Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 15.06.2011

Singl Collegium Musicum – Hommage à Johann Sebastian Bach / Ulica plná plášťov do dažďa – jsem si koupil jako patnáctiletý kluk ještě v deváté třídě. O zmíněné kapele jsem toho věděl pramálo, ale tyhle dvě instrumentální skladby na mě hluboce zapůsobily od prvního poslechu – stejně jako singl Blue Effect – Slunečný hrob / I ´ve Got My Mojo Working a EP Progress Organization – Klíč k poznání / Snow In my Shoes / Fortune Teller.
Co kapela, to jiný styl, co skladba jiný autorský potenciál. Přesto je mám dodnes po více než čtyřiceti letech ve svém nitru uschované a jejich hudební sdělení dodnes ctím s velkou úctou…
Pro kluka, který poslouchal Olympic, George And Beatovens, Flamengo, Synkopy 61, Atlantis…. To byla najednou docela těžká záležitost, vyrovnat se s podobným hudebním stylem. Kamarádova matka ale byla varhanicí v místní gotické bazilice a kamarád sám na kostelní varhany také uměl zahrát (třebaže měl ještě ne dost dlouhé nohy, aby dosáhl na pedály), ale také u nich často hrála vážná hudba – zejména barokní – tak jsem už vlastně „věděl“, kdo je to Bach, Händel, Mysliveček…., takže jsem měl asi před ostatními vrstevníky v daném roce jakýsi náskok. Jinými slovy: zatímco oni ještě „ujížděli“ na klasických kytarových skupinách, já už jsem vnímal jiné principy, ke kterým jsem byl nesdělitelným způsobem přitahován…..
Grafický nápad Pantonu byl docela zajímavý a myslím, že jak motivem, tak barevným provedením hodně korespondoval s hudbou, kterou Collegium Musicum na singlu prezentovalo.
Dodnes mám v sobě ale jakési dilema, jak vnímat autorství skladby Hommage à Johann Sebastian Bach… Na singlu je autorství podepsáno členy skupiny, ale já jsem byl o něco později poučen jedním muzikologem, který upadl po prověrkách na jaře 1970 do nemilosti a musel odejít z postu hudebního vědce na méně atraktivní a hůře placené zaměstnání (už ne povolání), že autorem skladby je sám velký barokní mistr Bach (!?)

HOMMAGE À JOHANN SEBASTIAN BACH – výrazný barokní varhanní motiv, který vám uvízne v paměti a už na něj nezapomenete. Nikdy. Krásná práce varhan, ale i výtečná baskytara hraná s přesnou a výrazovou melodickou linkou. Tak jako měl Varga Hammond L100, Frešo měl zase respektovaný model baskytary Fender Jazz Bass a tyhle instrumenty byly geniálně propojené. Hájek při hře v rytmických akcentech používá i tympány, ale i timbales. Baskytara stále drží přesný opakující se basový fundament, který se superpřesně propojuje a vytváří spodní napětí. Úžasná souhra. V mezihře se téma od barokního motivu vzdálí a vstupuje sem volné téma, které se ovšem do koncepce výtečně hodí a s bachovským tématem se identicky spojuje. Smysl pro improvizaci, ale i suverénně orientace v harmoniích umožňují Vargovi volně přecházet z tématu do tématu. Schematické opakování drží ve skladbě dramatický náboj a zase tu máme hlavní téma. Elektrická kytara seká akordy podle rytmického metra, ale je to baskytara, která vedle varhan ovládá celé bitevní pole. V roce 1970 jsem vlastně nikoho neslyšel hrát v tomto stylu a byl jsem ze skladby jako ve snách (a možná jsem dodneška). Pokud vůbec lze v intencích skupiny Collegium Musicum hovořit o nějakém „hitu“, tak tahle skladba „hitem“ opravdu je. Žádný koncert v minulosti, ale i v současnosti se bez něj neobešel a neobejde. Je to pocta nejen pro významného barokního skladatele fug, ale z mého pohledu i skupině Collegium Musicum.
Možný můžeme s mírnou nadsázkou hovořit o téhle skladbě jako o „barokním bigbítu“, nevím, jestli je tento názor zcela legitimní, ale jisté je, že do té doby to byl první progresivní pokus jak v tehdejším Československu propojit rock s vážnou hudbou. Takže to byl vlastně první československý classical rock, není-liž pravda, Filozofe?

ULICA PLNÁ PLÁŠŤOV DO DAŽĎA – byla pro mě už tehdy velmi zvláštní a nepopsatelně silná skladba. Intelekt patnáctiletého kluka se nedokázal nějak lapidárně vyjádřit k věci, a vést nějakou smysluplnější diskusi, ale ty pocity jsem měl už tehdy mimořádné. Začínaly mrazením v zátylku a po celém těle a končily na spodní straně zad…
Poklidný kostelní sound varhanního motivu skrývající v sobě prostor barokního dómu, který opakuje základní téma pojednou přehluší hlasité opakování tématu v pořádném forte. Vedle tremola hammondek Mariána Vargy, zde zaznívá výrazná baskytara Fedora Freša a bubenický nástup Dušana Hájka. Po odeznění hlasitého attacku se hudba náhle zklidní a jen z pozadí slyšíme mírné bublání hammondek a prostor dostává elektrická kytara. Bez zkreslení zahraje v jasném a čistém tónu zajímavé, téměř kosmicky znějící sólo, které nemá ryze rockový odér, ale vzdáleně cítíme jazzové koření ve stylu geniálního Wese Montgomeryho – zejména ve druhé části. Na kytaru zde hraje (můj kamarád a spolupracovník) Pavel Váně – ze skupiny Progress Organization, když skupina zahrála svou „labutí píseň“. Samozřejmě mě příjemně hřálo, že Pavel byl (třebaže ne příliš dlouho) členem téhle kapely a zanechal v ní svůj otisk…
Pak už se ovšem kytara promění v doprovodný nástroj a další prostor ovládnou zejména hammondky, na které hraje geniální hudebník a skladatel Marián Varga. Z mého pohledu nezastupitelná umělecké persona na československé hudební scéně. Ze skladby cítím klasické hudební téma, barokní vrstvení harmonie, smysl pro dramatické stupňování a prokreslování tématu i jednotlivé sázení tónů v rychlých bězích s neuvěřitelnou přesností a rytmickým cítěním, kterému sekundují Hájkovy bicí nástroje a důrazné Frešovy basy. Ve skladbě cítím blues jako pocit (ne jako formu) – zdravím Filozofa! Skladba má schopnost nabíjet nějakou nespecifikovatelnou energií a její závěrečné vyvrcholení rychle běžících varhanních tónů v unisonu s baskytarou a rozčeřenými bicími přivádějí skladbu do finále.
Ve skladbě je cítit tematické kompoziční postupy – úvodní prolog (jako introdukce) – samotná stať s prokreslenými tématy kytary a varhanních vrstev – a konečně epilog. Skladba se dostala do povědomí i lidí z oblasti vážné hudby, kteří začali nad jejím pojetím přemýšlet. Nebyl to pro ně jenom „umlácený a primitivní bigbít“, ale bylo to závažnější téma. Stejně tak jako lákala kytaristy hrát v podobném duchu jako hrála Pavel Váně, varhaníci si zase pohrávali s Vargovým tématem.
Vůbec nevadilo, že se zde nezpívalo, naopak to nutilo k přemýšlení nad hudbou samotnou a také to pomohlo v dobách normalizace skupinu protáhnout nejhoršími léty restrikcí normalizačního režimu vůči rockové hudbě, dlouhovlasým hudebníkům a boji proti „hlasitosti“. Collegium Musicum hodně koncertovali napříč republikou a nebylo možné si nechat uniknout jejich jedinečná vystoupení, která jsem tehdy absolvoval. Nezapomenu na to, jak Hájek a Frešo byli v oblecích s motýlky u krku (s dlouhými vlasy) a vypadali jako číšníci z grandhotelu a hráli třeba deset minut nějaké úvodní rytmické téma a Varga přišel o něco později v riflové bundě v keckách s rozčepýřenou kšticí vlasů, u hammondek měl popelník a cigarety značky Ligeros a tuším, že popíjel něco ostřejšího (ale detail mi uniká). Byli famózní a potvrzovali svou uměleckou výlučnost. Přiznám se našim slovenským progboardistům, že jsem Vám tuhle kapelu a speciálně Mariána Vargu upřímně záviděl, protože ač i v Čechách bylo pár varhaníků, kteří to uměli, Varga byl prostě nad těmito „lokálními králi“ skutečným „imperátorem“.

Třebaže pantonský singl byl monofonní a byl natočen v brněnském studiu, po stránce sejmutého zvuku byl tradičně mizerný, což hudbu umělecky poškozovalo, i když dostupnost opravdu kvalitních aparatur u nás v té době vedla jenom přes Tuzex a v té době mělo bony relativně málo lidí, takže ho všichni dřeli na gramofonech značky Tesla…. Teprve digitalizace záznamu dokázala ze skladby vytáhnout nejen basy, ale i středy a výšky a poslech získal najednou nový rozměr.
Mám tedy více než dost důvodů k tomu, abych udělil singlu plný počet hvězdiček!