hejkal - @ 18.12.2009 | #

Koniec 70. rokov ide obvykle mimo mňa, avšak v prípade Ten Years Later som urobil výnimku a to z dvoch dôvodov. Prvý bol ten, že môj otec, veľký obdivovateľ Alvina Leeho, ich kedysi videl na Rockpalaste a chválou nikdy nešetril. Platne sa k nám nedostali, takže až nastala reedičná mánia Repertoire v novom miléniu, rozhodol som sa, že ten správny narodeninový darček pre zmienenú osobu bude práve toto.

No...

Hneď na úvod prezradím, že celkovo tento album nedosahuje kvalít pôvodných desaťročných Afterov. Je to blues rock, má trošku sterilný zvuk, za správne momenty považujem „trademarkové“ gitarové sólo v Gonna turn you on, príjemnú atmosféru balady Friday the 13th, gitarový plač v blues Somebody callin’ me, opäť značkové sólo v Ain’t nothin’ shakin’ a celú záverečnú skladbu The devil’s screaming, ktorá je temnejšia a trvá skoro desať minút, čo znamená, že gitara bude mať čo robiť. Plus je tu dosť psycho nálad.

Navzdory slabšiemu dojmu v komparačnej analýze s Ten Years After je to celkom počúvateľná doska a hodnotím za dobré tri hviezdy.

jiří schwarz @ 31.01.2024 00:30:16 | #
Za totáče bylo těžké se po něčem pídit, stálo to moc času i peněz, které chyběly. Tak člověk musel spoléhat na to, co měli kámoši. Jakkoli byli pro nás na gymplu TYA dosti kultovní skupinou, TY Later nikdo neměl. A pídit se člověk chtěl po něčem, co nezklame. A tak jsem obvykle zůstal u "zlatého fondu" věcí, které spolehlivě v okolí někdo měl. A moje zkušenost s těmi n-tými deskami, když jsem se k nim dostal, byla obvykle smutná. Je-li někdo (pár let na vrcholu - TYA 1968-70, max. 1971), pak je následně nutně pod ním. Již album Rock´n´Roll to the World (1972) naznačovalo, že tvůrčí vzedmutí zmíněných let citelně slábne.
Když jsem musel ve svém oboru hodnotit návrhy grantů, jednu dobu se tam celkově vtipně vzalo jako hodnotící kritérium, zda by se stalo něco špatného pro obor, kdyby návrh nebyl realizován. Nějak podobně to mám i s LP - kdyby Rocket Fuel nebylo nahráno, nic by se nestalo. Nové Alvinova formaci chybí to, co znamenali TYA - 100% souhra, rock´n´bluesová kompaktnost. Je tu najednou osamělý Alvin, dominující svými sóly nad ostatními (asi to špatní hráči nebyli - basák dost dobrý) - tak to nikdy dřív v promyšlených skladbách celé skupiny nebývalo - naopak jsem obdivoval, jak jsou jeho sóla funkční, zapadající a neexhibicionistická. Dost strašný byl klávesový host(i), vůbec nezapadal(i) - na RB nezmíněni, na Discogs zmíněni nespecificky ke skladbám. Alvinův vokál (který jsem dřív označoval jako trochu "dutý", ale procítěný, zde místy nabývá dřív u něj nebývalých, až mečících odstínů. Chybí mi na téhle desce jakákoli pohoda, radost z muzicírování. Tentýž dojem z Alvina jsem měl i na holešovickém koncertu TYA v 90kách (popsáno v mé recenzi Watt). Ta pohoda se vrátila do TYA až když Gooch nahradil Alvina. A to jsem si tehdy také uvědomil, jak důležitý člověk pro TYA byl Leo Lyons. On byl ta duše skupiny.