horyna - @ 31.08.2018 | #

Ani recenze, ani žádné bodování? Kam se poděli všichni fanoušci Deep Purple a Iana Gillana? Lidé dobří, cožpak nikdo z vás nezná tento totální Ianův majstrštyk? Chápu, že Gillan není párpl a na sólové dráze nikdy netáhl tolik, jako ve stroji značky DP. Ať už jej mazal Blackmore nebo Morse, tahle kapela patří k hudebním dějinám stejně neodmyslitelně, jako dinosauři k druhohorám. Její nesmazatelný otisk se vryl snad každému, hudbou jen trochu políbenému cestovateli. V kapele se za dobu její existence vystřídalo několik skutečně výrazných osobností a takřka každý postupně rozběhl tu více, tu méně úspěšnou dráhu sólovou. Ani Ian Gillan nebyl výjimka.

První desky byly překvapující, spíše než hard rock mezi drážkami nalézáme nablýskaný fusion. To ale nebyl styl, který by jeho věrní chtěli počuť a po pár pokusech se zpěvák vrací ke svému kopytu. Do světa vypouští několik, kvalitou rozkolísaných hard rockových záležitostí. Když je mimo svou domovinu podruhé, není žádným problémem potykat si s hard'n 'heavy a dát tím na srozuměnou, že se s jeho temperamentem bude v budoucnu muset počítat. Až Blackmore odchází nadobro, v DP je konečně klid a tvůrčí míza může proudit zase naplno. Teď není důvod odcházet na sólovou dráhu. Ale Gillanovi zahálení nesvědčí a tak ještě jednou navštíví studio bez svých kumpánů z mateřské kapely. Je to v roce 2009, kdy jeho soubor už čtyři roky studiově pauzíruje a Ian se rozhodne natočil velkolepé multižánrové album.

Zpěvák se nanovo obrací se ke své jazzové minulosti, deska zní krásně uvolněně a velmi pestře. Můžeme ji chápat jako bilanční album člověka na sklonku svého života, který se snaží bavit sebe i své okolí. Radost z hraní a dobrá nálada se z alba linou jako příjemná vůně z právě upečené bábovky. Titulní skladba se takřka ihned noří do vod fusion. Mistr se pohybuje pomaloučku, našlapuje jenom zlehka, čemuž napomáhají tvořivé perkuse a brnkající akustika. Východem provoněné saxofonové sólo a smyčcové tahy s ozvěnou velkých Beatles, to všechno pěkně naroubované na kostru písně jen umocňuje její mimořádný zážitek.

No Lotion For That je příjemná dupárna lahodící uchu obyčejného rockového fanouška. Don't Stop patří mezi vrcholná čísla, opět fusion a tentokrát ve spojení se santanovskou latinou v perlivě kreativním duchu. Na začátku rytmicky nadýchané Change My Ways promlouvá skrze Ianova ústa harmonika a pátá, pomalu se plazící uhrančivá reggae záležitost Girl Goes To Show patří k nejpřekvapivějším a taky nejlepším věcem na desce. Táhlá kytarová melodie a bublající basa v povzdálí krásně domalovávají atmosféru bezstarostnosti a lelkování. Po bluesové Better Days se záhy ozvou i samply a decentní programing, Ian jde s dobou a zkouší uspět s moderněji pojatou písní Deal With It. O rozšíření alba do dalších obzorů se postarají popověji orientovaná Sky Is Falling a procítěná Always The Traveller s úchvatným sólíčkem na saxík.


Pro mě je tato deska srdcovou záležitostí, převyšující spoustu alb jeho mateřské jednotky. Vždy když ji poslouchám, přeji si, aby se ve stejném studiu a se stejnými spoluhráči sešel náš Ianík ještě alespoň jednou. 10/5

merhaut @ 31.08.2018 21:29:29 | #
Před devíti lety jsem pro musicserver napsal k albu toto:

Deskou "One Eye To Morocco podle mne Gillan uzavřel svůj kruh, vrátil se na samý počátek svého muzikantského bytí, do šedesátek i hlouběji, už ale bez ambicí oslnit svět a přebít všechny a všechno kolem sebe.
Zpívá slyšitelně pro radost, jak mu klofan slouží, žádná křeč ani trauma z toho, že staré gumy jeho hlas už do žádných výšek nevystřelí. Neláme skály, ale autentičtějšího průvodce rockovou krajinou byste dlouho hledali, najde pro vás kořeny, přinutí přemýšlet, a když vypráví ani nedutáte.
Titulní kus se vábně táhle i tetelivě line jak karavana v dáli na pouštním obzoru, "No Lotion For That" je slušnej rokec s richardsovským riffem a "Don't Stop" pro změnu perlivá latina. V usilovné rhythm&bluesovce "Change My Ways" si Ian postaru jíkne. Soulové pnutí mu vždycky sedělo, a klidně může být naroubované na reggae ("Girl Goes To Show"). Dakoťácky vrtulové letem starým světem pokračuje. "Better Days", to je blues jak z Delty, Gillan v něm skvěle odezpívá kontrastní dvojroli, párkrát sáhne dolů až někam ke Cohenovi. A u blues různých chutí a odstínů už víceméně zůstaneme, doprovodná kapela se pohodlně rozvalí ve starém stylovém pubu, upije drinků, přisune na plac hammondy a bicí, z futrálů vytáhne saxík, basu i otřískané kytary, a spustí závěrečnou sadu, při které se nádherně rozjímá, přemítá, vzpomíná, bilancuje, mlčí i notuje...
Kdo by to byl řekl, že se velcí kohouti a řvouni Plant a Gillan jednoho dne "setkají" na večírku, kde se v poklidu a bez křiku hraje a zpívá. A sám do sebe bych neřekl, s jakým gustem budu nasávat každý brnk a tón. Pro mne hudební Casablanca.
Malá douška. Vlna kašírovaného „retra“ zaplavuje hudební televizní stanice spodem i vrchem. Má to jedno velké plus, spousta mladých se – ani neví jak - naladí na kořenovou muziku, a umím si představit, jak se takovým Gillanovo dospělácké "One Eye To Morocco" líbí.