Voytus - @ 16.10.2010 | #

Druhé album Erica Claptona a doprovodné kapely z řad Delaney and Bonnie, tentokrát schované pod pseudonym Derek and The Dominos vyšlo v listopadu 1970, původně jako dvojalbum. Kromě již osvěčených spoluhráčů se tu objeví i skvělý slide kytarista Duanne Allman. Produkce se ujal všestranný Tom Dowd (kromě blues, rocku, jazzu produkoval i klasickou hudbu a spolupracoval například s Wishbone Ash, Rayem Charlesem, Allman Brothers, Johnem Coltranem a mnoha dalšími, včetně Cream) a jen díky němu se natáčelo prakticky neustále. Některé skladby byly nahrány naživo ve studiu, ale atmosféra bluesového jam session dýchá z každé z nich.
A co vlastně k písním napsat? Není na škodu vědět, co vlastně hlavní protagonista v tu dobu prožíval. Během 60. let se stal blízkým spolupracovníkem George Harrisona a jen tak mimochodem se zamiloval do jeho tehdejší ženy Pattie Boyd. A o tom je tohle album především. Ať už úvodní dvojice I Looked Away a Bell Bottom Blues, nebo Have You Ever Loved a Woman? a Why Love Have to be so Sad?. Z těchto písní přímo cítíte Claptonův smutek a zoufalství. Vrcholem tohoto truchlení je titulní Layla. Kromě toho, že Derek z názvu desky je Eric, tak Layla je již zmíněná Pattie.
Z vyloženě bluesových je zapotřebí zmínit Nobody Knows You When You're Down and Out a Key to the Highway. Obě sice převzaté, ale dodnes Claptonem hrané na koncertech. Druhou zmíněnou odstartuje fade-in, prý proto, že kapela začala ve studiu jamovat a zrovna se netočilo. Naštěstí byl Tom Dowd pohotový a tento jam stihl zaznamenat.
A když už jsme u těch převzatých skladeb, tak je tu výborný cover Hendrixovy Little Wing. Tu nahráli potom, co se doslechli o smrti tohoto velikána.
Hudební stránku netřeba složitě řešit - kytara, hammondky nebo klavír, basa, bicí. Naprostým vrcholem je sólová hra slide kytaristy Allmana, který dostává hodně prostoru. Černošský klávesák Bobby Whitlock vypomáhá s vokály a občas dostane i prostor pro sólový hlas. A jeho mohutný hrdelní vokál dost kontrastuje s Claptonovým naříkáním - především I Looked Away, tam odhalené snad veškeré Claptonovo zoufalství z nenaplněné lásky.
Jakkoli je album plné takových nálad, samo nepůsobí nijak depresivně, místy i naopak - smutek a neštěstí tu slouží jako jakýsi ventil.
Natáčení ale neprobíhalo nijak v pohodě, sám Eric začíná brát heroin a ani ostatní nijak nezaostávají. Však také další osudy členů nejsou nejlepší - Duanne Allman zemřel při nehodě na motorce o rok později ve 24 letech. Baskytarista Carl Radle zemře v roce 1980 na následky alkoholismu ještě před čtyřicátým rokem života. Bubeník Jim Gordon též propadá alkoholu a později je u něj diagnostikována schizofrenie, potom co zabije svou matku.
Oba zbývající přeživší se setkávají až po letech v roce 2003.
A co Derek? Věřte nebo ne, ale Derek si svou Laylu nakonec opravdu vzal. Ale to až o devět let později a za dalších deset let se rozvedli....No, je to pořád blues, ne?

Filozof @ 18.10.2010 08:41:48 | #
PaloM
A pokud jde o jeho trápení - je to trochu jinak.
V 60tých letech přetavoval svoji samotu a pocity do čistě bluesové kytary (u Yardbirds, odkud odešel pro odklon skupiny od blues, pak u otce br. blues Mayalla a poté u Cream, kde tvořil jedinou pravověrně bluesovou složku).
Po hledání u Blind Faih a dalších superskupin v době nejhlubší drogové krize a srdeční slabosti v 1. polovině 70 tých let, přetavil své běsy do neskutečně krásného a kritikou velebeného alba "461, Ocean Boulevard", které však bluesové příliš není. Částečně i pro úspěch tohoto nepříliš bluesového alba a částečně pro neustálé závislosti a hledání sama sebe, hledal i v muzice a jeho alba mají nižší úroveň a větší rozptyl - i do populárních vod (kvůli snaze být pokrokový? kvůli penězům?).
Dalším vrcholem v době, kdy zase bojoval s démonem alkoholu bylo bluesové dvojLP Just One night, aby dále klesl opět na dno.
A když se z něj vyhrabal a pořídil si syna, nechal ho vypadnout z okna mrakodrapu, což oplakával celý svět. Toto své dramatické trápení nechal probublat v píseň Tears In Heaven (grammy, bestseller atd.), a další vrchol - album MTV Unplugged, které je ale opět téměř čistě bluesové.
Poté se definitivně k blues vrátil - přesněji řečeno omezil experimenty a dal se zdravotně a psychicky do pořádku, aby mohl hustěji natáčet bluesové desky (podivné výlety do moderna ještě na přelomu tisíciletí pokračovali, ale přiliš nezaujaly).

Čili - svá největší životní trápení s výjimkou Ocean Boulevardu do blues přetavoval vždy.