EasyRocker - @ 18.11.2020 | #

Tohle, to je zatracená a už letitá nostalgie. Jó, to byly, sakra časy - prvák výšky apo Floydech asi první výlet z metalu. Paranoid, Machine Head od DP, debut Doors a - Pyrománie. Net v plenkách, žádné přípravy, čert ví, proč tak nesourodá směs. Ale zabrala, zakousla se, a rozhodně obohatila i můj hudební život.

A pánové vstvořili skutečně energické, ale i omamně svůdné rock-metalové menu - nebylo možné neochutnat. A tak tu máme skvostné davové halekačky volnější Rock! Rock! (Till You Drop) a ´infarktový´ heavy spurt Stagefright, a gejzír melodií, u připomínky božské Marilyn Monroe při Photograph. Vážným krokem od zábav a večírků je salvami uvozená a Elliottem dojemně podaná Die Hard the Hunter, z textem z Cooperovy indiánky Lovec jelenů (pak rovněž zfilmované). Pro věci Too Late for Love, kultovní parádu Rock of Ages nebo Foolin´ se pak vžil terminus "power ballads". Tklivé akusiky, přecházející do rockových orgií u poslední... no, mňam, mňam. Po svižnějších Comin' Under Fire a Action! Not Words (ne, nejde o cover Sweet, ten DF spáchali už časněji) dorazí mrazivě sugestivní finále Billy's Got a Gun. Tam byla inspirovací dokonce sebevražda mladíka jménem Billy, a hudební drama tomu odpovídá.


Tady nemá smysl si nic nalhávat. Stadionové ladění, dokonale vyladěné "Muttem" Langem (AC/DC, Bryan Adams a kupy dalších) a multiplatinové vavříny po celém světě. Pro mě ale letitá srdcovka, mockrát už vytáhla z depek a splínů. Atak na solar, a samozřejmě plná nálož!
P.S. Jo, a na to se balily slečny!!

jirka 7200 @ 19.11.2020 09:15:43 | #
Nijak neupírám Def Leppard jejich nezpochybnitelnou pozici králů osmdesátkového pop metalu, ale nebyli adorováni zdaleka každým. V mé bublině (jaký dnes moderní termín :-) jsme byli okouzleni indstriálem, minimalistickou muzikou Steva Reicha, Laurii Andersonovou, Dead Can Dance, gotickým rockem a novou vlnou. Růžky vystrkovaly čím dál tím ostřejší metalové partičky.... Vznikalo prostě obrovské množství zajímavější a invenčnější muziky...

Pokud kdokoliv vybaven podobnou průpravou narazil na album Def Leppard, nemohl v něm zákonitě nalézt byť sebemenší zalíbení. Jednoduchý rytmus typicky osmdesátkových pleskavých bicích a kolovrátkové melodie se ale dobře daly bez problému nasadit do rotace na MTV a do radia, protože krásně zapadly mezi ostatní pop produkci. Ničím nepobuřovaly a neznepokojovaly, a manažeři se mohli chlubit, že hrají onen populární "metal".

Samozřejmě chápu onu nostalgii, taky jihnu, když slyším Trio a jejich Da,Da,Da nebo Culture Club a jejich Carma Chameleon. Patřilo to prostě k té době a k našemu mládí.