horyna - @ 28.06.2016 | #

Svými prvními dvěmi produkcemi mne Extreme vůbec nezaujali, i když připouštím že na Pornograffitti se několik stěžejních songů nachází. Skutečný průlom do mého srdce přišel až s albem III Sides to Every Story - muzikálovo barevnou kolekcí, hyřící bezpočtem kouzelných nuancí i originálních okamžiků, zabalenou ve slušivém kabátci utkaném z příjemných melodií. Ovšem hudební směr prezentovaný zde recenzovanou nahrávkou, obrací kormidlo (nejen pod tíhou doby) na zcela opačnou stranu rockového spektra. V prvním plánu je úchvatná a naprostá dominance Nunovy kytarové exhibice, tyčící se jako maják nad ostrými skalisty dobývanými příboji vln, energií nasáklého Garyho hrdla. Krásně ozvučena je i funky baskytara Pata Badgera, stejně tak dravá rytmika dvou bubeníků nahrávky se účastnících Paula Gearyho a Mikea Manginiho. Syrovost, drsnost, neučesanost, ale i krásné melodie (někdy skyty pod nánosem hutnosti) a hlavně obrovská invence sršící úchvatným způsobem z této nahrávky zasazuje tvrdý úder všem pochybovačům o tom, že Extreme dokáží komponovat na vysoké úrovni.

Album mne strhává svým entusiasmem od samého počátku, tvrdý surový riff, famózní Gary a jasná basová linka tvoří první There Is No God. Krásně čitelná nástrojová plejáda řádně kořeněná stylem funky, to je druhá Cynical. Tell Me Something I Don't Know- otevírají zvučné basové akordy, Nunova kytara zprvu jakoby jen medituje, do refrénu ovšem vyzvání a hraje už naplno. Mezi nejoblíbenější počítám čtvrtou Hip Today- jednu z nejenergičtějších pecek alba, v sobě absorbujíc drsné funky rytmy, riffujicí kytarové exhibice a zcela přesvědčivý Garyho výkon. Musím rovněž zmínit instrumentální palbu Midnight Express, melancholicky strukturovanou Leave Me Alone, Garyho největší odvaz No Respect- jež s námi smýká ze strany na stranu a v jejím závěru Cherone vyloženě řve z posledních sil a též kretivní a silnou melodičností opásanou devátou Evelangelist.

Žádné ústupky, žádná omezení, Extreme jdou tvrdě na věc a svou hudební podstatu odřeli do morku kosti, vím, tenkrát této produkci doba přála, vydat ji o nějaký pátek dříve, i Skid Row by žasli.

Snake @ 04.07.2016 06:15:42 | #
Album je to drsné a živočišné, úplný opak předcházejícího načančaného a do posledního smítka vypulírovaného III Sides To Every Story. Možná i proto taky komerčně zcela propadlo. Žádné dechy, žádné smyčce, žádné syntezátory, jen kytara, basa, bicí a Cheroneho živelný a neurvalý projev. Produkce je syrová, neučesaná a vyvolává dojem na jeden zátah zaznamenaného jam session. Což asi není pravda, protože se tady objevují hned dva bubeníci. Bob St. John a Mike Mangini. Ano, ten Mangini, známý z Annihilator, od Steve Vaie a v současné době působící u Dream Theater.

V době vydání jsem album kousal docela těžko a s poslechem měl problémy, dnes ani v nejmenším. Výborná muzika.