Brano - @ 23.11.2017 | #

Zmarené detstvo.Mŕtve detstvo.Schúlený v zdanlivom bezpečí hodvábneho kimona,ktoré chráni detskú nevinnosť pred vonkajším zlým svetom.Prvé detské lásky,srdce nakreslené kriedou na detskom ihrisku,prvý fantóm romantiky,prvé zlomené srdce,strata nevinnosti.Krutý svet dospelých,nepochopenie rodičov/"matka jej povedala,že je krásna,otec jej povedal,že je kurva"/,hra bez pravidiel až na hranici šialenstva,závislosť,politické intrigy a klamstvá/"Prisahám, že nemám žiadny národ
ale som hrdý, že vlastním svoje srdce!"/..kde je moja nevinnosť?Vráťte mi ju späť!!!Tiež som bol dieťa,ktoré milovalo,skôr ako mi zlomili srdce!

Misplaced Childhood je album,ktorý sa mi nikdy nezunuje.Všetky tie nálady,ktoré sa tu striedajú,od bôľnej depresie cez naivnú dôverčivosť až po výkriky nadšenia.Je to ako dravá rieka po ktorej sa plavíte na chabom gumenom člne bez vesiel.Narážate na ostré kamene,vzápätí vás prúd odhodí niekam inam až skončíte doráňaný na brehu,kde si fúkate svoje boľačky.Misplaced Childhood je soundtrack života.Možno aj toho vášho...

Judith @ 19.10.2022 19:52:55 | #
Ve Fishově éře mám čtyři nejoblíbenější alba a tohle se mezi ně dostalo přesně dnes, právě když jsem si sumírovala důvody, proč mu dám o hvězdičku míň než dvěma prvním novátorským a průkopnickým deskám nebo mojí nejmilejší Clutching at Straws, kterou si z tohoto období pouštím bezkonkurenčně nejčastěji, protože nevyžaduje takovou míru obřadnosti a soustředění jako dva zmíněné opusy. A pomohla mi k tomu i osobní vyznání zde v recenzích.

Já si totiž myslím, poté, co jsem si desku pustila třikrát po sobě, že je prostě těžké připustit - pro ty, kdo Misplaced Childhood odbudou jako příliš komerční (tak udělali hit, to se stává i v lepších rodinách...), nebo pro mě ještě dneska v poledne -, že na jediném albu může být tolik emocí. Že všechny ty melodie, slova, odstíny hlasu můžou být nikoli nakašírované pro úspěch a aby se propasírovaly i mrňavým reproduktorem přenosné televize, ale opravdu tryskat z hloubi a nést skutečnou bolest i úlevu, skutečné sdělení.

Tahle deska pro mě vždycky byla tvrdý oříšek, právě proto, že byla tak slavná, bylo těžké najít si k ní vztah. Povedlo se mi to před pár lety (jako úplně poslední jsem tehdy vzala na milost Kayleigh), kdy jsem konečně začala album vnímat jako celek. Nějakou dobu jsem si ho hrála v autě a postupně mi do chuti naskakovaly další a další kusy, až jsem nakonec zpívala nahlas od začátku do konce... ale teprve dneska mi to i pocitově všechno zaklaplo do sebe. Uf. No pět, nedá se svítit.