horyna - @ 06.02.2018 | #

Hudba německých Eloy na mě působí jako energetická vesmírná přívalová vlna. Tuhle kapelu si buďto zamilujete nebo vás nechá absolutně netečnými. Pokud dáte jejich muzice šanci, je velká pravděpodobnost, že si vás k sobě přivine a vašim koníčkem se na několik měsíců stane vyzobávání jejich diskografie.

V sedmesátých letech kapela vydávala jeden milník za druhým. Nejčastěji jsou skloňovaná alba z poloviny této epochy, ale i začátky Eloy stojí za průzkum. Kapela v té době ještě neuváděla své fanoušky do tak ohromných symfonicko-klávesových příběhů a syrovější hard rock byl pevnou součástí jejich DNA.

Album Floating je z těch, na které se ve spojitosti s Eloy občas trochu zapomíná. Výrazné prvky psychedelie a space atmosféra jdou ruku v ruce s tvrdým párplovským rockem ve velice konzistentní písňové formě. Deska na které hraje prim Bornemannova kytara a opravdu tvrdá dynamická rytmika obsahuje pětici výborných našlapaných perel, ve kterých je dost místa pro dlouhé a podmanivé instrumentální pasáže plné hammondových přelivů a samospádových melodií. Každá skladba na desce je dost dobrá na to, aby dokázala stát samostatně a silná na to, aby nesklouzla jen k lacinému kopírování svých vzorů zpoza kanálu La Manche.

První titulka Floating je "jen" takovou nevinnou předehrou, ovšem Bornemannovi magicky se opakující nápěvy z ní činí opulentní hitový spektákl. Následující trojice bravurních Eloy čísel vám žádné vrásky nezpůsobí a s několika loky si na nich budete za krátký čas pěkně pochutnávat. Velice zajímavý je pak poslední totálně energický odvaz nazvaný Madhouse. Tady cítíte skálopevný In rock, šmrncnutý vybroušeným Machine Head a v bicí epizodě se mihne Paicovská dravost Fireball. Odzbrojující hard rock ve stylu DP, ovšem, ale pod značkou slovutných Eloy.
Rozdíl ve kvalitě = žádný.

Poslouchat a objevovat krásy Eloy je bohulibá činnost. Pokud je váš hudební svět orámován pouze rockovými sklalisky lemující britský ostrov, dejte Eloy šanci, možná budete sami příjemně překvapeni. Oni totiž i naši západní sousedi uměli v sedmdesátých letech výborně hrát a interesantně komponovat.
Eloy-ovský hudební rámec je na Floating tvrdý jako žula a hřejivě vroucný jako bušící srdce matky, svírající své sotva narozené dítě.4,5*



PS: dovolte mi, abych stejně jako v nedávné minulosti s kapelou Traffic provedl podobný průzkum poslouchatelnosti i v případě Eloy.
Toto sdružení je spoustou mých známých často hanlivě vrženo mezi neposlouchatelný brak a dotazník oblíbenosti/neoblíbenosti mezi návštěvníky Progboardu může být tudíž zajímavou sondáží.
Tak jen houšť..

Ryback @ 06.02.2018 07:26:50 | #
Zdravím Horyno.
Eloy si tady pochvalnou recenzi určitě zaslouží. Jako fandu Pink Floyd mě tahle kapela nemohla neoslovit. Znám všechna jejich alba do roku 1979, mám je rád (zejména alba z druhé půle sedmdesátých let) a rád se k nim poslechově vracím. Z následující tvorby už se mi toho moc nelíbí, resp. vlastně jen pouze album Visionary z roku 2009.
Díky za recku – dobře’s to popsal. Tohle jejich ranější období je také zajímavé - space rock namíchaný s hard rockem – proč ne? :-)