel.
Man There – Poprvé (a vlastně i naposledy) citelně zvolníme - místy až skoro k baladickému omezení rychlosti. Máme tu nejdelší (něco málo přes pět minut) kompozici celého alba. Lze z ní jasně cítit ambice, snahu o dramatickou výstavbu a silné emociální pasáže, což se díky zkušenému dohledu Steva Browna poměrně daří. Při prvních posleších jsem získal dojem, že píseň zbytečně brzdí spád a tempo alba. Avšak jak jsem si postupně Howling zamiloval, nebyl jsem si svým prvním dojmem už zdaleka tak jistý. Ač nejsem úplným fanouškem této skladby, věřím, že jiní si ji mohou cenit velmi vysoko. Koneckonců, nejspíš nebyla později zařazena na prestižní 2CD kompilaci The Mushroom Years, mapující období 1984 – 1991, jež kapela strávila ve službách tohoto australského labelu, jen tak pro nic za nic.
Hide Your Face – Neodolatelně zasněný úvod si mě omotává kolem prstu. Píseň se však velmi rychle odpíchne do své skutečné podoby, tedy do svižného ultramelodického kusu, podpořeného skvělými klavírními vyhrávkami. Hostující Eddie Rayner coby klávesák odvádí skvělou práci a svoje dělají i hostující vokalistky Bridget a Mary. Skladba sama o sobě patří k těm vůbec nejlepším a nejchytlavějším na desce.
We Gotta Get Out of This Place – Vrchol celého alba obstarává coververze letitého evergreenu The Animals. Jde o jednu z mála převzatých skladeb, které tahle jinak silně autorská kapela nahrála. Co se týče coververzí, do té doby představovala v repertoáru The Angels jedinou výjimku zdařilá "Goin' Down" amerického blues rockera Dona Nixe, jež se objevila na debutu. A jak jsem napsal už v biografii: „Nutno uznat, že We Gotta Get Out of This Place je zdařilý a velmi chytlavý cover, ozvláštněný saxofonem, který má na svědomí basák Jim Hilbun.“ 
Píseň znám hlavně v koncertním podání Blue Öyster Cult z roku 1978 a samozřejmě pak ještě v její původní podobě. Ale asi úplně nejvíc mě bere právě verze Andělů. Je hutná, energická, notně podpořená kávesami a stojí hlavně na výborném vokálním projevu Doca Neesona. Nikdy dříve se mi nezdála tahle skladba tak skvělá a tak chytlavá. Známý refrén je v tomhle případě tak nakažlivý, že posluchač prostě neodolá, aby si ho alespoň nepobrukoval s sebou. Paradoxně právě tato coververze byla historicky asi největším singlovým mezinárodním úspěchem The Angels. Je k ní natočeno i video, které je dodnes ke spatření na youtube.
Standing Over You – Nastupuje jedna z těch rychlejších, rockovějších věcí, která se ovšem stále pohybuje v intencích osmdesátkového melodického hard rocku (pop rocku, glam či hair metalu – jak je ctěná libost). A jako taková nemá prostě žádnou chybu. Dechy evokující klávesy nepůsobí násilným dojmem a plně slouží celku – je to jedna z těch skladeb, kterým není co vytknout.
Stonewall pokračuje ve stejném duchu jako její předchůdce. Je to jednoduše good feel osmdesátkový rock 'n' roll, svižný a melodický, možná jen o něco tvrdší než ostatní zdejší kousky. Nabízí však přesně to, co od 80's rocku chci a potřebuji: Prostě nenáročný soundtrack k dobrým časům.
All Night for You – Ani tady se nekoná žádné překvapení co se směru a stylu The Angels vzor 1986 týče. Rify jsou sekanější a trochu víc AC/DC než u ostatních zdejších skladeb, ale zvukově i provedením jsme pořád na osmdesátkovém mejdanu a vše přesně zapadá do příjemné nálady celku.
Nature of the Beast – První singl z Howling se na pultech dnes dávno zaniklých krámů s deskami objevil už v červnu 1986 a samotné album předešel o čtyři měsíce. Jde o výrazně melodický, lehce zasněný a přesto úderný song, nesoucí všechny znaky kvalitní AOR kompozice. Je to chytlavé, dobově komerční a přitom neurážlivě pop rockové. Líbivé, ale ani na chvíli hloupé. Navíc je to podpořeno vyzrálou, přesně vyváženou produkcí a soundem, který přes všechny dobové znaky nepůsobí ani dnes out of date, jak to u některých podobně laděných počinů bývá. Zkrátka je to přesně takové, jak to můžu, chci a potřebuju.
A to se týká vlastně celého tohoto alba.

Závěrem si pojďme zrekapitulovat zásadní momenty desky...
Nejsilnější moment: Coververze "We Gotta Get Out of This Place"
Nejpůsobivější moment: Dotek BÖC v "Can't Take Anymore"
Nejspornější moment: "Man There" (tady by mě nepřekvapilo, kdyby u jiného posluchače šlo o moment nejsilnější)
Další highlighty: "Did You Hurt Somebody", "Don't Waste My Time", "Hide Your Face", "Stonewall", "Nature of the Beast"

Opravdu mě baví, když má nějaká klasická rocková / hard rocková / metalová skupina nebo interpret svoji glam metalovou desku. Baví mě zkoumat jak to tihle borci pojali, nakolik se přizpůsobili dobovým trendům, jak moc (nebo málo) zůstali i přes komerční tendence sví, atd, atd.
Mám rád pecku "Shot in the Dark" Ozzyho Osbourna z alba The Ultimate Sin (mimochodem, tady se v pozadí opět objevuje již několikrát zmíněné jméno Ron Nevison), mám rád Trash od Alice Coopera, Turbo od Judas Priest a mnohé další podobné kousky. (Jen toho glam metalového alba Lynyrd Skynyrd se holt už nikdy nedočkám.)
A tohle album The Angels mám definitivně rád taky. Což taky rád vyjádřím počtem udělených hvězdiček.

» ostatní recenze alba Angels, The - Howling
» popis a diskografie skupiny Angels, The

---

Venom / Prime Evil

Venom bude pro většinu fanoušků už asi navždy znamenat nesvatou trojici Cronos, Mantas, Abaddon. Protože to byli právě oni, kdo nahrál první dvě fantastická a kultovní alba Welcome to Hell a Black Metal. Alba, která měla obrovský vliv na další vývoj většiny extrémnějších odnoží heavy metalu. Pokud znáte zákulisí historie Venom a jejich začátků na scéně, na níž v roce 1981 vtrhli jako blesk z čistého nebe, pak víte, že naprosto specifický zvuk debutu nebyl původním záměrem tehdy ještě naprosto nezkušených mladíčků. Vznikl tak, že společnost Neat chtěla ušetřit peníze a prostě vydala demosnímky, s jejichž zvukem nebyla trojice, která se za pochodu vlastně pořád ještě učila hrát, vůbec spokojena. Nečistý zvuk alba vzbudil nadšený ohlas u kritiky i fanoušků a Venom si rychle uvědomili, že se z nich omylem stali vizionáři. A tak se rozhodli držet zprvu nechtěného soundu i na následujícím albu.
I takto se dá tvořit historie.
Tím ovšem nechci zásluhy Venom nijak zlehčovat. Ať už jejich ikonický sound vznikl náhodou nebo ne, do krajnosti dotažená filozofie zla se všemi těmi pekelnickými efekty a texty, v nichž nebyl ani náznak kompromisu, byla plně v režii samotné kapely. Nikdo (alespoň nikdo z hard rockové a heavy metalové scény) to před nimi nedělal takto důsledně a cílevědomě.
A už to, že se jim i druhým albem podařilo udržet laťku nastavenou nepřekonatelným debutem, považuju s odstupem za malý zázrak.

Než Venom padli do prachu s třetím počinem At War with Satan - pokus o koncepční album jim zlomil vaz, ať už si to chceme nebo nechceme přiznat - podařilo se jim během prvních několika let svého řádění zanechat odkaz, o jakém se jiným může jenom zdát. Nejenže si druhým albem neudělali ostudu, když se rozhodli držet metody, která se tolik osvědčila na debutu. Díky vhodně zvolenému titulu desky a jejímu vpravdě ikonickému obalu se stali nesmrtelnými klasiky žánru. Těmi, kdo ukázali cestu stovkám následovníků.
Nikdo další však už nebyl jako oni. Venom byli naprostý svéráz. A ať byl jejich další vývoj jakýkoli, jedinečnost jim už nikdy nikdo neodpáře.

Punková neučesanost, anarchistická produkce, rouhačské texty prolezlé ďáblem a černou magií tak důsledně, že víc už to ani nejde… To, co fungovalo u Venom na sto procent, prostě jinde nezabralo. Už jen proto, že většina ostatních uměla lépe hrát. Zkrátka a dobře, něco takového bylo úkazem, jaký se neopakuje. Ovšem ještě jednu věc nelze téhle partě upřít. A zrovna to je něco, o čem se moc nehovoří. Respektive nikdy jsem nezachytil, že by to někdo zmiňoval. Venom byli totiž také průkopníky industriálního metalu. Poslechněte si jejich dle mého názoru nejlepší skladbu "In League with Satan" z debutu. Slyšíte to tam? A co třeba takový "Manitou", o dva roky mladší singl, jehož první poslech mi v roce 1984 takřka vyrazil dech? Ovšem i jinde lze slyšet alespoň náznaky - např. v úvodu pecky "Black Metal".
V mých představách je peklo něco jako železárny, takže to nakonec dává dokonalý smysl.
V každém případě, Venom byli průkopníky na mnoha frontách. Co na tom, že pozdější black metal s jejich obhrouble zběsilým punk metalem nemá mnoho společného?

Vraťme se však k tomu, co jsem napsal hned v úvodu:
Trojice Cronos, Mantas, Abaddon sice je, a také navždy bude nejpamátnější sestavou Venom, na druhou stranu, ne všechno, co vzniklo pod rukama těch tří se měnilo ve zlato. Něco bylo hodně prorezlé už když s tím tahle trojka vylezla z hlubin pekla poprvé (čtvrté album Possessed, například, je po všech stránkách docela katastrofa).
Kdybych měl vybrat třetí nejlepší počin, vydaný pod hlavičkou kapely (ty dva nejlepší vám každý jen trochu znalý problematiky jmenuje okamžitě), byla by jím právě tato mnou recenzovaná deska.
V roce 1988 byli Venom za zenitem, thrash metalu vládla velká americká čtyřka (z níž byli minimálně v začátcích tímhle britským triem ovlivněni všichni do jednoho), v Evropě vládli Iron Maiden a (nejen) US albové žebříčky okupovali glam metalisté jako Mötley Crüe, Bon Jovi a Poison. Těm více než zdatně sekundovali mladí britští snaživci Def Leppard či veteráni Whitesnake. A do toho všeho suverénně vtrhli bouřliváčtí street rockeři Guns N' Roses.
Venom už nějakou dobu nebyli triem a za mikrofonem (i basou) vystřídal Cronose Tony Dolan zvaný Demolition Man. V sestavě byl čerstvě zpět kytarista Mantas a za bicími pořád ještě seděl Abaddon. Na čtveřici je pak doplňoval druhý kytarista Al Barnes.
Tato čtyřka složila společně sedm z deseti (v případě CD verze jedenácti) skladeb šestého studiového alba Venom s názvem Prime Evil. Dvěmi čistě autorskými peckami přispěl Tony Dolan, jeden kousek si vypůjčili z repertoáru Black Sabbath a oním CD bonusem byla znovunahraná "Live Like an Angel" z debutu Welcome to Hell.

Album otvírá jeho titulní a nejznámější skladba, která je asi jedinou písní nenazpívanou Cronosem, dnes považovanou za klasickou. A není divu – je to skvost.
Venom zde oproti minulosti skladatelsky vyloženě vyzráli a předhodili posluchačům výživnou, přitom ne úplně jednoduchou kompozici ve středně valivém tempu. Okořenili ji úspornými, ale výraznými pekelnými rify a ozvláštnili ji krátkou majestátní mezihrou, počínající neobvyklou, orientálně znějící zvonkohrou.
Pokud byste z fanouškovské adorace titulní skladby usuzovali, že po ní se na albu neodehraje už nic stejně výrazného (nebo dokonce zásadnějšího), vězte, že téměř všechny kompozice mají vysokou invenční i interpretační úroveň a za přesvědčivým úvodem nijak zvlášť nezaostávají.
Mladické nadšení původního tria se podařilo nahradit entuziasmem a instrumentální zdatností a nová sestava tak přišla s materiálem, který je schopen konkurovat i tehdejší metalové elitě. Zvláště nová krev na postu vokalisty, basák Tony "The Demolition Man" Dolan, se skladatelsky opravdu blýskl. Krom jedné coververze se podílel na všech nových skladbách, a to buďto samostatně nebo ve spolupráci s kytaristou Mantasem.

Co se týče Dolanových samostatných autorských příspěvků, "Blackened Are the Priests" je společně s titulní skladbou tím nejvýraznějším z nových songů Venom. Suverénní a sugestivní. To jsou dvě slova, která mě k této písni napadají okamžitě. Přijít konkrétně s touto peckou kapela na některém z prvních dvou alb, je z ní dnes stejná klasika jako "Black Metal", "Countess Bathory" nebo "In League with Satan". Od úvodu v podobě církevního chorálu, přecházejícího v brutálně sebejistý temný rif, podpořený Abadonovými dunivými bubny, přes rouhačský refrén, strhující basovou vyhrávku a následnou další rifovou nálož, jde (minimálně v repertoáru Venom) o něco naprosto úchvatného. A to včetně stylového Dolanova zpěvu.
Ať už jsou puristé z řad příznivců kapely fixováni na Cronosův vokální projev jak chtějí, The Demolition Man k němu nabídl dle mého názoru tu nejlepší možnou alternativu. A jak je Cronosův řev legendární (chroptěl takhle krom Lemmyho, který projev původního zpěváka kapely nepochybně inspiroval, v minulosti ještě někdo?), tak Dolanův razantní projev a jeho ryčné r za svým předchůdcem rozhodně nezaostává.

Ke skladbám, které bych chtěl na Prime Evil obzvlášť vypíchnout, patří krom těch dvou výše popsaných rozhodně ještě coververze sabbathovské klasiky "Megalomania". Ta definitivně patří k těm nejvýraznějším ze zdejších monumentů. Venom se jí zmocnili tak skvostně, že neznat ji, byl bych přesvědčen, že jde o další mimořádně zdařilý plod skladatelské invence nové sestavy. Až tak se tahle "předělávka" povedla. Určitě bych ji neváhal zařadit k těm vzácným případům, kdy si nějaká kapela vypůjčila jinde a stal se z toho v podstatě její vlastní kus.
Mimochodem, když se o totéž pokusili Venom na následujícím albu v případě skladby "Speed King" od další britské hard rockové legendy, dopadlo to o poznání hůř. Tady je alespoň hezky vidět, ke komu mají Venom „ideologicky“ blíže.
Není to však jen "Megalomania", titulní kus nebo "Blackened Are the Priest", co dělá toto album tak povedeným. Hned po nich totiž přicházejí na mysl např. "Parasite" či "Carnivorous". Oba tyto kousky představují další opravdu výrazné příspěvky do pekelnického repertoáru.

Ale to zdaleka není všechno.
Zahloubaný, vybrnkávaný úvod "Skeletal Dance" připomene legendární instrumentálku "Mayhem with Mercy" z debutu a celkově pak ranou Metallicu (která ostatně na Venom přísahala, kudy se hnula). A k tomu tu máme ještě na poměry našich pekelníků až nebývale klasicky znějící heavy metalovou hymnu "Harder Than Ever".

Ale to ještě není všechno.
Pamatujete na podvratně znějící blues / punk rock "Teacher's Pet", jeden z mála srandistických kousků kapely, zařazený na legendární Black Metal? Zde máme jeho prafrázi v podobě neodolatelné nálože "Skool Daze". A dle mého se tento další (zá)školácký kousek povedl ještě lépe než jeho předchůdce.

A to pořád není všechno.
Libo pořádnou thrash metalovou mlátičku? Dejte si "Insane"!
Nebo byste raději něco opravdu klasického z repertoáru legendárních Venom?
Pro takové je zde bonus v podobě nové verze skladby "Live Like an Angel - Die Like a Devil" z debutu.
A jak se noví Venom popasovali s vlastní klasikou? Řekněme, že se ctí.

Jak už jsem napsal výše, album Prime Evil považuju za třetí nejlepší v celé diskografii kapely.
Další (dva) počiny s Tony Dolanem u mikrofonu z počátku 90. let nebyly vůbec špatné, avšak na tento první už kvalitativně nedosáhly. Navíc je zcela zastínilo comebackové Cast in Stone z roku 1996, na němž se po dlouhé době (a bohužel naposledy) setkala původní nesvatá trojice hudebníků. Ale ani toto album - u mě na žebříčku počinů Venom čtvrté - Prime Evil nepřekonalo.
Kdysi jsem zde této desce udělil čtyři hvězdičky. Dnes, po mnoha dalších posleších, jich tam bez váhání sázím pět. Myslím, že album, kterému jsem v recenzi věnoval tolik slov a krom jediné, relativně slabší skladby, rozpitval všechny jeho položky, si maximální hodnocení zaslouží.

» ostatní recenze alba Venom - Prime Evil
» popis a diskografie skupiny Venom

---

Angels, The / Dark Room

Po jednom průměrném a dvou skvělých albech ze 70. let přicházejí The Angels na samém prahu 80. let se svým čtvrtým počinem. Upsali se pro něj polečnosti Epic a jeho produkci měli tentokrát pod plnou kontrolou oba kytaristi, bří Brewsterové.
Co z toho vzešlo? Nebudu vás napínat. Byla to samozřejmě další andělská klasika, na domácí půdě oceněná platinovou deskou.
Tentokrát tu sice nemáme až takové množství zásadních pecek jako na předchozích dvou albech, přesto se jich tu najde nemálo. Asi nejznámější z nich je šestiminutová "Face the Day", kterou o několik let později proslaví v Americe glam metaloví Great White. Dodejme jen, že ani to popularitě The Angels mimo Austrálii nijak nepomůže.
Tímto problémem se ale více zabývám ve zdejší biografii kapely, takže v této recenzi jej řešit nebudu.
A teď už zpátky k samotné muzice. Pokud bych měl jmenovat jen jednu jedinou píseň The Angels, na níž by označení KLASIKA platilo nejvíc, bude to právě "Face the Day". Sugestivní, hypnotizující hard & heavy kompozice s ikonickým, lehce do bluesova zabarveným rifem a textem o neschopnosti zoufalého jedince čelit dalšímu ránu všedního dne, má podle mě stejné právo na zařazení k rockové klasice jako jakákoliv jiná slavná skladba, kterou však na rozdíl od téhle na vlnách rockových rádiích určitě uslyšíte. A kdybyste tam přece jen někdy zaslechli i tuhle, naděje, že to bude ta nejlepší její verze (tedy ta původní), je mizivá. Samozřejmě pokud si to rádio nepustíte v Austrálii.

Není to však jediná parádička alba Dark Room. Dalším klenotem je hned úvodní "No Secrets". Klusající, řádně rocková, přitom však zároveň velice melodická a nesmírně chytlavá pecka, kterou na některých pozdějších reedicích najdete dokonce ve dvou verzích. Ta druhá, již Doc Neeson uvede slovy "another russian wedding", je ještě lepší. Najít ji mezi bonusy ovšem není jednoduché - rozjede se totiž až po delší pauze, následující po singlovce "Into the Heat". Což je další skvělá věc, kterou na původním vydání Dark Room nenajdete.
Tím ale výčet pochoutek na tomhle andělském menu zdaleka nekončí.
Druhá píseň desky s názvem "Poor Baby" má schopnost si vás okamžitě omotat kolem prstu miliónovým kytarovým rifem, připomínajícím legendární garážovou hitovku Louie Louie, a vše si ještě pojistí velmi jednoduchým, ale totálně chytlavým sborovým refrénem.

Nejdelší skladbou alba je v pořadí třetí "Wasted Sleepless Nights", z jejíhož textu pochází mimo jiné i název celého alba. Jde o další výraznou kompozici v repertoáru The Angels, plynoucí spíše v poklidném tempu. Pod ním však lze cítit silné dramatické napětí, mírně uvolněné až zpěvným refrénem. Nejsem si úplně jist, o čem to tu Doc vlastně vypráví (jeho zpěv ve verzích je spíše působivým recitativem), ale třeba pasáž "now he's got children and a fat lady, who watch over him, he watches them..." bude jistě znít familiérně nejednomu starému rockerovi. :-) Skladba postupně graduje, Docův projev je stále expresivnější a vše vrcholí závěrečnou pasáží, v níź se opakují slova "staring voices from the dark room (wasted sleepless nights)".

Relativně nejslabším místem alba je pár skladeb následujících po čtvrté, výše již dostatečně popsané "Face the Day".
"Night Comes Early" je pouze průměrný, melodičtější rockový kousek s celkem zajímavou, ale ve finále přece jen zapomenutelnou mezihrou a "Alexander" začíná sice nadějně, ovšem v mých uších ho zcela zničí pitomý refrén. Jestli bych se bez nějaké skladby z Dark Room obešel, pak je to rozhodně tahle. Přitom syrovější "early take" verze, která je obsažená mezi bonusy, nezní až tak špatně.
Momentem, kdy album nabere zase ten správný kurs, je takřka symbolicky píseň s názvem "The Moment". Jde o jednu z těch novoromanticky zasněných, pomalejších věcí, v nichž se naplno projevuje Docovo sofistikované poetické střevo, a jakou najdete na každém albu The Angels od Face to Face až po tohle.
Následující "I'm Scared" invencí a nábojem skoro dohání parádičky z první poloviny desky a závěrečná "Devil's Gate", ve finále podpořená skvělou foukačkou, pak už takovou parádičkou definitivně je.

Z bonusů na pozdějších vydáních, které jsem výše nejmenoval, určitě stojí za zmínku energická palba "Back on You", která se sice nedostala na žádnou řadovku, ale na koncertech ji The Angels dávali k dobrému docela pravidelně. To ostatně dosvědčuje i živé 2LP Live Line z roku 1987.
Bez zajímavosti není ani raritní instrumentálka "Hot Shit", založená na chytlavém, rychlém blues-hard rockovém rifu. (Ten je pak znovu využit i ve fajn novovlném kousku "Public Enemy".) The Angels se zde ocitají (od debutu poprvé) na poněkud bluesovější, hospodou řádně načichlé půdě. A neopustí ji ani ve skvělé, tentokrát už nepokrytě blues rockové "Hard Sell".

Možná bych u čtvrtého počinu The Angels při nadělování hvězdiček za tu poněkud slabší druhou půli jednu z maxima ubral, ale jak jsem napsal v recenzi na Face to Face, o dojmu z celku rozhodují jeho nejlepší části. A jelikož je celá první půlka Dark Room excelentní (a samotný závěr se tomu přibližuje), nebudu šetřit. A pokud bych přece jen váhal, stačí si pustit výživné bonusy z reedice a je rozhodnuto.

Tímto albem sice vrcholí trilogie fanoušky i kritikou nejvíce ceněných počinů kapely, naštěstí The Angels mají co nabídnout i v budoucnosti. Minimálně tedy ve dvou nadcházejících dekádách a s jedinečným Docem Neesonem u mikrofonu.
A tak se k některému z pozdějších jejich alb určitě ještě vrátím.
Pro teď přihodím alespoň tradiční závěrečný žebříček skladeb z tohoto LP i s jejich hodnocením:

9.  Alexander  (4/10)
8.  Night Comes Early  (6/10)
7.  The Moment  (8/10)
6.  I'm Scared  (8/10)
5.  Devil's Gate  (9/10)
4.  Wasted Sleepless Nights  (9/10)
3.  Poor Baby  (10/10)
2.  No Secrets  (10/10)
1.  Face the Day  (10/10)

» ostatní recenze alba Angels, The - Dark Room
» popis a diskografie skupiny Angels, The

---

Ten Years Later / Rocket fuel

Od Ten Years After mám doma tuhle krabici. Je v ní skoro všechno, ovšem ne úplně všechno. Chybí např. výběrovka Alvin Lee and Company z roku 1972 s pěknými raritami nebo živák Recorded Live, vydaný o rok později. Jinými slovy, budu muset ještě něco málo přikoupit, abych byl s kompletováním téhle party úplně spokojen.
A pak jsou tu samozřejmě dvě desky z konce 70. let, vydané pod názvem Ten Years Later: Rocket Fuel a napůl koncertní, napůl studiová Ride On.
Líbí se mi obě a ta první obzvlášť. Oproti tvorbě TYA obsahují minimum kláves, což mi vyhovuje a mít lepší produkci, byly by to skoro bomby.
Pojďme se tedy nyní krátce podívat na zoubek prvnímu albu Ten Years Later z roku 1978.
A vezmeme to pěkně skladbu po skladbě.

Rocket Fuel – Řádně zatěžkaný mississippi blues-rock šlape přesně tak jak má. Ten rif je skvostný. Produkce je bohužel trochu odfláklá a zvukový efekt, který se do toho občas prolne, si Alvin mohl taky odpustit. Být to trochu víc ošetřené a mít to promakanější aranžmá, je to klasika. I tak ale dost dobrý.
Gonna Turn You On – Opět je jediným problémem zvuk. Skladbě jako takové nelze nic vytknout. Je to parádní hard rock s bluesovými kořeny.
Friday the 13th – Nejlepší píseň desky. Za mě bez diskuze. Chytlavý, pomalý, melodický hard rock jižanského typu s hodně výrazným hlavním tvrdým rifem. Věc, která mě chytla na první poslech a už nikdy nepustila.
Somebody Callin' Me – Poprvé tu máme funky elementy, kterým se Alvin na svých předchozích sólových albech, pokud si dobře pamatuju, oddává až trochu moc nezřízeně. Taky zde znějí poprvé na albu i klávesy. A ty sedmdesátkové, najazzlé, jsou pro mě bohužel obzvlášť iritující. Jedna taková skladba za čas ale nevadí. Konkrétně tahle se naštěstí někdy za půlkou zlomí do velmi příjemného bluesového preludování, které prakticky všechno zachraňuje. Tato část skladby je bezchybná.
Ain't Nothin' Shakin' – Nepříliš výrazná věc. První, bez které bych se obešel. Plus strašlivé sedmdesátkové efekty.
Alvin's Blue Thing – Krátké bluesové něco, co je sice hodně fajn, ale je to tak krátké, že to spíš považuju za intro k následující skladbě.
Baby Don't You Cry – Svižná southern rocková záležitost s chytlavým refrénem rozhodně navozuje dobrý pocit. Zní to trochu jako Molly Hatchet a podobné jižanské party z té doby.
The Devil's Screaming – Zlověstně sugestivní blues / hard rocková kompozice na závěr. Trvá to skoro deset minut a po většinu času je to dost dobré. Tentokrát včetně efektů, zdárně hrajících na horrorovou strunu.

Rocket Fuel je album, u něhož možná záleží na tom, jak jste při jeho poslechu zrovna naladěni. Alespoň mně při prvním naposlouchávání sedlo skvěle. Teď, po delší přestávce, jsem už kritičtější. Hlavně co se týče zvuku. V podstatě bych své dojmy z něj shrnul za použití stejné myšlenky, která mě napadla při poslechu titulní skladby: Být to trochu lépe produkčně ošetřené, mít to promakanější aranžmá a aspoň jeden velký hit navrch (nic takového tu bohužel nenajdete), je to klasika.

Resumé: Líbí se mi to více než některá alba Ten Years After a doplnění této desky do své sbírky považuju za povinnost. Hlavní zásluhu má na tom především pecka "Friday the 13th", kterou osobně řadím k tomu nejlepšímu, co jsem od Alvina a spol kdy slyšel. A jelikož ten zbytek taky není k zahození, není co řešit. 
A když už to budu objednávat, určitě od Ten Years Later přiberu i následující album. To je sice o poznání méně výrazné, ale stydět se za něj Alvin rozhodně nemusí.

» ostatní recenze alba Ten Years Later - Rocket fuel
» popis a diskografie skupiny Ten Years Later

---

Angels, The / No Exit

"Základní prvek banality, přítomný v celé pop music, je zde vyvážen značnou invencí, silou a vyzrálostí, která způsobuje, že celek je zároveň jednoduchý i sofistikovaný. Texty jsou zvláštní kombinací urbanismu, paranoie a vášně."
Z dobové recenze australského hudebního časopisu Roadrunner

Znáte to. Kapela vydá průlomové album a získá fanoušky, které muzika z toho alba oslovila. Ti pak čekají na další dávku a doufají, že s ní dostanu v podstatě totéž ještě jednou. A ono se to téměř nikdy nestane. Většinou je následovník úspěšného počinu úplně jiný, protože se tvůrci nechtějí opakovat a zkoušejí něco nového. A nebo, když už se snaží vstoupit do stejných vod, tak nejsou zdaleka tak přesvědčiví jako na oné desce, kterou si získali své příznivce, a nabídnou její slabší odvar.
Samozřejmě je i mnoho výjimek, ale ve většině případů to bývá takhle. Proto je v historii rock 'n' rollu tolik neznámých a zapomenutých jmen, kterým se pak říká kapela (či interpret) jednoho hitu, případně alba. 
The Angels ovšem mimo svou domovinu znamenají ještě míň. Pro zbytek světa jsou jen jednou z mnoha neznámých rockových skupin, od nichž si většina lidí na žádné album nebo hit nevzpomene. Jednoduše proto, že nic z toho nikdy neslyšela.
Ale vraťme se zpět k teorii o albech, následujících po těch průlomových.

Co udělali The Angels poté, když svou domovinu dobyli (4x platina) s albem Face to Face?
Nahráli další album kompletně ve stejném stylu a s podobnou strukturou písní. Navíc v té samé sestavě a se stejným producentem (Mark Opitz se později proslavil spoluprací s INXS). To vše podali s nezměněnou vervou a nijak nezmenšenou energií a invencí.
No Exit je další andělská klasika, plná skvělých nadčasových kousků, které mimo Austrálii bohužel zná jen málokdo.
Z desíti písní se jen jedna jediná ("Dawn Is Breaking") při zběžném poslechu jeví jako trochu slabší, nebo, lépe řečeno, ne tak zapamatovatelná. Ovšem po bližším prozkoumání se z ní nakonec vyklube kvalitní, mírně novovlná záležitost s tradičně poeticky rozervaným Neesonovým textem. A to samo o sobě není málo. 
Ovšem všechno ostatní by mohlo jít rovnou na jakýkoli prestižní výběr. Proto je docela těžké vypíchnout zde nějaké konkrétní skladby.
U většiny z nich bychom našli jejich vzory na předešlé desce. Rychlopalba "Waiting for the World" je pokračovatelem zběsilého rifování v "Take a Long Line" nebo "I Ain't the One". "After Dark" je podobnou, jen trochu přímočařejší skoro-baladou jakou byla na Face to Face "Outcast".
"Out of the Blue" plní funkci zadumané, ale velmi chytlavé záležitosti jako minule "Be with You", jen s výraznějším a tentokrát mimořádně strhujícím refrénem. "Mr. Damage" je podobně výrazná kultovka jako orwellovská "Comin' Down". A pokud je libo něco zatěžkaných rifů ve stylu AC/DC (jak někteří kritici vnímají "Marseilles"), nabízí se zde parádní řežba "Can't Shake It".
"Save Me" a "Ivory Stairs" jsou zběsile uhánějící, chytlavý a hlavně lahůdkový heavy metal, zatímco "Shadow Boxer" se řítí vpřed skoro stejně rychle, jen o poznání punkověji. 
Na to všechno už je ale posluchač, znalý předešlé desky, zvyklý. Pokud mu tento přístup vyhovoval tam, zde bude opět spokojený.

Nejdelší skladbou alba je titulní "No Exit", která je v podstatě nijak komplikovanou, avšak dostatečně působivou hard & heavy kompozicí, která přes (na poměry The Angels nezvyklou) délku šesti a půl minut nestihne ani na chviličku nudit.

Podtrženo a sečteno, třetí album The Angels svým obsahem ztvrdilo pozici, kterou si kapela vydobyla (bohužel pouze na australské půdě) jeho už tak dost kvalitním předchůdcem. Vyvarovala se chyb, jakou bylo na Face to Face (alespoň z mého pohledu) zamíchaní živé nahrávky mezi studiové a také řazení písní tentokrát dopadlo k mé daleko větší spokojenosti.
The Angels zplodili další nekomplikovaný heavy metalový monument, kořeněný punkovým drajvem a ozvláštněný novovlnými elementy. To vše napěchovali tradičně chytrými texty a podávali ještě pěkně horké.
Nezbývá než konstatovat, že setkání ovíněného bouřliváckého intelektuála Doca Neesona s pragmatickou továrnou na rify v podobě bratří Brewsterových přineslo další šťavnaté ovoce.
A když se to povedlo podruhé, proč by se nemohlo zadařit i do třetice?
O tom ale zase příště.

Na závěr přidám stejně jako u Face to Face pořadí zdejších písní podle jejich kvality, respektive podle toho, jak moc berou autora této recenze. Tentokrát je to celé ještě o chlup těsnější než minule:

10.  Dawn Is Breaking  (7/10)
9.   Save Me  (8/10)
8.   Ivory Stairs  (8/10)
7.   No Exit  (9/10)
6.   Shadow Boxer  (9/10)
5.   Can't Shake It  (9/10)
4.   After Dark  (9/10)
3.   Mr. Damage  (10/10)
2.   Waiting for the World  (10/10)
1.   Out of the Blue  (10/10)

Příště: Dark Room (1980).

» ostatní recenze alba Angels, The - No Exit
» popis a diskografie skupiny Angels, The

---

Angels, The / Face to Face

Tohle album by bylo fenomenální, kdyby šlo o debut a obsahovalo by i nesmrtelnou vypalovačku "Am I Ever Gonna See Your Face Again" z prvního eponymního alba. Existuje ovšem mezinárodní verze Face to Face z roku 1980, kde tahle pecka nechybí. Jenže tam jsou zařazeny i skladby z následného alba No Exit, o které by byla věčná škoda přijít v jeho původní podobě. Takže nemohu říct, že bych Face to Face ať už v internacionální nebo v této původní verzi úplně adoroval. Na druhou stranu mu nemohu neudělit maximální hodnocení, protože skladeb, které mým uším zní jako naprosto vynikající nebo alespoň velice dobré, je více než polovina z celkového množství. Kdyby zbývající položky na desce byly špatné, podprůměrné nebo jen průměrné, udělil bych s klidem čtyři hvězdičky. O kvalitě celku však u mě rozhodují vždycky ty nejlepší jeho části. A ty jsou zde excelentní.
Tentokrát záměrně začnu těmi nejhoršími položkami, které ve skutećnosti, jak už jsem naznačil, nejsou vůbec špatné. Postupně se pak budu propracovávat až nahoru, k těm úplně nejlepším kouskům.

Vezmu-li to tedy z toho horšího konce, pak jako první musím jmenovat skladbu "Live It Up". Vážně nemám rád, když je regulérní součástí studiového alba živá nahrávka. Kdyby byla umístěna někde na konci jako bonus, dejme tomu. Ale tahle věc nás čeká přesně v polovině – ještě přesněji v úvodu druhé strany LP. A já se ptám: Proč?
Určitě to není špatná koncertní nahrávka, ale i tak z ní mám pocit nepatřičnosti, nadbytečnosti a hlavně nekonzistentnosti v rámci celku. Osobně bych ji klidně nahradil onou výše zmíněnou peckou z debutu a tím pádem bych první album, které sice není špatné, ale je prostě někde jinde, nemusel vůbec vytahovat z poličky. (Dobrá, minimálně kvůli hospodské halekačce "You're a Lady Now" bych to nakonec stejně občas udělal.)
A tím bychom měli pro mě osobně nejspornější položku desky za sebou a pojďme dál.

Takže teď stojíme před otázkou: Co je druhá nejhorší věc na téhle desce?
Všechno ostatní je tu totiž víc než dobré! Proto budu jmenovat hned tři kousky z nichž minimálně dva patří k naprostým klasikám v repertoáru The Angels.
Chronologicky jsou to tyto skladby: "Straightjacket", "Love Takes Care" a "Be with You".
Jasně, "Straightjacket" je výborný kousek, jen mi prostě moc nesedí jako otvírák. Osobně bych ho zařadil přesně na opačný konec tracklistu, protože jako finále by dle mého fungoval daleko líp. Jinak mu ovšem není moc co vytknout. A i když mě nebere až tak jako některé jiné zdejší písničky, pořád je to skvělá záležitost.
"Love Takes Care" je určitě fajn melodičtější, ale pořád dost přímočarý, hard rockový kousek, sverázně oscilující mezi rozverností a zadumaností. Na nějakou prestižní kompilaci bych ho nejspíš nevybral, ale to je tak asi jediná výtka, kterou můžu k této skladbě mít.
A pak tu máme "Be with You". Což je bezesporu další velká klasika, kterou The Angels později nahráli ještě několikrát. Já mám nejradši verzi, o níž se domnívám, že by mohla pocházet z B-strany singlu We Gotta Get Out of This Place z roku 1986. Jen mě trochu mate, že se u něj o 13 sekund rozchází délka uvedená na nálepce SP, zveřejněné na Discogs. Takže jistý si úplně nejsem. Každopádně na Face to Face máme první oficiálni podobu této lehce dojemné a zároveň velmi chytlavé písně, která se mezi "nejhorší" položky alba dostala jen proto, že v porovnání s tou mojí oblíbenou verzí přece jen ještě není až tak promakaná.

Tím bychom probrali ten relativně „slabší“ materiál a teď už nám zbývají jen samé delikatesy.
A jak se tak propracovávám směrem vzhůru, další příčku u mě obsazuje "Marseilles", jedna z vůbec nejoblíbenějších věcí v andělském repertoáru. Neobejde se bez ní jediný koncert a snad žádná kompilace téhle party. Je to velmi dobrá, těžce rifová, až heavy metalová skladba (tím mám na mysli metal, jak byl chápán na přelomu 70. a 80. let, aby si někdo náhodou nepředstavil něco jako Slipknot nebo Panteru). Tenhle kousek nepochybně disponuje jistou hypnotickou působivostí, pro mě osobně je ale na Face to Face nejlepším z nejslabších. Což pořád neznamená, že by to nebyl skvostný nářez. To jen aby bylo jasno.
O jeden stupínek výše se u mě umístila naprosto specifická skoro-balada "Outcast". Ta by určitě slušela nějaké ambicioznější intelektuálské kapele z punkových nebo novovlných klubů oněch časů. Jinými slovy, je to výborná, avšak fanoušky a kritiky (nebo alespoň editory různých kompilací The Angels určitě) dosti opomíjená věc. Zda právem či neprávem, to už posuďte sami. Mně se každopádně líbí hodně.

A nyní už stoupáme do výšin nejzávratnějších.
Zbývají totiž čtyři fantastické rychlé pecky, které dle mého názoru definují The Angels na jejich kvalitativním a tvůrčím vrcholu. Chronologicky jsou to tyto skladby: "After the Rain", "Take a Long Line", "I Ain't the One" a "Comin' Down".
Heavy metal, punk a klasický rock se na nich mísí zcela přirozeně a přitom naprosto svébytně. Nabroušené kytarové rify bratří Brewsterových a Neesonův punkový zpěv přinášejí neodolatelnou výbušnou směsici, které nelze odolat. Chytlavostí se nešetří v refrénech ani ve verzích, rytmus je strhující a sóla melodická. Dokonalost.
Těžko říct, která z těchhle pecek je nejlepší.
Je to snad orwellovská punkovina "Comin' Down" s narážkami na Velkého bratra? Totálně chytlavá "After the Rain"? Případně ikonický nářez "Take a Long Line", vyšperkovaný parádně řezavým rifováním a refrénem, který chytí a nepustí? Nebo snad další zběsile rifující punk rock "I Ain't the One"?
Svoje pořadí jsem nakonec dohromady dal (viz Rekapitulace), i když u skladeb na prvních třech místech je to opravdu jen velmi těsné.
Jediné, co zbývá, je zeptat se, jak tohle a další alba této skvělé kapely vidíte / slyšíte vy.

Rekapitulace
Tady jsou všechny skladby z Face to Face (1978), jednoho ze tří nejslavnějších počinů The Angels, seřazené mnou od relativně nejslabší až po subjektivně nejlepší. Vše je doplněno hodnocením každé z nich:

10.  Live It Up  (6/10)
9.   Be with You  (7/10)
8.   Love Takes Care  (8/10)
7.   Straightjacket  (8/10)
6.   Marseilles  (8/10)
5.   Outcast  (9/10)
4.   I Ain't the One  (9/10)
3.   Comin' Down  (10/10)
2.   After the Rain  (10/10)
1.    Take a Long Line  (10/10)

Příště: The Angels - No Exit (1979).

» ostatní recenze alba Angels, The - Face to Face
» popis a diskografie skupiny Angels, The

---

Monroe, Michael / The Best

Zpěvák, saxofonista, hráč na foukací harmoniku, příležitostný bubeník, basák, kytarista a (hlavně) excelentní showman. To je Michael Monroe, jedna z nejzajímavějších postav dekadentního osmdesátkového rokenrolu. Glam metalový veterán, jehož kariéra započala koncem 70. let ve finské punk 'n' rollové kapele Hanoi Rocks, která to kdysi vzala přes Švédsko a Anglii až do slunné Kalifornie. Tam v půli osmdesátek její kariéra skončila těsně předtím než se skupina mohla stát opravdu hodně slavnou. Příčinou konce byla tragická automobilová nehoda, na jejímž začátku byl velkolepý mejdan s Mötley Crüe. Hanoi Rocks při ní přišli o bubeníka, jenž byl podle jejich slov duší kapely a v roce 1985 se rozpadli. Ještě předtím však stačili silně ovlivnit tehdejší los angelskou hard rockovou scénu, zvláště pak její méně uhlazenou, "špinavější" část. Takoví Guns N' Roses by mohli vyprávět. Ostatně právě oni později přizvali Michaela Monroea k nahrávání dvojalba Use Your Illusion, kde je k slyšení jeho foukačka ve skladbě "Bad Obsession". Dva roky nato pak hostoval u GN'R na albu coververzí Spaghetti Incident, kde si s Axlem zapěl ve skladbě "Ain't It Fun' od Dead Boys, jednoznačně nejlepší položce celého projektu. Koneckonců, sám nahrávání této skladby inicioval.
Po rozpadu Hanoi Rocks vydal Michael dvě sólová alba (v letech 1987 a 1989), z nichž to první zapadlo a to druhé zaznamenalo mírný komerční ohlas. Ten se však zdaleka nedal srovnávat s monumentálními úspěchy kapel jako Poison nebo Skid Row, které jeho původní kapela inspirovala.
Hanoi Rocks i Michael Monroe se časem zařadili po bok mnoha dalších vlivných a stylotvorných umělců, kteří se stali legendami a kultovním vzory pro mnoho svých následovníků, jejichž komerčního věhlasu však nikdy nedosáhli.

A právě tady, na samém sklonku 80. let, začíná dvoudisková kompilace, mapující prvních třicet let Monroeovy sólové dráhy. Což ostatně povrzují i ty tři křížky na obalu.
A lépe než songem "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" už výběrovku tohohle blonďatého rockera asi ani nelze uvést. Slogan, vetknutý přímo do jeho názvu, hovoří za vše. Skladba je postavená na skvostném kytarovém rifu, tak trochu připomínajícím ten z "No Class" od Motörhead. A ten dá zase vzpomenout na "Tush" od ZZ Top nebo "Dizzy Mamma" od Slade. Můžete porovnávat a zjišťovat, co z toho bylo dřív. Faktem je, že zrovna Monroeova varianta je od těch ostatních nejodlišnější. Celkově jde o vpravdě rokenrolový nářez, ve správných momentech podpořený foukací harmonikou. Což je ingredience, která (mě) prostě nemůže zklamat. A to, že zrovna jí (a také saxofonu) Monroe hojně využíval už v dobách Hanoi Rocks, je samozřejmě jenom jeho plus.
Tahle věc pádí vpřed jak utržená ze řetězu a skandovaný refrén si nelze alespoň v duchu nezpívat s sebou. Právě tohle je asi ta úplně nejlepší ukázka z celé Monroeovy sólové tvorby. A pro zajímavost, v závěru videoklipu, jenž byl ke skladbě natočen, hostuje Monroeův velký fanoušek Axl Rose. Což znalce losangelské osmdesátkové scény, stejně jako pozorné čtenáře této recenze, nemůže překvapit.
Kompilace pokračuje druhým singlem ze stejného alba (Not Fakin' It, 1989), Tentokrát je to chytlavá a typicky osmdesátkově melodická "Man with No Eyes". Stejně jako její singlový předchůdce, i ona byla opatřena videoklipem, jenž lze dodnes najít na youtube. Záběry z koncertu tu střídá sestřih z dobových televizních reportáží, většinou zobrazujících demonstrace proti zvůli diktátorů. To písni dodává politický podtext, pro Michaelovu sólovou tvorbu i pro tvorbu Hanoi Rocks naprosto netypický.

Balada "It's a Lie", původně vydaná už na zpěvákově sólovém debutu Nights Are So Long z roku 1987, je zde uvedena ve verzi vydané coby bonus na některých edicích alba Peace of Mind (1999). Od originálu se liší tím, že v ní hostuje Michaelův přítel a velký vzor, Stiv Bators z legendárních Dead Boys. Pokud jste viděli film CBGB, mapující historii stejnojmenného newyorského klubu, víte dobře, že tahle sebedestruktivní parta je naprostým přírodním úkazem i mezi těmi nejšílenějšími příklady z historie rock 'n' rollu. Při poslechu skladby, složené Batorsovým kolegou z Dead Boys, Jimmym Zeroem, vás nejspíš ani nenapadne z jak divokého podhoubí vítr vane. Svou náladou se píseň ze všeho nejvíc blíží takovým těm posmutnělým rock and rollovým tanečním baladám z druhé půle 50. let.
Michaelův sólový debut je dále zastoupen titulní skladbou "Nights Are So Long" a hravou popůvkou "Can't Go Home Again". U obou skladeb přemýšlím, proč byly vybrány, protože i když neurazí, ani na jedné nevidím nic výjimečného. Možná k nim má Michael silný osobní vztah, ale z mého pohledu jsou to vcelku průměrné a krotké věci, které bych s klidem nahradil daleko výraznějšími rock 'n' rolly "She's No Angel" a "Too Rich to Be Good". Ty mají daleko větší grády a také docela blízko ke staré tvorbě Hanoi Rocks.

Dojem z několika krotších songů po skvělém začátku okamžitě napravuje nálož hitovek z punkového alba Demolition 23, jež reprezentuje další důležitou fázi příběhu Michaela Monroea. Ten se totiž už v 80. letech přesunul z LA do New Yorku, kde v roce 1993 společně se svým bývalým spoluhráčem z Hanoi Rocks, basákem Samem Yaffou, kytaristou Jayem Heningem z glam metalových Star Star a bubeníkem Jimmy Clarkem, založil punk rockovou kapelu, které dal (nevím přesně proč) název Demolition 23. Stejnojmenné album však klidně mohlo vyjít i jako jeho další sólovka. Monroe je ostatně jediný z kapely, kdo je pod písněmi z této desky podepsán. Jako spoluautor je pod většinou z nich uveden producent Steven Van Zandt (známý též jako Little Steven ze Springsteenova E Street Bandu) a s texty vypomohla tehdejší Monroeova manželka Jude Wilder.
Po nahrání alba se ke kapele připojil další Monroeův bývalý kolega z Hanoi Rocks, kytarista Nasty Suicide. Věci vypadaly velmi slibně, dokud Nasty v březnu 1995 náhle neodešel z kapely, načež naštvaný Monroe celý projekt ukončil a vrátil se do Finska.
Z jediného (ale výtečného) alba, které po tomto projektu zbylo, jsou nám zde předloženy hned čtyři pochoutky. A věřte, že jich klidně mohlo být víc.
Úderná punkovina "Nothin's Alright" se skvělým textem, popisujícím, co dostaly do vínku děti předešlých tří dekád, patří po parádní "Dead, Jail or Rock 'n' Roll" k vůbec nejlepším songům, na kterých se Michael Monroe kdy podílel. Není divu, že právě k této pecce byl natočen i videoklip. Následuje chytlavá  punková hymna "Hammersmith Palais" a mírně přitvrzená gothická balada "You Crucified Me". Poslední ukázkou z Demolition 23 je akustická "Deadtime Stories", křehká záležitost akustického charakteru, kterou Michael složil se Stivem Batorsem z již zmíněných Dead Boys. Kdysi se mi nijak zvlášť nezamlouvala – připadalo mi, že svou jemností ničí nekompromisní atmosféru alba. Dnes je vše jinak: Pokud chcete glam punkovou baladu par excellence, v této skladbě dostanete přesně to, po čem toužíte. A to v té nejlepší možné podobě.
Počet vybraných zástupců tohoto počinu vypovídá myslím o jeho důležitosti dostatečně. Kdybych se však měl přimluvit ještě za alespoň jednu věc, byla by to refrénová halekačka "Same Shit Different Day" se skvostně punkovou atmosférou ve verzích a parádním rock 'n' rollovým sólem uprostřed.

Ale příběh Michaela Monroea pokračuje i po jeho přesunu z USA do rodného Finska.
Druhou půli 90. let totiž tráví na chladném severu Evropy, kde na chalupě daleko od civilizace pečuje o svou nemocnou manželku a vzpomíná na staré dobré časy.
"Většina fanoušků si myslela, že se válím u bazénu někde na zahradě honosné hollywoodské vily a já se zatím na samotě v lesích pokoušel renovovat rozpadající se barák a rozmražovat zamrzlé topení," uvádí Monroe v jednom novějším interview.
Krom těchto činností vydával Michael ještě zhruba v tříletých intervalech bez většího ohlasu svá další sólová alba.
Skladba "Where's the Fire, John?" je skvělým zástupcem prvního z nich, Peace of Mind z roku 1996. Chytlavá parádička s vtahujícím rifem, napjatou atmosférou ve verzích, uvolněným refrénem a pohodovými r'n'r sóly, si místo na této kompilaci určitě zaslouží. Druhým reprezentantem Michaelovy první finské sólovky je "Make It Go Away", hrající od začátku na Ramones strunu. Ze všeho nejvíc připomíná jejich melodičtější kousky z druhé poloviny 80. let. Osobně bych z této desky vybral spíše covervezi "Machine Gun Etiquette" z dílny The Damned, která se dle mého názoru povedla na jedničku. Ale kdo jsem já, abych tvůrcům této kompilace radil, navíc sedm let po "bitvě"?

"Self Destruction Blues" z alba Life Gets You Dirty (1999) bych ovšem nevynechal nikdy. Jde o zrychlenou verzi tehdy již 17 let staré bluesovky z dílny Hanoi Rocks, podepsané Michaelem a kytaristou Andym McCoyem. Monroeova foukačka zde vládne a jakkoli je originál výborný, tohle řádně přitvrzené zběsilé podání jej možná ještě překonává. Krom této pecky tu máme ze stejného alba ještě jeho titulní skladbu. Není špatná, ale mnohem reprezentativnějí by podle mě působil například skvostný rokenrol "Little Troublemaker". Krom již zmíněného sebedestruktivního blues by to z tohoto počinu byla moje další jasná volba.

V roce 2001 zemřela po dlouhé nemoci Michaelova žena a rok nato se Monroe spojil s bývalým spoluhráčem a hlavním skladatelem písní Hanoi Rocks, Andy McCoyem, aby obnovili kariéru Hanoi Rocks.
I když byli oba v podstatě nejdůležitějšími žijícími členy kapely, bez účasti ostatních můžeme jen těžko hovořit o regulérním comebacku. Pod hlavičkou Hanoi Rocks vydali Monroe s McCoyem v letech 2002 – 2009 tři alba a pak projekt v tichosti rozpustili.
Období návratu Hanoi Rocks není na kompilaci zastoupeno žádnou ukázkou. Já bych za všechny skladby, které tehdy Monroe s McCoyem nahráli, vybral alespoň parádní singlovku "Fashion" ze Street Poetry (2007), která snad jako jediná z této éry snese srovnání s tvorbou původních Hanoi Rocks.

Na dlouhou dobu zůstává Michaelovou poslední sólovkou Whatcha Want z roku 2003. Zde ji zastupují kousky "Stranded" a "Telephone Bill's All Mine". První z nich nabídne clashovsky znějíci reaggae-punkový rif, jenž okamžitě upomene na Hanoi Rocks, kteří ve své rané fázi skvostně pracovali s výbušnou směsí vlivů The Clash a Rolling Stones. Rif pěkně doplňuje zpěvákův saxofon a vše zastřešuje klenutý refrén. Není to špatná skladba, ovšem Whatcha Want také vůbec není špatné album a nabízí nejeden další povedený kousek. Osobně bych na tuto kompilaci neváhal zařadit například skvělý cover "What Love Is" od Dead Boys (kolikrát uz jsem v recenzi tyhle Monroeovy oblíbence zmínil?), který o třináct let později tolik upoutal diváky seriálu Vinyl v podání tamní fiktivní punkové kapely. Nebo třeba výbornou "Life's a Bitch and Then You Live", případně ultrachytlovou "Jimmy Brown". To vše by byla podle mého názoru lepší volba než nevýrazná akustická balada "Telephone Bill Is All Mine", původně z repertoáru finského zpěváka Dave Lindholma. Pokud měla závěr prvního CD kompilace zdobit skladba podobného ražení, sáhl bych raději po mnohem zdařilejší "I Send You Back" z předchozí desky Life Gets You Dirty.

Blonďatý rocker po odpískání pokusu s druhým příchodem Hanoi Rocks nehodlal zahálet. V roce 2010 dal dohromady novou doprovodnou skupinu, v níž se krom jeho starého parťáka z původních Hanoi Rocks, Sama Yaffy, objevily takové persony jako Steve Conte a Ginger Wildheart. První z nich, newyorský kytarista, producent, skladatel a zpěvák, v 80. letech doprovázel na koncertech i ve studiu legendy jako James Brown nebo Prince a působil v jazz fusion kapele Bushrock klávesisty Delmara Browna. Společně se svým bratrem Johnem a hráčem na foukací harmoniku Robem Paparozzim založil blues rockovou kapelu The Hudson River Rats, skládal filmovou hudbu a objevil se v mnoha projektech, z nichž za zmínku určitě stojí alespoň účinkování v obnovených New York Dolls (v letech 2004 – 2009).
Druhý jmenovaný kytarista, tentokrát Angličan, v 80. letech začínal v dirty glam metalových Quireboys, od nichž odešel těsně před vydáním debutu a později byl součástí mnoha projektů, včetně superskupiny Brides of Destruction, kde hrál mj. po boku Nikkiho Sixxe z Mötley Crüe. Za bicími se pak v nové kapele usadil Karl Rockfist, bývalý člen losangelských The Chelsea Smiles, jenž později hostoval u Misfits a Cheap Trick.
Jak vidno, Michaelovi se tentokrát podařilo dát dohromady opravdu silnou sestavu, s níž byl rozhodnut vykonat opravdu velké věci. O tom, jak se mu to dařilo, podává svědectví druhé CD výběru.

Glamový veterán rozhodně neponechal nic náhodě a pro první album nové kapely získal producentskou legendu Jacka Douglase, známého ze spolupráce s Aerosmith, Cheap Trick nebo Alice Cooperem.
A výsledný počin s názcem Sensory Overdrive (2011) opravdu stojí za to. Zastoupen je zde hned třemi songy – "Trick of the Wrist", "'78" a "All You Need" – ale klidně jich mohlo být ještě víc. Taková "Debauchery as a Fine Art", složená (a unisono odzpívaná) společně se starým kámošem Lemmym z Motörhead, by tady určitě nedělala ostudu. Stejně jako třeba úderná "Modern Day Miracle".
Další dvě alba sice už neměla v producentském křesle takové eso, ale silná sestava, v níž se měnil pouze druhý kytarista (Gingera vystřídal Andreas "Dregen" Svenson, známý ze švédských glam punkových formací jako The Hellacopters a Backyard Babies, a toho zase na dalším albu britský světoběžník Rich Jones, původně člen kanadské úderky The Black Halos), zajistila vysokou úroveň i těchto počinů.
Všechna tři alba The Michael Monroe Bandu, jak je tato formace někdy nazývána, jsou zde zastoupena třemi ukázkami. Volba písní je někdy excelentní (hitovky "Ballad of the Lower East Side", "Old King's Road" nebo "Goin' Down with the Ship" či funky rocková "Eighteen Angels") jindy zase diskutabilní (nijak zvlášť výrazný pop rock "Keep Your Eye on You").

Posledních pět poloźek výběru tvoří tři zdařilé nové kousky ("One Foot Outta Grave", "Fist Fulla Dynamite" a "Simpletown"), bonusová skladba z japonského vydání Horns and Halos (2013), kterou je živočišný rock 'n' rollový odvaz "Get On" a raritní coververze "Magic Carpets Ride" od Steppenwolf, kterou Monroe nahrál se Slashem z Guns N' Roses v roce 1993 v období alba The Spagjhetti Incident. O tom, zda šlo o kousek připravovaný v rámci tohoto projektu, můžeme pouze spekulovat.

A jak hodnotím první a zatím poslední kompilaci finského glam metalového veterána jako celek?

Úprava digipacku je celkem pěkná, veškeré info ke skladbám však není v bookletu, ale je natištěno uvnitř rozkládacího obalu. Pokud si je chcete přečíst, musíte vždy vytáhnout příslušný disk, což je trošku otravné. Ale je to pořád lepší než kdyby tam po této stránce nebylo vůbec nic. Což se taky občas stává. Tady se o každé skladbě dozvíte úplně všechno, včetně sestavy, která ji nahrála.
Booklet je opravdu pěkný – obsahuje všechny texty a spoustu barevných fotek napříč celými těmi třiceti lety.
Co se týče obsahu, fanoušci a sběratelé zde dostanou tři kvalitní a tehdy zbrusu nové skladby, které nevyšly nikde jinde, a k tomu tři rarity, z nichž dvě jsou velmi těžko k sehnání a jedna v této své podobě vyšla pouze zde.
Zbývajících třiadvacet kousků pokrývá všech osm sólových alb a punkový projekt Demolition 23, přičemž výběr je občas diskutabilní. Nejznámější hity však nechybí.
Zcela ignorován byl projekt Jerusalem Slim z roku 1992, na němž Monroe spojil síly se Stevem Stevensem (ex-Billy Idol). Důvod? Michael tohle album nenávidí – dema prý vypadala daleko líp.
Vynecháno bylo i vše, co přinesl "comeback" Hanoi Rocks v nultých letech. (Uvozovky proto, že ve skutečnosti šlo spíše o projekt McCoy/Monroe než o skutečný návrat kapely.)
Chybí také cokoliv z EP Take Them and Break Them z roku 2002.
Prostor dvou CD je trestuhodně nevyužitý – oba disky mají jen něco kolem padesáti minut.
Vyhodit ty slabší kousky, jedno CD by bohatě stačilo. (Zkusil jsem to a výsledek dává necelých 76 minut délky, přičemž všech šest rarit i všechny důležité hity zůstaly, stejně jako zastoupení kompletní sólové diskografie.)

Hodnocení The Best při uznání všech kladů i záporů je jednoduché: Pět je příliš, tři zase málo. Holt, většina kompilací je výsledkem mnoha kompromisů. A jejich hodnocení asi také.

PS: Tato recenze by mohla být mnohem (mnohem!) kratší. Jsem si toho velmi dobře vědom.
Kdysi jsem na Rockboard přišel s tím, že budu psát mnoho krátkých recnzí, ale zato pořád. Nesetkalo se to však s dobrým přijetím – byl jsem za tento přístup dokonce veřejně pokárán místními autoritami. A tak jsem si řekl: Dobrá, už žádné krátké recenze. Budu psát jen ty opravdu dlouhé. A tak to tu máte.
Je mi jasné, že třeba zrovna tuhle si přečtou jen dva druhy čtenářů – moji nebo Michaelovi fanoušci. Případně ještě fanoušci Hanoi Rocks. Kolik jich tu je takových dohromady, to netuším. Asi moc ne.
Ale není to nakonec jedno?
A tak berte nebo nechte být. Já jsem si to tady napsal rád. ;-)

» ostatní recenze alba Monroe, Michael - The Best
» popis a diskografie skupiny Monroe, Michael

---

Nugent, Ted / Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]

Chytlavé, tvrdé, melodické a výrazné. Takové je Volání divočiny čili "Call of the Wild" - první hit stejnojmenného alba nových Amboy Dukes. Ti tentokrát už nesou jméno svého šéfa, Teda Nugenta, přímo ve svém prodlouženém názvu. Ještě tu a tam sice probleskne psychedelická šedesátková minulost téhle party, ale nutno konstatovat, že hard rock zde ve většině věcí hraje první housle, či (lépe řečeno) první kytaru. Už výše zmíný titulní song obsahuje výbušnou pasáž (začínající ve druhé minutě a sedmnácté sekundě), která zní bez přehánění naprosto čistě heavy metalově. Tak se bude tahle hudba dělat až za nějakých 10 let poté. Půl minuty trvající smršť v podobě těžkého kovového hřmění povyšuje "Call of the Wild" na něco víc, než je pouhá melodická refrénovka. Není pochyb o tom, že Ted Nugent je (společně s několika dalšími klasiky) jedním ze skutečných otců heavy metalu.
To koneckonců dokázal ještě mnohokrát. Na tomto albu třeba fantasticky dunivou "Cannon Balls", v níž prorocky křičí do světa své vize o "nové cestě" a "novém dni", či spanilou hard rockovou jízdou "Pony Express" o časech na Divokém západě, kdy se doručování pošty nemohl rovnat žádný adrenalinový sport.
V podstatě můžeme při poslechu této desky s klidem konstatovat, že Nugentova sólová kariéra nezačala v roce 1975, ale už o dva roky dříve. A to právě zde, na Call Of The Wild.

Album obsahuje spoustu těžkotonážního, výrazně rifující rocku, na jaký jsme u tohoto Šílence z Motor City zvyklí. Přitom to však ještě není všechno jenom o něm.
Kupříkladu taková "Below the Belt", jedna ze tří zdejších instrumentálek (a zároveň nejdelší skladba alba), je ryze avantgardní záležitost, kterou by věci neznalý posluchač zrovna Nugentovi na konto asi jen tak nepřipsal. Přesto je to čistě Tedův výtvor - ostatně jako rovná polovina alba. Zprvu příjemně psychedelicky zadumaná skladba jakoby v sobě skrývala lehounké napětí, jež postupně převládá a graduje až v regulérně strašidelnou kompozici, evokující temně divokou fantasy-horrorovou krajinu z jiného světa i s jeho hrůznými obyvateli - rudookými démony a okřídlenými ghúly, mezi nimiž se pod klenbou staletých stromů prochází majestátný a děsivý Faun se svou flétnou.
Jako protiváhu k tomuto kousku si pak fanoušek divouse Teda může pustit třeba čistě hard rockové instrumentální hrátky v "Renegade", a bude zase doma. Jaký paradox, že zrovna tuhle pecku nemá autorsky na svědomí on, ale jeho dlouholetý (1971 - 1978) basák Rob Grange.

Album má v sobě i přes poměrně jasně daný hlavní směr něco z oné stylové nevyhraněnosti spousty debutů, vlastní i hodně slibným začátečníkům. Takové, jaká ve výsledku nezřídka působí velmi přirozeně a sympaticky. Což je nakonec i případ této desky. Občasná (a vždy zajímavá) vybočení z hlavního směru jsou zde dána jednoznačným dědictvím po šedesátkové psychedelii Amboy Dukes.
Při soustředěném poslechu se tak Call of the Wild ukazuje být o něco pestřejším než většina následujících Nugentových počinů. Různorodost materiálu nemusí být vždy kladem, ale myslím, že v tomto případě je vše naprosto akurátní. A právě díky tomu má album velkou šanci oslovit stejnou měrou drsné rockery jako progrockově či art rockově zaměřené posluchače, kteří by pozdějším Nugentovým počinům pro jejich metalovou obhroublost nemuseli přijít na chuť.
Při této příležitosti stačí zmínit sice tvrdě rockovým rifem uvozenou, jinak ale až šedesátkově hravou a melodickou "Sweet Revenge" či jednu z mála bluesovek v Tedově repertoáru, kratičkou instrumentálku "Rot Gut". Tu svým pianem notně okořenil Gabriel Magno, který měl na starost i flétnu v "Below the Belt". I díky jemu zní Call of the Wild pestřeji než většina Tedových pozdějších alb.

Jak se tak dívám, jediná skladba, kterou jsem v této recenzi ještě nejmenoval, je "Ain't It the Truth". Jaká je? Tvrdá, hravá (možná nejvíce ze všech osmi zdejších skladeb) a hlavně nanejvýš uspokojující. Rify, vyhrávky, gradace, sóla, zpěv, stoptimy, změny tempa z rychlého na ještě rychlejší a další různé fórky - vše je na svém místě.

Tohle album se dá shrnout různými způsoby. Můžeme poznamenat, že ta divočina v jeho názvu trefně reflektuje i jeho obsah. Případně nabídnout doměnku, že jde o jeden ze základních kamenů heavy metalu. Ale asi nejjednodušší a zároveň nejpravdivější bude prohlásit, že je to deska, která nemůže zklamat žádného milovníka raně sedmdesátkového hard rocku. A k tomu si ještě dovolím přihodit tvrzení, že v této hudební kategorii patří Call of the Wild mezi ty vůbec nejlepší exempláře.
Pokud s Tedem Nugentem začínáte, začněte právě zde. A pokračujte směle dalšími jeho počiny, od následující (a minimálně stejně dobré) Tooth, Fang & Claw, přes eponymní sólový debut a slavnou Cat Scratch Fever až po famózní nářezovku Scream Dream. Pokud se vám bude líbit výše recenzované album, myslím, že ani žádný z právě jmenovaných titulů vás nezklame. Spíš přesně naopak. Protože jestli měl americký hard rock 70. let nějaké krále, Ted Nugent (ať už s Amboy Dukes nebo samostatně) byl rozhodně jedním z nich.

(Pozn. autora: Toto je prodloužená verze recenze napsané původně v lednu 2009.)

» ostatní recenze alba Nugent, Ted - Call Of The Wild [Ted Nugent and The Amboy Dukes]
» popis a diskografie skupiny Nugent, Ted

---

Sweet / The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides)

Je známo, že singlová tvorba Sweet obsahuje krom několika bubblegumových hitů z počátku kariéry taky velké množství úžasného materiálu nejen z pozdějších singlových áček, ale také hromadu kvalitního hard rocku, který kapela na B-stranách svých malých desek pravidelně zveřejňovala už od raných 70. let.
Vydat album, které by všechny tyto klenoty shromáždilo na ploše jednoho CD, je proto velmi dobrý nápad, který jistě ocení každý, kdo má ve sbírce pouze jejich řadovky.
Jistě, na reedicích už se tyto věci vesměs objevily, nemluvě pak o nesčíslených výběrech (málokterá kapela jich má tolik – ale je to logické a ještě se k tomu někdy vrátím). Ale tady je to všechno, respektive všechno z let 1971 – 1977, pěkně pohromadě a v nejnovějším remasteringu.
Kompilace vyšla jak samostatně, tak jako součást box setu Sensational Sweet Chapter One: The Wild Bunch, který vlastním, takže podívat se jí na zoubek trochu blíže pro mě nebyl žádný problém.
Název The Lost Singles je trochu matoucí (kam se ty singly vlastně ztratily?), ale podnázev už hovoří jasnou řečí: The Non-Album Hits and B-Sides.
Když jsem řekl, že je tu z výše zmíněného období po této stránce všechno, nutno podotknout že jedna důležitá věc přece jen chybí. Tou je vynikající "Done Me Wrong All Right" – první skutečná hard rocková (a vzhledem k době vydání se nebojím ani přívlastku heavy metalová) skladba, kterou Sweet vydali. Objevila se v roce 1971 jako B-strana notoricky známého hitu "Co-Co" (v našich zemích už dávno překřtěného na "hučí kakao") a asi jen na málokterém singlu rockové historie najdete dvě tak protikladné písně. Důvod nepřítomnosti této pecky je jednoduchý. Ve stejném roce se totiž objevila jako závěrečná skladba německé verze sweetovského debutu Funny How Sweet Co-Co Can Be, kde mimochodem působila podobným dojmem jako byste na závěr výběru složeného z ABBy, BoneyM a Bay City Rollers zařadili něco od rané Metalliky. Němci tak měli něco extra až do roku 1991, od něhoź už tuto skladbu obsahovaly všechny následné reedice. Když v roce 2017 vyšel box Sensational Sweet, jehož byl tento výběr součastí, byla skladba opět zařazena na disk s debutem. A aby nedošlo k opakování, už se na The Lost Singles neobjevila. Což je škoda.
Nakonec by se tam ale stejně nevešla. Kompilace má délku nějakých 83 minut, což jsem snad ještě u žádného CD nezažil.

Ale dost už o skladbě, která tu není – pojďme se věnovat těm čtyřiadvaceti, které tu jsou.
První, co na nich zaujme, je poněkud neobvyklé řazení. Chronologicky se tu totiž propracováváme od roku 1977 stále víc do minulosti. Díky tomuto kroku byly alespoň ty rané bublegumy (jsou tu přesně dva – "Poppa Joe" a "Alexander Graham Bell") odsunuty až úplně dozadu, za tu spoustu lahůdek předtím. Na druhou stranu, už ne tolik přesvědčivé kousky z roku 1977 (disco verze "Funk It Up" budiž odstrašujícím příkladem) na nás vykouknou hned ze startu.
Ovšem všechno mezi tím, nebo alespoň drtivá část z toho, stojí rozhodně za hřích.
Ale teď už pěkně popořádku, aneb jak říkáme my rusofilové, track by track.

Úvodní Stairway to the Stars má snahu zopakovat úspěšnou hitovou formuli Sweet z minulých let: Lehce hard rockový rif, sbory a chytlavý refrén – všechno to tam je, jen už to prostě není tak přesvědčivé jako v minulosti. Tohle je snad poslední pokus kapely o něco takového a lze konstatovat, že vychází tak napůl.
Why Don't You Do It to Me je přibližně totéž, jen v o něco hard rockovějším kabátku. Pořád je to vcelku fajn věc, ale že by vyloženě okouzlovala, to už se říct nedá.
Funk It Up se v kratší verzi objevila v samém závěru posledního opravdu zdařilého alba Sweet (Off the Record) a zůstala tam po ní poněkud nahořklá pachuť. Kapela se zde snaží ukázat, že má na to ovládnout i jiná hudební teritoria než je glam / hard rock. A technicky je tahle funky záležitost myslím opravdu v pořádku. Ovšem pocitově je to přece jen příliš sterilní. A o zdejší Disco Version to platí stejně jako o její albové podobě. Ty dvě verze jsou k nerozeznání, i když se jejich délka různí o dvě minuty. Myslím, že málokterý fanoušek Sweet si tuhle kapelu oblíbil s tím, že by od ní čekal něco takového. Přesto všechno to není špatná věc. Jen je to úplně mimo dosavadních hudebních obzorů kapely.
A Distinct Lack of Ancient (béčko singlu "Fever of Love" - jednoho z jejich posledních slušnějších hitů) je prozatím nejambicióznější skladbou výběru. Této mírně experimentální instrumentálce dominuje předevěím basa Steva Priesta, a nutno uznat, že kompozice disponuje místy docela zajímavou, vůbec ne nepříjemnou náladou. A i když to s typickými Sweet nemá až na některé pasáže mnoho společného, bude se nad ní na rozdíl od předchozího kousku ošklíbat asi jen málokdo.

V tuto chvíli máme za sebou pomyslnou první část výběru. Ta by se dala nazvat "Sweet v počínajícím úpadku". Nastupuje druhá, nejdelší část, kterou můžeme pojmenovat třeba "Sweet na vrcholu".
Ta začiná singlovou (a asi i nejlepší) verzí klasiky Action, která se v o něco delší podobě objevila na albu Give Us a Wink (1976), což je dle kytaristy, občasného zpěváka a nejpilnějšího skladatele skupiny, Andyho Scotta, jejich nejmetalovější počin. Není divu, že tuhle palbu později převzali glam metaloví velikáni Def Leppard a další kapely a interpreti podobného zaměření (např. Black 'N Blue nebo Steve Stevens). Je to efektní, rychlá, melodická a chytlavá skladba hard rockového typu. Přesně taková, jakou posluchač znalý věci od Sweet na vrcholu očekává.
O následující Fox on the Run už toho bylo od jejího vydání na singlu v roce 1975 napsáno tolik, že zde asi není třeba nosit dříví do lesa. Stačí jen dodat, že jde o naprosto ikonickou skladbu. Natolik ikonickou, že druhou takovou mají Sweet v repertoáru už jenom jednu. (Jmenuje se "Ballroom Blitz" a ještě o ní bude ŕeč.) K "Fox on the Run" už jen tolik, že ji dnes zná díky soundtracku k filmovému blockbusteru Strážci Galaxie 2 skoro každé dítě, aniž by samozřejmě tušilo, kdo ji hraje.
A pro pořádek ještě uveďme, že její původní verze (která není ani zdaleka tak chytlavá – a přiznejme si to – ani tak zatraceně dobrá jako ta singlová) se objevila už v roce 1974 na UK edici alba Desolation Boulevard.
Miss Demeanor je B-strana výše chváleného superhitu a i když zní výživněji než cokoliv z úvodní části tohoto výběru, je to nakonec holt jenom béčko. Sice fajn béčko z dobrých časů, ale pořád jen béčko. Rockera zaujme hlavně tím, jak se zhruba v polovině zlomí do pěkné sólovací kytarové pasáže a až do konce v ní setrvává.
Someone Else Will jsou Sweet v dobré hard rockové formě. Skladba je správně zatěžkaná, valivá, a jediné, co jí lze vyčíst, je nedostatek hitových ambicí. Proto také skončila na B-straně pecky "Turn It Down". Ale jsou to přece jen Sweet, že ano. A od těch nějakou tu chytlavost čekáte už automaticky. Tady se pohybují na podobném území jako Black Sabbath nebo Led Zeppelin. A docela jim to jde.
To Burn on the Flame, ač taktéž béčko singlu, rozhodně nedostatkem chytlavosti netrpí. Popravdě - tohle mohlo být klidně i áčko. Až tak dobrá věc to je. Rychlá, podmanivá, nápaditá… Jednoduše perfektní ukázka toho nejlepšího sedmdesátkového glam / hard rocku, jakou si jen můžete přát. Na mém osobním výběru dvaceti nejlepších písní kapely by nechyběla.
A máme tu klasickou sweetovskou (nenáročnou a přesto dokonalou) rockovou hymnu Teenage Rampage.
"We want Sweet! We want Sweet!" skandují sedmdesátkové teenagerky v úvodu. No jasně, že je chcete. Kdo by je tenkrát nechtěl. Ale řeknu vám, zažil jsem (ještě před koronou) v ostravském Gongu na koncertě kapely, kterou vedl jistý Andy Scott (a která si ne náhodou říkala úplně stejně jako tahle), jak před pódiem poskakovala skupinka náctiletých děvčat, jimž by ty tehdejší mohly být babičkami. Holky přitom nadšeně zpívaly text téhle pecky spolu s Andym a jeho partou. Bylo to potěšení pro oko, ucho i hlavu. Jinak to, že tenhle kousek patří k těm nejblýskavějším klenotům repertoáru Sweet asi netřeba zdůrazňovat.
Od jasného hitu přejdeme ke klasice, kterou je (svým umístěním na malé desce, avšak určitě ne obsahem) "béčková" kompozice Own Up, Take a Look at Yourself. Možná bychom tuhle parádu mohli zaŕadit i do jednoduššího, tvrdšího prog rocku. Kdyby ovšem byl někdy nějaký prog rock tak extrémně líbivý. Avšak pozor - ta líbivost v žádném případě nespočívá v podbízivosti. Tkví jednoduše ve faktu, že tohle je sakra dobrá věc.

V tuto chvíli působí kompilace dojmem, že na tomhle krámě zásoba dobrot nikdy nedojde. Potvrzuje to Ballroom Blitz, další ikonická záležitost, kterou opět neváhal do svého repertoáru zařadit kdekdo. Od švýcarských hard & heavy rockerů Krokus přes britské pankáče The Damned či americké neopunkery Offspring. až po newyorské thrash metalisty Nuclear Assault.
A není divu. Hard rock, punk i pop si tu společně podávají ruce s tak přirozenou naléhavostí, že to nelze dost dobře ignorovat. Lze tomu ale podlehnout, a to snadno a rychle. Kdo by koneckonců odolal tomu skandovanému „It's, it's, a ballroom blitz“?
Vzpomenete si jakým dotazem tahle nesmrtelná záležitost začíná?
"Are You Ready, Steve?" se mimochodem jmenuje také autobiografie basáka Steva Priesta, údajně tak skandální, že si ji asi budu jednou muset přečíst, abych se o téhle kapele dozvěděl něco víc i z pohledu jejího nejvíce excentrického člena.
Jestliže ten druhý sweetovský monstrhit o lišce na útěku je dnes mezi mládeží znám hlavně díky filmovému soundtracku, u "Ballroom Blitz" nutno poznamenat, že ani jemu se svět filmu nevyhýbá. Najdete ho dokonce i v jednom ryze českém (a dost zdařilém) snímku Občanský průkaz, kde si hrdinové tuhle pecku pouštějí coby čerstvou novinku přímo z dobového vinylu.

A dobroty pořád nedocházejí.
V roce 1973 byli Sweet v takové formě, že si mohli dovolit dát na B-stranu i takovou záležitost jako Rock & Roll Disgrace. Baví mě způsob jakým si v ní Brian Connolly pohrává s výrazy jako rock'n' roll queen, heterosexual dream, super phallic machine, atd. Baví mě přirozené frajerství s jakým kapela tenhle kousek podává. Ale ještě o trochu víc mě baví následující Hell Raiser - další z velkých bomb, které tehdy na fanoušky čekaly na každém novém singlu Sweet.
Connolly tu ze sebe vyrazí ono úvodní "look out" takovým způsobem, že to zní jako něco mezi zařváním a pořádným kýchnutím, a vzápětí to s efektní explozí v pozadí pěkně heavy metalově rozčísne Andyho kytara. Kapela se do toho opře s punkovou razancí a nonšalantně nás vystřelí až  k zabijáckému refrénu („She's a hell raiser, star chaser, trail blazer, natural born raver, yeah, yeah, yeah, yeah, yeah“).
B-strana téhle frajeřiny, Burning, za ní svou intenzitou nijak nezaostává a v pohodě aspiruje na hard rockovou klasiku. Což dohromady dává jeden z nejlepších singlů, jaký kdy Sweet vydali. A že těch dobrých mají na kontě pěknou řádkou. A mohlo by jich být ještě daleko víc, kdyby na malé černé desky šoupli taky něco ze svého druhého alba Sweet Fanny Adams (1974), které je mimochodem za hard rockovou klasiku považováno zcela určitě.

Zlomovým počinem, kterým Sweet v lednu 1973 ukončili své dvouleté balancování mezi popem a hard rockem, byl singl Blockbuster. Tahle skvostně nářezová dupárna, v níž Brian Connolly "odmlouvá" siréně a Steve Priest zase Brianu Connollymu, je další neoddiskutovatelnou klasikou v repertoáru kapely. Když se v koncem roku prodrala do čela britského singlového žebříčku, Steve Priest si na její slavností uvedení v rámci pořadu Top of the Pops nalepil pod nos hitlerovský knírek a na rukáv navlékl pásku se svastikou. Kameramani BBC měli co dělat, aby tuto provokaci jakž takž ukryli před zraky televizních diváků.
Need a Lot of Lovin' na B-straně je dalším přijemně zatěžkaným "áčkovým béčkem", které tehdy Sweet doslova sypali z rukávu.

A jsme v roce 1972. Tedy ve fázi, kdy započal definitivní přerod Sweet z bubblegumových mazlíků v rockové machry, kterými stejně vždycky byli (viz téměř všechny B-strany jejich singlů od roku 1971 nahoru). Wig Wam Bam je přesně ten song, jenž tento posun názorně dokumentuje. Kytara hned ze startu pálí jasný hard rock, Brian frázuje na popového idola až příliš rebelsky neukázněně a dojem inkarnace v regulérní rock 'n' rollový ansámbl neshodí ani chytlavý refrén, který by při jiném, jen trochu uhlazenějším aranžmá, byl pro rockerovo ucho nevydýchatelný.
Ano, je to celé pořád hodně rozjuchané, ale za mě určitě velmi dobré. Mnohem lepší než to, k čemu se kapela propůjčovala v úplných počátcích. Odvrácená strana stejné desky, zvaná New York Connection, pak už hovoří jasnou hard rockovou řečí. Ale to, jak víme, nebylo ani tenkrát u Sweet nic nového.
Dlužno dodat, že jejich konkurenti Slade byli sice v té době v Anglii určitě většími hvězdami, ale co Sweetům mohli jenom závidět, byl jejich úspěch v Americe. O třetím místě tamního žebříčku, jehož dosáhla singlovka Little Willy, si parta kolem Noddyho Holdera mohla ještě dlouhá léta nechat pouze zdát.
A co víc, o 35 let později vzdali coververzí "Willyho" poctu Sweetům dokonce i samotní Poison. Což kdyby někdo nevěděl, byli společně s Mötley Crüe, Def Leppard, Bon Jovi, Cinderellou a Guns N' Roses v 80. letech v podstatě králové stylu, dnes známého jako glam metal. U songu kapely, o níž s oblibou tvrdím, že hrála glam metal deset let před glam metalem, to ale zas tak nepřekvapí.
A je tu další B-strana, u níž se budu tentokrát rozplývat ještě víc než obvykle. Man from Mecca patří k těm méně známým písním kapely trochu nespravedlivě. Jestli si totiž něco představuju pod pojmem excelentní hard rock ze staré školy, pak je to právě tato skladba. S ní bohužel také končí prostřední, nejdelší a také nejlepší část této kompilace. Po ní už tu máme jen dva bubblegumy (konkrétně nevydýchatelnou Poppa Joe a jen o něco málo lepší, estrádními dechy opentlenou Alexander Graham Bell) a příjemně folk rocková You're Not Wrong for Loving Me vše uzavírá.

Sweet jsou jednou z těch kapel, u nichž jde počet kompilací ne do desítek, ale pomalu do stovek. Je toho opravdu hodně (Discogs uvádí číslo 157) a vybrat tu jedinou správnou, je téměř nadlidský úkol. Možná bych z nich dokázal ukázat na pět až deset, blížících se jakémusi ideálu, ovšem výše podrobně rozebraná The Lost Singles je jednou z mála těch, jež mají nějaký řád a smysl a vytyčují si jasný cíl. V tomto případě je to pokrytí nealbové tvorby kapely v určitém období. A až na chybějící "Done Me Wrong All Right", jejíž absenci jsem vysvětlil (a oplakal) hned na začátku, a také ne úplně obvyklé řazení písní proti směru proudu času, plní The Lost Singles svůj úkol na jedničku.
I tak vám po jejím poslechu zůstane pocit neúplnosti, když si uvědomíte, kolik zásadních kousků z jejich repertoáru zde chybí. Kdyby tu však byly, muselo by tohle být minimálně dvoucédéčko a podnázev Non-Album Hits and B-Sides by ztratil smysl.

A teď jak to celé hodnotit?
Pokud bych si vzal na mušku jen onu prostřední, sedmnáctiskladbovou část, musel bych přes absenci mnoha klenotů uznat, že ta si nic jiného než maximum nezaslouží.
Je tu však ještě úvodní a závěrečná část, čítající dohromady sedm písní. A z těch by pod přísně kritickým pohledem plně obstály asi jen dvě. Což přece jen sráží kvalitu celku. Tedy alespoň kvalitu hudební, ta sběratelsko-kompilační pořád zůstává.
Nakonec ale i kdyby zde bylo úplně všechno, co kdy Sweet na singlových A i B stranách vydali, pořád by spokojenost nebyla úplná. Vždyť věci jako "Set Me Free", "Sweet F.A.", "Fountain", "Lady Starlight", "AC/DC", "Laura Lee" nebo "Live for Today" na singlech nikdy nevyšly!
Proto mi přes všechno nadšení, které ve mně podstatná část tohoto výběru vyvolává, nezbývá než hodnocení vyřešit kompromisem. A zároveň si dávám za úkol najít takovou kompilaci Sweet, která se nejvíce přibližuje vysněnému ideálu.

» ostatní recenze alba Sweet - The Lost Singles (The Non Albums Hits & B-sides)
» popis a diskografie skupiny Sweet

---

Berry, Chuck / After School Session

Debutové album jednoho z průkopníků rock and rollu, prvního mistra kytarových rifů a největšího rockového hitmakera 50. let, Chucka Berryho, vyšlo v roce 1957. Tedy v době, kdy formát LP zdaleka neznamenal totéž jako o deset let později a kdy prim v hudebním businessu hrály jednoznačně singly. Chuck jich v době vydání tohoto alba měl na kontě už sedm, což dělá dohromady o dvě písně víc než se na jeho debutu objevilo. Z této čtrnáctky skladeb na něm bylo použito deset kousků. Většina z nich byly B-strany singlů, tedy teoreticky to méně atraktivní z jeho tvorby. Důvodem byl fakt, že hned čtyři singlová "áčka" se už v prosinci 1956 objevila na soundtracku k filmu Rock, Rock, Rock! a na LP by se tak tyto písně objevily už potřetí. A to by jistě odradilo nejednoho potenciální kupce.
A že šlo v případě těchto "vynechaných" songů o naprosto zásadní klasiky, které se od té doby objevily na stovkách všemožných kompilací a filmových či seriálových soundtracků, není pochyb. Stačí si je vyjmenovat: "Maybellene", "Thirty Days", "You Can't Catch Me" a "Roll Over Beethoven". Minimálně poslední jmenovanou nahrály později desítky, možná i stovky interpretů na svá vlastní alba, nehledě k tomu, kolik dalších ji hrálo alespoň na koncertech.
Z dnešního pohledu je samozřejmě škoda, že se tyto klenoty na Berryho debutu neobjevily. Na druhé stranou si stačí pořídit v podstatě jakoukoli novější Chuckovu výběrovku a většinou je na ní najdete všechny.
Tím bychom probrali to, co na After School Session není (pokud tedy nevlastníte některé vydání s bonusy) a teď se pojďme mrknout na to, co tu je.
A není toho zrovna málo. Hned úvodní song "School Days" je samozřejmě totální r 'n' r klasika se vším všudy. Za všechny, kdo tuto palbu alba neváhali zvěčnit na nějaké své desce, jmenujme alespoň australské velikány AC/DC. Jejich kytarista Angus Young ostatně na koncertech dodnes napodobuje proslulou Chuckovu kachní chůzi a jeho hra hrdě a nepokrytě čerpá ve velkém právě z Berryho odkazu. Konkrétně u této skladby, jejíž název i tématika inspirovala titul celé kolekce, je nutno upozornit také na text, jasně zaměřený na mládež a její problémy. Což bylo přesně to, na co americká omladina velmi dobře slyšela. Právě Berryho vtipné a do detailu vypilované texty byly jednou ze základních ingrediencí, které pomohly rozšířit rock and rollové šílenství i přes oceán a položily základy rockové rebelie pro několik dalších generací.
Jak k tomu Chuck později řekl: "Raději vítám tu hromadu lidí, kteří slyší melodii a slova než těch pár, kteří mají dobrý pocit z komplexního aranžmá písně… Texty, na těch jsme si dávali hodně záležet."
V dnešní době by na albu po úvodním nářezu nejspíš následoval nějaký podobně zběsilý kousek a zvolnění by přišlo až později. V roce 1957 ale Leonard Chess, hlavní producent a spolumajitel Chess Records, patrně usoudil, že jedno takové (z tehdejšího pohledu) apokalyptické inferno na začátek bohatě stačí a je nutno ho ihned vyvážit něčím poklidnějším. Volba padla na "Deep Feeling", jinak B-stranu úvodního songu, který se na singlu objevil dva měsíce před vydáním alba. Jde o poklidně plynoucí instrumentálku, kořeněnou Chuckovou havajskou steel kytarou. Podobných skladeb nahrál Berry (nejen) v padesátkách povícero, a některé z nich měly i mnohem větší potenciál. Tohle je první z nich, a asi najdete jen málo lidí, kteří by ji po vyslovení jména Chuck Berry ihned nadšeně jmenovali.
To "Too Much Monkey Business", Berryho pátý singl z roku 1956, už je jiná liga. Ze slavných person rockové historie, které ji později neváhali použít na svém albu, jmenujme alespoň britské Kinks nebo jistého Američana, kterému se všeobecně říkalo Král. Chuckovo a cappella frázování ve verzích, doprovázené otráveným "aah", je dalším z jeho ikonických - tentokrát vokálních - fórků.
Poté příchází na řadu další zklidnění, tentokrát čistě bluesové. "Wee Wee Hours" je první ze dvou Berryho skladeb, nahraných v květnu 1955 v legendárních Chess Studios. Tou druhou je slavná "Maybellene". Obě skladby vyšly na singlu v červenci téhož roku a na rozdíl od původního Chuckova záměru se "Wee Wee Hours", které její autor důvěřoval mnohem víc, ocitla na jeho B-straně.
Tentokrát ovšem nejde o žádné „béčko“. Právě naopak – jedná se o jednu z Berryho nejlepších bluesových věcí vůbec. A že jich Otec rock and rollu nahrál za svou kariéru pěknou řádku.
Následuje první ze dvou instrumentálek ("Roly Poly" a "Berry Pickin'"), které před After School Session nikde jinde nevyšly. Obě byly nahrány v prosinci 1955 a oproti největším hitům tohoto alba jde o evidentní výplň. Vůbec ne špatnou, ovšem z Chuckova běžného stylu poněkud vybočující. "Roly Poly" je v podstatě swingová skladba, zatímco "Berry Pickin'" svým hlavním motivem evokuje skočnou lidovku; něco známého, co jste už někdy někde slyšeli. V obou skladbách dostane větší prostor také piano Johnnieho Johnsona, které je jako vždy excelentní. Celkově ale ani jedna z nich nepředstavuje nic, co byste si dnes představili pod pojmem "Chuck Berry". A to přesto, že ta druhá obsahuje v názvu jeho příjmení. Obě evokují spíš ducha minulosti, což stojí v přímém protikladu k tomu, s čím se potkáváme u Berryho esenciálních kousků.
To v "No Money Down" se už Chuck blýskne skvělým blues rockem, který by v trochu současnějším aranžmá obstál více než dobře i dnes. Textově jde opět o jedno z klasických rock 'n' rollových témat, kterým jsou (krom holek a samotného rock and rollu) samozřejmě auta. Tady se velmi detailně dozvíme, jak si Chuck takový dokonalý bourák představuje. Tahle klasika zdobila v prosinci 1955 A-stranu mistrova třetího singlu, k jehož B-straně, asi nejtemnější Berryho písni vůbec, se ještě dostaneme.

Teď je ale čas na jiné singlové béčko, které by mohlo být áčkem. Laškovný kousek "Brown Eyed Handsome Man" o hnědookém fešákovi, lámajícímu srdce žen napříč dějinami, se i přes své méně atraktivní umístění na malé desce stal jednou z naprostých klasik Chuckova repertoáru.
Po již zmíněné instrumentálce ("Berry Pickin'") přijde na řadu první balada této desky. "Together (We Will Always Be)" je elegantní, pomalý taneční kousek, při němž si můžeme představit třeba středoškolský ples roku 1955. Přesně takový, jaký můžeme vidět v legendárním Návratu do budoucnosti. Ve stejném roce zdobil tenhle kousek B-stranu "Thirty Days", Chuckova druhého singlu.
"Havana Moon" je další klasika, která se objevuje na desítkách pozdějších kompilací. Jedna ze stálic Chuckova koncerního materiálu vypráví příběh z pohledu kubánského domorodce, zamilovaného do Američanky, trávící dovolenou na budoucím "ostrově svobody". Milenci se domluví, že společně odcestují do Ameriky, ale náš Kubánec se opije rumem a tak prošvihne loď, kterou jeho láska odpluje nenávratně v dál. Chuckovy B-strany měly v té době jen málokdy nějakou chybu. Tahle patří rozhodně k těm bezchybným a pochází z (taktéž bezchybného) singlu "You Can't Catch Me" (listopad 1956).
Po ní už se na nás vyvalí neklidná "Downbound Train", jejíž temný potenciál jsem naznačil výše. V textu téhle pecky použil Chuck mírně poupravenou báseň Johna Andrewa Howella o opilci, který usne na podlaze baru a probudí se mezi pasažéry vlaku, jedoucího do pekla. Je dost dobře možné, že jde o úplně první text se satanskou / pekelnickou tématikou v historii rock and rollu. A pokud budete pozorně poslouchat slova, zjistíte také, odkud vlastně pochází název jedné nechvalně známé glam metalové skupiny. (Nápověda: Je to ta, o které byl v roce 2019 natoćen hraný celovečerní film.)
Závěr alba patří zdejší druhé baladě, "Drifting Heart". K Chuckově kapele, kterou v té době tvořili basák Willie Dixon (ano, ten Willie Dixon - bluesová legenda), Johnnie Johnson, jehož piano můžeme slyšet na většině hitů z prvních třiceti let Chuckovy kariéry, a bubeník Ebbie Hardy (kterého ve studiu občas vystřídali Fred Below nebo jako v tomto případě, Melvin Billups) se přidává malá dechová sekce, představovaná duem Leroy C. Davis (tenor saxofon) a Vincent Pitts (trumpeta). Jsme opět na tanečním parketě 50. let, kde se s Chuckem Berrym pro dnešek i rozloučíme.

Je těžké hodnotit první Berryho albovou kolekci z dnešního pohledu, rozmlsaného promyšlenými koncepčnimi alby pozdějších let. V podstatě se nejedná o nic jiného než o dvanáct kousků, nahraných v období květen 1955 – prosinec 1956, z nichž některé se staly evergreeny a jiné evidentně slouží pouze jako výplň. Z materiálu, který byl v té době nahrán, se dalo bez problému poskládat dokonalé album, jež by na mnoho let zastínilo cokoliv, s čím přišla Berryho konkurence.
Mohlo tu být 12 nesmrtelných kousků, které nechybí na žádné dnešní dobré kompilaci Chuckových hitů, a o After School Session by se dnes hovořilo jako o nepřekonatelném milníku rockové historie.
Jenomže druhá půle 50. let nebyla doba, která by formátu LP zrovna přála. Byla to doba rádiových singlů. Na ně se tehdejší trh orientoval především – ty naprosto vládly světu rockových fanoušků. Důkazem může být i fakt, že After School Session bylo po soundtracku Rock, Rock, Rock! teprve druhé (!) LP, vydané labelem Chess Records od roku 1950. Je tedy naprosto pochopitelné, že jeho obsah nemohla tvořit čtvrtina toho, co se půl roku předtím objevilo na LP prvním.
I proto je Chuckův debut takový, jaký je. A za tuto jeho podobu mu uděluji čtyři hvězdičky z pěti, nad nimiž bych neváhal ani sekundu v případě, že by byl takový, jaký klidně mohl být.

» ostatní recenze alba Berry, Chuck - After School Session
» popis a diskografie skupiny Berry, Chuck

---

Slobodná Európa / Pakáreň

Kde v historii československého bigbítu najdete skutečné, pravověrné a bezchybné dirty rock 'n' rollové album? Odpověď zní: Právě tady, na první desce skupiny Slobodná Európa. Je to záležitost, ze které dýchá neuvěřitelná, čerstvá svoboda raných 90. let. Deska, kde je v každé písni cítit ulice, hospoda a mladistvá rocková rebelie. Album nesvazované žádnou cenzurou; přímočaré, tvrdé a přesto přirozeně inteligentní. Kapela je zde evidentně při chuti - plná života, energie, nadšení a touhy vykřičet do světa své poselství, kterým ve finále není nic jiného než "rock and fucking roll!".
Slobodná nespoléhá pouze na pohodlnou punkovou jednoduchost, a to ani v hudbě ani v textech. Na to je Whisky příliš chytrý a dobrý textař a Sveťo Korbel zase příliš velký ctitel rock and rollových kořenů. Nejede se podle mustru vzor UK 77, na který slyší tehdejší očírovaní kluboví štamgasti. Chlapci to do nás po většinu času perou se zřetelným americkým feelingem, blížícím se glam metalovému (tehdy by se nejspíš řeklo street rockovému) pojetí pozdních osmdesátek.
Láska k rock 'n' rollu tu na celé čáře válcuje touhu po anarchii, zábava je důležitější než politika.
Slogan "život je len jeden a na problémy preto jebem" ze skladby "Som ten" je v tomto ohledu naprosto klíčový.
Tehdejší pankáči moc dobře cítili rozdíl mezi SE a a ostatními punkovými kapelami. Proto mnozí z nich Slobodnou nesnášeli a obviňovali z komerce a lízání amerického zadku.
Hudební filozofie kapely je v té době jasná: Dobrý kytarový rif je víc než monotónní dunění; tvrdý, živočišný, přitom ale pořád čistý zvuk je důležitější než zahuhlané alternativní bahno. A sóla…? Musí být! Však je taky do některých songů přišel nahrát sám Peci Uherčík - legendární kytarista, který dobře věděl jak do toho dostat ten pravý rock 'n' rollový feeling.
I z autorského hlediska podává Pakáreň jasné svědectví o tom, že ústřední trojice Whisky / Svěťo / Braňo tady byla na vrcholu svých sil. Každý z tvůrčího tria přináší do konečné skládačky něco nezapomenutelného. Největší pankáč kapely, Braňo Alex, předloží svůj skladatelský opus magnum v již zmíněné úvodní "Som ten". Hromovládná hymničnost téhle skladby je tak markantní, źe asi nebylo možné ji nezařadit hned na začátek. Další Braňův příspěvek lze pak brát jako krátké nadechnutí po skvělém začátku: "Lovesong" je chytlavá blbinka ve stylu "Šišatých", "Shut Upů" a podobných nenáročných oddychovek z pozdějších alb. Zároveň má svou ulítlostí blízko k tomu, co předváděli Sveťo a spol v Extipu na sklonku osmdesátek. Dodejme ovšem, že je to blbinka velice funkční a dokonale navnazující na další dění. A to stojí opravdu za to, protože na řadu přichází Whiskyho majstrštyk "Nikdy to tak nebude", mezi fanoušky známý jednoduše jako "Naivná". Rychlá, melodická a ultrachytlavá záležitost s nezapomenutelným textem je jednou z dodnes nejpopulárnějších písní Slobodné Európy. Pochybuju, že kapela kdy odehrála koncert, na němž by si tenhle flák dovolila vynechat.
"Veríš v revolúciu, veriš že sa všetko zmení / policajti na ludí a krysy na krásné ženy…" Tohle je jednoduše po všech stránkách perla, na jakou se nedá zapomenout. Po ní by soudný posluchač čekal zvolnění a jakés takés dohrkání do konce desky, protože už v prvních třech skladbách předvedli SE víc než se většině konkurence vůbec kdy podařilo na nějaké album dostat. Ale tahle parta je z jiného těsta. Rozjede se další, slide kytarou podpořená záležitost, a Slobodná Európa píše dějiny slovenského rock 'n' rollu v klidu dál, se stejnou, ne-li ještě větší vervou než v předchozích kouscích.
V tuzemských luzích a hájich snad neexistuje větší a výstižnější manifest rock 'n' rollového způsobu života než je skladba "Golden Beach". Je v ní všechno. Úplně všechno. Sex, drogy, léto, mejdany, easy living. A hlavně: Rock 'n' roll! Však je to taky jedna z těch věcí, kterou žhavými r'n'r sóly bravurně okořenil již vzpomínaný Peci Uherčík. Whiskyho text to v téhle šupě utrefí naprosto dokonale, takže k němu není potřeba už nic dodávat:
"Zobudil som se na obed, slnko pieklo ako bláznivé / zašiel som si na Golden Beach, celý deň som sedel pri pive / z bední hučal rock and roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň aký má byť / takto by som chcel stále žiť." Rokenrolová pohoda z toho tryská od začátku do konce: "Pozerali sme na kozy dievčat čo ležali na zemi / netrápila nás robota, ani žiadné iné problémy…." (...) "Večer sme išli do klubu, dali nám do rúk gitary / dali sme si každý po šluku, aby sa nám večer vydaril / do rána sme hrali rock n roll, v žilách koloval alkohol / bol to deň, aký má byť / takto by som chcel stále žiť." 
No, já taky. Tak jo, hoši. To už by stačilo. Máte album roku, teď už si můžete dáchnout a zbytek vyplnit nějakou vatou, aby se neřeklo.
Ale hoši ne. Naopak, v momentě kdy by tam jiní šoupli třeba dojemnou baladu nebo to konečně pokazili nějakou kravinou, nad níž se budou za pár let všichni kroutit rozpaky, Slobodná tam nasolí jednu z nejrychlejších (přitom pořád melodických a pěkně chytlavých) šlupek celé desky ("Čo sa stalo s našim životom"). A ještě ji okoření jedním z nejštiplavějších a zároveň i nejparádnějších textů svého repertoáru:
"Dievčatá z cukrárni sú znechutené z našich slov / a svojim výzorom šokujeme turistov / zbierame haliere na hot-dogy a na pivo / na všetko kašleme a nepočúvame rádio. / Hladní a zmrznutí flákame sa po námestí / revolúcia nebude - nedávame ruky do pästí / zohrejeme sa pri ohni, čo večne horí pre hrdinov / zmizneme v uliciach, každý za svojou vidiniou."
Ohó, tak jo. Jenže Slobodná nešokuje len výzorom, ale i tím, že přichází v pořadí už šestý song alba, který nejenže je zase skvělý, ale v klidu překoná i ten předchozí. Alespoň v mých uších rozhodně. Za bicí soupravou Petera "Oziho" Hurtiga vystřídá Mr. Ďuro Černý z Tublatanky a kapela to tentokrát rozjede tak glam metalově, až se z toho dneska Whisky na koncertech osypává a svůj text (ač je to k nevíře, zřejmě do velké míry autobiografický) nechává kompletně odzpívat autora hudby, Sveťo Korbela. Ten se za dobrý rock 'n' roll (a že jím "Dievča z horných 10 000" je, jsem nikdy nepochyboval) nestydí a svého úkolu se naživo zhosťuje s viditelnou chutí. Pro mě osobně je tahle písnička o holce, co má hodně peněz, slavné rodiče a má ráda sex (and drugs) a alkohol, jedním z vrcholů celé desky. Zároveň je to nejlepší kousek ze všech řadovek, který se nedostal ani na jednu z obou kompilací. To na mé osobní výběrofce či bestofce z reperoáru SE by rozhodně chybět nemohl!
A nejlepší na tom všem je, že v tuto chvíli jsme pořád ještě na první straně původního LP a než bude třeba vinyl obrátit, čekají nás ještě dvě skladby. Jaké jsou?
"Stará sladovňa", na rozdíl od předchozí písně, nechybí ani na jednom z oficiálních výběrů. Je totiž o hospodě, kde se kdysi dávno potkal Whisky se Sveťo Korbelem a kde vznikla myšlenka na založení vlastní kapely.
Tady už se jede punkověji, ostatně autorem hudby je Braňo. Přiznám natvrdo, že tahle skladba se mi od prvního poslechu až dodnes líbí na první straně LP ze všech nejmíň. Ne že by byla špatná. Jen je oproti ostatním tak nějak obyčejně... punková. Ale refrén se dobře haleká, takže nakonec, proč ne. Ve srovnání s nastavenou laťkou předešlých songů to je ale přece jen trochu málo. Whiskyho slova jsou tentokrát taková normálka o tom, proč lidi vlastně chodí do hospody.
"Analýza dokázala hovno" byl údajně první text, který kdy Whisky Sveťovi ve Staré sladovni ukázal. A Sveťovi se líbil. Mně se líbí taky a i když muzika tentokrát jede v UK 77 stylu a Whisky frázuje slova jako Johnny Rotten (což zní mimochodem fuckt dobře), je to prostě HIT. Takový, co nemůže chybět na žádném koncertě ani kompilaci SE. No a znáte ještě nějaký jiný song, kde je pasáž, v níž se dokola skanduje slovo HOVNO? A přitom to nezní blbě? Já tedy ne. A touhle srandou jak bič, utahující si ze všech uštvaných kariéristických blbek, končí první strana LP. A té já dávám… no, sedm hvězdiček z pěti určitě.
A to jsme teprve v půlce desky!
Tu druhou půlku otvírá pro mě nejlepší píseň kapely vůbec. Osudové "Ráno" s perfektním, tak trochu gothic rockovým rifem Sveťo Korbela a dokonalým textem Whiskyho, je prostě NĚCO. A to i na tehdejší poměry kapely.
"Keď vyjdem do ulíc, tak už nie som tvoj / je to hrozne divné, no je to tak / je to iba pocit alebo fakt / čo sa všetko vlastne môže stať / uvidel som ranné slnko a šiel som spať."
Whisky zpívá tak sugestivně, až z toho mrazí. Korbelův rif hypnotizuje uhranutého posluchače a vyvolává v něm pocit napětí a neurčitého nebezpečí. "Noc sa už končí, do plúc mi vniká dym / to čo som si myslel bolo asi trúfalé / Bože, nerob ešte nado mnou kríž / toto mi snáď ešte odpustíš / všetko znovu začína a to je zúfalé."
V refrénu („Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / Už je to tu / už slnko páli do očí / končí sa noc a všetko, čo mám rád / pod kožu vniká chlad") se přidává saxofon hostujícího Palo Ručeka a dává tomu ty správné grády.
Skladba soutěžila svého času v památném hudebním pořadu Triangel a pokud mě paměť neklame, nevedla si úplně špatně. Samozřejmě nebodovala tolik, jak by mohla, to ale není podstatné. Myslím, že na youtube se dá (v prachbídné kvalitě) najít i původní videoklip.
"Ráno" (obvykle uváděné s podtitulem "1. 2. 91") je pro mě největším z mnoha vrcholů této fantastické desky. Paradoxně zrovna tento song tvoří svou temnější gotickou atmosférou určitý protipól k celkové, trpce radostné punk and rollové náladě alba. Možná proto je vystřídán jednou z nejvtipnějších položek Pakárny. Tou je tradicionál "Růže z Texasu", u nás známý v podání Waldemara Matušky.
Kapela začne pietně a nechá zaznít i smyčce v podání hostujícího "sláčikového tria". Ale hned po prvním refrénu exploduje Sveťova kytara a až do konce se už jede v nekompromisním punkovém rytmu. Ve stejném roce měli podobný nápad (country šlágr v punkové úpravě) Wanastowi Vjecy. Jen jejich podání "Bedny od whisky" znělo v éteru stokrát častěji než cokoliv od Whisky(ho).
Temnota střídá na téhle straně LP světlo celkem pravidelně, takže po rozjuchaném Waldovi přichází Braňova depresvní "Apatia" s totálně nihilistickým textem ("Kašlem na všetky povinnosti / nezáleží mi na budúcnosti / nezáleží mi na sexe / a ani na tomto texte / Zo všetkého mi je zle"). Skladba je místy ozvláštněná podobným zvukem, jaké kdysi vydávaly hrací automaty. Náhoda? Kdo ví.
Než se nad tím člověk stačí pořádně zamyslet, vyřítí se na nás Sveťova echt rock 'n' rollová kytara a do sluchovodů se valí jedna z nejlepších pecek raných SE. Název téhle palby říká vše: "Rock 'n' Roll"!
"Už si zas otrávená a celý den si mala shon / tak sa už na to vykašli a vyves telefón / poď bejby, dáme drink / zabudneš na everything / tráva, žůry, rock 'n' roll / come on babe, come on lets go!".
Na tomhle úryvku lze pěkně demonstrovat, že pokud ctite angličtinu coby univerzální jazyk rock 'n' rollu, lze ji namíchávat do textů i tak, aby výsledek zněl naprosto funkčně. A tenhle flák, na němž se autorsky podíleli všichni členové party, už funkčnější být nemůže. Zvlášť když té funkčnosti vydatně napomáhají Peciho žhavá kytarová sóla.
Titulní "Pakáreň" si její autor Braňo Alex přinesl ze svého předchozího působiště v Zóně A. S Whiskym ji překopali k nepoznání a tak bývá obvykle uváděna s římskou dvojkou za názvem. V podstatě jde o sequel k původnímu songu, v němž nám bylo lakonicky oznámeno, že "život je pakáreň". V tomto (mnohem lepším) pokračování nám Whisky sdělí, že "svet je plný tupých tvárí / blbosť bije do očí / ešte sa viem tomu brániť / no raz mi z toho preskočí" a jedním dechem dodává: "Život je stále pakáreň / konečne to bejby už raz pochop / raz ma to aj tak zabije / šetri slzy na smútočný pochod".
Zrychlený funerální marš vystřídá (jak je na této straně LP dobrým zvykem) zase jedna (relativně) optimistická. Jmenuje se "Nedela" a SE v ní jedou zatěžkaný rokenrol tentokrát ve středním tempu. Whisky zpívá jak jednou takhle v neděli se svou známou leštili zrcadlo (slangový výraz pro šňupání kokainu) a prostor tu opět dostane saxofon Pala Ručeka.
Výraznou změnou v pravidelném střídání depky s euforií je vyloźeně srandistický "Ivan", jeden z raných, punkovějších kousků SE, tentokrát mírně ovlivněný Ramones. Ruský moloděc v něm emigruje do USA, v San Francisku se dá na rock and roll a popíjí vodku s Rambem.
A najednou jsme ve finále. Obstará ho song s výstižným názvem "The End". Nastoupíme do strašidelného vlaku a monotónní klapot pražců obstará doprovod k jízdě do nikam. Whisky ještě jednou nasadí mrazivý tón a podpořen chladnými synťáky (či co to tam hraje), předestře svou vizi konce světa, dávno psaného ve hvězdách. Jediným optimistickým záchvěvem v tomto nemilosrdném, zmaruplném traktátu je pasáž "všetko je stratené, aj tak neverím, že tu po nás ostanú len kosti pod kamením".
A to je konec.
Myslím, že zrovna tuhle skladbu SE naživo nikdy nehráli. Ale třeba se pletu.

Moje pocity z Pakárně ve zkratce? Tohle album je NÁŘEZ a jakmile dohraje, musíte si to dát celé znova. Nelze jinak.
Četl jsem, že když smícháte glam metal s punkem, výsledný štýl sa volá sleaze rock. Jestli je to pravda (netvrdím, že ano), pak je Pakáreň nejlepším sleaze rockovým albem na světě. Lepší jsem aspoň zatím neslyšel. Až se to stane, dám vědět.
Něco jako je tahle deska, se povede málokdy a málokomu. Kdo měl v roce 1991 uši a měl rád rock 'n' roll, musel z toho být v sedmém nebi. Já jsem tam byl. A kdykoliv si tu věc pustím, jsem tam zase.
Když konečně po třech letech přišlo druhé album, byl jsem nadšen. Sice 2x do jedné řeky nevkročíš, ale těmhle chlapcům se to tehdy (skoro) podařilo. Pravda, už to bylo hozené trochu víc do alternativních vod, ale tenhle vývoj lze na počátku 90. let spatřovat u mnoha světových kapel podobného ražení. A ačkoliv SE zvládli tohle pokračování více než dobře, drogy už hrály v životě všech členů prim jako ta holka v "Růžích z Texasu". A kariéra Slobodné šla velmi rychle víte kam.
Unavení a zničení měli už tak zpoždění, a bylo by co dohánět i kdyby kapela zůstala relativně čistá. Rozhodnutí vyhlásit přestávku na neurčito, bylo v té chvíli asi jediné rozumné řešení. Ta přestávka se, jak víme, trochu protáhla. A po ní už nikdy nebylo nic jako dřív, i když se chlapci na Trojce hodně snažili.
Hlavně Whisky byl už někde jinde. Bez něj mohl Korbel zůstat rock and rollerem tělem i duší (a vemte na to jed, že zůstal – chvíli sice hledal víru jinde, ale nakonec zjistil, že tu pravou našel už někdy ve svých dvanácti) a Braňo mohl být sebevětší gothic punker, ale bez Whiskyho mladického entuziasmu, zmizelého spolu s dvacátým stoletím, to už nikdy nemohlo být úplně ono.
Ale nač brečet nad rozlitým mlíkem a starými časy, když stačí vložit do přístroje tu správnou věc a zmáčknout Play. Dokud půjde udělat alespoň tohle a někomu to za to bude pořád stát, rock and roll nezemře. A vůbec bych se nezlobil, kdyby tu správnou věc v nějaké reedici rozšířili o matroš, který Slobodná nahrála před Pakárnou. Např. o "Šport nás nebaví", "Komunistická partija" nebo původní verzi "Som ten" (s trochu jiným textem v refrénu), v níž se u mikrofonu vystřídají všichni, včetně Ďura Černého. Bylo by to určitě lepší než poslouchat krotkou, uondanou Štvorku a Whiskyho bez šťávy, oznamujícího jak moc je prázdný a vyhořelý. To je sice nemilé, Miloslave, ale koho to zajímá?
Proto jsou koneckonců Pakáreň a Unavení a zničení tak ceněné desky. Na nich totiž byli SE jedněmi z nejlepších. Na těch dalších už jsou jen jedni z mnoha.

» ostatní recenze alba Slobodná Európa - Pakáreň
» popis a diskografie skupiny Slobodná Európa

---

Blackfoot / Strikes

Tak jako bývá u Lynyrd Skynyrd coby "úvod do problematiky" obvykle doporučováno album Second Helping, u asi nejmetalovějších jižanů Blackfoot plní tuto funkci stejně dobře jejich třetí deska Strikes. Ta je zároveň i prvním albem blackfootovské "zvířecí trilogie", jak zní souhrnné označení alb z let 1979 - 1981 (podle zvířat vyobrazených na obalech LP desek). Album s hadem skrývá dvě coververze, sedm vlastních skladeb a jedno intro.
Hned na začátku vládne u Blackfoot cestovní horečka ("Road Fever") při níž okamžitě zvíme, o co téhle indiánské tlupě jde.
Černonožci tu totiž nekompromisně rozbalí svůj rachotivý jižanský hard rock s hromadou sekaných rifů, kvílivou sólovou kytarou a drsňáckým zpěvem Rickeyho Medlocka. To vše je v refrénech hutně podpořeno dívčími vokály, patřícími nerozlučnému duu divoženek, Donně Davis a Pamele Vincent. Zde je posílila ještě Cynthia Douglas.
Hned po stylovém úvodu přichází první vrchol alba. Tedy alespoň pro mě jím určitě je coververze "I Got a Line on You", původně od kalifornských Spirit, kteří s tímto hitem bodovali koncem 60. let. V roce 1988 tuto skladbu převzal také Alice Cooper, jehož pojetí stojí rovněž za hřích.
"Left Turn on a Red Light" je první ryze southern rockový kousek na desce. Místy baladicky zasněná, místy lehce přitvrzená kompozice - jinými slovy totální klasika, na kterou by mohli být hrdi i samotní Lynyrd Skynyrd.
Po dvou těžkotonážních boogie ("Pay My Dues" a "Baby Blue") v nichž Rick, holky a sólující kytarista Charlie Hargrett odvádějí nezapomenutelný výkon, přichází druhá z obou coververzí - věčná parádička a inspirace všech jižanů - "Wishing Well" od legendárních Free. Klasika, kterou Blackfoot vyšperkovali natolik dobře, že se dodnes pravidelně dostává i na jejich hitové kompilace.
Baladická "Ride and Hide" je takovou něžnější sestrou výše popsané "Left Turn on a Red Line". Skynyrdi by se (opět) nestyděli.
V tu chvíli se už blíží velké finále, které představují poslední tři položky alba:
První z nich je intro ke skladbě "Train, Train", které kompletně obstará fantastická "railroad" foukačka Shortyho Medlocka. Shorty je Rickův děda, bluegrassový muzikant, hostující u Blackfoot na čtyřech deskách. Od dětství byl Rickovým rádcem a učitelem, a až do své smrti v roce 1982 byl neodmyslitelným veselým maskotem kapely.
Po tomto parádním rozjezdu Rick uličnicky zahaleká svoje "oh, here it comes", neboť to už přichází první velký hit v kariéře kapely, tedy samotná "Train Train". V podstatě jde o synonymum nejkvalitnějšího jižanského hard rocku, uhánějícího jako ten splašený půlnoční rychlík do Memphisu, o němž se tu zpívá. 
Při tomhle nářezu stojí holky poprvé za celou dobu stranou. Zatímco se šetří na finále, dostává opět prostor foukací harmonika (což je krom dívčích vokálů a slide kytary moje další veleoblíbená blues rocková ingredience). Do rachotu kytar tentokrát na foukačku válí hostující Cub Koda, multinstrumentalista, skladatel, zpěvák, hudební kritik, rádiový DJ a vůbec známá postava americké rockové scény 20. století.
Jakmile vlak dorazí do cílové stanice, nastupují první tóny asi nejslavnější písně Blackfoot. Jsme ve finále. 
Tak jako mají Lynyrd Skynyrd "Free Bird", Černonožci mají svůj "Highway Song". Nádherná jižanská balada se vším, co k tomu patří, se ve druhé polovině láme v sled navzájem se proplétajících kytarových sól. Tempo se neúprosně zrychluje a skladba graduje až k závěrečnému fade outu.
Skvostná tečka za skvostným albem, nad jehoź hodnocením netřeba přemýšlet.

(Tato recenze byla v mírně odlišné podobě poprvé zveřejněna v roce 2008.)

» ostatní recenze alba Blackfoot - Strikes
» popis a diskografie skupiny Blackfoot

---

Molly Hatchet / No Guts...No Glory

Tohle album nebudete mít problém v bohaté diskografii Molly Hatchet rozeznat na první pohled. Je to jediná jejich studiová řadovka, která se nepyšní heroickým fantasy obalem slavných malířů jako Frazetta nebo Vallejo. Místo conanovských jezdců a maskovaných sekerníků se tentokrát hraje na westernový styl. Kapela tu po vzoru Divoké bandy kráčí prašnou ulicí westernového městečka, vyzbrojená colty a winchesterovkami, a jen neměnné logo nám dá okamžitě na vědomí, kam máme toto album zařadit.

Pojďme si nejprve představit sestavu, která tento v pořadí pátý počin Molly Hatchet nahrála. Vezměme to podle toho, jak jsou jednotliví členové bok po boku seřazeni na obalu.
Zcela vlevo ve světlém kabátu a s puškou drženou obouruč vidíme Steva Hollanda, jednoho ze tří kytaristů. (Což je jak známo obvyklý počet „ostrostřelců“ na jednu jižanskou kapelu.) Holland hrál se sekerníky už od debutu z roku 1978 a tohle je poslední jejich album, kde ho můžeme slyšet. 
Ten vedle něj, v černé vestě a bílé košili, je bubeník Barry Borden. Malý velký muž hromových úderů je v kapele nováčkem a tohle je jediné album, které se sekerníky nahrál. Přišel z kultovních Mother's Finest, jedné z úplně prvních formací míchajících černé funky s bílým rockem, aby zastoupil zakládajícího člena Bruce Crumpa. Ten tehdy zkoušel štěstí v L.A., aby se v roce 1984 zase vrátil mezi své.
Drsně vypadající pistolník s knírkem a světlejší bundě zdobené střapci je další z kytaristů, Duane Roland. V kapele je od jejích začátků v 70. letech a zůstane v ní až do roku 1990.
Uprostřed, pouze v džínách krytých koženými jezdeckými chrániči, ověšen nábojnicovými pásy a s puškou přes rameno, kráčí původní (a nejlepší) zpěvák Molly Hatchet, Danny Joe Brown. Statný burtreynoldovský týpek s kníry a tmavými vlasy nazpíval první dvě alba sekerníků. V roce 1980 od nich odešel, aby založil vlastní projekt The Danny Joe Brown Band. Pod tímto názvem vydal jedno album a v roce 1982 už byl zase zpátky u Hatchetů. Ti v mezičase stihli vydat dvě desky s Jimmym Farrarem u mikrofonu.
Brown s sebou mimochodem přivedl k Molly novou posilu, klávesáka Johna Galvina, který se jak hráčsky tak skladatelsky podílel na eponymní desce Dannyho bandu. Galvin však ještě na obalu No Guts… No Glory nefiguruje – je zde uveden pouze jako host. Regulérní součástí kapely se stává až poté a v současnosti je nejstarším žijícím členem Molly Hatchet.
Po Brownově levici vidíme další legendu, dlouholetou a důležitou součást téhle tlupy. Hromotlucký fousáč s brokovnicí, nedbale ohozený dlouhým kabátem, je další kytarista a také jeden z nejpilnějších skladatelů v kapele, Dave Hlubek. Mezi sekerníky pobýval od samého začátku až do roku 1987, a pak znovu od roku 2005 až do své smrti (2017). Jeho a Johna Galvina se mi poštěstilo někdy koncem nultých let vidět v Praze s Molly naživo. 
Jméno Hlubek vnuklo tenkrát mnohému českému novináři myšlenku, že tento sekerník je českého nebo alespoň slovanského původu. Dave v rozhovorech rozpačitě připouštěl, že možné je všechno, sám se ale evidentně považoval za Američana jako poleno.
Posledním v řadě je indiánsky působící basák Riff West - spolu s Barrym Bordenem další greenhorn v sestavě. V roce 1981 nahradil Bannera Thomase, jenž hrál na všech předchozích albech (a k Molly Hatchet se pak nakrátko vrátil během 90. let).

Teď, když jsme se seznámili s kompletní hráčskou osádkou tohoto alba, zmiňme se také alespoň stručně o jeho producentovi. Tím není nikdo jiný než legendární Tom Werman. Většina těch, kdo zažili osmdesátky nebo se o ně alespoň zajímají trochu hlouběji, mají toto jméno spjato především s úspěšnými glam metalovými kapelami jako Mötley Crüe, Poison nebo Twisted Sister. Znalcům sedmdesátek se zase v souvislosti s Wermanem možná vybaví Ted Nugent, Cheap Trick nebo třeba komerčně neúspěšné, ale rozhodně zajímavé album Blue Öyster Cult, Mirrors.
Werman byl producentem nebo alespoň spoluproducentem všech alb Molly Hatchet počínaje debutem a konče právě No Guts… No Glory. Konkrétně na něm mu při práci asistovali dva sekerníci: Dave Hlubek a Duane Roland.

První tři alba Molly Hatchet byla velmi úspěšná: Debut získal platinu, Flirtin' with Disaster dokonce dvě a Beatin' the Odds se přes výměnu zpěváka prodalo pořád milión kopií. Důvod úspěchu tkvěl i v tom, že poté, co Lynyrd Skynyrd nuceně ukončili v roce 1977 činnost, nastal obrovský hlad po kvalitním southern rocku. Amerika prostě pořád potřebovala kapelu jakou byli Skynyrdi a Molly Hatchet, pocházející ze stejného města (Jacksonville), nastoupili na scénu v ten nejlepší možný okamžik, aby fanouškům LS nabídli dostatečně atraktivní náhradu. Jistě, nikdo doopravdy nemůže nahradit sedmdesátkové Lynyrd Skynyrd. Ale Molly Hatchet se třemi kytarami a frontmanem natolik charismatickým, že v něm bylo možno spatřovat důstojného nástupce Ronnieho Van Zanta, byli na konci sedmdesátek rozhodně big deal.
Teprve s čtvrtým albem Take No Prisoners se absence Dannyho Joea odrazila i na prodeji desek. A jelikož Brownův projekt také zrovna nekraloval albovým hitparádám (120. místo žebříčku Billboardu), slovo dalo slovo a v roce 1983 byli Molly Hatchet zpět. Sice chudší o dva staré hráče, ale pořád se čtyřmi původními členy, včetně navrátivšího se Dannyho u mikrofonu.

Sestupnou popularitu souboru se však s pokračujícími osmdesátkami ani přes tento pokus o comeback zastavit nepodařilo. Zatímco čtvrté album už nezískalo ani zlatou desku a v US Billboardu se vyšplhalo "pouze" na 36. místo, No Guts… se prodávalo podobně a nejvýše dosáhlo 59. příčky žebříčku.
Důvod? Asi nejblíže skutečnosti bude vysvětlení, které podal Josef Vlček o pět let později v Melodii prostřednictvím seriálu článků "Metalový pravěk" (díl "Hvězdy Jihu"):
"Málokterý styl je dnes z módy tolik jako jižanský rock a boogie. Patří k takovým archaismům jako Hammondovy varhany nebo jazz-rock. Ale zkušenost s vývojem rockové hudby naznačuje, že žádnému žánru není uzavřena cesta zpět na výsluní zájmu světové veřejnosti."
Ono dnes v době Vlčkova článku platilo asi o něco méně než teď, když píšu tuto recenzi, a ještě o něco méně než v době vydání alba, které zde recenzuji. Ale marná sláva - že je southern rock tzv. out of date, asi popírat nelze. A klesající prodeje alb Molly Hatchet mohou být jen dalším důkazem.
Zoufalá snaha udržet se v hledáčccích co nejširší vrstvy rockových fanoušků měla pak za následek spojení sekerníků se zvukovým inženýrem slavného alba Eliminator, Terry Manningem coby producentem následující desky. To, co v případě ZZ Top fungovalo za vydatné podpory ikonických videoklipů, rotujících na MTV, na jedničku, však u Molly nezabralo. Za prvé neměli tak dobré a nápadité videoklipy, takže k sobě nepřitáhli takovou pozornost omladiny a za druhé, jejich staří fanoušci změnu soundu na rozdíl od valné části příznivců texaského tria nevydýchali. Možná kdyby nebyla ta změna tak okatá, kdyby se tak nápadně netlačilo na syntetickou pilu… Ale asi ani to by nepomohlo. Eliminator totiž vyplynul přirozeným způsobem z experimentování s křížením starého boogie s novými technologiemi. Není z něj cítit žádná křeč nebo snaha přizpůsobit se nějakému novému trendu. To se o The Deed Is Done bohužel říct nedá. Navíc ono experimentování se u vousáčů do jisté míry objevilo už na albu El Loco z roku 1981. Sekerníci v té době zněli pořád ještě jako čistý jižanský hard rock. Propad The Deed Is Done oproti No Guts… byl obrovský (pozice č. 120 na US Billboardu, tedy pohoršení o 61 příček žebříčku).

Ale vraťmě se zpět k právě recenzovanému albu. A už u něj zůstaňme.
Byl relativní neúspěch páté studiovky Molly Hatchet zasloužený?
Nemyslím si. Naopak, No Guts… No Glory považuju za návrat v plné parádě a za jedno z nejlepších alb sekerníků vůbec. Ale jak vždy podotýkal hejkal, kvalita hudby a komerční úspěch spolu nemají mnoho společného.
Nezbývá než si poslední opravdu silný studiový počin Molly Hatchet v rámci 80. let užít tak jak je. Bez pachuti spojené s komerčními ambicemi a vědomím, že jde o album chválené do nebes ať už kritikou nebo fanoušky.
Alespoň přesně takhle jsem si ho vždycky užíval já.

Následujících několik odstavců cituje doslova z mé recenze z roku 2010, protože… Proč vlastně?
Aha, už vím: Proč mít v recenzi jen jeden úvod, když můžete mít hned dva? ;-)

Píše se rok 1983 a Danny Joe Brown je zpátky v kapele. Pro comebackový koncert, který natáčela televize, si dokonce vyjímečně oholil svůj pověstný knír. Nic nenasvědčuje tomu, že by už tehdy trpěl nějakými zdravotními problémy (jak jeho dočasný odchod z kapely zdůvodňují některé internetové zdroje). Naopak, působí dojmem zdravím kypícího mladého rváče nebo vysokoškolské hvězdy amerického fotbalu. Mít tak charismatického frontmana jako Danny, bylo v době rozpuku MTV, a s tím spojené důležitosti vizuální prezentace, určitě jenom plus. A fanoušci starých dobrých Hatchet nad zpěvákovým návratem jistě řádně zaplesali. Na druhou stranu je asi moc nepotěšilo, že s Farrarem zmizela i kompletní originální rytmická sekce – tedy Banner Thomas a Bruce Crump.
I když basák Riff West a bubeník B.B. Borden byli více než plnohodnotnou náhradou, sestava teď paradoxně čítala o jednoho původního člena méně než v době, kdy s nimi zpíval Jimmy Farrar. Ale co. Je tu Danny Joe Brown a všichni tři originální kytaristé, tak není důvod naříkat. Navíc tahle parta vypadá, že je odhodlána dělat opravdu velké věci.
Působí tak i v příjemném dobovém interview, jehož se zúčastnila kompletní nová sestava (a které je možno zhlédnout na youtube). Rozebírá se tu Dannyho sólové intermezzo, je zmíněn Jimmy Farrar, a vtipkuje se nad obalem LP Take No Prisoners. (Repertér v jednu chvíli trefně poznamená, že místo historických zbraní, které jim tam Boris Vallejo přimaloval, by v rukou kapely čekal spíš lahváče. :-) Danny Joe tu mimo jiné avizuje, že na turné se ke kapele připojí další nový člen - klávesista John Galvin z Detroitu.
Proběhne krátká ukázka z raritního videoklipu k novinkové pecce "What's It Gonna Take", v níž se Hatcheti prohánějí na koních coby desperáti Divokého Západu. Zmíněné video je zcela ve westernovém duchu obalu nové desky.
No Guts…No Glory (Bez odvahy není slávy) je jediným studiovým albem kapely, jehož obal není ve válečnickém fantasy stylu. Důvodem byla nejspíše snaha udělat viditelnou čáru za předcházejícím obdobím a naznačit, že Hatcheti jsou opět zde a stejně jako odvážní pistolníci z filmu Wild Bunch kráčejí vstříc svému osudu.
Bude muzika, kterou nové album přináší, stejně nezapomenutelná jako finální scéna slavného westernu?

Tak, a teď už přejděme k tomu hlavnímu, tedy samotným písníčkám z alba.

Úvodní WHAT DOES IT MATTER je rychlý, přímočarý hard rock, obsahující pěkné kytarové vyhrávky a nějaké ty Galvinovy parádičky s pianem.
AIN'T EVEN CLOSE začíná v podobném duchu, ale s nástupem Brownova zpěvu nabere okamžitě klasický southern rockový feeling, prokládaný těžkým kovovým hřměním jen ve chvílích, kdy si Danny Joe dává oddech nebo opakuje ústřední slogan.
Jak už napoví název, SWEET DIXIE je starosvětská jižařina se vším všudy, bez jakýchkoli dobových příkras. Přesně takhle to Hatcheti mohli klidně nahrát na svoje první album.
A to už se dostáváme k poslední písni první strany LP a zároveň absolutnímu vrcholu celého alba.
FALL OF THE PEACEMAKERS je jedním slovem nádhera. Hlubekova epická osmiminutová kompozice vykazuje všechny znaky totální southern rockové klasiky. A nejenže vykazuje znaky, ona tou totální klasikou opravdu je! Melodická, chytlavá věc baladického charakteru přechází v polovině do typické sólovací části, kde se tradičně vyřádí všichni tři kytaristé. Jednoduše "freebirdovka“ jak vyšitá. Jen opravdu hodně melodická, hodně posmutnělá a zároveň i hodně chytlavá.

Druhou stranu LP otevírá klusající a velmi chytlavý melodický hard rock WHAT'S IT GONNA TAKE, který zní prozatím nejvíce osmdesátkově. Mým uším ovšem ladí velice příjemně. Žádná křeč, tohle je po předchozí parádě další, i když o něco skromnější kandidát na hit.
Tím se ale nikdy nestal, stejně jako následující, silně melodická country rocková náladovka KINDA LIKE LOVE. Ta byla jediným singlem tohoto alba. Bez uzardění přiznám, že se mi tenhle kousek velmi líbí už od prvního poslechu. Asi jediným jeho problémem je, že takhle si hudbu Molly Hatchet nepředstavuje asi nikdo. Taky ji nemá na svědomí nikdo z kapely, ale dva externí skladatelé, zřejmě zaplacení nahrávací společností v zoufalé snaze o to, aby kapela měla konečně nějaký rádiový hit. Snaha byla marná, ale mně se výsledný produkt zamlouvá. V kontextu alba na mě působí vyloženě osvěžujícím, zpestřujícím dojmem.
UNDER THE GUN už jede zase v duchu spíše drsnější jižařiny, v repertoáru Molly Hatchet však nijak nevyčnívá. V podstatě jde o první zdejší zapomenutelnou a nepříliš nápaditou skladbu.
To southern hard rock ON THE PROWL už má v sobě určitou chytlavost. K zařazení mezi klasiku mu však stále něco málo schází. I když nutno uznat, že Brownovo "I'm a hunter / I'm a stalker / I'm a creeper round every corner / I'm a seeker / Your love is all I need“ zní v refrénu dosti přesvědčivě.
Stejně jako patřila finální píseň první strany LP Hlubekově kompozici, patří jí i úplný závěr. Instrumentálka BOTH SIDES je mimořádně líbivý, hravě melodický kousek, po němž zůstane v člověku velmi dobrý pocit. Moc pěkné jsou i vyhrávky na piano, které jej ve správných pasážích podkreslují, stejně jako několik hlavních, střídajících se motivů. Nezbytná kytarová sólíćka, hlavně ve druhé půlce skladby, jsou pak už jenom ozdobou na dortu. Kdyby se tahle záležitost jmenovala "Feel Good“, přesně by to vyjádřilo mé pocity ze závěru alba.
A kdyby i dvě skladby před tou poslední byly tak přesvědčivé jako všechny ostatní, neváhal bych udělit maximální hodnocení. Po pravdě by mi možná stačilo, kdyby "Under the Gun" byla o něco nápaditější a těch pět jižanských hvězd by tam bylo. Takhle tedy "pouze“ čtyři, ale zato silné jako hrom!

» ostatní recenze alba Molly Hatchet - No Guts...No Glory
» popis a diskografie skupiny Molly Hatchet

---

Guns N’ Roses / Use Your Illusion II

Nebyl bych to já, kdybych občas do své recenze nepřidal pár osobních vzpomínek buď na dobu, kdy recenzované album vyšlo a nebo na souvislosti, které mě k němu, potažmo k dané kapele či interpretovi dovedly. 
GN'R jsem poprvé v životě slyšel někdy v roce 1988 na vojně. Dva roky za Husáka, od podzimu 1987 do podzimu 1989 (byl jsem úplně poslední ročník, který si odkroutil celých 730 dní - pokud vám někdo tvrdí, že tam byl dva roky a přitom rukoval později, nevěřte mu).
Nevím přesně, kdy v tom roce 1988 první setkání mých sluchovodů s hudbou této kapely proběhlo. Vím jen, že byla temná noc a já jsem na jakési cizí rozhlasové stanici naladil něco, co mi vyrazilo dech. Ta věc mě absolutně rozsekala! Že to byli GN'R a jejich "Paradise City" jsem se dozvěděl až mnohem později v civilu (cca říjen 1989), kdy jsem si nechal nahrát album Appetite for Destruction. Můj tehdejší dealer mě od téhle kapely odrazoval jak jen mohl, ale já se nenechal odbýt. Už předtím jsem viděl na nějakém mejdanu videoklip "Sweet Child O' Mine" a byl jsem uchvácen. Viděl jsem nové, mladé a lepší The Rolling Stones! Když jsem pak konečně slyšel jejich první album, bylo to zjevení - událost srovnatelná snad jen s příchodem nových Led Zeppelin.
Mé nadšení nakazilo i mladšího bratra, který se z vojny vrátil o rok později. To už jsme krom Appetite měli na kazetě i Lies, ale to byla jen taková záplata. Čekalo se na skutečné nové album.
Když v září 1991 konečně vyšlo, byl jsem zrovna v nemocnici se záchvatem slinivky břišní. Brácha mi tam donesl nový Rock & Pop, v němž Ondřej Konrád rozebíral kompletní Use Your Illusion skladbu po skladbě, Na jeho počest jsem se rozhodl pojmout recenze na oba díly stejným způsobem. 
Tehdy v nemocnici jsem se nemohl dočkat, až tu obří nálož konečně uslyším...
Byly to skvělé časy. Brácha měl na zdi svého pokoje plakáty všech členů GN'R a já jsem vážil o 50 kilo méně než dnes.
Když mě propouštěli ze špitálu, doktor mi řekl, že už nesmím v životě pít, kouřit, jíst asi polovinu existujících jídel a navrch mi předepsal pytel léků, které jsem měl pravidelně užívat. Pokýval jsem hlavou, že mu jako rozumím, vyzvedl si léky a vyšel před bránu nemocnice.
Nadechl jsem se svobodného vzduchu, zapálil si cigaretu, léky hodil do popelnice a zamířil do nejbližší hospody.

Civil War
Epická skladba s úvodem z filmu Frajer Luke. Z těch dlouhých věcí na obou Illusionech je to jedna z těch lepších. Složilo ji trio Axl, Slash a Duff a dodnes vlastně pořádně nevím o čem to je. Myslím, že o válce Sever proti Jihu to nebude. Ale poslouchá se to dobře.

14 Years
Tak tahle je skvělá! No jasně, hudba Izzy Stradlin. Axl přispěl textem o tom, jak to ve čtrnácti bylo všechno na houby a Dizzy Reed pěkně potrápil klávesy svého piana. Chytlavé, v tom nejlepším slova smyslu. Věc, která má dobrou pozici mezi nejlepšími skladbami z obou alb zajištěnou hned při prvním poslechu.

Yesterdays
Začátek přesně jako od Lynyrd Skynyrd… než začne kvílet Axl. Vcelku slušná, ale ve finále v podstatě zapomenutelná věc, na které se krom Rose podíleli ještě tři externí skladatelé (Wes Arkeen, Del James a Billy McCloud).

Knockin' on Heaven's Door
Jeden z velkých hitů a po bondovské "Live and Let Die" druhá a poslední coververze celého Use Your Illusion. Říká se, že nahrát tenhle song je vždycky sázka na jistotu. GN'R si to ještě pojistili dokonalými doprovodnými vokály, které obstarala dívčí skupina Waters. Hlavně ty podle mě udělaly tohle provedení ikonickým.

Get in the Ring
Hodně efektní song Slashe a Duffa McKagana s Axlovým textem, v němž si to zpěvák v imaginárním ringu vyřizuje s některými hudebními publicisty, které zde konkrétně jmenuje. A vůbec přitom není slušný.

Shotgun Blues
Nejlepší Axlova skladba vůbec. Rock 'n' rollové inferno par excellence. Všechna čest!

Breakdown
Countryový úvod s pískáním a banjem, po němž následuje slušná rocková jízda, zdobená výbornými Slashovými sóly. Druhá velmi solidní Axlova skladba hned po sobě.

Pretty Tied Up
Autorské příspěvky Izzyho Stradlina jsou vždy vítaným osvěžením. A nejinak se to má i s tímhle kouskem, někdy uváděným také s podtitulem "The Perils of Rock n' Roll Decadence".
Výborné. Jak jinak, Izzy je borec.

Locomotive
Pamatuju si, že právě tuhle skladbu Ondřej Konrád v Rock & Popu hodně vychválil.  Hard rockový kousek se Slashovou muzikou a Axlovým textem se řítí vpřed jako lokomotova z názvu písně a evidentně se snaží o zápis mezi rockovou klasiku. Z mého pohledu však zůstává jen u té snahy. K úspěšnému zápisu jí pořád ještě něco schází. Provzdušněné zvolnění v závěru skladby je překvapivé a funkční, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na to, jak je ta skladba dlouhá (téměř devět minut) se tam toho zas až tak moc nestane.

So Fine
První a poslední autorský příspěvek basáka Duffa McKagana i s jeho sólovým vokálem, je jedním z nejlepších momentů obou alb. Rock 'n' rollová parádička, podkeslená Reedovým pianem, začíná jako stounovská balada, pak náhle ve druhé minutě přejde do divoké jízdy, aby se opět vrátila k opile baladickému tónu, ještě jednou se rozjela a skončila zase v původním duchu.
Výborný kousek.

Estranged
Příšerně otravná Axlova "broadwayská" balada vleze na nervy prakticky hned v prvních sekundách svého trvání. Vždycky jsem dělal, že tahle skladba neexistuje a přetrpět ji teď, bylo téměř nad mé síly. Ale zmákl jsem to. V životě snad už naposledy. Dávám si za to metál. Tomu útvaru (nazývat to skladbou by bylo přehnané) dávám odpad. Mám ten dojem, že snad existuje i videoklip s Axlem tklivě pějícím u kravílu. Jistý si tím ale nejsem a na youtube ho určitě hledat nebudu. Ježíšmarjá, ta věc trvá skoro deset minut!! Ten metál si zasloužím. Po tomhle zní i "November Rain" jako druhé Stairway to Heaven.
TOHLE BYLO ZA TREST!

You Could Be Mine
Úplně poslední "stradlinovka" (s Axlovým textem) propagovala ve videoklipu druhého Terminátora a i díky tomu se stala hitem. Dobrá věc. Ale zas ne tak dobrá jako některé jiné Izzyho příspěvky.

Don't Cry (Alt. Lyrics)
Nejzbytečnější položka na celém Use Your Illusion projektu. Úspěšný ploužák znovu, úplně stejně jako poprvé, jen s trochu jiným textem. Komické je, že kvůli tomuhle pozdržel Axl vydání obou alb o několik dnů nebo snad dokonce týdnů.

My World
Závěrečná Axlova pitominka s rapem a vzdycháním vilných samiček. Nejspíš to měl být takový žertík na závěr, ale nalhávat si, že se nějak zvlášť povedl, si tady nebudeme.

Nejde mi moc do hlavy, proč je tenhle díl Use Your Illusion tolika lidmi považován za lepší toho prvního.
Jistě, má svoje momenty ("Pretty Tied Up", "Breakdown"), zajímavé a efektní kousky ("Civil War", "Get in the Ring"), hity ("Knockin' on Heaven's Door", "You Could Be Mine") i vyloźeně skvělé skladby ("14 Years", "Shotgun Blues", "So Fine"). To mu nijak neupírám. Ovšem většina toho zbytku je buďto zapomenutelná ("Yesterdays"), zbytečná (repríza "Don't Cry") nebo až k nepřežití otravná ("Estranged").
Když jsem jedničce udělil čtyři hvězdičky, měl bych dvojku v hodnocení nějak odlišit. Ale neudělám to, protoźe ty dobré věci jsou fakt dobré a nakonec to na ty čtyři hvězdičky stejně vytáhnou.
Zatímco z jedničky bych vyhodil tři skladby, z dvojky by to bylo o jednu víc.
A zatímco u prvního alba dávám čtyři hvězdičky hodně silné, u druhého uděluji ty nejslabší možné.

Jarda Merhaut kdysi napsal, že oba díly Use Your Illusion patří k nejlepším hard rockovým albům všech dob. Nemyslím si, že by tohle dílo mělo nárok na takové ocenění. To bych mnohem spíš přiznal debutovému LP Appetite for Destruction, které bylo ve své době zjevením vpravdě revolučním. Na Use Your Illusion je revoluční jen to, o jak monumentální počin jde.
Je to v podstatě čtyřalbum – která rocková kapela si něco takového kdy lajzla? Já si vzpomenu jen na Sandinistu od The Clash, který byl ale nakonec “pouhým” trojalbem.
Přesto má Use Your Illusion své pevné místo v rock 'n' rollové historii a za poznání určitě stojí dodnes.
Škoda jen, že šlo v podstatě o labutí píseň Guns N' Roses.
Album coververzí The Spaghetti Incident bylo (až na vynikající "Ain't It Fun") pouhou úlitbou rozklížené kapely jejich nahrávací společnosti, a o Čínské demokracii, v podstatě sólovém projektu Axla Rose, jenž navíc vyšel patnáct let po Špagetovém incidentu, škoda hovořit.
GN'R s Use Your Illusion vyčerpali svůj potenciál a zařadili se po bok legendárních kapel jako New York Dolls nebo Sex Pistols, které sice otřásly rockovou historií, ale jejich diskografie ve skutečnosti čítá jeden nebo dva regulérní tituly.
I to ale někdy stačí.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion II
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

---

Guns N’ Roses / Use Your Illusion I

Right Next Door to Hell
Atmosféra jako na Appetite for Destruction – tenhle zběsile rychlý song by tam v pohodě zapadl. Ideální otvírák. Podepsáni Izzy Stradlin, Axl Rose a Timo Kaltio. Jméno posledního zní finsky. Že by někdo z okruhu Hanoi Rocks? Trefa. Wikipedie tuto teorii plně potvrzuje. Je známo, že tihle finští punk 'n' rolleři se v půli osmdesátek hojně motali na L.A. scéně a jejich vliv na glam metal byl nepřehlédnutelný. Ostatně zpěvák Hanoi Rocks na tomhle albu ještě dostane slovo.

Dust N' Bones
Tohle je hlavně Izzyho věc, i když spolupodepsáni jsou pod ní I Slash a Duff McKagan. Jeden z těch songů, který ukazuje jinou, zajímavější tvář GN'R. Tempo je tentokrát střední a Izzyho vokál přináší vítané zpestření. Tahle pasáž je skvělá: “Sometimes these women are so easy / Sometimes these women are so cold / Sometimes these women seem to rip you right in two / Only if you let 'em get to you“. Parádní vyvrcholení přichází se slovy "And then you're just fuckin' gone".
Sugestivní dirty rock 'n' roll, skvělé kytary a v pozadí stylové honky tonk piano – zatím to nemá chybu.

Live and Let Die
První coververze pochází z pera Paula McCartneyho a jde o jednu z nejlepších bondovských písniček vůbec. GN'R se jí podle mě chopili naprosto skvěle. Zasněné doprovodné vokály, zlom a po explozi přichází parádní, dechy podpořený ústřední motiv. Další skladba na jedničku s hvězdičkou. Mimochodem, podle dnešních měřítek je stejnojmenný bondovský film ukázkou odporného sedmdesátkového rasismu. Máme tady voodoo hoodoo čaroděje v cylindru, hady, aligátory, přitroublého jižanského šerifa, honićku na motorových člunech ve vlnách louisianských řek (i mimo ně)… prostě paráda. Ale zpátky ke GN'R.

Don't Cry
K tomuhle baladickému superhitu asi není třeba nic dodávat. Snad jen to, že ho složil Izzy, text sesmolil Axl a videoklip se opravdu povedl.

Perfect Crime
Po úvodní pecce už druhá superrychlá rokenrolová vypalovačka, která pro změnu první stranu vinylu uzavírá. Hodně se v ní fuckuje a odpočítávání před krátkým, ale zničujícím rokenrolovým sólem, je skvělý efekt. Hudba Izzy a Slash, slova Axl. Možná ne tak dobrá věc jako její výše zmíněný předchůdce, ale na 4 z 5 to pořád je.  

První stranu prvního LP bych hodnotil na 9/10, tedy téměř čistých pět hvězdiček.
A jedeme dál.

You Ain't the First
Sólo pro Izzyho Stradlina. Tenhle country rockový valčíček je naprosto skvělou zaležitostí, trošičku v duchu Stones někdy kolem Exile. GN'R by v tom průměrný konzument nenašel asi ani omylem. Stylový je závěr, kde Izzy prohlásí, že jde do baru. Kam jinam taky.

Bad Obsession
Říkal jsem, že se tady Michael Monroe z Hanoi Rocks ještě dostane ke slovu. Alespoň tedy prostřednictvím své foukačky, která tomuhle dirty rock 'n' rollovému songu naprosto vládne. První Use Your Illusion mám hodně rád už kvůli tomu, jak moc se na něm autorsky angažoval Izzy Stradlin - možná největší rock 'n' roll rebel z celé kapely. Jakmile (po tomhle albu) odešel, začalo to jít s GN'R z kopce. Jednoduše řečeno: Bez Izzyho se už nikdy k ničemu pořádnému nedokopali.

Back Off Bitch
Tak tohle je paráda. Z těch rychlých věcí na albu je tato zatím asi nejlepší. Jedná se o vpravdě hard rockový kousek, pod nímž je podepsán Axl a přítel kapely, kytarista Paul Tobias. Skladba (pravděpodobně hlavně Tobiasova) prý v době svého nahrání na album existovala už deset let v demoverzi. Silná záležitost, kterou si Rose přetvořil zcela ke svému obrazu. Její název a poslední slova ("fucking bitch") hovoří za vše.

Double Talkin' Jive
Další čistě Izzyho kousek a další osvěžení díky kytaristově hlubšímu vokálu. V závěru získává tenhle hypnotický rokec tak trochu orientální nádech a poslední minuta je už čistě ve znamení akustického preludování se španělkou.

První LP dohrálo a není žádný důvod měnit hodnocení, udělené po jeho první půli.
Pro pořádek: Stále 9/10 a 5 hvězdiček z pěti.

November Rain
Na ten svatební videoklip si asi vzpomínáte. U téhle skladby, podepsané Axlem, jsem poprvé za celou dobu na rozpacích. Ta tklivá orchestrace a sentimentální pompa – tohle jsou GN'R pro masy. A masám se to samozřejmě líbí. Mně se na tom líbí jen ten vygradovaný závěr. U něj je orchestrace opravdu působivá a hlavní motiv skutečně skvostný. Slashova kytara kouzlí chytlavé ornamenty a když se rozezní ono sborové “Don't ya think that you need somebody? / Don't ya think that you need someone? / Everybody needs somebody / You're not the only one”, je to rázem opět na 10/10.
Jsou poslední parádní dvě minuty schopny napravit dojem z předchozího sedmiminutového balastu? Do jisté míry ano, ale mírně vlezlá pachuť přece jen zůstává.

The Garden
Dívči hlásek v úvodu upomene díky speciálnímu hostu této písně na legendární "Ballad of Dwight Fry" z tehdy dvacet let starého alba Love It to Death. Píseň zpočátku plyne v uvolněném tempu, ale s nástupem Alice Coopera (jistě už vám došlo, že tím vzácným hostem je zde právě on), deklamujícího svým typicky vemlouvavým hlasem slova “turned into my worst phobia / a crazy man's utopia”, se vše mění v jednu z jeho vyhlášených nočních můr. Jednoduše řečeno, jakmile se Alice zjeví, celou píseň naprosto ovládne. Člověk si po chvíli pomalu není jist, zda poslouchá jednu z nejzajímavějších písní GN'R nebo nějaký utajený kousek z Aliceova repertoáru. Podepsáni jsou zde Axl plus West Arkeen a Del James, dva muzikanti z L.A. scény, s nimiž GN'R spolupracovali už na Appetite. Kdo z nich měl na výsledku jaký podíl, není známo. Každopádně vyhrává Alice.

Garden of Eden
Další rychlá věc, tentokrát ozvláštněná Roseovým projevem typu “chrlím to ze sebe s kadencí lehkého kulometu”. Složili Axl a Slash. Má to, pokud si dobře vzpomínám, i videoklip, ale pro mě osobně je to první skladba, kterou bych na albu s klidem oželel. Důvod? Vždycky se mi zdálo, že ve srovnání se všemi předchozími věcmi (včetně "November Rain", která je sice sladká, ale ví co chce) zrovna tahle píseň nějakým způsobem drhne. A to tak, že dost.

Don't Damn Me
Tenhle kousek pěkně udržuje oheň pod kotlem. Slashův (?) rif je parádně strhující - už jen on stojí za milión sám o sobě. A zbytek téhle rychlovky mu nedélá ostudu, ba dokonce i občas kontroverzní Axlův hlasový projev tu sedí jak prdel na hrnec. Sborové prolínání vokálů v prostřední, zpomalené pasáži, je skvělé. Stejně jako pozdější žhavé Slashovo sólo. (Spolu s Axlem a jakýmsi Dave Lankem je tu kudrnatý kytarista uveden coby jeden z autorů písně.)

První strana druhé LP je u konce. Díky většině stopáže skladby "November Rain" a imho ne příliš povedené "Garden of Eden" půjdu s jejím hodnocením výrazně níže než u obou stran prvního LP. 
Tentokrát jen tři hvězdičky, hoši. Sice díky Aliceovi a rifu z "Don't Damn Me" poměrně silné, ale pořád jenom tři.

A jsme u poslední vinylové strany počinu s názvem Use Your Illusion I. Čeká nás tam ještě něco památného nebo překvapivého?

Bad Apples
Tuhle píseň má krom bubeníka Matta Soruma na svědomí kompletní osádka GN'R (Axl, Slash, Izzy a Duff). Začíná to poněkud nezvykle funkovým intrem, ale rychle to přejde do kompozice neurčitého tvaru, jež pak za Axlova urputného zpívání, působícího dojmem “velká spousta slov o ničem” tak nějak dohrká do konce. Kytarové sólo, odehrávající se kolem třetí minuty je ovšem výborné a dost toho zachraňuje. Nakonec je pomalu jediným důvodem, proč si tuhle skladbu poslechnout. Po "Garden of Eden" už druhá písnička, bez které bych se obešel.

Dead Horse
Společně s "November Rain" jedna ze dvou skladeb, připsaných kompletně na vrub Axlovi. Její název byl možná inspirován titulem jednoho staršího výběru Sex Pistols (Flogging a Dead Horse). Jak známo, GN'R měli (ostatně tak jako mnoho dalších kapel z tehdejší L.A. scény) punkové kořeny. Píseň začiná pěkným akustickým intrem, jež se po minutě zlomí do vcelku nadějného rockového kousku. Klusá se ve středním tempu a u refrénu se nenápadně zrychluje. Ze skladby se bohužel tentokrát nevyklube žádný zázrak ani při kytarovém sólu. Ostatně to složil Axl taky. Závěr s přetáčením kazety to pak zabije úplně.
Mrtvý kůň je třetí skladba, kterou bych z tracklistu téhle desky nejspíš vyškrtl. Díky několika fajn momentům sice o něco překonává první dvě stejně postižené, přesto si nejsem jist, zda bych ji nazval zdařilou. Spíš ne.

A jsme ve finále. (To to uběhlo.)

Coma
…je se svými deseti minutami a 14 sekundami stopáže nejdelší kompozicí, jakou na Use Your Illusion I najdete. Podepsali ji Axl se Slashem a nutno uznat, že ta věc ani při nemalé délce nenudí. Dokonce má i své vyloženě cool momenty. Že by se však jednalo o nějaký majstrštyk, to nemohu říct. I když věřím, že mnoho fanoušků ji tak vnímá. Podle mě téhle sice zajímavé, ale ve skutečnosti ne až tak silné kompozici, nakonec přece jen něco schází.  Text jsem nestudoval, ale je vcelku jasné, že Axl se tu opět vypořádává se svými mnoha vnitřními démony. Pokud si dobře vzpomínám, vypořádal se postupně hlavně se všemi svými spoluhráči, kteří v sestavě přežili od dob průlomového Appetite for Destruction, až v kapele nakonec zůstal jen on sám. Asi sto let pak připravoval album o Čínské demokracii, které když konečně vyšlo, psalo se 21. století a svět už byl jinde.

Za druhou stranu druhého LP bych udělil poněkud rozpačité tři hvězdičky. Ještě slabší tři než za tu první (což je pochopitelné, protože ta přece má svého Alice).

Guns N Roses byli úplně poslední velkou hard rockovou kapelou historie a monumentální projekt Use Your Illusion, jehož první část jsem se tady snažil popsat položku po položce, byl jejich posledním velkým dílem.
Jak první část tohoto díla hodnotím? Pokud se budu držet vinylového rozdělení, první LP si ode mě odnáší krásných 9 bodů z desíti a plných pět hvězdiček. Druhé LP uděluji o celé dvě hvězdičky méně.
Je to tím, že Izzy Stradlin se tu na rozdíl od prvního vinylu (a první půle CD), kde je podepsán pod sedmi z devíti skladeb, autorsky podílel pouze na jedné jediné písni? Řeknu vám, je to docela možné. Vždycky jsem jeho odchod z kapely považoval za začátek konce GN'R...

Nuže, myslím, že průměrové hodnocení celku je jasné.
Co ještě dodat? Ve zkratce: GN'R jsou pro mě dnes mrtvější než kůň z té Axlovy písničky. Návrat Slashe a Duffa před pár lety to nezměnil. On by to nezměnil ani návrat Izzyho, tím jsem si celkem jist. Protože… Znáte to přísloví o řece, do které dvakrát nevstoupíte. Svět je jinde, a co bylo, už se nikdy nevrátí. Tak ještě že si můžeme na ty staré dobré časy zavzpomínat alespoň při poslechu těchhle starých dobrých desek. A že je Use Your Illusion I dobrá deska, jsem nikdy nepochyboval. Jen je pro mě osobně asi o tři skladby delší než by měla být.

» ostatní recenze alba Guns N’ Roses - Use Your Illusion I
» popis a diskografie skupiny Guns N’ Roses

---

Van Halen / 5150

"Hellou beeejby!"
A už to jede. A je to opravdu "Good Enough" (dost dobrý). Pop a hard rock si podávají ruce na jednom z nejzábavnějších mejdanových alb pro 80. léta. Kytara Eddieho Van Halena je pořád tak žhavá jako na první desce, jen tentokrát si k ní Eddie přibral ještě synťáky, aby se svou kapelou dosáhl tak dokonalého 80's soundu, jaký zkrášluje největší hitovky "Why Can't This Be Love" a "Dreams". Tu první mám z celé desky nejradši: Neuvěřitelně chytlavá, dnes už naprosto klasická melodie, parádní refrén a jazzová vložka uprostřed - co dodat. Sammy Hagar byl na postu zpěváka VH stejnou trefou do černého jako Brian Johnson pro AC/DC. Jedna legenda vystřídala druhou, jen Davida Lee Rotha naštěstí nemusel nikdo pohřbívat.
Nepřátelům 80's se 5150 asi moc líbit nebude, ale my, co se neosypáváme pokaždé, když si rock podává ruce s popem, jsme myslím vesměs spokojení. (V mnoha případech dokonce velmi spokojení.) Bratři Van Halenové a spol to do nás ovšem umí naprat pěkně tvrdě i v osmdesátkách, když dostanou chuť. Taková "Get Up" je palba jako vystřižená z jejich prvních desek.
"Summer Nights“, "Best of Both Worlds“ nebo titulní kousek jsou další správné songy pro horké letní noci. Jediná píseň, která se na pomyslné hranici mezi rockem a popem přehoupla na druhou stranu, je balada "Love Walks In". Ve společnosti sličné děvy v minisukni se ale i ona dá přežít bez větší újmy. :-)
O velkolepé finále se pak postará závěrečná kompozice "Inside", ozvláštněná sugestivním sborem a podkreslená zvuky evokující řádně odvázanou párty.
O Van Halen se říká, že nikdy neměli vyšší ambice, než stát se soundtrackem k bezstarostným víkendovým pařbám. Fakt, že měli navíc ještě jednoho z nejlepších rockových kytaristů všech dob a také dva výborné zpěváky, je další věc.
5150 je jedno ze tří nejlepších alb, jaké kdy tato skupina nahrála. I vzhledem k jeho úspěšnosti zůstává záhadou, jak je možné, že doposud nevyšlo v remasterované reedici, tak jako jeho předchůdci.

Tohle je moje recenze z listopadu 2009. Dnes jsem na ní nezměnil ani slovo. 
Pár jich ale ještě přidám...
Když si v poslední větě stěžuju na neexistenci remasteru, tak už to (konečně!) nějakou dobu neplatí. Minulý rok v říjnu se totiž na pultech obchodů a ve skladovacích prostorách e-shopů objevila kolekce pěti CD (a taky LP!) s veškerou studiovou tvorbou Van Halen s Hagarem u mikrofonu. Jsou tu pohromadě všechny čtyři řadovky z let 1986 – 1995 plus jeden disk s raritami z období 1989 – 2004. Tento počin má název The Collection II a navazuje na první kolekci alb s Davidem Lee Rothem z roku 2015. Jelikož už mám dávno ve sbírce staré remastery desek s původní sestavou VH, ten první box set jsem ignoroval. Ovšem tenhle druhý si kupuju hned po výplatě. O jeho existenci jsem se totiž dozvěděl až dnes ráno.
Je mi jasné, že většina zde na Rockboardu bude nejspíše upřednostňovat Lee Rothovu éru před tou Hagarovou. (Samozřejmě za předpokladu, že jsou zde i tací, které nějací Van Haleni vůbec tankujou.) Takže trochu pochybuju, že by se 5150 u někoho z nich probojovalo až do albové TOP 3 této kapely. Já osobně mám co se týče VH nejspíš vkus podobný americké většině. V USA dosáhly na diamantovou desku (10 miliónů prodaných kusů) debut a 1984. A to jsou i moje první dvě místa (přičemž debut je nepřekonatelný). 5150 má na kontě "jen" šestinásobnou platinu - u mě je třetí. A kdyby někoho zajímalo, které desce bych věnoval bramborovou medaili, tak je to Women and Children First (1980).

Na závěr si dovolím malý podotek k tomu výše citovanému entuziastickému pozdravu, jenž odstartuje celé album ve skladbě "Good Enough" (mimochodem, mám ji rád s každým poslechem víc a víc). Pokud jste, tak jako já, fanoušci kultovní horrorové série A Nightmare on Elm Street a zároveň znalci Van Halen, určitě vám ve čtvrtém filmu z roku 1988 (The Dream Master) neunikla jasná reminiscence právě na tento moment z VH repertoáru.
Ve scéně z pohřbu Ricka, bratra hrdinky tohoto dílu, Alice, je snová scéna v níž Rick odklopí víko rakve a zřetelně parafrázuje onu Hagarovu zdravici. To víte, nebyl bych to já, abych zrovna tohle nevytáhl. Krásná ukázka toho, že horror, osmdesátky a rock 'n' roll jsou tři věci, kterým to pohromadě vždycky náramně slušelo.

» ostatní recenze alba Van Halen - 5150
» popis a diskografie skupiny Van Halen

---

Saxon / Innocence Is No Excuse

Nejlepší album Saxon? Pro mě jednoznačně Innocence Is No Excuse.
Takový The Eagle Has Landed je sice naprosto famózní živák, jeden z nejpovedenějších, co jsem kdy slyšel, ale mezi studiovými alby Saxon je moje jednička jasná. K jejich předchozím studiovkám mám sem tam nějaké výhrady, ale o Innocence vám nic špatného neřeknu. Je to deska, která mě jednou provždy přesvědčila o tom, že tahle kapela stojí za hřích.
Chybu tu nemá vůbec nic. Od obalu LP i singlů s vtipnými parafrázemi na téma "zdánlivě nevinná dívenka zabíjí pána na x různých způsobů", až po to, co se počítá nejvíc - tedy samotnou hudbu. A přesně tady mi Saxon dali něco, co mi na předchozích řadovkách scházelo. Nálož hitového heavy metalu s hromadou melodií, fantastických rifů, strhujících refrénů a atraktivním soundem, na správných místech podpořeným vkusnými klávesami. (Dodnes mi nikdo nebyl schopen odpovědět na otázku, kdo na ně tenkrát vlastně hrál.)
Innocence je pro mě nejlepším možným spojení agresivity rané NWOBHM (nové vlny britského heavy metalu) s tehdy nastupujícím melodickým trendem v hard & heavy oblasti.
Tahle deska jede od začátku až do konce, takže je pro mě těžké vybrat jen několik zásadních písní. Ale když už, tak musím určitě jmenovat úvodní, atmosféricky vtahující "Rockin’ Again" a zběsilou smršť zvanou "Everybody Up".
Miluju všechny ty fórky a parádičky, kterými jsou obě skladby vyšperkovány. V první z nich je to hlavně zasněná nálada, melodické sbory (věc u Saxon dříve nemyslitelná) a pak hlavně to závěrečné “zaseknutí se" s mohutně skandováným refrénem, podpořeným opakovanou smyčkou bicích.
Druhá jmenovaná je žahajícím kytarovým přívalem, který v kultovním italském splatter horroru Démoni ještě téhož roku sugestivně dokresloval atmosféru bezhlavého útěku městem, ovládaným monstry. Fórek s pinknutím do kláves a následnou krátkou ozvěnou (použitý během druhé a třetí sloky) v téhle pecce úplně zbožňuju. Sóla jsou zde překryta mohutnou stěnou unisono rifujících kytar a celá střední část, uvozená Biffovým varovným “on your feet”, se tak mění v ukázkové inferno.
Ale to nejsou zdaleka všechny dobroty, které v pořadí osmé (a bohužel poslední s basákem Stevem Dawsonem, autorským pilířem kapely, jehož nepřítomnost silně poznamenala kvalitu následujících počinů) album nabízí. Nelze nevypíchnout především singlové zářezy, kterým vévodí vpravdě monumentální dvojice "Rock 'n' Roll Gypsy" a "Broken Heroes".
První z nich je vysoce chytlavá refrénovka, opěvující život na cestách, v té druhé dostaneme protiválečnou baladu o bezejmenných vojácích, zmizelých ve víru mocenských válečných konfliktů. Obě písně (ostatně jako vlastně celé album) disponují bombastickým soundem, za nímž nejspíš stojí producent Simon Hanhart, pozdější studiový spolupracovník Marillion, Davida Bowieho, Bryana Adamse nebo Toma Jonese. Obě jmenované skladby byly, stejně jako i třetí a nejkomerčněji znějící singl "Back on the Streets", opatřeny videoklipy, což může být považováno za důkaz, že nová nahrávací společnost Parlophone/EMI se o kapelu po odchodu od Carrere dobře postarala. 
Prodejní výsledky však nebyly tak skvělé, jak by se při takové propagaci mohlo zdát. Ne všichni fanoučci přijali změny v hudebním směřování Saxon od klasického syrového heavy metalu k plnějšímu a líbivějšímu soundu, cílícímu na dobývání amerických arén. Kapele se nikdy nepodařilo to, co jejich krajané a souputníci Judas Priest a Iron Maiden zvládli ve stejné době na jedničku – tedy dobýt Ameriku. Naopak, popularita Saxon poklesla i v jejich rodné a do té doby bezmezně věrné Británii. Innocence Is No Excuse se na domácím žebříčku umístilo na 36. místě (nabízí se srovnání s jejich úspěchy z dob největší slávy NWOBHM, kdy se s některými alby dostali až do Top 5) a v Americe skončilo až na 133. pozici.
Přes slabší ohlas a všechny výhrady ze strany kritiků i fans, je Innocence považováno za poslední velké album Saxon 80. let, v podstatě uzavírající jejich "hey days“. Po něm následoval sestup až někam do druhé metalové ligy, přičemž si kapela obzvláště nepomohla svým nejkomerčnějším zářezem Destiny z roku 1988. Když se pak Saxon začátkem roku 1991 vrátili v plné síle s vynikající kolekcí Solid Ball of Rock, zaznamenal to jen málokdo.
Vůbec nic z výše uvedených faktů však nemění můj pohled na jejich celkově osmou (a sedmou studiovou) desku, kterou budu mít už navždy spojenou s nostalgickými vzpomínkami z půle osmdesátých let, kdy byla soundtrackem nejen k mnohému z tehdejších divokých mejdanů, ale společně s nejlepšími kousky Accept, Scorpions, Mötley Crüe, Krokus a dalších mých tehdejších hrdinů také soundtrackem k mému vlastnímu mládí.

PS: Otázku, kdo hrál na tomhle albu na klávesy, jsem před časem položil i umělé inteligenci. Ta věc mi lhala jako když tiskne. Vždycky když jsem ji usvědčil z jedné lži, nabídla mi druhou. A tak jsme se motali pořád dokola a nikam se nedostali. Asi se na to jednou zeptám Biffa Byforda. Jsem zvědav, jestli to bude vědět aspoň on.

PS 2: K desce mám takovou vzpomínku, týkající se tuzemského rumu. Někdy ve svých sedmnácti letech jsem ho na návštěvě u známých při jejím poslechu vypil skoro celou flašku a pak se při odchodu netrefil do otevřených vrat. Druhý den jsem se probudil jako znovuzrozený - následky naprosto žádné. Alespoň zdánlivě. O pár dní později jsem zjistil, že jeden následek to přece jen mělo. Je to už skoro 40 let, ale tuzemák od té doby nemůžu ani cítit. 
To album mi ale šmakuje dodnes.

» ostatní recenze alba Saxon - Innocence Is No Excuse
» popis a diskografie skupiny Saxon

---

starší »