Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 20.07.2011

Páté studiové album King Crimson s názvem Lark´s Tongues In Aspic osobně považuji za nejprogresivnější počin kapely v sedmdesátých letech. Fripp se rozžehnal s předešlou sestavou, kapely, která vytvořila koncertní album Earthbound a obklopil se novými hudebníky. Z Yes získal vynikajícího, technicky dokonalého bubeníka Billa Bruforda a z Family výtečného baskytaristu, ale i neméně zdatného zpěváka Johna Wettona. Nový byl rovněž dosud méně známý hráč na housle, violu a mellotron – David Cross a celou sestavu dotvářel hráč na rozličné percussion – Jamie Muir.
Během ledna a února 1973 ve studiu Command kapela natočila další studiové album, které výrazně posunulo progresivní ambice King Crimson k dosud netušeným možnostem zvukového, ale i instrumentálního charakteru. Obal alba byl po předešlých výtvarných motivech poněkud matoucí svým výtvarným designem. Nikde žádná fotografie, žádné in formace o kapele, jenom základní data a potom texty zpívaných skladeb. Také na postu textaře došlo ke změně. Fripp se rozešel s rockovým básníkem Peterem Sinfieldem a jeho místo zaujal Richard Palmer-James, s jehož poetikou se puntičkářský pedant Fripp lépe ztotožnil. Soudě podle přeložených textů na albu byla tato výměna stejně kvalitní. Obsažnost a tematika si zachovávaly svůj styl a obrazotvornost v zajímavých podobách, které korespondovaly s hudbou samotnou…

LARKS´ TONGUES IN ASPIC (PART ONE) – cinkání a zvonění percussion v úvodu na první poslech jakoby chtělo navodit meditativní atmosféru virtuální komnaty, kde hrají hrací strojky… postupně do hudby vstupují další percussion, jejichž šustění neustále zesiluje a nakonec graduje a nabývá vrcholu…. Houslový vstup preparuje bzučivý sound Frippových device a po agresivním breaku se v drsných intencích přihlásí nekompromisní syrový rock s údernými bicími nástroji a řeřavou elektrickou kytaru a drsnou baskytarou. Velmi dramatický vstup. Bicí nástroje a percussion vytvářejí zvláštní polyrytmická spojení, kterým sekunduje rychlá akordická výměna kytarových hmatů a ostrých basů. Bicí nástroje jsou v rukou opravdového mistra, jeho divoké breaky mají vysokou technickou úroveň a doplněné percussion a útočné baskytarové nájezdy jako žhavé plameny propilovávají syrové agresivní kytarové eskapády. Po téhle sprše dochází k výraznému zklidnění. Tichá pasáž je svěřena houslím a z backgroundu přicházejí nezřetelné zvukové variace. Houslista Cross hraje velmi tiše a subtilně a jenom cinkání a chřestění percussion přináší výraznější životnost do této téměř tichounké pasáže…. Houslím popřeje dostatek prostoru v dlouhých protahovaných tónech a cinkání percussion působí chlácholivě. Zdálky se ovšem potichu ale stále neodbytněji hlásí dramaticky znějící houslové téma, podpírané kytarovými neznělými tóny a mocný úder do bicích nástrojů přináší zvláštní harmonickou strukturu, pod níž vnímáme šepot nezřetelných hlasů …

BOOK OF SATURDAY – rozjímavé kytarové kouzlení přináší další skladbu, tentokrát zpívanou Johnem Wettonem. Jeho hlas zní podmanivě a vroucně. Tónové kreace kytary a houslí mají kontemplativní charakter. Přeznívání elektrických tónů zní umírněně a laskavě, skladba je zbavena jakýchkoliv předešlých agresivních tendencí, mám pocit jak bych poslouchal nějakou ukolébavku v samotě a klidu zahradního altánu…

EXILES – třetí skladba však přináší znepokojující sound, představovaný hučením a vy očekáváte, že budete vtažení do nějakého pekelného ohně… Naopak se však ozvou smířlivé tóny rozkládaných akordů akustické kytary a v pomalém tempu se rozjíždí téměř vypravěčským způsobem pojednané minitéma v pěvecké m podání Johna Wettona. Jeho baskytara hraje zvláštní melodickou linku a Brufordovy bicí nástroje kreativně podmalovávají rytmické základy a Crossovy housle v umírněných polohách hrají konejšivou melodii, zatímco bzučení mellotronu dotváří pozadí kompozice, do níž se napojily elektronicky preparované kytarové tóny Frippovy kytary. Mocný úder do činelů a svištivý zvuk houslí společně s akustickou kytarou ukončují náladotvorné kaleidoskopické kouzlení s hudebními náladami…

EASY MONEY – údery do velkého bubnu a řeřavý zvuk elektrické kytary doprovázejí přitumený Wettonův hlas přicházející odněkud z dálky. Jeho zpěv není příliš zřetelný a u posluchače vyvolává potřebu zbystřené pozornosti. Percussion Jamieho Muira zde na první poslech nenápadně, ale přesto poměrně zásadně dotvářejí celkovou atmosféru. Bzučení mellotronu a drolivé, ale dusavé bicí nástroje společně s cinkáním zvonků a ohýbanými elektrickými tóny v subtilním pojetí působí dojmem improvizovaného tématu. Fripp však v žádném případě neponechává nic náhodě a my s dalších rytmických a melodických přediv cítíme vývojovou linii přesné hry na počítané tóny, doby a takty a to už skladba začíná nabírat na obrátkách a gradace instrumentálních obrazců kreslí impresionistické téma. Brufordovy důrazné údery do kotlů, virbly a breaky jsou rozšiřovány šamansky znějícími Muirovými percussion… Pak se skladba opět vrátí do zpívané polohy. Melodie je daná, ale harmonicky se zde odehrávají nečekané změny a obraty, které vás dovedou až k příšernému smíchu v závěru…

THE TALKING DRUM – prapodivné zvuky přicházející z ticha přivádějí čarodějnické kouzlení s „mluvícím bubnem“. Vše se odehrává v sotva registrovatelném tichu, ale pojednou se opakující se rytmické předivo promění do konkrétního tvaru. Wettonova baskytara doprovázena Brufordovými bicími a Crossovými houslemi zvolna přichází do popředí. Všechno se děje v podobných impresionistických postupech jako u Maurice Ravela a jeho Bolera. Už vnímáme i elektrické tóny Frippovy kytary. Wettonovy basy mají ostrý řezavý zvuk, který se prosazuje téměř absolutně. Rozvíjení tématu má emocionální charakter, ale všechno je podřízeno globálně vnímanému soundu – každý z daných instrumentů zde má své místo, uvědomujeme si ho a vstřebáváme, ale nikdo nevyčnívá nad ostatní až do závěrečné katarze….

LARKS´ TONGUES IN ASPIC (PART TWO) – závěrečná skladba rozvíjí úvodní téma a stupňování harmonie a dramatický podtón, zde nemůžeme přeslechnout. Obecně mám pocit, jako bych v této skladbě slyšel odkaz Mahavishnu Orchestra, ne absolutně, ale ten odér zde je. Rytmické struktury jsou velmi pečlivě vypreparovány v technicky dokonalých breacích bicí baterie a percussion ve spojení s basovými linkami. Superpřesný Fripp a ukázněný Cross na housle svádí boj s Muirovými percussion, ale i s destruktivními zvuky. Crossovy housle, které jsme dosud vnímali jako umírněné, najednou získají drsnější a syrovější tón a jeho nejvyšší tóny se dotýkají téměř stratosférických výšek. Opakující se téma stále graduje a stupňuje harmonii. Velmi sugestivní a muzikantsky suverénní po všech stránkách až do závěrečného dramatického zakončení v maximálním nasazení s hučivým dlouhým přeznívajícím tónem….

Milovník progresivního rocku zůstává ohromen nad instrumentálními výkony, aranžérskou prací a rytmickými obrazci, to všechno sevřeno do jedinečného hudebního útvaru. Hudební kritikové v USA Frippovi na tiskové konferenci připomněli, že se sound nových King Crimson přibližuje k Mahavishnu Orchestra. Byla to tradiční americká jízlivost vůči britským progresivním snahám? Fripp poznamenal, že srovnání King Crimson s Mahavishnu Orchestra ho samozřejmě těší, ale další spojení striktně odmítl, protože prý v podstatě improvizují v jiných rovinách…..
Propojení progresivního rocku s jazzem a částečně baladami se děje famózním způsobem pod taktovkou opravdových mistrů...
King Crimson se dostali tímto albem hodně vysoko a očekávalo se, že tentokrát zůstane hudební společenství pohromadě a nebudou se měnit hráčské posty. Jestli to tak ale opravdu zůstane, mělo napovědět další album. V každém případě King Crimson urazili velkou cestu od prvního alba In The Court Of The Crimson King k aktuálnímu hudebnímu útvaru a svědčilo to o tom, že Fripp při svém metodicko-profesorském přístupu měl v hlavě stále nová hudební témata, která byla nosná pro další zpracovávání novými hudebníky, za jejich občasné autorské spolupráce….
Z alba jsem nadšen stále po všech stránkách a tak pět hvězdiček je zcela nezpochybnitelných.