Kristýna - @ 15.05.2013 | #

Čas již uzrál a já si opět pouštím album, které se pro mě stalo snad hned po prvním poslechu absolutní srdeční záležitostí. Ač mám ráda bluesrockový Effect s Mišíkem na albu Meditace, i expresívní projev Oldřicha Veselého na albu Svitanie, 33 mě k sobě připoutalo natolik, že se z něj stala má vůbec nejvzácnější deska a, jak už jsem říkala, srdeční záležitost.

Blue Effect v tříčlenné sestavě Hladík – Semelka – Čech nám triumfálně ukazuje, že i v totalitním Československu se dá vytvořit prvotřídní art rockový opus. Plno zvratů i jemné prvky jazzrockové fúze, do duše se vrývající Vrbův text a samozřejmě Hladíkovy mocné kytarové tóny, které často nenechají jedno oko suché. Semelka mi v titulní Třiatřicet jako zpěvák velmi sedí, ba dokonce i více než fanoušky velmi oblíbený Veselý. Syntetizéry jsou do skladby „nasázeny“ vkusně, čímž hudba dostává úplně nový rozměr. Třiatřicítka by na mém pomyslném žebříčku byla hodně vysoko. Skvostná široká kompozice s procítěným zpěvem a velmi kvalitním textem, který, ač není příliš dlouhý a komplikovaný, dodává skladbě jistý punc vyjímečnosti dané doby. Čtrnáct minut je příliš málo...
Avignonské slečny z Prahy mají nádhernou strukturu, kde se prolínají syntetizéry s kytarovými sólovými exhibicemi. Akustické kytary hrající rozložené akordy jsou pěkným zpestřením, i když hrají „pouze“ podklad. Refrén má pěkně promyšlenou melodickou linku, přičemž u mě dochází vždy ke „stržení“ do děje skladby. Nádherná hudba, prostě nádherná hudba.
Melancholicky začínající Občasná pánská jízda je další bezchybnou skladbou. Syntetizéry hrají tentokrát hlavní melodickou linku a určují další „směr“. Zasněné akordy a kytarové vyhrávky tvoří perfektní základ, který už nepotřebuje dalšího doplnění. Semelka a Hladík ... se asi prostě hledali. Naprosto vyvážené vlivy obou interpretů dávájí posluchačům pocit naprostého hudebního souznění. Zvrat v čele s basovým syntetizérem se do skladby hodí, a je jasným důkazem toho, že hudebních nápadů mají tito pánové požehnaně. Hudba plyne dále a už se přidává Semelka s dalším poetickým textem, který se rozhodně vymykal průměru dané doby. Pavel Vrba odvedl vynikající práci, a dovolím si tvrdit, že s naprostou lehkostí. Jednoduchost a přímočarost je na textové stránce celé desky právě to nejkrásnější, protože zní přirozeně a přitom to má hlavu a patu, jak se říká. Hladík preluduje jako o život, jako by snad tušil, že to bude poslední řadová deska. Semelka v syntéze s kytarovým kozlením předvádí to, čemu já říkám Blue Effect. Toto je pro mě Blue Effect. Občasná pánská jízda končí mírně dramaticky, vygradovanými explozemi kytarových vyhrávek a témat z minut již uběhlých.
Kohoutek kamarádství dokapává začíná zádumčivým Semelkovým zpěvem, a ve stejné náladě pokračuje dál. Basový syntetizér hraje jednoduchou opakující se linku, během níž Hladík již klasicky předvádí své kytarové ambice. Nálada se překvapivě trochu lepší a ... zvrat. Vygradovaný nástup dalšího motivu nastiňuje výtečný bubeník Vlado Čech. Nastává zvláštní kytarová exhibice, a poté návrat k původnímu melancholickému projevu Leška Semelky. Velmi procítěně pak prezentuje posluchačům další excelentní Vrbův text. Hladíkova kytara je zkrátka balzám na duši. Celou skladbu završuje a nám dává tušit, že kohoutek kamarádství už nadobro dokapal.

Myslím si, že není nutné rozebírat každou ze skladeb na tomto albu detailně, už jen proto, že ten vzácný požitek z hudby si každý musí zažít sám. Na každého také 33 nemusí mít stejný vliv jako na mě a může se tudíž minout účinkem. Já tuto desku však považuji za nejdotaženější a na nápady nejbohatší v celé diskografii Blue Effectu. Je pro mě výš než Svitanie i Svět Hledačů, než Nové syntézy i Benefit. Je pro mě absolutní špičkou české art rockové scény.

Říká se, že v nejlepším se má přestat. A tak to bylo, zdá se, i u spletité tvorby M. Efektu. Velmi důstojné rozloučení a tečka za celou kariérou tohoto legendárního seskupení, které celému národu ukázalo cestu vpřed.

tykeww @ 03.01.2024 14:56:52 | #
Třiatřicítku jsem míval kdysi rád, řekl bych dokonce hodně rád, jenže... Jenže. Netuším, na kolik se moje slechy proměnily za ten necelý rok, co jsem 33 slyšel poprvé, leč dneska už si ji nepouštím vůbec a upřímně, ať to bude znít jakkoli rouhavě, byl bych možná radši, kdyby nevznikla (ale samozřejmě lepší než Záhady jmelí a současní Blue Effect). Cosi jako recenzi jsem už spáchal, a jsem si vědom toho, že je tak o druhou mocninu tří tříd níže než tvoje. Mně se tahle deska neuvěřitelně vzdálila a přiblížily se mi právě jazzové Syntézy se Svítáním a Světem hledačů. 33 mi připadá úžasně zahraná, ale chybí mi zde autorský i interpretační vklad "třetí osoby", čili mistrů Freša nebo Veselého. I tak ale moc děkuji za recenzi, tu tvoji "špičku artrocku" bych ale hledal jinde, omlouvám se.