john l - @ 16.03.2018 | #

První dvacetiletku v tvorbě Magnum jsem často vnímal jako nějakou rozčapenou chobotnici, která se pomocí svých chapadel zabodává do různých hudebních stylů a ty vzápětí ve své bambulaté hlavě cupuje na jednu hromadu.
Pro metalisty byli vždycky moc měkcí a vlezlí, pro hardrockery příliš pompézní a u arťáků si to svými přebujelými syntíky po pár albech taky postupně rozházeli. Kdo tedy na Magnum zbyl? Asi hrstka odtud, hstka odtamtud, pokaždé se někdo našel. Magnum s davem neuměli manipulovali jako třeba Iron Maiden, ale pokaždé si tu svou sortu dokázali získat a ohlídat. Dokonce ještě dneska jsou pořád tady a vydávají své čtyřicáté, nebo už dokonce padesáté album?

Asi nejpozoruhodnějším dílem zůstává už pětatřicet let nepřekonaná nahrávka The Eleventh Hour. Z mého pohledu jde o výživnou substanci sedmdesátkového hard rocku, promíchanou(tehdy ještě)neplastovou pompou s přídavným progresivním motorem u zadku.
Na poměry Magnum jsou tu celkem komplikovaná aranžmá, barevný a dynamický zvuk, stále lze postřehnout mladický zápal, ale taky určitou soudržnost a nerozředěnost. V té době byl Clarkin se Stanwayem herním duem k pohledání. Když k tomu připočtem sebejistého Catleyho za mikrofonem a skladby co mají šťávu(The Prize, Breakdown, The Great Disaster...............), dostaneme Magnumáckou osmdesáti% slivovičku.

pinkman @ 16.03.2018 17:24:07 | #
Konečně si tady někdo vzpoměl na nejlepší etapu Magnum.
To co Clarkin a spol. předvádí na posledních nahrávkách je bezbřehá ubohost. Sebezničující parodie a vykrádání vlastního stínu tuhle kapelu za pěknou řadu let totálně zdevalvovalo. Neustálé přetavování už tak hodně ubohých nápadů se stalo neposlouchatelným.

Ve svých začátcích neměli Magnum problém něco zdělit, zřetelně a jasně. Postupně to však vyprchalo a zůstala jen naředěná sračka.

Velké THANK YOU za Eleventh Hour. Krásně jsem si zavzpomínal.