Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 01.03.2012

Páté album Emerson Lake And Palmer – Brain Salad Surgery jsem objevil hned v roce jeho vydání. Poprvé jsem ho uviděl u kamaráda, který byl zásobován od svého bratra žijícího za šumavskými hvozdy a pamatuji si, že jsem dlouho s uzamčenými mluvidly zíral na obal, který ve mně způsoboval silné vibrace. Nejenom zpracováním, ale i motivem a já jsem chvíli přemýšlel, jaké sdělení a jaké poslání přichází s projektem, který má tak surrealistický název a tak sugestivní industriálně fantasy obal… Rozevírací obal na mě tehdy v prvním okamžiku působil tak mocně, že jsem měl pocit, jako bych vstoupil do faraonovy hrobky…..
Našli se v mém okolí tehdy lidé, kteří ho poměřovali s albem Dark Side Of The Moon od Pink Floyd…. S odstupem času si uvědomuji, že do jisté míry mohla být v době, kdy byl artrock jedním z hudebních symbolů sedmdesátých let mezi Pink Floyd a ELP jistá řevnivost, kdo ovládne britský artrockový prostor.
Po těch letech jsem střízlivější. Líbí se mi dodnes obě alba stejně, ale Dark Side Of The Moon považuji přece jenom v tom globálním novém soundu za více novátorské a vizionářské. ELP ovšem po faktické stránce byli vyspělejší a technicky náročnější hudebníci….. ale zamotávat se do nějakých komparací se určitě nehodlám.
Znovu tedy zasedám, abych tenhle mimořádný opus nechal vstoupit do mého nitra……

JERUSALEM – klasické hammondky Keitha Emersona v úvodu a odvíjí se před námi velebná melodie, kterou vokálně výtečně prezentuje zpívající Greg Lake, jehož důrazné basové linky protkávají vystavěné harmonie jako životodárné tepny a žíly a samozřejmě mistrovské bicí nástroje Carla Palmera. Samozřejmě je zde patřičný patos a majestátní atmosféra velebnosti a nadnesenosti, na kterou už jsme od Emerson Lake And Palmer zvyklí a určitě by nás zaskočilo, kdyby nic takové se v jejich hudbě neobjevilo. Kompozice je ovšem z dílny Sira Charlese Parryho a ve spojení se zpívanou básní Williama Blakea. Velmi účinný hudební prolog!

TOCCATA – zprvu se hudba v další skladbě jakoby připravovala ke startu a pak najednou na smluvený povel se před námi rozbíhá neuvěřitelná směs přediv varhanních tónů, zrychlených basových výměn, které jsou posvazovány superpřesnými bubenickými doprovody. Nechybějí ani tympány a gongy a hammondky jsou doslova ždímány do posledních nejzazších možností. Emerson – jako studovaný hudebník dokáže pracovat s klasickou kompozicí a také nás v téhle skladbě o tom důrazně přesvědčuje. Palmer mě opět přesvědčuje, že před nástupem geniálního Billyho Cobhama neměl v Británii jako superbubeník proti sobě adekvátního hráče (samozřejmě, že Cobham byl Američan z Panamy), ale v dané době se oba tito velmistři bicích nástrojů střídali na vrchlných žebříčcích all stars hudebníků…. Emerson ovšem vedle hammondek používá i synthesizery a tak je kompozice prošpikována řadou elektronických efektů, které se na posluchače hrnou ze všech stran a dodávají skladbě nezařaditelnou progresivní linii. Všechno je ovšem v přísném harmonickém souladu, třebaže metodici vážné hudby by asi při poslechu emersonovských eskapád asi přišli o „rozum“…… Kompozice je z dílny argentinského skladatele Alberta Ginastery a ELP ji přearanžovali (jak bývalo jejich dobrým zvykem k nepoznání)…..

STILL… YOU TURN ME ON – na každém albu ELP nesmí chybět jedna silná a nosná balada. Tohle je strategicko-dramaturgický záměr, který kapele vždycky vycházel a ani tentokrát nemůžeme být zklamáni. Autorem je pochopitelně Greg Lake. Nádherná skladba v níž dominuje akustická kytara, která je doprovázena další instrumentací. Lakeův hlas je famózní. Má jedinečnou barvu, výraz, melancholii, závratnost, emocionalitu, podmanivost a ihned vás do sebe vtáhne. Tohle je velký dar! Použití wah wah pedálu je hodně nečekané, ale dynamicky účinné. Lyrické a strhující zároveň. Vidím sám sebe na vysoké skále nad nekonečným prostorem, právě svítá a slunce je na horizontu a volá mě k sobě blíž a blíž…..V baladických postupech nechybí tak trochu i nástin francouzského šansonu za aplikace akordeonu. Úžasné tónové proměny, kdy vedle akustické kytary zní i cembalo a tajemné zvukové proměny. Nádherný příklad účinné balady!

BENNY THE BOUNCER – dostat do artrocku rock and roll není u ELP první pokus. Are Ye Ready Eddy? na Tarkusu už o tom jednou přesvědčilo. Ovšem máme tu vzápětí modifikovaný swing jako bič a Emersonovo fortepiano sjíždí s neuvěřitelnou erudicí harmonické polohy v bezpečných melodických linkách. Lakeův hlas zní neobvykle ostře a drsně a spojení výtečných bubenických doprovodů nemá chybu. Těžko bych dokázal ze startu popsat všechny možné vize, které se mi derou do mysli, při poslechu této skladby…..Prostě mohu parafrázovat Suchého a Šlitra a napsat: Každý ráno na piáno hraje Jack… honky tonky blues. Text napsal básník a důležitý spolupracovník raných King Crimson – Peter Sinfield)….


KARN EVIL 9 1st IMPRESSION Part 1 – rytmické velmi exponovaná kompozice, členěná na několik části. Emerson famózně ovládá klaviatury hammondek a znovu si musíme připomenout, že kompozice má postupy articificiální hudby, kde není nic ponecháno náhodě. Úžasné akcentování rytmů mě dostává! Jaká asi musela být vnitřní lidská pospolitost! Mám pocit, jakoby trio ovládalo jedno mozkové centrum, kdy veškeré impulzy a signály jsou vysílány zároveň do tří stran. Synthesizerová portamenta jsou pro Emersona při hře na Moog synthesizer už typická. Dobře se to poslouchá a tak prolínání jednotlivých vrstev probíhá v neuvěřitelných změnách a nástupech. Palmer je neuvěřitelně přesný a Lake ve zpívaných pasážích dokáže jako baskytarista hrát neuvěřitelné basové linky a stíhá tak dvě poměrně dost náročné disciplíny z jedné vody. (Je mi úplně jasné, že pro Roberta Frippa v raných časech King Crimson musel být velké terno)

KARN EVIL 9 1st IMPRESSION Part 2 – skladba přechází do volné kompoziční proměny s jejich pověstným Welcome back my friends…. Jestliže hledám nějakou ryze „rockou“ záležitost, asi jsme ji nalezli. Je zde vyprecizovaný riff, který je pod palbou hammondkvských tónů. Už dříve bylo možno slyšet, že Emerson dokáže na synthesizer zvolit barvu elektrické kytary a tyhle party prorůstají skladbou dál, třebaže Lake vedle baskytary a akustické kytary vládne i na elektrickou kytaru, která ovšem není součástí nástrojového inventáře tohoto geniálního hudebního tria

KARN EVIL 9: 2nd IMPRESSION – závěrečná skladba je famózní kompozicí pro klavírní virtuosní hru, v níž se prvky articifiální hudby spojují s volnou jazzovou improvizací. Palmerovy bicí nástroje zde nabírají perkusivní charakter a tak vedle timbales, cong, vnímáme i kastaněty a woodblocky, ale opět jsou ve hře hammondky – neodmyslitelný Emersonův nástroj. Po kompoziční, ale i muzikantské stránce pravděpodobně vyvrcholení na celém projektu, kdy si uvědomujeme obrovský přesah Emersonových schopností a famózních rytmických doprovodů Lakea a Palmera. Ve zpívané části Lake zpívá velmi vroucně a rozpoutaně a dokáže vložit do interpretace spoustu emocí, ale i lidské pokory a nosným pilířem mu je i básnivý text Petera Sinfielda. Skladba ovšem spěje ke konečné katarzi a tak synthesizerové tóny navodí atmosféru fanfár a barokní opulentnosti a košatosti. Ano, ELP je možno „obvinit“ z patetického přednesu (v artrocku a classical rocku se ale takové věcí očekávají), ale na druhé straně jejich famózní přednes a interpretace nemají obdoby a je neuvěřitelné s jakou lehkostí a suverenitou tihle hudebníci ovládají svoje nástroje. Za to mají mou úctu a respekt dodnes….

KARN EVIL 9: 3rd IMPRERSSION - řeřavý zvuk . Emersonovské rejstříky synthesizerů dokáží zajímavě nahradit fanfáry trubek, což bylo v dané době něco nemyslitelného! Kompozice jde ovšem ještě dál... zajímavým způsobem se do její stavby prolínají klasická melodická píseˇ%n, dramatický Lakeův vokál s řeřavým podtónem ve zpěvu a vrstvení jednotlivých klávesových ploch. Kompozičně se zde dostavá hudba kapely na model hudby, která se vzdaluje rockové platformě a která by byla možná zajímavým oříškem pro zkoumání studovanými muzikology na akademii hudebních věd a umění, ale vyjadřovací jazyk stojí na rockových základech. Palmerovy bicí jsou kreativně výbušné i umírněně podamivé. Dynamiky jeho hry výtečně koresponduje s emersonovskými klávesovými vrstvami a hukot dunivé baskytary do celého tohoto organismu přivádí životodárným krevním oběhem energetický potenciál. Famózní breaky, jimiž rozčeřuje svou mohutnou baterii. Celkem logicky mě napadá, jak asi dlouho se musel rodit nejen v hlavách, ale především při realizaci takový hudební útvar do výsledné spokojenosti. Prostě famózní!

Domnívám se, že tímhle albem si legendární trio sáhlo na svůj umělecký vrchol. Ne, že by na dalších albech (kromě Love Beach, které mě velmi zklamalo a bylo příkladem totální vyčerpanosti kapely a bohužel i tvůrčí bezradnosti….. svědčily o tom i některé nehudební příklady: v NME jsem viděl fotky zcela nahého Emersona jak jede po moři na vodních lyžích…) už nebylo vyloženě co poslouchat, ale hudební koncept se mi zdál ve druhé polovině sedmdesátých let u Emerson Lake And Palmer vyčerpán a jejich souputníci Pink Floyd, Genesis a Yes posouvali tuhle hudbu ještě o kus dál.
Hlavní síla Emerson Lake And Palmer tkvěla po tomto albu už jenom na monstrózních gigantománií stižených koncertech, kde sice bylo zjevné, že jejich umělecký hráčský potenciál je mimořádný, ale zároveň je utopený v šílených orchestracích, které odváděly pozornost od hlavního sdělení… Brain Salad Surgery však dekoruji pěti hvězdičkami.