EasyRocker - @ 25.03.2020 | #

Geniální skladatelské duo Barrett/Nolan zbožňuju a cosi jako objektivita jde stranou. Velkou částí své tvorby mě úplně pohltili a už nebylo úniku. A The World se rodilo vlastně v době jejich "klinické smrti", a přesto stvořili pod taktovkou Tony Tavernera melodicky hitový koktejl.

Back in the Spotlight hitovým, nezaměnitelným nádechem vytluče i náznak pochyb, že by Pendragon snad autorsky vyčpěli. Nad blyštivé Barrettovy krápníky se vypíná Nolanův spásný klapkostroj. A že prvý mistrovsky vládne i akustickou melancholii, dokládá zásadní démant v jejich portfoliu - The Voyager. Dvanáctero magických minut nepopře zásadní vliv Genesis neb Pink Floyd. Duo hudebních mozků z jejich odkazu neloupí, nýbrž budují vlastní hudební slavobránu. Energický nástřel Shane s Barrettovým báječným sólíčkem střídá krmě pro duše, otevřené dávno zaniklým bankso-hackettovským pohádkovým náladám. The Prayer k našim službám - i s přízračně exponovaným vokálem. Ani zde nepřijdeme o grandiózní opus - Queen of Hearts s trojicí epizod na téměř 22 minutách. V prvé, eponymní, prší dle tradičních receptů extatické hlasy, klávesy i křehké pojivo akustik. V prostřední - ...a Man Could Die Out Here..., jako by Barrett s Nolanem zařadili zpětný chod do časů, kdy se zrodilo skvostné A Trick of the Tail. Slova dochází k tomu, co se zde odehrává... Poslední The Last Waltz coby divý soutok kytar a kláves míří neochvějně k oceánu. Klasickou verzi uzavírá And We'll Go Hunting Deer - fenomenální Nolanovo sólové okénko na keyboardy. Přece jen si užijeme i zastřeného, plačtivého zpěvu a zvonivých kytar. Rytmika Gee/Smith, jinak většinou upozaděna ve prospěch kláves, tu pracuje asi nejlépe. Majitelé remasteru oblaží i působivá baladická krása Sister Bluebird, mizející osudově do prázdnoty...

Kdo stráví i dominantní klávesovou nablýskanost, přijme album s otevřenou náručí. Vím, že tahle etapa Barettovců má i hodně kritiků. Mě zaujala jak tato epocha, tak i postupné přiostřování, vrcholící na Pure a Passion. Vždy už po pár minutách zářím úsměvem od ucha k uchu. A díky, nejen za to!

Danny @ 26.03.2020 07:47:09 | #
EasyRocker: Hezky napsáno, rozumím. Chápu i motivaci současných "prog" kapel pokračovat v tradici, kterou mají rádi a zachovat ji, mnohdy třeba jen pro svou realizaci, tak, jak ji mají v sobě vymodelovanou. Přesto si myslím, že je nutné a umělecky poctivé najít svou cestu, svůj vklad, svou výlučnost, což není nic snadného. Je v tom práce, talent, erudice, náhoda... Současně to neznamená zavrhnout už dávno naznačené směry, jen je potřeba jim dát nové souvislosti. Pro mě je Pendragon moc, ale opravdu hodně při zdi. Ale tak to vnímám já, ty máš jejich muziku rád a to je důležité! Neboj, přečetl jsem si víc tvých recenzí a v mnoha z nich se shodneme.