horyna - @ 22.01.2019 | #

Nikdy jsem nepředstíral, že patřím mezi zastánce tvorby, zpěvu a osoby Ozzyho Osbourna. K Black Sabbath s "Ozzmanem" u mikrofonu stále nějak ne a ne přičichnout a z mistrovy sólové tvorby mám rád jen velice zanedbatelný úsek. Ovšem mé kritice se zcela vymyká jedna jeho deska, jeho opus magnum – No More Tears. Ten stavím zcela neochvějně nad rámec běžné rockové produkce - Ozzy na něm dokázal, že nejen chlast a drogy jsou obory, ve kterých tak vynikal. Tato deska zastřešuje konec jedné éry, éry plné natupírovaných blonďatých hřív a kozatých, očkem mrkajících blondýn. S Randym Rhoadsem se Ozzy dokázal vzpamatovat a natočit dobrou desku, co ale dokázal s Wyldem, je neskutečné. Po slabých odvarech typu "Bark" a "Ultimate" přišel solidní "No Rest" a pak špičkový počin No More Tears. Vrchol, přes který se později zpěvák už nikdy nedostal a asi ani nedostane.

Album čítá jedenáctku výjimečných kompozic a rtuťovitého hard-rocku s pestrým stylovým rozpětím i notnou progresivní slinou. Osbourne zpívá absolutně nejlépe v celé své kariéře a hity "Mama" a skladba titulní mu dopřejí zasloužený komerční úspěch. Deska obsahuje trojici překrásných balad, hutně šlapavé demolující songy Desire, S.I.N. a Hellraiser, inovativní skvosty Zombie Stomp, A.V.H. a na dokonalé basové figuře položený pomník celé jeho kariéry, skladbu No More Tears - jako vyvrcholení této nahrávky. Špičková produkce dua Baron/Purdell (později podepsaná pod takovými skvosty jako jsou desky Awake od Dream Theater nebo Still Climbing od Cinderella) dokázala precizně vyzvednout všechny silné okamžiky kompletního hráčského aparátu tak, aby po sobě zanechala rockový pomník, který přetrvá desetiletí a možná i víc.

Dlouho jsem doma trpěl úděsně remasterovaný nosič této desky a v hlavě nosil myšlenku, že bych v budoucnu rád znovu někde zakoupil originál. Je to vlastně stejný případ jako Painkiller. A tak znovu na tomto místě musím vzdát hold portálu Discogs, díky němuž jsem si první press mohl znovu obstarat a slyšet tak nahrávku v podobě, v jaké jsem si ji z dřívějška zapamatoval. Tato nahrávka za to skutečně stojí.

jirka 7200 @ 23.01.2019 11:52:33 | #
to horyna : z tvého úhlu pohledu recenze vyznívá logicky, nicméně záleží, co kdo od Ozzyho očekává. Já, který ho mám zažitého od prvních alb Black Sabbath, jako hard rockového bouřliváka, který boří konvence, těžko mohu s těmito závěry souhlasit.

Jistě nemohu zpochybnit úspěch dvou radio hitů z alba No More Tears, které se velmi dobře prodávaly, určitě to ale pro mne není vrchol umělecký. No More Tears je mainstreamová deska vyšlechtěná producenty, kterých se na tomto albu dost vystřídalo a nadřelo.

Byla to zvláštní doba, éra stadionového hard rocku pomalu končila, nikdo nevěděl (krom grunge spolků) kudy dál. Mé předchozí zamyšlení sedí i na Bruce Dickinsona. Ten ve stejné době jako Ozzy vydal sólovku Tattooed Millionaire. Na něm je v podobném duchu rovněž několik chytlavých rockových hitů, nikdo ji dnes však neoznačuje za vrchol Bruceho tvorby. Ta je jinde, zrovna tak i Ozzy září mnohem více na jiných albech.