Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 19.02.2012

Druhé řadové album Salisbury považuji za zdařilejší než to první. Na tomto albu si skupina ujasnila koncepci a pravděpodobně uvnitř kapely bylo rozhodnuto, kdo jakou zaujme pozici. Že se stane Ken Hensley jakýmsi ideologickým mozkem a instrumentální prioritou kapely a frontmanem zpěvák David Byron. Znovu se po letech o tom ubezpečuji. Kapela změnila do určité míry i sound a přitvrdila. Zcela jistě si byla jista priority, kterou na britském hudebním trhu zaujala.
V hardrockové orientaci byla výsostnou kapelou, které pracovala s vokálními vícehlasy, tak jako v dané míře nikdo jiný. Tato okolnost se pro ně stala velice brzy možná hlavním poznávacím znakem a vlastně se toho Uriah Heep drží dodneška (s menšími či většími úspěchy)

BIRD TO PREY – výrazný rockový nástup, jako předobraz dynamicky vyváženého hudebního konceptu, v němž cítím spojení hardrocku s prvky artrocku, s nímž se Uriah Heep v kompozici vyrovnávají. Skladba je hodně členitá a jednou z prvních věcí, které zaujmou jsou vokály. Mají jasnou a pevnou stavbu. Bicí se mi zdají ještě poněkud méně průrazné, než na následujících albech, ale kytarové party jsou patřičně zaostřené a melodická linka je nádherně vystavěna. Dynamické akcentování má svoji sílu a dodává skladbě jisté napětí. Opakující se schéma rockového riffu má údernost a posluchače tvrdší hudby rozhodně strhne….

THE PARK – výrazně se ubere na dynamice a na agresivitě. Vlastně žádná neexistuje. Přichází nádherná staroanglická balada jako z učebnice. Sólový vokál Davida Byrona má čistý prostorový tón a vznáší se jako anděl nad potemnělou krajinou jezer, bažin, lesů. Další připojené hlasy působí až nadzemsky ve své velebnosti a totálně odzbrojují s ohlédnutím na militaristicky pojatý obal alba. Hensleyho hammondky dokreslují atmosféru společně s cembalem a akustickými kytarami. Přichází mezihra, která přináší zcela nečekaný zlom. Varhanní téma s bublajícími tóny a přesnou souhrou bicích, baskytary, varhan a tlumených kytarových tónů se mírně vracejí k americkým Iron Butterfly, ale zároveˇ%n zde cítím mírný „jazzový“ nádech….. Téíma se ovšem vrací zpátky k původnímu motivu, který je harmonicky pozvedán s výtečnými vokálními party. Nádherná skladba. Myslím, že podobnou Uriah Heep už v budoucnu nikdy nenapsali a podvědomě mi bude na každém albu tak trochu chybět, třebaže vytvářeli ještě řadu let poměrně silné balady. Originální a výtečný počin na albu. Skladba inspirovala brněnské Synkopy 61 k vytvoření coververze, která se jim po vokálně stránce docela podařila a kapela pak do svého repertoáru zařadila i další skladby od Uriah Heep a v první polovině sedmdesátých let byly nazývány jakýmsi derivátem jejich hudby…. Originál samozřejmě zůstal nepřekonatelný!

TIME TO LIVE – důrazný rockový nástup hutných bicích a basů a tremolo hammondek a rychle vyměňované tóny elektrické kytary startují další skladbu. Kytarista Mick Box mocně prošlápne wah wah pedál a konečně je tu i David Byron, který svým dobře frázujícím hlasem se zdobnými ornamenty vstupuje do skladby. Hardrock čitelný a srozumitelný. Není zde kladen důraz na harmonické proměny, ale přesto se melodická linka důrazně čitelná a hardrocková přímočarost přitahuje pozornost. Byrona je třeba pochválit, pokládá se do své interpretace s velkou vehemencí, ale nástrojový doprovod je tentokrát hodně svázaný

LADY IN BLACK – ozvěna naechovaných bicích a zvonění akustických kytar a pak už zde máme i lidský hlas….. Co k téhle skladbě vlastně napsat. Pravděpodobně nejhranější a nejslavnější skladba Uriah Heep vůbec (neříkám nejlepší!). Zcela určitě každá skupiny na světě touží napsat skladbu, která by se tak jasným vemlouvavým a strhujícím účinkem dotkla milionů posluchačů na celé světě a dala by se hrát i čtyřicet let po svém vzniku. Tak tohle všechno se Uriah Heep v téhle skladbě podařilo. Ken Hensley na ní vydělal na tantiémách obrovské jmění a zaplatil tak Uriah Heep cestou do stanice nesmrtelnosti. Píseň opravdu zlidověla, hrávala se v zakouřených hospodách, ale i u táborových ohňů a na mejdanech a když skomírající sláva Aleš Brichty nabírala nebezpečný propad, vzpomněl si na Lady In Black (stejně jako na Omegu) a udělal z ní svůj domácí velebit. Na výměnu A moll a G dur se dá udělat „spousta hudby“ a máme tu baladu, jakol vyšitou. Aby se neztratil její rockový charakter, tak Box do ní vypreparoval na elektrickou kytaru ostrý vstup, stejně jako baskytarista Paul Newton. Zásadně je zde vokální linka, ale mě oslovo valy i zvonící akustické kytary…. Jinak bych ale řekl (slovy Jardy Merhauta), že tohle je „proflákla píseň“ a i přes její věhlas jí její „profláklost“ už asi nikdo neodpáře….

TIME PRIESTESS – zvonění flažoletů, rozklady akordických proměn a ostrá slide-kytara Ken Hensleyho propojená s elektrickou kytarou Micka Boxe zde hrne do popředí další ukázku dravé hardrockové provenience s doprovodem výtečných vokálních partů. Melodická linka je jasná a nosná a opakující se schéma s čarodějným dozvukem vokáklů přináší svoje ovoce. Kytarová jízda je opravdu přesvědčivá a tajuplné přelévání vokální linky mě připomene newyorské rockové symfoniky Vanilla Fudge, k jejichž odkazu se v raných dobách Uriah Heep Hensley hlásil.

SALISBURY – máme zde poslední skladbu. Mocný nástup orchestrace s patetickým nátiskem otvírá jakoby nějakou divadelní scénu anebo nastoluje závažné téma s dramatickým obsahem. Odpočátku ji provází tajemno a když se zde zbortí i monumentální zvuk hammondek do řeřavého soundu, víme, že nás čeká mocný opus, který Uriah Heep chápou jako umělecké vyústění snažení na tomhle projektu. Po více jak dvouminutovém úvodním tématu vstupují do kompozice rockové prvky. Byronovské zpívání dodává ten podmanivý vokální sound na němž skupiny stojí a orchestrace mírně podstoupí do pozadí a jako šlehy bičem se akcentované nástupu snaží podepřít Byronův dramatický vokál. Ostře odsekávané kytarové nástupy pak otevírají prostor pro širokoplošně pojaté téma. Zcela nečekaně zde Uriah Heep vstoupí opět na jazzovou půdu a kombinace newtonovského „šlapání zelí“, swingujících bicí Keithe Bakera a zbytečně brzy odpojených Hensleyho hammondek.
Když skladbu poslouchám, neubráním se pocitu, že když vznikala Nová syntéza 2 (Modrého Efektu) a suita Touhy (Synkopy 61), takže inspirace přicházela právě odtud (zejména v případě prvního jmenovaného…. „já chtěl bych mít oči dvou Pegasů“).
Kompozice ovšem prochází řadou proměn a znovu si vybavuji její použití buď jako soundtrack, nebo podkres pod scénickou divadelní hudbu. Do skladby přicházejí fortissimo, i pianissima a orchestr podbarvuje celé dramatické téma. Do značné míry to sice potlačuje samotnou skupinu (která je samozřejmě přítomná), ale na druhé straně si Uriah Heep vyzkoušel práci s orchestrem a vytvořili tak hudební útvar, který už dané míře později nezopakovali. Mick Box zde naservíruje rychle kytarové sólo a já zůstávám stále ohromen nad vokální stavbou celé kompozice, ale Box se zase vrací a svoje kytarové běhy špikuje wah wah pedálem. Jeho nekonečně dlouhá jízda dodává hardrockovou injekci skladby, kterou bychom mohli nazvat rapsódií….
Kladu si otázku, jestli by dnešní Uriah Heep podobný typ skladby utáhli na svých koncertech a přestože je kapela desítkami let vyhraná, myslím, že koncertně by tenhle majestátní opus dnes nebyl tím pravým řešením….
Odvážný pokus spojit orchestr s hardrockovou kapelou na albu vyšel, přesto si myslím, že zde kapela vyzkoušela a vzájemně se asi i prověřila, že jít touto rozevlátou grandiózní cestou nebude ta nejsprávnější volba a tak na následujících albech jsme už nebyli konfrontováni podobným kompozičním stylem a mohli se oddávat jejich přicházejícím nejsilnějším obdobím jejich kariéry…

Závěrečná skladba Salisbury byla odvážným kompozičním pokusem vyrovnat se s delší stopáží. Na rozdíl od Pink Floyd, King Crimson, Van Der Graaf Generator se tu nejedná o nějakou suitu, ale regulérní dlouhou skladbu, která měla přesvědčit o instrumentálních a vokálních schopnostech kapely a také naznačit, že Uriah Heep sice touží po úspěchu, uznání a popularitě, ale na druhé straně, že chtěli podporovat progresivní proud hudby, v němž chtěli prozkoumat nejen svoje schopnosti, ale i jisté hranice.
Myslím, že album Salisbury je výborný hudební projekt a čtyři hvězdičky si zcela určitě zaslouží. Do dokonalosti však ještě něco chybělo….