Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 21.09.2011

Album Animals od Pink Floyd je dalším skvostným dílem sedmdesátých let, které zůstalo stát jako skalní obelisk v džungli hudby, jež byla v daném desetiletí tak pestrá a rozmanitá. Deska vyšla v době, kdy Británií cloumalo punkové šílenství a pozornost nejmladší rockerů se obracela úplně jiným směrem než do artrockové majestátnosti a hlubokomyslnosti.
Koupil jsem ji od překupníka na Vánoce 1977 (udělil jsem si tímto albem osobní dárek) a jeho koncept mě velmi zaujal.
Literární dílo George Orwella Farmu zvířat jsem znal ze samizdatového opisu, protože kniha u nás tuším naposledy vyšla Družstevním nakladatelství v r. 1946 a myslím, že to byla nejvýraznější společenská satira, kterou jsem asi četl…od Gulliverových cest. Rozdělení světa zvířat na tři společenské kasty, poté co byl Člověk jako Pán vypuzen z venkovské farmy, vyvolával spoustu asociací a dvojsmyslů, které totalitnímu režimu nemohly vyhovovat….
Nápad zmocnit se tohoto tématu a převést ho do hudební podoby se mi zdál velmi zajímavý a tak jsem byl zvědav, jak se legendární britský kvartet Pink Floyd s tímto konceptem „popere“. Vzpomínám si, že se na albu objevoval nežádoucí praskot a protože Animals obsahovalo poměrně hodně tichých, neboli řekněme subtilnějších míst, byly nároky na kvalitu alba ještě zesíleny.
Výtvarně dokonalý se mi jevil i design obalu, který byl pro mě jakýmsi modernějším comebackem mého z dětství oblíbeného Julese Verna. Historická londýnská elektrárna Battersea působila mysteriózně jak na rozevíracím obalu, tak doopravdy. V r. 1977 mě ovšem nemohlo ani napadnout, že za čtrnáct let poté se budu nacházet v Londýně a z okna autobusu budu moci sledovat tuto monumentální stavbu na vlastní oči. Marně jsem ovšem hledal mezi vysokými komíny ono příznačné letící prase…

PIGS ON THE WING 1 – začátek alba zní skoro folkově, ani stopa po rockovém odéru. Základní akordické výměny a hlas Rogera Waterse má vypravěčský charakter…

DOGS – z dálky přichází akustická kytara a elektronické bzučení tajemného backgroundového zvuku a už se hlásí zásadními akcenty rockový instrumentář s bicími nástroji, velebnými hammondkami, trochu přitlumenou baskytarou a už je tu i nástup elektrické kytary a David Gilmour tu staví architekturu sólové prezentace s jeho klasickým tónem a přeznívající hlasy a rytmické členění přinášejí při střídání mollových a durových tónin zvláštní neklidnou atmosféru. Vnímám i synthesizery z pozadí a dochází k výraznému rytmickému zklidnění. Drásající tón Gilmourovy kytary prorezonuje posluchačovo nitro, kterému z pozadí sekundují akustické kytary, hammondky, elektrické piano a smyčcový synthesizer. Opakující se akordická výměna je doplněna psím štěkotem a ten neklid vnímám jaksi zřetelněji. Možná je to atmosférou skladby, psím štěkotem, ale i kytarovou výpovědí, jejíž jemné nuance se zařezávají do mysli jako žhavé dráty. Před mikrofonem stojí David Gilmour, kterému sekunduje Roger Waters. Některé rytmické postupy a použití elektrického piana už mají charakter aranžmá odkazující na dvě předešlá alba… ale to mi nevadí. Děsivé ozvěna hlasu a smyčcový synthesizer s tepajícími bicími nástroji moc optimismu nedodávají, ale na to jsme už u Pink Floyd zvyklí – nehledě na to, že zde nemáme co do činění s nějakou burleskou nebo zábavným tématem. Ten psí štěkot je ovšem varovný a zlověstný včetně zatěžkaného soundu prostorového tajemna, který ve mně vyvolává atmosféru noci a mlhou opředeného opuštěného stavení v neznámé tajemné krajině – námět na horror.
Akustické kytary ale drží onu životnost a rychlý běh věcí a zvolna odsouvají tajemné kouzelní se zvuky do pozadí. U mikrofonu je opět Roger Waters. Jeho hlas zní štěkavě a má v sobě jakousi obžalobu a konfliktnost. Masonovy bicí nástroje se rozbíhají v krátkých po sobě jdoucích breacích, ale prostor dokonale ovládne Gilmour s vynikajícími kytarovými party. Je v nich zpěvnost, nářek, osamění a drásavost duše. Pořád se pohybujeme na rockové půdě a nevstupují sem žádné jiné inspirace zvenčí. V tomto ohledu se mi jeví jako „absolutněji“ rockové album Animals důsledněji než tomu bylo na dvou předešlých albech. Kytary zde mají evidentně popřáno více prostoru než klávesové nástroje a synthesizery a vracejí se více k rockové podstatě. Mocný závěr dokreslují Wrightovy hammondky svým dlouhým tónem….

PIGS (THREE DIFFERENT ONES) – tajemně zachrochtání v úvodu a zabzučení synthesizeru a opakující se melodické téma na hammondky a Watersovo melodické kouzlení s baskytarovými tóny a už je tu i Gilmour se svým přeznívajícím akordickým nástupem elektrické kytary. Kompoziční základ skladby není nijak komplikovaný nebo progresivně novátorský, když obnažíme skladbu na kost, harmonie a melodická linka zůstanou poměrně čitelně jednoduché a opakování tématu to jenom potvrzuje. Zajímavější posun je ovšem v aranžmá skladby. Cíleně se jednotlivé nástroje, i jejich efektní dopad vkliňuje do melodické linky včetně Watersova osobitého hlasu. Gilmourovy a Wrightovy hlasy mě byly vždycky o něco blíž svou barvou a pojetím, ale Waters zase dokáže vložit do interpretace tu správnou porci emoce…. Hutnost soundu je do značné míry zachována, (i když ne absolutně) jenom se docela překvapivě představují Gilmourovy party, které mají téměř minimalistický postup, na pinkfloydovského kytaristu docela nezvyklé (!). Novátorsky ovšem působí i použití talking-boxu, který deformuje lidský hlas a vytváří dramatický podtón. Wright na hammondky moduluje opakující se téma a zase se nám vrací původní koncept z počátku skladby. Synthesizery se zde aplikují spíše méně nápadně než výrazně a adresně, spíše zde byl kladen důraz na kytarové postupy s občasnými psychedelickými odkazy a vokálními obraty. Ona monumentalita ale musí přijít…. Zde je demonstrována opět Gilmourovým sálajícím kytarovým sólem, které se technicky i výrazově rozprostírá nad základním pilířem skladby….

SHEEP – jak napovídá sám název – vnímáme bečení ovcí. Wright se zde dostane k nádhernému part na elektrické piano Fender-Rhodes. Nádherný přeznívající tón, které se jako světelný obraz rozsvěcuje a zhasíná na temné obloze. Z pozadí mu ovšem sekunduje ostináto Watersovy baskytary a po důrazném breaku na bicí nástroje se rozbíhá celá skladba, kde Gilmour nahrál výtečné kytarové playbacky v ryze přímém rockovém tahu na branku s tajemným přezníváním synthesizerů a tónového generátoru. Watersův hlas je plný emocí a možná vzteku a rozčilení. Důrazný rytmický běh ustává a vnímáme elektronické kouzlení s ryčícími synthesizery, pevnými hammondkami, kvílivými tóny s prolínáním s kytarovými ornamenty a dusavé rockové téma v rytmu boogie (u Pink Floyd něco neslýchaného). Hučivé tóny synthesizerů a elektrických smyčců se prolínají s basovým ostinátem a také s tajemnými hlasy z pozadí s podivným vrčením. Zvláštní intermezzo! Ale už jsme zase u onoho dusavého boogie s přehledným během věcí, nad kterým se jako záblesky světla, ale i švihy bičem objevují další kytarové attacky. Skladba se evidentně posouvá do svého vyvrcholení, tu katarzi zde vnímám velmi citelně a z pozadí přicházejí hammondky a synthesizery jako dokreslení atmosféry a skladba se vzdaluje dlouhým fade-outem za kterým vnímám zpěv ptáků a bečení ovcí…..

PIGS ON THE WING 2 – jsme v závěru. Úvodní téma se nám opět připomíná akustickou kytarou v písničkové podobě a Watersovým zpívaným a písničkářsky deklamovaným projevem…. Konejšící akustická kytara uvádí krátkou miniaturu do konce, stejně tak jako celý albový koncepční projekt…

Myslím, že v albovém triumvirátu The Dark Side Of The Moon, Wish You Were Here a Animals byla na tomto albu uzavřena další významná etapa původně psychedelické a později artrockové legendy. Na albu bylo jenom pět skladeb a myslím, že tohle pročištění od složitých suit a různých variací nejen albu, ale i skupině prospělo.
Kvalitu zvuku jsem si ovšem v té dokonalé podobě vychutnal až na remasterovaném CD, kde jsem ucítil ty různé jednotlivosti a mozaikovitá spojení nápadů, instrumentace „klasického“ obsazení, do dokonalosti pinkfloydovského soundu.
Položil jsem si tehdy sám pro sebe otázku: kterým směrem se Roger Waters, David Gilmour, Richard Wright a Nick Mason vydají?
Monumentalita výše citovaného albového triumvirátu byla podle mého názoru už vyčerpána a musela přijít nějaká změna… Jaká, to jsem si ovšem nedokázal představit, protože laťka byla nastavena tak vysoko, že hledání dalších artrockových východisek na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let mohlo znamenat varovné vibrace.
Na Vánoce 1977 jsem byl ale tak okouzlen albem Animals, že jsem si ani nechtěl připouštět, co bude za dva roky…..
V každém případě tohle album pro mě znamená plný počet hvězdiček a mimořádný umělecký zážitek, který dodnes vnitřně vstřebávám….