Profil uživatele tykeww


Recenze:

King Gizzard & The Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana cover

King Gizzard & The Lizard Wizard / Flying Microtonal Banana

tykeww | 5 stars | 2019-05-01 | #

Flying Microtonal Banana je jednou z pěti desek, které australští King Gizzard & the Lizard Wizard vydali během roku 2017. Kreativita a plodnost téhle bandy je ohromující, všechny z oněch pěti počinů považuji kvalitativně za srovnatelné a špičkové - krom toho tu máme dalších devět desek, takže pokud projev Gizzardů lahodí vašim uším, máte si toho hodně co poslechnout.

V kapele je sedm muzikantů a všechno to jsou špičkoví hráči - počínaje zpěvákem a multiinstrumentalistou Stuem Mackenziem a konče dvěma bubeníky, kteří hudbě King Gizzard dopřávají přesnou a důraznou melodiku. Ve spojení se Stuovým vysokým a příjemným hlasem schovaným za filtry a výkony dalších muzikantů nám tu skupina předvádí skutečný festival poctivé psychedelické hudby.

» ostatní recenze alba King Gizzard & The Lizard Wizard - Flying Microtonal Banana
» popis a diskografie skupiny King Gizzard & The Lizard Wizard


Clash - Sandinista! cover

Clash / Sandinista!

tykeww | 4 stars | 2019-05-01 | #

Tři desky nazvané Sandinista! jsou tím největším výbuchem kreativity a tvořivosti, který The Clash složili a nahráli. Více či méně si ukračují do jiných škatulek, které byly v té době zpravidla zásadní pro ostrovní hudební scénu, nebo se měly na vrchol teprve dostat (hned první skladba The Magnificent Seven v sobě nezapře prvky hip-hopu). Jinde se skupina více drží svého punkového původu (Somebody Got Murdered), jinde se víc a víc nechávají unést na vlně reggae a ska, experimentují s elektronickými nástroji a samply nebo vytáhnou rockabilly pecku (Leader). Řekl bych, že si díky téhle trojdesce udělá posluchač dobrý obrázek o tom, co v té době v Anglii poslouchala mladá generace.

Není zrovna jednoduché doposlouchat album od začátku až do konce, písní je na něm skutečný ranec a ne všechny dokážou zabavit tolik jako ty ostatní. Kvalitních věcí se tu ale najde celá řada a Sandinista! je bezpochyby důležitou součástí klešovské diskografie.

» ostatní recenze alba Clash - Sandinista!
» popis a diskografie skupiny Clash


Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře cover

Petr Novák & George and Beatovens / Kráska a zvíře

tykeww | 5 stars | 2018-09-19 | #

Krásku a zvíře považuji za životní dílo Petra Nováka a stejně tak za jednu z nejlepších nahrávek, co tu v sedmdesátých letech vznikly. V mé (zatím ještě poněkud skromné) sbírce vinylů má čestné místo. Jednou u mě v mobilu kámoš (jinak také progresor) tuhle desku zahlédl a silně se podivil, že tam mám zrovna Nováka. Není divu, je jasné, že ho má většina lidí zafixovaného spíše jako jednoho z mnohých představitelů tehdejšího mainstreamu. Tahle deska ovšem musí dokázat snad všem, že Petr Novák nebyl jen jedním z mnohých.

Hudebně bych Krásku a zvíře označil nejspíše za hodně zajímavou a promyšlenou syntézu progu, popu (to není míněno nikterak pejorativně), fusion a zemitého hard rocku. Instrumentální výkony jsou znamenité a i posluchač zhýčkaný klasickým anglickým progem si zde často přijde opravdu na své. To vše je ještě skvělejší v kombinaci s koncepcí moderního pojetí tohoto starého příběhu. Texty se do křečí či klišé dostávají jen zcela výjimečně, což je u českých textů opravdu solidní výkon.

No a pak tu máme samotného Petra Nováka, zpěváka s příjemným hlasem a skvělým frázováním, kterému svědčí jemnější polohy stejně jako ty vyostřenější, kdy se do toho nebojí takříkajíc opravdu opřít. Věra Mazánková mu byla rovnocennou partnerkou, která desku posouvá ještě o pár stupňů výše. Nesmíme zapomenout ani na C&K Vocal, který se sice objevuje jen v několika skladbách, ovšem album by bez něj bylo o cosi nepopsatelného chudší. Zejména ve skladbě Proč nejdeš ven báječně pracuje s dynamikou a refrén je těžké dostat z hlavy.

Co říci závěrem? Snad jen že tuhle placku stavím v české progresivní tvorbě opravdu vysoko a málokdy ji "zvládnu" nedoposlouchat až do konce.

» ostatní recenze alba Petr Novák & George and Beatovens - Kráska a zvíře
» popis a diskografie skupiny Petr Novák & George and Beatovens


Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet cover

Porcupine Tree / Fear Of A Blank Planet

tykeww | 5 stars | 2018-08-16 | #

Trvalo mi velice dlouho, než jsem přišel na chuť Porcupine Tree a ostatně celému Wilsonovi. Dnes mu patří můj velký obdiv a jeho desky hltám jednu za druhou. Prvním albem, které se mi od Porcupine Tree opravdu líbilo a které dodnes považuji za svoje nejoblíbenější, byla placka Fear Of A Blank Planet. Už přebal desky mám za úžasné umělecké dílo a vinyl si plánuji pořídit už kvůli němu (ačkoliv obaly se Porcupine Tree silně vydařily i u jiných placek).

První skladba mě okamžitě ohromila. Je dynamická (tady patří můj obdiv zejména Gavinu Harrisonovi - jeho bicí je opravdová radost poslouchat) a procítěná se znamenitým textem. Přiznám se, že skladbu My Ashes občas přeskakuji - nevychutnám si ji úplně pokaždé a občas mi už zavání lehkým kýčem. Ale stále to není tak hrozné jako u skladby Lazarus z desky Deadwing (tu jen tak mimochodem jako snad jedinou skladbu od Porcupine opravdu nemám rád a moc nechápu, jak přinejmenším Harrison jakožto jazzem silně ovlivněný bubeník přežil takovýto ústup skoro až k popu). Mám-li však na My Ashes něco v oblibě, je to hlavně její text. Wilsonovi sedne skutečně dobře a stejně jako velká část zbývající tvorby PT přiměje člověka ponořit se hluboko do svého vědomí a probudit trýznivé stavy. Jak říká staré přísloví, čím více znáš desek Porcupine Tree, tím větší máš sklony k depresím.

Mým nejmilejším kouskem na desce je bezpochyby sedmnáctiminutová Anesthetize. Po celou dobu plná trýzně a napětí, které se stupňuje dál a dál. Vrcholem je pasáž po prvních jedenácti minutách - tu si Wilson ustoupil takřka až k extrémnímu metalu. Sentimental je silná píseň, byť opět z toho jemnějšího koutku a byť je to trochu refrénovka. O její negativní náladotvornosti by se dalo napsat nemlich to samé jako o zbytku desky. Na Fear Of A Blank Planet je depresivní duch zastoupen snad nejintenzivněji z celé dosud slyšené diskografie (zde je na místě přiznat, že od Porcupine Tree zatím znám pouze šest desek). V tomto směru mi stále jako kdysi Porcupine připadají podobní Radiohead.

Na Way Out Of Here mám v oblibě hlavně refrén (dá-li se nazvat refrénem) a dále Wilsonovu kytarovou práci (tady snad skoro více než jinde). Deska končí ponurou skladbou v pomalejším tempu Sleep Together s poměrně hypnotickým rytmem. Opět zajímavá věcička, během níž si zpravidla přeji, aby album ještě nekončilo, a mám po ní tendenci pustit si celou desku znova.

Bez povšimnutí nesmí zůstat ani účast Alexe Lifesona a Roberta Frippa. Už to svědčí o tom, že i takoví velikáni progresivní hudby chovají k Wilsonovi i zbytku Porcupine Tree velký respekt (koneckonců Harrison se tou dobou stal bubeníkem King Crimson). V současnosti je Fear Of A Blank Planet jednou z mých vůbec nejmilejších progresivních desek.

» ostatní recenze alba Porcupine Tree - Fear Of A Blank Planet
» popis a diskografie skupiny Porcupine Tree


Marley, Bob - Natty Dread cover

Marley, Bob / Natty Dread

tykeww | 5 stars | 2018-03-17 | #

Robert Nesta Marley stihl za svůj (bohužel) krátký život složit a nahrát celkem objemnou diskografii, ve které bych jen těžko našel vysloveně slabý kousek. On i zbytek Wailers měli ohromný talent na hudebně zajímavé skladby, ze kterých Bob dokázal vyždímat maximum a které mu především dávaly prostor ke sdělování své víry a svých niterných pocitů - viz třeba skladbu Corner Stone o tom, jak Boba odmítli jeho bílí příbuzní.

Album Natty Dread stavím v Bobově tvorbě snad nejvýše - pouštím si ho určitě nejčastěji. Je plné písniček té nejvyšší kvality. Od počáteční Lively Up Yourself, která je správně pozitivní, sluníčková a nabuzená (ta basička, jůů), se dostáváme ke známé baladě No Woman No Cry - ta se zas hodí na melancholické vzpomínání na dětství nebo k živé produkci před Lennonovou zdí.

Nadále mám na albu několik hodně oblíbených písní za sebou - poetika je plná rastafari, konopí, naděje i bolesti. Nemá smysl je nějak podrobněji rozebírat, nicméně milovník jamajských rytmů si zde silně přijde na své.

Trochu mi sem nezapadá Bend Down Low - na mě je to až příliš jednoduchý popěvek silně podobný hitu One Love. Ale tak co už - listen to Bob Marley and give thanks and praise to the Lord and I will feel alright.

» ostatní recenze alba Marley, Bob - Natty Dread
» popis a diskografie skupiny Marley, Bob


Radiohead - Ok Computer cover

Radiohead / Ok Computer

tykeww | 5 stars | 2017-08-02 | #

OK Computer patří k těm deskám, které nemůžete jen tak vypnout před koncem, ale které si po poslední skladbě můžete sotva pustit znova.
OK Computer vnímám jako třiapadesátiminutový výbuch emocí na pokraji lidské racionality, paranoie, samoty, nepochopení, beznaděje a zároveň i smíření s konečností a jistou marností života.
Klíčový je hlas Thoma Yorka, který je plný křehkosti a melancholie, zároveň ale i určité apatie a vyrovnanosti.
Je zbytečné popisovat jednotlivé skladby, neboť dokonale zapadají do albového celku. Mojí osobní jedničkou, která mě vždycky dostane, je ovšem No Surprises.
OK Computer je pro mě (vedle jiných albových titánů) jednou z nejdůležitějších nahrávek devadesátých let.

» ostatní recenze alba Radiohead - Ok Computer
» popis a diskografie skupiny Radiohead


Hansen, Beck - Mellow Gold cover

Hansen, Beck / Mellow Gold

tykeww | 4 stars | 2017-05-28 | #

Mellow Gold je prvním regulérním albem písničkáře, muzikanta, tuláka a experimentátora Becka Hansena. Vystřelilo ho mezi největší světové hvězdy a rázem se o něm mluvilo po celém světě.

Velkou zásluhu na tom nese zejména single Loser, který album otevírá. Nese se ve znamení důrazného rytmu stejně jako charakteristické barvy Beckova hlasu, který je tak trochu znuděný a skálopevně klidný. Hypnotický klid se ještě více umocní v následující Pay No Mind, dále už to jede jedna báseň píseň za písní, jedna je bezesporu lepší než druhá.

Beckovi se první skutečné album více než povedlo. Už tady má nastavený svůj charakteristický styl, ve kterém kombinuje folk, rock i hip hop a všemu přesvědčivě vládne
svým sympatickým hlasem. Deska rozhodně stojí za poslech.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Mellow Gold
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck


Hansen, Beck - Odelay cover

Hansen, Beck / Odelay

tykeww | 4 stars | 2017-05-24 | #

Jedno z prvních regulérních alb Becka Hansena dostalo krásné jméno Odelay, ať už znamená cokoliv.

Začíná pěkně zostra hitem Devils Haircut, ve kterém nám Beck se vší parádou představuje vše, na co jsme u něj zvyklí. Na pozadí ostrých a vynalézavých bicích mísí žánry a střídá nálady, přestože se hlasově drží v obvyklé (tak trochu beckovsky klidné až uvolněné) rovině.

Nápadité aranže a používání rozličných zvuků a hudebních nástrojů jsou pro Becka více než typické. Ze všech možných barev a stylů si vytvořil takový vlastní beckovský lo-fi žánr. Rock, folk, hip-hop, od všeho trochu. Cítit to je hned v následující písničce Hotwax, kdy přichází ďábelsky vytahované struny ze středozápadu a americana v moderním pojetí jak se patří. V písni veselejšího tónu si Beck hraje jak s elektronickými barvami, tak i s klasickou foukací harmonikou.

V tomto duchu se nese celá deska (a koneckonců - v různých podobách - celá Beckova tvorba). Nemá smysl rozebírat jednotlivé písně zvlášť, o všech by se dalo napsat nemlich to samé. Tím ale rozhodně nechci říct, že by se Beck opakoval, ba právě naopak - rozhodně nestojí na místě a do osobitého zvuku halí svůj výjimečný melodický talent.

Rozhodně solidní album a dost možná dobrý úvod do Beckovy tvorby pro ty, co jej neznají.

» ostatní recenze alba Hansen, Beck - Odelay
» popis a diskografie skupiny Hansen, Beck


Cure, The - Three Imaginary Boys cover

Cure, The / Three Imaginary Boys

tykeww | 3 stars | 2017-04-30 | #

Debut The Cure nese některé typické debutové nedostatky. S výsledkem nebyl ani náhodou spokojený ani Robert Smith - pravda je, že na následující desce Seventeen Seconds už to bylo takříkajíc jiné kafe, kde měl Robert produkci v plnější režii a kdy přesněji věděl, co vlastně chce. Ohyzdný už je i obal, kde jsou členové skupiny vyobrazeni jako domácí spotřebiče. Snad každého napadne jediná otázka - PROČ???

Co se ale týče samotné hudby, ta je poměrně podařená a o to tu přeci jde. Tedy kdyby se více zapracovalo na zvuku, mohlo by to dát desce ještě trochu jiný rozměr, ale to už se halt u debutů stává (nebo spíše nestává). Písničky jsou krátké a jedou tak trochu v punkrockovém duchu. Barvou se ale blíží skutečnému gotickému rocku, a dokonce bych se nebál říct, že Three Imaginary Boys jsou jedním z jeho stavebních kamenů. The Cure vykreslují, jak se cítí statisíce mladých lidí po celém světě - ať už v sedmdesátkách nebo dnes.

Ony teda některé písně vzbuzují dojem jisté vaty (kupříkladu Another Day moc rád nemám), to se ale dá říct o naprosté menšině. Zbytek skladeb jede v příjemném tempu a zajímavých harmoniích. Občas je sice slyšet, že si Robert ještě není pěvecky úplně jistý, minimálně hráčsky a skladatelsky ale prokazuje nápaditost a invenci.

Na tři hvězdy je to moc dobré, na čtyři to ale asi nedosahuje. Tak dáme tři.

» ostatní recenze alba Cure, The - Three Imaginary Boys
» popis a diskografie skupiny Cure, The


Pogues, The - The Best of The Pogues cover

Pogues, The / The Best of The Pogues

tykeww | 4 stars | 2017-04-16 | #

Jak hodnotit bestofku a proč vlastně?
V případě The Pogues je dobré pozastavit se u kontextu roku vydání. Skupina byla v totálním rozkladu, kdy Shane MacGowan uvízl v alkoholovém pekle. Před mikrofon se měl naštěstí každou chvílí postavit flétnista Spider Stacy, který Shanea dokázal solidně a se vší ctí nahradit a existenci kapely tak zachránil.

Samotná bestofka je uspořádána kvalitně a určitě by mohla sloužit coby dobrá placka pro někoho, kdo Pogues nezná, ale chtěl by zjistit, co jsou zač.

Tedy já bych jako skladbu číslo jedna hodil rozhodně jinou písničku, než Fairytale of New York - "romantický" duet by se naopak hodil až na samotný konec. Bylo by lepší odpálit to nějakou rozjetou dupárnou, třeba If I Should Fall from Grace with God, která tu chybí úplně (což je veliká škoda). Ale to je tak jediná výtka, která mě napadá. Jinak je tu vše podstatné, co Pogues do roku 1991 napsali. Sympatická je fanouškovská raritka v podobě irské lidovky, zahrané společně s legendárními The Dubliners.

» ostatní recenze alba Pogues, The - The Best of The Pogues
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Pogues, The - Hell's Ditch cover

Pogues, The / Hell's Ditch

tykeww | 4 stars | 2017-03-11 | #

S touto deskou (podle všeho přímo z pekelné jámy) přichází konec působení Shanea MacGowana se svou bandou jménem The Pogues (v gaelštině "polibky"). Démon alkohol ho již ovládal více, než je zdrávo, a blížila se doba, kdy ani nepřišel na koncert a zaskočit za něj musel Joe Strummer z The Clash (kteří už pár let neexistovali, takže pro Joea to byl vlastně fajn přivýdělek). Určitě je škoda, že Shaneův génius sváděl boj s whiskey a guinnessem, to by ale nesměl být MacGowan takovým Irem tělem i duší.

Abychom se konečně dostali k samotné nahrávce:
Hell's Ditch je více než solidní. Už trochu odchází prvotní zaměření skupiny, tak typicky "irsky lidové" už album moc není. Otevírá ho Sunny Side of the Street, báječně prosluněná písnička s krásnou letní atmosférou. Otvírák je rovnou i jedním z vrcholů desky. Mám rád i její českou předělávku od nebožtíka Františka Sahuly - s téměř doslovným překladem, jak jen to bylo možné.

Sayonara je trochu klidnější. V člověku nezanechá nikterak hluboký dojem, je spíš trochu atmosferická. MacGowan se za ni každopádně stydět nemusí. The Ghost of a Smile je trochu napruženější (hlavně díky výrazné baskytaře) a udržuje letní atmosféru (nejen svým zpěvným refrénem).

V Hell's Ditch jde trochu do tuhého. Nálada je mnohem pochmurnější (ještě aby ne, když se jedná o díru pekelnou). Instrumentální začátek nabírá na dynamice, samotná píseň je hodně rytmická a zase se o něco více blíží lidovým motivům. Tohle je přesně takové irské peklo, jaké má být.

Lorca's Novena pokračuje v určené náladě víc než dobře. I když...být na skladatelově místě, trochu bych časem zrychlil tempo, nebo bych se aspoň nevracel k tomu slokovému. Píseň má pět minut, a to už působí trochu roztahaně. Summer in Siam jsem nikdy neměl moc rád. Dobře, letní atmosféru drží znamenitě, ale tohle je pro mě spíš už nechutné vedro a upocený saxofon tomu moc nepomáhá. Ale to klavírní tempo by se do Siamu asi i hodilo...

S Rain Street konečně přichází zase trochu rychlejší Poguesovka. Mám vnímat drobnou paralelu mezi sluneční stranou ulice a ulicí v dešti? Rainbow Man je trochu vatovitá, ale tak neurazí. The Wake of Medusa jde s kvalitou zase trochu nahoru. Po fade-inu přichází melodické téma v rychlejším tempu, které doplňuje nápaditá mezihra.

Do House of the Gods nás uvede pomalejší melodie, samotná písnička je zase o něco rychlejší a oplývá příjemnou náladou. Skoro bych až řekl podnikavou a dobrodružnou. Ideální na letní výlety. 5 Green Queens & Jean mi svým začátkem přijde skoro až nechutná. Zase taková upocená, líná, uválená. Ručička mého generátoru albové vaty se opět pohybuje směrem doprava, to je na pováženou.

Maidrin Rua je příjemný irský tradicionál, i když mi v něm kapela připadá už trochu bez invence a opět mám dojem, že má jediný úkol, a sice natáhnout stopáž. A pravda je, že ani při Six to Go netleskám nadšením.

Závěr: Album začíná víc než slušně, druhá strana už za tolik nestojí. Alespoň tedy v rámci Shaneova standardu. Za povšimnutí každopádně stojí obal desky, kde jsou názvy písniček zasazeny do fiktivní mapy.

Přemýšlím mezi lepšími třemi hvězdičkami nebo horšími čtyřmi, ale spíš se přikloním k druhé možnosti. Desku si pouštím málokdy celou (spíše jednotlivé vybrané písničky), ale i jako celek je to docela kvalita (až na dojmy ze závěru, které se ve mně pořád drží, a moc dobré nejsou).

» ostatní recenze alba Pogues, The - Hell's Ditch
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Pogues, The - Red Roses for Me cover

Pogues, The / Red Roses for Me

tykeww | 4 stars | 2017-02-03 | #

Debut The Pogues vlastně netrpí žádnými neduhy, kterými debuty tak často trpívají. O nějakém diletantství či nedotaženosti nemůže být ani na chvíli řeč. Zatím tu chybí kytarista Philip Chevron a mandolína se dosud také nedostavila, nicméně všechny důležité a typické nástroje jsou již na svém místě - banjo, akordeon i plechová whistle.

V rukou šikovných muzikantů tu ožívají báječné dupačky z irských hospod i nějaké jemnější balady (The Auld Triangle). Není třeba rozebírat skladby jednu po druhé - jedná se o vyváženou a příjemnou kolekci. Až je trochu škoda, že z ní dobu počátků přežila jen Streams of Whiskey - avšak pravdou je, že je to asi nejvýraznější refrénovka.

Zajímavé jsou i bonusové skladby, vesměs víceméně traditionály. Zejména pak zaslouží vypíchnout skočná Whiskey You're the Devil.

» ostatní recenze alba Pogues, The - Red Roses for Me
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God cover

Pogues, The / If I Should Fall from Grace with God

tykeww | 5 stars | 2017-02-01 | #

Už od první vteřiny se tu jede na plný plyn. The Pogues se tu na své zřejmě nejlepší nahrávce s ničím nemažou. Titulní skladba je energická a - jak je pro Iry typické - také tak trochu vlastenecká. Rozhodně MacGowanova banda stvořilo intro, jak se patří.
Navazuje písnička s vůní orientu, melodickým refrénem a rozjetým koncem - Turecká píseň zatracených. V podobném duchu pokračuje i Láhev kouře, pořádná irská dupárna očouzená hospodským dýmem.
A pak tu máme jednu z nejzásadnějších a široké veřejnosti nejznámějších písní - Pohádku z New Yorku. Začíná sice poněkud ospale, ale posléze se nám tu rozvine krásný melodický duet s předčasně zesnulou zpěvačkou Kirsty MacColl. Její sametový hlas hladí po duši, přestože se po chvíli začne pár hádat a k smrti urážet do šlapek a feťáků. Jedna z mála vánočních písní, co můžu slyšet klidně i v červenci.
Metropolis úplně dýchá velkoměstem, přispívají k tomu i hostující žestě. Rozhodně zajímavá skladba, která zároveň může sloužit coby kvalitní předznamenání následující písně. Thousands Are Sailing je kompozičně velmi dobře vystavěná píseň a pěkný otisk potenciálu kytaristy Philipa Chevrona, který je autorem. Roztančená mezihra je pravou pohádku irského ostrova...
Nepůvodní South Australia mi na vinylu chybí, ale je to škoda. Jedná se o velmi zdařilou adaptaci námořnického popěvku s plným instrumentálním nasazením.
Druhá strana začíná písničkou Fiesta, která se nese silně v duchu svého názvu - jako bychom se najednou z Irska přesunuli někam mezi hispánce. Připadá mi tu tak trochu na odlehčenou, ale to vůbec není na škodu.
Medley je příspěvkem, který rozhodně stojí za povšimnutí a svědčí o jistém vývoji The Pogues, neboť se jedná o několik bravurně svázaných písniček. Stejně tak Streets of Sorrow/Birmingham Six je povedený příklad písničky, která se šikovně vyklube z jiné.
Londýnská ukolébavka je uklidňující akustická písnička, při které si oddechneme před dynamičtějším koncem desky. The Battle March Medley mi (bohužel) na desce také chybí, následující dvě písničky jsou takové ostrovní pogsoviny se vším všudy. Červí konec je spíš takovým humorným dovětkem zdařilého výletu mezi zelené irské kopečky.

Pogues vzešli z punkrocku, ale v jejich hudbě ho už moc nenajdeme. Ona jistá surovost sedí jako ulitá i ostrovnímu životu v Irsku a projevuje se zejména v důrazné rytmice, o MacGowanově hlasu ani nemluvě. Co ten musel za svůj život prohnat hrdlem guinnessů a hektolitrů whiskey!
If I Should Fall From Grace with God považuji za vrchol diskografie The Pogues. A přestože ve svých ostrovních inspiracích postrádají vybroušenost a čistotu, jakými si mě získali starší Jethro Tull nebo Steeleye Span - uděluji pět hvězdiček.

» ostatní recenze alba Pogues, The - If I Should Fall from Grace with God
» popis a diskografie skupiny Pogues, The


Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One cover

Van Der Graaf Generator / H to He, Who Am the Only One

tykeww | 5 stars | 2016-08-28 | #

Při poslechu progresivních desek skoro až vyžaduji, aby mi ukazovaly něco nového. Něco, co jsem ještě nikdy předtím neslyšel. Chci, aby ve mně probouzely nové nálady a nové pocity. Kvalitní progresivní deska pro mě vždy musí znamenat výlet do dosud nepoznaných dálav.

Poprvé jsem měl takový pocit u Blue Effectu a jiných progresivních desek z naší domoviny. Poté u Dark Side of the Moon, Fragile, Trilogy, Mahavishnu Orchestra. Pak jsem propadl tvorbě Roberta Frippa a King Crimson. Když jsem poprvé hltal každý tón The Devil's Triangle, nevěřil jsem, že by kdy mohlo přijít ještě něco úžasnějšího. Dokud jsem si nepustil Van Der Graaf Generator. A pak už nepřišlo nic. Všechno ostatní jsem slyšel v jiné podobě někde jinde. A ne že bych novým věcem nedával šanci, naopak je vyhledávám. Ale mám dojem, že většina skupin, které se hrdě hlásí k vlajce progresivního rocku, jen zabíjí význam slova progresivní. Slyšel jsem mnoho derivátů Yes nebo Pink Floyd. A jestli někdy přijde ještě něco víc, co mě posadí na židli stejně jako Peter Hammill, budu jedině rád.

První album, co jsem od VDGG slyšel, bylo H to He, Who Am the Only One. Ze skladby Killer jsem ještě tolik uzemněný nebyl, kompozici vyznačuje vcelku jasná harmonie i rytmus. Ovšem chytlo mě to a já jen napjatě čekal, co přijde dál. A Hammill si mě jen čím dál tím víc omotával kolem prstu. House With No Door je nádherně vystavěná skladba, neuvěřitelně křehká a jemná, ovšem i tak má v sobě jakousi nepopsatelnou hrubost. A The Emperor In His War Room je úžasně prokomponovaná kompozice s báječným sólem hostujícího Roberta Frippa.

Ve skladbě Lost se neodolatelně střídají různé náladotvorné pasáže. Když to slyším, nemůžu přestat poslouchat, dokud neskončí i Pioneers over C. Epická, vystupňovaná a navíc s úžasnou instrumentací, která hladí uši, na poměry VDGG navíc i docela melodická.

Petera Hammilla považuji za hudebního génia, stejně jako v jiných oblastech Paula McCartneyho nebo Davida Bowieho (ač jsou to dost nepodobné osobnosti). Van Der Graaf Generator byla láska na první poslech a já nemůžu jinak než za 5*.

» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - H to He, Who Am the Only One
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator


Bowie, David - Blackstar cover

Bowie, David / Blackstar

tykeww | 4 stars | 2016-06-19 | #

Černá hvězda - poslední album Davida Bowieho, který bezesporu patřil mezi ty nejzajímavější a nejoriginálnější umělce celého 20./21. století. Černá hvězda vyšla v den Bowieho 69. narozenin. Smutnější bohužel je, že taktéž dva dny před jeho smrtí. I z toho důvodu jsem měl 8. ledna z alba úplně jiný pocit než o 48 hodin později. Náhle mi bylo jasné, jak si je Bowie vědom, že se blíží jeho konec. Z desky je to neuvěřitelně cítit. Už desetiminutová titulní kompozice nenechá člověka lhostejným. Vzbudila ve mně tolik pocitů jako málokterá jiná skladba David Bowieho. To na hudbě vždy ocením nejvíc. Dojmy posílí i hlubokomyslný klip, totéž platí i u písně Lazarus. Obě vnímám jako dojemné rozloučení se světem a definitivní odchod mezi daleké hvězdy.
Co se týče ostatních skladeb, 'Tis a Pity She Was a Whore se může zdát trochu oddechovější, ve zpěvu se Bowie až ironicky pitvoří. Sue (Or In a Season of Crime) je založená na kontrastu dynamické hudby a pomalého zpěvu ve stejném stylu jako na zbytku desky. Víc se mi líbí následující Girl Loves Me oplývající velkým kontrastem pokroucených nálad rozervaného člověka na pokraji šílenství. Dollar Days je klidnější píseň s jasnější a srdcetrhající melancholií, hlavně díky jasnější melodii a povedenému saxofonovému sólu. I Can't Give Everything Away je v o něco rychlejším tempu, Bowie ale stejně nikam nespěchá a jen vykresluje pocity v duši prázdného člověka.
Zdá se mi, že hudebně Bowie vzpomíná na různá období své kariéry. Leckdy si člověk vzpomene až na jeho počátky s kabaretními písničkami. Ve zvuku je slyšet tu berlínské období, tu zase devadesátá léta a deska Earthling. Bowie to však dělá se svojí přirozeností. Zase objevil nový způsob, jak se hudebně vyjádřit a sdílet s námi své nitro. Vzhledem ke své nemoci a blížícímu se konci je to opravdu něco neuvěřitelného. Dost možná umělec našel v hudbě to, co celý život hledal...
David Bowie vytvořil skvělé, ba přímo báječné album. Stejně jako vždy bylo úplně jiné, ovšem stejně jako vždy báječně bowiovské.

» ostatní recenze alba Bowie, David - Blackstar
» popis a diskografie skupiny Bowie, David


Clapton, Eric - I Still Do cover

Clapton, Eric / I Still Do

tykeww | 4 stars | 2016-05-20 | #

Eric Clapton, to je bez zbytečných diskuzí jeden z největších kytaristů dvacátého století. Jeho tvorba se vždy více či méně odvíjela od prachobyčejného blues - a toho jsme se bohatě dočkali i na Ericově novince.

Přesně v duchu názvu alba I Still Do nám Eric Clapton i nadále servíruje své nikam nespěchající písně, bez větších ambic překvapit nebo přijít s něčím novým. Ale ruku na srdce - komu z nás to vadí? Své fanoušky si našel i v dvacátém prvním století a opět jim nabízí přesně to, co od něj očekávají.

I Still Do je jako obvykle báječně vyvážená kolekce písní v klasickém bluesovém duchu, tu s větším použitím kytar, tu se vstupujícím klavírem. Ovšem přesně v Claptonovském duchu jsme se dočkali i křehčích písniček s větším použitím akustické kytary, tak, jak je tomu v I Will Be There nebo v Catch The Blues. Oproti tomu jsou na desce i napružené skladby v tradičním pojetí britského blues.

Po své plodné kariéře Eric také tak trochu propadá nostalgii, přesně jako v písni Spiral, ke které vznikl i povedený animovaný klip. V něm nám autor rekapituluje svůj celý umělecký život.

Eric Clapton určitě nadchne velkou část svých fanoušků. Moc nových asi neosloví, ale o to mu ani nejde. Vždyť si chce jen pořád hrát to svoje blues...

» ostatní recenze alba Clapton, Eric - I Still Do
» popis a diskografie skupiny Clapton, Eric


White Stripes, The - Elephant cover

White Stripes, The / Elephant

tykeww | 5 stars | 2016-05-11 | #

The White Stripes - moje oblíbené rockové duo hned vedle The Black Keys a Tenacious D. Je třeba poznamenat, že tvorba kapely vždy stála na genialitě velice nadaného multiinstrumentalisty Jacka Whitea. Po hudební stránce dokázal vždy z minima vytěžit absolutní maximum. Přestože je jeho kytarový styl v podstatě velmi prostý a jednoduchý, je zároveň charakteristický a jen těžko napodobitelný. Jack si však vždy dobře vedl i v záležitostech stojících mimo hudbu samotnou - už jen dokonalá trojkombinace černé, bílé a červené.

Asi nejznámější album The White Stripes s názvem Elephant nám otevírá největší hit skupiny - Seven Nation Army. I po více než čtyřiceti letech historie rock'n'rollu dokázal Jack White vytvořit originální riff, který po celou dobu doprovází prvotřídní rockovou píseň, navíc ho dokáže i obměnit a vystupňovat.

V následujících písních skupina rozhodně nezaostává za úvodním hitem, ať už se jedná o našlápnutou Black Math nebo v tomtéž duchu pokračující There's No Home For You Here, The Air Near My Fingers, Hyptnotize nebo Girl, You Have No Faith in Medicine.

Mimo to nám duo nabízí i perfektně vystupňovanou předělávku I Just Don't Know What To Do With Myself nebo jemňounce zasněnou Cold Cold Night. Sedmiminutová Ball and Biscuit v bluesovém duchu je už jen příjemným bonusem pro srdce všech fanoušků klasického rocku.

Jsem toho názoru, že Elephant je jedna z nejzajímavějších ryze rockových desek 21. století, stejně jako je Jack White velkým hudebním géniem, který dokáže zaujmout dokonalou interpretací v zásadě ukrutně jednoduché hudby.

» ostatní recenze alba White Stripes, The - Elephant
» popis a diskografie skupiny White Stripes, The


Jethro Tull - A Passion Play cover

Jethro Tull / A Passion Play

tykeww | 4 stars | 2016-03-24 | #

V diskografii Jethro Tull je A Passion Play poněkud přehlíženo a stavěno do stínu předchozí Thick As A Brick. Samozřejmě to není to nejlepší a nejprůraznější album, opomíjet ho ale podle mě není fér.

Myslím, že problém je v tom, že jiné desky posluchače uchvátí na první poslech, což v případě A Passion Play moc neplatí. Je třeba se do něj dostat postupně a se zvýšenou pozorností, pak člověk lépe docení velké množství krásných hudebních nápadů. Toto album považuji za hodně nápadité a obrazotvorné. Je to přesně ta hudba, v jejíž notách si každý představí něco jiného, něco svého. Deska se mi zdá originální a myslím, že Jethro Tull tu rozhodně nepřešlapovali na místě, ale šli dál za obzory své fantazie.

Pohádka o zajícovi je vtipná a originální vsuvka, je navíc vyprávěna povedeným hlasem.

Jethro Tull tímto albem svou čest neztratili a naopak předvedli zase něco úplně jiného. A Passion Play se mi zdá hodně inspirativní, přestože to není takový albový titán a monument, jakými se staly jiné kousky.

» ostatní recenze alba Jethro Tull - A Passion Play
» popis a diskografie skupiny Jethro Tull


Manic Street Preachers - Futurology cover

Manic Street Preachers / Futurology

tykeww | 4 stars | 2015-04-18 | #

Velšská (teď už bohužel jen) trojice se vloni ukázala s novým albem, které mělo být původně pod jednou dvoualbovou stříškou s o necelý rok starším Rewind the film. Pro přílišnou rozdílnost nálad obou desek však vyšly odděleně a řekl bych, že to byl dobrý krok, neboť písně z Futurology takto mohou více vyniknout. Kdo má skupinu dosud zaškatulkovanou jako tvůrce devadesátkových (avšak úžasných) desek v čele s The Holy Bible, může být na začátku desky silně překvapen zvukem desky, který trochu připomíná současné hitparádové hiťárny. Leč již po pár taktech je zřejmé, že se tak neděje na úkor skvělých melodických nápadů. Úvodní a titulní Futurology zní sice poněkud popíkově, ovšem dál na albu slyšíme skvělé písně, z nichž málokterá je hodna zapomenutí. Ať už se jedná o rockovou vyřvávačku Let’s Go To War, posmutnělou píseň Walk Me To the Bridge, pomalu zasněnou Divine Youth nebo téměř diskotékově chytlavou Sex, Power, Love and Money, Manics se rozhodně nemusí stydět za plody své práce. Mým numero un se stala Europa Geht Durch Mich, minimálně nápad spojit angličtinu s němčinou je opravdu něco. Hudba na albu mě zaujala a strávil jsem dlouhé příjemné hodiny jejím poslechem.

» ostatní recenze alba Manic Street Preachers - Futurology
» popis a diskografie skupiny Manic Street Preachers


Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery cover

Emerson, Lake & Palmer / Brain Salad Surgery

tykeww | 4 stars | 2014-08-17 | #

Vítejte zpět, přátelé,
v show, která nikdy nekončí!
Jsme tak rádi, že jste přišli
jen vstupte, jen vstupte!

Album jménem Brain Salad Surgery lze podle mě označit jako poslední opravdu dobrou klasickou desku Emerson, Lake & Palmer. Přitom jsem jí však přišel skutečně na chuť až poměrně nedávno, přestože sám sebe považuji za velkého příznivce této trojice. Jako první na albu zaujme především skutečně zdařilá (a zdařile sugestivní) výtvarná práce Hanse Rudolfa Gigera, která do jisté míry hudbu velmi dobře vystihuje.

Oproti poněkud rafinovanějším introdukcím na předešlých albech (zejména u Tarkus a Trilogy) jsme zde rovnou vrženi do tématu skladby Jerusalem. Neřekl bych však, že je coby úvodní píseň vybrána šťastně. Můžeme obdivovat jak - jako vždy - čistý a krásný hlas Grega Lakea, tak pochopitelně Keithe Emersona i Carla Palmera, který svými gongy jen umocňuje celkovou pompu typicky v duchu ELP. Než se však nadějeme, ne zrovna přesvědčivý úvod končí a přichází Toccata, ve které se předvede především Emerson. Je vidět, že mu typicky zatěžkané classical rockové adaptace vážných hudebních děl svědčí, ty jsme však už u ELP slyšeli v bleděmodrém mnohokrát.

To Lakeova Still… You Turn Me On je takříkajíc jiná káva. Kdyby se mě někdo zeptal na opravdu krásnou rockovou baladu, s velikou pravděpodobností bych jmenoval právě tuto píseň. Velmi povedené je i aplikování wah-wah pedálu, zejména v patřičně tvrdé mezihře. Lakeův andělský hlas a Emersonův syntetizér nás však odnáší kamsi do nádherných a vznešených dálav...

Benny the Bouncer je typická ELPovská legrácka, která mě vždy bavila, stejně jako Jeremy Bender nebo The Sheriff. Když nic jiného, můžeme si povšimnout Lakeovy schopnosti pracovat s hlasem, jelikož v první chvíli je opravdu k nepoznání. Emersonovo saloonové sólo na klavír je pro něj stejně charakteristické jako syntetizérové fanfáry či drhnutí hammondek, přesvědčil nás o tom mimo jiné svou adaptací klasické Joplinovy skladby Maple Leaf Rag, kterou bychom našli na Works II (kde patří k tomu nejzajímavějšímu).

Zbytek alba zabírá rozsáhlá kompozice Karn Evil 9 rozdělená na tři části (Impressions). Začíná se pěkně zostra, je zajímavé všímat si Emersonova rafinovaného komponování jazzových prvků do své hry. Do hry je zapojen i syntetizér a postupně začne skladba až znevažovat samu sebe, což miluji. Nádherně zdurovatí, takřka zveselí, což ještě více vynikne na začátku druhé strany - takzvaně v Part II. Ten patří k mým nejoblíbenějším momentům od ELP vůbec - ať už kvůli nádhernému vyvolávačskému hlasu Grega Lakea nebo úžasné práci Keithe Emersona, který jen podtrhuje všechen přítomný nadhled a až veselou vzdušnost. Vždy jsem přemýšlel, jestli se zde hraje i na elektrickou kytaru, nebo jestli ji imitoval Emerson pomocí syntetizéru. Pakliže je pravda druhá možnost, klobouk dolů!
Karn Evil však pokračuje dál druhým obrazem. Ten již nastoluje vážně hudební téma. Krom naprosto excelujícího Emersona je rozhodně fér povšimnout si i brilantní a naprosto přesné rytmiky. Dočkáme se i jemnějších pasáží, které pan Mistr u klavíru zvládá rovněž s grácií. Třetí obraz pokračuje dál ve vytčeném směru, přidává se však i Greg Lake se svým neuvěřitelně úžasným hlasem, který vždy někdy poněkud akademické hudbě ELP zajišťoval zlidštění. Kompozice však dopřává hodně prostoru zejména Keithu Emersonovi, který ho patřičně využívá. Na závěr tu máme téměř nesnesitelný synťákový motiv, který přechází z jednoho sluchátka do druhého.

Na Brain Salad Surgery se mi dlouhou dobu pohlíželo dosti obtížně. Dříve jsem album ověnčil termínem „únava materiálu“, ten však rozhodně není fér. Problém alba bych nazval především pohlcením vlastní pompézností a instrumentálním mistrovstvím, což je patrné zejména v Toccatě, ta mě nikdy moc neoslovovala; necítím v ní ten pravý, autentický classical rock, kterým jsem byl u ELP zmlsaný třeba z The Barbarian nebo Knife-Edge z prvního alba. Spoustu posluchačů dává přednost předchozím majstrštykům Trilogy nebo Tarkus, ty se mi zdají poněkud přístupnější svým zvukem, jenž je na BSS místy možná příliš chladný a syntetizérový (přesně však koresponduje s obalem, když nic jiného).

Velmi slušnému albu s vynikajícími momenty slušné čtyři hvězdičky.

» ostatní recenze alba Emerson, Lake & Palmer - Brain Salad Surgery
» popis a diskografie skupiny Emerson, Lake & Palmer


starší »

Copyright © easyaspie.cz Created in 0.0654 s.