Michálek - @ 16.11.2015 | #

Vzpomínám si na to úplně přesně. Soused, můj dobrý kamarád, a známý to burzián, věda, že BJH mám moc rád, mi někdy v roce 84 půjčil tuhle desku.
Měla pro mne fascinující obal, který navíc ještě plně korespondoval s muzikou na albu.
Ihned jsem ji položil na talíř své NZC 420 a rovnou začal nahrávat na nepřekonatelnou AIWU 6550, hezky dolby a vybudit bias, to jsem měl nejradši. :)
Z gramce pak vedl tlustý kabel pětikolíkové šňůry, pečlivě ukrytý pod kobercem u zdi, ke sluchátkům u postele, kde jsem pravidelně meditoval při poslechu
některých z alb BJH až do úplného usnutí.... Třeba takový Octoberon mě dokázal spolehlivě uklidnit a uspat i před zkouškou z fyziky.
Tohle album mne dostalo, protože je, alespoň podle mého názoru, opravdu povedené a navýsost zajímavé, třebaže vznikalo za dosti vypjatých okolností, kdy klávesák Wooly (R.I.P) dal kapele vale těsně před odchodem do studia, a tak se deska nahrávala již bez jeho účasti ve třech a za pomoci externích muzikantů, což je na muzice znát, ale nijak to výsledku neublížilo.
Vzhledem k obalu jsem očekával něco kosmického, a nebyl jsem zklamán. Deska je melancholická, pěkně se pokládá do elektronických zvuků a nálad, bubeník Mel
Pritchard (R.I.P) bubnuje svým nenapodobitelným způsobem a všemu vládnou pánové Les a John jedinečnými hlasy a krásnými melodiemi.
Ano, nejsou to Pink Floyd, každý by mohl říci, že tahle muzika je jednodušší, ale určitě uspokojí, pokud k ní přistoupíte s otevřeným hledím. Je zde typická
sólová kytara, krásné basové linky, které mi dokázaly rozvibrovat panely v pokoji tak, že jsem se bál zřícení budovy, vysoký hlásek Holroydův a zvláštně "zaťatý" projev Johna Leese dává skladbám tu pravou šťávu. Zvuk kláves odpovídá době, a pokud vám jejich zvuk vyhovuje, nemůžete mít s touto hudbou problém.
Celému opusu vévodí dvě skladby, a to pomalé The Song (They Love To Sing) a závěrečná Play To The World. Krásné to songy, které uspokojí srdce každého melancholika... Ani ostatní kousky ale nejsou žádná vata, třeba Rock 'n' Roll Lady je dosti líbivá a příjemně se poslouchá. I další desky BJH byly nahrány v podobném stylu a přinášely mi podobné uspokojení, jako tahle z roku 79.
Kapela provedla první zajímavý veletoč a zcela změnila projev oproti prvním deskám. Bohužel, při dalším veletoči koncem 80. let se s ní již hrazda utrhla a ke vší smůle nebyla u toho žádná záchrana a navíc minula i žíněnku, což ji dostalo do vegetativního stavu, kde setrvává dodnes...

Jarda P @ 10.04.2020 15:40:36 | #
Ještě další Turn Of The Tide je výborná, pak následuje prudký pokles, ale pozor. Od roku 90 to jsou zase staří dobří BJH. Welcome to The Show, Caught In The Light a River Of Dreams rozhodně stojí za poslech.