Profil uživatele steve


Recenze:

Threshold - Dividing Lines cover

Threshold / Dividing Lines

steve | 4 stars | 2023-08-06 | #

Ubohost a úpadek. To jsou vlastnosti provázející poslední album anglánů Threshold. A to říkám zcela otevřeně já, dlouholetý fanoušek kapely. Tohle je prostě bída a nuda roztažena ještě navíc na dvě alba. 


Tak přesně těmito slovy začínala moje recenze na dnes už předposlední nahrávku metalových prog melodiků, sdružených okolo dvojice Groom/West. A přesto, že tuto kolekci dnes hodnotím o něco pozitivněji než v době, když jsem o ní psal, pořád je to oproti dřívější tvorbě celkem pruda.
Je tomu už skoro rok, co spatřilo světlo světa jejich nové vydání, deska Dividing Lines. Tentokrát musím říct, že jsem ji opravdu usilovně naposlouchával a teď můžu konečně sklízet ono sladké ovoce. 


 


Znovu jde o hodně progresivní, velice povedenou a hodně, hodně melodickou desku.


Desku pestrou, nápaditou a hlavně soubor skadeb, který posluchače vtáhne, sice vtáhne postupně, ale o to více vás poté baví. Obsahuje spousty zapamatovatelných melodií a hlavně zapamatovatelných refrénu.


Jednotlivé skladby jsou silné, mluví jasnou řečí , mají skvělý zvuk a přesvědčivou porci energie. A i když Glynn Morgan nemá téměř žádnou charismatickou barvu hlasu a pořád bude jen tím průměrným zpěvákem, k Threshold dneška se zkrátka hodí. 


 


Diving Lines tak znovu zabodovala a kapela si skrze ni zase vydobyla plné renomé a u mnohých fans zaznamenává návrat do první prog metalové ligy, kam bezesporu léta povně patří. Přejme jim to. 

» ostatní recenze alba Threshold - Dividing Lines
» popis a diskografie skupiny Threshold


Jethro Tull - Heavy Horses cover

Jethro Tull / Heavy Horses

steve | 5 stars | 2021-02-24 | #

Jedenáctá řadová deska Heavy Horses, uzavírá
nejzdařilejší období v historii Jethro Tull.

Skladby Moths, Journeyman a Rover patří ke stěžejním věcem na Heavy Horses. V mém žebříčku jsou rovněž jedněmi z nejlepších skladeb z celého katalogu Jethro Tull. Překrásné písně plné něhy a opravdového muzikálního umu. Kdyby mě někdo požádal, abych mu představil o čem že JT jsou, byla by to právě tahle trojice, kterou bych mu pustil. Vlastně celá deska těžkých koňů je poctivá. Jak její začátek ...And The Mouse Police Never Sleeps a Acres Wild, tak famózní konec s titulním veledílem Heavy Horses. Tato gurmánsky složená věc zahraná s patřičnou vervou, patří k nejzdařilejším ozdobám pana Andersona.
Kdyby se na desce nevyskytl otravně nudný utahanec No Lullaby, neměla by slabšího místa. Ale i s tím malým škobrtnutím je to pořád plně bodovatelná věc. A vlastně ani nevím, mám-li víc rád předešlou Songs From The Wood, nebo právě Heavy Horses. Každopádně pro tuto desku mluví ještě originálně pojatá obálka, na které vede se skloněnou hlavou Ian Anderson dva plnokrevné hnědáky. Osobité.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Heavy Horses
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Santana - Welcome cover

Santana / Welcome

steve | 5 stars | 2021-02-17 | #

Je pro mě už dlouhou dobu záhadou, proč je na nejžhavějšího adepta Santanovského katalogu neustále pasováno album Abraxas. Mistr si v následujících letech vyšlapával o dost zajímavější chodníček, porostlý jazzovým kapradím a ten teprve v kombinaci s jeho legendárním latinsko/americkým cítěním, působí daleko celistvějším a erotičtějším dojmem. Vygradoval jej například na desce Welcome, ale pěstěný byl z dob Caravanaserai a po lp Borboletta začal pomalu odkvétat.

Vokální kombinace Leon Thomas a Wendy Haas v Love Devotion and Surrender mě opájí neskutečným blahem. A po samba rytmech v třetí Samba De Sausalito, se během čtvrté When I Look Into Your Eyes zopakuje stejně mocný účinek dvojice Thomas/Haas. Flora Purim vznešeně dozdobí Yours is the Light a Leon ještě éterickou Light of Life. Za instrumentální vrchol považuji nekonečnou Flame-Sky a na učesání myšlenek je využita dvojice Welcome/Mantra.

Na desce Welcome našla Santanova tvář nového výrazu, to je nezpochybnitelné a být jazz jen trochu oblíbenějším a poslouchatelnějším žánrem, určitě by toto album stálo na stupních vítězů na místě, které zabírá nadceněný Abraxas.

» ostatní recenze alba Santana - Welcome
» popis a diskografie skupiny Santana


Wilson, Steven - The Future Bites cover

Wilson, Steven / The Future Bites

steve | 5 stars | 2021-02-04 | #

Když se někdo vyvíjí říkají o něm, že zraje jak dobré víno. Toto přirovnání se teď dobře hodí k posouzení aktuální tvorby Stevena Wilsona. Ta je tak neuvěřitelně svěží, bezbariérová a ničím neohraničená, že Wilsonovi staří posluchači vůbec neví, jak s ní naložit. Cítí obrovské zklamání. U některých ten pocit přerůstá až k absurdnímu hulvátství. Podobně se chovají slaboduší jedinci, kteří sami neskousnou kritiku a umělcovo bádaní berou jako vlastní křivdu. Pod slovem progres si dnes můžeme představit leccos, třeba právě nového Wilsona. Přirozený vývoj, v němž propojuje dosud nemožné, předně pak rock s tanečním soundem, je jen další z cest, po kterých se umělec svobodně vydává.

Jeho aktuální tvorba má jasný vzor. Je to David Bowie. I on se kdysi pohyboval mezi temným rockem a disko muzikou. Soudobý pop přetavil do alternativních tvarů. O něco podobného se dnes pokouší i Wilson. Jeho zrání je podobné a stejně jako u Bowieho se setkává jen s malým porozuměním. Za padesát let budou tito umělci stát vedle sebe, jako dnes stojí Bach vedle Beethovena. Až další generace ocení Wilsonův tvůrčí potenciál a odvahu. Mnozí zakuklení progeři-pózeři se holedbají svým intelektem u nahrávek jako jsou Transatlantic, nebo Dream Theater a vůbec netuší, jak daleko jim ujel ten jejich progresivní vláček. Jsem rád, že ještě existují velcí hudebníci. Na začátku devadesátých se mezi ně zařadil i John Petrucci a Daniel Gildenlöw. Podívejte se kam to dopracovali. Respektive jak předvídatelné a skladatelsky zatuchlé nahrávky teď vydávají. Tohle není žádný progres, ale pokud si někdo myslí opak, pak je konzervativní masochista. Známkou velikosti není instrumentální preciznost, ale schopnost žánrového vývoje vlastním směrem. K pochopení určitého záměru někdy stačí přestat ohrnovat nos. (nebo si zajít na ušní). Každopádně The Future Bites je bezvadná deska. Těm, co měli rádi To The Bone udělá velkou radost.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - The Future Bites
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


Caravan - If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You cover

Caravan / If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You

steve | 3 stars | 2021-01-26 | #

Že se může malinko nepodařit hned druhá nahrávaná deska, toho jsme svědky u mnoha kapel. Jednou takovou jsou i Caravan. Ti si skvěle našlápli svým výborným debutem, ale druhý zářez do pažby se jim už tak moc nepovedl. Jako zajímavý tah můžeme hodnotit prostřídání krátkých s dlouhými skladbami. Jenže ty dlouhé nemají tolik nápadů a silných částí, aby dokázali utáhnout tak obří čas. Člověk se v této trojici snadno ztrácí a chvílemi taky pěkně nudí. Vyprávět by mohli obě z kratších věcí, paradoxně ta nejdelší, tedy Can't Be Long Now/Francoise/For Richard/Warlock, se povedla. Vyloženě tristní je úvodní titul If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You, který svou banální dětinskostí jen otravuje. Na druhé straně leží sice trochu vtíravé, avšak určitě zapamatovatelné Hello Hello a roztomilé As I Feel I Die. Minutky Asforteri a Limits jsou pouhou výplní. Naštěstí se s třetí, dodnes nejuznávanější nahrávkou In The Land Of Grey And Pink Caravan výrazně pochlapili a tak jim toto mírné ušlápnutí stranou dokážu odpustit.

» ostatní recenze alba Caravan - If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You
» popis a diskografie skupiny Caravan


Kayak - Kayak II cover

Kayak / Kayak II

steve | 5 stars | 2020-03-20 | #

Winston Churchill v době války kromě jiného řekl tato slova "Máme před sebou úděl nejbolestnějšího rázu. Máme před sebou mnoho, mnoho dlouhých měsíců zápasu a utrpení. Ptáte se, co je našim cílem? Mohu odpovědět jediným slovem: vítězství. Vítězství za každou cenu – vítězství navzdory vší hrůze – vítězství, jakkoli dlouhá a těžká cesta k němu může vést, neboť bez vítězství není přežití.“ Já si myslím, že bez parafráze náleží podobné tvrzení také do dnešních dnů. A jestli je důležitý příklad, budu se snažit být jedním z těch, kteří se strachem a letargií, které pomalu dopadají také na Progboard nepřestanou bojovat. Chci zdejší okolí nějakým komunikativním způsobem rozdmýchat a pozvednout skomírající morálku. Tomu měla napomoct anketa na téma Led Zeppelin protože je potřeba, aby lidé začali přemýšlet i o jiných věcech než těch tragických.

Po půl roční přestávce od psaní recenzí si sedám k pc a snažím se sesmolit několik smysluplných vět, ve kterých bych všem rád představil parádní progresivní kapelu z Holandska. Pro mě ji objevili soudruzi brano a horyna, kteří tady o Kayak pár řádek kdysi utrousili. Já si vzal na mušku desky z období do roku 1977 a ve všech případech jsem měl šťastnou ruku. Kayak bývala kapela světového formátu, kterou se nebojím postavit do jedné linie společně s Yes a Genesis. Hudebníci tady hrají jako dlouholetí profesoři z konzervatoře. Obzvlášť vynikají jsou v práci s dynamikou. Každá skladba má jinou strukturu a tempo. Kytarově je to místy až hardrockově peprné, ale vzápětí kapela úplně otočí směr a našlapuje jako by chodila po tenkém skle. Takovým příkladem je skladba They Get To Know Me, při které si vzpomínám na podobně laděné části z desky Wind and Wuthering od Genesis. K tomuto elpíčku směřuje víc kompozic, třeba Woe And Alas a Mireille. Tím nechci tvrdit, že jsou Kayak nějakým klonem Genesis, to vůbec. Spíš měli podobné nápady.
Podle mě jde o kapelu z první ligy, proto jim dávám nejvyšší hodnocení.

» ostatní recenze alba Kayak - Kayak II
» popis a diskografie skupiny Kayak


Dream Theater - Distance Over Time cover

Dream Theater / Distance Over Time

steve | 1 stars | 2019-09-12 | #

Report na poslední výtvor dávných bořičů progresivních norem Dream Theater jsem dlouho odkládal. První poslechy alba Distance Over Time na mě dvakrát nezapůsobili, ale pořád jsem tajně doufal, že se to začne po čase obracet. Dnes musím zklamaně konstatovat, že nic takového se nedělo, ba naopak, výsledný dojem byl včera a předevčírem ještě horší než na začátku.

Tahle stále ještě nová kolekce devíti skladeb je věru mizerná. Stejně bezduchá jako předchozí The Astonishing. Ale oproti němu je tady aspoň pár záchytných bodů, které za poslech rozhodně stojí. Bohužel to nic nemění na faktu, že hudba Dream Theater posledních let neskutečně nudí. Je znovu sestříhaná podle stejné šablony, jakou muzikanti používají z dob Systematic Chaos. Jenže ten tehdy voněl novotou a řadou nevyzkoušených procedur. Ty po dvanácti letech působí trapně a omšele. Opakují se pořád dokola a nepřináší zhola nic zajímavého. Mike Mangini zahraje v hodinové stopáži dvě zajímavé figury, tak to se z nich zřejmě máme posadit na zadek. A to je jako všechno? Když se zamyslím, kolik takových a o dost kreativnějších dovedl zpracovat jeho předchůdce, chce se mě z dnešního stavu Dream Theater brečet.

Distance Over Time je tristně slabá deska. Ale nejhorší na ní je, že je extrémně nudná. Prosta zajímavých momentů a překvapivých chvil. Co na tom, že ji naše periodika vynesou do nebe(klasickým příkladem je Spark, tam snad vyhráli všechny jejich alba). A ty nabubřelé komentáře samotné kapely která si nevidí na vlastní špičku nosu, jak se jim KONEČNĚ podařilo nahrát NEJLEPŠÍ desku v kariéře, jsou směšné až běda. Příště to budou tvrdit zase.

Na Dream Theater bych si dnes nevsadil ani zlámanou grešli. Osobně už jim nevěřím a nevěřím ani tomu, že ještě někdy dokážou přijít s konkurenčně schopnou deskou. Bez skladatelských hodnot Mikea Portnoy určitě ne a možná ani s ním.

Dát jednu hvězdu milované a kdysi tak dobré kapele mě připadá trapné, ale oni si víc fakt nezaslouží.

» ostatní recenze alba Dream Theater - Distance Over Time
» popis a diskografie skupiny Dream Theater


Rush - Permanent Waves cover

Rush / Permanent Waves

steve | 5 stars | 2019-05-21 | #

Vstoupit do osmé dekády bez známek vlastního opotřebení se každému nepovedlo. Rush si lepší album než Permanent Waves přát nemohli. Nejenže na něm zachovali všechny své předešlé atributy, ale navíc se posunuli směrem k otevřenějšímu soundu, který od teď dokázali akceptovat také rozhlasové stanice. A právě pro ně byl napsaný singlový hit Spirit of the radio. Ten vypadá vedle nepoddajných Hemispheres jako skladba od cizí kapely. Freewill naopak zastupuje tu techničtější stránku alba, která vykristalizuje na kytarově nedostižném Jacob's ladder. Entre nous je podobná na Freewill a atmosférickou korunkou je syntéza Different strings, napěchovaná na poměry Rush až nezvyklou krásou. Přírodovědná studie Natural science uzavře jedno z nejpozoruhodnějších alb Rush jejich kariéry.
Poklonu zaslouží Terry Brown za sebejistý a maximálně vycizelovaný zvuk nahrávky.

» ostatní recenze alba Rush - Permanent Waves
» popis a diskografie skupiny Rush


Hackett, Steve - Voyage of the Acolyte cover

Hackett, Steve / Voyage of the Acolyte

steve | 5 stars | 2019-03-31 | #

Je běžné, když se jeden z hráčů zavedené kapely trhne na vlastní dráhu. Měnící se doba a styl Genesis podnítily Steva Hacketta k podobnému kroku. Je to logické. Pokud si má člověk zachovat úctu k sobě a čistý štít, takový čin udělat musí.

Jeho první album vyšlo (jestli se nepletu) ještě za dob jeho účinkování v Genesis. Bylo úspěšné a podnítilo tak odhodlání, o kterém Steve uvažoval. Zdobí ho nádherná malba, impozantní zvuk raných sedmdesátých let i plejáda zvučných jmen, která se účastnila natáčení. Deska má však jednu podstatnou chybu! Nezpívá se na ní. Nebo přesněji zpívá, ale jen strašně málo.

V úvodní Ace Of Wands to není potřeba, tady je Hackett jistý jako v nejlepších časech Genesis. V baladické Hands of The Priestess I. bych vedle sólové flétny zpěv uvítal. Smutná nálada si o to říká sama. A Tower Struck Down moc nemusím. Pak je druhá část Hands zase mimo vokál a konečně text obsahující poklad The Hermit – absolutní Hackett. Phil Collins pěje úžasně Star Of Sirius, ale nejvíc mě bere zdejší klávesová melodie. Po předělu The Lovers je tu nejlepší skladba desky – Shadow of The Hierophant s božskou Sally Oldfield. Hackettova kytara pláče, sténá, naříká a operní akcent Sally je dechberoucí. Středověk v té nejčistší hudební formě.

První Hackett je dobrý, dokonce výborný, ale za ty první čtyři skladby prosté vokálu mu půl bod musím strhnout.

» ostatní recenze alba Hackett, Steve - Voyage of the Acolyte
» popis a diskografie skupiny Hackett, Steve


Haken - Vector cover

Haken / Vector

steve | 1 stars | 2018-11-01 | #

Do dnešních dnů odváděli Haken stabilně dobrou práci. Tak se ptám: "Proč i oni?" Proč se musel i jejich stroj takhle zaseknout? Vývoj Britů jsem pár let sledoval s nadšením. Po velice dobré desce Mountain kapela neusnula na vavřínech a vydala ještě lepší Affinity. Bavilo mě sledovat ten sílící proud nápadů a touhu nepřestat myslet kreativně. Jejich řemeslo a malinko jedinečný styl přinášely další zajímavé postupy i touhy napsat zase trochu jiné, ale pořád přijatelně poutavé songy. Tomu je s letošní novinkou konec.

Vector je stěží průměrné album. Pro mě jako posluchače navyklého na určitý progresivní standard dokonce velmi, velmi podprůměrné. Haken se totiž přihodilo to samé, co před několika lety Dream Theater. Obě paralely jsou s odkazem na jejich zarputile metalové představy téměř totožné. Co se týče progrese a pestrosti je to neskutečně bídná deska. Ta bere tolik ohrané ze své minulosti a spokojeně si chrochtá pod nánosem smradlavého marasmu, který utváří lajdácky strnule nabroušené kytary, topící se ve vlastním vzteku a egoistické zpupnosti přiznat si vlastní impotenci.

Aranžérská nemohoucnost a upachtěnost se převtělila do sedmi na nápady tak bídných skladeb, díky nimž si dnes můžou Haken podat ruce s průměrnou začínající kapelou z horní dolní, kterých je na světě miliarda. Hlavně je tam narvaná neúměrně velká porce monotónních riffů a ubíjejících rytmů, až z toho při třetí skladbě rychle dostáváte bolehlava.

Haken ztratili vlastní soudnost, ksicht i renomé. Jedno ze zklamání letošního roku.

» ostatní recenze alba Haken - Vector
» popis a diskografie skupiny Haken


Clarke, Stanley - Stanley Clarke cover

Clarke, Stanley / Stanley Clarke

steve | 5 stars | 2018-09-19 | #

Kdo se už alespoň částečně otřel o hudbu kapely Return to Forever a šťoural se v discografiích jednotlivých členů, zákonitě musel narazit na osobu baskytaristy Stanleyho Clarka. Ten má na svém soukromém kontě několik albových záseků a desku z roku 1974 lze označit za jeho nejpovedenější. Směle tak může konkurovat o dost slavnějším nahrávkám pocházejícím z mateřské kapely, aniž by je v nějakém měřítku nadstavovala nebo snad kopírovala.

Parta výtečných muzikantů, které tady nebudu jednotlivě jmenovat, sehrála bravurní představení prvotně určené všem labužníkům z oblasti fusion. Při poslechu desky vám nebude činit žádný problém zaposlouchat se do baskytarového umění hlavního představitele a vychutnat si i ty nejjemnější nuance jeho nástroje. Stanley byl velká třída. Jeden z vyvolených ve svém oboru, osobnost, prvotřídní technik a svérázný umělec. A že chcete malinkatý vzorek na ukázku? Ze všech skladeb, ve kterých hovoří jeho baskytara nadnárodním jazykem, bude píseň Lopsy Lu pro vás tou pravou. To je chuťovčička, co vám otevře nové poslechové dimenze.

Pro všechny milovníky RtF je tahle deska holou povinností. A že ji doma ještě nemáte? Bijte se v prsa a opakujte si, jsem já to ale voleček vdoleček.

» ostatní recenze alba Clarke, Stanley - Stanley Clarke
» popis a diskografie skupiny Clarke, Stanley


Whitesnake - Slip Of The Tongue cover

Whitesnake / Slip Of The Tongue

steve | 4 stars | 2018-09-06 | #

Steve Vai je klasický kytarový samotář, hrdina, všeuměl a pokrokový člověk, hledající pro svou tvorbu stále nové výrazové prostředky. Jedno ze svých nejlepších alb vydal paradoxně s kapelou a ne jako sólový umělec. A co je ještě paradoxnější - ani se nepodílel na jeho přípravě. Narychlo nastoupil za nemocného Adriana Vandenberga a na desce Slip of the Tongue předvedl dechberoucí výkon.

Jeho kytaová hra je po popové 1987 tím pravým, co povzneslo bílého hada k dalším hard-rockovým metám. Mohutné eposy Wings of the Storm a Judgment Day střídají hitové Fool For Your Loving a Now You're Gone. Vydařený je začátek s titulkou a Cheap an' Nasty, výborná balada The Deeper the Love a závěr Sailing Ships. Nebýt průměrných Kittens Got Claws a hlavně Slow Poke Music dal bych snad i pětku. Coverdale zpívá úžasně, zvuk je mnohem dráždivější než před dvěma léty a obal působí fatálním dojmem. Já říkám parádní práce.

» ostatní recenze alba Whitesnake - Slip Of The Tongue
» popis a diskografie skupiny Whitesnake


Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy cover

Return To Forever / Hymn Of The Seventh Galaxy

steve | 5 stars | 2018-08-19 | #

Jestli někdo automaticky předpokládá, že až s Alem Di Meolou získávají Return to Forever na jazz-rockových kolbištích status neporazitelnosti, hluboce se mýlí. Jistě, Al je velkým fenoménem a ve škatulce fusion poskakuje jako rarach okolo roztopeného kotle, ale už jeho předchozí zástupce obsluhující šestistruní Bill Connors po sobě zanechává nesmazatelný dojem.

Nahrávka Hymn of the Seventh Galaxy je dokonalá každým coulem. V čem se malinko liší od svých nástupců, je její neutuchající živelnost. Očividná instrumentální sehranost, široká barevná škála Coreových rejstříků, nádherně pulzující kreativní basa Stanleyho Clarka a ohnivé, hračičkově dovádivé bicí Lennyho Whitea po většinu své poutě albem jedou na vysoké obrátky. V malebnějších místech dokonale vyniknou hráčské finesy a pestrost představených témat. V ostřejších zákrutách se monopost značky RtF prohání jako plnokrevný hřebec, neznajíc konkurence. Některé lokace (Captain Señor Mouse, Game Maker) jsou tempově strhující a tónově dokonalé.

Takové fusion je skutečně radost poslouchat, proto jej nelze než doporučit.

» ostatní recenze alba Return To Forever - Hymn Of The Seventh Galaxy
» popis a diskografie skupiny Return To Forever


Mystery - One Among The Living cover

Mystery / One Among The Living

steve | 5 stars | 2018-08-06 | #

Občas si na Progboardu projíždím recenze od jeho uživatelů. Pan Alienshore jich tady během svého působení zanechal neskutečné množství, navíc snad ze všech oblastí, které se s rockovou muzikou dají stmelit. Tak jsem vypátral i tento skvost, kterému dal (pro mě nepochopitelně) jeho majitel pouhé čtyři hvězdy. Druhá recenze od horyny už střílí do plných a já byl natěšený jako malý kluk, o čem tihle Mystery vlastně jsou.

Těžko hledám slova pro takhle vzácně křehkou muziku. Připadám si jako Alenka za zrcadlem, co se prochází okolo staveb postavených z papírových karet, které se můžou každou chvíli zbortit. Je zarážející, že se i v dnešní době dá hrát takovýmto způsobem. Nenásilným, noblesním a trochu krotkým, který pomalu graduje ke svému intenzivnímu finále. Vrcholem je šestidílná svita Through Different Eyes. A nechtějte po mně, abych určil, která její část je nejlepší. Neskutečné palety zvuků a aranžérské výměšky, se kterými hráči v jejím průběhu pracují, snad musí pocházet z jiné galaxie. Takto niterný přednes že vznikl tady, na naší zbídačené zelené planetě?

Mystery jsou vzácným úkazem toho, jak může láska k hudbě a inteligentní způsob vyjadřování vzájemně kooperovat, aniž by jedna složka potlačovala tu druhou.

» ostatní recenze alba Mystery - One Among The Living
» popis a diskografie skupiny Mystery


Pain of Salvation - Remedy Lane cover

Pain of Salvation / Remedy Lane

steve | 5 stars | 2018-07-31 | #

V období alba Remedy Lane jsem si kapely Pain of Slavation nesmírně vážil. V těch letech to byla jedna z předních extraligových progresivně metalových záležitostí. Udržet se na špičce se jim dařilo nějakých deset let. Postupně ale jejich kouzlo vyprchávalo, až se se rozdrobilo na popel. Dnes je mnozí fans pohřbili zaživa.

Poslední deska je strašlivá a egoistické chování jejich leadera odpudivé a směšné. K zbožňování, nebo řekněme uctívání velkých hudebních ikon musí mít člověk důvody. Nestačí jen hudební talent a intelekt, ale je zapotřebí i zdravá racionalita a zdrženlivé chování. Naštěstí před patnácti lety tomu bylo opačně. Daniel Gildenlöw byl za progresivního věrozvěsta a současník dalšího génia, Stevea Wilsona. Dnes stojí obě tyto osobnosti na různých pólech své povahové osy. Wilson zůstal stejně geniálním hudebníkem a plachým introvertem, Daniel zpychnul a hudebně už nemá co nabídnout. Říká se tomu syndrom vyhoření. Jen on sám si ho nehodlá připustit, což je pochopitelné a pro část okolí také frustrující.

Deska Remedy Lane hledí do tváře umělecké svobody a novokoncepční tvořivosti. Pak už nebylo kam jít a následovaly více nebo méně povedené okliky. Remedy je ale dokonalá a dodnes ukazuje ostatním, podobně zaměřeným kapelám cestu. I dnes může sloužit jako učebnice progresivní dokonalosti.

» ostatní recenze alba Pain of Salvation - Remedy Lane
» popis a diskografie skupiny Pain of Salvation


Van Der Graaf Generator - Still Life cover

Van Der Graaf Generator / Still Life

steve | 5 stars | 2018-07-26 | #

Mám rád začátek Pilgrims, decentní a melancholický. Hammill to nikam netlačí, spíš nás nechává samovolně se posunovat ke svému světu fantazie a dekadence. Po nějaké chvíli začne skladba těžknout a moc přebírá expresivita. Vzduch je zahuštěnější, ale v jeden moment skrze temno znovu problesknou sluneční paprsky. Střídání nálad je Hammillovou doménou. Still Life začíná romanticky a uvolněně, krásně se to poslouchá. Jenže Jacksonův saxofonový model spolu s tvrdým Bantonovým hammondem přemosťují skladbu do úplně jiné dimenze. Je to trochu schizofrenní, hlavně když Peter deklamuje svým drsným stylem.

Skladbu La Rossa rozdmýchávají pohupující se nástrojové proměny saxofonu a bujaré rytmiky. Složitější aranžmá a změny rytmů dovedou člověku pěkně zamotat hlavu, až se začne ve skladbě ztrácet. Je to klasická záležitost "generátorů" - dravá, pulzující, instrumentálně a poslechově náročná, nezapomíná na atmosféru a probouzí dostatek prostoru pro vlastní fantazii. Prostě skvělá. My Room (Waiting for Wonderland) je z úplně jiného světa. Tady jde především o náladu, kterou vytváří Peterův hlas, Davidova saxofonová melodie, ležérní Bantonův klavír, bublající basa a jazzově rozverné bicí. Childlike Faith in Childhood's End je pak magicky fatalizující operou definující celou tvorbu VDGG.

Stil Life je nejsilnějším reprezentatem druhého období "generátorů". To se vyznačuje skromnějším přístupem a odměřenější kompoziční škálou. Atmosféričnost zůstává stejná, bohatá a komplexní. Album obsahuje desítky překrásných detailů, do kterých je potřeba se postupně vpravit.

Deska desek!

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - Still Life
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Dire Straits - Dire Straits cover

Dire Straits / Dire Straits

steve | 5 stars | 2018-07-17 | #

Jedno z nejlepších alb (ne-li to úplně nej), které DS nahráli. Krásná hudba, náladotvorná, plná nádherných melodií, při kterých běhá mráz po zádech. Knopflerova kytara zpívá a její pozici dokresluje Markův hlas. Pokud si chcete toto CD opravdu vychutnat, zavřete oči a nechte se unášet tou melodickou krásou. Opravdu to stojí za to, vřele doporučuji. Typicky obrazotvorně laděné skladby jsou na albu rozmístěny vyváženě a systematicky. Jde o poctivé muzikantské řemeslo, které se rodí jen jednou za určitou dobu. Plný počet.

» ostatní recenze alba Dire Straits - Dire Straits
» popis a diskografie skupiny Dire Straits


Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts cover

Silhouette / The World Is Flat And Other Alternative Facts

steve | 4 stars | 2018-05-17 | #

Jak mě volný čas dovolí a mám-li chuť, zabrousím do stylů, kterým nepřiřazuju nějak závratnou důležitost, ale občas si v nich s chutí zalovím. Už se několikrát stalo, že jsem tam našel pořádně velkou rybu, se kterou jsem na udici nepočítal. Nedávno jsem zjistil, že i v neoprogovém směru se dají vykutat zajímavé poklady, které nemusí být za každou cenu odkojeny třeba Marillion nebo Genesis. Tihle Silhouette jsou jedni z těch, kterým se podařilo alespoň částečně navrtat horninu zevnitř jádra.


Silhouette pro mě představují čerstvou jednotku na bitevním poli. Jejich přístup nabádá k pozornosti a jadrná inspirace čerpající z klasické hudby, je nepřeslechnutelná. Klasická forma, tvar a melodika odtud pochází. Nejde jenom o to, pohrát si a naaranžovat určité nástroje tak, aby se z rockového krunýře dokázali vymanit. Utváření celkové melodie uvnitř skladby, jako i výsledného dojmu, je koncipován tak filigránsky, aby si tohoto (ne)úmyslného pojetí všimnul posluchač až s odstupem několika týdnů. Chytré.
The World Is Flat And Other Alternative Facts mě baví, jestli to tak zůstane i za měsíc, bude vyhráno.

» ostatní recenze alba Silhouette - The World Is Flat And Other Alternative Facts
» popis a diskografie skupiny Silhouette


Jethro Tull - Rock Island cover

Jethro Tull / Rock Island

steve | 5 stars | 2018-04-15 | #

Rock Island je označením terminus technicus nejlepší ROCKOVÉ album Jethro Tull a zároveň je nejenergičtějším produktem kapely v průběhu osmdesátých let.

Mainstreamová záležitost Under Wraps byl totální přešlap vedle, o tom žádná. Bohužel se Ian Anderson z pozice bloumajícího šaška potápějící svou sedřenou kocábku do komerčního bláta dostatečně a rychle nepoučil a za další tři roky přišel znovu s podobnou nahrávky Crest of A Knave. V té znovu a opakovaně, nanovo použil odporné zvuky automatického bubeníka. Jethro Tull se podobná produkce absolutně vymyká. Nejde jen o to, že pohřbila folkový duch kapely, ale pohltila naprosto všechno, čím bývali JT jedineční. Charisma souboru se rychle vytratilo a zůstala bezobsažná slupka. Odpad, co se snaží tvářit slušně, jen aby neurazil svou dobu. S odstupem času a možností porovnávat je skladatelská bezradnost a vzájemná vyčerpanost u těchto nahrávek varovná.

Naštěstí s o dva roky mladší Rock Island se začíná couvat nazpátek. Anderson si zřejmě lecos uvědomil - poznáte to třeba z pohledu jeho flétny, které je vyhrazen nezvyklý manévrovací prostor. Příčňovka hraje prim a plní velice důležitou funkci. Můžeme ji slyšet všude a takřka neustále. Dost často sóluje, drží rytmus, vede hlavní linku, někdy si zlehka broukne, z toho zhurta zasoptí, naléhavě zapláče, nebo jen bloudí po okolí a spokojeně vypiskuje. Nejpodstatnější změna přišla se zvukem. Plným, rtuťovitým, rockově napruženým, dravým, k nahrávce s podobnou zvířecí zarputilostí až animálně se hodícím. Vlastní skladby jsou precizně vyleštěné, voní folkovou tradicí a není problém vypozorovat vlastní autorství.

Přestože se nejedná o desku patřící k hlavnímu proudu (68-78), jde o náramnou pochoutku a sladkou odměnu pro všechny skalní fandy Jethro Tull.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - Rock Island
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Wilson, Steven - To The Bone cover

Wilson, Steven / To The Bone

steve | 4 stars | 2018-04-15 | #

Během posledních týdnů jsem znovu upřel svůj pohled na tvorbu Porcupine Tree. Dnes jsem chtěl trochu porovnávat a tudíž si pustil jednu ze Stevenových nahrávek, které vydal sám za sebe. Vybral jsem si tu poslední, o které si myslím, že se zpěvákovi povedla.

Diametrální odlišnost od tolikrát propíraného alba The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) je do uší bijící. Tato nahrávka je však daleko rafinovanější, než jak navenek působí, a nemá v prvním plánu jasně nalinkovanou exkurzi do retro stylu. Wilsonův postupně se obměňující virtuální svět v sobě dnes často zrcadlí popovou břitkost s nepřeslechnutelným groteskním faktorem. Pokud nejste škarohlíd a dokážete přistoupit na řekněme novou skladatelskou formulku mr. Wilsona, budete přinejmenším překvapení, kam až se dá s moderní muzikou dopracovat.

Jediné, co mě dnes na S. W. mrzí, je pochybení v práci s atmosférou. Při srovnávání s Porcupine Tree jde o sestup o několik tříd níže.

» ostatní recenze alba Wilson, Steven - To The Bone
» popis a diskografie skupiny Wilson, Steven


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0505 s.