horyna - @ 18.05.2017 | #

Tady něco nesedí. Stejná sestava, vlastně hvězdná plejáda výborných instrumentalistů, stejný výchozí ročník, téměř totožný hudební styl a přesto je nahrávka Scarabus diametrálně odlišná od své, jen o několik měsíců mladší, nutno poznamenat strhující předchůdkyně Clear Air Turbulence. To, že se zkrátila stopáž a zpřehledněla forma, čímž se zpřístupnil materiál početnější posluchačské základně, jistě není dostatečný důvod, udělit albu mnohem nižší známku, než v případě předešlém. Snad kdyby člověk neměl ono srovnání a Scarabus byl jediným výplodem Gillanova jazzového období, pak by se v hodnocení dalo o nějakém přitlaku zůru zapřemýšlet, ale ani tak, z kamínku briliant ztěží vysoustružíš. Albu schází a to podstatně, jednotící myšlenka, atmosféra, živelnost i nápaditost, posazená nad běžný skladatelský rámec. Vše je příliš plytké a nesourodé, jako by každý přišel na zkoušku (či do studia) z jiného koutu světa a místo jiskřivého tvořícího procesu, vznikla jen slepená žemlovka bez základních ingrediencí.

Jak říkám, instrumentální bravura, tvořivé kompoziční schéma, ani Gillanova chuť zkoušet dále bojovat na poli fusion, nestojí za nemastnou pachutí, která vám po konzumaci Scarabus uvízne v ústech. Možná se najde skupinka, která s dvou cédem C. A. T./Scarabus prožije vrcholné okamžiky rockového blaha, já do ní ovšem nepatřím a proto dám vždy raději přednost disku číslo jedna. 2,5*

steve @ 18.05.2017 16:44:14 | #
Nedávno jsem Scarabus poslouchal a vůbec mě nepřišel horší než tady recenzenti uvádí. Od čtyřech lidí schytal hodně nízká hodnocení, což nechápu.

Gillanův jazzrock je pěkně chytlavý a oproti takovým Return to Forever je cítit, odkud vyšel. Ostré hrany, neurvalá kytara a ječící Ianíček, slušné zpestření jeho kariéry, který na konci sedmdesátých let nikdo nečekal.