horyna - @ 10.04.2020 | #

Dnes můžeme pouze spekulovat, jestli za klesající kvalitou nahrávek kapely BJH, která započala právě zde (pro mne až poté), stála obměna hudební dobové orientace, odchod dlouholetého člena klávesisty Woolly Wolstenholmela, nebo jen vyčerpanost celého souboru, který během devíti let nahrál deset studiových alb. Taková gigantická nadprodukce se jednou odrazit musela a Woolly ač byl osobnost výrazná, ostatní ho alespoň na Eyes... zastoupili slušně. Doba se zkrátka změnila a artové kapely pomalu vycházeli z módy. Řada se jich rozpadla, některé si dali delší pauzu a některé z nich odvál popový disco vítr hodně daleko.

První dvojice skladeb z této desky mě přijde jednoznačně nejmodernější. Nejen tady, ale snad i za celou, více jak desetiletou kariéru kapely. Love On The Line zní jako Alan Parsons Project a dvojka Alright Down Get Boogie (Mu Ala Rusic) je tak trochu hozený ručník do ringu celé dosavadní tvorbě kapely. Pokud se novému posluchači BJH dostane jako první do rukou tato deska, věřím že bude silně na rozpacích. Jenže světe div se, naše trojice nezapomněla na vše čím si za ta léta prošla a od třetí písně začíná vystrkovat růžky jejich původní tvorba. Už trojka The Song (They Love To Sing) je hodně podařená a následující songy jsou skutečně parádní a velmi velmi kreativní a zdařilé. Taková Rock 'N' Roll Lady je klasická něžná Holroydovka a v poslední dvojici Capricorn a Play To The World je ukryt celý krásný svět hudby Barclay.

I když zvuk tohoto alba zavání syntetikou, něha a úcta - složky to přítomné v předešlé tvorbě BJH, lze v pohodě vystopovat i tady. A pokud dáte desce šanci, zopakovaně si ji několikrát poslechnete, při dalším pozdním návratu vám nezůstane na patře výrazně nepříjemná pachuť. Ba naopak, "oči vesmíru" nakonec rádi přiřadíte k skvostům njevyšším jako jsou Once Again, Baby James Harvest, nebo Octoberon.
Pro mne dnes už za 5, objektivně za 4.

horyna @ 14.04.2020 05:30:20 | #
Zdravím Myšáka: ano máš pravdu, Barclay James Harvest patří k mým vůbec nejoblíbenějším kapelám, ale v tom obrovském moři kvalitní muziky je i tak jejich místo až někde zhruba ve čtvrté, páté desítce. Podobných kapel je opravdu hodně a pořadí po první dvacítce, které mám už asi patnáct let neměnné (krom několika kosmetických výměn na pozicích 10. - 20.), se dál vysledovat nedá. Ty rozdíly se stírají a velkou roli hraje jak nálada, tak samotné momentálně slyšené album/kapela. Kluci ti vlastně odpověděli podobně, jak ti teď poradím já. Není podmínka je poslouchat popořadě, každopádně debut rozhodně nevynechej, s citelnějším odérem Beatles jde o naprosto plnohodnotnou desku, která je pro mne dnes už dávno pětihvězdičková. Před pár týdny jsem si projížděl celou jejich discografii a všechny desky z let 70-79 jsou dokonalé a opojné. Pokud tě osloví takovýto styl, nebudeš mít problém ani jednou říci NE. Jde o ucelenou desítku atmosféricky vznešených nahrávek plných melancholie a něhy. Společně se Strawbs, Moody Blues a částečně i Camel tvoří partu melodicky velice naléhavých a sametově přítulných kapel, pro něž je atmosféra a nálada jejich pohádkově nadpozemských nahrávek naprosto prvotním činitelem. Osobně je mám v imaginární škatulce art-soft-rock. BJH jsou velkým originálem a neznám nikoho, kdo by hrál s takovým citem jako oni, nebo na ně navazoval. Významnou, avšak ne vždy postřehnutelnou roli hrají i dva, vcelku pravidelně se střídající zpěváci. Les Holroyd má teňoulinký, vysoký slavičí hlásek, kdežto John Lees plnější, tužší, jak píše přítel Michálek-zaťatý. Vzájemný rozdíl není až tak do uší bijící, ale pokud budeš mít kapelu naposlouchanou, rozdíl rozkóduješ. Důležitým člověkem malinko v pozadí je i klávesák Woolly Wolstenholme, který je velkým pracantem ve prospěch oné atmosféry. Takový George Harrison, když už něco napsal (a bylo po max po jednom kuse na desce), mělo to svou váhu. Tak hodně štěstí přeji.