EasyRocker - @ 16.03.2014 | #

Chtěl bych upozornit na toto zásadní album dnes poněkud pozapomenuté legendy The Stooges Iggyho Popa, protože jeho obsah doslova předběhl dobu a zlikvidoval veškerou konkurenci... Dodnes je pro mě její zabijácký obsah tvrdší a syrovější, než 99% punkových desek vzniklých po roce 1977...

Úvodní rubanice Search and Destroy už po právu náleží mezi absolutní klasiku rocku a představuje naprosto nekompromisní přejezd smečky tanků přes vaše sluchovody. Gimme Danger je klidnější, úvod je dokonce akustický, ale skladba postupně graduje ve famózním kytarovém sólu. Jedna z nejsilnějších skladeb kapely vůbec. Your Pretty Face Is Going to Hell je absolutně nekompromisní rock´n´rollový vyhlazovák od první do poslední vteřiny. Penetration je poněkud klidnější, postavená na neodolatelném kytarovém motivu. Chcete punk vzor 1973? Titulní skladba vám ho ukáže v plné nahotě. Facka do tváře a potvrdí, proč byl Iggy vždy za praotce punku považován. Úplná klasika žánru. I Need Somebody je postavena na bytelném bluesovém základě, ze kterého Iggy bohatě čerpal. Shake Appeal a závěrečná Death Trip jsou pak ve znamení nekompromisních rockových orgií. Nedlouho po vydání alba (1974), se drogami zcela vyčerpaná kapela rozpadá po koncertě v Detroitu, kde dochází ke rvačce přímo v průběhu koncertu...

Pro řadu posluchačů a kolegů bude asi obsah tohoto alba příliš primitivní a přímočarý, ale v tomto případě jde především o osobní prožitek a pocit a ač mi v mnoha případech podobná hudba nesedí, tohle mi sedlo naprosto dokonale. Jedno z nejdůležitějších alb 70. let...

Matouš @ 18.03.2014 14:09:18 | #
EasyRocker: Pěkná recenze. Nečekal bych od Tebe, že takhle vysoko budeš právě Ty hodnotit právě Raw Power. A můžu jen říct spoku s vdeckem: V mých očích jsi se tím rehabilitoval.

V knize "Zab mě prosím: Necenzurovaná historie punku", která je složená z citátů přímých účastníků, Iggy Pop vzpomíná na svoje začátky. Ještě než vůbec založil první kapelu ve které bubnoval, chodil do černošských čtvrtí a klubů, kde přímo naživo nasával původní černošské blues a kde se přitom jako osmnáctiletý chlapec naučil kouřit marihuanu. Myslím, že ho taky fascinoval přístup černošských hudebníků a vůbec způsob a styl jejich hry - tvrdý, živočišný, primitivní, na dřeň. Tím potvrzuji EasyRockerova slova: ve The Stooges je blues hodně. Řekl bych dokonce, že pěkně tvrdý blues je černou mízou The Stooges. Ale je taky hodně přepodstatněný, protože Jim Osterberg nebyl žádný pitomec, nýbrž vysokoškolsky vzdělaný chlapec ze středních vrstev... :)