Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 27.07.2012

Jak už jsem zmínil jinde, po albu A už se mě produkce oblíbených Jethro Tull přestala líbit a po pár pokusech proniknout do jejich hudebního tvaru osmdesátých let jsem to vzdal. Nevím, jestli předčasně, ale vzdal a vracel jsem se hlavně k jejich předešlé tvorbě. Kamarád, který na tom byl podobně jako já (možná „trpěl“ víc, protože on byl ortodoxní tullolog a dlouho si nechtěl připustit, že by jeho kapela takhle devalvovala) mě upozornil na album Crest Of Knave, které ho zaujalo. Sdíleli jsme podobný vkus a tak jsem se nechal přesvědčit, vnitřně bičován zvědavostí, jak budou noví Jethro Tull znít a kam se jejich hudba bude vyvíjet.
Byla druhá polovina osmdesátých let a v kurzu byly jiné skupiny a styly a prorážet jako legenda z konce šedesátých let nebylo v dané době vůbec snadné a tak ke mně album připutovalo…

STEEL MONKEY – začátek jako kdyby někdo hrál na elektrický cimbál. Pochopitelně to ale byly synthesizerové nástupu, které jsem v téhle kapele nějak nemohl vydýchat. Jethro Tull používali hlavně klavír, varhany a mellotron a synthesizer? No dobře….Za bicími sedlě Američan Gerry Conway, kterého jsem znal jako jazzrockového bubeníka od houslisty Jeana-Luc Pontyho. Hrál razantně a důrazně, ale přesto po mě nyní v rytmech osmdesátých let. Anderson je čitelný, jeho vedení hlasu je srozumitelně své. Barre je technicky suverénní ve svých kytarových partech a ujíždí ve svých eskapádách ve velkém stylu. Úderný melodický rock.

FARM ON THE FREEWAY – jak se Anderson bránil v minulosti klávesám tak tedy se albu rozhodl nahrát si je sám. Kytarové rozjímání zní příjemně a v melodické struktuře je to o Jethro Tull minulosti, než ovšem nastoupí rytmika. S Conwayem se tu střídá i Doane Perry na bicí – oba koncertně výteční hudebníci, ale Cliva Bunkera a Johna Barriemora Barlowa myslím plně nenahrazují. Možná mám ale mylný dojem a je to dán rytmickým pojetím skladby. Dave Pegg je univerzálně výborný baskytarista, který má techniku a používá i rozmanité basové instrumenty. Je tady ale hlavně flétna a ta mi přivolává staré časy. Skladba je ale skromněji aranžovaná v melodické struktuře, třebaže to vyvažují instrumentální výkony. Sound synthesizeru a elektrických pian zní poněkud chladně, ještě že flétna to dotahuje a také ozvěna bicích je tendenční s osmdesátými léty. Andersonův hlas zní trochu bez šťávy, zato bubenický break rozčeří hladinu a Barre kouzlí s elektrickými tóny s naléhavým tónem flétny…

JUMP START – konečně akustické kytary. Naříkavý hlas nás v něčem mírně vrací na Aqualung. Ano, ta atmosféra je čitelná. Vydrží? Opakování základního motivu rozvíjí skladbu do hbitější polohy. Tady se kapela opravdu pochlapila a přináší mě zaváté pocity z jejich hudby na denní světlo. Energický riff a šlapavé rytmické postupy dokáží strhnout a je tu konečně i očekávané sólo na flétnu. Ano, jsem doma, teď konečně mohu zvolat svoje „vivat“ a radovat se z téhle ryzí britské hudby a adorovat jejich slávu bývalého desetiletí. Tahle skladba mě dostává a mohu se s ní zcela ztotožnit. Je tady dost silných nápadů a instrumentálního kouzlení bez rutiny a šmíry a plnokrevné hraní dokáže podmanivě stáhnout pod vodní hladinu…

SAID SHE WAS A DANCER – zvláštník kytarová studie v úvodu, která má zvláštní tónové pojetí. David Pegg si zakouzlí na akustickou baskytaru a pak už přichází Anderson v roli vypravěče a sází melodickou linku trochu v duchu Boba Dylana. Epický příběh je dobře vystavěn s potřebnou dávkou nostalgie jako na Too Old To Rock And Roll…. Toho si nelze nepovšimnout. Andersonův hlas se posouvá zvláštním způsobem místy k interpretaci Marka Knopflera a Perryho bicí znějí v duchu Picka Witherse a instrumentální mezihra v duchu Dire Straits (!) To se nedá přeslechnout. Píseň je příjemná a lehce melancholická až do závěru….

DOGS IN THE MIDWINTER – varhany a přefukované tóny Andersonovy flétny se opírají o důrazně dusavou rytmiku do téměř pochodového tempa. Spojovací můstky tvoří synthesizery a kytarové motivy čeřené flétnou. Melodická linka není nijak komplikovaně rafinovaná, spíš sdělná a otypovatelné postupy mají tullovský nátisk, i když zde chybí trochu víc osobitosti. Postupy Jethro Tull se mi zdají už trochu vyčichlé, třebaže se zde pořád hraje s jistou vervou a odhodlaností, ale řada motivů se dá jaksi předvídat a to asi není to co bych považoval za přednost. Barre je ovšem rockový řemeslník, který svou práci dělá odpovědně a s vlastní vizitkou… chybí mi více duetové kooperace mezi Andersonem a Barrem…

BUDAPEST – tak tohle je moc krásný úvod. Zní jaksi vánočně, slavnostně a mám pocit té hřejivě-mrazivé předvánoční atmosféry, třebaže jsme jak název velí na Dunaji a to přímo v „Benátkách severu“. Jethro Tull se nám tady v téhle skladbě zvolna přetavili v Dire Straits, tady už o tom nemám pochybnosti. Rytmika, melodika, interpretace a kytarová práce. Velice svěže ale působí zapojení akustické kytary v krátkých pasážích. Skladba je průzračně čistá, třebaže Andersonův hlas zní moc melancholicky a vytrácí se z něho emocionalita. Akustická kytara a flétna v mezihře jsou opravdu vynikající a lituji, že podobných spojení zatím na albu nebylo tolik. Jsme zpátky u Jethro Tull. Trochu z Heavy Horses a Songs From The Wood zde ale registruji a to mě povzbuzuje (až na ty bicí v duchu doby). Budapest patří na albu rozhodně k tomu nejlepšímu, co zde lze slyšet a uspokojí jak rockera tak milovníka baladických pasáží.

MOUNTAIN MEN – pohádková atmosféra úvodem na synthesizery s lehkou přítomností flétny. Zvláštní atmosféra. Rozevláté téma s lehce patetickým tónem, které opěvuje odvážné horaly. Nechybí rocková atmosféra. Andersonův hlas ale ztrácí viditelně na espritu a prožitku… Instrumentální pasáž flétny a kytar je ale výtečná a nepostrádá strhující podmanivost. Také rytmika hraje najednou v jiných postupech a akcentování třebaže to netrvá dlouho. Skladba nepostrádá napětí a spád a koncertně musela určitě patřit mezi přední čísla jejich playlistu. Teď už ovšem rytmika dusá ve stylu stadionového rocku, bez nějakých bubenických pikantérií. Stručné, a až příliš zjednodušované. Asi Barre jediné zde příliš nepodléhá době a stylově zůstává pořád na stejné platformě, i když nehraje vždycky absolutně, přesto má dostatek prostoru. Střídání akustických kytar se přece jenom přihlásí svým křišťálově zvonivým tónem za asistence flétny.

THE WAKING EDGE – klavírní téma mi přijde příjemné, ale nabývám dojmu, že jsem podobnou hudbu už někde slyšel a původnost mi přijde poněkud „vachrlatá“. Dobře zahrané, ale dost dobře by tuhle skladbu mohli hrát jak už zmínění Dire Straits, tak třeba Bryan Adams. Ty prvky staroanglické hudby zde jaksi odcházejí do pozadí a spíš se zde hraje jaksi opatrněji a nevýborněji při zdi. Kde jsou ty emocionální erupce z první poloviny sedmdesátých let?

RAISING STEAM – loučit se ale budeme rázně rockově. Syrový zaostřený kytarový sound, s dusavou rytmikou vévodí. Baskytara hraje melodickou linku a a refén s melodií jsou stavěny tak, aby se daly zapamatovat a aby to zabíralo na velkých stadionech. Klasický model rocku pro velká pódia….


Album Crest Of Knave mě z poloviny naladilo do pozitivna a tu druhou polovinu bych asi rozdělil na další dvě poloviny – ta první by byla jako příliš opatrná a ta druhá místy bohužel skoro nudná. Když si promítnu alba kapely v letech 1968 až 1972 a potom 1975 až 1978, zjišťuji, jak velkých rozdílů se lze dobrat při pojetí hudby.
Programování bicích sis, Iane, mohl odpustit. Tohle se hodí do jiné hudby, ale chápu, že asi chceš jít s dobou a nechceš být i ty za „dinosaura“. Střídání klávesových hráčů se stalo v Jerthro Tulluž asi běžnou praxí a občas hrál Anderson na keyboards sám, i když koncertně tam vždycky byl někdo najmutý. Chybí mi jak John Evan tak David Palmer… Postrádám více akustické přítomnosti kytar a mandolín. Houslistu Rika Sanderse jsem ale na albu nikde neslyšel (?!) Naštěstí ale ubylo té sterilní elektroniky, která mě děsila a návrat k původní formě bych řekl že je na obzoru. Na pět hvězdiček to není a jsem na vážkách mezi třemi a čtyřmi, ale nakonec převáží názor, že čtyři album utáhne, byla zde místa, která to dokázala potvrdit.