hejkal - @ 08.09.2009 | #

S Omarom som sa rozhodol začať pekne od podlahy. To znamená, že som si pustil jeho najpodivnejší album, The screamin’ cat. Na úvod pre oboznámenie ozrejmujem neznalým, že Omar & The Howlers je v podstate ZZ Top, blues-boogie, ktoré nikdy nenastúpilo cestu bradatého klišé.

No, poďme na to.

When sugar cane was king je blues z kategórie Riding with the King. Má švih, ťah, sklz, šťavu a všetko ostatné, čo z neho robí perfektnú skladbu. A potom to prichádza. Experimentálny zvuk, rozbitý blues, slovom, titulná The screamin’ cat má niečo z psychedélie a od usadeného boogie klasika by som to nečakal. Palec dávam hore. A nastúpený trend pokračuje. One hundred pounds of pain má taký ten Bo Diddleyovský rytmus, to na blues zbožňujem. Veselé giratové šuchy v Radio man stoja za ten zážitok, harmonikové boogie výdatne živené slide gitarou Bad ol’ man ho ešte podtrhuje. Nastupuje opäť trošku úletového pomalého blues, Steady rock. Je fajn, že aj na prelome milénií sa nájde interpret, ktorý sa nebojí vydať album nekomerčne rozbíjaného blues. Ťažkotonážny bluesik Snake oil doctor správne odsýpa a z rovnakého súdka je aj južanské boogie Too many people talkin’. Gitarové sólo má nezameniteľné Gibbonsové tóny. Svižné boogie, zefektovaný hlas, Party girl je ďalšou haluznou skladbou. Rovnako rýchlou skladbou bez haluziek je Girl’s got rhythym. V refréne sa to vážne podobá na takmer rovnomennú skladbu od AC/DC. Úvodný pokec naznačí, že na programe bude ďalšia zvukovo podivná skladba Drug store candy smile. Na záver už len prefrčí Automatic a výborný trištvrte hodinový zážitok je na konci.

Omar and the Howlers je jedna z vynikajúcich bluesových skupín, ktorá by nemala chýbať nikomu, kto to s blues myslí vážne. Omar má parádny hlas, nemenej parádnu skupinu a (pre zmenu) parádne skladby. A to, že vyrazil na svoju hudobnú púť v temných 80. rokoch, sa na ňom nepodpísalo ani trošku. Super.

Apache @ 08.09.2009 07:21:02 | #
Já jsem dal čtyři hvězdičky, protože některé skladby - i když jsou výborné - tu považuju přece jen za trošku slabší ve srovnání s takovými megabombami jako "Radio Man", "Snake Oil Doctor", "The Screamin' Cat" nebo "Party Girl" (což je pro mě silná čtveřice tohoto alba).
Ale i tak je to skvělá deska - pro mě asi druhá nejlepší od Omara z těch, co jsem slyšel. (A slyšel jsem jich do dnešního dne přesně deset.)
Ovšem ty čtyři hvězdy jsou skutečně velice, velice silné...
Jinak většina z těch alb, které mám (nebo jsem slyšel), jsou čtyřhvězdičkové záležitosti. Čistých 5* má u mě jen Big Delta.
Omar má fantastický hlas, a tady ho efektně povýšil ještě někam dál...
The Screamin' Cat bych charakterizoval asi jako "setkání ZZ Top s Captainem Beefheartem na prahu nového milénia". Takhle nebojácných experimentů s blues & southern rockem bych všeobecně uvítal víc.