Profil uživatele Filozof
Recenze:
Wakeman, Rick / The Six Wives of Henry VIII
| 2008-01-24 | Bylo nám dvacet a definitivně jsme propadli hudbě. Mezi směnami v německých putykách jsme u našich kapitalistických sousedů utráceli astronomické částky (na nepracujícího českého studenta) za CDčka a přístroje a objevovali tak hudební svět. V německých halách s elektronikou a nosiči jsme objevili většinu z později obdivovaných interpretů. Kupodivu to ale nebylo v NSR, nýbrž na Václaváku, kde kolega kybernet našel zvláštní CD, které ho zaujalo názvem. Šest žen Jindřicha VIII.? Koupil ho na blind a byl unešen. Jakýsi klasicky (částečně?) vystudovaný hudebník-klavírista se pokusil pomocí svého nástroje charakterizovat 6 manželek – 6 skutečně skutečně žijících historických osobností – manželek kontroverzního anglického vládce Jindřicha VIII. Tudora z 16. století, počínajíc Kateřinou Aragonskou a končíc Kateřinou Parrovou. Jeho eskapády s manželstvími, které měly dalekosáhlé dějinné důsledky a kvůli nimž nasměroval nábožensky (a implicitně i ekonomicky a politicky) Anglii na nejméně půl tisíciletí dopředu, jsou chronicky známé a není divu, že posloužily i jako inspirace hudebníkům.
Hudebně vzato je snaha o vystižení charakteru a povahy 6ti různých žen klavírem velmi zajímavá, byť ne originální. Na posouzení, do jaké míry se toto povedlo je nezbytné podrobně pročíst jejich životopisy, k čemuž jsem se zatím ke své hanbě nedostal.
Konstatujme tedy alespoň, že jde o zajímavou, mírně zvukomalebnou šestidílnou hudební fresku, pohybující se na pomezí klasiky a líbivě popového popisu. Právě tato Wakemanova “lacinost” se často stává terčem kritiky publicistů a hudebních vědců – bezesporu tím patří mezi nejkontroverznější a nejdiskutovanější umělce v okolí populární hudby.
Wakemana po úspěchu tohoto alba v našich uších začal kolega cíleně kupovat, ale přiznám se, že s výjimkou dalšího tématického alba s historickým podtextem (The Myths And Leggends...) už nás nic tolik nezaujalo. Toto album však považuji za poměrně povedené – rozhodně lepší než Wakemanovo působení v některých popových skupinách, kde (jak jsme se později dozvěděli) také působil.
» ostatní recenze alba Wakeman, Rick - The Six Wives of Henry VIII
» popis a diskografie skupiny Wakeman, Rick
Prokop, Michal / Michal Prokop/Framus Five Blues In Soul
"Prokop - vrozený pěvecký negroidní projev umožňuje vytvořit atmosféru skutečného soulu, plnou dynamického napětí a spontánních reakcí..."
"Trnka - špičkový pianista a varhaník, prakticky samouk, vysoce vyvinuté hudební cítění..."
"Klarfeld - přesný a nenápadný bubeník výborně udržuje "šlapající" sound..."
Tolik ukázka z dobových citací, které věřte opravdu nebyly u popových či rockových desek obvyklé.
Nad základní bluesovou harmonií se hypnoticky opakuje krátký rychlý motiv na hammondky, do toho "nejčernošštější" zpěv v Čechách - Michal Prokop. Rozjíždí se velmi zajímavá verze jednoho z nejklasičtějších bluesových standardů Mojo Working. Všichni jej známe ze 100 a jedna podob od Muddy Waterse po Elvise, ale nutno říci, že i tato středoevropská verze má své kouzlo a kvalitu. A varhanní sólo? Nádhera. Vyznění skladby sice je relativně nebluesové, ale to protentokrát nevadí.
Stejné napětí a cit lze vnímat i ze skvělé verze Why Am I Treted So Bad s krátkým saxofonovým sólem.
V následující Around And Around již zcela převažuje soul a názvuky jemného funky - především díky typickému použití dechové sekce.
Nobody Knows You When You're Down And Out - pro mne nejlepší číslo desky. Opět - známe mnoho tváří této skladby, ale vedle několika Claptonových verzí pro mne kupodivu jedna z nejlepších i při srovnání se zahraniční konkurencí.
Blues In Soul - napínavě znějící rytmika, nad ní přeci jen malinko nepřesné, byť mimořádně stylové dechy, ale celkově lahůdka.
V obráceném pořadí, než na nejlepší Charlesově desce se zde nyní nacházejí dvě největší perly tohoto velikána. Velké sousto po nedostihnutelných verzích tohoto slepého génia, řeklo by se, ale kupodivu při poslechu desky Vás to nenapadne. Jistě, není a nemůže to být Charles, ale poslouchat se to více než dá. What'd I Say šlape sice poněkud po povrchu, ale šlape. A o mnoha jiných verzích Mayallovou počínaje by se dalo diskutovat, zda jsou lepší. A druhá z perel - v podání mistra vůbec nejsilnější skladba, která kdy byla na gramofonovou desku zaznamenána - srdcervoucí I Believe To My Soul si také stojí relativně zdatně. Zde sice již jsou i jiné coververze (třeba ta od Animals) o špetku lepší a srovnávat ji s mistrovou opravdu nelze, ale přesto skladba zapadá do desky vhodně a například nástupy o klavírních minisólech mají potřebně napětí a mikrodynamiku.
I další skladba Keep A Light In The Window - nad znepokojivým nízkým tónem kláves se pomalu táhnoucí až na krev a maximum výrazu dotažený zpěv se prostě musí líbit. Poctivá práce a silný cit a zaujetí pro hudbu je slyšet z každého tónu. Mňam.
Výrazné trioly, jemný klavír, stále stejně procítěný vokální projev a stále stejně stylové dechy... If You Need Me.
A nakonec opět bluesová harmonie a pomalounké basové ostináto na klavíru... Some Day Baby.
A na závěr Hold On I'm Coming, mírné odlehčení se zajímavým flétnovým (?) motivem, ale bez poklesu kvality.
Málokoho by asi napadlo, že Češi dokáží vydat tak dobrou "černošskou" desku, ale je tomu tak. V celé historii ČS rocku (+ blues + ...) se nenajde mnoho lepších desek. Všechna čest. Navíc deska přes různorodý repertoár působí jednotně a ani jedna skladba neruší. Materiál je sice komplet převzatý a vrcholných kousků dosáhla česká rocková tvorba až s vlastními výtvory, ale jinak - klobouk dolů. Díky Bože za Prokopa. Jiného podobného tu nemáme a nikdy jsme neměli. Navíc je obdivuhodné, že tato deska byla nahrávána již na konci roku 1968, kdy kromě první LP Matadors vlastně nebyl u nás vydán žádný ani přibližně srovnatelný materiál.
CD obsahuje hned 9 bonusů od prvních nahrávek Framus Five z června 1968 (4 skladby), přes nehrávky z 2. Čs beatového festivalu v prosinci 1968, po poslední nahrávky v této sestavě (s touto dechovou sekcí) v létě roku 1969. Kvůli těmto bonusům se určitě vyplatí mít toto CD, i když materiál samotné původní desky je přeci jen o stupínek silnější. Původ materiálu (až na My Days Are Numbered Al Koopera, která je pro mne z bonusů nejlepší a jako první ukazuje Prokopa již v pěveckých polohách časů příštích - z Města Er ap.) je ze stejného soudku, jako na desce.
Poznámka na závěr - deska je vydána v původní nahrané podobě, nikoliv s uměle domíchaným potleskem, jak vyšla ve své první verzi pro český trh.
Na české poměry by to bylo 4, takto jasné 3 hvězdy
» ostatní recenze alba Prokop, Michal - Michal Prokop/Framus Five Blues In Soul
» popis a diskografie skupiny Prokop, Michal
Blue Effect / Nová syntéza
"Podařilo se vytvořit nový druh hudby, blízké nám mladým, která není žádnou kopií zahraničních vzorů." (Lešek Semelka)
"Říci, že Nová syntéza je světovým objevem by jistě bylo nadnesené, ale konstatovat, že je to náš příspěvek ke zformování hudby zítřka je
přinejmenším zasloužené." (Stanislav Titzl)
"Deska se mi zdá na naše poměry mimořádně zdařilou : má všechno vnitřní napětí z živého provedení a také zvukově vyšla syntéza velké kapely s Hladíkovou kytarou výtečně." (Miroslav Heřmanovský)
Takto byl přijímán krátce po vyjití ojedinělý počin tehdejšího socialistického hudebnictví a novátorský i v evropském měřítku - deska Nová syntéza, kde spojily organicky své síly Blue Effect a Jazzový
orchestr ČS rozhlasu. Je až neuvěřitelné, že takto vyspělý počin vznikl v době, kdy se vůbec rocková a beatová elpíčka našich skupin dala počítat na prstech rukou.
Nejde o rockovou skupinu, doplněnou (např. dle soulového vzoru) o dechovou sekci, přihrávající kontra či vyhrávky v pozadí ke klasické rockové hudbě. Naopak - velkoorchestrální aranžmá na první poslech převažuje, zdá se pouze přitvrzeno rockovými hudebníky, integrovanými do orchestru. Ale již na druhý poslech odhalíme, že mnoho postupů zde použitých je čistě rockových. Síla, drive, rychlost a napětí z hudby přímo vyvěrá a hlavně ve skladbách Má hra a Popínavý břečťan Radima Hladíka je nářez se vším všudy. A především hudba v Břečťanu dosahuje skvělého propojení obou těles, kdy skutečně nelze říci, že jeden hudební svět tvoří pouze doplněk či pozadí svého protivníka.
Nádherný zážitek zprostředkovávají i skladby psané jazzovým Kamilem Hálou - Blues Modrého efektu a titulní skladba. Blues je spíše ve středním tempu a díky krásné a citlivé Hladíkově kytaře, nápaditým až napínavým tématům dechů a tvořivé práci bubeníka je skutečnou lahůdkou.
Nová syntéza pak na větší ploše (přes 14 minut) dokáže dát prostor sólistům i nástinům dalších nových postupů.
Deska je podle mého velmi podařená a nezbývá než říci, že slova Oskara Jelínka: "Spojení vytvořilo kompaktní celek, který hrál a swingoval s takovou chutí, že strhl k nadšené spolupráci všechny zúčastněné." jsou pravdivá a dodat, že celek strhl k nadšené spolupráci i posluchače. Citlivý posluchač s hudbou v těle si musí podupávat.
Nutno se zmínit také o zvuku. Ten je překvapivě dobrý. Nádherně prokreslené metličky, čistý tón klavíru, hutný spodek a dostatečně plechově ostré, ne však nepříjemně řezavé plechy nejsou samozřejmostí ani mnoho let po datu nahrávání této desky. Navíc je skupina i orchestr skutečně zvukově dokonale propojen a ač slyšíme jednotlivé sekce i
nástroje dostatečně rozlišeně, nedošlo k rozdělení zvuku typu: "skupina vlevo, orchestr vpravo" ani k nevyvážení jednotlivých zvukových sub-hmot.
P.S. CD obsahuje ještě 3 bonusy, které pro zachování autenticity nehodnotím - jsou přeci jen z jiného tyglíku. Ale nejsou špatné.
V české konkurenci jednoznačně 4 hvězdičky, v mezinárodní 3.
» ostatní recenze alba Blue Effect - Nová syntéza
» popis a diskografie skupiny Blue Effect
Uriah Heep / Sweet Freedom
Hned na začátku je patrné opětovné mírně přitvrzení a navíc o trochu bohatší a plnější zvuk - alespoň v úvodní Dreamer.
Za ní napínavě začínající, zajímavě pokračující a skvěle končící pecka Stealin'. Jo - tak ta patří k nejlepším uriášovským věcem. Poctivý hardrock, ale silná melodika, sborové vokály v pozadí, vynikající basový part - mňam mlask. Tohle hodně můžu.
Pochopitelně se musím zmínit i o až hymnické titulní skladbě, s krásným, kontrastně až nadpozemsky klidným refrénem, vytvářejícím vytrženě mimozemskou atmosféru klidu myšlenek tibetských mnichů.
Hned následující klávesové tóny If I Had A Time ale vlastně nejsou o nic horší. Prostě jako vždy - každá skladba stejně dobrá, každá dost osobitá, každá dost melodická. Třeba mne zabte, ale která jiná skupina má takhle vyrovnaných a dobrých 6 alb v řadě?? Jo - pár jich je, ale v tomhle hudebním stylu nevím nevím.
Dokonce i Circus - nejslabší kus alba, který se svými akustickými kytarami podbarvenými bongy a vyloženě popovým vokálem včetně frázování jakoby nevěděl kudy kam (zvukem připomínal hodně některé skladby Demise Roussose), a který jako by na album nepatřil, Vám prostě nevadí. I když je nejslabší ještě stále není TAK slabý. No a stejně se už těšíte na typický závěrečný sedmiminutový opus Pilgrim... :-)
Bonusy tentokrát nebudou - mám jen klasickou CD verzi ne-re-mastered.
A tím bychom skončili s Uriah Heep. Nechtějme jim kazit pověst zmínkami o albech, která v pozdějších letech upadají hloub a hloub k šedi a průměru...
Zatím jsme ale v roce 1973, Uriah Heep jsou skvělá skupina a zaslouží si 3 a čtvrt hvězdičky.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Sweet Freedom
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Uriah Heep / The Magicians Birthday
Takže co tu máme teď? Klasické Uriáše, jako vždy.
Mírně hymnická Sunrise,
rychlejší Spider Woman,
mírně tajemná a zasněnou kytaru předkládající Echoes In The Dark,
až moc vyklidněná klavírní Rain,
akusticky příjemná Tales,
epická, proměnlivá, hravou kvazi-starodávnou vsuvkou opentlená The Magician's Birthday,
prostě vše, jak má být. Nezaměnitelní Uriáši, pohybující se stále bezpečně na správné straně hranice mezi dobrým rockem (byť již ne tak tvrdým) a přeslazeným popem. Mají prostě na tu hranici cit. Každá skladba stále stejně osobitá, melodické nápady také pořád dost dobré na kvalitní muziku. Snad přeci mírný ústup z propracovanosti a malinko cítit únava. Ale jen tak o čtvrt hvězdičky - podle mne se stále bezpečně drží na 3 noční oblohová světélka.
A propos - bonusy Castle reedice - Silver White Man a Crystal Ball. První dosud nevydaná verze, druhá dosud nevydaná skladba - obě mixovány 1993. Nic zásadního nepřidávají, podle mne o ždibec horší, než album jako takové.
Co víc psát? Stejně to všichni známe do poslední noty a životopis si přečtěte ve vyčerpávající stati od Jardy...
» ostatní recenze alba Uriah Heep - The Magicians Birthday
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Uriah Heep / Demons And Wizards
Mírné změkčení hudby a použití špetky progrese v efektech je typické pro první dvě skladby čtvrtého alba UH. Třetí skladba - klasická uriášovská vypalovačka (a moje nejoblíbenější z tohoto alba) Easy Livin' však vrací vše do starých kolejí v rámci minulé desky.
Stále stejně dobrá a poctivá muzika se zdravými kořeny. Krátké souboje kytary a klávesových běhů v Poet's Justice, nádherný zpomalený motiv uprostřed Circle Of Hands, slastné tajemno v Rainbow Demon s působivým kontrastem mezi vedoucím vokálem a "uh - ah" v pozadí, krásné vokální linky v Paradise, kombinace rychlosti a zasněné pomalé kytárky v The Spell - prostě typičtí uriáši se skvělými a jedinečnými skladbami.
Reedice Castle Communications (protentokrát) má přeci jen trochu lepší zvuk než původní vydání - viz minulá deska. Bonusy jsou 3 .
První - singlová verze Why vyšla jako B-strana a na CD v roce 1991 na Rarities From The Bronze Age.
Druhý - rozšířená verze Why je ze sessionu Demons ze začátku roku 72 a zmixována byla až pro toto CD v roce 1995. Není totožná s 11minutovou verzí, nahrávanou jako studiový jam v roce 1971 na Look At Yourself - sešnech.
Třetí - dosud nezveřejněná skladby Home Again To You ukazuje nepříliš typickou bluesovější tvář UH. Jde o demo nahrané spolu se skladbami této desky a do roku 1995 nezmixované.
Bonusy se dají bez problémů oželet. Why je proti skladbám z LP méně nápaditá a Home Again... působí silně demo-logicky - především kvůli divné tuposti bicích a nepříliš velkému zaujetí. Jak víte, blues je moje parketa, ale pro něj si radši pustím některou z desítek jiných kapel, tahle skladba není bluesový klenot.
Jasné a poctivé 3 hvězdy.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Demons And Wizards
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Uriah Heep / Look At Yourself
Úvodní motiv ukradený od Deep Purple, klasické kadence bicích, divoké klávesové běhy, nezaměnitelné vokály v pozadí - aneb Look At Yourself - úvodní vypalovák další výborné desky UH.
I následující skladby nesou pečeť špičkové muziky. Poctivý hardrockový spodek, důrazné a nekomplikované rytmy, vznosné juriášovské zpěvy, silné melodické linky, pečlivá práce s hudebními nápady a absence hluchých míst.
Jsem zastáncem teorie, že dobrá muzika se dá někdy udělat i bez geniality - prostě se mírně nadprůměrný melodický nápad hodně dlouho zpracovává a vylepšuje, přivěšují se na něj nápadečky a motivky, zapracuje se s dynamikou a poctivě a s chutí se to celé zahraje. Vznikne tak hudba, kde je slyšet pečlivost, zaujetí a poctivá práce. Líbí se Vám, i když uznáváte, že melodicky to není Yesterday, technicky to nejsou Baker s Hendrixem a energií nesoupeříme s GFR. Máte-li k tomu alespoň dva prvky (zde klávesy a vokály), které skupinu ihned odliší od konkurence, můžete mít vyhráno - přijdete-li ve správný čas. A ještě jedna věc je nesmírně důležitá - i přes vnější podobnost a jednotný styl skladeb je každá z nich navýsost osobitá a nezaměnitelná. Nehrozí nuda či slití do beztvarého celku. Podle mne hodně zásadní problém mnoha jiných skupin.
Jo. Dobrá muzika - snad se nikdy nestane, že bych si ji neposlechl s opravdovou chutí.
Deska dostává poctivé 3 hvězdy, což u mne je hodně. Nemůže dosáhnout tam, kam dokonalé nadčasové opusy Lady In Black, Salisbury, Lucy Blues a Come Away Melinda posunuly první 2 alba skupiny, ale nemůže být každý den supersvátek. A desetiminutová July Morning se svými fantastickými klávesovými motivy od páté minuty dále (hlavně ten konec - ach) jim (přiznejme)téměř šlape na paty.
Poznámka nakonec - klasické vydání na CD - Castle Classics z roku 1990 - zvuk nic extra, bonusy - nula.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Look At Yourself
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Uriah Heep / Salisbury
| 2007-11-08 | Hned na úvod vypalovačka v duchu nejrychlejších z předchozího alba. Neskutečně působivé riffy/motivy, skvělá práce s vokály , časté změny tempa, dramatičnost a přitom melodičnost - prostě typičtí Uriah Heep.
Následná balada The Park nedosahuje ani zpoloviny účinnosti Melindy či Lucy, působí pouze jako zpestření mezi rychlejšími kusy.
Time To Live je má osobně oblíbená pro několik nápadů - kterých ostatně mají UH vždy na rozdávání. Jak to dělají, že jsou tak působiví a přitom ne až tak prvoplánovitě laciní? Pečlivá produkce + dostatečná sebereflexe??
A je to tady - Hit všech hitů, královna všech českejch tancovaček a zábav - Lady In Black. Nedávno jsem četl povzdech jednoho publicisty, jak strašně tuhle skladbu przněj český zábavový kapely od roku 1971 dodnes. Ano - slyšel jsem těch verzí několik - fakt hrůza. Zdánlivě jednoduchá skladba. JENŽE - zahraje-li ji Agrometal-group z Horní dolní, vyjde z toho těžkoprdelatá povrchní utahaná nemotorná slátanina. Zahraje-li totéž UH, vyjde z toho skvěle gradovaná, odlehčená a zcelajistěvásrozezpívající hymna. Jak to? Kde je tajemství téhle skladby a hudby vůbec? Jaké mikroveličiny hrají roli? Čím změřit a jak precizně popsat umění a talent?
A po klasické HR-UH pecce High Priestess přichází vrchol desky. 16timinutová suita Salisbury. Již monstrózní začátek s dechy (představte si odlehčeného Wagnera) dává tušit, že tady půjde o víc, než pár riffů na poskákání si. A taky že jo. Podle mne povedené spojení některých klasických postupů s hardrockem. Osobně si libuji a nejsem sám. Mimo jiné mne moc dostávají basové běhy v mnoha úsecích, nad nimiž si lebedí někdy jen tiché dechy, někdy plná armáda. Na větší ploše prostě můžete dokázat více - máte-li ovšem talent a Johna Fiddyho, který Vám všechny ty dechy zaranžuje. A to UH bezesporu měli.
Bonusy na reedici Castle records jsou jen 2 - singlová verze High Priestess a skladba Simon The Bullet Freak - která na US a kanadské verzi LP nahrazovala Bird Of Prey. V Evropě vyšla jako B-strana singlu. Dobrá. Dal bych je na desku obě.
Jasné 4 hvězdy.
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Salisbury
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Uriah Heep / Very 'eavy...Very 'umble
Úvodní klasický "riff", posilovaný postupně basou, bicími, kytarou a už se rozjíždí klasická pecka Gypsy. Dramatická práce se změnami tempa a kadencemi bicí baterie spolu s dramatickým vokálem a hypnotickým motivem vespod tvoří jednu z nejklasičtějších pecek hardrocku vůbec. Joj, tomu říkám klasika.
Daddy, daddy, come and look ... nádherný, procítěný, jemňounký přednes textu malé holčičky se ozve v prostoru nad levou bednou... nádherné, jemné vybrnkávání na akustiku a následně Come Away Melinda... hlubší, odpovídající hlas se vznese zprava z prostoru, rozjíždí se melodrama s textem stejně dramatickým a hlubokým, jako je přednes. Místy mírně gradující pomocí virblu, místy zklidněná pomocí smyčců v pozadí, velmi velmi působivá svojí čarovnou krásou a melancholií. Slyšíte každý povzdech, každé mikrogesto, každé otevření rtů a skupina spolu se zvukařem Vás tak dostává do děje a i když neumíte anglicky a víte, že o texty v muzice téměř nikdy nejde, prostě musíte tentokrát udělat výjimku a sehnat si ho. Uf. To je síla...
A už je tu Lucy Blues. Pokud Vám nějakým zázrakem zimomriavky nebehaly po chrpte při Melindě, nyní se jim již nevyhnete. Tvrdě mlácené, neskutečně působivé heavyblues zasáhne každého. Dokazuje, že ačkoliv UH nemají bluesové kořeny jako třeba JT nebo LZ, umějí ho zahrát - a po svém - což je dobře. Jinde jsem totiž takhle zahrané blues neslyšel. Nádherný klavír hraný v basových rejstřících a do toho silně zatěžkané doby + tradičně výborný (nepříliš bluesový) zpěv. A hromada bluesového citu. K tomu nádherná, opravdu nádherná sóla na varhany, postupně i skvělé vyhrávky klavíru a sólové kytary - tu se doplňující a střídající, onde souznějící... prostě nádhera všech nádher. Fantazie. Hudebně jednoduché, ale nesmírně působivé motivy. Kde? Kde, na které desce? Kde dokázali zopakovat takovouhle sílu?? Nikde!
Tak to jsou jen tři pecky z tohoto skvělého alba, vynikajícího debutu ve vynikající době. Tenkrát bylo sakra co poslouchat. Deska je trochu bita díky mírné nevyrovnanosti. Slabé kusy nemá, ale přeci jen tři výše popsané vystupují jako monumenty až do hardrockového nebe, což se o ostatních zas tak říci nedá. Ale jinak skvělá hudba, byť nijak složitá. Aspoň o to přístupnější. Klasický hardrock na vrcholu sil.
Reedice Castle 1996 (Remastered from original master tapes - faitfully restored artwork) není zvukově nejdokonalejší, jasně je často teba slyšet nástup jednotlivých stop šuměním dobu před samotným zvukem z nich a celkově je zvuk mírně slitý a jedovatý, přesto je pro slušný zážitek nutné rozumnéí zařízení. Nějaké šmrdlání v plasťákách u kompu prostě nemá v hardrocku co dělat.
Reedice obsahuje 3 bonusy, ale nikterak nepostradatelné. Alternativní verze Gypsy a Melindy pouze pro sběratele a dříve nezveřejněná skladba Born In A Trunk potěší, ale dá se bez ní žít.
4 hvězdy
» ostatní recenze alba Uriah Heep - Very 'eavy...Very 'umble
» popis a diskografie skupiny Uriah Heep
Who, The / A Quick One
Rozdíl mezi Who a ostatními známými RnB kapelami 60tých let byl v tom, že Who se do role divoké pódiové show uměle stylizovali, dokonce na popud manažerů. Jejich vystoupení a částečně i hudba (jak sami uznávají) je proto divadlo. Jenže Who se v této stylizaci našli, vyhovovala jim a obzvlášť šašek Keith Moon si ji vrchovatě užíval. Pravděpodobně nikdo vhodnější k této roli nebyl.
Pochopitelně tedy i jejich desky jsou o hodně jiné, než desky Yardbirds, Rolling Stones, Small Faces a dalších. A Quick One je toho asi nejlepším důkazem. Skladby jsou mají méně bezprostředního “černého” feelingu, ale zase jsou o to pestřejší a originálnější. Skladatelsky k tomu přispěli všichni čtyři.
Navíc je pozoruhodné, že Who vydali vynikající desky ve stylu původního R'n'B (relativně podobného konkurenčním skupinám) - My Generation, zcela jinou A Quick One, vizionářskou operu Tommy i fantastické Live představení Live At Leeds. Každá z těchto desek je úplně jiná a přesto všechny na špici dané oblasti. Uvažujeme-li, že toto celé je v rozpětí 5 let, pak klobouk dolů. Málokterá z původních R'n'B skupin se dokázala úspěšně vyvinout v kvalitu jiného druhu pro delší období. Who bezesporu ano. Souhlasím s Kneekalem, deska je více whoovská, než předešlá, a tím výjimečnější. Mám-li uvést pár konkrétních poznámek ke skladbám, namátkou:
Run Run Run - těžkej valivej beat, výborná pecka, skvělá (byť nijak složitá) jízda přes zvonivé kytary - skladba, jaké třeba právě Stounům v letech 65 - 67 chyběla.
Boris The Spider - famózní věc založená na motivu dvou osmin na stejném tónu, střídavě stoupajících a klesajících se závěrečným klouzavým rozvedením a především na opakované vymazlené frázi: “Bóóóris The Spááájdŕŕŕŕ..., jejíž kouzlo tkví v sestupné kadenci se závěrečným vracejícím se tónem a vokálu frázujícím slabiky střídavě na jednu i dvě osminy. Jakmile skladbu jednou zaslechnete, nikdy její charakteristické napětí nezapomenete. Mňam.
I Need You - skladbička založená na skvělé Moonově prácičce a roztomilé mezihře s harmoniem (či něčím, co tak zní - pro rýpavého Ohnotjimagena :-)), využitým i ve vtipném závěru.
Whiskey Man - podle mne poněkud nevýrazná věc a tlumenou trubkou v pozadí. Silně však již odkazuje k Tommymu.
Heat Wave - jediná neautorská věc - našlápnutá verze skladby klasického tria Dozier - Holland - Dozier v R'n'R rytmu. Skvělé.
Cobwebs And Strange - typická Moonova ujeťárna. Pochodový nářez s dechy a píšťalou, se stále zrychlujícím tempem, až do šíleného konce. Tohle skutečně nenajdete u “normálních” skupin :-) .
atd... no, abych to zkrátil...
zmíním se ještě o závěrečné, 9 minut trvající A Quick One, While He's Away, kde Townshend poprvé na desce projevil svoji zálibu ve větších prokomponovaných celcích. A capella "chorál" na začátku, téměř citace Beach Boys za půlkou i mnoho dalších různorodých částí je předzvěstí věcí dalších a pro mne výborná a dramatická hudba.
Pokud se týče bonusů, o nichž píše kneekal - mám klasickou verzi CD, která je neobsahuje, ale téměř všechny vyšly (a mnoho dalších) na dvou LP Rarities 1966 - 68 a Rarities 1969 - 72. Obě tyto LP vyšly na 1 CD, které také mám, tak mohu potvrdit - i toto je skvělá muzika a žádné “odpadky”. A Barbara Ann je skutečně kouzelná... :-)
Zkrátka - výborná deska, živá, díky rozdílným skladbám velmi pestrá, úplně jiná, než konkurenční R'n'B skupiny. Prý se v této době Mods již začali od Who odvracet, ale myslím, že to není ke škodě věci. Pokud ano, byla to jistě reakce na větší náročnost hudby Who, která měla přinést své plody za pár let.
4 hvězdy jako vyšité (5 dávám ... atakdále).
» ostatní recenze alba Who, The - A Quick One
» popis a diskografie skupiny Who, The
Deep Purple / Made in Europe
Živá deska z roku 1976 zachycuje materiál z tří evropských koncertů počátku roku 1975, kdy složení kapely bylo Paice - Blackmore - Hughes - Lord - Coverdale. Jde o pouhých 5 skladeb, zaujímajících plochu cca jedné třičtvrtěhodiny, pocházejících výlučně z alb roku 74 - Burn a Stormbringer.
Deska je často srovnávána s předchozím živým opus magnum kapely - Made In Japan. Podle mne chybně. Jde o jinou kapelu, jinou dobu a jinou muziku.
Stejně jako všichni ostatní uctívám svatou trojici alb 70-72, stejně jako téměř všichni ostatní neméně uctívám první 3 alba s muzikou velmi odlišnou, ale podle mne geniální a nenapodobenou. A stejně jako naprostá většina vnímám ostrý ústup z pozic kvality po roce 72. Dalo by se tedy čekat, že budu souhlasit s odsouzením této desky jedním z předešlých pisatelů. Leč nestane se. Za prvé se domnívám, že Made In Japan zdaleka nedosahuje kvalit studiových desek 1970-72 a druhak jsem byl kvalitou hudby na Made In Europe velmi příjemně překvapen. Možná je to dáno tím, že po poslechu Burn a Stormbringer jsem očekával nejhorší a dostavil se tak častý efekt pozitivního překvapení, neočekáváme-li nic.
Jde o hudbu šťavnatou, plnokrevně rockovou, dávající jednotlivým členům dost prostoru a přesto nenudící a nepochybně i s vysokým standardem kvality. Navíc o hudbu zcela jinou (obsahem i formou), než jaké je ke slyšení na Made In Japan - tedy hudbu nestrhávající ke srovnání a hlavně nedublující starší živé nahrávky. A můj osobní dojem je ten, že jde i o hudbu jaksi "dospělejší". Mírně zklidněnou, se zvážnělým důrazem na každou notu, nehrnoucí se bezhlavě a drze dopředu za každou cenu. Naopak přibylo jakési "důstojno" v pozadí (snad tušení, že jde o poslední - chronologicky - poslouchatelnou desku skupiny?). Vše ku prospěchu věci.
Jak víte, 5 hvězd skoro nedávám. 4 hvězdy si nechávám pro Machine Head a příbuzné kousky, takže 3 hvězdy, což je pochvala. Velmi vhodně investovaných 179,- Kč.
P.S. Poznámka ke zvuku - mírně slitý zvuk se u starší živé nahrávky předpokládá a toleruje (nahrazen slušnou šťavnatostí a plností), ale vadí zanikající a nevyrovnaný zpěv - hlavně v první skladbě.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Made in Europe
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
UFO / Force It
| 2007-09-25 | No, co napsat k téhle desce? Zahlédl jsem ji ve slevách za pouhých 179 Kč v remasterované verzi. Vidím známé jméno dobré kapely a cena lidová, pro kompletačního cvoka jasná volba - beru do košíku. Sice mne trochu varoval obal, nevkusný a zcela vybočující z nálady starých dobrých obalů do popových vod modernější muziky (všimli jste si, že podle obalu po desítkách let přehrabování v regálech s CD bezpečně poznáte "naši" dobu?), ale doufal jsem ve vítězství obsahu nad formou. Další, co mne varovalo, byl zmínka o jakémsi Michaeli Schenkerovi na obalu - snad to není TEN Schenker z popově-tancovačkových Scorpions? Bohužel - je. A přesně tak vypadá i muzika, kterou Vás začne nemilosrdně masakrovat CD-přehrávač po stisknutí "play".
První skladba ještě jakžtakž šlape, i když velmi nepůvodně (třetí odvar druhé ligy teenrockerů). Ale při druhé už Vám vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Tak neskutečně nepůvodní a tupá klišé, spolu s vokály jak z "Holky z naší školky "Shoot, Shoot, Shooting Fóór You..." či co to tam bublegummově (ovšem bez jejich roztomilosti) žvatlaj. Děs, běs. Pak kvílivá kytara jak z nejhoršího tancovačkového agrometálku ... co to má znamenat??? S úsilím se snažím přežít skladbu do konce a čekám nějaký obrat. Nepřichází. Naopak - třetí skladba je snad nejpitomnější a nenepůvodnější oplodňovák katerorie Nedvěd+Nedvěd+Hložek D minus minus. A po pár vteřinách když začne kvílení "...and you every melodíííísss...", s dikcí naprosto přesně odposlouchanou z Bavorských hospod po desáté večer (věřte mi, já tam pracoval), nevěříte svým uším. Jak se tahle skupina může jmenovat stejně, jako to druhé UFO s výtečným progrockem??? Kde kdo co popletl??
Psát dál asi nemá cenu. Hned další skladba silně připomene českou tancovačkovou Odysseu či Katapult blahé paměti. Obě tyto české perly mají alespoň jisté kouzlo originálu ve své nedokonalosti. Ale tolik nepůvodnosti a nudy, co slyšíte zde se snad na jedné placce sešlo až u Vaška a Evy.
Další skladba už jako připitomělý synthypop rovnou začíná a dál se to nelepší a nelepší. Prajednoduché až tupé vzorce na 2 a půl akordu, kde by tomu GFR dodali alespoň šťávu a Queeni (složili-li by někdy něco s takhle nijakou "melodií") šťavnatou produkci se spoustou drobností se UFO nestydí přednést v celé nahotě své pitomoučkosti.
Ne. Přátelé, to opravdu ne. Nikdy více. V tisících případů, které jsem měl možnost slyšet se snad nikdy nestalo, že by se skupina tak lišila stylem i kvalitou produkce na albech tak málo časově vzdálených, jako UFO vzor 71 a 75. Tentokrát jednoznačně ke škodě věci. Bohužel - musím důrazně varovat.
P.S. - Prodám či vyměním CD. Pěkný obal, kvalitní zvuk, remastered edice - nechcete? :-)
Jednu hvězdu dávám s vědomím, že existuje Moravanka a Eva s Vaškem.
» ostatní recenze alba UFO - Force It
» popis a diskografie skupiny UFO
UFO / Flying
Hypnotická basa s hypnotickým rytmem a stejně hypnotickým tupým zvukem rozjíždí první skladbu (7 min) skvělého alba, které bezesporu představuje vrchol tvorby UFO - alespoň z těch desek, které znám (mám) já. Skladba graduje a stejně jako ty další ukazuje, kam až se dostal Rock, Space-rock či Prog-rock ve vrcholných letech - zde rok 1971. Nejedná se o Space rock či Space music - jakým se označuje často hudba Pink Floyd. Jde o klon tvrdšího rocku, který je mírně náročnější a používá temnější atmosféru a repetitivní figury k vytvoření netypické atmosféry. Ale přeci jen ne tak výjimečné, jako Pink Floyd či King Crimson. Na to je příliš "obyčejný". V porovnání s běžnou produkcí je však neobyčejný až dost.
Druhá skladba - pomalu se rozjíždějící Star Storm (hvězdná bouře? - vzpomínáte - slíbil jsem, že se budu učit anglicky :-)) už jasně ukazuje, že k vychutnání a špičkovému výkonu potřebuje tahle muzika větší plochu. Skorem 19 minut trvající, změnami rytmu protkaná kompozice s onde kvílivou a jinde vesmírně nahalenou a naechovanou zkreslenou kytarou a pořád stejně hypnotickou rytmikou není pro každého (Nedvědomilci a dechovkáři odchod), ale ten, kdo rozumí, ten vychutná. Neznám nic podobného.
Dvě kratší skladby (obě pod 4 minuty) působí jako prodloužení předchozího eposu a uvádějí závěrečnou, pátou, monumentální 26 a půl minuty trvající ódu na dospělý rock s vesmírnými kořeny: Flying. Chcete létat? Tak se odlepte a leťte! Jste poserové? Tak zůstaňte sedět a pusťte si Wabiho Daňka!
Famózní začátek dokonalé suity se silně bluesovými kořeny, neléhavým vokálem a působivým poselstvím jak z jiného světa. Dokonalé, famózní, fantastické. Neskutečně nádherná, ale vrchovatě chlapatá a nelyrická kytara, střídaná emočně nabitým a vrcholně naléhavým zpěvem jen na pozadí jemného podkresu rytmiky a občasného brnknutí akustické kytary. Pochopitelně mnohokrát graduje a Vám mráz po zádech běhá a běhá. V okamžicích, kdy kytara přebere od vokálu vůdčí linku a napálí Vám do palice elektrické blues pro 22. století, museli byste být citově úplně tupí, aby to s Vámi nepohnulo. O rytmické náročnosti pro mnoho změn - počítat doby se ani neodvažuji - ani nemluvě.
A dost keců. Tohle je muzika pro opravdové chlapy, co toho víc udělají, než nakecají.
A - však víte - 5 hvězdiček skoro nedávám.
P.S. - dnes jsem náhodou poslouchal v práci Amon Düül II a uvědomil jsem si, že jejich progrese je velmi velmi podobná této desce UFO.
» ostatní recenze alba UFO - Flying
» popis a diskografie skupiny UFO
UFO / UFO 1
Dramatický, zatěžkaný beat a do toho sem tam zvuky, jako když startuje létající talíř. Unidentified Flying Objects - aneb první skladba první desky kapely UFO.
Už na obalu si skupina umístila 5 hvězdiček, kterými naznačila, jaké hodnocení si zaslouží. Z dnešního pohledu nijak objevná muzika, ale psal se rok 1970...
Co dál? Skl.č.2 - Boogie - Ufologická verze boogie, klasickou boogie strukturu občas příliš nepřipomínající. Stejně drsná, a potemnělá verze jako u skl. č. 1.
C'mon Everybody - tvrdé bicí, zkreslená kytara, jaksi rozháraný rytmus a stále stejně potemnělá atmosféra. K tomu kvílivá kytara - sice poznáte, že jde o předělávku legendárního Cochranova hitu, ale vnější podobnost veškerá žádná. A v podobném duchu se nese celé album. 10 skladeb s rozumnou délkou, zřetelně mající ještě kořeny v bluesrocku, spíše však jakýsi drásavý nervní hardrock s progresivními prvky, které naplno převezmou vládu až na dalších albech.
(Come Away) Melinda - dominující kvákající basa s přebuzeným zvukem (zde ovšem chrastí vše - včetně zpěvu - proto jde asi o záměr) a pochodové, nepříliš důrazné kadence bicích posouvají skladbu o kus jinam, než ji známe od Uriah Heep. Osobně je mi bližší uriášovská, klidnější a naléhavější verze - lépe ze skladby vytáhne silnou melodii a nádherný přibluesovatělý rhythmus.
Z dalších nutno vypíchnout nádhernou Treacle People, mířících už prvními slovy "I Walk Thru The Space..." i naléhavostí projevu kamsi do vesmíru. Krásná pomalá melodie, potemnělá atmosféra, space-prog prvky. Kdo jiný tehdy takhle hrál?
Zkrátka velmi zajímavá a netuctová muzika napůl mezi VDGG a klasickým Hardrockem.
Musím dát jen 3 a půl hvězdy, protože deska není tak silná, jako skvělá Flying a - však víte - 5 hvězd... atd. :-)
P.S. Při poslechu jsem si vzpomněl na řidké "vesmírné experimenty" Ten Years After na pozdějších deskách. Podobnost čistě náhodná?
» ostatní recenze alba UFO - UFO 1
» popis a diskografie skupiny UFO
Supertramp / Some Things Never Change
Styl Supertramp je jasně a hned rozpoznatelný na každém jejich albu. Nejsou skupinou v popředí zájmu, tak stručně k jejich hudbě obecně. Pohybují se v prostoru mezi soft-rockem, AOR, poklidným promyšleným popem a lehounkým jazzem, ale svým osobním, nezaměnitelným projevem. Většina posluchačů zaznamenala skupinu v roce 1979 v souvislosti s jedním z nejúspěšnějších alb historie - jejich multiplatinovým Breakfast In America, ale skupina tou dobou již měla na kontě 5 alb (první v roce 1970). U nás sem tam někoho zaujala v roce 1982, kdy Supraphon v licenci distribuoval jejich LP Famous Last Words z téhož roku. Ale mnoho posluchačů jejich klidnou hudbu odzívlo, stejně jako kamarádka, která mi LP tenkrát věnovala. Dnes jí za to děkuji.
Hodnocené album Some Things Never Changes bylo označováno jako návrat a mělo ve své době (1997) dobré, ne však oslavné, recenze.
Na muziku Supertramp musíte mít náladu a vyjít jí vstříc. Neoplývá pohlcující energií, není stylově vyhraněná pro příslušné fanoušky, v ruchu všedního dne snadno zanikne. Ale dáte-li jí čas a v poklidu se zaposloucháte, uslyšíte velmi chytrou, proaranžovanou a nesmírně pečlivě zprodukovanou hudbu. Autoři nechrlí melodické nápady na první poslech, album je spíše architektonicky vystavěno s přepečlivým vrstvením jednotlivých nápadů, vyhrávek, rytmů a plošek. Společným znakem všech skladeb je jednoznačně postavení každé kompozice na podmanivém, strojově přesném, mírně neživotném rytmu, na který je navrstveno vše ostatní.
První skladba It's A Hard World začíná úchvatným představením zvuků, ruchů, cinků ap., které se neskutečně jasně a čistě zjevují v různých místech poslechového prostoru, přebíhají z místa na místo a ohromí každého milovníka dobrého poslechu. Je nutno zmínit (i když se tomu jinde vyhýbám), že podprůměrný aparát většinu kouzla jejich hudby zruší, takže Váš dojem při poslechu z "jezevčíka" bude nesrovnatelný. Vůbec nepochopíte, o čem mluvím. V této skladbě a pak ještě mnohokrát používají jemnou práci s dechovými vyhrávkami, připomínající funkové či soulové dechové vyhrávky, ale s o 2 třídy menší energií. Nehodila by se sem. Již zde a často dále se trubka chová silně najazzle a neodmyslitelně podmalovává okouzlující rytmus a chytré opakované vokální sekvence. Jinde místo trubky nastoupí saxofon, ale opět nijak křiklavě. 10 minut první kompozice uběhne a Vy ani nevíte jak. Druhá skladba - You Win, I Lose je jasný hit, který nechá v klidu asi málokoho. Přitom není nijak divoký nebo prvoplánový. Pomalý rytmus, přesto šlape, vytleskávání do protitaktu - velmi účinné. Podobné vrstevnaté postupy na svých geniálních albech ze 70. let používal Traffic, byť zvukově je vše zcela jinde. Naopak zvukově jsou některé skladby (hlavně č. 4 - Live To Love You) velmi blízké Lennonovu Double Fantasy. Máte-li naposloucháno, nemůže Vám to uniknout.
Ještě podmanivější rytmus má Listen To Me Please, snad nejvíce se blížící jazzovým břehům. Zpestřením je velmi bluesová Sooner Or Later, vyslovená lahůdka. Typický sound skupiny však i ona dokonale zachovává. Přes poklidnou atmosféru hudby si téměř neustále pokýváváte hlavou a podupáváte - skladby jsou velmi muzikální. Dobré znamení.
Album je jako celek vynikající a i přes značnou délku (70 min) ani vteřinu nenudí. Recept s ověšeným podmanivým rytmem (bicí či nápaditá basová figura), perfektní produkcí, skvělým zvukem a pečlivou prací s dechy funguje opakovaně. Je nepochybné, že deska patří k těm málo výborným deskám, které byly v hlavním proudu světové pop/rock muziky v 90. letech vydány.
V kontextu tvorby samotných Supertramp je také na špici. Nejsou zde sice famózní melodické nápady jako ve skladbách Breakfast In America či Logical Song (1979) ani tajemná fantazie a neskutečně dokonalé hudební cítění v neuvěřitelných vyhrávkách z Famous Last Words (1982), ale zase je dodáno bohatě z jiných soudků. Ostatní desky skupiny zůstávají za těmito třemi daleko vzadu. Z těchto nechť každý vybere favorita dle svého vkusu.
Poctivé 4 hv. Pět dávám výjimečně.
» ostatní recenze alba Supertramp - Some Things Never Change
» popis a diskografie skupiny Supertramp
Deep Purple / Slaves & Masters
První CD se zahraniční pop/rock hudbou, vydané v běžné distribuci u nás byly dva díly koncertu Greenpeace na konci 80tých let. 150 Kč/ks. Nedlouho po nich se objevovali první cizí rockové tituly a mezi nimi DP Slaves And Masters v roce 1990. Chodil jsem kolem nich a koukal na cenu, kterou se zkoušeli trefit do neprbádaného území na trhu. 290,- Kč.
Krátce před tím jsem pořídil ve Vídni má první 3 CD a následně i první česká (Kryl ap.) za 80,- Kč/ks. Nakonec jsem CD toto koupil, s tím, že stejně chci mít všechny diskografie cca 100 nejdůležitějších rockových velikánů komplet i když se mi cena zdála zu moc. Ale nikdy jsem tomuto CD na chuť nepřišel. Ani vzdáleně se nepodobá geniálním dílům z let 1968 - 1972 a jde o sythy-popinu první třídy.
V letech 1991 a 92, kdy jsme občas s kluky dělali diskjockeye na kolejích jsme pouštěli alespoň ploužák Love Conquers All, ale ani ten není žádná extratřída.
Za snahu 1 hv. Přesně dle popisu u hvězd - Slabé, jen pro kompletisty.
» ostatní recenze alba Deep Purple - Slaves & Masters
» popis a diskografie skupiny Deep Purple
Van Der Graaf Generator / World Record
| 2007-08-17 | Přiznám se, že naprosto nechápu schopnost někoho rozlišovat skladby a jednotlivosti tam, kde tolik vládne atmosféra a vše je jednotné a slité do geniálního dušo-díla - tedy Pink Floyd, King Crimson a VDGG. Jak je možno pro citlivou duši se přenést přes to duchovno a krásno, hlavně ale tajemno a dokázat to rozebrat na prvočinitele? Jak možno si uvědomit, jaký zvuk kdo a jak vytváří? Do smrti nepochopím. Lidé, co to dokáží jsou podle mne z jiné planety - planety strojů. V tomto třeba spatřuji obrovskou nevýhodu muzikantů - pokud se od tohoto technicistního pohledu nedokáží oprostit. (A je to logické.)
Existuje ale výjimka - tato deska. Přesto, že považuji klasická starší alba za výjimečnější a dokonalejší, zdejší superperla perel (viz dále) se natolik odlišuje a vymyká, že ospravedlní hodnocení po skladbách. Dokazuje, že VDGG patří k těm několika málo procentům skupin, které neztrácejí po prvních pár albech tah a dají se poslouchat i dále.
When She Comes - Mírně netypická na VDGG skladba. Tvrdší, rockovější, až skočně šlapavá, v rychlejším tempu. Charakteristická potemnělá atmosféra pro skupinu není tak nápadná.
Důležitá slušná aparatura (ne šunto-věž za 50.000 i s krabicema). Krásná a podstatná zvuková obálka jednotlivých úderů na bicí, krásné, šustivě-cinkavé metličky uprostřed stereobáze. Zajímavé drobnosti (luskání prsty v hloubce prostoru) a nutné dobré zobrazení klavíru pro zaznamenání mikrodynamiky krátkých úderů. Bez slušného aparátu deska degradována na nijakou podmalbu k žehlení.
A Place To Survive. Ve všem podobná předchozí. Také rychlejší tempo, také rockovější, než bývalo zvykem. Založena na krátkém, v různých tempech a různými nástroji opakovaném motivu - velmi chytlavém. Poněkud ostřejší metličky.
Masks - pomalá, saxofonem vedená, nepříliš tajemná Vandergraafovka. Časem mění tempo na rychlejší a mírně graduje.
Meurgly's III (The Songwriters Guild) Jakoby zdálky a s nesmírně zajímavým témbrem znějící saxofon ve vyšších polohách přináší metličky a následně další nástroje, hrající netypický motiv rozložený na první polovinu v pomalejším tempu a druhou polovinu v tempu rychlejším - prozrazuje tak na sebe netypický 6/4 rytmus. Po 4 a půl minutách přichází změna do nádherného úseku, plného jemného vokálu nad jemňounkou prací u bicí sestavy a hlavně neskutečně dokonalého melodického snového motivu, tu plně zahraného, tu naznačeného - mnohokrát dokola. Neskutečně dokonalý nápad s neodolatelnou barvou a repetitivní sekvencí bicích a lehounkým saxofonkem kdesi v oblacích. Jak už je u VDGG zvykem, idyla je přerušována ostřejší kytarou, změnami tempa, abychom se nakonec vždy vrátili k původnímu dokonalému motivu. V 13. minutě konec šílení a do ticha naléhavý, ale poklidný vokál. Lehounké brnknutí na akustickou kytaru, vysoký tón saxofonu s kudrlinkvým motivem a už je to tady - neskutečně nádherná kombinace fascinujícího podkresu jemných bicích a zvláštního zvuku kláves, kvákajícícch zcela neodolatelně a nad tím vším absolutní sólo saxofonu, plné vší lidské bolesti i lásky, kterou tentokrát ani ostřejší kytara nezažene... Ke konci se opět připojují metličky, hrající tentýž motiv, ale hravěji a opět nádhernou barvou zvuku. Dokonalé jazzové cítění na crimsonovsko-rockovém základě. Jen tak docílíte takové dokonalosti. Na to sebelepší pop/rocková dokonalost sama nastačí.
Toužíte, aby to trvalo věčně, jako blázniví vracíte repeat dokola dokola dokola dokola do...
Ano - to je umění. To je perla perel, vítězství ducha nad hmotou. Pakliže nemáte rakovinu nebo Vám neumírá dítě, nemůžete se ve chvíli poslechu zlobit na Boha. Dal-li nám TAKOVOU krásu, miluje nás jako nikdo... A teď si představte, že tato nádhera trvá 21 minut!!
Nechápu, proč skladba netvoří závěr alba. Nelze ji ničím překonat. Čeká nás ale poslední "Wondering". Jakýsi dovětek, který nemůže nic nového zásadně přinést. Skladba je nejblíže klasickému VDGG z dřívějších alb.
Kolik asi? Že by 5? :-)
» ostatní recenze alba Van Der Graaf Generator - World Record
» popis a diskografie skupiny Van Der Graaf Generator
Queen / A Day at the Races
V podstatě by se dalo napsat totéž, co o Night At The Opera. Vnímám ty desky jako naprosto rovnocenné a zcela stejně produkované. Jistě, skladby jsou jiné, ale stejně dobré, stejně pečlivě prokomponované a vrstvené. Jen mírně vyměklá hardrockovka Tie Your Mother Down (na Queeny snad až příliš jednoduchá), nádherná balada s krásným Freddieho nástupem a klasicky skělou lahůdkou při poslechu navrstvených vokálů You Take My Breath Away, která sice negraduje a stále si udrží své podklidné temto i náladu, ale nijak to nevadí. Naopak fantastický konec s "vlnícím se" klavírním ocáskem v prostoru (který s ovšem můžete vychutnat na alespoň průměrném aparátku, nikoliv na mikrověži za pár tisíc) je alespoň originální. Po ne až tak výrazné, ale plně zapadající Long Away následuje známá perla The Millionaire Waltz, která - jak už název napovídá - se nese ve tříčtvrtečním rytmu a je skvělou hříčkou, ukazující neskutečný nadhled Queenů. Lehkonohé kudrlinky mayovy kytary, které vykresluje na 3/4 klavírem jsou prostě k sežrání.
You And I je další skvělou skladbou s hromadou vokálů, navíc s neskutečně vzrušujícím harmonickým přechodem před polovinou, ale už je tu jeden z vrcholů - legendární hit Somebody To Love, kde práce s vokály dosahuje maxima a hlasový výkon Freddieho také. Sekané krátké fráze s nástupy přes předchozí v polovině vytvářejí dramatický efekt a napětí, i u Queenů vzácné. Před koncem přichází zklidnění a následný kánonický nástup vokálů s famózní gradací, aby ustoupil vynořivšímu se křišťálovému hlasu Freddieho a následně zase vzplanul... Paráda.
Jenže poté nepřichází nic slabšího. Fanatastická White Man, která stejně pečlivě pracuje s hlasy a nástroji, jen v podstatně tvrdších vodách. Klidný rzjezd a po minutě zaburácení baterie bicích a nástup mohutné zvukové hradby, která určí další ráz tohoto kousku. Bože, to je fantazie. Píšíce recenzi, burácí mi skladba pokojem a moc moc lituji každého, kdo si ji nemůže vychutnat. Jojo - šetřit na nepravém místě se nemá... Po závěrečné ráně opět kliďounký rozjezd, měnící se brzy do skotačivé Good Old Fashioned Lover Boy. Klavírek, vokálky, pohoda, něco kytarových efektů z mayových krabiček a konec. A hned další netypický začátek - klouzavé efekty a po nich stejně klouzavé, zabarvené vokály jen jakoby v pozadí, doprovázející další krásné kytarové "sólo" - neboli skladba Drowse. Ale po ní už majstrštyk celého alba. Přenádherná, na klavíru založená Teo Torriatte. Skoro 6 minut pomalé extáze s nádhernou melodií a několika gradacemi, na konci se sborovým hymnyckým závěrem, na který navazuje zřejmý odkaz na Seržanta. Ovšem již k tomu nebyl potřeba orchestra... :-)
Sami Queeni uvádějí, že po úspěchu Opery je toto album první, kde si mohli opravdu dělat ve studiu co chtěli. I když ponecháme stranou diskutabilnost tohoto výroku, nelze přehlédnout, že produkce a propracovanost alb Queen té doby dosáhla takové míry, že žádné slyšitelné zlepšení Day oproti Opera neslyšíme. Zato přetrvává(naposledy) vysoká kvalita, identifikovatelnost každé skladby (písňový efekt) a přesto sjednocující produkce (propracovanost, použití téhož zvuku, týchž vrstvených vokálů, atd.), díky níž jsou alba Queen daleko jednotnější, než třeba Beatles. A už vůbec než White Album. V tomto s Merhautem silně nesouhlasím.
Hodnotit nelze jinak, než za pět! Majerééé, polepšete sééé!! :-)
» ostatní recenze alba Queen - A Day at the Races
» popis a diskografie skupiny Queen
Colosseum / The Collectors Colosseum
Poprosil jsem moderátora o přidání alba Collectors Colosseum do diskografie Colossea, neboť uzavírá jeho diskografii a jeho dopořízením k prvním 4 deskám má posluchač téměř vše, co dělá Colosseum Colosseem. Colosseum II je zcela o něčem jiném (pro mne nestravitelném) a pozdější reinkarnace v devadesátých letech je jiná kapitola, která se nemůže rovnat síle původní hudby.
Deska vyšla jako završení existence skupiny v roce 1971 a Hiseman v srpnu toho roku vysvětluje, že některé skladby nevyšly v Evropě a považuje za vhodné je spojit s několika staršími kusy a vydat.
Walking In The Park, Those About To Die a Beware The Ides Of March a I Can´t Live Without You jsou skladby nahrané na sklonku roku 68, resp. začátku r. 69 a kromě poslední jmenované vyšly na první desce. Poslední z nich byla zachycena dosud pouze živě na záznamu Colosseum Live z roku 71 - ale přirozeně již se zpívajícím Farlowem. Nevyšla ale na LP desce, ale až o 30 let později na CD verzi tohoto živáku. Zdejší verze je studiová a zpívá Litherland. Není to špatná skladba, ale na živou verzi nemá a na ostatní materiál na první LP také ne.
Skladby Bolero a The Grass Is Greener byly nahrány krátce po příchodu Dave Clempsona na post kytaristy a vyšly pouze na americké desce "The Grass Is Greener" v lednu roku 70. Bolero je další z adaptací klasického Ravelova tématu. Rockové adaptace se podobají jako vejce vejci - úvod vychází vždy z původní Ravelovy skladby a následuje rozjezd do rockových vod a odvaz. Colosseální šestiminutová adaptace mi nepřijde nějak objevná, z umění muzikantů neukazuje mnoho, a to přesto, že Hiseman ji označuje za "drummer´s arm-breaker".
The Grass Is Greener je (jak už název napovídá) samostaným uvedením třetí třetiny Valentynské suity, ovšem v odlišné, dosud nevydané verzi. Kromě toho, že jde o skvělou hudbu je zajímavé zjištění, jak různě mohla skladba vrcholit, a jaké jiné možnosti akcentace jednotlivých prvků hudebníci využili. U tak prokomponované skladby, jakou suita je, je úsilí věnované alternativnímu konci vzácné.
Poslední dvě skladby Jumping Off The Sun a Rope Ladder To The Moon byly nahrány na začátku roku 1970 - alespoň tak uvádí to Hiseman. Obě ale vyšly také na desce Grass Is Greener - tedy již v lednu 70. Je otázkou, zda se to dalo stihnout. Obě byly nahrány ještě před příchodem Farlowa, tedy s Clempsonovým vokálem. Rope Ladder je zde nechána v původní verzi a je tedy klidnější a méně dramatickou verzí téže skladby z Colosseum Live, kde ji zpívá Farlowe. Naproti tomu do skladby Jumping Off... byl domontován vokál Farlowa a skladba se zde tedy liší od verze z roku 70. Podle ne příliš výrazného Clempsonova zpěvu soudím, že to bylo ku prospěchu věci. Skladba je zajímavá tím, že zvukově je velmi podobná hudbě Cream. Dokonce i se zpěvem a zvláštní barvou kytary, připomínající elektrickou violu, jak o tom u Cream v období Wheels Of Fire psal Jiří Černý.
Desku hodnotím jako velký fanoušek Colossea. Zda má význam pro běžného posluchače se neodvažuji odhadnout. Obsahuje pouze 5 nových skladeb (verzí) - nevlastníte-li desku The Grass Is Greener. Nový materiál zcela jistě nemůže soupeřit s 4 regulérními řadovými deskami Colossea.
Pro sběratele dodám, že tím je Colosseum v podstatě "vyřešeno". Na pouhých dvou singlech nevyšly žádné skladby, které by nebyly na LP a zbývá jen americká LP Grass Is Greener, kde se však nachází pouze dvě jinde neobsažené skaldby - Lost Angeles, která však je v živé (a asi lepší) verzi na Colosseum Live a "The Machine Demands A Sacrifice". Obávám se, že kvůli nim nemá cenu si desku přizovat.
Pouhých (na Colosseum) 5 hvězd.
» ostatní recenze alba Colosseum - The Collectors Colosseum
» popis a diskografie skupiny Colosseum
Colosseum / Daughter of Time
Sborové vokály v pozadí - zmatek - poté nástup nezaměnitelné baterie bicích Jona Hisemana - vše v pořádku - je to staré Colosseum, ale vzápětí nástup vypjatého Farloweova vokálu a zpomalení - tak sakra je to Colosseum nebo není?
Je i není. Jistě, hodně prvků zůstává, ale mnoho skladeb - mimo jiné i první Three Score And Ten, Amen je pojata jako dramatické představení, založené na manýrystickém až operně vypjatém, jedinečném vokálu, zde doplněného dokonce místy recitativy Heckstall-Smithe. A zaslechneme-li ve druhé skladbě (Time Lament) hromadu smyčců, pohybujících se až nebezpečně blízko vod přeslazených muzikálů, rozpaky mohou narůstat. Jenže pak nastoupí přeci jen skvělý zpěv, propletený Hecktall-Smithovým saxíkem a podpořený nejlepšími bicími na světě a kvalita převáží nad diskutabilní formou. Další skaldba (Take Me To Doomesday) zase začíná až klasickým preludováním na klavír, které také rozhodně nebývá typické pro rockové hudebníky. Ano - není to běžná deska a ani asi pro každého a staré dobré Colosseum probleskne jen občas, ale alespoň muzikantům nemůžeme upřít vývoj. Málokterá skupina vydá v průběhu dvou let 3 tak různé desky.
Subjektivní pocit záleží hodně na tom, jak spolknete všudypřítomný vokál páně Farlowea, který jednoznačně určí ráz desky. Stejně tak můžou dělat někomu potíže vysloveně divadelní produkce, plná smyčců dechů a zvukomaleb. Mne nakonec skupina o kvalitě desky přesvědčila a pomohl mi hodně i silný jednotící ráz v podobě podkresu Hisemanovy dokonalé hry, která neumlká ani v místech, kde byste ji logicky nečekali. Bez toho, že byste plně chápali její genialitu si nejsem přijetím desky jist. Zcela jistě se ale napínavý vokál musí líbit v krásné "Theme For An Imaginary Western" (proslavená jinou skvělou skupinou - kdo ví jakou?), jejíž pomalá, táhlá melodie by bez tohoto dramatického prvku a Hisemanovy baterie v pozadí mohla být dokonce lehce nudná.
Deska se prudce láme u šesté skladby Bring Out Your Dead, která zvukem, produkcí i celkovým vyznění jednoznačně spadá do období Valentyne suite - jako by s předchozími skladbami neměla nic společného. Kromě klasicky vynikajících výkonů a slušně upalujícícho tempa vpřed nabízí hlavně výborné klávesy páně Greensladea.
Následující Downhill And Shadows je klasické, neskutečně nádherné, pomaloučké colosseální blues, efektně hrocené jako vždy skvělými saxofony Heckstall-Smithe (ten úvod!! - ááách!), ale navíc vystupňované pěveckým partem Farlowea, o kterém v této podobě pochyb mít nelze. Neskutečně působivé - běhá Vám mráz po zádech, chce se Vám brečet, smát, žít i umřít - všechno zároveň - tohle umí jen blues. Nic jiného. Fantazie. Pro takové skladby má cenu nepáchat sebevraždy. Navíc zde je divoká mezihra, kdy se více než projeví i skvělá kytara a finále šestiminutového opusu tak vyzní ještě katarzivněji. Uf, to byla jízda... Tato skladba by zase klidně mohla být na první desce.
Závěrečná The Time Machine je fade-inované Hisemanovo osmiminutové sólo z některého z živých vystoupení, které plně dokazuje oprávněnost názoru, že pouze 2 bubeníci v rockové historii se skutečně dostali na TOP úroveň a vytvořili zcela novou kvalitu v dynamice a vynalézavosti hry na bicí. Jon Hiseman a Ginger Baker. Budiž jim věčná sláva.
Desku Daughter Of Time označuje Hoffmann ve svém slavném "Zwischen Galaxis Und Underground" za slabší, ale zůstává s tímto názorem (pokud vím) osamocen. Ani Graf v "bibli" všech milovníků hudby se v tomto smyslu nevyjadřuje, podporu pro tento názor bychom získali pouze implicitně u našeho Vlčka, který označuje všechny jejich ostatní desky za nejlepší nebo "dokazujícíc jejich sílu". Já se domnívám, že třetí deska je natolik odlišná, že ji takto přímo porovnat nelze. Mimo jiné také proto, že Colosseum nerado nahrávalo skladby, které předtím nemělo obehrané z živých vystoupení. A tato deska je v tomto výjimkou. Navíc Hiseman mluví o tom, že jim chyběly trochu skladby, protože muzikanti ze skupiny nebyli schopni skládat po šatnách a věčně byli na koncertech. A nakonec se jim tentokrát nedostával ani čas ve studiu a deska je proto mírně šitá horkou jehlou. Přesto tvrdím, že jde o dílo vysoko nad produkcí ostaních a plně si zaslouží klasických colossejních 6 hvězd.
» ostatní recenze alba Colosseum - Daughter of Time
» popis a diskografie skupiny Colosseum